ECLI:CZ:NSS:2011:2.AS.93.2011:79
sp. zn. 2 As 93/2011 - 79
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Šimíčka
a soudců JUDr. Miluše Doškové a Mgr. Radovana Havelce v právní věci žalobce: R. K.,
zastoupeného JUDr. Václavem Hodanem, advokátem se sídlem Wenzigova 5, Praha 2, proti
žalovanému: Nejvyšší státní zastupitelství, se sídlem Jezuitská 4, Brno, o kasační stížnosti
žalobce proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 11. 5. 2011, č. j. 31 A 108/2010 - 55,
takto:
Usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 11. 5. 2011, č. j. 31 A 108/2010 - 55,
se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Předmět řízení
[1] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) písemně požádal Vrchní státní zastupitelství v Praze
o poskytnutí informací – zpřístupnění spisového přehledu z dozorového spisu značky
7 VZV 25/2008, vedeného ve stěžovatelově trestní věci, a o sdělení informací o veškerých
případech, kdy Vrchní státní zastupitelství v Praze poskytlo informace z tohoto spisu osobám
odlišným od svých zaměstnanců. Vrchní státní zastupitelství v Praze vydalo dne 17. 8. 2010
rozhodnutí, č. j. SIN 4/2010 - 55, kterým žádost stěžovatele o poskytnutí informací odmítlo
podle §15 odst. 1 ve spojení s §11 odst. 1 písm. a) odst. 3 a 6 zákona č. 106/1999 Sb.,
o svobodném přístupu k informacím, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon
o svobodném přístupu k informacím“). Následně vydalo Nejvyšší státní zastupitelství (dále jen
„žalovaný“) dne 4. 10. 2010 rozhodnutí, č. j. 1 SIN 102/2010, kterým bylo odvolání stěžovatele
proti tomuto rozhodnutí Vrchního státního zastupitelství v Praze zamítnuto podle §16 odst. 3
a §20 odst. 4 písm. b) zákona o svobodném přístupu k informacím.
[2] Krajský soud v Brně žalobu stěžovatele proti rozhodnutí žalovaného odmítl podle
ustanovení §46 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“),
z důvodu nesplnění jiné podmínky v řízení v podobě neexistence rozhodnutí vydaného správním
orgánem ve smyslu ustanovení §4 odst. 1 písm. a) s. ř. s., a vzhledem k neodstranitelnosti tohoto
nedostatku. Krajský soud dospěl k závěru, že postupy státního zastupitelství týkající
se konkrétního trestního řízení nepodléhají přezkumné pravomoci správních soudů, ale podléhají
institutům trestního řádu; konkrétně nahlížení do spisů je upraveno v ustanovení §65 zákona
č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů (trestní řád). Podle
názoru krajského soudu zde totiž státní zastupitelství nevystupuje jako správní orgán ve smyslu
§4 odst. 1 písm. a) s. ř. s., ale jako nezávislý a nestranný státní orgán.
II. Obsah kasační stížnosti
[3] Stěžovatel se v kasační stížnosti dovolává důvodů vymezených v ustanovení §103 odst. 1
písm. d), resp. e) s. ř. s., přičemž uvádí, že se domáhá zrušení napadeného usnesení krajského
soudu pro nezákonnost.
[4] V první řadě má stěžovatel za to, že odmítnutím jeho žalobního návrhu došlo k odepření
spravedlnosti; napadené usnesení krajského soudu je totiž v přímém rozporu s ustanovením čl. 2
odst. 2, resp. čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
[5] V případě aplikace zákona o svobodném přístupu k informacím je v každém konkrétním
případě nutno zjišťovat a rozlišovat, jaké je klíčové cílové směřování žádosti o informace,
což v tomto případě krajský soud neučinil. Žádost stěžovatele směřuje k občanské kontrole
zákonnosti činnosti dozorujícího státního zastupitelství v případě, kdy k okamžiku podání žádosti
o informace již bylo trestní řízení pravomocně skončeno.
[6] Stěžovatel měl v předmětném trestním řízení procesní postavení; to však není z hlediska
věcné příslušnosti správního soudu k žalobnímu návrhu stěžovatele skutečnost rozhodná.
