ECLI:CZ:NSS:2011:3.ADS.60.2011:80
sp. zn. 3 Ads 60/2011 - 80
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Průchy
a soudců JUDr. Milana Kamlacha a JUDr. Jaroslava Vlašína v právní věci žalobkyně: PhDr. H.
P., zastoupena advokátem JUDr. Petrem Kyselákem, se sídlem Krapkova 452/38, Olomouc,
proti žalovanému: Krajský úřad Olomouckého kraje, se sídlem Jeremenkova 40a, Olomouc, o
přezkoumání rozhodnutí žalovaného ze dne 13. 2. 2009, č.j. KUOK 15433/2009, o kasační
stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 8. 2010 č. j. 38 Cad
7/2009 - 55,
takto:
I. Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 8. 2010 č. j. 38 Cad 7/2009 - 55,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
II. Odměna ustanoveného zástupce žalobkyně, advokáta JUDr. Petra Kyseláka,
se u r č u je částkou 960 Kč. Tato částka mu bude vyplacena z účtu Nejvyššího
správního soudu do 60 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
Žalobkyně (dále též „stěžovatelka“) podala včas kasační stížnost proti rozsudku
Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 8. 2010 č. j. 38 Cad 7/2009 - 55, jímž byla zamítnuta
její žaloba a rozhodnuto o náhradě nákladů řízení.
V odůvodnění napadeného rozsudku je uvedeno, že z obsahu správního spisu tento soud
zjistil, že žalobkyně vedla řízení o dávky pomoci v hmotné nouzi, a to u Městského úřadu
v Litovli (dále jen „správní orgán I. stupně“). Dne 19. 1. 2009 se osobně dostavila k tomuto
správnímu orgánu a nahlédla zde do správního spisu. Dne 20. 1. 2009 zaslala správnímu orgánu
I. stupně elektronickou poštou vyúčtování cestovních výdajů za cestu osobním automobilem z V.
H. (správně H. – poznámka NSS) do Litovle ve výši 832 Kč. Správní orgán I. stupně tyto
cestovní výdaje ve výši 832 Kč žalobkyni nepřiznal s tím, že veškerá korespondence byla podle
pokynu žalobkyně vedena elektronickou cestou. K odvolání žalobkyně žalovaný sice rozhodnutí
správního orgánu formálně změnil, odvolání však zamítl.
Krajský soud uvedl, že v případě žalobkyně se nejedná o obligatorní nárok na náhradu
nákladů správního řízení, protože v daném případě žalobkyně návrhem, aby s ní bylo
komunikováno elektronickou poštou, zapříčinila, že její práva byla takto realizována.
To, že žalobkyně ke správnímu orgánu I. stupně přijela dne 19. 1. 2009 svým osobním
automobilem z místa jejího bydliště ve V. H. do Litovle, nezakládá nárok na to, aby jí byla
náhrada těchto vyúčtovaných cestovních výdajů přiznána. Bylo zjištěno, že v souvislosti s řízením
u správního orgánu I. stupně nebyla nutná návštěva žalobkyně u tohoto orgánu, když žalobkyně
tehdy „nahlédla do spisu“.
Ze správního spisu Nejvyšší správní soud zjistil, že žalobkyně podala dne 21. 1. 2009
u správního orgánu I. stupně vyúčtování nákladů řízení. V něm uvedla, že jako účastník řízení
u orgánu pomoci v hmotné nouzi má podle §72 zákona č. 111/2006 Sb. nárok na náhradu
nákladů řízení. Dne 19. 1. 2009 se dostavila ke správnímu orgánu, aby využila svého práva
daného §36 odst. 3 a §38 zákona č. 500/2004 Sb., neboť dne 20. 1. 2009 končí prodloužená
lhůta k vydání rozhodnutí. Jako náklady řízení účtuje cestu osobním automobilem z místa
svého pobytu ve V. H., kde se t.č. zdržuje. Uvedla, že jde o cestu V. H. – Olomouc a vyúčtovala
ji celkovou částkou 832 Kč.
Z výroku rozhodnutí správního orgánu I. stupně vyplývá, že rozhodl žalobkyni nepřiznat
náhradu cestovních výdajů ve výši 832 Kč, a to za cestu z V. H. do sídla Městského úřadu Litovel
v Litovli.
Z odůvodnění rozhodnutí žalovaného vyplývá, že žalobkyně se dne 19. 1. 2009 dostavila
k Městskému úřadu Litovel, aby využila svého práva a vyjádřila se k podkladům rozhodnutí.
V kasační stížnosti stěžovatelka uvedla, že není jasná souvislost mezi tím, že žádala
o doručování prostřednictvím elektronické pošty a mezi nárokem na náhradu nákladů řízení.
