ECLI:CZ:NSS:2011:3.AS.1.2011:70
sp. zn. 3 As 1/2011 - 70
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Vlašína
a soudců JUDr. Petra Průchy a JUDr. Milana Kamlacha v právní věci žalobce: TJ Sokol Dolní
Beřkovice, se sídlem Nádražní 263, Dolní Beřkovice, zastoupeného JUDr. Vladimírem
Hlinčíkem, advokátem se sídlem Ženíškova 2124/8, Praha 4, proti žalovanému: Krajský úřad
Středočeského kraje, se sídlem Zborovská 81/11, Praha 5, o přezkoumání rozhodnutí
žalovaného ze dne 7. 7. 20 09, č.j. 040571/2009/KÚSK, o kasační stížnosti žalobce proti
rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. 5. 2010, č. j. 10 Ca 305/2009 – 42,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností napadl žalobce (dále též „stěžovatel“) v záhlaví uvedený
rozsudek Městského soudu v Praze, kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí
Krajského úřadu Středočeského kraje ze dne 7. 7. 2009, č. j. 040571/2009/KÚSK. Městský soud
v Praze vycházel při svém rozhodování z následujícího skutkového stavu:
Podáním ze dne 21. 3. 2008 stěžovatel požádal Obecní úřad Dolní Beřkovice o povolení
pokácení břízy u kiosku na hřišti. Mezi účastníky není sporu o tom, že o této žádosti nebylo
ze strany Obecního úřadu Dolní Beřkovice nijak rozhodnuto.
Dne 6. 8. 2008 obdržel prvoinstanční správní orgán Městský úřad Mělník podnět
starostky obce Dolní Beřkovice ve věci nepovoleného kácení. Poukázala na podanou žádost
stěžovatele o povolení ke kácení břízy s tím, že písemné vyjádření k této žádosti nebylo vydáno.
Dále uvedla, že po návratu z dovolené dne 4. 8. 2008 zjistila, že na místě břízy je již jen pařez.
Dne 12. 8. 2008 provedl prvoinstanční orgán místní ohledání v areálu TJ Sokol Dolní
Beřkovice. Podle záznamu z místního ohledání nebyl v areálu zastižen žádný oprávněný zástupce
ani správce TJ, pracovníci správního orgánu proto požádali o účast při šetření pracovnici
Obecního úřadu Dolní Beřkovice. Areál TJ Sokol byl otevřený a volně přístupný veřejnosti.
Na místě byl zjištěn pařez po pokácené bříze bílé (Betula pendula) o průměru 44, 5 cm měřeného
ve výšce cca 0,5 m nad zemí.
V rámci řízení o správním deliktu stěžovatel při ústním jednání uvedl, že žádost
(o povolení zastřešení tanečního parketu) podal v březnu i s žádostí o pokácení břízy s ohledem
na zastřešení a nebezpečnost, kterou vytvářela u kiosku. V červenci byl dán písemný souhlas obce
se stavbou zastřešení tanečního parketu, žádné písemné stanovisko ohledně pokácení stromu
obecní úřad nevydal. Ve svém podání ze dne 22. 9. 2008 stěžovatel sdělil, že v lednu 2008
byl zadán projekt k zastřešení tanečního parketu, ze strany zastupitelstva obce nebyla vznesena
žádná námitka. V měsíci červnu byl dán projekt místostarostovi a starostce k vyjádření ke stavbě,
podle písemného vyjádření obce předaného v červenci Obecnímu úřadu Dolní Beřkovice nebylo
ke stavbě žádných námitek. Stěžovatel uvedl, že tímto pov ažoval celou záležitost za vyřízenou.
V závěru podání požádal, aby celá záležitost byla zastavena, neboť postupoval podle předpisů
a právních norem.
