ECLI:CZ:NSS:2011:3.ADS.45.2011:66
sp. zn. 3 Ads 45/2011 - 66
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Vlašína
a soudců JUDr. Petra Průchy a JUDr. Milana Kamlacha v právní věci žalobce: Ing. F. K.,
zastoupeného JUDr. Ladislavem Salvetem, advokátem se sídlem Přímětická 1185, Praha 4, proti
žalovanému: Ministerstvo obrany, se sídlem Tychonova 221/1, Praha 6, o přezkoumání
rozhodnutí žalovaného ze dne 23. 6. 2008, čj. 246-2/2008/DP-2697, o kasační stížnosti žalobce
proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. 8. 2010, č. j. 8 Ca 286/2008 – 33,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností napadl žalobce (dále též „stěžovatel“) v záhlaví uvedený
rozsudek Městského soudu v Praze, kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí
žalovaného ze dne 23. 6. 2008, čj. 246-2/2008/DP-2697.
Městský soud v Praze ze správního spisu zjistil, že Hlavní úřad ubytovací a stavební
služby MO zaslal stěžovateli výzvu, aby se dne 11. 1. 2006 v 9.00 hod. dostavil k projednání
skutečností při šetření škody u VUSS Praha. Tato výzva byla stěžovateli doručena v souladu
s §266a odst. 3 a 4 zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce (dále jen „zákoník práce“), s tím,
že písemnost byla dne 5. 1. 2006 uložena na poště, vzhledem k tomu, že nebyla v úložní době
vyzvednuta, vrátil ji držitel poštovní licence odesílajícímu zaměs tnavateli jako nedoručitelnou.
Stejným způsobem byla stěžovateli doručena i výzva, aby se dostavil ke správnímu orgánu dne
6. 2. 2006. Zásilka obsahující výzvu byla dne 30. 1. 2006 uložena na poště a po uplynutí úložní
doby jako nedoručitelná vrácena zpět.
Rozhodnutí o náhradě škody vydané Vojenským zařízením 5439 Stará Boleslav č. j. 123-
11-17/2006/DP-5439, ze dne 17. 2. 2006 bylo stěžovateli rovněž doručováno v souladu s §266a
zákoníku práce, dne 21. 2. 2006 byla zásilka uložena na poště a po uplynutí úložní doby
jako nedoručitelná vrácena zpět.
Výzva k úhradě pohledávky vydaná Ministerstvem obrany, Vojenský úřad sociálního
zabezpečení, č.j. 9841766-OPIP/F, ze dne 6. 9. 2007, byla stěžovateli doručena do vlastních
rukou dne 12. 9. 2007. Touto výzvou byl stěžovatel vyrozuměn, že rozhodnutí o náhradě
škody, jímž mu bylo uloženo uhradit pohledávku ve výši 135 310,50 Kč, nabylo právní moci dne
17. 3. 2006, a že je stěžovatel povinen do třiceti dnů ode dne právní moci rozhodnutí, tj. do dne
17. 4. 2006, tuto pohledávku uhradit.
Dne 15. 5. 2008 bylo správnímu orgánu I. stupně doručeno podání stěžovatele označené
jako odvolání proti rozhodnutí ze dne 17. 2. 2006 a žádost o prominutí zmeškání lhůty
k odvolání. Jako důvod zmeškání stěžovatel uvedl, že byl nepř ítomen v místě trvalého bydliště
od 20. 2. 2006 do 23. 4. 2006 z rodinných důvodů a čerpání dovolené mimo trvalé bydliště
s tím, že přesné datum a doklady předloží při zdůvodnění odvolání. V průběhu správního řízení
však takto neučinil.
