ECLI:CZ:NSS:2011:3.ADS.52.2011:55
sp. zn. 3 Ads 52/2011 - 55
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Petra Průchy
a soudců JUDr. Jaroslava Vlašína a JUDr. Milana Kamlacha v právní věci žalobce: M. M, proti
žalovanému: Ministerstvo práce a sociálních věcí, se sídlem Na Poříčním právu 376/1, Praha
2, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 18. 11. 2009, č. j. 2009/77322-24, v řízení o kasační
stížnosti žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 7. 2010, č. j.
8 Ca 371/2009 - 25,
takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 30. 7. 2010, č. j. 8 Ca 371/2009 – 25,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností žalovaný (dále jen „stěžovatel“) brojil proti rozsudku
Městského soudu v Praze (dále jen „městský soud“) ze dne 30. 7. 2010, č. j. 8 Ca 371/2009 – 25
(dále jen „napadený rozsudek“), kterým městský soud zrušil rozhodnutí stěžovatele ze dne
18. 11. 2009, č. j. 2009/77322-24 (dále jen „napadené rozhodnutí“).
Napadeným rozhodnutím stěžovatel zamítl odvolání proti usnesení České správy
sociálního zabezpečení (dále jen „ČSSZ“) ze dne 28. 8. 2009, č. j. 320 110 726/A (dále
jen „prvostupňové rozhodnutí“), kterým bylo zastaveno řízení o žádosti žalobce o zahájení
nového řízení podle §1 odst. 3 zákona č. 261/2001 Sb., o poskytnutí jednorázové peněžní částky
účastníkům národního boje za osvobození, politickým vězňům a osobám z rasových
nebo náboženských důvodů soustředěných do vojenských pracovních táborů a o změně zákona
č. 39/2000 Sb., o poskytnutí jednorázové peněžní částky příslušníkům československých
zahraničních armád a spojeneckých armád v letech 1939 až 1945 (dále jen „zákon č. 261/2001 Sb.“). V odůvodnění stěžovatel uvedl, že žalobce ve svém odvolání neuvedl žádné nové
skutečnosti, a kromě toho podal odvolání opožděně. Prvostupňové rozhodnutí převzal žalobce
dne 8. 9. 2009 a odvolání proti němu podal až 5. 10. 2009. Stěžovatel zároveň shledal, že nejsou
dány předpoklady pro přezkumné řízení, obnovu řízení ani vydání nového rozhodnutí.
Proti napadenému rozhodnutí žalobce podal žalobu nazvanou jako „odvolání“,
v němž uvedl, že neví, proč zrovna on nedostal peněžní částku podle výše citovaného zákona
č. 261/2001 Sb., zatímco ostatní jeho známí ano. Poukázal na skutečnost, že prožil válku a byl
postřelen do levé nohy, s níž má dodnes problémy. Tvrdil, že se musel schovávat v lese, než
skončila válka, a že neměl co jíst a pít. Své dětství prožil špatně a tvrdě, neboť nemohl chodit ani
do školy.
Městský soud v napadeném rozsudku dospěl k závěru, že žaloba je důvodná, a zrušil
napadené rozhodnutí stěžovatele. Vyložil ustanovení §1 odst. 3 zákona č. 261/2001 Sb. a dále
citoval relevantní judikaturu k pojmu „ukrývání“, z níž vyplývá, že ukrývání nemusí být vzhledem
k velkému časovému odstupu od relevantních skutkových okolností bezpodmínečně svědecky
prokázáno. Úkolem ČSSZ při posuzování vzniku nároku na odškodnění tudíž není trvat
na bezpodmínečném prokázání všech okolností ukrývání, nýbrž ověřit, zda tvrzení žadatele
o odškodnění je pravděpodobné a možné. Ze správního spisu zjistil, že žalobce předložil čestné
prohlášení k žádosti o poskytnutí jednorázové peněžní částky podle zákona č. 261/2001 Sb.
