ECLI:CZ:NSS:2011:3.ADS.65.2011:68
sp. zn. 3 Ads 65/2011 - 68
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Průchy
a soudců JUDr. Jaroslava Vlašína a JUDr. Milana Kamlacha v právní věci žalobce: L. L.,
zastoupeného JUDr. Janem Juračkou, advokátem se sídlem Tovární 7, Znojmo, proti
žalovanému: Policejní prezidium ČR, policejní prezident, se sídlem Strojnická 935/27, Praha
7, proti rozhodnutí policejního prezidenta ve věcech kázeňských ze dne 26. 11. 2008, č.j. PPR-
14791-5/ČJ-2008-99KP, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu
v Praze ze dne 27. 1. 2011, č. j. 4 Ca 2/2009 – 43,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností žalobce (dále jen „stěžovatel“) brojil proti rozsudku
Městského soudu v Praze (dále jen „městský soud“) ze dne 27. 1. 2011, č. j. 4 Ca 2/2009 – 43
(dále jen „napadený rozsudek“), kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí policejního
prezidenta ve věcech kázeňských ze dne 26. 11. 2008, č.j. PPR-14791-5/ČJ-2008-99KP (dále
jen „napadené rozhodnutí“).
Napadeným rozhodnutím žalovaný zamítl odvolání a potvrdil rozhodnutí ředitele Policie
ČR, Správy Jihomoravského kraje ve věcech kázeňských ze dne 16. 5. 2008, č. K-SJMK-
773/2008 (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“), kterým byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání
jednání majících znaky přestupků proti bezpečnosti a plynulosti provozu na pozemních
komunikacích podle ustanovení §22 odst. 1 písm. b) zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích,
ve znění účinném do 31. 7. 2011, tj. do účinnosti zákona č. 133/2011 (dále jen „zákon
č. 200/1990 Sb.“) za použití §189 odst. 1 písm. a) zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru
příslušníků bezpečnostních sborů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 361/2003 Sb.“) [bod I. výroku prvostupňového rozhodnutí] a podle ustanovení §22 odst. 1 písm. d)
zákona č. 200/1990 Sb. za použití §189 odst. 1 písm. a) zákona č. 361/2003 Sb. [bod II. výroku
prvostupňového rozhodnutí] tím, že dne 14. 1. 2008 cca kolem 5:00 hod řídil osobní motorové
vozidlo tovární značky Škoda Felicia, registrační značky X ze Znojma do Vranovské Vsi.
Z důvodu technické závady na vozidle stěžovatel zastavil na silnici I. třídy č. 38 na 23,1 524 km
v katastru obce Olbramkostel a Vranovská Ves. Do jeho vozidla kolem 5:15 hod narazil zezadu
řidič malého motocyklu L. O. a vzápětí i řidička Škody Octavia I. K. První orientační (bez
náustku) provedená dechová zkouška přístrojem Dräger u jmenovaného na přítomnost alkoholu
v dechu v 6:00 hod. byla negativní. Po příjezdu nadřízeného stěžovatele byla provedena opětovně
dechová zkouška v 6:37 hod. u níž byla naměřena hladina 1,27 promile alkoholu. Poté byl vyzván
k lékařskému vyšetření spojenému s odběrem krve, které odmítl. Další opakovaná dechová
zkouška byla provedena v 9:55 hod. a byla naměřena hladina alkoholu 0,76 promile, aniž by od
okamžiku zahájení řízení vozidla do provedení druhé dechové zkoušky požil další alkoholické
nápoje (dále jen „bod I. výroku“). Jako účastník dopravní nehody se dne 14. 1. 2008 kolem 6:40
hod. na pozemní komunikaci (silnici I. třídy č. 38) mezi obcemi Olbramkostel a Vranovská Ves
na výzvu příslušníka Policie ČR jednajícího za orgán policie při prošetřování dopravní nehody
odmítl podrobit lékařskému vyšetření spojenému s odběrem krve, přičemž tímto svým jednáním
chtěl porušit nebo ohrozit zájem chráněný ustanovením §5 odst. 1 písm. f) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (dále jen „zákon o
silničním provozu“) a §16 odst. 3 zákona č. 379/2005 Sb. (dále jen „bod II. výroku“), za což mu
byl podle §186 odst. 7 ve spojení s §51 odst. 1 písm. d) zákona č. 361/2003 Sb. uložen úhrnný
kázeňský trest odnětí služební hodnosti vrchní asistent.
V odůvodnění napadeného rozhodnutí žalovaný uvedl, že stěžovatel svým jednáním
porušil povinnosti uložené mu v ustanovení §5 odst. 1 písm. f) a odst. 2 písm. b) zákona
o silničním provozu, tedy svým jednáním porušil povinnost řidiče, která spočívá v zákazu řízení
vozidla v takové době po požití alkoholického nápoje, kdy by mohl být ještě pod jeho vlivem
a v případě pozitivního zjištění alkoholu při dechové zkoušce podrobit se lékařskému vyšetření
s odběrem krve ke zjištění, není-li pod vlivem alkoholu, čímž se dopustil jednání majícího znaky
přestupku proti bezpečnosti a plynulosti provozu na pozemních komunikacích podle ustanovení
§22 odst. 1 písm. b) a d) zákona o přestupcích, který se podle zákona projednává jako jednání,
které má znaky přestupku. Za úmyslné jednání, které má znaky přestupku, byl stěžovateli uložen
podle ustanovení §51 odst. 1 písm. d) zákona č. 361/2003 Sb. kázeňský trest odnětí služební
hodnosti – vrchní asistent, přičemž podle ustanovení §186 odst. 7 zákona č. 361/2003 Sb.
lze uložit kázeňský trest odnětí služební hodnosti mj. i za jednání, kterým příslušník porušil
služební slib, které má znaky přestupku a je v rozporu s požadavky a je v rozporu s požadavky
kladenými na příslušníka. K tomu žalovaný odkázal na text služební přísahy vyplývající
z ustanovení §6 odst. 2 zákona č. 186/1992 Sb. a uvedl, že stěžovatel vykonal služební přísahu
dne 15. 1. 2002, a poznamenal, že tato služební přísaha se považuje za služební slib podle zákona
č. 361/2003 Sb.
