ECLI:CZ:NSS:2011:3.AS.3.2010:182
sp. zn. 3 As 3/2010 - 182
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Průchy
a soudců JUDr. Jaroslava Vlašína a JUDr. Milana Kamlacha v právní věci žalobce: T. P., zast.
advokátem Mgr. Petrem Kočím, se sídlem Na Šťáhlavce 1105/16, Praha 6, proti žalovanému:
Ministerstvo spravedlnosti, se sídlem Vyšehradská 424/16, Praha 2, proti rozhodnutí
žalovaného ze dne 14. 6. 2007, č. j. 1/07-Rk, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 8. 10. 2009, č. j. 10 Ca 247/2007 - 132,
takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 8. 10. 2009, č. j. 10 Ca 247/2007 - 132,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobce (dále jen „stěžovatel“) podal kasační stížnost proti rozsudku Městského
soudu v Praze (dále jen „městský soud“) ze dne 8. 10. 2009, č. j. 10 Ca 247/2007 - 132
(dále jen „rozsudek“), kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí žalovaného ze dne
14. 6. 2007, č. j. 1/07-Rk, (dále též „napadené rozhodnutí“). Napadeným rozhodnutím zamítl
ministr spravedlnosti České republiky stěžovatelem podaný rozklad proti rozhodnutí
Ministerstva spravedlnosti ze dne 23. 5. 2007, čj. OSV 44/2007, jímž byla odmítnuta
stěžovatelova žádost o zaslání „seznamu všech soudců působících u obecných soudů v ČR,
kteří byli v minulosti členy KSČ“ s tím, že poskytování informací o politické příslušnosti
je citlivým údajem podle §4 písm. b) zákona č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů
(dále též „zákon o ochraně osobních údajů“), a ty je vždy možno shromažďovat a poskytovat
pouze s výslovným souhlasem subjektu těchto údajů (§9 zákona o ochraně osobních údajů).
Shromažďování těchto citlivých údajů nespadá do působnosti Ministerstva spravedlnosti.
Ministerstvo ani nevede osobní spisy soudců. Osobní spisy soudců vedou výhradně jednotlivé
soudy.
V žalobě stěžovatel zejména namítal, že se nejedná o citlivé osobní údaje, nýbrž
o prosté osobní údaje ve smyslu §4 písm. a) zákona o ochraně osobních údajů, a dále,
že žalovaný požadovanými údaji disponuje. To opíral zejména o obsah článku T. Němečka
v Hospodářských novinách ze dne 1. 8. 2007.
Městský soud v Praze žalobu v předmětné věci zamítl s tím, že shromažďovat
informace tohoto druhu není předmětem činnosti žalovaného a proto ve shodě s §2 odst. 1
a 3 zákona o svobodném přístupu k informacím není žalovaný povinen tyto informace
vyhledávat ani sdělovat. Současně dospěl k závěru, že stěžovatelem vyžadovaná informace,
zda subjekt údajů byl členem strany (jakékoliv) je dle soudu naplněním definice „citlivý údaj“
ve smyslu §4 písm. b) zákona o ochraně osobních údajů, jejichž zpracování podléhá režimu
§9 téhož zákona.
Proti tomuto rozsudku městského soudu podal stěžovatel kasační stížnost z důvodů
vymezených v ustanovení §103 odst. 1 písm. a) a c) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád
správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“).
Stěžovatel nejprve namítl nesprávné obsazení soudu (senátu, který ve věci rozhodoval),
neb je toho názoru, že důvody, pro které byli z projednávání jeho žaloby vyloučeni soudci
Mgr. Jana Brothánková a JUDr. Jan Ryba, nemohou obstát jako legitimní a dostatečné,
a tudíž ústavně konformní. Dále pak stěžovatel nesouhlasil s tím, že jím požadované údaje
jsou citlivými osobními údaji ve smyslu §4 písm. a) zákona o ochraně osobních údajů, stejně
jako s tím, že žalovaný není oprávněn takové údaje zpracovávat a proto je ani nemůže žalobci
poskytnout. Dle názoru stěžovatele Městský soud v Praze (dále též městský soud)
nerespektoval nález Ústavního soudu ze dne 17. 7. 2007, sp. zn. IV ÚS 23/05, z nějž vyplývá,
že je dán veřejný zájem na veřejné dostupnosti informací o minulosti soudců. U požadovaných
údajů se podle něj jedná pouze o osobní údaje podle §4 písm. a) zákona o ochraně osobních
údajů a jako takové měly být stěžovateli sděleny podle §5 odst. 2 písm. f) téhož zákona.
