ECLI:CZ:NSS:2011:3.AZS.13.2011:62
sp. zn. 3 Azs 13/2011 - 62
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Vlašína
a soudců JUDr. Milana Kamlacha, JUDr. Petra Průchy, JUDr. Vojtěcha Šimíčka a JUDr. Jiřího
Pally v právní věci žalobce: T. E., zastoupeného JUDr. Alenou Lněničkovou, advokátkou
se sídlem Jandova 8, Praha 9, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3,
Praha 7, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 10. 11. 2010, č. j. OAM-240/LE-BE02-BE03-2010,
o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 28. 3. 2011,
č. j. 49 Az 12/2010 – 36,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Ustanovené advokátce stěžovatele JUDr. Aleně Lněničkové se p ř i z n á v á odměna
za zastupování ve výši 4800 Kč. Tato částka bude jmenované vyplacena z účtu
Nejvyššího správního soudu do 2 měsíců od právní moci tohoto rozhodnutí. Náklady
právního zastoupení stěžovatele nese stát.
Odůvodnění:
Žalobce brojí včasně podanou kasační stížností proti v záhlaví uvedenému rozsudku
Krajského soudu v Praze, jímž byla zamítnuta žaloba směřující proti rozhodnutí Ministerstva
vnitra ze dne 10. 11. 2010, č. j. OAM-240/LE-BE02-BE03-2010. Rozhodnutím žalovaného
správního orgánu bylo podle §25 písm. i) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona
č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, v platném znění (dále jen „zákon o azylu“) zastaveno
řízení o udělení mezinárodní ochrany z důvodu nepřípustnosti žádosti podle §10a písm. e)
zákona o azylu.
Krajský soud v Praze zjistil, že žalobce podal již čtvrtou žádost o udělení mezinárodní
ochrany. Poprvé o udělení mezinárodní ochrany požádal dne 4. 12. 2007 a jako důvod žádosti
uvedl snahu získat tímto způsobem doklady k pobytu, aby mohl legálně pracovat. Mongolsko
opustil jen proto, aby si vydělal finanční prostředky. Tato žádost byla dne 17. 12. 2007 zamítnuta
jako zjevně nedůvodná podle §16 odst. 1 písm. g) zákona o azylu. Žalobce nebyl úspěšný
ani se žalobou a kasační stížností. V druhé žádosti ze dne 21. 8. 2008 opět uvedl, že si hodlá
legalizovat pobyt v České republice a potvrdil, že z vlasti odjel kvůli práci. Jeho žádost byla
posouzena jako nepřípustná podle §25 písm. i) zákona o azylu a řízení bylo zastaveno.
Ve třetí žádosti ze dne 22. 9. 2008 uvedl zcela odlišně od minulých žádostí, že se stará o syna
a obává se příbuzných jeho matky. I zde potvrdil, že do České republiky přijel za prací.
Čtvrtou žádost podal žalobce dne 26. 10. 2010. Ve správním řízení popřel všechny předešlé
důvody. Doslovně uvedl, že si je vymyslel, resp. že lhal. Jeho jediným důvodem je skutečnost,
že se svým kamarádem neodevzdali větší finanční obnos (250 tisíc USD) majiteli sportovního
zařízení, pro kterého pracovali (vymáhali dluhy) a že by v případě návratu do vlasti byl tímto
mužem ohrožen, neboť by chtěl peníze vrátit.
Krajský soud dospěl k závěru, že čtvrtá žádost obsahuje novou skutečnost, kdy důvodem
odchodu z vlasti mělo být kriminální jednání žalobce. Jde sice o skutečnost novou, nikoli však
takovou, která nebyla bez vlastního zavinění žalobce předmětem zkoumání důvodů pro udělení
mezinárodní ochrany v předchozích pravomocně ukončených řízeních. Pro přípustnost
opakované žádosti totiž nepostačí, že je uvedena nová skutečnost, ale je nezbytné, aby tato
skutečnost v původním řízení nebyla uvedena bez vlastního zavinění žadatele. To, že žalobce
výslovně lhal, nelze přičítat k tíži žalovanému.