Dále žalovaný posoudil důkazy provedené šetřením Inspekce ministra vnitra, zejména
úřední záznamy o vysvětleních podaných stěžovatelem, účastníky dopravních nehod ze dne
14. 1. 2008, policistů OO Znojmo npor Bc. H., prap. R., pprap. Č., prap. R ., úředního záznamu
pplk. Ing. D. a pplk. Ing. S., znaleckého posudku k posouzení hladiny předpokládaného alkoholu
v krvi stěžovatele vypracovaného dne 12. 2. 2008 znalcem pro základní obor zdravotnictví,
odvětví soudního lékařství MUDr. K. S. zapsaným v znaleckém deníku pod pořadovým č. 2544,
záznamů výsledků dechových zkoušek provedených se stěžovatelem v 6:37 a 9:55 hod. dne
14. 1. 2008, protokolem o nehodě v silničním provozu s údaji o místě dopravní nehody,
písemného poučení stěžovatele o povinnosti podrobit se na výzvu vyšetření na alkohol a
důsledcích neuposlechnutí výzvy, úředních záznamů hlídky dopravních nehod a hlídky
pořádkové policie a vlastním řízením ve věcech kázeňských tak, že je jimi dostatečně prokázáno,
že stěžovatel dne 14. 1. 2008 řídil osobní automobil po předchozím požití blíže neurčeného
druhu a množství alkoholických nápojů a že se odmítl podrobit lékařskému vyšetření spojenému
s odběrem krve. Stěžovatel svým úmyslným jednáním porušil služební slib, zejména tu část, která
stanoví, že se bude vždy a všude chovat tak, aby svým jednáním neohrozil dobrou pověst
bezpečnostního sboru, neboť se odmítl podrobit lékařskému vyšetření spojenému s odběrem
krve, ačkoliv to nebylo spojeno s ohrožením jeho života, přičemž účinně nespolupracoval
s vyšetřujícím orgánem Policie ČR, čímž se dopustil jednání, které má znaky přestupku a je
v rozporu s požadavky kladenými na příslušníka. Zvláštnost postavení příslušníka Policie ČR ve
společnosti dané mu svěřenými pravomocemi musí být vyvážena jeho smyslem pro povinnost
dodržovat zákony a veřejností je očekáváno, že se tak příslušníci Policie ČR budou chovat.
Příslušník Policie ČR, který sám zákony porušuje, nemůže mít příslušnou důvěru. Úmyslné
jednání stěžovatele spatřoval v tom, že stěžovatel řídil soukromé osobní vozidlo v takové době,
kdy mohl být pod vlivem předchozího požití alkoholických nápojů a v odmítnutí se podrobit
lékařskému vyšetření spojenému s odběrem krve ke zjištění, není-li pod vlivem alkoholu.
Dopustil se tedy protizákonného jednání, aniž by nevěděl, že tento výsledek způsobí nebo může
způsobit. Řidič přitom podle ustanovení §5 odst. 1 písm. f) a odst. 2 písm. b) zákona o silničním
provozu nesmí řídit vozidlo bezprostředně po požití alkoholického nápoje nebo užití návykové
látky nebo v takové době po požití alkoholického nápoje nebo užití návykové látky, kdy by mohl
být ještě pod jejich vlivem. V případě pozitivní dechové zkoušky na alkohol se měl podrobit
lékařskému vyšetření s odběrem krve ke zjištění není-li ovlivněn alkoholem. Podle žalovaného
v posuzované věci nebyly zjištěny žádné skutečnosti odůvodňující závěr, že by se jednalo
o nedbalost. Neukázněné jednání stěžovatele podle žalovaného nelze posoudit jinak než jako
jednání, které je v příkrém rozporu s požadavky kladenými na příslušníka. K námitkám
stěžovatele pak žalovaný konkrétně doplnil, že dechová zkouška se standardně provádí
s náústkem, čehož si musí být stěžovatel dobře vědom. Z dalších provedených důkazů podle
žalovaného vyplývá, že tvrzení stěžovatele nebyla věrohodná. Přesné množství a doba ukončení
požívání alkoholických nápojů nejsou z hlediska výroku napadeného rozhodnutí při existenci
těchto jiných důkazů podstatné. Stran jednání pprap. P., který měl být podle stěžovatele vyloučen
z předmětného služebního úkonu, žalovaný uvedl, že z výpovědi jmenovaného policisty i
podepsaného poučení vyplývá, že tvrzení stěžovatele nejsou oprávněná. Prvoinstanční
rozhodnutí sice mělo být označeno jako rozhodnutí ve věcech kázeňských, to však nemá vliv
na jeho platnost.
V žalobě proti napadenému rozhodnutí žalovaného stěžovatel především poukázal
na skutečnost, že se na výzvu policisty podrobil dechové zkoušce s dalšími účastníky dopravních
nehod. Při první dechové zkoušce bez náustku provedené kolem 6 hod. 10 min. nebyla zjištěna
přítomnost alkoholu. Stěžovatel podotkl, že náustky nejsou běžně používány při aplikaci
přístrojem Dräger, neboť jsou hygienicky používány pouze jednorázově a jsou tak zvyšovány
náklady. Po provedení této prvé dechové zkoušky, jejíž výsledek byl negativní, žalobce považoval
šetření ohledně alkoholu za uzavřené, a tak požil do doby provedení dechové zkoušky v 6 hodin
37 minut alkoholické nápoje (určité množství slivovice v láhvi, kterou měl v autě a po vypití
ji vyhodil na pole). Nebylo tak prokázáno, že by stěžovatel před jízdou požil alkoholické nápoje.
Jak stěžovatel uvedl, požíval alkoholické nápoje v předvečer nehody na oslavě s ostatními
policisty, ale pouze v malé míře a poté již pil pouze nealkoholické pivo. Vzhledem k tomu,
že první dechová zkouška byla negativní, nepovažoval stěžovatel za nutné se podrobovat
lékařskému vyšetření. V 9 hod. 55 min. se stěžovatel podrobil další dechové zkoušce. Pokud
by ho k lékařskému vyšetření krve nevyzýval pprap. P., podrobil by se, i když mu krevní zkouška
není příjemná a těžko ji snáší. Dále stěžovatel žalovanému i prvoinstančnímu orgánu vytkl, že
nerespektovaly ustanovení §186 odst. 5, §186 odst. 7 zákona č. 361/2003 Sb., a proto je uložený
kázeňský trest příliš přísný a nepřiměřený. Stěžovatel souhrnně konstatoval, že nebylo prokázáno,
že by v době řízení motorového vozidla byl pod vlivem alkoholu, a že nebyl povinen podrobit se
lékařskému vyšetření, jestliže prvá dechová zkouška byla negativní. Z toho důvodu stěžovatel
nenaplnil skutkovou podstatu žádného z přestupků a rozhodnutí žalovaného a prvoinstančního
orgánu nemají oporu v provedeném dokazování. Navrhl, aby městský soud zrušil napadené
rozhodnutí žalovaného a vrátil věc k dalšímu řízení.