Stěžovatel také nesouhlasil s tím, jak městský soud vyložil ochranu osobnostních práv, neboť
dle jeho názoru každá osoba získala veřejnou funkci soudce na základě vlastního rozhodnutí,
v jehož důsledku se její minulost stává předmětem zájmu veřejnosti. Současně uvedl,
že ve smyslu čl. 17 odst. 5 Listiny jsou osobnostní práva osob zastávajících veřejné úřady
fakticky slabší, než obdobná práva ostatních občanů. Stejně tak se ohradil proti závěru,
že žalovaný nedisponuje údaji o členství soudců v KSČ před rokem 1989, resp. není schopen
si je opatřit. Z uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud zrušil napadený
rozsudek v celém rozsahu a vrátil věc městskému soudu k novému projednání a rozhodnutí.
Nejvyšší správní soud nejprve zkoumal formální náležitosti kasační stížnosti, přičemž
zjistil, že je podána osobou oprávněnou a je proti označenému rozsudku přípustná
za podmínek ustanovení §102 a §104 s. ř. s.
Nejvyšší správní soud poté přezkoumal napadený rozsudek městského soudu i řízení,
jež jeho vydání předcházelo, v souladu s §109 odst. 2 a 3 s. ř. s., neshledal přitom vady,
k nimž by musel podle §109 odst. 3 s. ř. s. přihlédnout z úřední povinnosti; vázán rozsahem
a důvody, které stěžovatel uplatnil ve své kasační stížnosti, dospěl k závěru, že kasační stížnost
je důvodná.
První kasační námitku směřující proti nesprávnému obsazení soudu považuje Nejvyšší
správní soud s ohledem na ustanovení §104 odst. 3 písm. a) s. ř. s. za nepřípustnou. Nyní
je projednávána kasační stížnost podaná proti rozsudku městského soudu, jímž soud rozhodl
znovu poté, co jeho původní rozhodnutí bylo zrušeno (rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 8. 7. 2009, č. j. 4 As 2/2009 - 107), přičemž Nejvyšší správní soud se v daném rozsudku
zabýval meritorně námitkou nesprávného obsazení soudu, shledal pochybení a vyslovil závazný
právní názor, jak má městský soud dále postupovat, aby byl nedostatek nesprávného obsazení
soudu odstraněn. Tímto názorem se městský soud bezezbytku řídil. Podle §104 odst. 3
písm. a) s. ř. s. by kasační stížnost v takovém případě byla přípustná jen tehdy, pokud by bylo
namítáno, že se městský soud vysloveným závazným právním názorem neřídil. Nic takového
však stěžovatel netvrdí. Senát městského soudu, jemuž byla věc přidělena, je nyní „zákonným
soudcem“, žádné důvody pro jeho vyloučení stěžovatel neuvedl.
Při posuzování dalších kasačních námitek byl Nejvyšší správní soud s ohledem
na čl. 89 odst. 2 Ústavy povinen respektovat nález Ústavního soudu ze dne 15. 11. 2010,
sp. zn. I. ÚS 517/10, v obdobné věci stěžovatele, kdy byl ústavní stížností napaden rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 1. 2010, č. j. 3 As 10/2009 - 77, jenž byl posléze
citovaným nálezem Ústavního soudu zrušen. Uvedeným rozsudkem Nejvyšší správní soud
zamítl kasační stížnost stěžovatele proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. 3. 2009,
č. j. 6 Ca 236/2007 – 52, jímž tento soud zamítl žalobu proti rozhodnutí Ministerstva
spravedlnosti. Rozhodnutím odvolacího správního orgánu bylo zamítnuto odvolání stěžovatele
a potvrzeno rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci ze dne 8. 8. 2007, č.j. Spr Si 1/2007.
