ECLI:CZ:NSS:2011:4.ADS.14.2011:393
sp. zn. 4 Ads 14/2011 - 393
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar
Nygrínové a soudců JUDr. Marie Turkové a JUDr. Jaroslava Vlašína v právní věci žalobce: S. M.,
zast. JUDr. Jaroslavem Dobrem, advokátem, se sídlem Čelakovského sady 8, Praha 2,
proti žalovanému: Ministerstvo práce a sociálních věcí, se sídlem Na Poříčním právu 376/1,
Praha 2, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 12. 2008,
č. j. 1 Cad 26/2005 – 190,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Zástupci žalobce JUDr. Jaroslavu Dobrovi, advokátovi, se sídlem Čelakovského sady 8,
Praha 2, se p ř i z n á v á odměna za zastupování v řízení o kasační stížnosti ve výši
1600 Kč, která mu bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů
od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
Rozhodnutím žalovaného ze dne 31. 3. 2005, č. j. 2005/18924/21, bylo podle §59 odst. 2
zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení (správní řád), ve znění účinném ke dni vydání
napadeného rozhodnutí (dále jen „správní řád z roku 1967“, s účinností od 1. 1. 2006 nahrazen
zákonem č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů [dále jen „správní řád“])
zamítnuto odvolání žalobce a potvrzeno rozhodnutí ředitele Krajského úřadu Olomouckého
kraje ze dne 7. 3. 2005, č. j. KUOK/3997/05/OSV-DS/7025/SD-36, kterým byl zamítnut návrh
žalobce na povolení obnovy řízení, týkající se pravomocného rozhodnutí ředitele Krajského
úřadu Olomouckého kraje ze dne 3. 2. 2005, č. j. KUOK/1363/05/OSV-DS/7025/SD-10.
Rozhodnutím ředitele Krajského úřadu Olomouckého kraje ze dne 3. 2. 2005 bylo jako
nepřípustné zamítnuto odvolání žalobce proti rozhodnutí starosty města Zábřeh ze dne
5. 1. 2005, zn. S/12/05, kterým byl zamítnut návrh žalobce na vyloučení všech pracovníků
Městského úřadu Zábřeh z projednávání jeho věci. V odůvodnění rozhodnutí dospěl žalovaný
k závěru, že správní rozhodnutí ředitele krajského úřadu o nepovolení obnovy řízení vychází
z objektivně zjištěných skutečností v souladu s ustanovením §32 a násl. správního řádu z roku
1967, když žalobce neuvedl konkrétní skutečnosti, které by naplnily důvod pro povolení obnovy
řízení; ředitel krajského úřadu přitom nepochybil ani při právním hodnocení věci.
Proti rozhodnutí žalovaného se žalobce bránil žalobou ze dne 5. 4. 2005, v níž
se domáhal jeho přezkoumání a zrušení. Současně požádal o ustanovení zástupce a podal návrh
na přiznání odkladného účinku žaloby a návrh na vydání předběžného opatření, jímž bude
Městskému úřadu v Zábřehu (který rozhodoval o žádosti žalobce o poskytnutí sociální dávky)
nařízeno poskytovat mu od 1. 12. 2003 dávku sociální péče ve výši 7300 Kč měsíčně.
Městský soud v Praze usnesením ze dne 5. 9. 2005, č. j. 1 Cad 26/2005 – 34, zamítl návrh
na ustanovení zástupce. Usnesením ze dne 6. 9. 2005, č. j. 1 Cad 26/2005 – 36, nepřiznal žalobě
odkladný účinek a usnesením z téhož dne, č. j. 1 Cad 26/2005 – 37, zamítl návrh na vydání
předběžného opatření. Proti všem třem usnesením městského soudu se žalobce bránil kasační
stížností ze dne 21. 9. 2005, ve které navrhl, aby Nejvyšší správní soud napadená usnesení zrušil,
a dále požádal, aby mu pro řízení o kasační stížnosti ustanovil zástupce Mgr. Pavlu Frodlovou,
advokátku, se sídlem Slovanská 7 (nyní Husitská 11), Šumperk. Nejvyšší správní soud usnesením
ze dne 17. 8. 2006 č. j. 4 Ads 37/2006 – 62, kasační stížnost v části směřující proti usnesením
Městského soudu v Praze ze dne 6. 9. 2005, č. j. 1 Cad 26/2005 – 36, a č. j. 1 Cad 26/2005 – 37,
odmítl a rozhodl dále, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti. V odůvodnění usnesení konstatoval, že kasační stížnost proti oběma usnesením