Pokud žalobce v žalobě a při jednání soudu zmínil nový důvod žádosti, a to péči
o svou družku, pak ani tento důvod nemohl soud označit jako důvod pro udělení mezinárodní
ochrany. Nakonec i tato skutečnost byla žalobci známá již při podání první žádosti, neboť družka
žalobce v přípisu uvedla, že se seznámili a žijí spolu od června roku 2007. Přesto se žalobce
o své družce v žádné ze svých žádostí nezmínil.
Krajský soud tak neshledal splnění podmínek k tomu, aby žalovaný opakovanou žádost
meritorně posuzoval. Jestliže žalobce nebral své předchozí žádosti vážně, když i po poučení
žalovaného lhal, pak nemůže žalovanému vytýkat, že nedostatečně zjistil stav věci nebo
že nepřihlédl k okolnostem, které mu žalobce nesdělil. Žalovaný za dané situace nezkoumá,
zda v případě návratu do země původu žalobci hrozí či nehrozí nebezpečí vážné újmy, neboť
tato otázka byla mj. předmětem řízení o první žádosti o udělené mezinárodní ochrany.
Krajský soud uzavřel, že žalovaný postupoval správně, pokud řízení zastavil, a proto
žalobu žalobce proti rozhodnutí žalovaného zamítl.
Stěžovatel napadl rozsudek Krajského soudu v Praze kasační stížností a její důvody
podřadil pod ust. §103 odst. 1 písm. a), b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního
(dále jen „s. ř. s.“). Namítal, že žalovaný nesprávně zhodnotil provedené důkazy a nedostatečně
se vypořádal se všemi okolnostmi případu. Soud se nezabýval jeho konkrétní situací ani žalobními
námitkami, které bez zhodnocení pouze zopakoval. Počet podaných žádostí o udělení
mezinárodní ochrany by neměl mít vliv na výsledek řízení, v předchozích případech si stěžovatel
nebyl jist svými právy a ze strachu zkresloval informace o své osobě. Stěžovatel zdůraznil,
že uvedl zcela nové skutečnosti a předložil vyjádření jeho dlouholeté družky. Stěžovatel nově
vysvětlil, že svému zaměstnavateli – mafiánovi společně s kamarádem odcizil 250 000 USD,
které měl předat řediteli podniku, k předání peněz nedošlo a navíc kamarád stěžovatele bodl
ředitele podniku do nohy.
Případný návrat do Mongolska tak bude znamenat pro stěžovatele psychickou újmu
a ztrátu rodinných vazeb s jeho družkou, nadto mu hrozí po návratu msta tamní mafie. Stěžovatel
ví o tom, že zaměstnavatel nechal již dříve zlikvidovat jiného člověka, který před ním utekl
do Pekingu.
Stěžovatel navíc trpí zdravotními problémy, poukazuje na astma, bolesti ledvin a zad.
Stěžovatel je přesvědčen, že prokázal, že má důvodné obavy, že v případě vrácení
do vlasti mu hrozí nebezpečí vážné újmy spočívající především v ohrožení života nebo lidské
důstojnosti a že jsou přinejmenším splněny podmínky pro udělení doplňkové ochrany podle
§14a zákona o azylu.