Městský soud napadeným rozsudkem zamítl žalobu a žádnému z účastníků nepřiznal
náhradu nákladů řízení. K jednotlivým námitkám stěžovatele městský soud uvedl, že napadené
rozhodnutí rozhodně není nesrozumitelné kvůli nedostatečnému odůvodnění a stěžovatel
byl v rámci správního řízení seznámen s výsledky dokazování. V rámci odvolacího řízení byly
žalovaným podle městského soudu napraveny nedostatky a napadené rozhodnutí bylo řádně
odůvodněno. Skutečnost, že první dechová zkouška, která byla provedena bez náustku přístroje
Dräger a byla negativní stěžovatele nezbavuje odpovědnosti za spáchání přestupku. Takto
provedená dechová zkouška není dostatečně vypovídající, protože i podle toho, jak byl popsán
průběh této dechové zkoušky, bylo vydechováno do tohoto přístroje z větší vzdálenosti, takže
je zřejmé, že dechová zkouška nebyla řádně provedena. Při druhé dechové zkoušce bylo
prokázáno, že v krvi stěžovatele se nachází alkohol, a stěžovatel byl vyzván k vyšetření
spojenému s odběrem krve. Z výpovědí svědků, kteří byli přítomni při této kontrole, bylo
zjištěno, že stěžovatel provedení vyšetření s odběrem krve odmítl. Rovněž bylo zjištěno,
že stěžovatel nenamítal při provedení kontroly a druhé dechové zkoušce tu skutečnost,
že by vypil alkohol, který měl s sebou v autě. Toto pozdější tvrzení bylo vyvráceno svědeckými
výpověďmi, zejména výpovědí svědky I. K., která byla přítomna první dechové zkoušce i
dechovým zkouškám následujícím a popsala, jakým způsobem byly zkoušky provedeny. Městský
soud dospěl k závěru, že stěžovatelovo tvrzení o tom, že seděl ve svém vozidle a tam vypil
slivovici a skleněnou láhev vyhodil do pole, je účelové. Ze znaleckého posudku, který je založen
ve správním spise, bylo prokázáno, že v době dopravní nehody se hladina alkoholu v krvi
stěžovatele mohla pohybovat v rozmezí nejméně 1,524 až 1,693 promile alkoholu.
Námitku stěžovatele, že byl vyzván k podrobení se lékařskému vyšetření a odběru krve
pouze po druhé dechové zkoušce provedené pprap. P., a nikoliv po třetí dechové zkoušce,
městský soud neshledal důvodnou, neboť stěžovatel již prvním odmítnutím vyšetření po druhé
dechové zkoušce naplnil skutkovou podstatu přestupku proti bezpečnosti a plynulosti provozu
na pozemních komunikacích podle ustanovení §22 odst. 1 písm. d) zákona o přestupcích. K
námitkám proti druhu a přiměřenosti uloženého kázeňského trestu městský soud zdůraznil, že
stěžovatel se již dříve dopustil podobného jednání, kdy jako příslušník Policie ČR rovněž řídil
vozidlo pod vlivem alkoholu. Je nepochybné, že stěžovatel jako příslušník Policie ČR složil
služební přísahu podle §6 odst. 2 zákona č. 186/1992 Sb., o služebním poměru Policie ČR, která
se považuje za složení služebního slibu podle zákona č. 361/2003 Sb. Je nesporné, že řízením
pod vlivem alkoholu a odmítnutím se podrobit lékařskému vyšetření spojenému s odběrem krve
stěžovatel porušil zákon a zároveň ohrozil dobrou pověst bezpečnostního sboru. Městský soud
uzavřel, že stěžovateli byl uložen kázeňský trest v souladu s §186 odst. 7 zákona č. 361/2003 Sb.
Z uvedených důvodů žalobu stěžovatele zamítl.
V kasační stížnosti stěžovatel v podstatě zopakoval své žalobní námitky a tvrdil,
že napadený rozsudek trpí vadami uvedenými v ustanoveních §103 odst. 1 písm. a), b) s. ř. s.
Proti prvoinstančnímu rozhodnutí stěžovatel namítl, že formulace popisu skutků je obsáhlá,
současně zahrnuje uvedení právních předpisů a v této části je rozhodnutí místy nesrozumitelné.
Stejně tak je místy nesrozumitelné odůvodnění napadeného rozhodnutí, i když uvádí výčet
důkazů, o které se rozhodnutí opírá, avšak nevyplývá z něho, co z konkrétního provedeného
důkazu vyplynulo. Odůvodnění je na několika místech rozporné, zejména v bodech odůvodnění
týkající se posouzení otázky viny, kde je uvedeno, že závěr o vině byl učiněn „s pravděpodobností
hraničící s jistotou“. Žalovaný jako odvolací orgán pochybení prvoinstančního orgánu nenapravil.
Dále stěžovatel namítal nesprávné posouzení druhu a výše trestu s poukazem na kritéria
pro ukládání kázeňského trestu uvedená v §186 odst. 5 zákona č. 361/2003 Sb. Kázeňský trest
odnětí služební hodnosti se ukládá za kázeňský přestupek se zvlášť škodlivým následkem,
za porušení povinnosti vyplývající z porušení práv příslušníka, za jednání, kterým příslušník
porušil služební slib, za opakované spáchání kázeňského přestupku se škodlivým následkem,
jestliže předcházející uložení kázeňských trestů nevedlo v období tří let k obnovení služební
kázně příslušníka, za jednání, které má znaky přestupku a je v rozporu s požadavky kladenými
na příslušníka, anebo za opakované dosahování neuspokojivých výsledků ve výkonech služby
uvedené v závěru služebního hodnocení. Kázeňský trest uložený stěžovateli se tak jeví jako příliš
přísný a nepřiměřený, a to i kdyby se dopustil přestupků, které jsou mu kladeny za vinu. Podle
jeho názoru nebyla vyvrácena jeho obhajoba stěžovatele, že v době řízení nebyl pod vlivem
alkoholu, a ani jeho námitka, že nebyl povinen podrobit se lékařskému vyšetření na zjištění
alkoholu v krvi. Protože byl výsledek první dechové zkoušky jednoznačně negativní, stěžovatel
považoval toto vyšetření za definitivní a následně požil alkoholický nápoj (tzn. vypil zbytek
„butylky“ slivovice). Z toho důvodu se stěžovatel odmítl podrobit lékařskému vyšetření na výzvu
pprap. P., s nímž navíc měl v dřívější době neshody. Poté se stěžovatel podrobil další dechové
zkoušce v 9 hod. 55 min., která byla pozitivní. Po provedení této dechové zkoušky již nikdo
stěžovatele nevyzýval, aby se podrobil lékařskému vyšetření. Nebylo tak prokázáno, že by
stěžovatel byl v době řízení motorového vozidla pod vlivem alkoholu, a vzhledem k tomu, že
první dechová zkouška stěžovatele byla negativní, nebyl povinen podrobit se lékařskému
vyšetření. Stěžovatel tedy nenaplnil skutkovou podstatu žádného z přestupků. Rozhodnutí
žalovaného i prvoinstančního orgánu jsou tedy nesprávné a nemají oporu v provedených
důkazech. Stěžovatel proto navrhl zrušení napadeného rozsudku a vrácení věci k dalšímu řízení
městskému soudu.
Žalovaný ve svém vyjádření uvedl, že se ztotožňuje s názorem městského soudu,
že byl ve věci dostatečně zjištěn skutkový stav. Ve správním řízení bylo zjištěno a prokázáno,
že se stěžovatel dopustil jednání majícího znaky přestupku proti bezpečnosti a plynulosti provozu
na pozemních komunikacích podle ustanovení §22 odst. 1 písm. b) a d) zákona o přestupcích,
což bylo jednoznačně prokázáno obsahem správního spisu. Skutková verze stěžovatele nebyla
ničím potvrzena a jeho tvrzení byla vyhodnocena jako ryze účelová. Správní orgány
v odůvodnění svých rozhodnutí hodnotily svědecké výpovědi a vyvodily z nich odpovídající
právní závěry. Z obsahu spisového materiálu současně vyplývá, že lékařské vyšetření nebylo
zjevně spojeno s nebezpečím pro jeho zdraví. Proto navrhl zamítnutí kasační stížnosti.