Rozhodnutím Městského úřadu Mělník ze dne 22. 1. 2009, č. j. 67/ZP/09/DIMA, byla
stěžovateli podle §88 odst. 1 písm. c) zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny,
ve znění pozdějších předpisů, uložena pokuta ve výši 5000 Kč za správní delikt, kterého se měl
dopustit tím, že porušil §8 odst. 1 zákona č. 114/1992 Sb., tedy že bez povolení pokácel dřevinu
rostoucí mimo les (1 ks břízy bílé, Betula pendula) na pozemku parc. č. 554/2 v k.ú. Dolní
Beřkovice ve druhé polovině měsíce července roku 2008.V odůvodnění správní orgán uvedl,
že stěžovatel sice podal žádost o povolení ke kácení předmětné břízy, av šak nevyčkal rozhodnutí
Obecního úřadu Dolní Beřkovice a strom bez povolení pokácel. Skutečnost , že správní orgán
nevydal rozhodnutí o žádosti v zákonné lhůtě, neznamená její povolení. Odvolání podané proti
prvoinstančnímu rozhodnutí žalovaný zamítl.
Stěžovatel v podané žalobě namítl, že nebylo spolehlivě prokázáno, že je za správní delikt
zodpovědný. Městský soud v Praze dospěl k závěru, že stěžovatel v prvoinstančním správním
řízení nezpochybňoval skutečnost, že to byl právě on, kdo předmětný strom pokácel.
Se stěžovatelem lze jistě souhlasit v tom, že tato skutečnost sama o sobě nepostačuje k závěru,
že právě on je osobou za spáchání správního deliktu zodpovědnou. Rovněž s ním lze souhlasit
v tom, že v průběhu správního řízení neučinil výslovné prohlášení, že předmětný strom pokácel.
Městský soud v Praze zde však nesprávný postup správních orgánů neshledal. Stěžovatel
v průběhu správního řízení uváděl skutečnosti, jimiž se snažil zpochybnit závěr spr ávního orgánu
prvého stupně o tom, se jednalo o nepovolené pokácení stromu. Výslovně připustil, že záměr
pokácet předmětný strom měl, a vyjádřil přesvědčení, že byl oprávněn k jeho pokácení. Správní
orgány, potažmo správní soud, musí vycházet z předpokladu určité racionality chování účastníků
řízení. Pokud by stěžovatel skutečně nebyl za pokácení předmětného stromu odpovědný,
lze rozumně očekávat, že by již při svém prvním vyjádření ve věci tuto skutečnost uvedl.
Postrádalo by rozumného smyslu, aby správnímu orgánu I. stupně osvětloval, z jakých důvodů
se domnívá, že byl k pokácení předmětného stromu oprávněn. Za tohoto stavu věci nelze
správnímu orgánu důvodně vytýkat, že nezjišťoval, která konkrétní osoba strom fyzicky pokácela
a případně kdo jí k tomu dal pokyn. Podle §3 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, správní
orgán zjišťuje stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti. V daném případě bylo
jednoznačně zjištěno, že předmětný strom byl pokácen na pozemku stěžovatele, který úmysl
pokácet tento strom v krátké době předtím výslovně projevil. Jestliže stěžovatel sám
odpovědnost za pokácení stromu nepopřel, neexistovaly důvodné pochybnosti o tom, která
osoba je za pokácení předmětného stromu odpovědná. K odvolací námitce stěžovatele,
že správní orgán nemá žádný důkaz o tom, že by statutární orgán stěžovatel e dal pokyn
k pokácení břízy, žalovaný ve svém rozhodnutí uvedl, že není podstatné, kdo dal k pokácení břízy
pokyn a že je ze spisového materiálu patrné, že ji zlikvidoval stěžovatel. Městský soud v Praze
hodnotil posouzení této námitky jako ne zcela přilé havé, nicméně vzal v úvahu §82 odst. 4
správního řádu. Jestliže stěžovatel teprve v odvolání zpochybnil závěr správního orgánu,
že je za pokácení stromu odpovědný, jednalo se o zcela nové tvrzení, které mohl nepochybně
uplatnit dříve. Žalovaný se proto touto odvolací námitkou neměl vůbec zabývat.