městského soudu je nepřípustná podle §104 odst. 3 písm. c) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád
správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“). Městský soud v Praze usnesením ze dne
21. 11. 2006, č. j. 1 Cad 26/2005 – 76, ustanovil žalobci zástupce pro řízení o kasační stížnosti
proti svému usnesení ze dne 5. 9. 2005, č. j. 1 Cad 26/2005 – 34, Mgr. Dagmar Dřímalovou,
advokátku, se sídlem Muchova 9/223, Praha 6. Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne
29. 10. 2007, č. j. 4 Ads 35/2007 – 128, kasační stížnost proti usnesení Městského soudu v Praze
ze dne 21. 11. 2006, č. j. 1 Cad 26/2005 – 76, zamítl a rozhodl dále, že žádný z účastníků nemá
právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Následně Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 29. 10. 2007, č. j. 4 Ads 36/2007 –
134, zrušil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 5. 9. 2005, č. j. 1 Cad 26/2005 – 34, a věc
vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení, když dospěl k závěru, že stěžovatel splňoval předpoklady
pro osvobození od soudních poplatků a je tudíž u něho splněna podmínka pro ustanovení
zástupce soudem ve smyslu ustanovení §35 odst. 8 s. ř. s. Na základě tohoto zrušujícího
rozsudku Městský soud v Praze usnesením ze dne 14. 1. 2008, č. j. 1 Cad 26/2005 – 143,
ustanovil žalobci (pro řízení o žalobě) zástupkyni Mgr. Dagmar Dřímalovou, advokátku. Proti
tomuto usnesení se žalobce bránil kasační stížností ze dne 23. 1. 2008, přičemž na základě
námitky podjatosti ze dne 6. 3. 2008 první senát Nejvyššího správního soudu usnesením ze dne
21. 5. 2005, č. j. Nao 60/2008 – 167, rozhodl, že soudci Nejvyššího správního soudu JUDr.
Dagmar Nygrínová, JUDr. Marie Turková a JUDr. Petr Průcha nejsou vyloučeni z projednávání a
rozhodování věci. Následně Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 27. 8. 2008, č. j. 4 Ads
27/2008 – 172, kasační stížnost proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 14. 1. 2008, č. j.
1 Cad 26/2005 – 143, zamítl a rozhodl dále, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu
nákladů řízení o kasační stížnosti.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 16. 12. 2008, č. j. 1 Cad 26/2005 – 190, žalobu
zamítl a rozhodl dále, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Současně
přiznal ustanovené zástupkyni žalobce Mgr. Dagmar Dřímalové, advokátce, odměnu
za zastupování ve výši 2400 Kč. V odůvodnění poukázal na ustanovení §19 odst. 3 ve spojení
s §63 odst. 2 správního řádu z roku 1967 a konstatoval, že žalobce v návrhu na obnovu řízení
nepředložil žádné důkazy, které by svědčily o tom, že ředitel Krajského úřadu Olomouckého
kraje byl z řízení vyloučen. Také nepodložil své tvrzení, že předmětná rozhodnutí byla dosažena
trestným činem, ani že se opírala o důkazy, které se ukázaly nepravdivými. Neuvedl, jaká práva
účastníka řízení mu byla odepřena. Žalobce tedy neuvedl konkrétní skutečnosti, které by naplnily
důvody pro povolení obnovy řízení. Jeho námitky jsou vedeny ve zcela obecné rovině,
a proto se městský soud nemohl těmito námitkami konkrétně zabývat. Dospěl k závěru,
že žalovaný vycházel z dostatečně zjištěného skutkového stavu, věc správně posoudil po právní
stránce a dostatečně svá tvrzení odůvodnil, přičemž nebylo porušeno žádné žalobcovo procesní
právo.
Proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 12. 2008 se žalobce
(dále též „stěžovatel“) bránil nyní projednávanou kasační stížností ze dne 30. 1. 2009,
ve které požadoval zrušení rozsudku. Opakoval své přesvědčení, že ustanovená zástupkyně
Mgr. Dagmar Dřímalová, advokátka, stěžovatele v řízení před městským soudem nezastupovala.
Současně požádal o ustanovení zástupce JUDr. Víta Vohánky, advokáta, se sídlem
Na Zámecké 457/5, Praha 4.