Stěžovatel totiž poptává informace, které nejsou – v důsledku systémového postupu
uplatňovaného státními zastupitelstvími – v trestním spise, do něhož mají jinak přístup osoby
vyjmenované v §65 trestního řádu, vůbec obsaženy. S ohledem na smysl a účel zákona
o svobodném přístupu k informacím a s ohledem na charakter stěžovatelem požadovaných
informací nemůže být skutečnost, že stěžovatel poptával informace vztahující se ke konkrétní
trestní věci, která se týkala jeho osoby, relevantním důvodem pro přijetí závěru, že předmětná
rozhodnutí státních zastupitelství jsou vyloučena ze soudního přezkumu ve správním soudnictví
z důvodu, že se nejedná o akty správních orgánů. Z dikce ustanovení §65 trestního řádu,
zmiňovaného krajským soudem, je přitom patrné, že k okamžiku podání žádosti již stěžovatel
bezezbytku nesplňoval podmínky pro to, aby mu bylo přiznáno právo nahlížet do trestního spisu;
do dozorového spisu, vedeného státním zastupitelstvím, by mu však na základě tohoto
ustanovení stejně nebyl umožněn přístup.
[7] Státní zastupitelství v obou stupních o žádosti rozhodovalo v postavení správního
orgánu, způsobem předvídaným zákonem o svobodném přístupu k informacím. Obě správní
rozhodnutí (č. j. 1 SIN 102/2010 a č. j. 1 SIN 4/2010 - 55) jsou podle stěžovatele nepochybně
jednostrannými správními úkony, které v konkrétním případě řeší právní poměry určitého
adresáta a současně zakládají práva stěžovatele. Předmětná rozhodnutí byla vydána orgánem moci
výkonné v oblasti veřejné správy, nelze tedy podle stěžovatele vůbec hovořit o existenci překážky
soudního přezkumu ve smyslu ustanovení §4 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Nepochybně jde
o individuální správní akty správních orgánů (nikoli orgánů činných v trestním řízení), jež jsou
výrazem vrchnostenské správy v oblasti práva správního, nikoli práva trestního. S ohledem
na zásadu dispoziční přitom není na orgánech veřejné moci určovat, jakými procesními
prostředky je povinen uskutečnit svůj úmysl získat konkrétní informace z působnosti povinného
subjektu.
[8] Za irelevantní považuje stěžovatel odkazy krajského soudu na rozsudky Nejvyššího
správního soudu ze dne 27. 10. 2005, č. j. 6 As 58/2004 - 45, publ. pod č. 1407/2007 Sb. NSS,
a ze dne 19. 6. 2009, č. j. 8 Ans 2/2009 - 38, neboť v těchto případech se soud nezabýval
přezkumem rozhodnutí vydaného státním zastupitelstvím v režimu zákona o svobodném
přístupu k informacím.
III. Vyjádření žalovaného
[9] Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti nejprve uvádí, že napadené usnesení
krajského soudu není nesrozumitelné, netrpí nedostatkem důvodů a z postupu soudu není zřejmá
ani jiná vada řízení; důvod kasační stížnosti vymezený v ustanovení §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.
tedy úspěšně uplatnit nelze.
[10] Žalovaný nesdílí názor stěžovatele, že odmítnutí žaloby je denegatio iustitiae. Ustanovení
čl. 2 odst. 2 Listiny, stejně jako čl. 2 odst. 3 Ústavy ČR, vyjadřuje podrobení státní moci zákonu.
Tento princip se v činnosti státních orgánů (včetně soudů) projevuje tak, že jejich pravomoc
je vymezena příslušnými zákony, přičemž státní orgány při uplatňování státní moci nesmějí takto
vymezený zákonný rámec své pravomoci překračovat. Ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny pak
spojuje možnost domáhat se práva u nezávislého a nestranného soudu stanoveným postupem,
tedy na základě příslušného procesního předpisu. Pokud věc nepatří do pravomoci správního
soudu, nezbylo, než žalobu odmítnout.