Ze dne 18. 11. 2002, v němž prohlásil, že se mezi 15. 3. 1939 a 8. 5. 1945 z rasových
nebo náboženských důvodů ukrýval na území Československa v jeho hranicích ze dne
29. 9. 1938, a to od roku 1942 do května 1945 v lesích v okolí Cerové, ve vesnici Rozbehy, která
je v lesích, ve vesnici Smolenice, na Bojkové v ústavě starých lidí a na školách. Dále vzal městský
soud za prokázané, že žalobce utrpěl jím udávané válečné zranění, které však nebylo nikde léčeno
(průstřel nártu potvrzený dodatečnou deformací zjistitelnou z RTG snímku – lékařská zpráva
MUDr. P. S., J., B.). Městský soud dále uvedl, že správní orgány při posuzování vzniku nároku na
odškodnění trvaly na bezpodmínečném prokázání všech okolností ukrývání, aniž by se pokusily
ověřit, zda tvrzení žadatele o odškodnění je pravděpodobné a možné. Správní orgány tedy
nepostupovaly tak, aby byl zjištěn stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Proto městský
soud dospěl k závěru, že je naplněna vada uvedená v ustanovení §76 odst. 1 písm. b) zákona č.
150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“).
V kasační stížnosti proti napadenému rozsudku stěžovatel uvedl, že důvodem
pro potvrzení rozhodnutí ČSSZ byla skutečnost, že odvolání proti němu bylo podáno opožděně
a stěžovatel jako odvolací orgán se proto věcnou podstatou kauzy nezabýval. Stěžovatel
městskému soudu vytkl, že se tímto důvodem vůbec nezabýval a rozhodnutí žalovaného zrušil
pro výtky vůči postupu prvostupňovému orgánu (ČSSZ), neboť v roce 2010 zkoumal doklady
předložené k původní žádosti v roce 2002 (o níž bylo v mezidobí pravomocně rozhodnuto). Dále
stěžovatel uvedl, že Nejvyšší správní soud sice v mezidobí (od pravomocného zamítnutí žádosti
z roku 2002 do současnosti) vydal průlomový rozsudek v tzv. kauze ukrývaných Romů,
ale žalobce již ve své žádosti z roku 2002 uvedl, že se ukrýval „od roku 1942 do května 1945“
a po celou dobu všech řízení tento údaj nijak neupřesnil. Městský soud tedy zcela pominul,
že důvodem rozhodnutí žalovaného jako odvolacího orgánu bylo opožděné podání odvolání.
Pokud by se stěžovatel měl řídit závazným právním názorem městského soudu, byly
by zpochybněny lhůty, které právní předpisy stanovují pro podání opravných prostředků.
Stěžovatel nad rámec této námitky ještě uvedl argument proti věcnému posouzení městského
soudu, neboť podle jeho názoru nastal důvod pro ukrývání romské populace na Slovensku
až se vstupem jednotek německé branné moci na území tehdejšího Slovenského štátu,
což se stalo až počátkem Slovenského národního povstání, které začalo dne 29. 8. 1944. Rovněž
osvobozování území bývalého Slovenského štátu neskončilo až v květnu 1945. Z těchto důvodů
se údaj uváděný žalobcem jeví jako málo věrohodný, ovšem stěžovatel jej nemůže nahradit vlastní
úvahou, a to tím spíše, pokud na délce ukrývání závisí samotný nárok na jednorázovou peněžní
částku (§1 odst. 3 zákona č. 261/2001 Sb.). Z uvedených důvodů stěžovatel navrhl zrušení
napadeného rozsudku a vrácení věci k dalšímu řízení.
Ze správního spisu Nejvyšší správní soud zjistil následující skutečnosti:
Rozhodnutím ze dne 27. 6. 2006, č.j. 320 110 726/A, zamítla ČSSZ první žalobcovu
žádost o poskytnutí jednorázové peněžní částky podle §1 odst. 3 zákona č. 261/2001 Sb.
V odůvodnění tohoto rozhodnutí je uvedeno, že žalobci nebylo vydáno Ministerstvem obrany
ČR osvědčení podle §8 zákona č. 255/1946 Sb. v kategorii „československý politický vězeň“.
Proto si musela ČSSZ učinit úsudek o splnění znaků „osoby ukrývané“ sama. Žalobce
však nepředložil žádné relevantní důkazy k prokázání tvrzeného nároku. Proto nebylo prokázáno,
že žalobce je osobou, která se v době mezi 15. březnem 1939 a 8. květnem 1945 po dobu
nejméně 3 měsíců z rasových nebo náboženských důvodů ukrývala na území Československa
v jeho hranicích z 29. 9. 1938.
Podle záznamu sepsaného dne 15. 7. 2009 na Městské správě sociálního zabezpečení
Brno se žalobce v tento den dostavil a žádal na základě judikátu Nejvyššího správního soudu ČR
o přehodnocení své žádosti a poukázání jednorázové peněžní částky za dobu svého ukrývání.