Městský soud v Praze dále přisvědčil námitce stěžovatele, že postup správního orgánu
při provádění místního šetření dne 12. 8. 2008 nebyl v souladu se zákonem. Zástupce stěžovatele
měl být o místním šetření přede m uvědomen a měl být k němu přizván. Tato vada však nemohla
být důvodem pro zrušení žalobou napadeného rozhodnutí. Stěžovatel totiž v průběhu správního
řízení ani v žalobě neuvedl, jaký měla nebo mohla mít tato vada řízení dopad na jeho procesní
práva nebo jaký mohla mít vliv na výsledek správního řízení. Při místním še tření učinil správní
orgán I. stupně toliko ten závěr, že na pozemku stěžovatele byla pokácena bříza, což byla
skutečnost v celém průběhu řízení nepochybná, a dále že se podle rozměrů pařezu jednalo
o dřevinu, k jejímuž pokácení bylo zapotřebí povolení podle §8 zákona č. 114/1992 Sb. Je tedy
zřejmé, že konečný výsledek správního řízení by nijak neovlivnilo, pokud by správní orgány
z protokolu o provedeném místním šetření při svém rozhodování nevycházely. Na základě
uvedeného Městský soud v Praze žalobu zamítl jako nedůvodnou ve smyslu §78 odst. 7 zákona
č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“).
Podanou kasační stížností napadl stěžovatel rozsudek Městského soudu v Praze
z důvodů podle §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s. Namítl, že místní šetření bylo uskutečněno
bez jeho vyrozumění a přítomnosti, tento důkaz tak nebyl proveden zákonným způsobem.
Stěžovatel se přitom na rozdíl od Městského soudu v Praze domnívá, že provedené místní šetření
mělo v projednávaném případě zásadní význam. Nesouhlasil se závěrem soudu, že by výsledek
správního řízení nikterak neovlivnilo, pokud by správní orgány z protokolu o provedeném
místním šetření při svém rozhodování nevycházely. Místní šetření totiž bylo jediným provedeným
důkazem správního orgánu o tom, že se správní delikt stal. Práva stěžovatele byla zkrácena
již samotnou skutečností, že mu nebyla umožněna účast při tomto úkonu prováděném
na jeho pozemku, a tím případná kontrola postupu správního orgánu. Z uvedeného důvodu není
podstatný obsah tohoto úkonu, ale skutečnost, zda byl proveden v souladu s zákonem. Vzhledem
k tomu, že místní šetření bylo provedeno v rozporu s právním předpisy a přitom bylo jediným
důkazem správního řízení, mělo být napadené rozhodnutí žalovaného zrušeno. Rozhodnutí
Nejvyššího správního soudu sp. zn. 5 As 38/2004 , na které stěžovatel v této souvislosti odkázal,
se přitom týkalo postupu totožných správních orgánů jako v této věci.
Stěžovatel dále namítl, že nebylo spolehlivě prokázáno, že se správního deliktu dopustil.
Nesouhlasil s argumentací Městského soudu v Praze, že v průběhu správního řízení výslovně
připustil, že měl záměr pokácet předmětný strom a vyjádřil přesvědčení, ž e byl k jeho pokácení
oprávněn. Stěžovatel uvedl, že z jeho vyjádření podaného při ústním jednání dne 15. 9. 2008
nic takového nevyplývá, protokol z ústního jednání je zpracován nedbale. Soud opakovaně opřel
svůj závěr o odpovědnosti stěžovatele za správní delikt o to, že stěžovatel svou odpovědnost
nepopřel. Stěžovatel poukázal na to, že nic nebránilo správnímu orgánu, aby při ústním jednání
položil otázku, zda stěžovatel strom pokácel. Tuto skutečnost nelze vykládat k tíži stěžovatele.
Podle Městského soudu v Praze bylo možné rozumně očekávat, že pokud by stěžovatel nebyl
za pokácení stromu odpovědný, byl by tuto skutečnost již při p rvním vyjádření ve věci uvedl.
Stěžovatel má naopak za to, že pokud účastník řízení nevyužije svého práva navrhovat důkazy,
činit jiné návrhy a vyjadřovat svá stanoviska, není možné jen z důvodu racionality z takového
jednání dovozovat, zda se účastník řízení správního deliktu dopustil či nikoli. Stěžovatel dále
uvedl, že závěry soudu, že v průběhu prvoinstančního řízení zpochybňoval toliko závěry o tom,
že pokácení stromu nebylo povoleno, a že teprve v odvolání zpochybnil to, že je za pokácení
stromu odpovědný, nemají oporu ve spisu. Stěžovatel nesouhlasil rovněž s argumentací soudu
ohledně aplikace §82 odst. 4 správního řádu, neboť nepřichází v úvahu, aby odvolací orgán
nepřihlédl ke skutečnostem a důkazům, které mohl účastník uplatnit dříve, jež však mají vliv
na zákonnost rozhodnutí. Vydání rozhodnutí, které se neopírá o žádné nebo nedostatečné
důkazy, mezi tyto skutečnosti jistě patří. Stěžovatel má navíc za to, že žádné nové skuteč nosti
ani návrh na provedení nových důkazů neuváděl.