Městský soud v Praze usnesením ze dne 6. 5. 2009, č. j. 1 Cad 26/2005 – 225, zamítl
návrh na ustanovení zástupce. Ke kasační stížnosti stěžovatele Nejvyšší správní soud rozsudkem
ze dne 30. 6. 2009, č. j. 4 Ads 85/2009 – 261, usnesení městského soudu ze dne 6. 5. 2009 zrušil
a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Městský soud v Praze následně usnesením ze dne
26. 8. 2009, č. j. 1 Cad 26/2005 – 268, ustanovil žalobci pro řízení o kasační stížnosti proti svému
rozsudku ze dne 16. 12. 2008 zástupkyni Mgr. Dagmar Dřímalovou, advokátku. Na základě
žádosti zástupkyně o zrušení ustanovení zástupkyní stěžovatele podle §20 odst. 2 zákona
č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů, ze dne 4. 9. 2009, jakož
i opakovaných přípisů stěžovatele Městský soud v Praze usnesením ze dne 10. 9. 2009,
č. j. 1 Cad 26/2005 – 281, Mgr. Dagmar Dřímalovou, advokátku, zprostil povinnosti zastupovat
stěžovatele v řízení o kasační stížnosti a ustanovil mu zástupce JUDr. Jaroslava Dobra, advokáta,
se sídlem Čelakovského sady 8, Praha 2.
Ke kasačním stížnostem stěžovatele Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 26. 3. 2010,
č. j. 4 Ads 161/2009 – 253, odmítl kasační stížnost proti usnesení Městského soudu v Praze
ze dne 26. 8. 2009, č. j. 1 Cad 26/2005 – 268; současně zrušil usnesení Městského soudu v Praze
ze dne 10. 9. 2009, č. j. 1 Cad 26/2005 – 281, ve výroku, jímž soud ustanovil žalobci zástupce
JUDr. Jaroslava Dobra, advokáta, a věc v tomto rozsahu vrátil městskému soudu k dalšímu
řízení, a dále rozhodl, že ve výroku I. (zproštění Mgr. Dagmar Dřímalové, advokátky, povinnosti
zastupovat stěžovatele v řízení o kasační stížnosti) zůstává napadené usnesení nedotčeno
a že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. V odůvodnění
poukázal na závěry rozsudku rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne
21. 12. 2009, č. j. 7 Azs 24/2008 – 141, podle nichž bude na místě vyhovět návrhu na ustanovení
konkrétního zástupce především tehdy, bude-li takové rozhodnutí opřeno o rozumné a věcné důvody a současně
nebude v rozporu s jinými hledisky, které je nezbytné při rozhodnutí o konkrétní osobě zástupce vzít v úvahu. (...)
Pokud soud návrhu na ustanovení konkrétního zástupce nevyhoví, je povinen své rozhodnutí přezkoumatelným
způsobem odůvodnit. Městský soud v Praze následně usnesením ze dne 21. 5. 2010,
č. j. 1 Cad 26/2005 – 335, zástupcem stěžovatele pro řízení o kasační stížnosti proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 16. 12. 2008, č. j. 1 Cad 26/2005 – 190, znovu ustanovil
JUDr. Jaroslava Dobra, advokáta. Při vydání usnesení příhlédl k dopisu JUDr. Víta Vohánky,
advokáta, ze dne 21. 7. 2008, ve kterém tento požádal, aby již nebyl nadále ustanovován
zástupcem stěžovatele, a to z kapacitních důvodů, jakož i odlišné specializace jeho advokátní
kanceláře. Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 31. 8. 2010, č. j. 4 Ads 105/2010 – 358,
kasační stížnost proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21. 5. 2010, č. j. 1 Cad 26/2005 –
335, zamítl a rozhodl dále, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti. Na vydání tohoto rozsudku Nejvyššího správního soudu stěžovatel reagoval
nesouhlasným přípisem ze dne 6. 12. 2010, v němž znovu požadoval ustanovení zástupce
JUDr. Víta Vohánky, advokáta, a v této souvislosti namítal porušení řady svých základních práv
a svobod.
V doplnění kasační stížnosti ze dne 3. 1. 2011, směřující proti meritornímu rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 16. 12. 2008, č. j. 1 Cad 26/2005 – 190, podaném na výzvu
soudu ustanoveným zástupcem, stěžovatel upřesnil, že kasační stížnost podává podle §103
odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s. Z celého spisového materiálu je podle jeho názoru zřejmé,
že stěžovatel se nachází ve stavu hmotné nouze a nemůže vzhledem ke svému zdravotnímu stavu
zvyšovat svůj příjem. Rozhodnutími Městského úřadu Zábřeh však nebylo vyhověno
ani žádostem stěžovatele o poskytnutí dávek sociální péče (resp. dávek pomoci v hmotné nouzi),
ani jeho žádosti o vyloučení všech pracovníků tohoto úřadu z projednávání a rozhodování věci.