[11] Pokud stěžovatel nejprve zdůrazňuje potřebu v každém konkrétním případě zjišťovat
a rozlišovat, jaké je klíčové cílové směřování žádosti o informace, tento názor pak v další části
kasační stížnosti fakticky opouští, když postavení žalovaného jako správního orgánu dovozuje
toliko z postupu, jímž žalovaný vyřídil jeho žádost o informace. S předmětem žádosti ani
s procesními prostředky zvolenými stěžovatelem však žalovanému nepříslušelo disponovat.
[12] Nad rámec rozhodnutí krajského soudu žalovaný konstatuje, že žádost směřovala
k získání kopií písemností z dozorového spisu státního zástupce, a to v rozsahu odpovídajícímu
nahlížení do spisu. Podle žalovaného není podstatné, že trestní řízení je již skončeno, neboť tato
skutečnost není na překážku využití práv podle §65 trestního řádu.
[13] Žalovaný se k obsahu trestních spisů a dozorových spisů dostatečně vyjádřil
v odůvodnění svého rozhodnutí i ve svém vyjádření k žalobě. Nadto již jen poukazuje
na usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 7. 2005, sp. zn. I. ÚS 54/05, z něhož je patrné, že vnitřní
pomůcky a pracovní materiály orgánů činných v trestním řízení (v daném případě jimi byly interní
podklady sloužící státnímu zástupci k usměrňování postupu ve vyšetřování) se nezakládají
do trestního spisu a nevztahuje se na ně právo nahlédnout do spisu podle §65 odst. 1 trestního
řádu. Nejde totiž o důkazy, které by byly či mohly být součástí spisu, na jehož základě bude
ve věci rozhodnuto. Dozorový spis je pracovní pomůckou státního zástupce; vše, co má význam
z hlediska kontroly zákonnosti postupu orgánů činných v trestním řízení v konkrétní věci,
je soustředěno v trestním spisu.
[14] Obecně je možné podle žalovaného konstatovat, že nevztahuje-li se na zpřístupnění
těchto písemností ani právo osob uvedených v ustanovení §65 trestního řádu, nelze opodstatnit
povinnost orgánu činného v trestním řízení zpřístupňovat podle zákona o svobodném přístupu
k informacím tyto písemnosti osobám nespadajícím pod ustanovení §65 trestního řádu.
[15] Žalovaný proto z uvedených důvodů navrhuje, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost
zamítl.
IV. Argumentace Nejvyššího správního soudu
[16] Nejvyšší správní soud přezkoumal napadené usnesení Krajského soudu v Brně v souladu
s §109 odst. 2 a 3 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody v kasační stížnosti uvedenými, a dospěl
k závěru, že kasační stížnost je důvodná.
[17] Brojí-li stěžovatel kasační stížností proti usnesení krajského soudu, kterým byla jeho
žaloba odmítnuta, přichází z povahy věci zpravidla v úvahu jen kasační důvod vymezený
v ustanovení
§103 odst. 1 písm. e) s. ř. s., tj. nezákonnost rozhodnutí o odmítnutí návrhu; z tohoto hlediska
tedy Nejvyšší správní soud přezkoumal napadené usnesení.
[18] Krajský soud se k žalobě stěžovatele odmítl meritorně zabývat napadeným rozhodnutím
žalovaného z důvodu, že žalovaný nerozhodoval jako správní orgán ve smyslu ustanovení §4
odst. 1 písm. a) s. ř. s. S tímto postupem se Nejvyšší správní soud nemohl ztotožnit,
a to z následujících důvodů.
[19] Podle §4 odst. 1 písm. a) s. ř. s. soudy ve správním soudnictví rozhodují o žalobách proti
rozhodnutím vydaným v oblasti veřejné správy orgánem moci výkonné, orgánem územního
samosprávného celku, jakož i fyzickou nebo právnickou osobou nebo jiným orgánem, pokud jim
bylo svěřeno rozhodování o právech a povinnostech fyzických a právnických osob v oblasti
veřejné správy.