Stěžovatel namítl, že napadené rozhodnutí žalovaného neobsahuje dostatek důvodů
a soud je měl podle §76 odst. 1 písm . a) s. ř. s. zrušit. Stěžovatel namítl i nepřezkoumatelnost
rozsudku Městského soudu v Praze spočívající v nesrozumitelnosti a nedostatku důvodů
rozsudku. Řada závěrů soudu nemá oporu ve spisech. Soud svůj závěr o tom, že bylo spolehlivě
zjištěno, že se správního deliktu dopustil stěžovatel, opřel o neustále opakovaná tvrzení,
že stěžovatel výslovně neprohlásil, že se správního orgánu nedopustil, přestože soud nejprve
tvrdil, že by tato skutečnost sama o sobě k takovému závěru nestačila. Rozhodnutí soudu
se neopírá o jediný relevantní důkaz, protokol o místním šetření byl pořízen nezákonným
způsobem. Stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud rozsudek Městského soudu v Praze
zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Ve svém vyjádření ke kasační stížnost i žalovaný uvedl, že trvá na všech svých písemných
vyjádřeních k žalobě. Navrhl zamítnutí kasační stížnosti.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek Městského soudu v Praze
z hlediska uplatněných stížních bodů, jakož i ve smyslu §109 odst. 3 s. ř. s., a po posouzení věci
dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Nejvyšší správní soud se předně zabýval námitkou nepřezkoumatelnosti rozhodnutí
rozsudku Městského soudu v Praze pro nesrozumitelnost a pro nedostatek důvodů. Podle
ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu lze za nesrozumitelné obecně považovat takové
soudní rozhodnutí, jehož výrok je vnitřně rozporný, kdy nelze zjistit, zda soud žalobu zamítl
nebo o ní odmítl rozhodnout, případy, kdy nelze seznat co je výrok a co odůvodnění, dále
rozhodnutí, z něhož není patrné, které osoby jsou jeho adresátem, rozhodnutí s nevhodnou
formulací výroku, která má za následek, že rozhodnutí nikoho nezavazuje apod. Nedostatkem
důvodů pak nelze rozumět dílčí nedostatky odůvodnění soudního rozhodnutí, ale pouze
nedostatek důvodů skutkových. Skutkovými důvody, pro jejichž nedostatek je možno rozhodnutí
soudu zrušit pro nepřezkoumatelnost, budou takové vady skutkových zjištění, která utvářejí
rozhodovací důvody, typicky tedy tam, kde soud opřel rozhodovací důvody o skutečnosti v řízení
nezjišťované, případně zjištěné v rozporu se zákonem anebo tam, kdy není zřejmé, zda vůbec
nějaké důkazy v řízení byly provedeny (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
4. 12. 2003, č. j. 2 Ads 58/2003 - 75, publ. pod č. 133/2004 Sb. NSS.) . Na podkladě uvedeného
dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že námitka nepřezkoumatelnosti není opodstatněná.
V napadeném rozsudku nebyly zjištěny žádné výše uvedené vady nesrozumitelného rozsudku.
Co se týče požadavku na odůvodnění rozhodnutí, Městský soud v Praze náležitě objasnil,
na základě jakých důvodů považoval za dostatečně prokázané, že se stěžovatel předmětného
správního deliktu dopustil. Dále podrobně vysvětlil, proč podle jeho názoru nemohla být vada
správního řízení spočívající v tom, že stěžovatel nebyl o konání místního šetření dne 12. 8. 2008
předem uvědomen, důvodem pro zrušení napadeného správního rozhodnutí.
Nejvyšší správní soud nepřisvědčil ani námitce stěžovatele, že nedostatkem důvodů
ve smyslu §76 odst. 1 písm. a) s. ř. s. trpělo rozhodnutí žalovaného. Žalovaný se zabýval
veškerými odvolacími námitkami, dostatečně odůvodnil svůj závěr, že předmětný strom pokácel
stěžovatel.