Předmětným správním rozhodnutím Vrchní soud v Olomouci odmítl žádost stěžovatele
o poskytnutí informace - seznamu soudců Vrchního soudu v Olomouci, kteří byli ke dni
17. 11. 1989 členy nebo kandidáty KSČ, a to do značné míry z obdobných důvodů,
jako Ministerstvo spravedlnosti v nyní posuzované věci.
Ústavní soud v tomto nálezu (ze dne 15. 11. 2010, sp. zn. I. ÚS 517/10) v rozsáhlém
odůvodnění především uvedl, že pro posouzení otázky, kterou je potřebné zodpovědět
jako první, je rozhodující, zda je předmětný údaj (členství soudců v KSČ k 17. 11. 1989)
údajem soukromým nebo údajem veřejným. Konstatoval přitom, že odpověď lze nalézt
již v jeho dosavadní judikatuře, konkrétně v nálezu sp. zn. IV. ÚS 23/05 ze dne 17. 7. 2005.
Dodal, že uvedený nález vyslovil obecný právní názor, že profesionální sféra (a informace
o ní, včetně údaje o profesní minulosti) osob působících ve veřejném životě, tj. i soudců, patří
do sféry veřejné. Návazně Ústavní soud uvedl, že předmětný údaj se týká veřejné sféry, neboť
může být otázkou veřejného zájmu, a proto spadá pod ochranu čl. 17 odst. 1, 2, 3 a 5 Listiny
a čl. 10 odst. 1 Úmluvy - základní právo na informace (a důsledně vzato i pod ochranu čl. 15
odst. 1 věta první Listiny a čl. 9 odst. 1 Úmluvy – ve smyslu ochrany myšlení. Dále vyvodil,
že „NSS napadeným rozsudkem zasáhl do základního práva stěžovatele na informace, neboť
stěžovateli předmětný údaj jako informaci neposkytl“¨. Při dalším odůvodňování Ústavní soud
poukázal na ústavně právní předpoklady omezení základního práva stěžovatele na informace,
jmenovitě na požadavky stanovené v čl. 17 odst. 4 Listiny a v čl. 10 odst. 2 Úmluvy, a řešil
vyvstalou kolizi základních práv. Dospěl přitom k názoru, že musí být jednoznačně rozlišeno
mezi žádostí o informaci, způsobilou přispět k diskusi v demokratické společnosti týkající
se veřejného zájmu, a informováním o detailech soukromého života jednotlivce, který nadto
vykonává veřejnou funkci. V posuzované věci se z hlediska předmětného údaje jedná právě
o to, že subjekty údajů byly osoby veřejně činné (soudci), požadovaná informace spadá
do sféry diskuse o více důležitých veřejných zájmech a nedotýká se výlučně detailů
soukromého života. Posléze Ústavní soud konstatoval, že existuje ústavně konformní možnost
interpretace rozhodného podústavního práva, s tím, že předmětný údaj není údajem ve smyslu
§4 písm. b) zákona o ochraně osobních údajů, a tudíž „citlivým údajem“ podle tohoto
ustanovení, který nelze bez souhlasu subjektů údajů zpracovávat a tak ani poskytnout,
ale že jde o osobní údaj ve smyslu §4 písm. a) citovaného zákona se všemi důsledky
z toho vyplývajícími pro případné zpracování tohoto údaje. K tomu Ústavní soud dodal,
že již ponechává na Nejvyšším správním soudu, pod jaké písmeno §5 odst. 2 zákona
o ochraně osobních údajů nyní posuzovanou věc při cestě za ústavně konformním cílem
v podobě vyhovění žádosti stěžovatele o poskytnutí předmětného údaje podřadí. Je tomu
tak z toho důvodu, že jde o ustanovení podústavního práva a z hlediska ústavněprávního
se jedná ve své podstatě jen o otázku formy, tj. o to, použití kterého předpisu z hlediska
ústavně konformního výkladu nejvíce odpovídá. K tomu Ústavní soud odkázal na odbornou
literaturu, podle níž by v principu v obdobné situaci mělo být provedeno podřazení daného