[20] Z hlediska dělby státní moci spadá státní zastupitelství do moci výkonné (viz čl. 80 Ústavy
ČR), což se odráží do jeho postavení a působnosti vymezené zákonem č. 283/1993 Sb., o státním
zastupitelství, ve znění pozdějších předpisů. Státní zastupitelství je zřízeno jako soustava úřadů
státu, jež jsou určeny k zastupování státu při ochraně veřejného zájmu ve věcech svěřených
zákonem do působnosti státního zastupitelství. Stěžejním úkolem státního zastupitelství, výslovně
stanoveném i v čl. 80 odst. 1 Ústavy, je zastupování státu veřejnou žalobou v trestním řízení.
Z ústavního zakotvení státního zastupitelství lze dovozovat, že se nejedná o „správní úřad“
ve smyslu čl. 79 Ústavy, nýbrž že jde o specifický státní orgán moci výkonné, který
je ve specifickém vztahu podřízenosti k ministerstvu spravedlnosti (k tomu viz nález Ústavního
soudu ze dne 23. 3. 2004, I. ÚS 573/02, N 41/32 SbNU 397, a zejména nález ze dne 28. 6. 2011,
Pl. ÚS 17/10, č. 232/2011 Sb., vše dostupné na http://nalus.usoud.cz).
[21] Vymezené postavení státního zastupitelství nicméně nevylučuje, aby byl tento státní orgán
povinným subjektem ve smyslu §2 odst. 1 zákona o svobodném přístupu k informacím, podle
něhož jsou státní orgány, územní samosprávné celky a jejich orgány a veřejné instituce povinnými
subjekty, které mají podle tohoto zákona povinnost poskytovat informace vztahující se k jejich
působnosti. Jakkoliv totiž v převažující části činnost státního zastupitelství nespadá do oblasti
výkonu veřejné správy, jedná se o státní orgán, na nějž se bezpochyby minimálně v rozsahu
výkonu „správní agendy“ vztahuje režim zákona o svobodném přístupu k informacím. V tomto
ohledu lze poukázat např. na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 4. 2011,
č. j. 2 Ans 8/2010 - 68, podle něhož je ve stejném rozsahu povinným subjektem prezident
republiky, či na rozsudek tohoto soudu ze dne 19. 2. 2008, č. j. 2 As 58/2007 - 52, publ. pod
č. 1586/2008 Sb. NSS, který toto postavení přiznal veřejnému ochránci práv (veškerá rozhodnutí
Nejvyššího správná soudů jsou dostupná na http://www.nssoud.cz).
[22] Lze ostatně poukázat i na samotný zákon o státním zastupitelství, podle jehož ustanovení
§13e odst. 1 písm. f) nejvyšší státní zástupce vykonává správu Nejvyššího státního zastupitelství
tím, že zajišťuje poskytování informací Nejvyšším státním zastupitelstvím podle zvláštního
právního předpisu, resp. podle jehož ustanovení §13f odst. 1 písm. f) vrchní státní zástupce
vykonává správu vrchního státního zastupitelství tím, že zajišťuje poskytování informací vrchním
státním zastupitelstvím podle zvláštního právního předpisu. Pro krajské státní zastupitelství
a okresní státní zastupitelství pak platí stejná povinnost [§13g odst. 1 písm. k) a §13h odst. 1
písm. f) zákona o státním zastupitelství]. Všechny organizační stupně státního zastupitelství tedy
vykonávají část své působnosti v režimu zákona o svobodném přístupu k informacím.
