ECLI:CZ:NSS:2011:3.ADS.4.2011:80
sp. zn. 3 Ads 4/2011 - 80
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Petra Průchy
a soudců JUDr. Jaroslava Vlašína a JUDr. Milana Kamlacha v právní věci žalobkyně: L. K., proti
žalovanému Ministerstvo práce a sociálních věcí, se sídlem Na Poříčním právu 376/1, Praha
2, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 5. 11. 2009, čj. 2009/74975–424, v řízení o kasační
stížnosti žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 10. 2010,
č. j. 1 Cad 139/2009 – 49,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností brojil žalovaný (dále jen „stěžovatel“) proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 12. 10. 2010, č. j. 1 Cad 139/2009 – 49 (dále jen „napadený
rozsudek“), jímž městský soud zrušil rozhodnutí stěžovatele ze dne 5. 11. 2009, č. j. 2009/74975-
424 (dále jen „napadené rozhodnutí“) a vrátil věc stěžovateli k dalšímu řízení. Stěžovatel
napadeným rozhodnutím změnil k odvolání žalobkyně rozhodnutí Úřadu práce v Karviné ze dne
24. 8. 2009, č.j. KAE-1772/2009-ZČTT2 (dále jen „prvoinstanční rozhodnutí“), na základě
něhož byla žalobkyně vyřazena ode dne 30. 1. 2009 z evidence uchazečů o zaměstnání z důvodu
nesplnění oznamovací povinnosti podle ustanovení §25 odst. 3 zákona č. 435/2004 Sb.,
o zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů (dále též „zákon č. 435/2004 Sb.“). Konkrétně
žalobkyně úřadu práce nesdělila, že se dne 27. 7. 2007 stala předsedkyní bytového družstva H. X,
se sídlem H., Č. T.
V napadeném rozhodnutí stěžovatel změnil výrok prvoinstančního rozhodnutí
tak, že se žalobkyně vyřazuje z evidence uchazečů o zaměstnání „ode dne 7. 5. 2007“ namísto
původní dikce ode dne 30. 1. 2009 a dále nahradil znění „z důvodu nesplnění oznamovací povinnosti podle
§25 odst. 3 zákona tím, že neoznámila úřadu práce výkon činnosti pro družstvo, který nebrání vedení v evidenci
uchazečů o zaměstnání“ zněním „z důvodu neoznámení skutečnosti, která má vliv na zařazení a vedení
v evidenci uchazečů o zaměstnání“. V odůvodnění stěžovatel uvedl, že odvolání nemohl vyhovět,
neboť občan, který je na základě své vlastní žádosti o zprostředkování zaměstnání zařazen
do evidence uchazečů o zaměstnání, přijímá tímto okamžikem dobrovolně povinnosti uchazeče
o zaměstnání. Žalobkyně byla dne 2. 11. 2004 poučena o právech a povinnostech uchazeče
o zaměstnání v souvislosti s nabytím účinnosti nového zákona o zaměstnanosti od 1. 10. 2004.
Stěžovatel dále poukázal na ustanovení §27 odst. 2 zákona o zaměstnanosti, jehož podstata
se od 1. 10. 2004 nezměnila, a uvedl, že žalobkyně sama uvedla, že si svou povinnost oznámit
úřadu práce rozhodné skutečnosti do osmi kalendářních dnů pouze neuvědomila. Důvodem
pro vyřazení z evidence uchazečů o zaměstnání nebylo naplnění překážky vedení v evidenci
u úřadu práce s odkazem na ustanovení §30 odst. 1 písm. a) zákona o zaměstnanosti,
nýbrž nesplnění zákonné povinnosti oznámit změnu skutečností do osmi kalendářních dnů
od vzniku funkce předsedy družstva podle ustanovení §30 odst. 1 písm. b) zákona
o zaměstnanosti. Toto ustanovení však neuvádí žádnou výjimku ani žádný důvod, kterým by bylo
možné omluvit nesplnění oznamovací povinnosti v případě změny rozhodných skutečností,
a tudíž se uchazeč o zaměstnání nemůže své oznamovací povinnosti nijak zprostit; není
také rozhodné, zda se porušení povinnosti žalobkyně dopustila úmyslně, nebo okamžitým
neuvědoměním si své povinnosti. Zákon č. 435/2004 Sb. navíc neobsahuje žádnou možnost,
jak promíjet tvrdosti. Nastane-li zákonem kvalifikovaná situace, správním orgánům nezbývá
než fyzickou osobu z evidence uchazečů o zaměstnání vyřadit. Stěžovatel tedy dospěl k závěru,
že prvoinstanční rozhodnutí bylo vydáno správně. Na rozdíl od úřadu práce ovšem stěžovatel
dospěl k závěru, že žalobkyně měla být vyřazena z evidence dnem, kdy nastala rozhodná
skutečnost. V dané věci stěžovatel dovodil, že rozhodná skutečnost, tj. kdy žalobkyně
neoznámila, že se stala předsedkyní bytového družstva ode dne 27. 4. 2007, nastala uplynutím
lhůty osmi kalendářních dnů ode dne vzniku funkce předsedkyně družstva (5. 5. 2007);
to však byl zrovna den pracovního volna, což znamená, že žalobkyně mohla svou zákonnou
povinnost splnit ještě dnem 7. 5. 2007 (pondělí). Tohoto data tedy žalobkyně porušila
své povinnosti uchazeče o zaměstnání. Z uvedených důvodů stěžovatel upřesnil výrok
prvoinstančního rozhodnutí výše uvedeným způsobem a změnil datum, od něhož byla žalobkyně
vyřazena z evidence uchazečů o zaměstnání.