skutkového stavu pod §5 odst. 2 písm. f) zákona o ochraně osobních údajů („Správce může
zpracovávat osobní údaje pouze se souhlasem subjektů údajů. Bez tohoto souhlasu je může zpracovávat,
pokud poskytuje osobní údaje o veřejně činné osobě, funkcionáři či zaměstnanci veřejné správy, které vypovídají
o jeho veřejné anebo úřední činnosti, o jeho funkčním nebo pracovním zařazení.“.). Dále Ústavní
soud konstatoval, že i kdyby byl názor Nejvyššího správního soudu, že jde o „citlivý údaj“,
ústavně konformní, „nebyl by bez dalšího objektivně racionálně obhájený závěr NSS
(a městského soudu), že stěžovatel požadoval údaj, který povinnému subjektu shromažďovat
a tak ani poskytovat nepřísluší. …. Ani městský soud, ani NSS přitom nepoukazovaly
na eventuální nesouhlas příslušných soudců s poskytnutím předmětného údaje“. K závěru
Nejvyššího správního soudu ve zrušeném rozsudku, že shromažďování těchto informací není
předmětem činnosti ani příslušných soudů, ani Ministerstva spravedlnosti, Ústavní soud
konstatoval: „Ze skutečnosti, že ty které orgány veřejné moci předmětným údajem
momentálně fakticky - snad - nedisponují, však neplyne, že je tento stav do budoucna
neměnný, tedy že jej nelze změnit např. vyžádáním si informací od dotyčných jednotlivců
jako svých zaměstnanců za účelem dosažení nezbytného ústavně souladného stavu, tj. realizace
ústavní povinnosti státu poskytovat informace dle čl. 17 Listiny a čl. 10 Úmluvy. Bude ovšem
namístě hledat i cesty jiné. Názor opačný by veškeré shora uvedené ústavně právní argumenty
popíral.“ Dále mj. Ústavní soud na podporu své argumentace rovněž poukázal na nálezy
sp. zn. I. ÚS 260/02, nebo I. ÚS 1885/09, v nichž se přiklonil, jak uvedl - „opět v protikladu
k NSS“ - k co nejširšímu pojetí práva na informace. Zcela závěrem Ústavní soud konstatoval,
že interpretace a aplikace práva, obsažená v napadeném rozhodnutí Nejvyššího správního
soudu, znamená porušení základního práva stěžovatele na informace dle čl. 17 Listiny
a dle čl. 10 Úmluvy (a důsledně vzato i základní svobody myšlení stěžovatele dle čl. 15 věta
první Listiny a dle čl. 9 odst. 1 Úmluvy). Proto Ústavní soud napadený rozsudek zrušil.
Závěr Ústavního soudu, že Nejvyšší správní soud svojí interpretací a aplikací
předmětných ustanovení podústavního práva, jež vyústila v zamítnutí kasační stížnosti
stěžovatele, porušil základní práva stěžovatele na informace dle čl. 17 Listiny a dle čl. 10
Úmluvy, jakož i základní svobody myšlení stěžovatele dle čl. 15 věta první Listiny a dle čl. 9
odst. 1 Úmluvy, vyslovený v principiálně i obsahově obdobném případě, tak dopadá rovněž
na projednávanou věc.
Právní názor vyslovený Ústavním soudem v předmětném nálezu ze dne 15. 11. 2010,
sp. zn. I. ÚS 517/10, jímž je zdejší soud i nyní precedenčně vázán, tedy představuje východisko
i pro formulaci právního názoru, jímž zdejší soud zavazuje Městský soud v Praze. Přitom
je zřejmé, že s ohledem na závaznost rozhodnutí Ústavního soudu ve smyslu dle čl. 89 odst. 2
Ústavy, je pro další postup v posuzované věci na úrovni městského soudu jedinou možností
zrušit rozhodnutí žalovaného a zavázat jej názory vyvěrajícími z citovaného nálezu Ústavního
soudu, a dále zprostředkovanými tímto rozsudkem Nejvyššího správního soudu.
