ECLI:CZ:NSS:2011:4.ADS.117.2010:185
sp. zn. 4 Ads 117/2010 - 185
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar
Nygrínové a soudců JUDr. Jiřího Pally a JUDr. Marie Turkové v právní věci žalobkyně : Česká
republika - Hygienická stanice hlavního města Prahy, se sídlem Rytířská 12, Praha 1,
proti žalovanému: Ministerstvo práce a sociálních věcí, se sídlem Na Poříčním právu 376/1,
Praha 2, v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne
27. 11. 2009, č. j. 11 Ca 206/2007 - 60,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Rozhodnutím Úřadu práce hlavního města Prahy - pobočky v Praze 2 ze dne 13. 4. 2007,
č. j. OPaK2/K83/06-8, byla žalobkyni podle §82 odst. 1 a 3 zákona č. 435/2004 Sb.,
o zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o zaměstnanosti“) uložena
povinnost poukázat do státního rozpočtu odvod ve výši 180 526 Kč, neboť nesplnila svou
povinnost zaměstnávat osoby se zdravotním postižením ve výši povinného podílu 4 %
na celkovém počtu zaměstnanců, která je stanove na v §81 odst. 1 téhož zákona.
Žalovaný rozhodnutím ze dne 25. 6. 2007, č. j. 2007/40404-442, podle §50 odst. 6
zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů, odvolání
proti tomuto prvoinstančnímu rozhodnutí zamítl. V odůvodnění rozhodnutí o odvolání žalovaný
uvedl, že žalobkyni jako organizační složce státu nebyla dána možnost primárně splnit povinný
podíl zaměstnanců se zdravotním postižením na celkovém počtu jejich zaměstnanců odvodem
do státního rozpočtu ve smyslu §81 odst. 2 písm. c) zákona o zaměstnanosti, nicméně
i tak byla odpovědná za splnění tohoto povinného podílu. Mohla tak přitom učinit zaměstnáním
osob se zdravotním postižením v pracovním poměru [§81 odst. 2 písm. a) zákona
o zaměstnanosti], odebíráním výrobků nebo služeb od zaměstnavatelů zaměstnávajících
více než 50 % osob se zdravotním postižením, od chráněných pracovních dílen, od samostatně
výdělečných osob se zdravotním postižením či zadáváním zakázek uvedeným subjektům
[§81 odst. 2 písm. b) zákona o zaměstnanosti] nebo vzájemnou kombinací obou těchto způsobů.
Až v případě nesplnění povinného podílu musela být žalobkyni podle §82 odst. 3 zákona
o zaměstnanosti stanovena povinnost poukázat odvod do státního rozpočtu, neboť ve vztahu
k této odvodové povinnosti nejsou pro organizační složky státu stanoveny žádné výjimky.
Toto rozhodnutí o odvolání však Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 27. 11. 2009,
č. j. 11 Ca 206/2007 - 60, zrušil, a věc vrátil žalovanému k dalš ímu řízení. V odůvodnění
tohoto rozsudku soud uvedl, že zaměstnavatelé, kteří jsou organizačními složkami státu,
nemohou podle §81 odst. 3 zákona o zaměstnanosti plnit povinný podíl odvodem do státního
rozpočtu. Správní orgány tedy podle soudu uložily žalobkyni povinnost, kterou podle výslovného
znění zákona nemůže ani nesmí plnit, a proto jsou jejich rozhodnutí nezákonná.
Proti tomuto rozsudku podal žalovaný (dále jen „stěžovatel“) kasační stížnost.
V ní a v jejím doplnění namítl, že mu nebyla zaslána replika k vyjádření k žalobě,
takže se s tímto podáním žalobkyně nemohl seznámit. Dále stěžovatel namítl, že o žalobě
bylo rozhodnuto bez jednání, ačkoliv o jeho nařízení výslovně požádal. Konečně stěžovatel
namítl, že §81 odst. 3 zákona o zaměstnanosti stanoví způsob, jakým může organizační složka
státu plnit povinný podíl, a nikoliv výjimku z odvodové povinnosti v případě nesplnění
této zákonné povinnosti. Při opačném výkladu tohoto ustanovení by totiž organizační složka
státu byla bezdůvodně zvýhodněna oproti ostatním zaměstnavatelům, což by bylo v rozporu
se smyslem zákona o zaměstnanosti. Zákonnou povinnost, která má napomoci začlenění
zdravotně znevýhodněných osob do pracovního procesu, totiž musí v první řadě plnit stát,
aby tak byl příkladem pro další subjekty. S ohledem na tyto skutečnosti stěžovatel navrhl,
aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 27. 11. 2009,
č. j. 11 Ca 206/2007 - 60, zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobkyně se ke kasační stížnosti nevyjádřila.
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 27. 11. 2009, č. j. 11 Ca 206/2007 - 60,
byl v souladu s §17 odst. 1 věty první a třetí, odst. 2 zákona č. 300/2008 Sb., o elektronických
úkonech a autorizované konverzi dokumentů (dále jen „zákon č. 300/2008 Sb.“), doručován
prostřednictvím datové schránky, neboť se jednalo o doručení dokumentu orgánu veřejné moci
jinému orgánu veřejné moci a soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“) nestanovil jiné pořadí
způsobů doručování. Podle potvrzení o doručení do datové schránky, která jsou připojena
k poslednímu listu originálu napadeného rozsudku (čl. 68 soudního spisu), byl tento dokument
odeslán a dodán do datové schránky žalobkyně i stěžovatele dne 30. 11. 2009 a téhož dne
byl také oběma účastníkům žalobního řízení doručen.