V žalobě žalobkyně namítla, že napadené rozhodnutí neodpovídá skutečnosti
ani zákonným normám. Zejména poukázala na formulář „Základní poučení uchazeče
o zaměstnání“, který podepsala a v němž se uvádí v bodě 7 písm. c), že „uchazečem o zaměstnání
může být fyzická osoba, která má na území ČR bydliště a která není členem družstva, který mimo
pracovněprávní vztah vykonává práci pro družstvo, za kterou je odměňován, a jeho měsíční či průměrná měsíční
odměna spolu s případným výdělkem v nekolidujícím zaměstnání nepřesáhne polovinu minimální mzdy“.
Žalobkyně tvrdila, že nikdy nedostala žádnou odměnu za výkon této funkce, a proto neporušila
ustanovení §25 odst. 3 zákona č. 435/2004 Sb.
V napadeném rozsudku městský soud uvedl, že podstatou sporu nebyl zjištěný
skutkový stav věci, ale právní posouzení skutečnosti, že žalobkyně neinformovala úřad práce
o své funkci předsedkyně družstva, za kterou nepobírala odměnu. Městský soud citoval
ustanovení §30 odst. 1 písm. b) zákona č. 435/2004 Sb. ve spojení s §25 odst. 3 téhož zákona.
Dále městský soud uvedl, že podle ustanovení §27 odst. 2 věta první téhož zákona osvědčuje
uchazeč o zaměstnání úřadu práce skutečnosti rozhodné pro vedení v evidenci uchazečů
o zaměstnání při podání žádosti o zprostředkování zaměstnání; změny těchto skutečností,
s výjimkou nástupu do zaměstnání a výkonu činností uvedených v §25 odst. 3 téhož zákona
je povinen oznámit nejpozději do 8 kalendářních dnů. Z ustanovení §27 odst. 2 věta první téhož
zákona lze dovodit povinnost uchazeče o zaměstnání osvědčit rozhodné skutečnosti pro vedení
v evidenci uchazečů o zaměstnání při podání žádosti o zprostředkování zaměstnání. Vyřazení
žalobkyně z evidence uchazečů o zaměstnání odůvodnily správní orgány obou stupňů
tím, že ve smyslu §31 písm. b) zákona č. 435/2004 Sb. žalobkyně mařila součinnost s úřadem
práce tím, že neoznámila rozhodné skutečnosti ve stanovené lhůtě. Městský soud k tomu odkázal
na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 2. 2009, č. j. 4 Ads 55/2009 – 92, v němž
Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že „rozhodná skutečnost představuje právní pojem, pod který
je možné zařadit veškeré skutečnosti, které mají význam (mohou ovlivnit) zařazení do evidence uchazečů
o zaměstnání“. Podle právního názoru Nejvyššího správního soudu uvedeného v tomto rozsudku
jsou tedy rozhodnými skutečnostmi ve smyslu §27 odst. 2 zákona č. 435/2004 Sb. skutečnosti
uvedené v §25 téhož zákona. Podle ustanovení §25 odst. 1 písm. f) zákona č. 435/2004 Sb.
může být uchazečem o zaměstnání, pokud tento zákon nestanoví jinak, pouze fyzická osoba,
která není členem družstva vykonávajícím mimo pracovněprávní vztah k družstvu pro družstvo
práci, za kterou je družstvem odměňována a jeho měsíční nebo průměrná měsíční odměna spolu
s případným výdělkem (odměnou) podle odstavce 3 přesáhne polovinu minimální mzdy.
Z uvedených východisek městský soud dovodil, že k tomu, aby členství uchazeče o zaměstnání
v družstvu či v obchodní společnosti představovalo rozhodnou skutečnost, pro kterou není
možné uchazeče o zaměstnání vykonávajícího některou z těchto funkcí či více z těchto funkcí
zapsat do evidence uchazečů o zaměstnání, musí být kumulativně dány všechny čtyři podmínky
plynoucí z §25 odst. 1 písm. a), b) či c) zákona o zaměstnanosti. Tyto podmínky jsou následující:
1. členství v orgánu obchodní společnosti (družstvu), 2. výkon práce pro tuto společnost
(družstvo), 3. pobírání odměny za vykonávanou práci, 4. měsíční nebo průměrná měsíční
odměna, která spolu s případným výdělkem (odměnou) podle odstavce 3 musí přesáhnout
polovinu minimální mzdy. Jakmile není jedna z těchto podmínek naplněna (pokud např. uchazeč
o zaměstnání nedostává za výkon své práce jako člen družstva odměnu vůbec či odměnu dostává,
ale její výše nepřesahuje spolu s případným jiným výdělkem polovinu minimální mzdy),
není povinností uchazeče o zaměstnání při podání žádosti o zařazení do evidence uchazečů
tuto skutečnost osvědčit. V posuzované věci tedy městský soud uzavřel, že správní orgány
obou stupňů pochybily, pokud vyřadily žalobkyni z evidence uchazečů o zaměstnání, neboť
žalobkyně nebyla povinna sdělit úřadu práce činnost ve funkci předsedkyně družstva, a proto
nešlo o rozhodnou skutečnost ve smyslu zákona č. 435/2004 Sb.