Zákon č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „zákon o svobodném přístupu k informacím“) váže poskytování informací
ve svém režimu na dva základní předpoklady. Prvním z nich je, že jde o informace,
jež se vztahují k působnosti příslušného (veřejného) subjektu a jimiž tak příslušný (veřejný)
subjekt disponuje, a dále, že se jedná o informace, které nejsou z poskytování vyloučeny,
popř. jde-li o informace, jejichž poskytování požívá zvláštní ochrany podle zvláštních předpisů,
je třeba k jejich poskytování přistupovat v souladu s pravidly takové ochrany.
Jako v pořadí první otázkou se tedy Nejvyšší správní soud musel zabývat tím,
zda Ministerstvo spravedlnosti, které bylo stěžovatelem o poskytnutí předmětných informací
požádáno, je ve vztahu k nim tzv. povinným subjektem ve smyslu zákona o svobodném
přístupu k informacím. Zákon o svobodném přístupu k informací ve svém §2 uvádí,
že: Povinnými subjekty, které mají podle tohoto zákona povinnost poskytovat informace vztahující se k jejich
působnosti, jsou státní orgány, územní samosprávné celky a jejich orgány a veřejné instituce. Ministerstvo
spravedlnosti je státním orgánem a zůstává tak toliko otázkou, zda se předmětné informace
vztahují k jeho „působnosti“. Působnost ministerstva spravedlnosti na úseku soudů a soudců
upravuje zejména zákon č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů,
v ustanovení §123, přičemž v odst. 1, písm. b) toliko stanoví, že: Ministerstvo vykonává státní
správu Nejvyššího soudu a vrchních, krajských a okresních soudů tím, že… zajišťuje způsobem stanoveným
tímto zákonem chod soudů po stránce personální. Nic podrobnějšího neuvádí a ani z jeho jiných
ustanovení k této otázce nelze nic bližšího dovodit.
Na tomto místě je proto nutno vypořádat se s ohrazením žalovaného,
že shromažďování těchto informací nespadá do jeho působnosti a že ani nevede osobní spisy
soudců. Ministerstvo spravedlnosti uvedlo, že osobní spisy soudců vedou výhradně jednotlivé
soudy. Vzhledem k tomu, že žádost o poskytnutí předmětných informací byla odmítnuta
především z toho důvodu, že jde o informace týkající se tzv. citlivých osobních údajů, nebyla
tato otázka dále ani odvolacím orgánem (ministr), ani městským soudem zcela náležitě
posuzována, resp. přezkoumávána. Ostatně v podstatě stejným způsobem přistoupil k dané
otázce i Ústavní soud ve shora označené obdobné věci, kde se stěžovatel jako na povinného
obrátil na předsedu Vrchního soudu v Olomouci, a v příslušných rozhodnutích (tj. počínaje
jeho rozhodnutím, a dále i v rozhodnutích přezkumných) bylo taktéž uváděno, že tyto
informace nespadají ani do působnosti daného soudu, ani do působnosti ministerstva. Ústavní
soud přitom k toto otázce přistoupil tak, že uvedl: Ze skutečnosti, že ty které orgány veřejné moci
předmětným údajem momentálně fakticky – snad – nedisponují, však neplyne, že je tento stav do budoucna
neměnný, tedy že jej nelze změnit např. vyžádáním si informací od dotyčných jednotlivců jako svých
zaměstnanců za účelem dosažení nezbytného ústavně souladného stavu, tj. realizace ústavní povinnosti
státu poskytovat informace dle čl. 17 Listiny a čl. 10 Úmluvy. Bude ovšem namístě hledat i cesty jiné.
Ústavní soud tak především dospěl k závěru, byť bez bližší diferenciace, že dané subjekty
(případně některý z nich) tyto informace o soudcích poskytovat mají. Zároveň ovšem připustil,
že tyto informace bude nucen povinný subjekt v některých případech teprve vyžádat
buď od dotyčných jednotlivců jako svých zaměstnanců nebo případně najít jinou cestu.
Tím naznačil, že postavení povinného subjektu v daných souvislostech spojuje, kromě jiného,
též s možností daného subjektu si předmětné informace od dotčených osob opatřit.