[23] Ve vztahu k poskytování informací ze strany státního zastupitelství pak již Nejvyšší
správní soud (byť ve skutkově odlišné věci) uvedl, že rozhodování správních soudů
nelze ve vztahu ke státnímu zastupitelství, např. v návaznosti na práva a povinnosti vyplývající
ze zákona o svobodném přístupu k informacím, vyloučit, byť v obecné rovině se bude
s ohledem na vymezení pravomocí státního zastupitelství podle zákona o státním
zastupitelství jednat o výjimečné případy (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
19. 6. 2009, č. j. 8 Ans 2/2009 - 38). V jednom ze starších rozsudků, na který poukázal i krajský
soud ve svém odůvodnění, Nejvyšší správní soud sice poměrně striktně uvedl, že „zákon tedy vůbec
nepředpokládá, že by státní zastupitelství jakkoliv rozhodovalo podle předpisů ve správním řízení, tedy v žádném
případě není založena pravomoc ve správním řízení rozhodovat o právech a povinnostech. (…) Přestože státní
zastupitelství je v Ústavě zařazeno k moci výkonné, nejedná se o vykonavatele veřejné správy ve smyslu §4 odst. 1
písm. a) s. ř. s. (…)“ (viz rozsudek ze dne 27. 10. 2005, č. j. 6 As 58/2004 - 45), nicméně v daném
případě se skutkově jednalo o žalobu proti usnesení státního zástupce, resp. usnesení policejního
orgánu, kterým bylo podle §159 odst. 1 trestního řádu, v relevantním znění, odloženo trestní
oznámení žalobce. Nejvyšší správní soud tedy v případě rozhodovaném uvedeným rozsudkem
nemusel brát v potaz povinnost poskytování informací v režimu zákona o svobodném přístupu
k informacím ze strany státního zastupitelství, a proto uvedené rozhodnutí nezakládá důvod
pro postup nyní rozhodujícího senátu podle §17 odst. 1 s. ř. s.
[24] V daném případě stěžovatel požadoval poskytnutí informací z dozorového spisu,
vedeného ve stěžovatelově trestní věci Vrchním státním zastupitelstvím v Praze. Krajský soud
ve svém rozsudku poukázal na to, že nahlížení do trestních spisů upravuje ustanovení §65
trestního řádu. Nejvyšší správní soud již dříve vyložil, že nahlížení do trestního spisu podle
uvedeného ustanovení trestního řádu splňuje požadavek komplexnosti úpravy, a proto se v této
části jedná o zvláštní právní úpravu ve smyslu ustanovení §2 odst. 3 zákona o svobodném
přístupu k informacím, což znamená, že pro případy nahlížení do spisů se tento zákon nepoužije
(viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 12. 2010, č. j. 1 As 44/2010 - 104, publ.
Pod č. 2241/2011 Sb. NSS). Obdobně se postupuje např. při poskytování informací formou
nahlížení do správního spisu, kdy se použije komplexní úprava institutu nahlížení do spisu podle
§38 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, čímž je vyloučena aplikace zákona o svobodném
přístupu k informacím (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 8. 2008,
č. j. 2 As 38/2007 - 78). V nyní posuzovaném případě se však jedná o poněkud jinou situaci
z důvodu, že nahlížení do dozorového spisu státního zástupce nelze podřadit pod uvedenou
komplexní úpravu nahlížení do spisů.
[25] Podrobnosti vedení dozorového spisu upravuje pokyn obecné povahy nejvyššího státního
zástupce ze dne 25. 10. 2004, č. 7/2004, jímž se vydává kancelářský řád státního zastupitelství,
v platném znění (dále též „kancelářský řád státního zastupitelství“). Dozorový spis slouží
k dokumentaci dozoru nad trestním stíháním a účasti státního zástupce v prvním stupni trestního
řízení, poskytuje přehled o průběhu trestního stíhání od nápadu věci až po její skončení.
Dozorový spis obsahuje kromě rozhodnutí a opatření státního zástupce a dalších písemností
dokumentujících výkon jeho dozoru, též stejnopisy nebo kopie protokolů o výslechu obviněného
a nejdůležitějších svědků, klíčových znaleckých posudků, protokolů o hlavním líčení (jsou-li
v řízení před soudem vyhotovovány) a soudních rozhodnutí (viz ustanovení §140 odst. 1 a 2
kancelářského řádu státního zastupitelství). Dozorový spis se vede paralelně s trestním spisem,
nicméně, jak bylo zmíněno již výše, nevztahuje se na něj režim nahlížení do spisu ve smyslu
ustanovení §65 trestního řádu. Jak potvrzují i komentáře k trestnímu řádu, pod „spisy“ ve smyslu
ustanovení §65 trestního řádu nelze podřazovat tzv. dozorové spisy státního zástupce a proto
se na ně nevztahuje právo nahlížet do spisů (viz Šámal, P. a kol. Trestní řád. Komentář. I. Díl. 6.