V kasační stížnosti stěžovatel uvedl, že brojí proti napadenému rozsudku z důvodů
uvedených v ustanovení §103 odst. 1 písm. a), d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), konkrétně tedy z důvodu nezákonnosti
napadeného rozsudku a nepřezkoumatelnosti spočívající v nesrozumitelnosti a nedostatku
důvodů. K těmto kasačním důvodům doplnila konkrétní námitky. Stěžovatel především uvedl,
že žalobkyně byla zařazena do evidence uchazečů o zaměstnání na základě své žádosti ze dne
13. 9. 2004. Skutečnost, že žalobkyně zastává od 27. 4. 2007 funkci předsedkyně družstva, byla
zjištěna vlastní kontrolou úřadu práce z obchodního rejstříku. Následně bylo prokázáno,
že žalobkyně nebyla nikdy za tuto svou činnost družstvem odměňována. Stěžovatel spatřuje
nesrozumitelnost napadeného rozsudku v tom, že se v něm uvádí odkaz na ustanovení §31
písm. b) zákona č. 435/2004 Sb., přitom však v napadeném rozhodnutí stěžovatele
i prvoinstančním rozhodnutí úřadu práce je uvedeno, že žalobkyně byla vyřazena podle
ustanovení §30 odst. 1 písm. b) zákona č. 435/2004 Sb., neboť nesplnila oznamovací povinnost.
Podle stěžovatele tedy žalobkyně nebyla vyřazena ani podle ustanovení §31 písm. b) zákona
č. 435/2004 Sb., ani pro maření součinnosti s úřadem práce. Ustanovení §31 písm. b) zákona
č. 435/2004 Sb. upravuje skutkovou podstatu maření součinnosti s úřadem práce spočívající
v tom, že uchazeč o zaměstnání ve lhůtě stanovené úřadem práce neprojednal doporučené
zaměstnání, nikoliv nesplnění oznamovací povinnosti. Maření součinnosti s úřadem práce
jako obecná skutková podstata je pak zakotveno v ustanovení §30 odst. 2 písm. e) zákona
č. 435/2004 Sb., které však ani v jednom ze správních rozhodnutí nebylo aplikováno. Dále
stěžovatel namítl, že napadený rozsudek je nesrozumitelný i proto, že v ustanovení §25 odst. 1
písm. a) a b) není oproti tvrzení městského soudu vůbec řešen problém členství v orgánech
družstva či obchodních společnostech, které je jako překážka pro vedení v evidenci uchazečů
o zaměstnání upraveno v ustanovení §25 odst. 1 písm. c) – f) zákona č. 435/2004 Sb.
Argumentace městského soudu ustanoveními zákona o zaměstnanosti, která se k posuzované
věci vůbec nevztahují, rovněž dle názoru stěžovatele způsobují nesrozumitelnost rozsudku.
K namítané nezákonnosti napadeného rozsudku stěžovatel uvedl, že se neztotožňuje
s vymezením pojmu rozhodná skutečnost ve smyslu zákona č. 435/2004 Sb. tak, jak jej definoval
Nejvyšší správní soud a jak ho vyložil i městský soud v napadeném rozsudku. Smyslem zakotvení
oznamovací povinnosti rozhodných skutečností do zákona o zaměstnanosti je podle stěžovatele
to, aby úřad práce měl přehled o činnostech vykonávaných uchazeči o zaměstnání a mohl
je průběžně kontrolovat a aby nemohla nastat situace, kdy se ze skutečnosti, která vedení
v evidenci uchazečů o zaměstnání nebrání, stane skutečnost bránící vedení v evidenci, ovšem
úřad práce se o tom nedozví. Stěžovatel poukázal na to, že takový postup je v zájmu uchazeče
o zaměstnání, neboť pokud se změní skutečnost nebránící vedení v evidenci uchazečů
o zaměstnání na skutečnost bránící vedení v evidenci, pak může úřad práce na toto zjištění
pružněji reagovat a dříve rozhodnout o vyřazení uchazeče z evidence uchazečů o zaměstnání,
případně ukončit jeho vedení v souladu s ustanovením §29 zákona o zaměstnanosti.