Po posouzení této otázky Nejvyšší správní soud konstatuje, že za situace,
kdy předmětné údaje stěžovatel požadoval po Ministerstvu spravedlnosti, neexistuje
podústavní právní úprava, tedy žádné zákonné ustanovení, které by ministerstvu ukládalo
mít takové informace k dispozici, či by ukládalo takové informace shromažďovat, popř. jimi
jakkoliv jinak disponovat. Takovéto oprávnění mohlo mít ministerstvo naposledy za účinnosti
zákona č. 36/1964 Sb., tedy do 31. 8. 1991, vzhledem ke znění ustanovení §35 odst. 1 písm. e)
a f), nikoliv však později. V souladu s tím je i Instrukce Ministerstva spravedlnosti ze dne
23. 1. 1998, č. 46/98 – pers., kterou se stanoví způsob vedení osobního spisu, jeho obsah,
podmínky jeho pohybu a ochrana osobních údajů v něm obsažených, jež žádnou takovou
činnost směřující ke zjišťování příslušnosti soudců k politickým stranám či hnutím neupravuje
a s žádnou takovou povinností, tj. s povinností mít takovou informaci k dispozici, nikterak
nepočítá. Obdobně ani Instrukce Ministerstva spravedlnosti, ze dne 24. 7. 2009, č.j. 13/2008-
SOSV-SP, kterou se provádějí některá ustanovení zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném
přístupu k informacím, povinnost ministerstva mít takovéto informace a tyto na příp. žádost
poskytovat taktéž nikterak neupravuje. Nejvyššímu správnímu soudu je známo, že v minulosti
tyto informace Ministerstvo spravedlnosti nepravidelně shromažďovalo, a to v souvislosti
s procesem výběru, jmenování a přidělování soudců. V posledních letech tomu tak však
již není, neboť ani tento dřívější přístup ministerstva neměl v platné právní úpravě oporu.
Za situace, kdy Ministerstvo spravedlnosti podle pozitivní právní úpravy nemá povinnost
ba ani oprávnění dané informace shromažďovat a dále je k příp. žádosti o informace
poskytovat, zůstalo při vyloučení soudů otevřenou otázkou, zda vůbec nějaká povinná osoba
k poskytnutí informací existuje. Ústavní soud má za to, že zde nějaká povinná osoba
k poskytnutí těchto informací být musí, navíc, že si je v případě nutnosti může vyžádat.
Nejvyšší správní soud tedy musel určit, kdo touto povinnou osobou je. V rámci posuzování
této otázky se musel Nejvyšší správní soud dále zamyslet i nad tím, zda by touto osobou
přes výše uvedené nemohlo být přeci jen Ministerstvo spravedlnosti, a to zvláště za situace,
kdy (s výjimkou kanceláře prezidenta republiky) už jiné subjekty nepřipadají v úvahu.
Již výše bylo uvedeno, že v minulosti Ministerstvo spravedlnosti shromažďovalo
informace o politické příslušnosti soudců v rámci přípravy jmenovaní a přidělování soudců,
ať již na základě zákonného oprávnění do 1. 9. 1991 nebo bez tohoto oprávnění, tedy pouze
v důsledku jakési setrvačnosti správní praxe, jak se uplatňovala nepravidelně v následujících
obdobích. Z hlediska zákona o ochraně osobních údajů jsou dle názoru Ústavního soudu údaje
o členství soudců v KSČ ke dni 17. 11. 1989 pouze osobními údaji podle jeho §4 písm. a).
