ECLI:CZ:NSS:2011:4.ADS.114.2010:56
sp. zn. 4 Ads 114/2010 – 56
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar
Nygrínové a soudců JUDr. Marie Turkové a JUDr. Jiřího Pally v právní věci žalobce: JUDr. Z. A.,
proti žalované: Česká správa sociálního zabezpečení, se sídlem Křížová 25, Praha 5, o kasační
stížnosti žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze 11. 2. 2010, č. j. 12 Ad 3/2010 – 17,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Žalobce (dále též „stěžovatel“) podal u Městského soudu v Praze žalobu proti rozhodnutí
žalované ze dne 18. 11. 2009, č. j. 42091/020/2434/21.10.2009/DP/106, kterým žalovaná
zamítla odvolání žalobce proti výzvě Okresní správy sociálního zabezpečení Praha – západ
ze dne 25. 9. 2009, č. j. 42010/220- 9010-25.9.2009/310/09/DŠ, a tuto výzvu potvrdila. Výzva
byla vydána podle §73 odst. 1 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků a jejím důvodem
byla skutečnost, že při kontrole plnění povinností žalobce v evidenci příjmů bylo zjištěno,
že ke dni 25. 9. 2009 z vykonatelného výkazu nedoplatků ( vydaného podle §104g zákona
č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení) ze dne 4. 8. 2009,
č. j. 42010/210/9013/37/4.8.09/229/09, na částku 101 115,98 K č žalobce nezaplatil částku
101 115,98 Kč. Žalobce byl proto vyzván, aby výše uvedený splatný nedoplatek zaplatil
v náhradní lhůtě do 8 dnů od doručení výzvy na účet OSSZ Praha-západ. Námitky
žalobce proti shora uvedenému výkazu nedoplatků ze dne 4. 8. 2009 byly zamítnuty
rozhodnutím Okresní správy sociálního zabezpečení Praha – západ ze dne 20. 8. 2009,
č. j. 42010/220-9010-17.8.2009-11630/1/09/OM.
Žalobce v žalobě poukázal na čl. 1, čl. 4 odst. 1 a čl. 4 od st. 4 Listiny základních práv
a svobod a konstatoval, že §73 odst. 1 zákona č. 337/1992 S b., o správě daní a poplatků
je ustanovením stanovujícím mez, kterou je správní orgán při ukládání poplatkové povinnosti
před jejím vymáháním vázán a nesmí ji pře kročit. Podstatou a smyslem citovaného ustanovení
zákona o správě daní a poplatků je povinnost orgánu státní moci poskytnout výzvou každému
účinnou a tedy reálnou možnost poplatkovou povinnost splnit. Z ústavních principů vyplývá,
že tato možnost by měla být poskytnuta každému po pravomocném rozhodnutí
o jeho poplatkové povinnosti. Tento předpoklad však v dané věci splněn nebyl, neboť OSSZ
Praha - západ výzvu k zaplacení nedoplatku v náhradní lhůtě vydala, aniž by vyčkala rozhodnutí
žalované o odvolání stěžovate le ze dne 10. 9. 2009, jímž se domáhal zrušení rozhodnutí OSSZ
Praha - západ ze dne 20. 8. 2009, č. j. 42010/220- 9010-17.8.2009-11360/1/09/OM,
jímž byl potvrzen výkaz nedoplatků OSSZ Praha - západ ze dne 4. 8. 2009,
č. j. 42010/210/9013/37/4.8.09/229/09, o výměře dlužného pojistného a penále v částce
101 115,98 Kč. Takto vyjádřená presumpce rozhodnutí odvolacího orgánu OSSZ Praha - západ
zpochybňuje podle žalobce mimo jiné i nepodjatost žalovan é v odvolacím řízení. Teprve
po doručení výzvy ze dne 25. 9. 200 9 rozhodla žalovaná o odvolání žalobce ve věci výkazu
nedoplatků (rozhodnutím ze dne 19. 10. 2009, č. j. 40091/020- 9010/23.9.2009/TT/97) tak,
že odvolání zamítla a napadené rozhodnutí OSSZ Praha - západ potvrdila. Žalobce navrhl,
aby Městský soud v Praze rozhodnutí žalované zrušil a uložil jí, aby do pravomocného
rozhodnutí o žalobním návrhu žalobce vymáhání částky 101 115,98 Kč dlužného pojistného
a penále vyměřeného výkazem nedoplatků Okresní správy sociálního zabezpečení Praha – západ
č. j. 42010/210/9013/37/4.8.09/229/09, ze dne 4. 8. 2009, ve smyslu výzvy OSSZ
Praha - západ č. j. 42010/220-9010-25.9.2009/310/09/DŠ, ze dne 25. 9. 2009, odložila.