Oznamovací povinnost rozhodných skutečností tak není pro uchazeče o zaměstnání zbytečnou
povinností navíc, ale naopak prostředkem ochrany před tím, aby nenastala situace, že vyvstane
rozhodná skutečnost bránící uchazeči ve vedení v evidenci uchazečů o zaměstnání, a úřad práce
se o tom dozví s delším časovým odstupem, případně vůbec. Stěžovatel podpůrně odkázal
na názor uvedený v rozsudku ze dne 5. 5. 2010, č. j. 3 Ads 40/2010 – 80, podle něhož je uchazeč
o zaměstnání povinen prokázat splnění podmínek pro zařazení do evidence uchazečů
o zaměstnání, a to konkrétně neexistenci pracovního poměru. S ohledem na uvedené argumenty
se stěžovatel domnívá, že žalobkyně byla povinna oznámit úřadu práce výkon své činnosti
předsedkyně družstva a následně prokázat, že tato její činnost nebrání vedení v evidenci uchazečů
o zaměstnání, a tím nesplnila svou oznamovací povinnost stanovenou v ustanovení §27 odst. 2
zákona č. 435/2004 Sb. a byla tak správně vyřazena z evidence uchazečů o zaměstnání podle §30
odst. 1 písm. b) a odst. 3 zákona č. 435/2004 Sb. Proto stěžovatel navrhl zrušení napadeného
rozsudku a vrácení věci k dalšímu řízení.
Ve svém vyjádření ke kasační stížnosti se žalobkyně ztotožnila s právním názorem
městského soudu uvedeným v napadeném rozsudku.
Ze správního spisu Nejvyšší správní soud zjistil následující skutečnosti relevantní
pro posouzení věci:
Ve správním spisu je založen Dodatek k základnímu poučení uchazeče o zaměstnání
platný od 1. 1. 2009, který byl vydán v návaznosti na novelizaci zákona č. 435/2004 Sb. zákonem
č. 382/2008 Sb. s účinností od 1. 1. 2009. V bodě 2 písm. b) tohoto dodatku, který vymezuje
povinnost oznámit úřadu práce osobně nebo písemně ve lhůtě nejpozději do 8 kalendářních dnů
změny skutečností rozhodných pro zařazení nebo vedení v evidenci uchazečů o zaměstnání,
je mj. uvedeno, že sem náleží i skutečnost, že se uchazeč stal členem družstva, který mimo
pracovněprávní vztah vykonává práci pro družstvo. Dále je v tomto bodě uvedena povinnost
oznámit důvody, pro které se nedostavil na úřad práce ve stanoveném termínu, a další
skutečnosti, které mají vliv na zařazení a vedení v evidenci uchazečů o zaměstnání.
Podle potvrzení bytového družstva H. X nemělo toto družstvo za celou dobu svého
fungování žádné mzdové náklady ani nebyly vyplaceny žádné odměny statutárním orgánům, a to
včetně žalobkyně.
Úřad práce vyřadil žalobkyni rozhodnutím ze dne 25. 8. 2009, č.j. KAE-1772/2009–
ŽČTT2 z evidence uchazečů o zaměstnání podle ustanovení §30 odst. 1 písm. b) zákona
č. 435/2004, a to ode dne 30. 1. 2009. V odůvodnění uvedl, že podle citovaného ustanovení úřad
práce vyřadí uchazeče o zaměstnání z evidence uchazečů o zaměstnání, jestliže uchazeč
o zaměstnání nesplní oznamovací povinnost podle §25 odst. 3 tohoto zákona, tj. neoznámí
úřadu práce výkon činnosti pro družstvo, který nebrání vedení v evidenci uchazečů o zaměstnání.
Přestože byla žalobkyně o právech a povinnostech uchazeče o zaměstnání řádně poučena a dne
22. 1. 2009 převzala a podepsala dodatek k základnímu poučení uchazeče o zaměstnání platný
od 1. 1. 2009, neoznámila úřadu práce do 8 kalendářních dnů, že je předsedkyní bytového
družstva H. X – bytové družstvo, se sídlem H., Č. T. Úřad práce dále uvedl, že nelze přihlížet
k tomu, že žalobkyně za svou činnost pro družstvo nebyla odměňována (což vzal jako prokázané
z předložených listinných důkazů), neboť jako uchazečka o zaměstnání byla povinna výkon
činnosti na úřad práce v zákonem stanovené lhůtě oznámit.
Nejvyšší správní soud nejprve zkoumal formální náležitosti kasační stížnosti, přičemž
zjistil, že je podána osobou oprávněnou a je proti označenému rozsudku přípustná za podmínek
ustanovení §102 a §104 s. ř. s.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek městského soudu i řízení, jež jeho
vydání předcházelo, v souladu s §109 odst. 2 a 3 s. ř. s., neshledal přitom vady, k nimž by musel
podle §109 odst. 3 s. ř. s. přihlédnout z úřední povinnosti. Vázán rozsahem a důvody, které
stěžovatel uplatnil ve své kasační stížnosti, dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Stěžovatel namítl ve své kasační stížnosti námitky podřaditelné pod kasační důvody
uvedené v ustanovení §103 odst. 1 písm. a), d) s. ř. s., tedy nepřezkoumatelnost napadeného
rozsudku z důvodu jeho nesrozumitelnosti a nezákonnost spočívající v nesprávném posouzení
právní otázky. V prvé řadě se Nejvyšší správní soud zabýval námitkami založenými na tvrzené
nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku pro nesrozumitelnost, pro níž by Nejvyšší správní
soud nemohl ani přezkoumat samotnou zákonnost napadeného rozsudku.