Ze správního spisu prvoinstančního orgánu, spisu Policie ČR obsahujícího dokumentaci
dopravní nehody, spisu inspekce ministra vnitra a žalovaného Nejvyšší správní soud zjistil
následující skutečnosti relevantní pro posouzení věci.
Ve spisu Policie ČR, Okresního ředitelství je založeno poučení o právech a některých
povinnostech v souvislosti s podezřením ze spáchání přestupku na úseku ochrany
před alkoholismem a jinými toxikomaniemi, které je podepsané stěžovatelem a dále policisty
pprap. P. a prap. V.
Z úředního záznamu o podaném vysvětlení dle §158 odst. 3, 5 trestního řádu ze dne
14. 1. 2008 vyplývá, že stěžovatel vypověděl inspekci ministra vnitra, že před jízdou žádný
alkohol nepožil a že pil pouze nealkoholické pivo. Po první negativní dechové zkoušce měl požít
slivovici z placatky, kterou měl ve svém vozidle, asi 0,8 dcl slivovice, který tvořil zbytek jejího
objemu.
Ve spisu inspekce ministra vnitra je založen znalecký posudek znalce MUDr. K. S.,
soudního znalce v oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, v němž je uvedeno, že v dané
věci byla nejprve provedena „naprosto orientační a zcela nestandardní“ dechová zkouška dýchnutím do
přístroje Dräger bez náustku cca v době 5:45 hod. s tím, že záznam o této zkoušce nelze zpětně
doložit a jak vyplývá ze zpětného prošetření, výsledek takové analýzy nezaručuje objektivitu.
K dalším dvěma dechovým zkouškám provedeným dechovým analyzátorem Dräger v čase 6:37 a
9:55 hod. znalec uvedl, že pokud tyto zkoušky byly provedeny řádně a jmenovaný žádný alkohol
před samotnou zkouškou nepožil, že pokles hladiny alkoholu z krve se pohyboval ve
fyziologickém rozmezí 0,12–0,20 promile alkoholu za hodinu. Z toho však nebylo možno zpětně
provést propočet ve vztahu k době dopravní nehody. Pouze orientačně však znalec konstatoval,
že hladina alkoholu v krvi v době nehody by se mohla pohybovat v rozmezích nejméně 1,524 a
nejvíce 1,693 promile alkoholu, která způsobuje stav absolutní neschopnosti bezpečného
ovládání jakéhokoliv motorového vozidla. Znalec však odmítl exaktní vyjádření uvedeného stavu,
neboť hladiny alkoholu nebyly stanoveny rozborem krve. Stran stěžovatelových tvrzení o vypití
lahvičky slivovice před druhou dechovou zkouškou znalec uvedl, že tuto alternativu nelze
jednoznačně vyloučit, a to jednak s ohledem na skutečnost, že nebyly provedeny rozbory krve, a
jednak proto, že dechová zkouška měla být provedena cca do dvaceti minut po případném požití
alkoholu, tedy v případné vstřebávací fázi, kdy výsledek první dechové zkoušky mohl být touto
skutečností ovlivněn a být vyšší, než by odpovídalo současné hladině alkoholu v krvi. V závěru
znaleckého posudku je uvedeno, že nelze pouze na základě výsledku zkoušky dechovým
analyzátorem v daném případě exaktně stanovit hladinu alkoholu v krvi či provést z této hladiny
přesný propočet. Nelze tedy ani zcela spolehlivě prokázat, že by hladina alkoholu v krvi
jmenovaného v době řízení motorového vozidla a v době prováděných kontrol dechovým
analyzátorem musela zcela jednoznačně přesáhnout hranici 1,00 promile.
Inspekce ministra vnitra odevzdala věc ke kázeňskému projednání, neboť ve věci nešlo
o podezření ze spáchání trestného činu, nýbrž o podezření ze spáchání kázeňského přestupku.
Ze záznamu o sdělení obvinění ze spáchání jednání majícího znaky přestupku a výslechu
obviněného ze dne 14. 1. 2008 vyplývá, že stěžovatel uvedl k oběma bodům obvinění
tyto skutečnosti. Dne 13. 1. 2008 byl cca od 20:00 hod. v herně 999 v Znojmě, kam se poté
dostavilo několik jeho kolegů (policisté M., H., Č., M. a další) za účelem oslavy narození dcery
kolegy M. Vypil tam dvě alkoholická desetistupňová piva v době od 20:00 do 21:00 hod. Poté
začal pít nealkoholické pivo, která měl za celý večer asi 3–4, a přeléval si ho do půllitru. Z herny
odešel až po 1:00 hod. do svého vozu, který nastartoval a zatopil si. Jelikož byl unaven, tak ve
vozidle usnul. Probudil ho až telefon jeho manželky cca v 4:30 hod. ráno. Na to vyrazil
s vozidlem domů do obce Olbramkostel, kde ovšem přejel odbočku ke svému domu a jel dále po
silnici první třídy na obec Vracovice. Poté mu za vesnicí přestalo fungovat vozidlo Škoda Felicia,
které užíval asi týden. Snažil se ho několikrát po sobě nastartovat (za osvětlení vozidla), ovšem
neměl zapnutá výstražná světla. Poté do jeho vozidla narazil řidič malého motocyklu. Stěžovatel
volal poté dozorčímu, aby přijela hlídka na místo nehody, k Citonicím. Poté volal Policii ČR i
řidič malého motocyklu s tím, že nehoda se nestala u Citonic. Po druhé nehodě s vozidlem Škoda
Octavia přijela hlídka dopravní policie. Dechovou zkoušku prováděl prap. R., u všech
zúčastněných byla negativní. Stěžovatel poté, co policisté odešli sepsat dokumentaci k nehodě,
měl zůstat ve svém vozidla sám, vzal si z přihrádky u spolujezdce placatku slivovice, v níž bylo
asi půl jejího objemu, a vypil ji. Přitom ho nenapadlo, že by měl ještě dýchat. Tvrdil, že placatku
vyhodil do pole. Na otázku vyslýchajících, proč uvedl inspekci ministra vnitra, že chtěl z baru 999
jet do restaurace HAM-HAM ve Vranovské Vsi, stěžovatel odpověděl, že přejel odbočku, a tak se
chtěl někde otočit, což u restaurace HAM-HAM lze, a také se tam dá najíst. Na inspekci ohledně
cíle své cesty uvedl nepravdu, nedovedl však vysvětlit, proč. Na otázku vyslýchajícího, proč
inspekci uvedl, že v noci ze dne 13. na 14. 1. 2008 nepožil alkoholické nápoje, uvedl, že si to
nedokáže vysvětlit. Ke svému odmítnutí absolvování lékařské krevní zkoušky (bod II. obvinění)
uvedl, že na výzvu pprap. P. k absolvování dechové zkoušky nechtěl uposlechnout, protože už
jednou „dýchal“ a v autě se napil, jelikož však jmenovaný policista na dechové zkoušce trval,
tak uposlechl. Po pozitivním výsledku však se jmenovaným odmítl jet na lékařské vyšetření,
a to proto, že ho k tomu vyzval právě pprap. P., který je vůči němu zaujatý. Pokud by ho vyzval
někdo jiný, tak by uposlechl.