Z uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud rozsudek Krajského
soudu v Praze zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Při rozhodování o kasační stížnosti žalobce musel nejprve Nejvyšší správní soud
posoudit, zda jsou splněny podmínky řízení. Nejvyšší správní soud proto zkoumal otázku,
zda je kasační stížnost přijatelná ve smyslu ust. §104a s. ř. s., tedy zda podaná kasační stížnost
svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Vycházel přitom
ze svého precedentního usnesení ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39. Podle tohoto
usnesení je podstatným přesahem vlastních zájmů stěžovatele jen natolik zásadní a intenzivní
situace, v níž je kromě ochrany veřejného subjektivního práva jednotlivce pro Nejvyšší správní
soud též nezbytné vyslovit právní názor k určitému typu případů či právních otázek. Přesah
vlastních zájmů stěžovatele je dán jen v případě rozpoznatelného dopadu řešené právní otázky
nad rámec konkrétního případu. Primárním úkolem Nejvyššího správního soudu v řízení
o kasačních stížnostech ve věcech azylu je proto nejen ochrana individuálních veřejných
subjektivních práv, nýbrž také výklad právního řádu a sjednocování rozhodovací činnosti
krajských soudů. V zájmu stěžovatele v řízení o kasační stížnosti ve věcech azylu je pak nejenom
splnit podmínky přípustnosti kasační stížnosti a svoji stížnost opřít o některý z důvodu
uvedených v ust. §103 odst. 1 s. ř. s., nýbrž také uvést, v čem spatřuje – v mezích kritérií
přijatelnosti – v konkrétním případě podstatný přesah svých vlastních zájmů a z jakého důvodu
by tedy měl Nejvyšší správní soud předloženou kasační stížnost věcně projednat.
Z hlediska výše uvedeného Nejvyšší správní soud konstatuje, že v daném případě kasační
stížnost neobsahuje žádné tvrzení, z něhož by bylo možné dovodit, v čem stěžovatel spatřuje
přijatelnost své kasační stížnosti ve smyslu ust. §104a s. ř. s. Nejvyšší správní soud pak z úřední
povinnosti nenalezl žádnou zásadní právní otázku, k níž by byl nucen se vyjádřit v rámci
sjednocování výkladu právních předpisů a rozhodovací činnosti krajských soudů.
Nejvyšší správní soud se ve své judikatuře již mnohokrát vyslovil k problematice
opakovaných žádostí o udělení mezinárodní ochrany. V rozsudku ze dne 11. 6. 2009, č. j. 9 Azs
5/2009 - 65, dostupný na www.nssoud.cz, uvedl, že „Hlavním smyslem a účelem možnosti podat
opakovanou žádost o udělení mezinárodní ochrany je postihnout případy, kdy se objeví takové
závažné skutečnosti, které by mohly ovlivnit hmotněprávní postavení žadatele a které nemohl
uplatnit vlastní vinou během předchozího pravomocně ukončeného řízení. Při opakovaném
podání žádosti o udělení mezinárodní ochrany je proto nutno důsledně dbát na splnění těchto
podmínek, které mají na straně jedné garantovat určitou přidanou hodnotu této nové žádosti,
jenž může vést k jinému rozhodnutí než u žádosti předchozí, a na straně druhé zajistit,
aby nedocházelo k účelovému podávaní opakovaných žádostí.“
Z dikce ust. §10a písm. e) zákona o azylu vyplývá nutnost kumulativního splnění dvou
podmínek pro to, aby bylo možné opakovanou žádost věcně projednat: 1) je nutno uvést nové
skutečnosti nebo zjištění; 2) musí se jednat o takové skutečnosti či zjištění, jež nebyly
bez vlastního zavinění žadatele zkoumány v předchozím řízení.
Za nové skutečnosti nebo zjištění je nutno považovat nikoli jakékoli nové skutečnosti
nebo zjištění, ale pouze takové, které by prima facie mohly mít dopad do hmotněprávního
postavení žadatele. Ostatně v jiných případech by nové správní řízení pozbývalo jakéhokoli
smyslu, protože jeho výsledek by byl předem daný a ve svém důsledku by takové správní
řízení nekorespondovalo s požadavkem hospodárnosti, tj. dosahování žádoucích výsledků
s co nejmenšími možnými náklady (srovnej rozsudek ze dne 11. 6. 2009, č. j. 9 Azs 5/2009 - 65,
www.nssoud.cz).
Ve vztahu k druhé podmínce a k námitce stěžovatele, že žalovaný a krajský soud
nehodnotil jím předestřené nové skutečnosti, je třeba vyjít z toho, že v azylovém řízení existují
dvě základní povinnosti – břemeno tvrzení a břemeno důkazní. Již v rozsudku ze dne 7. 12. 2005,
č. j. 7 Azs 40/2010 – 77, č. j. 4 Azs 151/2005 - 86, dostupný na www.nssoud.cz, Nejvyšší správní
soud vyslovil, že „zatímco důkazní břemeno může v některých případech nést i správní orgán,
povinnost tvrzení leží vždy na žadateli o azyl. Představa, že by správní orgán sám zjišťoval
pronásledování či potenciální ohrožení žadatele o azyl v zemi jeho původu, je zcela nereálná.