Nejvyšší správní soud se dále zabýval námitkou stěžovatele, že žalovaný při svém
rozhodnutí nevycházel z náležitě zjištěného skutkového stavu, resp. že ve správním řízení nebylo
spolehlivě prokázáno, že se správního deliktu dopustil stěžovatel.
Jak již zdůraznil Městský soud v Praze, správnímu orgánu byl znám záměr stěžovatele
předmětný strom pokácet. O žádosti stěžovatele o povolení pokácení stromu ze dne 21. 3. 2008
přitom nebylo rozhodnuto ani po kladném vyjádření obce v řízení o vydání stavebního povolení
k zastřešení tanečního parketu v červenci 2008. Z vyjádření stěžovatele v rámci ústního jednání
i v podání ze dne 22. 9. 2008 je zřejmé, že stěžovatel nenamítal, že by předmětnou dřevinu
nepokácel. Naopak lze na základě podání stěžovatele ze dne 22. 9. 2008 (konkrétně jeho sdělení,
že na základě vyjádření obce, že ke stavbě není žádných námitek, považoval celou záležitost
za vyřízenou, a dále jeho žádosti v závěru podání, aby celá záležitost byla zastavena,
neboť postupoval podle předpisů a právních norem) přisvědčit Městskému soudu v Praze,
že zde stěžovatel vyjádřil přesvědčení, že byl k pokácení stromu oprávněn.
Ve svém odvolání podaném proti prvoinstančnímu rozhodnutí pak stěžovatel popsal
předkládání projektu stavby zastřešení tanečního parketu. Poukázal na to, že k žádosti o pokácení
břízy, která bránila výstavbě zastřešení, žádné písemné stanovisko neobdržel. V závěru odvolání
namítl, že správní orgán vůbec nezjistil, kdo za TJ Sokol dal pokyn k pokácení břízy, nemá žádný
důkaz, že by takový pokyn dal statutární orgán TJ Sokol. Stěžovatel tedy ani zde nikterak
nezpochybnil svoji odpovědnost za spáchání deliktu, nenamítl, že nebyl dostatečně podložen
závěr, že strom pokácel, ale pouze to, že nebylo objasněno, která osoba za stěžovatele dala pokyn
k pokácení stromu. Nejvyšší správní soud se tak ztotožnil se závěrem Mě stského soudu v Praze
i žalovaného, že na základě tvrzení stěžovatele v rámci správního řízení bylo bez důvodných
pochybností zjištěno, že se protiprávního jednání dopustil.
Nejvyšší správní soud se neztotožnil s argumentací Městského soudu v Praze ohledně
aplikace §82 odst. 4 správního řádu, neboť námitka stěžovatele, že správní orgán nezjišťoval,
kdo konkrétně dal pokyn k pokácení stromu, směřovala k otázce posouzení odpovědnosti
stěžovatele jako právnické osoby, nejednalo se o uplatnění nových důkazů či skutečností.
Žalovaný proto podle názoru Nejvyššího správního soudu postupoval správně, pokud se touto
námitkou stěžovatele zabýval. Nejvyšší správní soud pak přisvědčil závěru žalovaného, že není
podstatné, kdo dal k pokácení břízy pokyn. Pokud byl na základě zjištěného skutkového stavu
podložen závěr o odpovědnosti stěžovatele za pokácení dřeviny, není nutné zjišťovat, která
konkrétní osoba se jménem stěžovatele předmětného jednání dopustila.
Nejvyšší správní soud přisvědčil námitce stěžovatele, že s právní orgán pochybil,
jestliže mu neumožnil účast u místního ohledání. Jak již Nejvyšší správní soud konstatoval
ve svém rozsudku ze dne 15. 9. 2005, č. j. 5 As 38/2004 - 74, publ. pod č. 745/2006 Sb. NSS,
na který stěžovatel poukázal, je povinností správního orgánu o takovém úkonu vlastníka
pozemku uvědomit. Z §62 zákona č. 114/1992 Sb. ostatně předpoklad účasti dotčené osoby,
popř. jiné oprávněné osoby, přímo vyplývá, je-li realizace práva vstupu na pozemek vázána
na povinnost prokázat se služebním průkazem; a contrario osoby, které se služebním průkazem
neprokáží, nemají právo vstupu na pozemek. Není potom zřejmé, komu by totožnost pracovník
prokazoval, nebylo-li by na místě žádné osoby s právem součinnosti. Uvedené ustanovení
je zákonným průlomem do ústavní zásady nedotknutelnosti vlastnictví; upravuje pouze oprávnění
a jeho rozsah pracovníka správního orgánu vstupovat na cizí pozemek. Nejvyšší správní soud
v citovaném rozsudku dále poukázal na §38 zákona č. 71/1967 Sb., které je nutno aplikovat
vždy, je-li vedeno správní řízení. Stejně tak není dotčeno §3 odst. 1 a 2, resp. §4 odst. 1
cit. zákona. V nyní projednávané věci je třeba vycházet z §54 odst. 1 správního řádu z roku 2004
upravujícího provedení důkazu ohledáním, podle něhož vlastník nebo uživatel věci nebo ten,
kdo má věc u sebe, je povinen předložit ji správnímu orgánu nebo strpět ohledání věci na místě.