Nesrozumitelnost soudního rozhodnutí, která způsobuje ve smyslu §103 odst. 1 písm. d)
s. ř. s. jeho nepřezkoumatelnost, může podle ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu
spočívat buď v tom, že z něho jednoznačně nevyplývá, podle kterých ustanovení a podle jakých
právních předpisů byla v kontextu podané správní žaloby posuzována zákonnost napadeného
správního rozhodnutí, v jeho vnitřní rozpornosti anebo pokud z něj není jednoznačně zřejmé,
podle kterých ustanovení a jakých právních předpisů (v jakém platném a účinném znění)
byla v kontextu podané správní žaloby posuzována zákonnost napadeného správního rozhodnutí
(viz k tomu rozsudky zdejšího soudu ze dne 21. 8. 2008, č. j. 7 As 28/2008-75, ze dne 21. 8. 2008,
č. j. 7 As 27/2008 - 75 a ze dne 10. 4. 2008, č. j. 7 Afs 78/2007 - 60, všechny přístupné
na www.nssoud.cz). Ve smyslu §109 odst. 3 s. ř. s. je Nejvyšší správní soud povinen přihlédnout
k takové vadě ex offo, i kdyby nebyla v kasační stížnosti namítána. V posuzované věci měla
nesrozumitelnost napadeného rozsudku spočívat jednak v tom, že městský soud nesprávně
citoval ustanovení §31; odst. 1 písm. b) zákona č. 435/2004 Sb., podle něhož byla žalobkyně
vyřazena z evidence uchazečů o zaměstnání, a dále v tom, že městský soud citoval ustanovení
§25 odst. 1 písm. a), b) téhož zákona, ačkoliv tato ustanovení neupravují členství v orgánech
družstva či obchodních společnostech. Nejvyšší správní soud se s těmito námitkami stěžovatele
neztotožnil, a to z následujících důvodů.
Ustanovení §30 odst. 1 písm. b) zákona č. 435/2004 Sb., ve znění po novele zákonem
č. 382/2008 Sb. účinném od 1. 1. 2009, znělo
takto:„Uchazeče o zaměstnání úřad práce z evidence
uchazečů o zaměstnání rozhodnutím vyřadí, jestliže uchazeč o zaměstnání nesplní oznamovací povinnost podle
§25 odst. 3 nebo neoznámí další skutečnosti, které mají vliv na zařazení a vedení v evidenci
uchazečů o zaměstnání , ve lhůtě stanovené v §27 odst. 2.“ Oproti tomu, ustanovení §31 písm. b)
zákona č. 435/2004 Sb. po novele zákonem č. 382/2008 Sb. s účinností do 31. 12. 2010, upravuje
jeden z případů skutkové podstaty maření součinnosti s úřadem práce, a to
takto:„Uchazeč
o zaměstnání maří součinnost s úřadem práce, jestliže neprojedná doporučené zaměstnání ve lhůtě stanovené
úřadem práce.“ V napadeném rozhodnutí žalovaného je přitom výslovně uvedeno, že žalobkyně
měla být úřadem práce vyřazena z evidence uchazečů o zaměstnání z důvodu uvedeného v §30
odst. 1 písm. b) citovaného zákona. Stěžovateli lze přisvědčit v tom, že městský soud
v odůvodnění napadeného rozsudku skutečně tato dvě ustanovení zaměnil a dokonce i přímo
uvedl, že žalobkyně byla vyřazena z důvodu maření součinnosti s úřadem práce, neboť
mu nesdělila, že je předsedkyní bytového družstva H. X. Z kontextu napadeného rozsudku je
ovšem zřejmé, že tato záměna aplikovaných ustanovení zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti,
je obsažena v rekapitulační části rozsudku, nikoliv v samotné právní argumentaci městského
soudu. Nejvyšší správní soud přičítá tuto nepřesnost zejména tomu, že před 1. 1. 2009 by
neoznámení rozhodné skutečnosti úřadu práce ve smyslu §27 odst. 2 zákona č. 435/2004 Sb.