Žalovaný rozhodnutím ze dne 23. 6. 2008, č j. 246-2/2008/DP-2697, neprominul
zmeškání lhůty k odvolání proti rozhodnutí o náhradě škody k EKŠ č. 0571030001817,
č.j. 123-11-17/2006/Dp-5439, vydanému ředitelem VZ-5439 Stará Boleslav dne 17. 2. 2006,
které nabylo právní moci dne 21. 3. 2006 a je vykonatelné dnem 21. 4. 2006, a současně zamítl
odvolání jako opožděné. V odůvodnění rozhodnutí žalovaný uvedl, že stěžovatel neprokázal,
že ke zmeškání lhůty k odvolání došlo ze závažných důvodů. Nesdělil, kdy přesně pominula
příčina zmeškání, aby odvolací orgán mohl toto tvrzení ověřit a zároveň posoudit, zda byla
zachována 15ti denní lhůta. Žalovaný proto vycházel z tvrzení stěžovatele, že se v době
od 20. 2. 2006 do 23. 4. 2006 nezdržoval v místě svého trvalého bydliště. V takovém případě
15ti denní lhůta pro podání žádosti o prominut zmeškání lhůty k odvolání počala běžet dne
24. 4. 2006 a skončila dne 8. 5. 2006. Z uvedených důvodů žalovaný nemohl vyhovět žádosti
o prominutí zmeškání lhůty k odvolání.
Městský soud v Praze považoval za prokázané, že stěžovatel byl před vydáním
prvoinstančního správního rozhodnutí dvakrát vyzván k dostavení se ke správnímu orgánu,
zásilku s výzvou si však na poště nevyzvedl, ačkoli se v dané době prokazatelně zdržoval
v místě svého bydliště, jak vyplývá z jeho tvrzení v žalobě. Z tohoto důvodu soud odmítnul
jako nepatřičnou námitku stěžovatele, že před vydáním prvoinstančního rozhodnutí nebyl
vyslechnut, ani nebylo provedeno žádné dokazování.
Městský soud v Praze dále považoval za prokázané, že stěžovatel se o prvoinstančním
rozhodnutí dozvěděl již dne 12. 9. 2007, kdy mu byla do vlastních rukou doručena výzva
k úhradě pohledávky vydaná Ministerstvem obrany, Vojenský úřad sociálního zabezpečení,
č.j. 9841766-OPIP/F, ze dne 6. 9. 2007. Tvrzení stěžovatele, že se s tímto rozhodnutím seznámil
teprve v květnu 2008 v souvislosti s exekučním řízením u Obvodního soudu pro Prahu 5,
tak soud zhodnotil jako nepravdivé. Stěžovatel požádal o prominutí zmeškání lhůty k odvolání
dne 13. 5. 2008. Ve svém odvolání žádné konkrétní důvody neuvedl, své tvrzení o závažných
důvodech zmeškání lhůty nijak nedoložil. Za této situace se Městský soud v Praze ztotožnil
se závěrem žalovaného, že stěžovatel neprokázal, že ke zmeškání lhůty došlo ze závažných
důvodů a nepožádal o to do 15ti dnů ode dne, kdy pominul důvod zmeškání.
Městský soud v Praze nepřisvědčil ani žalobní námitce, že řízení nemělo být vedeno
podle zákona č. 221/1999 Sb., o vojácích z povolání, jestliže stěžovatel v době rozhodování
již nebyl ve služebním poměru. Vzhledem k tomu, že stěžovatel způsobil škodu jako voják
z povolání, byla mu podle §107 citovaného zákona stanovena povinnost k náhradě škody ve výši
čtyř a půl násobku průměrného platu. Na základě uvedeného Městský soud v Praze žalobu zamítl
jako nedůvodnou ve smyslu §78 odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“).
Podanou kasační stížností napadl stěžovatel rozsudek Městského soudu v Praze z důvodů
podle §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s. Stěžovatel předně namítl nesprávné posouzení nutnosti
doručení rozhodnutí napadeného kasační žalobou, čímž mu byla odepřena možnost podat
ve věci vyjádření a účinně se bránit. Začátkem roku 2006 se v místě bydliště nezdržoval, pouze
však na dobu přechodnou, a tudíž bylo povinností služebního orgánu mu napadené rozhodnutí
řádně doručit do vlastních rukou. S ohledem na závažnost projednávaného případu doručení
tzv. fikcí podle názoru stěžovatele nepostačovalo a zakládalo tak nezákonnost spočívající
v tom, že mu byla odepřena možnost bránit se postupu služebního orgánu v řádném řízení.