V kasační stížnosti podané u Městského soudu v Praze dne 16. 3. 2010, však stěžovatel
uvedl, že podle jeho registračního systému spisové služby ARSYS nepřijal v období
od 28. 11. 2009 do 30. 11. 2009 žádné podání od Městského soudu v Praze , a že ani po tomto
období mu rozsudek nebyl prostřednictvím datové schránky doručen. K nedoručení napadeného
rozsudku došlo podle stěžovatele kvůli potížím se systémem datových schránek, které nastaly
po jejich aktivaci ke dni 1. 11. 2009. V doplnění kasační stížnosti stěžovatel předchozí tvrzení
upřesnil a uvedl, že dne 30. 11. 2009 mu bylo do datové schránky doručeno
celkem 33 dokumentů, přičemž 4 datové zprávy obdržel od Městského soudu v Praze,
avšak žádná z nich se netýkala projednávané věci. Seznam těchto 33 datových zpráv pořízený
z automatizovaného registračního systému ARSYS a jejich jednotlivé detailní výpisy stěžovatel
připojil k doplnění kasační stížnosti. Dále stěžovatel uvedl, že byl seznámen se zněním
napadeného rozsudku teprve na základě podání žalobkyně ze dne 9. 3. 2010, takže kasační
stížnost nelze považovat za opožděnou.
Dokument, který byl dodán do datové schránky, je podle §17 odst. 3 zákona
č. 300/2008 Sb. doručen okamžikem, kdy se do datové sc hránky přihlásí osoba,
která má s ohledem na rozsah svého oprávnění přístup k dodanému dokumentu. Nepřihlásí-li
se taková osoba do datové schránky ve lhůtě 10 dnů ode dne, kdy byl dokument dodán do datové
schránky, považuje se tento dokument za doručený posledním dnem této lhůty, jak vyplývá
z odstavce čtvrtého téhož ustanovení. V projednávané věci však podle tvrzení stěžovatele,
které bylo podepřeno údaji z jeho registračního systému spisové služby, mu nebyl napadený
rozsudek prostřednictvím datové schránky vůbec doručen. V důsledku toho došlo k zpochybnění
údajů uvedených na potvrzení o doručení do datové schránky, jež bylo po kontrole doručení
vyhotoveno pracovnicí Městského soudu v Praze.
Proto musel Nejvyšší správní soud ověřit, zda dne 30. 11. 2009 byl skutečně napadený
rozsudek dodán do datové schránky stěžovatele, neboť to má zásadní význam pro posouzení
včasnosti jeho kasační stížnosti. Tuto skutečnost Nejvyšší správní soud zjišťoval přípisem ze dne
29. 3. 2011, č. j. 4 Ads 117/2010 - 179, který adresoval Ministerstvu vnitra, do jehož působnosti
podle §20 odst. 1 písm. i) zákona č. 300/2008 Sb. náleží také vedení evidence o datu a času
dodání a doručení datové zprávy, včetně její identifikace, jejího odesílatele a adresáta. Ze sdělení
Ministerstva vnitra, odboru rozvoje služeb a projektů eGovernment, ze dne 9. 5. 2011,
č. j. MV-55541-2/REG/1-2011, vyplývá, že na základě systémových záznamů informačního
systému datových schránek byla předmětná datová z práva (ID X) skutečně dodána do datové
schránky stěžovatele dne 30. 11. 2009. Téhož dne pak byla doručena v důsledku přihlášení
pověřené osoby stěžovatele (X, H. B.). K přihlášení této osoby došlo ve 14:14 hodin z IP adresy
X. Ministerstvo vnitra dále zaslalo také detail předmětné datové zprávy X, v němž jsou uvedeny
stejné skutečnosti jako ve sdělení ze dne 9. 5. 2011, č. j. MV -55541-2/REG/1-2011, a je z něj
zřejmé, že odesílatelem datové zprávy byl Městský soud v Praze, příjemcem byl stěžovatel a jejím
předmětem byl rozsudek č. j. 11 Ca 206/2007-60-68.
Za této situace již tedy nemůže být žádných pochybností o tom, že napadený rozsudek
byl podle §17 odst. 3 zákona č. 300/2008 Sb. stěžovateli doručen v pondělí 30. 11. 2009
přihlášením do datové schránky pověřenou osobou. Počátkem následujícího dne tedy počala
běžet dvoutýdenní lhůta pro podání kasační stížnosti (§40 odst. 1 věta první, §106 odst. 2 věta
první s. ř. s.). Tato lhůta podle §40 odst. 2 věty první s. ř. s. skončila uplynutím dne,
který se svým označením shodoval se dnem určujícím počátek lhůty. Konec lhůty pro podání
kasační stížnosti tedy připadl na pondělí 14. 12. 2009, avšak stěžovatel ji podal teprve dne
16. 3. 2010. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti přitom nelze podle §106 odst. 2 věty třetí
s. ř. s. prominout.
S ohledem na všechny shora uvedené skutečnosti dospěl Nejvyšší správní soud k závěru,
že kasační stížnost byla podána opožděně. Proto ji podle §120 a §46 odst. 1 písm. b) s. ř. s.
odmítl, aniž se mohl zabývat jednotlivý mi námitkami obsaženými v kasační stížnosti. S ohledem
na tento výsledek dále Nejvyšší správní soud podle §120 a §60 odst. 3 věty první s. ř. s. rozhodl
o tom, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 17. května 2011
JUDr. Dagmar Nygrínová
předsedkyně senátu