Jedině žadatel sám nejlépe ví, z jakých důvodů svou zemi původu opustil, zda byl pronásledován
a z jakých důvodů. V průběhu řízení o udělení azylu musí žadatel uvést veškeré relevantní
důvody, na základě kterých poté správní orgán jeho žádost posoudí“. Pro úplnost lze ještě
odkázat i na rozsudek ze dne 18. 12. 2003, č. j. 5 Azs 24/2003 – 42, dostupný na www.nssoud.cz,
v němž bylo uvedeno, že „Správní orgán není povinen hodnotit jiné skutečnosti než ty, které
žadatel o azyl uvedl jako důvody, pro které o azyl žádá“. Pokud proto žadatel neuvedl všechny
důvody své žádosti o udělení mezinárodní ochrany, jedná se o skutečnost přičitatelnou pouze
jemu, a nelze akceptovat, že by toto neunesení břemena tvrzení mohl zhojit pomocí podání
opakované žádosti o udělení mezinárodní ochrany.
Pokud stěžovatel v poslední žádosti uváděl pouze skutečnosti, které mohly být
předmětem zkoumání v předchozích žádostech, žalovaný nepochybil, jestliže řízení o žádosti
o udělení mezinárodní ochrany pro nepřípustnost žádosti zastavil. Bylo-li řízení zastaveno,
žalovaný nebyl povinen rozhodovat o udělení doplňkové ochrany, když o důvodech
znemožňujících vycestování je povinna si vyžádat závazné stanovisko žalovaného policie v rámci
rozhodování o správním vyhoštění (viz např. rozsudek NSS sp. zn. 5 Azs 4/2010 ze dne
25. 3. 2010, příst. www.nssoud.cz).
Námitkou stěžovatele týkající se jeho zdravotního stavu se Nejvyšší správní soud
nemohl pro její nepřípustnost zabývat, neboť nemá svůj předobraz v rámci žalobních bodů
a krajský soud se touto argumentací nemohl zabývat (§104 odst. 4 s. ř. s.). Jen pro informaci
však lze připomenout rozsudek zdejšího soudu ze dne 23. 9. 2009, č. j. 1 Azs 43/2009 – 66,
www.nssoud.cz, dle kterého jen výrazné zhoršení zdravotního stavu, byť související s nemocí
již posouzenou v předchozí žádosti o udělení mezinárodní ochrany, ve spojení s dalšími
relevantními skutečnostmi a zjištěními, představuje nové skutečnosti a zjištění ve smyslu §10a
písm. e) zákona o azylu.
Na základě uvedeného dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že podmínky přijatelnosti
v daném případě nejsou splněny a kasační stížnost stěžovatele podle §104a s. ř. s.
pro nepřijatelnost odmítl.
Podle §60 odst. 3 ve spojení s §120 s. ř. s. nemá při odmítnutí kasační stížnosti žádný
z účastníků právo na náhradu nákladů řízení. Ustanovené zástupkyni stěžovatele náleží v souladu
s §11 písm. b) a d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách a náhradách advokátů za poskytování
právních služeb (advokátní tarif), odměna za dva úkony právní služby učiněné v řízení o kasační
stížnosti, tj. převzetí a přípravu zastoupení a písemné podání soudu, ve výši 4200 Kč,
a dále náhrada hotových výdajů ve výši paušální částky 600 Kč za dva úkony právní služby
podle §13 odst. 3 cit. vyhlášky, celkem tedy 4800 Kč. Uvedená částka bude vyplacena z účtu
Nejvyššího správního soudu do 2 měsíců od právní moci tohoto usnesení. Náklady právního
zastoupení stěžovatele nese podle ust. §60 odst. 4 s. ř. s. stát.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 8. června 2011
JUDr. Jaroslav Vlašín
předseda senátu