Městský soud v Praze usnesením ze dne 11. 2. 2010, č. j. 12 Ad 3/2010 – 17, žalobu
odmítl a rozhodl dále, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. V odůvodnění
konstatoval, že výzva k peněžitému plnění v náhradní lhůtě je správním aktem vydaným ve fázi
vymáhání nedoplatku. Ve výzvě správní orgán prvního stupně označil rozhodnutí ukládající
žalobci uhradit peněžité plnění ve výši 101 115,98 Kč. Městský soud v Praze zdůraznil, že výzva
k peněžitému plnění v náhradní lhůtě není rozhodnutím správního orgánu, kterým se zakládají,
mění, ruší nebo závazně určují práva nebo povinnost žalobce, jak má na mysli ustanovení §65
odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.”). Výzva je svou podstatou
pouze upomínkou k zaplacení předmětné částky, neukládá povinnost, ale pouze určuje náhradní
lhůtu, v níž má být splněna povinnost již stanovená a existující, která nebyla v řádné lhůtě
splněna. Městský soud s ohledem na výše uvedené dospěl k závěru, že žaloba je ve smyslu
ustanovení §68 písm. e) s. ř. s. nepřípustná a proto ji podle §46 odst. 1 písm. d) s. ř. s odmítl.
S ohledem na to, že žaloba byla jako nepřípustná odmítnuta, nerozhodoval městský soud
již o návrhu žalobce na vydání předběžného opatření.
Proti tomuto usnesení podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) včasnou kasační stížnost,
v níž navrhl, aby usnesení Městského soudu v Praze ze dne 11. 2. 2010, č. j. 12 Ad 3/2010 – 17,
bylo Nejvyšším správním soudem v plném rozsahu přezkoumáno a zrušeno. Uvedl,
že mu toho času nejsou v zahraničí dostupné informační zdroje k podrobnému přezkoumání
správnosti postupu soudu a proto z opatrnosti podává kasační stížnost, přičemž předběžně
namítá protiústavnost postupu soudu. Požádal, aby mohl odůvodnit kasační stížnost po návratu
do České republiky, pokud po přezkoumání věci nezvolí jiný procesní postup.
Městský soud v Praze usnesením ze dne 1. 4. 2010, č. j. 12 Ad 3/2010 – 24, stěžovatele
vyzval, aby ve lhůtě do jednoho měsíce ode dne doručení tohoto usnesení odstranil nedostatky
kasační stížnosti, tj. aby uvedl, v jakém rozsahu a z jakých důvodů je rozhodnutí napadáno,
označil důkazy, které k prokázání svých tvrzení navrhuje provést, připojil další vyhotovení
kasační stížnosti, popřípadě včetně jejího doplnění v potřebném počtu vyhotovení tak, aby mohlo
být zasláno dalším účastníkům řízení.
Stěžovatel přípisem ze dne 30. 4. 2010 požádal o prodloužení lhůty k doplnění kasační
stížnosti. Stejně jako v žalobě poukázal na ohrožení demokratického politického systému
České republiky jeho dlužníkem, tj. Českou stranou sociá lně demokratickou, zejména
před nacházejícími volbami do Sněmovny Parlamentu ČR. S ohledem na skutečnost,
že v průběhu měsíce května bude vázán přednostně plněním o značené ústavní povinnosti,
tj. povinnosti volit, požádal, aby úkony, které mu jako účastníkovi přísluší, mu bylo umožněno
vykonat po splnění této povinnosti tj. v červnu 2010.