Vydání. Praha: C. H. Beck, 2008, s. 442).
[26] Na tomto podkladě se Nejvyšší správní soud zabýval otázkou, zda je možné
na poskytování informací z dozorového spisu státního zástupce aplikovat zákon o svobodném
přístupu k informacím, pokud ve vztahu k dozorovému spisu neexistuje komplexní právní úprava
nahlížení do tohoto druhu spisu, resp. přesněji řečeno, v rámci trestního řízení neexistuje nástroj,
který by nahlížení do dozorového spisu státního zástupce umožňoval.
[27] Je nepochybné, že při vedení dozorového spisu státní zástupce vystupuje v pozici orgánu
činného v trestním řízení, nikoliv v pozici orgánu veřejné správy, jak patrně chtěl zdůraznit
krajský soud v napadeném usnesení, když uvedl, že „postupy státního zastupitelství týkající se trestního
řízení nepodléhají přezkumné pravomoci správních soudů, ale podléhají institutům upravených trestním řádem“.
Soudy ve správním soudnictví rozhodně nejsou oprávněny ingerovat do postupů státního
zástupce či jiného orgánu činného v trestním řízení, potažmo rozhodovat o zákonnosti
či správnosti těchto postupů. Poskytování informací vztahujících se k působnosti státního
zástupce jakožto státního orgánu moci výkonné však rozhodně nelze označit za postup
v trestním řízení, jehož účelem je náležité zjištění trestných činů a spravedlivé potrestání jejich
pachatelů (§1 odst. 1 trestního řádu), přestože se požadované informace postupů orgánů činných
v trestním řízení dotýkají. Je však třeba zároveň zdůraznit, že poskytováním informací,
jež se týkají trestního řízení, nesmí být účel trestního řízení ohrožen, proti čemuž právní úprava
povinným subjektům (tedy i žalovanému) poskytuje příslušné právní nástroje. Tyto nástroje jsou
obsaženy jak v samotném trestním řádu (viz §8a a násl.) tak v zákoně o svobodném přístupu
k informacím (viz níže), přičemž platí, že poskytování informací v režimu zákona o svobodném
přístupu k informacím nesmí obcházet omezení vyplývající z podstaty samotného trestního
řízení (k tomu viz též rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 12. 2010,
č. j. 1 As 44/2010 - 104, publ. pod č. 2241/2011 Sb. NSS).
[28] Pokud je požadována informace ze spisů týkajících se trestního řízení, je nutno poukázat
na ustanovení §11 odst. 6 zákona o svobodném přístupu k informacím, které bylo do tohoto
zákona včleněno novelou č. 274/2008 Sb., s účinností od 1. 1. 2009: Povinný subjekt neposkytne
informaci o činnosti orgánů činných v trestním řízení, včetně informací ze spisů, a to i spisů, v nichž nebylo
zahájeno trestní řízení, dokumentů, materiálů a zpráv o postupu při prověřování oznámení, které vznikly činností
těchto orgánů při ochraně bezpečnosti osob, majetku a veřejného pořádku, předcházení trestné činnosti a při plnění
úkolů podle trestního řádu, pokud by se tím ohrozila práva třetích osob anebo schopnost orgánů činných v trestním
řízení předcházet trestné činnosti, vyhledávat nebo odhalovat trestnou činnost nebo stíhat trestné činy nebo
zajišťovat bezpečnost České republiky. Ustanovení jiných zákonů o poskytování informací tím nejsou dotčena.
Tímto ustanovením svým způsobem došlo k doplnění výluky z informační povinnosti
v ustanovení §11 odst. 4 písm. a) zákona o svobodném přístupu informacím, podle něhož
povinné subjekty neposkytnou informace o probíhajícím trestním řízení (k této problematice
podrobně viz již zmiňovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 12. 2010,
č. j. 1 As 44/2010 - 103, publ. pod č. 2241/2011 Sb. NSS).