Správní orgán o tom vydá usnesení, jež se oznamuje pouze osobě uvedené ve větě první. Podle
odstavce 3 o ohledání na místě správní orgán vyrozumí též toho, kdo je oprávněn s předmětem
ohledání nakládat, nejedná-li se o osobu, které se usnesení oznamuje podle odstavce 1.
I z citovaného ustanovení správního řádu tak vyplývá povinnost správního orgánu uvědomit
uvedené osoby o provedení ohledání. Na právo těchto osob na oznámení ohledání či vyrozumění
o jeho konání a tedy na jejich právo účastnit se provádění tohoto důkazu nemůže mít vliv
skutečnost, že místo ohledání je volně přístupné veřejnosti.
Nejvyšší správní soud se však dále zabýval otázkou, zda uvedené pochybení správního
orgánu mohlo způsobit takovou vadu rozhodnutí správních orgánů, že by je bylo nutno
považovat za nezákonná. Ze správního spisu vyplývá, že při místním ohledání dne 12. 8. 2008
správní orgán pouze ověřil informaci, že předmětný strom byl pokácen a provedl měření
pařezu, jehož správnost potvrzuje přiložená fotodokumentace. Zjištěné rozměry pařezu
ani skutečnost, že strom byl pokácen, stěžovatel nezpochybnil. Nejvyšší správní soud dodává,
že stěžovatel nenamítl, že se jednalo o dřevinu takové velikostí, popřípadě jiné charakteristiky,
že by povolení ke kácení nebylo třeba. Na základě uvedeného Nejvyšší správní soud uzavřel,
že v projednávaném případě neúčast stěžovatele při místním ohledání nemohla nikterak ovlivnit
ohledání a měření pařezu, resp. vůbec celý průběh tohoto úkonu. Není proto podložen závěr,
že by uvedené procesní pochybení mohlo mít vliv na skutkové závěry správních orgánů
a na zákonnost správních rozhodnutí. Nejvyšší správní soud dodává, že v projednávané věci není
relevantní, že totéž pochybení bylo týmž správním orgánům již dříve vytčeno v rozsudku
Nejvyššího správního soudu.
Nejvyšší správní soud konečně vzhledem k argumentaci stěžovatele poznamenává,
že místní ohledání nebylo jediným důkazem provedeným ve správním řízení, správní orgány
obou stupňů totiž při posouzení odpovědnosti stěžovatele za správní delikt vycházely především
z jeho vyjádření při ústním jednání a z jeho podání ze dne 22. 9. 2008.
Nejvyšší správní soud uzavřel, že napadený rozsudek Městského soudu v Praze netrpí
nezákonností z důvodů tvrzených stěžovatelem podle §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s.,
z úřední povinnosti pak nebyly zjištěny ani vady podle §109 odst. 3 s. ř. s. Nejvyšší správní soud
proto kasační stížnost podle §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl.
Stěžovatel neměl ve věci úspěch, nemá proto právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti ze zákona (§60 odst. 1 ve spojení s §120 s. ř. s.). Žalovaný měl ve věci úspěch,
nevznikly mu však náklady řízení o kasační stíž nosti přesahující rámec jeho běžné úřední činnosti.
Soud mu proto právo na náhradu nákladů řízení nepřiznal (§60 odst. 1 ve spojení s §120 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 7. dubna 2011
JUDr. Jaroslav Vlašín
předseda senátu