Dne 7. 9. 2010 byla kasační stížnost spolu se spisem předložena Nejvyššímu správnímu
soudu, který přípisem ze dne 9. 9. 2010, č. j. 4 Ads 114/2010 – 35, spis Městskému soudu v Praze
vrátil, neboť shledal, že k předložení kasační stížnosti došlo předčasně. Z obsahu spisu
totiž Nejvyšší správní soud zjistil, že městský soud dosud nerozhodl o žádosti stěžovatele ze dne
30. 4. 2010 o prodloužení lhůty k podání kasační stížnosti, přičemž stěžovatel v přislíbeném
termínu kasační stížnost nedoplnil.
Městský soud v Praze následně usnesením ze dne 1. 11. 2010, č. j. 12 Ad 3/2010 – 37,
znovu stěžovatele vyzval, aby ve lhůtě do jednoho měsíce ode dne doručení tohoto usnesení
písemně odstranil nedostatky kasační stížnosti, tj. aby uvedl, v jakém rozsa hu a z jakých důvodů
je rozhodnutí napadáno, označil důkazy, které k prokázání svých tvrzení navrhuje provést,
připojil další vyhotovení kasační stížnosti, popřípadě včetně jejího doplnění v potřebném počtu
vyhotovení tak, aby mohlo být zasláno dalším účastníkům řízení. Zároveň stěžovatele poučil,
že nebude-li přes tuto výzvu podání ve stanovené lhůtě doplněno a jeho vady odstraněny,
Městský soud v Praze předloží spis Nejvyššímu správnímu soudu, který může rozhodnout
o odmítnutí kasační stížnosti.
Na shora uvedené usnesení Městského soudu v Praze (doručené stěžovateli dne
18. 11. 2010) reagoval stěžovatel přípisem ze dne 10. 12. 2010, ve kterém poukázal na skutečnost,
že dne 8. 11. 2010 došlo k vraždě JUDr. E. V., který byl také právním zástupcem stěžovat ele
v několika kauzách. S velikým politováním nad touto u dálostí stěžovatel požádal, aby mu bylo
umožněno splnit výzvu městského soudu obsaženou v usnesení ze dne 1. 11. 2010 v průběhu
měsíce ledna 2011.
Na tuto v pořadí již třetí žádost o prodloužení lhůty k doplnění kasační stížnosti, přípisem
ze dne 20. 12. 2010 Městský soud stěžovateli sdělil, že jeho žádosti o další prodloužení lhůty
pro doplnění kasační stížnosti nevyhovuje, neboť skutečnosti, byť velmi závažné, které uvedl
jako důvod, pro který nemůže žádosti soudu ze dne 1. 11. 2010 v yhovět, nesouvisejí s řízením
v této věci. Zároveň stěžovatele uvědomil o tom, ž e kasační stížnost bude předložena Nejvyššímu
správnímu soudu k rozhodnutí. Uvedené sdělení obdržel stěžovatel dne 23. 12. 2010, jak vyplývá
ze záznamu na doručence založené ve spise.
Žalovaná se k obsahu kasační stížnosti nevyjádřila.
Nejvyšší správní soud na tomto místě poznamenává, že dne 21. 1. 2011 mu bylo
doručeno sdělení stěžovatele, jímž reagoval na informaci jmenovaného soudu o p robíhajícím
řízení a složení senátu (včetně senátu náhradního), který bude věc projednávat a na poučení
o možnosti vznést námitku podjatosti některého ze zde jm enovaných soudců. Stěžovatel
v přípisu námitku podjatosti žádného ze soudců výslovně nevznáší, jen si klade otázku, jak
se vyjadřovat k nepodjatosti soudce tam, kde je mu upíráno právo na nezávislý a nestranný
soud. Vyslovuje přesvědčení, že legislativně ústavní neodpovědnost stále rychleji roztáčí kola
bezpráví, korupce a lichvy v ČR, vyvrhuje oběti svého druhu ekonomické genocidy – nevídané
trosky lidské existence, eufemisticky zvané lidé bez domova. Má za to, že rozrůstající se armáda
„bezdomovců” je vizitkou české advokacie. Znovu připomíná vraždu advokáta JUDr. V.