Ze záznamu o výpovědi policisty pprap. Č. vyplývá, že stěžovatel pil v baru 999 pivo ve
skleněném půllitru, kolik, to jmenovaný nevěděl. Někdo pil nealkoholické pivo, to se však nosilo
na stůl v láhvích. Víno se nepilo, ale pil se nějaký tvrdý alkohol před půlnocí, to však nevěděl, kdo
ho pil. Tato zjištění potvrdila i výpověď číšníka T. V. ze dne 15. 1. 2008, který ten večer v baru
999 obsluhoval.
Podle protokolu o podání vysvětlení ze dne 16. 1. 2008 stěžovatel uvedl, že se podrobil
dechové zkoušce jako první s negativním výsledkem. Poté stěžovatel podle svého tvrzení
„šel do svého vozidla, kde v přihrádce měl „placačku se slivovicí“, z níž měl vypít celý její obsah. Slivovici
pil z důvodu, že nevěděl, že bude provádět opětovnou dechovou zkoušku. Po vypití obsahu
vyhodil lahvičku do strouhy vpravo ve směru od Olbramkostela na Vranovskou Ves. Pak se měl
stěžovatel vrátit ke služebnímu vozidlu a s druhým policistou sepisoval nehodu. Na otázku
odpověděl, že na výzvu pprap. P. se nepodrobil dechové zkoušce proto, že „nemá rád jehlu“ a
myslel si, že po provedení první dechové zkoušky bude stačit.
Z protokolu o podání vysvětlení řidiče motocyklu L. O. vyplynulo, že ho stěžovatel
poté, co došlo ke střetu jeho motocyklu se stojícím vozidlem stěžovatele, přesvědčoval, že jsou
mezi Citonicemi a Kasárnami, ačkoliv byli mezi Olbramkostelem a Vranovskou Vsí. Z toho
důvodu zavolal i p. Obrdlík Policii ČR a uvedl jim pravou polohu nehody. Na otázku
vyslýchajícího uvedl, že se nedokáže vyjádřit k tomu, zda byl z dechu stěžovatele cítit alkohol,
neboť byl v šoku z úrazu ramene. V době, kdy byl se stěžovatelem, ho neviděl požívat
alkoholické nápoje. Dne 25. 4. 2008 tentýž svědek vypověděl při výslechu k průběhu první
dechové zkoušky, že byl přítomen dechové zkoušce u stěžovatele a viděl její průběh. Do přístroje
dýchal asi z 10 centimetrů. Během zkoušky jemně foukal vítr, neboť terén byl otevřený.
Z výpovědi svědkyně I. K. ze dne 25. 4. 2008 vyplynulo, že při první dechové zkoušce držel
policista přístroj asi 15 až 20 cm od jeho úst.
Z výpovědi policistů R. a R. vyplývá, že po provedení první dechové zkoušky až do
okamžiku druhé dechové zkoušky zůstal pprap. L. ve služebním voze policistů, kde si jej vyzvedl
k dechové zkoušce pprap. P. Tito policisté neviděli stěžovatele, že by vstupoval do svého vozidla
a něco tam bral, případně odhazoval do pole. Prap. R. výslovně uvedl, že po provedení druhé
dechové zkoušky stěžovatel „prosil pana P., aby s výsledkem dechové zkoušky nic nedělal, že má děti“.
Naproti tomu neslyšel, že by stěžovatel sdělil pprap. P., že by v době po provedení první
orientační dechové zkoušky požil alkohol. Tuto výpověď nepřímo potvrdila i svědkyně I. K.,
která uvedla, že stěžovatel se od provedení první dechové zkoušky do okamžiku, kdy se odebral
se svým nadřízeným do služebního vozidla, nikam nevzdálil. Inspekce ministra vnitra provedla
dne 14. 1. 2008 ohledání na místě nehody a v blízkém okolí, avšak žádnou láhev či „placatku“
nenalezla.
Nejvyšší správní soud nejprve zkoumal formální náležitosti kasační stížnosti, přičemž
zjistil, že je podána osobou oprávněnou a je proti označenému rozsudku přípustná za podmínek
ustanovení §102 a §104 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“).
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek městského soudu i řízení, jež jeho
vydání předcházelo, v souladu s §109 odst. 2 a 3 s. ř. s., neshledal přitom vady, k nimž by musel
podle §109 odst. 3 s. ř. s. přihlédnout z úřední povinnosti; vázán rozsahem a důvody,
které stěžovatel uplatnil ve své kasační stížnosti, dospěl k závěru, že kasační stížnost není
důvodná.
Nejvyšší správní soud především obecně poznamenává, že stěžovatelem namítané
nesprávné posouzení právní otázky [§103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.] může spočívat buď v tom,
že soud při svém rozhodování aplikoval na posuzovanou věc jiný právní předpis, než měl správně
použít, a pro toto pochybení je výrok soudu v rozporu s příslušným ustanovením toho kterého
právního předpisu, nebo v tom, že soudem byl sice aplikován správný právní předpis, avšak nebyl
správně vyložen. O nesprávné posouzení právní otázky může jít také tehdy, pokud by byl
vyvozen nesprávný právní závěr z jinak správně zjištěného skutkového stavu věci, nebo je sice
učiněn správný právní závěr, ale v odůvodnění rozhodnutí je nesprávně prezentován. Druhý
stěžovatelem namítaný kasační důvod vymezený v ustanovení §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s.
zahrnuje tři možné situace. Za prvé může jít o situaci, kdy došlo k vadě řízení spočívající
v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu
ve spisech nebo je s nimi v rozporu. Tak je tomu tehdy, pokud skutková podstata je se spisy
v rozporu, pokud skutkový materiál, jinak dostačující k učinění správného skutkového závěru,
vedl k jiným skutkovým závěrům, než jaký učinil rozhodující správní orgán. Skutková podstata
dále nemá oporu ve spisech, chybí-li ve spisech skutkový materiál pro skutkový závěr učiněný
rozhodujícím orgánem, přičemž tento materiál je nedostačující k učinění správného skutkového
závěru. Za druhé dopadá tento důvod na situaci, kdy při zjišťování skutkové podstaty byl
porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým způsobem, že to mohlo
ovlivnit zákonnost a pro tuto vytýkanou vadu měl soud napadané rozhodnutí zrušit.