[29] Ustanovení §11 odst. 6 zákona o svobodném přístupu k informacím dokládá,
že zákonodárce předpokládal rozhodování povinných subjektů též o žádostech požadujících
poskytnutí informací ze spisů týkajících se trestního řízení; nejedná-li se ovšem o výluku
ve smyslu §65 trestního řádu. Jak bylo rozvedeno výše, v případě poskytování informací
z dozorového spisu státního zástupce nelze tuto výluku uplatnit. Žádost o informace
z dozorového spisu je tak nutné vyřídit v režimu zákona o svobodném přístupu k informacím,
s tím, že povinný subjekt musí zvážit, zda a v jakém rozsahu se uplatní příslušná zákonná
omezení práva na poskytnutí informace. Soudu pak přísluší posouzení zákonnosti uplatnění
tohoto omezení.
[30] Tento závěr není v rozporu s názorem, který zdejší soud vyslovil ve svém
dřívějším rozsudku ze dne 17. 2. 2011, č. j. 1 As 105/2010 - 73, v němž mj. navázal na usnesení
Ústavního soudu ze dne 26. 7. 2005, sp. zn. I. ÚS 54/05, totiž že „pokud obviněný (či jiné osoby
vyjmenované v §65 odst. 1 trestního řádu) nemá právo seznámit se s pokyny státního zástupce udělenými
policejnímu orgánu, tím spíše nemají právo na jejich zpřístupnění ani ostatní osoby“. Jak bylo vymezeno výše,
dozorový spis obsahuje množství různých informací - vedle informací o průběhu konkrétního
trestního řízení zahrnuje rovněž např. rozhodnutí a opatření státního zástupce a další písemnosti,
které prokazují výkon jeho dozoru. Lze tedy předpokládat, že na poskytnutí informací
z dozorového spisu bude nutné uplatnit různá omezení plynoucí ze zákona o svobodném
přístupu k informacím (ve vazbě na zachování účelu trestního řízení). Jak lze konkrétně
dovozovat z naposled citovaného rozsudku Nejvyššího správního soudu, pokud by požadovanou
informací z dozorového spisu byly pokyny státního zástupce udílené policejnímu orgánu, došlo
by k uplatnění výluky podle ustanovení §11 odst. 1 písm. a) zákona o svobodném přístupu
k informacím (Povinný subjekt může omezit poskytnutí informace, pokud se vztahuje výlučně k vnitřním
pokynům a personálním předpisům povinného subjektu). Nelze dokonce ani vyloučit,
že by se na informaci požadovanou z dozorového spisu vztahovalo více zákonných omezení
zároveň.
[31] Přestože tedy při vedení dozorového spisu státní zástupce vystupuje v pozici orgánu
činného v trestním řízení, platná právní úprava nevylučuje, naopak evidentně počítá s tím,
že rozhodování o žádosti požadující poskytnutí informací z dozorového spisu státního zástupce
spadá do režimu zákona o svobodném přístupu k informacím. V tomto smyslu je nutné nahlížet
na rozhodnutí žalovaného jako na rozhodnutí ve smyslu ustanovení §4 odst. 1 písm. a) s. ř. s.,
tedy spadající do pravomoci soudů rozhodujících ve správním soudnictví.
V. Shrnutí a náklady řízení
[32] Krajský soud dospěl v této věci k nesprávnému závěru, pokud žalobu stěžovatele odmítl
a vyloučil tak ze soudního přezkumu rozhodnutí o žádosti o poskytnutí informací z dozorového
spisu státního zástupce.
[33] Nejvyšší správní soud konstatuje, že došlo k naplnění kasačního důvodu vymezeného
v ustanovení §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s., a proto napadené usnesení městského soudu podle
ustanovení §110 odst. 1 s. ř. s. zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. V něm je krajský soud
vázán právním názorem Nejvyššího správního soudu vysloveným v tomto rozsudku (§110
odst. 3 s. ř. s.); musí tedy přistoupit k věcnému přezkumu žalobou napadeného rozhodnutí.
[34] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodne krajský soud v novém rozhodnutí
(§110 odst. 2 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 4. října 2011
JUDr. Vojtěch Šimíček
předseda senátu