představovalo důvod pro vyřazení z evidence uchazečů o zaměstnání upravený v ustanovení §30
odst. 1 písm. e) zákona o zaměstnanosti, tj. maření součinnosti s úřadem práce. Teprve
novelizace zákona č. 435/2004 Sb. zákonem č. 382/2008 Sb. přinesla s účinností od 1. 1. 2009
zpřesnění právní úpravy stran skutkové podstaty neoznámení rozhodné skutečnosti pro zařazení
a vedení osoby v evidenci uchazečů o zaměstnání a konstrukci odpovídajícího nového důvodu
pro vyřazení v ustanovení §30 odst. 1 písm. a), b) zákona č. 435/2004 Sb., ve znění účinném od
1. 1. 2009. Jestliže tedy městský soud uvedl, že žalobkyně měla být vyřazena pro maření
součinnosti s úřadem práce, a to z důvodu uvedeného v §31 písm. b) zákona č. 435/2004 Sb.,
pak se jednalo dílem o zřejmou nesprávnost spočívající v chybě v psaní (záměna citovaných
ustanovení), a dílem o nepřesnost vyplývající z nové kvalifikace neoznámení rozhodné
skutečnosti po 1. 1. 2009. Ohledně další tvrzené nepřesnosti v citaci zákona č. 435/2004 Sb.,
konkrétně citaci ustanovení §25 odst. 1 písm. a, b) zákona č. 435/2004 Sb., je nepochybné, že se
jedná o pokračování v citaci rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 9. 2009, č. j. 4 Ads
55/2009 - 82, o nějž městský soud své rozhodnutí opřel, nikoliv o vlastní argumentaci městského
soudu směřující k posuzovanému skutku. V odůvodnění rozsudku městského soudu ovšem
schází zřetelnější označení této pasáže textu jako pokračování citace zmíněného rozsudku
Nejvyššího správního soudu, který se týkal uchazeče, který byl jednatelem obchodní společnosti,
nikoliv předsedou družstva. Naproti tomu městský soud výslovně citoval také pro posuzovanou
věc relevantní ustanovení §25 odst. 1 písm. f) zákona č. 435/2004 Sb., které upravuje překážku
ve vedení v evidenci spočívající ve výkonu práce členem družstva mimo pracovněprávní, za
kterou je družstvem odměňován a jeho měsíční nebo průměrná měsíční odměna spolu s
případným výdělkem (odměnou) podle odstavce 3 přesáhne polovinu minimální mzdy. Jakkoliv
uvedené nepřesnosti obsažené v odůvodnění napadeného rozsudku rozhodně nepřispívají
k celkové přehlednosti a jasnosti argumentace městského soudu, nedosahují takové intenzity, aby
způsobovaly v souladu s citovanou judikaturou zdejšího soudu nepřezkoumatelnost napadeného
rozsudku pro nesrozumitelnost [§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.], neboť je i přesto zřejmé, jaký
právní předpis a jeho ustanovení městský soud skutečně aplikoval, jak ho vyložil a k jakému
právnímu závěru dospěl.
Další námitky stěžovatele již směřují proti samotnému posouzení zákonnosti napadeného
rozsudku [§103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.]. Stěžovatel nabídl svůj výklad pojmu „rozhodná
skutečnost“ a vyjádřil přesvědčení, že žalobkyně měla plnit vůči úřadu práce oznamovací
povinnost stran svého působení ve funkci předsedkyně družstva H. X již ode dne 7. 5. 2007 (tzn.
po uplynutí zákonné osmidenní lhůty pro splnění oznamovací povinnosti dle §27 odst. 2 zákona
č. 435/2004 Sb.). Pro posouzení správnosti právního názoru městského soudu je tedy podstatný
výklad pojmu „rozhodná skutečnost“, který však Nejvyšší správní soud provedl již v městským
soudem citovaném rozsudku ze dne 30. 9. 2009, č. j. 4 Ads 55/2009 - 82. V něm šlo o posouzení
situace, kdy uchazeč o zaměstnání byl členem statutárních a jiných orgánů několika obchodních
společností, a proto byl vyřazen z evidence uchazečů o zaměstnání podle §30 odst. 2 písm. e) a
odst. 3 a §31 písm. c) zákona č. 435/2004 Sb. (tj. z důvodu maření součinnosti). Nejvyšší správní
soud v tomto rozsudku vyložil pojem rozhodná skutečnost (§27 odst. 2 zákona č. 435/2004 Sb.
ve znění účinném do 31. 12. 2008) tak, že „aby členství uchazeče o zaměstnání v orgánu obchodní
společnosti (ať už ve formě jednatele, člena představenstva, či člena dozorčí rady) představovalo rozhodnou
skutečnost, pro kterou není možné uchazeče o zaměstnání vykonávajícího některou z těchto funkcí, čí více
těchto funkcí, zapsat do evidence uchazečů o zaměstnání, musí být kumulativně dány všechny 4 podmínky plynoucí
z §25 odst. 1 písm. a), b), či c) zákona o zaměstnanosti. ...Jakmile není jedna z uvede ných
podmínek naplněna (tedy pokud např. uchazeč o zaměstnání ne dostává za výkon své
práce jako člen orgánu obchodní společnosti odměnu vůbec, či odměnu dostává, ale její
výše nepřesahuje spolu s případným jiným výdělkem polovinu minimální mzdy), není
povinností uchazeče o zaměstnání při podání žádosti o zařazení do evidence uchazečů
tuto skutečnost osvědčit.“
Pro posuzovanou věc je ovšem rozhodné použití právní úpravy vyřazení z evidence
uchazečů o zaměstnání od 1. 1. 2009 po novelizaci zákonem č. 382/2008 Sb. Oba správní orgány
odkázaly ve svých rozhodnutích na to, že žalobkyně si převzala a podepsala tzv. Dodatek
k základnímu poučení uchazeče o zaměstnání platný od 1. 1. 2009, který měl promítnout změny
v právní úpravě od 1. 1. 2009 do textu poučení. Je tedy zjevné, že pro žalovaného bylo porušení
povinnosti oznámit úřadu práce rozhodnou skutečnost pro vedení v evidenci uchazečů
o zaměstnání spojeno až s nabytím účinnosti zmíněné novely zákona č. 435/2004 Sb.