K této situaci Nejvyšší správní soud uvádí, že intenzita porušení řízení před správním orgánem
musí být v přímé souvislosti s následnou nezákonností jeho rozhodnutí. Třetí možnost pokrytá
citovaným ustanovením §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. se týká nepřezkoumatelnosti rozhodnutí
správního orgánu pro nesrozumitelnost, kterou je třeba posuzovat vždy ve spojení se zněním
konkrétního rozhodnutí.
Právní rámec výkonu kázeňské pravomoci služebního funkcionáře je upraven v §49
a násl. zákona č. 361/2003 Sb. Citované ustanovení opravňuje služebního funkcionáře v rozsahu
jeho pravomoci udělovat kázeňské odměny a ukládat kázeňské tresty. Kázeňské tresty jsou
mj. ukládány též za jednání, které má znaky přestupku. Zákon tak rozlišuje i v oblasti ukládání
trestů mezi jednáním, které má znaky přestupku a tzv. kázeňským přestupkem, jímž se rozumí
zaviněné jednání, které porušuje služební povinnost, ale nejde o trestný čin nebo o jednání,
které má znaky přestupku nebo jiného správního deliktu. Při ukládání kázeňského trestu
je třeba dodržet zákonná kritéria, podle nichž musí služební funkcionář přihlížet k závažnosti
kázeňského přestupku, zejména ke způsobu jeho spáchání, k významu a rozsahu jeho následků,
k okolnostem, za nichž byl spáchán, k míře zavinění, pohnutkám, dosavadnímu přístupu
příslušníka k plnění služebních povinností a k tomu, zda již byl kázeňsky trestán. Jestliže
se ve společném řízení projednává více kázeňských přestupků téhož příslušníka, přihlédne
se při ukládání druhu kázeňského trestu též k této skutečnosti. Za spáchání kázeňského
přestupku či jiného jednání, které má znaky přestupku, je možno mj. uložit kázeňský trest odnětí
služební hodnosti (§51 odst. 1 písm. d) zákona č. 361/2003 Sb.), za podmínky, že se jedná
o kázeňský přestupek se zvlášť škodlivým následkem, za porušení povinnosti vyplývající
z omezení práv příslušníka, za jednání, kterým příslušník porušil služební slib, za opakované
spáchání kázeňského přestupku se škodlivým následkem, jestliže předcházející uložení
kázeňských trestů nevedlo v období 3 let k obnovení služební kázně příslušníka, za jednání,
které má znaky přestupku a je v rozporu s požadavky kladenými na příslušníka,
anebo za opakované dosahování neuspokojivých výsledků ve výkonu služby uvedené v závěru
služebního hodnocení (§186 odst. 7 zákona č. 361/2003 Sb.).
Rozhodování služebního funkcionáře o jednání, které má znaky přestupku,
je pak upraveno v §186 a násl. služebního zákona. Ustanovení §10 odst. 1 písm. a)
zákona o přestupcích stanoví, že „podle zvláštních právních předpisů se projedná jednání, které má znaky
přestupku, jehož se dopustily osoby podléhající vojenské kázeňské pravomoci, příslušníci bezpečnostních sborů“.
Ustanovení §58 odst. 3 písm. a) zákona o přestupcích ukládá orgánu policie věc odevzdat
příslušnému orgánu, jde-li o jednání mající znaky přestupku, které se projednává podle zvláštních
předpisů (zvláštním předpisem je v daném případě právě zákon č. 361/2003 Sb.). Podle §189
odst. 1 tohoto zákona se při projednávání jednání, které má znaky přestupku, postupuje
podle zvláštního předpisu (zákona o přestupcích) mj. jde-li o rozhodování, zda jednání policisty
má všechny znaky přestupku potřebné k určení viny.
V posuzované věci se jednalo o skutek vymezený v bodech I. a II. prvoinstančního
i napadeného rozhodnutí, který byl kvalifikován jako jednání mající znaky přestupku proti
bezpečnosti a plynulosti provozu na pozemních komunikacích řízení vozidla, a to konkrétně
skutek popsaný v bodě I. podle skutkových podstat vymezených §22 odst. 1 písm. b) zákona
č. 200/1990 Sb., podle něhož se přestupku dopustí ten, kdo v provozu na pozemních
komunikacích řídí vozidlo nebo jede na zvířeti bezprostředně po požití alkoholického nápoje nebo po užití jiné
návykové látky nebo v takové době po požití alkoholického nápoje nebo po užití jiné návykové látky, po kterou
je ještě pod jejich vlivem, a dále skutek popsaný v bodě II. podle skutkové podstaty vymezené
v ustanovení §22 odst. 1 písm. d) zákona č. 200/1990 Sb., podle něhož se přestupku dopustí
ten, kdo v provozu na pozemních se přes výzvu podle zvláštního právního předpisu odmítne podrobit
vyšetření, zda při řízení vozidla nebo jízdě na zvířeti nebyl ovlivněn alkoholem nebo jinou návykovou látkou,
ačkoliv takové vyšetření není spojeno s nebezpečím pro jeho zdraví. Povinnost, kterou tato ustanovení
sankcionovala jako přestupek, je uložena v ustanovení §5 odst. 2 písm. a) (tzn. zákaz řízení
motorového vozidla či jízdy na zvířeti bezprostředně po požití alkoholického nápoje či jiné
návykové látky nebo v takové době, kdy by řidič mohl být ještě pod jejich vlivem) a §5 odst. 1
písm. f) zákona č. 361/2000 Sb. (povinnost řidiče podrobit se na výzvu podle zvláštního
právního předpisu vyšetření ke zjištění, zda není pod vlivem alkoholu). Zvláštním předpisem
upravujícím tuto výzvu je zákon č. 379/2005 Sb. o opatřeních k ochraně před škodami
působenými tabákovými výrobky, alkoholem a jinými návykovými látkami a o změně
souvisejících zákonů, ve znění do 31. 12. 2008, konkrétně ustanovení §16 tohoto zákona, podle
něhož platí, že odbornému vyšetření zjišťujícímu obsah alkoholu nebo jiných návykových látek včetně odběru
biologického materiálu k jeho stanovení je povinna podrobit se osoba, která se požitím těchto látek uvedla do stavu,
v němž bezprostředně ohrožuje sebe nebo jiné osoby, veřejný pořádek nebo majetek, dále osoba, u které je důvodné
podezření, že přivodila jinému újmu na zdraví v souvislosti s požitím alkoholického nápoje nebo užitím jiné
návykové látky. Vyzvat tuto osobu ke splnění povinnosti podrobit se vyšetření je oprávněn
příslušník Policie České republiky, příslušník Vojenské policie, příslušník Vězeňské služby České
republiky, zaměstnavatel, její ošetřující lékař, strážník obecní policie nebo osoby pověřené
kontrolou osob, které vykonávají činnost, při níž by mohly ohrozit život nebo zdraví svoje anebo
dalších osob nebo poškodit majetek (§16 odst. 4 zákona č. 379/2005 Sb.).