Je obecným principem českého právního řádu, že rozhodnutí zakládající změnu poměrů
nebo ukládající jakoukoli povinnost k plnění, musí být účastníkovi doručena do vlastních rukou
a teprve v případech zvláštního zřetele hodných (trvalá nepřítomnost, nezvěstnost apod.)
je nutno nejprve ustanovit opatrovníka, aby byla práva účastníka řádně chráněna. Tento postup
se rovněž nabízí v daném služebním řízení, kdy měl služební orgán nejprve vyčerpat všechny
zákonné možnosti ochrany účastníka řízení, což však neučinil a tím zatížil řízení vadou,
která má za následek nesprávné, popř. přímo nezákonné rozhodnutí ve věci.
Stěžovatel dále namítl, že soud nesprávně posoudil práv ní otázku promlčení nároku
ze strany služebního orgánu, kdy marně uplynula tříletá promlčecí lhůta. Nezákonnost
prvoinstančního správního rozhodnutí spatřoval i v tom, že nebyl respektován zákon
č. 218/2000 Sb. v komparaci s příkazní smlouvou č. 23. Nesprávným postupem správního
orgánu mu byla odňata možnost řádně se hájit a uplatnit ve správním řízení argumenty,
které ostatně vznesl ve svědecké výpovědi dne 14. 11. 2005.
Stěžovatel dále namítl nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku pro nedostatek
důvodů. Městský soud v Praze se podle něj nevypořádal s jeho skutkovými námitkami, stejně
jako s otázkou povinného doručení správního rozhodnutí. Pokud soud uvedl, že se stěžovatel
o prvoinstančním rozhodnutí dozvěděl dne 12. 9. 2007, opomněl, že neměl možnost se vyjádřit
k podkladům v rámci řízení podle služebního zákona. Stěžovatel má dále za to, že napadený
rozsudek je nesrozumitelný, jelikož v něm chybí logické a věcně správné vyložení toho, z jakých
důvodů soud nezkoumal věcné námitky proti původnímu rozhodnutí. Stěžovatel navrhl,
aby Nejvyšší správní soud rozsudek Městského soudu v Praze zrušil a věc mu vrátil k dalšímu
řízení.
Ve svém vyjádření ke kasační stížnosti žalovaný ohledně námitky promlčení uvedl,
že tato námitka nebyla nikdy stěžovatelem vznesena, a to ani ve správní žalobě. Pokud stěžovatel
argumentuje chybným procesním postupem při doručování rozhodnutí služebního orgánu, čímž
mu bylo znemožněno uplatnit tuto námitku ve správním řízení, resp. podat proti rozhodnutí
řádný opravný prostředek, je nutné připomenout, že advokátka, která stěžovatele v minulosti
zastupovala, požádala správní orgán podáním ze dne 13. 5. 2008 o prominutí zmeškání lhůty
k odvolání a současně podala odvolání s tím, že je zdůvodní do 15ti dnů. Žádné dodatečné
zdůvodnění odvolání, v němž by případně vznesla námitku promlčení, však nepodala. Stěžovatel
by měl podle žalovaného konkretizovat, v čem spatřuje důvody nezákonnosti rozsudku
spočívající v nesprávném posouzení právní otázky. Stěžovatel dále ve své žalobě neuplatnil
ani argument, že správní rozhodnutí je nezákonné, neboť nerespektuje zákon č. 218/2000 Sb.