Tato novelizace však nijak nezasáhla do textu ustanovení §25 odst. 1 písm. f) zákona
č. 435/2004 Sb., podle něhož uchazečem o zaměstnání může být, pokud tento zákon dále nestanoví jinak,
pouze fyzická osoba, která není členem družstva vykonávajícím mimo pracovněprávní vztah
k družstvu pro družstvo p ráci, za kterou je družstvem odměňován a jeho měsíční nebo
průměrná měsíční odměna spolu s případným výdělkem (odměnou) podle odstavce 3
přesáhne polovinu minimální mzdy . Obdobně nebyla změněna ani dikce ustanovení §27
odst. 2 věty první a druhé zákona č. 435/2004 Sb., podle něhož platí, že skutečnosti rozhodné
pro zařazení nebo vedení v evidenci uchazečů o zaměstnání osvědčuje uchazeč o zaměstnání úřadu práce; změny
těchto skutečností je uchazeč o zaměstnání povinen osobně nebo písemně oznámit nejpozději do 8 kalendářních
dnů. Ve stejné lhůtě je povinen osobně nebo písemně oznámit důvody, pro které se nedostavil na úřad práce
ve stanoveném termínu. Oproti tomu ovšem byla změněna struktura dikce §30 odst. 1 písm. a) a b),
které od 1. 1. 2009 mají nové znění, podle něhož „Uchazeče o zaměstnání úřad práce z evidence uchazečů
o zaměstnání rozhodnutím vyřadí, jestliže a) nastala některá ze skutečností bránících zařazení
nebo vedení v evidenci uchazečů o zaměstnání, které jsou uvedeny v §25 , s v ýjimkou
skutečností uvedených v §25 odst. 2 písm. a) až c), a uchazeč o zaměstnání nesplní oznamovací povinnost podle
§27 odst. 2, b) uchazeč o zaměstnání nesplní oznamovací povinnost podle §25 odst. 3 nebo neoznámí další
skutečnosti, které mají vliv na zařazení a vede ní v evidenci uchazečů o zaměstnání , ve lhůtě
stanovené v §27 odst. 2.“ Nejvyšší správní soud rovněž nepřehlédl, že text „Dodatku k základnímu
poučení“ byl upraven v duchu těchto změn, ovšem nikoliv zcela podle dikce zákona. Konkrétně
byla vypuštěna podmínka příjmu u člena družstva, který mimo pracovněprávní vztah vykonává
práci pro družstvo; ta ovšem zůstala i po 1. 1. 2009 v citovaném zákoně nedotčena. Do bodu 2 b)
byl doplněn termín „další skutečnosti, které mají vliv na zařazení a vedení v evidenci uchazečů
o zaměstnání“, ovšem bez jakékoliv další konkretizace.
Pokud žalovaný změnil výrok rozhodnutí úřadu práce tak, že žalobkyně se vyřazuje
z evidence uchazečů o zaměstnání z důvodu neoznámení skutečnosti, která má vliv na zařazení a vedení
v evidenci uchazečů o zaměstnání (dále také jen „další skutečnost“), pak tím nepochybně mířil
na druhou část věty ustanovení §30 odst. 1 písm. b) zákona č. 435/2004 Sb., že se tedy mělo
jednat o tzv. další skutečnost, která měla vliv na zařazení a vedení v evidenci uchazečů
o zaměstnání (ačkoliv v odůvodnění napadeného rozhodnutí zcela nekonzistentně zastává názor,
že podstata oznamovací povinnosti se touto novelizací nezměnila). Jelikož se však rozhodně
nejednalo o nesplnění oznamovací povinnosti ve smyslu §25 odst. 3 zákona č. 435/2004 Sb.,
nemohl stěžovatel odkazem na ustanovení §30 odst. 1 písm. b) sledovat nic jiného než právě
skutkovou podstatu neoznámení „další skutečnosti“. Tento pojem ovšem v zákoně č. 435/2004 Sb. není nikde definován a nic k němu neříká ani důvodová zpráva k návrhu zákona č. 382/2008 Sb. Na místě je proto použít jazykový a logicko-systematický výklad tohoto pojmu. Jestliže
zákonodárce užil termín „další skutečnosti“, je třeba dovodit, že těmito skutečnostmi mohou být
pouze takové okolnosti, které se v prvé řadě neshodují s tzv. rozhodnými skutečnostmi
vymezenými v ustanovení §25; zároveň se ale musí jednat o takové skutečnosti, v jejichž
důsledku by úřad práce musel vedení uchazeče o zaměstnání v evidenci ukončit či uchazeče
o zaměstnání z evidence vyřadit (srov. zákonnou dikci „vliv na zařazení a vedení v evidenci“).