Stran kvalifikace obou skutků stěžovatele popsaných v bodech I. a II. prvostupňového
rozhodnutí, Nejvyšší správní soud uvádí, že byla provedena v souladu se zákonem a dostatečně
zjištěným skutkovým stavem, o němž podrobně vypovídají důkazy provedené v přípravném
řízení trestním vedeném inspekcí ministra vnitra i samotným prvoinstančním orgánem v řízení
ve věcech kázeňských. Z provedených důkazů jednoznačně vyplynulo, že stěžovatel v noci ze dne
13. 1. 2008 a 14. 1. 2008 ve večerních hodinách při oslavě narození dcery svého kolegy
s ostatními policisty požíval alkoholické nápoje, konkrétně alkoholické pivo. Poté v ranních
hodinách dne 14. 1. 2008 se stal účastníkem dvou dopravních nehod, když řídil svůj osobní
automobil Škoda Felicia. Z okolností jeho jednání, které byly potvrzeny jak výpověďmi
zasahujících policistů, záznamem telekomunikačního provozu ze stěžovatelova telefonu, jakož
i z výpovědí dalších účastníků nehody (řidičů L. O. a I. K.) vyplynulo, že stěžovatel byl velmi
dezorientovaný (nevěděl, kde se nehoda stala) a neposkytoval dopravní policii potřebnou
součinnost pro řešení nehodové situace (policejní hlídku na místo nehody zavolal až svědek p. L.
O.). Jakkoliv znalecký posudek z důvodu chybějícího vyšetření krve a moči jednoznačně
nepotvrdil, že stěžovatel byl pod vlivem alkoholu v době řízení svého osobního automobilu,
z provedené (druhé) dechové zkoušky v čase 6:37 hod. dne 14. 1. 2008 a následné dechové
zkoušky provedené v čase 9:55 hod. (v obou případech s náústkem dechovým analyzátorem)
jednoznačně vyplývá, že minimálně v době po nehodě byl pod vlivem alkoholu. Stěžovatelovo
tvrzení o tom, že alkohol požil po první dechové zkoušce, kterou provedl prap. R. dýchnutím do
přístroje Dräger bez náustku cca v době 5:45 – 6:00 hod. (o této zkoušce neexistuje záznam
z dechového analyzátoru), však nebylo prokázáno, neboť z výpovědí svědků (zasahujících
policistů prap. R. a V. ani svědka L. O.) jednoznačně vyplynulo, že stěžovatel v době po první
dechové zkoušce již do svého vozu nešel, tím méně pak požíval alkoholické nápoje (dle svého
tvrzení slivovici z lahvičky, kterou následně odhodil do pole). Ani ohledáním udaného místa
nebyla označená láhev nalezena. Svědecké výpovědi přitom potvrzují, že první dechová zkouška
byla provedena ze vzdálenosti 10-20 cm od přístroje, přičemž foukal mírný vítr. Za takových
podmínek nemohl mít výsledek takto provedené dechové zkoušky žádnou důkazní sílu. Ze
vzájemné souvislosti těchto skutkových zjištění vyplývá, že tvrzení stěžovatele o požití alkoholu
po první dechové zkoušce byla účelová. Nevěrohodnost výpovědi stěžovatele, k níž správní
orgány správně dospěly, je potvrzována i tím, že stěžovatel své výpovědi v průběhu vyšetřování
případu inspekcí ministra vnitra a prvostupňovým orgánem účelově měnil, přičemž rozpory ve
svých výpovědích nedokázal vysvětlit.
Nejvyšší správní soud k tomu poukazuje na výklad ustanovení §5 odst. 1 písm. f)
ve spojení s ustanovením §22 odst. 1 písm. b) zákona č. 200/1990 Sb., jak je zastáván v ustálené
judikatuře, podle které povinnost účastníka dopravní nehody zdržet se požití alkoholu
po dopravní nehodě trvá až do doby, kdy je najisto postaveno, zda před jízdou nebo během jízdy
nepožil alkohol (viz blíže rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 1. 2006, č. j. 6 As
60/2004 - 56, publikován pod č. 849/2006 Sb. NSS.). Jelikož stěžovatel je rovněž policistou,
který se v rámci výkonu služby plnil rovněž úkoly u jednotky dopravních nehod a pořádkové
policie, je na místě předpokládat, že mu muselo být známo, že pouhá orientační dechová zkouška
přístrojem Dräger provedená bez náústku a bez možnosti záznamu o této zkoušce nemůže
dostačovat k dostatečnému a objektivnímu zjištění, zda účastníci dopravních nehod včetně
jeho nebyli pod vlivem alkoholu či jiné návykové látky, ať již pro účely eventuálního trestního
či přestupkového řízení.
Stran kvalifikace skutku vymezeného v bodě II. prvostupňového rozhodnutí Nejvyšší
správní soud rovněž shledává postup správních orgánů i městského soudu jako správný.
Dle nesporně zjištěného skutkového stavu stěžovatel po druhé dechové zkoušce v 6:37 hod.,
která byla pozitivní, na výzvu pprap. P., která podle výpovědí svědka prap. R. byla provedena
v souladu se zákonem, odmítl absolvovat lékařské vyšetření za účelem ověření výsledků měření
alkoholu. Vzhledem k tomu, že stěžovatel byl poučen o následcích neuposlechnutí této výzvy bez
zákonných důvodů, muselo mu být známo, že toto jednání naplňuje skutkovou podstatu
přestupku podle §22 odst. 1 písm. d) zákona č. 200/1990 Sb. Nejvyšší správní soud poukazuje i
na právní názory, které zaujal ve své předchozí judikatuře, podle nichž výzva k podstoupení
lékařského vyšetření může být opodstatněná pouze v případě, kdy na základě orientační dechové
zkoušky či na základě jiných indicií vznikne důvodné podezření, že kontrolovaná osoba řídí
vozidlo pod vlivem alkoholu (viz k tomu rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 3.
2010, č. j. 5 As 24/2009 - 65, přístupný na www.nssoud.cz). Stěžovatel opíral své odmítnutí
uposlechnutí výzvy pprap. P. pouze o tvrzení, že s tímto policistou má osobní neshody a je proti
němu zaujatý. Z popisu skutku samotného však jednoznačně vyplývá, že důvody pro provedení
výzvy byly splněny, přičemž subjektivní pocity stěžovatele či osobní vztah k policistovi v této
situaci nemohl hrát žádnou roli. Stěžovatel tedy úmyslně odmítl absolvovat vyšetření na
přítomnost alkoholu v krvi, což stvrdil svým podpisem na formuláři výzvy založené ve správním
spise. Následná tvrzení stěžovatele, že se nechtěl podrobit vyšetření, protože „nemá rád jehlu“,
samo o sobě nedostačuje k naplnění zákonné podmínky nebezpečí pro jeho zdraví, jejíž splnění
by vylučovalo vznik odpovědnosti za jednání mající znaky přestupku.
Nejvyšší správní soud tak nepřisvědčil stěžovateli v jeho námitkách týkající se kvalifikace
obou skutků popsaných v bodech I. a II. prvostupňového rozhodnutí a konstatuje, že skutkový
stav byl zjištěn i kvalifikován oběma správními orgány i městským soudem správně, a to jak
co do objektivní, tak i subjektivní stránky těchto jednání majících znaky přestupku.