v komparaci příkazní smlouvou. Žalovaný poukázal na to, že jiné důvody, než které stěžovatel
uplatnil v řízení před soudem, jehož rozhodnutí má být přezkoumáno, které však uplatnit mohl,
jsou nepřípustné. Žalovaný má dále za to, že napadený rozsudek nelze považovat
za nepřezkoumaný. Navrhl zamítnutí kasační stížnosti jako nedůvodné.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek Městského soudu v Praze
z hlediska uplatněných stížních bodů, jakož i ve smyslu §109 odst. 3 s. ř. s., a po pos ouzení věci
dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Nejvyšší správní soud se předně zabýval námitkou nepřezkoumatelnosti rozsudku
Městského soudu v Praze pro nesrozumitelnost a pro nedostatek důvodů. Podle ustálené
judikatury Nejvyššího správního soudu lze za nesrozumitelné obecně považovat takové soudní
rozhodnutí, jehož výrok je vnitřně rozporný, kdy nelze zjistit , zda soud žalobu zamítl nebo
o ní odmítl rozhodnout, případy, kdy nelze seznat co je výrok a co odůvodnění, dále rozhodnutí,
z něhož není patrné, které osoby jsou jeho adresátem, rozhodnutí s nevhodnou formulací výroku,
která má za následek, že rozhodnutí nikoho nezavazuje apod. Nedostatkem důvodů pak nelze
rozumět dílčí nedostatky odůvodnění soudního rozhodnutí, ale pouze nedostatek důvodů
skutkových. Skutkovými důvody, pro jejichž nedostatek je možno rozhodnutí soudu zrušit
pro nepřezkoumatelnost, budou takové vady skutkových zjištění, která utvářejí rozhodovací
důvody, typicky tedy tam, kde soud opřel rozhodovací důvody o skutečnosti v řízení
nezjišťované, případně zjištěné v rozporu se zákonem anebo tam, kdy není zřejmé, zda vůbec
nějaké důkazy v řízení byly provedeny (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
4. 12. 2003, č. j. 2 Ads 58/2003 - 75, publ. pod č. 133/2004 Sb. NSS.) . Na podkladě uvedeného
dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že námitka nepřezkoumatelnosti není opodstatněná.
V napadeném rozsudku nebyly zjištěny žádné výše uvedené vady nesrozumitelného rozsudku.
Námitka stěžovatele, že rozsudek neobsahuje logické a věcně správné vyložení toho, z jakých
důvodů soud nezkoumal věcné námitky proti původnímu rozhodnutí, není námitkou
nesrozumitelnosti rozsudku, ale tvrzením o nedostatku důvodů. Co se pak týče požadavku
na odůvodnění rozhodnutí, Městský soud v Praze náležitě objasnil, na základě jakých důvodů
se ztotožnil se závěrem žalovaného, že nebyly splněny podmínky pro prominutí lhůty k odvolání.
Dále objasnil, proč podle jeho názoru žalovaný nepochybil, jestliže v řízení postupoval
podle zákona č. 221/1999 Sb., o vojácích z povolání. V odůvodnění rozsudku se náležitě zabýval
i námitkou stěžovatele, že před vydáním prvoinstančního rozhodnutí nebyl v yslechnut, ani nebylo
provedeno žádné dokazování. Nejvyšší správní soud podotýká, že tato námitka nebyla
pro přezkoumání rozhodnutí žalovaného o zmeškání lhůty k odvolání a zamítnutí odvolání
pro opožděnost relevantní.
Jestliže stěžovatel v kasační stížnosti namítl, že Městský soud v Praze neobjasnil, z jakých
důvodů se nezabýval žalobními námitkami vůči prvoinstančnímu rozhodnutí, Nejvyšší správní
soud předně zdůrazňuje, že žalovaným je podle §69 s. ř. s. správní orgán, který rozhodl
v posledním stupni. Žalobou tak lze i v souladu s §68 písm. a) s. ř. s. úspěšně brojit pouze
proti rozhodnutí odvolacího správního orgánu. Byť obecně platí, že rozhodnutí správních orgánů
I. a II. stupně tvoří jeden celek, je v rámci soudního přezkumu nutno odlišit situaci, kdy odvolací
orgán odvolání účastníka řízení neprojednal meritorně, ale zamítl je jako opožděné. V takovém
případě krajský soud posuzuje pouze to, zda obstojí závěr žalovaného odvolacího orgánu,
že nebyla dodržena lhůta pro podání odvolání, případně, ještě jako tomu bylo v projednávaném
případě, že nebyly splněny podmínky pro prominutí zmeškání lhůty k odvolání na žádost
účastníka. Prvoinstanční rozhodnutí za této situace není předmětem přezkumu krajského soudu,
námitkami směřujícími proti řešení hmotněprávních otázek v prvoinstančním rozhodnutí
se krajský soud nemůže zabývat. Vzhledem k tomu, že rozsah přezkumu Nejvyššího správního
soudu je vymezen povahou a obsahem přezkoumávaného soudního rozhodnutí, nemůže
se námitkami uplatněnými fakticky vůči prvoinstančnímu rozhodnutí zabývat ani Nejvyšší správní
soud.