na Slovensku, jejíž objasnění je podle něj otázkou výsledku politického zápasu o volbu nového
generálního prokurátora Slovenské republiky. Nedělá si iluze ani o stavu české justice
a v této souvislosti dodává, že zveřejnění seznamu soudců, bý valých členů KSČ nasvědčuje,
že stavu ústavního rozvratu se značné části mladších soudců podařilo přizpůsobit pružněji,
než většině starších kolegů. Dovolává se ústavní zásady přednostní aplikace přirozenoprávních
principů ústavního a mezinárodního práva, před ústavně nekonformní aplikací zákonné úpravy
v mezích právního positivismu, okleštěnou na pouhý technický v ýkon státní moci, vymykající
se obecně chápanému pojmu spravedlnosti. S politováním nad úkladnou vraždou kolegy
advokáta si dovoluje doufat, že se najde alespoň jeden ze soudců uvedených v přípisu ze dne
4. 1. 2011, č. j. 4 Ads 114/2010 – 50, pro něhož oslovení „Vaše Ctihodnosti”
není již jen archaikum.
Nejvyšší správní soud nejdříve musel posoudit, zda svým sdělením nevznáší žalobce
námitku podjatosti některého ze soudců, kteří přicházejí podle rozvrhu práce v úvahu
pro projednání a rozhodnutí této věci. Dospěl k závěru, že takovou námitku žalobcovo sdělení
neobsahuje. Poté přistoupil k úvaze, zda kasační stížnost v podobě jak byla podána
je projednatelná. Dospěl k závěru, že nikoliv.
Nejvyšší správní soud má dále za to, že za situace, kdy nebylo ani v prodloužené lhůtě
reagováno na výzvu Městského soudu v Praze k doplnění kasační stížnosti a kasační stížnost
nadále nesplňuje náležitosti předepsané v §106 odst. 1 s. ř. s. ve spojení s §103 odst. 1 s. ř. s.,
nezbývá než ji odmítnout.
Podle §106 odst. 1 s. ř. s. musí kasační stížnost kromě obecných náležitostí podání
obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů
je stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu rozhodnutí bylo doručeno. Ustanovení §37 platí
obdobně. Podle třetího odstavce téhož ustanovení, nemá -li kasační stížnost všechny náležitosti
již při jejím podání, musí být tyto náležitosti doplněny ve lhůtě jednoho měsíc e od doručení
usnesení, kterým byl stěžovatel vyzván k doplnění podání. Jen v této lhůtě může stěžovatel
rozšířit kasační stížnost na výroky dosud nenapadené a rozšířit její důvody. Tuto lhůtu může soud
z vážných důvodů prodloužit, nejdéle však o jeden měs íc na včasnou žádost stěžovatele.
Podle §37 odst. 5 s. ř. s. předseda senátu usnesením vyzve podatele k opravě nebo odstranění
vad podání a stanoví mu k tomu lhůtu. Nebude-li podání v této lhůtě doplněno nebo opraveno
a v řízení nebude možno pro tento nedostatek pokračovat, soud řízení o takovém podání
usnesením odmítne, nestanoví-li zákon jiný procesní důsledek. O tom musí být podatel ve výzvě
poučen.