ČSSZ rozhodla o této žádosti prvostupňovým rozhodnutím tak, že řízení s poukazem
na §102 odst. 4 správního řádu z roku 2004 zastavila. V odůvodnění bylo uvedeno, že nová
žádost žalobce neodůvodňuje zahájení nového řízení a vydání nového rozhodnutí ve věci
dle §101 písm. b) správního řádu, neboť nelze vydat rozhodnutí, jímž by bylo žádosti účastníka
řízení vyhověno. Důvodem toho je skutečnost, že účastník řízení ČSSZ neposkytl dostatečně
určité tvrzení týkající se období, okolností a důvodů jeho ukrývání. V poučení bylo
uvedeno, že proti tomuto usnesení je možné podat odvolání ve lhůtě do 15 dnů od doručení,
a to ke stěžovateli prostřednictvím ČSSZ. Odvolání nemá odkladný účinek. Podle připojené
dodejky si žalobce toto usnesení osobně převzal dne 8. 9. 2009.
Ve správním spisu stěžovatele je založen originál odvolání žalobce ze dne 5. 10. 2009,
v němž žalobce tvrdil, že všechna jeho tvrzení v řízení o přiznání peněžní částky byla pravdivá,
a požadoval vysvětlení, proč mu byla žádost zamítnuta. Odvolání bylo ČSSZ podle podacího
razítka podáno na poště dne 5. 10. 2009.
Nejvyšší správní soud nejprve zkoumal formální náležitosti kasační stížnosti, přičemž
zjistil, že je podána osobou oprávněnou a je proti označenému rozsudku přípustná za podmínek
ustanovení §102 a §104 s. ř. s.
Nejvyšší správní soud posoudil důvodnost kasační stížnosti v mezích jejího rozsahu
a uplatněných důvodů; zkoumal při tom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž
by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 2 a 3 s. ř. s.). Nejvyšší správní soud dospěl
k závěru, že kasační stížnost je důvodná.
Ačkoliv stěžovatel ve své kasační stížnosti výslovně neoznačil kasační důvody, kvůli nimž
požaduje zrušení napadeného rozsudku a vrácení věci k dalšímu řízení městskému soudu,
Nejvyšší správní soud podřadil námitky uvedené v kasační stížnosti pod kasační důvody uvedené
v ustanovení §103 odst. 1 písm. a), d) s. ř. s.
Nejvyšší správní soud především obecně poznamenává, že nesprávné posouzení právní
otázky [§103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.] může spočívat buď v tom, že soud při svém rozhodování
aplikoval na posuzovanou věc jiný právní předpis, než měl správně použít, a pro toto pochybení
je výrok soudu v rozporu s příslušným ustanovením toho kterého právního předpisu,
nebo v tom, že soudem byl sice aplikován správný právní předpis, avšak nebyl správně vyložen.
O nesprávné posouzení právní otázky může jít také tehdy, pokud by byl vyvozen nesprávný
právní závěr z jinak správně zjištěného skutkového stavu věci, nebo je sice učiněn správný právní
závěr, ale v odůvodnění rozhodnutí je nesprávně prezentován. Nepřezkoumatelnost rozhodnutí
soudu [§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.] může spočívat buď v nesrozumitelnosti spočívá, jestliže
rozhodnutí vykazuje takové textové a formulační nedostatky, že z obsahu textu není dostatečně
zřejmá souvislost s příslušnými podklady pro rozhodnutí, nebo že text rozhodnutí obsahuje
nejasné, rozporné či jiným způsobem nesrozumitelné údaje. Dále může spočívat v nedostatku
důvodů rozhodnutí, pokud se rozhodnutí neopírá o důvody, které opodstatňují dospět
k určitému výroku rozhodnutí. K nepřezkoumatelnost spočívající v jiné vadě řízení před soudem
Nejvyšší správní soud poznamenává, že je třeba její význam posuzovat jako důvod pro zrušení
rozhodnutí soudu prvního stupně pouze za předpokladu splnění věty navazující, tedy, mohla-li
mít taková vada za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé.