Skutková podstata uvedená ve druhé části tohoto ustanovení má tedy ve vztahu ke skutkové
podstatě v písm. a) téhož ustanovení podpůrný, resp. rozšiřující význam, a plní funkci určité
sběrné kategorie pro případy, které mohou naplňovat pojmové znaky rozhodných skutečností
§25 zákona č. 435/2004 Sb., ale nejsou tam přímo uvedeny. I u nich však musí platit, že půjde
o takové skutečnosti které mají vliv na zařazení a vedení v evidenci uchazečů o zaměstnání.
Nejvyšší správní soud má tedy za to, že i po novelizaci zákona o zaměstnanosti
s účinností od 1. 1. 2009 je třeba nadále respektovat citovaný názor Nejvyššího správního soudu
uvedený v rozsudku ze dne 30. 9. 2009, č. j. 4 Ads 55/2009 - 82 a nahlížet na výklad pojmu
rozhodná skutečnost tak, že musí být kumulativně naplněny všechny pojmové znaky uvedené
v tom kterém příslušném ustanovení §25 zákona č. 435/2004 Sb., aby rozhodná skutečnost
tvořila překážku pro vedení v evidenci uchazečů o zaměstnání a představovala tak důvod
pro vyřazení uchazeče z evidence. Zároveň v případě, kdy určitá skutečnost nesplňuje všechny
znaky překážky pro vedení v evidenci uchazečů o zaměstnání (příp. není vůbec uvedena
v ustanovení §25 odst. 1 zákona č. 435/2004 Sb.), a nemá ani žádný vliv na zařazení a vedení
uchazeče v evidenci, není možné takovou skutečnost kvalifikovat jako další skutečnost mající vliv
na vedení uchazeče v evidenci uchazečů o zaměstnání a vyřadit tak uchazeče z evidence z důvodu
neoznámení takové skutečnost úřadu práce [§30 odst. 1 písm. b) zákona č. 435/2004 Sb.].
Pokud na podporu své argumentace stěžovatel poukazoval na rozsudek zdejšího soudu ze dne
5. 5. 2010, č. j. 3 Ads 40/2010 – 80, pak je třeba uvést, že tento argument je nepřípadný.
V této věci šlo o nezařazení osoby do evidence uchazečů o zaměstnání, která měla povinnost
při podání žádosti osvědčit ukončení existence pracovněprávního vztahu pro zaměstnavatele,
což vyplývá jednoznačně z ustanovení §25 odst. 1 ve spojení s §27 odst. 2 zákona č. 435/2004 Sb. (ve znění do 31. 12. 2008).
V posuzované věci tedy Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že výkon funkce
předsedkyně bytového družstva H. X, kterou žalobkyně prokazatelně bezúplatně zastávala ode
dne 27. 4. 2007, nepředstavoval rozhodnou skutečnost ve smyslu ustanovení §25 odst. 1 písm. f)
a §27 odst. 2 zákona o zaměstnanosti ani podle právní úpravy účinné do 31. 12. 2008, ani po
nabytí účinnosti novelizované právní úpravy od 1. 1. 2009. Stejně tak nebylo možné od tohoto
data kvalifikovat tuto skutečnost jako „další skutečnost mající vliv na zařazení a vedení v evidenci
uchazečů o zaměstnání“, neboť tato skutečnost ani po nabytí účinnosti zákona č. 382/2008 Sb.
neměla ani nemohla mít žádný vliv na zařazení a vedení žalobkyně v evidenci uchazečů o
zaměstnání. Tuto situaci tedy nebylo možno podřadit ani pod důvod pro vyřazení z evidence
uchazečů o zaměstnání podle §30 odst. 1 písm. a), ani pod důvod pro vyřazení uvedený v §30
odst. 1 písm. b) zákona č. 435/2004 Sb. Stěžovatel tedy v napadeném rozhodnutí nerozhodl
správně, pokud pouze změnil rozhodnutí úřadu práce co do důvodu pro vyřazení z evidence
uchazečů o zaměstnání a data, k němuž mělo k vyřazení dojít. Prvostupňové správní rozhodnutí
úřadu práce mělo být v odvolacím řízení zrušeno a řízení o vyřazení uchazeče z evidence
uchazečů o zaměstnání mělo být zastaveno [§90 odst. 1 písm. a) správního řádu z roku 2004].
Ani přes některé stěžovatelem důvodně vytýkané nedostatky napadeného rozsudku
v něm Nejvyšší správní soud neshledal vady namítané stěžovatelem [§103 odst. 1 písm. a), d)
s. ř. s.] a ztotožnil se tak s naprosto správným právním názorem zaujatým městským soudem.
Proto byla kasační stížnost zamítnuta (§110 odst. 1 in fine s. ř. s.).
O náhradě nákladů řízení rozhodl Nejvyšší správní soud v souladu s ustanovením
§60 odst. 1, 2 ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatel neměl ve věci úspěch, a proto nemá právo
na náhradu nákladů řízení, které mu vznikly. Žalobkyně, která by jinak v důsledku svého úspěchu
ve věci měla právo na náhradu nákladů řízení, žádné náklady řízení neuplatnila a ani ze spisu
nevyplývá, že by nějaké vynaložila.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 18. května 2011
JUDr. Petr Průcha
předseda senátu