V posuzované věci Městský soud v Praze podle citovaných ustanovení postupoval. Poté,
co obdržel kasační stížnost stěžovatele, která neobsahovala potřebné náležitosti ( ostatně sám
stěžovatel toto připouštěl, když přislíbil její doplnění, pokud nezvolí jiný procesní postup ), vyzval
stěžovatele usnesením ze dne 1. 4. 2010, č. j. 12 Ad 3/2010 – 24, aby ve lhůtě 1 měsíce odstranil
nedostatky kasační stížnosti; současně jej poučil, že nebude -li přes výzvu podání doplněno
a jeho vady odstraněny, Nejvyšší správní soud kasační stížnost o dmítne. Tato výzva
byla stěžovateli dne 8. 4. 2010, ten však včasnou žádostí (dor učenou soudu dne 7. 5. 2010)
požádal o její prodloužení. O této žádosti rozhodl Městský soud v Praze usnesením ze dne
1. 11. 2010, č. j. 12 Ad 3/2010 – 37, jímž vyzval stěžovatele k doplnění kasační stížnosti ve lhůtě
1 měsíce od doručení výzvy způsobem ve výzvě popsaným a současně jej v souladu s §37 odst. 5
s. ř. s. poučil o následcích neodstranění vad kasační stížnosti. Prodloužil tak fakticky v souladu
s ust. §106 odst. 3 s. ř. s. stěžovateli lhůtu k podání kasační stížnosti o další zákonem tolerovaný
1 měsíc. Usnesení bylo stěžovateli doručeno dne 18. 11. 2010, ten však výzvě nevyhověl ve lhůtě
1 měsíce (ostatně ani později), naopak znovu požádal o její další prodloužení. Protože další
prodloužení není podle §106 odst. 3 s. ř. s. přípustné, správně m u Městský soud v Praze
přípisem ze dne 20. 12. 2010 sdělil, že této jeho žádosti se nevyhovuje.
Z výše uvedeného plyne, že kasační stížnost zůstala neurčitá a nekonkrétní. V textu
kasační stížnosti stěžovatel nevznáší žádné konkrétní výhrady vůči usnesení městského soudu.
Z textu kasační stížnosti tak není poznatelné, v čem stěžovatel spatřuje nezákonnost
či nesprávnost napadeného usnesení městského soudu, resp. jaká pochybení městskému soudu
vytýká.
Podle konstantní judikatury Nejvyššího správního soudu, pokud stěžovatel v kasační
stížnosti neuvede, z jakých důvodů napadá rozhodnutí, proti němuž kasační stížnost směřuje
(§106 odst. 1 s. ř. s.), a tyto vady k výzvě soudu nebyly odstraně ny, nelze v řízení pokračovat
a soud kasační stížnost odmítne (srov. např. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne
4. 6. 2003, č. j. 2 Ads 29/2003 – 40, publ. pod č. 6/2003 Sb. NSS).
Tak tomu je i v posuzované věci. Stěžovatel neuvedl nic konkrétního proti postupu
či usnesení městského soudu, neuvádí, jakých pochybení se soud dopustil (ať již ve smyslu vad
řízení, či v právním závěru). Stěžovatelovy výtky se pohybují toliko v rovině obecné (obecná
a blíže – tj. zejména konkrétními skutkovými okolnostmi – nezdůvodněná konstatování
o negativních společenských poměrech, nezákonnosti, nespravedlnosti a zmanipulovanosti).
Takto formulovanou kasační stížnost považuje Nejvyšší s právní soud za nedostačující
ve smyslu §106 odst. 1 s. ř. s. se zřetelem k §103 odst. 1 s. ř. s.
Nejvyšší správní soud uzavírá, že stěžovatel byl řád ně vyzván k odstranění vytýkaných
vad kasační stížnosti a byl současně poučen o následcích nerespektování této výzvy. Vytýkané
vady stěžovatel ve stanovené lhůtě, ani po jejím prodloužení neodstranil. Vzhledem k tomu,
že potřebné údaje nebyly stěžovatelem doplněny, nebyly splněny podmínky §106 odst. 1 s. ř. s.
pro projednání kasační stížnosti.
Za této situace nezbylo Nejvyššímu správnímu soudu než kasační stížnost podle §37
odst. 5 s. ř. s. odmítnout, neboť nebyla ve stanovené lhůtě doplněna a v řízení není možno
pro tento nedostatek pokračovat.