Nejvyšší správní soud shledal v napadeném rozsudku obě namítané vady. Z napadeného
rozhodnutí stěžovatele totiž jednoznačně vyplývá, že stěžovatel v odvolacím řízení posuzoval
především včasnost podaného odvolání a jeho zákonné náležitosti (§37 odst. 2 ve spojení s §82
odst. 2 správního řádu). To mu také ukládá ustanovení §92 správního řádu, který výslovně uvádí,
že „opožděné nebo nepřípustné odvolání odvolací správní orgán zamítne. Jestliže rozhodnutí
již nabylo právní moci, následně zkoumá, zda nejsou dány předpoklady pro přezkoumání rozhodnutí
v přezkumném řízení, pro obnovu řízení nebo pro vydání nového rozhodnutí. Shledá-li předpoklady pro zahájení
přezkumného řízení, pro obnovu řízení nebo pro vydání nového rozhodnutí, posuzuje se opožděné nebo nepřípustné
odvolání jako podnět k přezkumnému řízení nebo žádost o obnovu řízení nebo žádost o vydání nového
rozhodnutí“. Městský soud se však včasností podaného odvolání ani jeho obsahem nezabýval
a místo toho přezkoumával napadené rozhodnutí stěžovatele z pohledu merita věci samé,
tedy nároku žalobce na peněžní částku podle zákona č. 261/2001 Sb. Tato otázka ovšem nebyla
vůbec předmětem přezkumu v žalobním řízení, neboť napadeným rozhodnutím bylo odvolání
žalobce zamítnuto podle §92 odst. 1 s. ř. pro opožděnost. Jak Nejvyšší správní soud zjistil
ze správních spisů, žalobce podal odvolání proti usnesení ČSSZ o zastavení řízení ve věci
jeho opětovné žádosti o přiznání jednorázové peněžní částky dne 5. 10. 2009 k poštovní
přepravě, ačkoliv toto usnesení ČSSZ mu bylo doručeno dne 8. 9. 2009. Lhůta k podání odvolání
tedy žalobci uplynula dne 23. 9. 2009 a jeho odvolání bylo podáno opožděně, přičemž žalobce
nepožádal o navrácení v předešlý stav (§41 správního řádu) a ani v žalobě neuvedl žádné námitky
proti zamítnutí odvolání z důvodu opožděnosti.
Městský soud tak svým postupem porušil dispoziční zásadu (§75 odst. 2 s. ř. s.),
neboť při takto vymezeném předmětu řízení nebyl oprávněn rozhodovat o ničem jiném
než o správnosti rozhodnutí stěžovatele, jímž bylo podané odvolání zamítnuto z důvodu
opožděnosti a nedostatku formálních náležitostí vyžadovaných správním řádem (viz k tomu
rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 9. 2008, č. j. 8 As 51/2006 – 112, přístupný
na www.nssoud.cz). Tento rámec přezkumu v žalobním řízení však městský soud evidentně
překročil a k danému rozhodovacímu důvodu stěžovatele neuvedl v napadeném rozsudku žádné
odůvodnění. I kdyby postup ČSSZ v prvoinstančním řízení o nové žádosti žalobce nebyl
v souladu se zákonem a s judikaturou Nejvyššího správního soudu (viz k tomu rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 2. 2008, č. j. 4 Ads 46/2007 - 69, přístupný
na www.nssoud.cz) a její názor na meritorní posouzení věci nebyl správný, stěžovatel se jím
pro zjevnou opožděnost žalobcova odvolání nebyl povinen zabývat. Stejně tak k tomuto
posouzení z výše uvedených důvodů nebyl oprávněn městský soud. Napadený rozsudek
je tak nepřezkoumatelný ve vztahu k předmětu řízení a zároveň obsahuje nesprávný právní závěr,
kterým městský soud zavázal stěžovatele posoudit žalobcovo odvolání z hlediska vzniku nároku
na peněžní částku podle zákona č. 261/2001 Sb., o němž již dříve ČSSZ pravomocně rozhodla
svým rozhodnutím ze dne 27. 6. 2006, č.j. 320 110 726/A.
Z výše uvedených důvodů tedy Nejvyšší správní soud zrušil napadený rozsudek
Městského soudu v Praze a vrátil mu věc k dalšímu řízení. Městský soud bude po vrácení věci
k dalšímu řízení vázán právním názorem vysloveným Nejvyšším správním soudem v této věci
(§110 odst. 3 s. ř. s.), což znamená, že žalobu zamítne a rozhodnutí stěžovatele o zamítnutí
odvolání pro opožděnost potvrdí jako věcně správné (§78 odst. 7 s. ř. s.). V novém rozsudku
městský soud rozhodne i o náhradě nákladů řízení o předmětné kasační stížnosti stěžovatele
(§110 odst. 2 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 28. června 2011
JUDr. Petr Průcha
předseda senátu