Další stěžovatelovy námitky mířily k nepřezkoumatelnosti a nesrozumitelnosti
prvoinstačního rozhodnutí s tím, že tyto vady nebyly v odvolacím řízení napraveny [§103 odst. 1
písm. b) s. ř. s.]. Konkrétní stěžovatelovy námitky spočívaly zejména v tom, že správní orgány
nedostatečně specifikovaly, ze kterých důkazů vyplývají která skutková zjištění, a dále
prvoinstanční orgán uvedl, že zjistil skutkový stav s pravděpodobností hraničící s jistotou. S první
částí námitky se Nejvyšší správní soud neztotožňuje, neboť prvostupňové rozhodnutí i napadené
rozhodnutí se dostatečně zabývala vyhodnocením provedených důkazů a skutkové závěry,
k nimž tyto správní orgány dospěly, jsou naprosto přezkoumatelné a srozumitelné. Stran
formulace uvedené v prvostupňovém rozhodnutí o zjištění skutkového stavu o „pravděpodobnosti
hraničící s jistotou“ Nejvyšší správní soud uvádí, že není vhodně zvolená, avšak nepůsobí
nepřezkoumatelnost ani nesprávnost napadeného rozhodnutí. K tomu je třeba poukázat
na právní úpravu zásady materiální pravdy, která vyplývá pro všechna správní řízení v širším slova
smyslu z ustanovení §3 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, a podle níž nevyplývá-li
ze zákona něco jiného, postupuje správní orgán tak, aby byl zjištěn stav věci, o němž nejsou důvodné
pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro soulad jeho úkonu s požadavky uvedenými v §2
(tzn. v souladu se základními zásadami správního řízení). V řízení ve věcech kázeňského trestání
je tato zásada speciálně vyjádřena v ustanovení §180 odst. 1 zákona č. 361/2003 Sb., podle
něhož je služební funkcionář povinen zjistit stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu,
který je nezbytný pro jeho rozhodnutí, a za tím účelem si opatřit potřebné podklady pro rozhodnutí.
V této souvislosti stojí za zmínku, že i podle §2 odst. 5 zákona č. 141/1961 Sb., trestního řádu,
ve znění pozdějších předpisů, upravujícího základní zásady trestního řízení, mají orgány činné
v trestním řízení (mj. i Policie ČR) postupovat tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné
pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí. Přitom je třeba upozornit na související
zásadu presumpce neviny, která je pro kázeňské trestání stanovena v §186 odst. 3 zákona
č. 361/2003 Sb., podle níž se na příslušníka, o jehož kázeňském přestupku nebo jednání, které
má znaky přestupku, se vede řízení, se do doby, než je o jeho vině pravomocně rozhodnuto,
hledí, jako by byl nevinen. Zásadu materiální pravdy v prostředí kázeňského trestání je tedy třeba
vykládat jako povinnost služebního funkcionáře objasnit skutkové okolnosti deliktního jednání
příslušníka do té míry, aby o jeho vině nevznikly „důvodné pochybnosti.“ Naproti tomu,
zákonná úprava nevyžaduje výslovně „absolutní jistotu“ správního orgánu ve smyslu zjištění
„skutečného stavu věci“, jak to bylo stanoveno v ustanovení §130 odst. 1 zákona č. 186/1992 Sb. účinného do 31. 12. 2006. Formulace v prvoinstančním rozhodnutí, která pracuje s pojmem
„pravděpodobnosti“, tedy není opřena výslovně o dikci zákona, avšak obsahově vyjadřuje
totéž, tedy praktickou jistotu prvostupňového orgánu o tom, že skutkový stav byl zjištěn
bez důvodných pochybností. Rovněž tak nepřezkoumatelnost prvostupňového rozhodnutí
nemohla způsobit obecná formulace v jeho záhlaví, že šlo o rozhodnutí „ve věcech služebního
poměru“, ačkoliv – jak správně uvedl žalovaný – se jednalo konkrétně o rozhodnutí ve věcech
kázeňských, které ovšem lze podřadit obecně pod rozhodnutí ve věcech služebního poměru
(část dvanáctá zákona č. 361/2003 Sb.).
K poslední námitce týkající se nepřiměřenosti uloženého kázeňského trestu (odnětí
služební hodnosti) Nejvyšší správní soud uvádí, že rovněž není důvodná. Žalovaný
i prvostupňový orgán přesvědčivě odůvodnily, že byly naplněny podmínky ustanovení §186
odst. 5 zákona č. 361/2003 Sb., které obsahuje alternativní výčet podmínek, za nichž je možno
tento trest uložit. Podmínky pro uložení tohoto druhu kázeňského trestu tak jsou naplněny tehdy,
je-li splněna alespoň jedna z alternativ uvedených v tomto výčtu. V posuzované věci správní
orgány kvalifikovaly jednání stěžovatele jednak jako „jednání, které má znaky přestupku a je v rozporu
s požadavky kladenými na příslušníka“, a jednak jako „jednání, kterým příslušník porušil služební slib“
a svůj závěr přesvědčivě zdůvodnily poukazem na znění služebního slibu (dříve služební přísahy,
která se ve smyslu §221 zákona č. 361/2003 Sb. považuje za služební slib podle tohoto zákona
a kterou složil při vzniku služebního poměru i stěžovatel). Nejvyšší správní soud k tomu
poukazuje na svůj dřívější rozsudek ze dne 6. 1. 2006, č. j. 6 As 60/2004 - 56, přístupný
na www.nssoud.cz, v němž dovodil, že odmítnutí zkoušky na alkohol či požívání alkoholických
nápojů na místě dopravní nehody je zvlášť závažným porušením služební přísahy, neboť
příslušník je povinen jednat čestně, svědomitě a ukázněně. Služební slib ve znění ustanovení §17
odst. 3 zákona č. 361/2003 Sb. ukládá příslušníkovi, aby důsledně dodržoval právní a služební
předpisy, plnil rozkazy svých nadřízených a nikdy nezneužil svého služebního postavení a choval
se tak, aby svým jednáním neohrozil dobrou pověst bezpečnostního sboru. Z uvedených důvodů
má Nejvyšší správní soud za to, že městský soud správně usoudil, že podmínky pro uložení trestu
odnětí služební hodnosti „vrchní asistent“ byly v posuzované věci dány a uložený trest tak nebyl
nepřiměřený.
Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší správní soud neshledal důvody uplatněné
stěžovatelem za oprávněné, a proto zamítl kasační stížnost jako nedůvodnou (§110 odst. 1
s. ř. s.).
O náhradě nákladů řízení rozhodl Nejvyšší správní soud v souladu s ustanovením
§60 odst. 1 ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatel neměl ve věci úspěch, proto nemá právo
na náhradu nákladů řízení, které mu vznikly, žalovanému správnímu orgánu, který by jinak měl
právo na náhradu nákladů řízení, náklady řízení o kasační stížnosti v míře přesahující rámec
jeho úřední činnosti nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 5. října 2011
JUDr. Petr Průcha v. r.
předseda senátu