Na tomto závěru nic nemění ani skutečnost, že v přípisu ze dne 14. 1. 2011, doručeném
Nejvyššímu správnímu soudu dne 21. 1. 2011 stěžovatel v jedné z vět naznačuje, v čem zřejmě
spatřuje nesprávnost postupu a rozhodnutí soudu, když uvádí, že „se dovolává ústavní zásady
přednostní aplikace přirozenoprávních principů ústavního a mezinárodního práva, před ústavně
nekonformní aplikací zákonné úpravy v mezích právního positivismu, okleštěnou na pouhý
technický výkon státní moci, svým přístupem se zcela vymykají obecně chápanému pojmu
spravedlnosti”. Naznačuje zřejmě neústavnost postupu, jímž městský soud odmítl žalobu
jako směřující proti rozhodnutí, které je ze soudního přezkumu vyloučeno. Nejvyššímu
správnímu soudu nezbývá než konstatovat, že i kdyby takto formulovanou kasační námitku
shledal za dostatečně konkrétní a odpovídající zákonným kasačním důvodům, jde o kasační
námitku podanou po lhůtě, takže k ní nelze přihlédnout.
Obiter dictum zdejší soud uvádí, že i kdyby byla kasační stížnost bezvadná a projednatelná,
musel by se ztotožnit se závěrem Městského soudu v Praze, že stěžovatelem podan á žaloba
není přípustná, neboť rozhodnutí žalované nelze považovat za rozhodnutí správního orgánu
ve smyslu §65 odst. 1 s. ř. s. K tomuto závěru totiž Nejvyšší správní soud v minulosti opakovaně
dospěl ve své judikatuře. Tak např. v rozsudku ze dne 31. 3. 2009, č. j. 7 Afs 24/2009 - 71,
který je dostupný na www.nssoud.cz, Nejvyšší správní soud vyslovil, že výzva podle §73 odst. 1
zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, a na ní navazující rozhodnutí odvolacího správního orgánu
obecně nejsou rozhodnutími ve smyslu §65 s. ř. s. To však neplatí v případech, je -li tato výzva ve skutečnosti
prvním úkonem správce daně deklarujícím daňovou povinnost stěžovatele - stanovenou zálohu na daň (§1 odst. 1
a §32 odst. 1 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků), zvláště když z obsahu odvolání i podané
žaloby je zřejmé, že stěžovatel namítal stanovení zálohy v nesprávné výši , resp. neexistenci této daňové povinnosti
jako takové. Odmítnutí žaloby s poukazem na kompetenční výluku [§70 písm. a) s. ř. s.] by pak bylo za tohoto
skutkového stavu věci zásahem do práva stěžovatele na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny
základních práv a svobod. Nejvyšší správní soud k tomu dodává, že správní orgány při vymáhání
nedoplatků na pojistném na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti
postupují podle části šesté zákona č. 337/1992 Sb., jak vyplývá z ustanovení §1 odst. 4 tohoto
zákona. Zdůrazňuje, že v posuzované věci předmětná výzva nebyla prvním úkonem správního
orgánu (žalované), neboť jak vyplývá ze spisu Městského soudu v Praze, první úkon žalované
vůči stěžovateli představoval výkaz nedoplatků ze dne 4. 8. 2009, 37/09, jímž byla deklarována
jeho povinnost k zaplacení nedoplatku na pojistném. Ten se stal vykonatelným bez ohledu
na podané odvolání. Výkaz nedoplatků je totiž podle §104g odst. 2 zákona č. 582/1991 Sb.,
vykonatelný dnem vyhotovení. Podle §104g odst. 3 cit. zákona lze proti němu podat námitky
do 8 dnů od doručení písemného vyhotovení, ani námitky však nemají odkladný účinek. Výkaz
nedoplatků se stal vykonatelným dnem 4. 8. 2009.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o §60 odst. 3 s. ř. s., ve spojení s §120 s. ř. s.,
podle něhož žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízen í o kasační stížnosti,
jestliže kasační stížnost byla odmítnuta.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 26. ledna 2011
JUDr. Dagmar Nygrínová
předsedkyně senátu