Nelze dovodit, že by stěžovatelkou určený způsob doručování ve svém důsledku znamenal,
že stěžovatelka pozbyla ostatních práv v řízení, tedy i právo na náhradu nákladů řízení
za předmětnou cestu. Pokud žalovaný tvrdí, že úkon stěžovatelky „nahlédnutí do spisu“ nebyl
nutný, není toto tvrzení v souladu se zákonem. Nahlédnutí do spisu za účelem seznámení se
s podklady rozhodnutí je základním právem účastníka řízení a současně je povinností správního
orgánu umožnit účastníku realizaci tohoto práva. Stěžovatelka spatřuje důvody kasační stížnosti:
- v nezákonnosti rozhodnutí, spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem
v předcházejícím řízení
- ve vadách řízení spočívajících zejména v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán
v napadeném rozhodnutí vycházel, je v rozporu se spisem a pro tuto důvodně vytýkanou
vadu soud měl napadené rozhodnutí správního orgánu zrušit, jakž i ve vadách řízení
spočívajících v nepřezkoumatelnosti rozhodnutí správního orgánu pro nesrozumitelnost
- v nepřezkoumatelnosti rozhodnutí spočívající v nesrozumitelnosti a nedostatku důvodů
rozhodnutí s tím, že taková vada měla za následek nezákonné rozhodnutí ve věci samé.
Stěžovatelka navrhla, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil
krajskému soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti navrhl její zamítnutí pro nedůvodnost.
Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost
takto:
Stěžejní je otázka, zda má účastník řízení o dávce pomoci v hmotné nouzi nárok
na náhradu nákladů řízení, příp. za jakých podmínek. Proto je třeba posoudit vztah §79
správního řádu a §79 zákona o pomoci v hmotné nouzi. Ust. §1 odst. 2 správního řádu stanoví,
že se tento zákon použije, nestanoví-li zvláštní zákon jinak. Za zvláštní zákon je třeba považovat
zákon o pomoci v hmotné nouzi. Pokud tento zákon obsahuje ustanovení upravující tutéž otázku
odlišně, je třeba vycházet právě ze zákona o pomoci v hmotné nouzi.
Podle §79 odst. 1 správního řádu platí, že nestanoví-li tento zákon jinak, nese správní orgán
nebo dotčený orgán (§136 ) a účastník své náklady.
Ustanovení §79 odst. 1 zákona o pomoci v hmotné nouzi stanoví, že náklady řízení
o příspěvku na živobytí, mimořádné okamžité pomoci a doplatku na bydlení nese stát. Z důvodové zprávy
k vládnímu návrhu zákona o pomoci v hmotné nouzi vyplývá, že vzhledem k charakteru dávek
hmotné nouze budou účastníky řízení podle tohoto zákona v drtivé většině občané v tíživé ekonomické situaci,
proto se břemeno nákladů přenáší výhradně na orgány, které o těchto dávkách rozhodují.
Byť §79 zákona o pomoci v hmotné nouzi nestanoví výslovně, že stát nese všechny
náklady tohoto řízení, tedy i ty, které vznikly účastníkovi v průběhu správního řízení, lze tyto
skutečnosti dovodit ze samotné právní úpravy, neboť výslovně jen §79 odst. 2 upravuje náhradu
nákladů řízení orgánům pomoci v hmotné nouzi. Ust. §79 odst. 1 se pak týká všech nákladů
řízení podle příslušného zákona. Zákon o pomoci v hmotné nouzi tedy nejen že stanoví, že stát
nemůže po účastníku požadovat náhradu nákladů řízení, ale také, že stát nese veškeré náklady
spojené s řízením podle tohoto zákona, tedy i náklady účastníka. Jedná se o evidentní odchylku
od obecné úpravy správního řádu.
V dalším řízení správní orgán především zváží to, že stěžovatelka účtovala náklady cesty
osobním automobilem nikoli do Litovle, ale do Olomouce. I bez ohledu na tuto skutečnost
by měl správní orgán posoudit, zda postup účastníka v řízení a na něj navazující požadavky,
pokud jde o náhradu nákladů řízení, nehraničí se zneužitím nastavených pravidel pro rozložení
břemene nákladů řízení. Okolností, k jejímuž zvážení může správní orgán přistoupit,
je např. frekvence nahlížení do spisu, přičemž ovšem nelze jednoznačně vymezit, jaká frekvence
je přiměřená a jaká již excesivní. Na to lze usoudit až v závislosti na okolnostech dané věci.
Správní orgán ovšem především uváží, zda bylo skutečně nezbytné a účelné, aby se stěžovatelka
ke správnímu orgánu dopravila osobním automobilem, nikoli hromadnou dopravou. Nutno
v této souvislosti zdůraznit, že stát nese náklady účastníka řízení, pokud byly vynaloženy nutně
a účelně (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 3. 2011 č. j. 6 Ads 114/2010-60).
Kasační stížnost je tedy důvodná. Nejvyšší správní soud napadený rozsudek podle §110
odst. 1 s. ř. s. zrušil a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení.
Krajský soud je vázán právním názorem Nejvyššího správního soudu. V novém
rozhodnutí rozhodne i o náhradě řízení o kasační stížnosti.
Stěžovatelce byl již v řízení o žalobě soudem ustanoven zástupce – advokát JUDr. Petr
Kyselák, který v řízení o kasační stížnosti učinil jeden úkon právní služby – sepis kasační stížnosti.
Přísluší mu proto odměna ve výši 500 Kč a náhrada hotových výdajů ve výši 300 Kč. Advokát
prokázal, že je plátcem daně z přidané hodnoty a proto se k částce 800 Kč připočítává 20 %,
tedy 160 Kč. Celkem se tedy přiznává částka 960 Kč, která mu bude vyplacena z účtu Nejvyššího
správního soudu do 60 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 4. května 2011
JUDr. Petr Průcha
předseda senátu