Žalobní námitky stěžovatele v prvé řadě směřovaly proti posouzení jeho žádosti
o prominutí zmeškání lhůty k odvolání žalovaným. Ve své kasační stížnosti pak již stěžovatel
nikterak nezpochybnil závěry Městského soudu v Praze ohledně nesplnění podmínek
pro prominutí zmeškání lhůty podle §153 odst. 3 zákona č. 221/1999 Sb., ve znění účinném
do 30. 9. 2009, a vznesl především námitky proti postupu správního orgánu při doručování
prvoinstančního rozhodnutí s tím, že bylo jeho povinností doručit mu rozhodnutí do vlastních
rukou. Doručení tzv. fikcí nebylo podle stěžovatele vzhledem k závažnosti věci postačující.
Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že tuto námitku stěžovatele je nutno posoudit
jako nepřípustnou v souladu s §104 odst. 4 s. ř. s. Důvody kasační stížnosti totiž nelze rozšiřovat
nad rámec žalobních bodů, lze je opřít jen o takové konkrétní právní či skutkové důvody, jež byly
v řízení před krajským soudem přípustně uplatněny (srov. usnesení Nejvyššího správního
soudu ze dne 28. 7. 2005, sp. zn. 2 Azs 134/2005, publ. pod č. 685/2005 Sb. NSS). Stěžovatel
však v žalobě ani následně v průběhu soudního řízení o žalobě doručení prvoinstančního
rozhodnutí nezpochybnil, resp. nenamítl, že mu prvoinstanční rozhodnutí nebylo řádně
doručeno. Proto nelze nikterak Městskému soudu v Praze vytýkat, že se touto skutečností
nezabýval a nelze tudíž z tohoto hlediska ani posuzovat zákonnost napadeného rozsudku.
Z totožných důvodů je nutno jako nepřípustnou hodnotit námitku, že správní rozhodnutí
je nezákonné, neboť správní orgán nerespektoval zákon č. 218/2000 Sb. v komparaci s příkazní
smlouvou č. 23.
Námitka stěžovatele, že neměl možnost se vyjádřit k podkladům rozhodnutí v rámci
prvoinstančního správního řízení, se nikterak nevtahuje k rozhodnutí žalovaného, které
přezkoumával Městský soud v Praze. Nejvyšší správní soud se jí proto rovněž nezabýval.
Nejvyšší správní soud z úřední povinnosti neshledal žádné pochybení Městského
soudu v Praze při posouzení rozhodnutí žalovaného o zamítnutí odvolaní pro opožděnost
a o neprominutí zmeškání lhůty k odvolání, ani jiné vady řízení, k nimž by byl nucen přihlédnout
podle §109 odst. 3 s. ř. s.
Nejvyšší správní soud uzavřel, že napadený rozsudek Městského soudu v Praze netrpí
nezákonností z důvodů tvrzených stěžovatelem podle §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s.,
z úřední povinnosti pak nebyly zjištěny ani vady podle §109 odst. 3 s. ř. s. Nejvyšší správní soud
proto kasační stížnost podle §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl.
Stěžovatel neměl ve věci úspěch, nemá proto právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti ze zákona (§60 odst. 1 ve spojení s §120 s. ř. s.). Žalovaný měl ve věci úspěch,
nevznikly mu však náklady řízení o kasační stížnosti přesahujíc í rámec jeho běžné úřední činnosti.
Soud mu proto právo na náhradu nákladů řízení nepřiznal (§60 odst. 1 ve spojení s §120 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 18. května 2011
JUDr. Jaroslav Vlašín
předseda senátu