Ty se však mohou shromažďovat podle §5 odst. 1 písm. d) citovaného zákona jen v rozsahu
nezbytném pro naplnění stanoveného účelu a poskytovat jen za podmínek uvedených v §8a
zákona o svobodném přístupu k informacím, ve spojení s §5 odst. 1 písm. f) zákona
na ochranu osobních údajů. Zde naráží Nejvyšší správní soud na určitý problém
v tom, že pokud účelem shromažďování údajů o politické příslušnosti soudců bylo získat
podklady pro jejich jmenování a přidělení, lze zajisté pro účely poskytnutí informace využít
údajů ministerstvem v minulosti shromážděných, není však možné vzhledem k tomuto
ustanovení po provedení těchto aktů o soudcích v uvedeném směru už nic dodatečně
zjišťovat. Určité pochybnosti Nejvyššího správního soudu o tom, zda v daném případě
nedochází dodatečným zjišťováním osobních údajů k prolomení ústavních limitů daných čl. 2
odst. 3 Ústavy a čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, jsou ovšem rozptýleny
tím, že Ústavní soud při vydání svého nálezu a formulaci závazného právního názoru
tuto otázku jistě vzal v úvahu a odpověď na ni měl zřejmě za natolik jasnou, že ji ve svém jinak
velmi obsáhlém nálezu ani nepovažoval za nutné zmiňovat. Nakonec tedy nic nebrání
tomu, aby právě Ministerstvo spravedlnosti poskytlo žadateli požadované informace, případně
aby ty chybějící po subjektech údajů vyžádalo. Ministerstvo spravedlnosti má ve své činnosti
nejblíže k účelu shromažďování takovýchto informací, zároveň přitom nevystupuje
jako zaměstnavatel soudců a neuplatní se tak u něj (na rozdíl od soudů) zákonná překážka
v podobě kogentního ustanovení §316 odst. 4 písm. f) zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce,
podle něhož zaměstnavatel takovéto informace od zaměstnanců požadovat nesmí. Nejvyšší
správní soud při svých úvahách rovněž nepřehlédl skutečnost, že Ministerstvo spravedlnosti
se v mezidobí na základě nálezu Ústavního soudu samo ke své odpovědnosti povinného
subjektu přihlásilo a dostupné údaje o politické příslušnosti soudců zveřejnilo. Závěrem
této části musí ovšem Nejvyšší správní soud také upozornit na skutečnost, že připuštěné
možnosti Ministerstva spravedlnosti dodatečně zjišťovat politickou příslušnost soudců
nekoreluje žádná zákonná povinnost dotyčných subjektů tuto informaci ministerstvu
na jeho dotaz sdělit.
V pořadí druhou otázkou, kterou se Nejvyšší správní soud v souvislosti s tou první
zabýval, byla otázka potřeby souhlasu subjektů se zveřejněním jejich osobních údajů.
I zde Nejvyšší správní soud musí respektovat princip vázanosti soudů právními názory
Ústavního soudu s odkazem na čl. 89 odst. 2 Ústavy, a proto vychází z toho, že požadované
údaje Ústavní soud kategorizuje jako osobní údaje ve smyslu §4 písm. a) zákona o ochraně
osobních údajů, požívající nižší ochrany, než tzv. „citlivé údaje“, a na režim jejich zpracovávání
dopadá ustanovení §5 odst. 2 citovaného zákona. Nejvyšší správní soud přitom, má-li se podle
imperativu Ústavního soudu v citovaném nálezu stran obdobné věci pohybovat svými úvahami
v intencích §§4 písm. a) a 5 odst. 2 zákona o ochraně osobních údajů, a musí vybrat
z obsahu ustanovení §5 odst. 2, potom za jediné v dané věci v úvahu přicházející pravidlo
pro zpracovávání předmětných údajů považuje Ústavním soudem doporučené pravidlo
zakotvené v písm. f) citovaného ustanovení. Podle názoru Ústavního soudu ústavně
konformní interpretace těchto ustanovení podústavní úpravy umožňuje dospět k závěru,
že požadované informace mají být stěžovateli poskytnuty i bez souhlasu dotyčných subjektů.
Je tedy nyní na Městském soudu v Praze, aby se věcí znovu zabýval, a vázán
vyslovenými a shora předestřenými právními názory Ústavního soudu v obdobné věci
(v podrobnostech Nejvyšší správní soud dále odkazuje na předmětný nález) a návazně i shora
uvedenými zprostředkujícími právními názory Nejvyššího správního soudu, o věci znovu
rozhodl.
O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodne městský soud v novém
rozhodnutí (§110 odst. 2 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 26. dubna 2011
JUDr. Petr Průcha
předseda senátu