Nejen soud, ale též správní orgány všech stupňů měly postupovat specificky, tak, aby byla
co nejvíce chráněna práva a svobody stěžovatele. Poukázal přitom na nález Ústavního soudu
ze dne 7. 12. 2005, sp. zn. IV. ÚS 412/04. V této souvislosti konkretizoval, že správní orgány
měly využít ustanovení §32 odst. 2 písm. g) správního řádu. Závěrem vyjádřil přesvědčení,
že Městský úřad v Zábřehu, Krajský úřad Olomouckého kraje a žalovaný, jakož i Městský soud
v Praze porušují stěžovatelova základní práva a svobody, neboť bezdůvodně zamítají žádosti
stěžovatele o dávky sociální péče, resp. pomoci v hmotné nouzi, a upírají mu i jeho procesní
práva.
Žalovaný se ke kasační stížnosti nevyjádřil.
Z obsahu kasační stížnosti vyplývá, že ji stěžovatel podal z důvodů uvedených
v ustanovení §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s. Podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. lze kasační
stížnost podat z důvodu tvrzené nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem
v předcházejícím řízení. Nesprávné posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení spočívá
v tom, že na správně zjištěný skutkový stav je aplikován nesprávný právní názor,
popřípadě je sice aplikován správný právní názor, ale tento je nesprávně vyložen. Podle písm. b)
téhož ustanovení lze kasační stížnost podat z důvodu tvrzené vady řízení spočívající v tom, že skutková
podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech nebo je s nimi v rozporu,
nebo že při jejím zjišťování byl porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým způsobem,
že to mohlo ovlivnit zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou vadu soud, který ve věci rozhodoval, napadené
rozhodnutí správního orgánu měl zrušit; za takovou vadu řízení se považuje i nepřezkoumatelnost rozhodnutí
správního orgánu pro nesrozumitelnost. Podle písm. d) téhož ustanovení lze kasační stížnost podat
z důvodu tvrzené nepřezkoumatelnosti spočívající v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů rozhodnutí,
popřípadě v jiné vadě řízení před soudem, mohla-li mít taková vada za následek nezákonné rozhodnutí o věci
samé.
Nejvyšší správní soud nejprve posoudil zákonné náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou, proti rozhodnutí, proti
němuž je kasační stížnost ve smyslu §102 s. ř. s. přípustná, a stěžovatel je v souladu s §105
odst. 2 s. ř. s. zastoupen advokátem. Poté Nejvyšší správní soud přezkoumal důvodnost kasační
stížnosti v souladu s ustanovením §109 odst. 2 a 3 s. ř. s., v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů. Neshledal přitom vady podle §109 odst. 3 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední
povinnosti.
Po přezkoumání kasační stížnosti dospěl Nejvyšší správní soud k závěru,
že kasační stížnost není důvodná.
Podle §29 odst. 1 věty první správního řádu každý je způsobilý činit v řízení úkony samostatně
(dále jen „procesní způsobilost“) v tom rozsahu, v jakém mu zákon přiznává způsobilost k právním úkonům.
Podle odst. 2 téhož ustanovení procesní způsobilost nemají fyzické osoby, které byly soudem zbaveny
způsobilosti k právním úkonům; osoby, jejichž způsobilost k právním úkonům byla soudem omezena, nemají
procesní způsobilost v rozsahu tohoto omezení.
Podle §32 odst. 2 písm. g) správního řádu správní orgán ustanoví opatrovníka osobám stiženým
přechodnou duševní poruchou, která jim brání samostatně v řízení jednat, je-li to nezbytné k hájení jejich práv;
v těchto případech správní orgán rozhoduje na základě odborného lékařského posudku.
V návaznosti na tvrzení stěžovatele ohledně vad napadeného rozsudku zdejší soud
shledal, že Městský soud v Praze plně dostál zákonem uloženým povinnostem svůj rozsudek
řádně, komplexně a srozumitelně odůvodnit. Městský soud se v souladu s těmito požadavky
vypořádal se skutkovými a právními okolnostmi věci, když konstatoval, že stěžovatelovy námitky
proti napadenému rozhodnutí žalované jsou vedeny ve zcela obecné rovině, a proto se nemohl
těmito námitkami konkrétně zabývat, a současně dospěl k závěru, že žalovaný vycházel
z dostatečně zjištěného skutkového stavu, věc správně posoudil po právní stránce a dostatečně
svá tvrzení odůvodnil, přičemž nebylo porušeno žádné stěžovatelovo procesní právo. Nejvyšší
správní soud se s tímto hodnocením věci plně ztotožňuje.
Stěžejní – jedinou konkrétní a na rozdíl od zcela obecných tvrzení o porušení řady
základních práv a svobod přezkoumatelnou – námitkou stěžovatele je, že soud, ale zejména též
správní orgány všech stupňů měly v jeho případě postupovat specificky, tak, aby byla co nejvíce
chráněna práva a svobody stěžovatele, konkrétně měly postupovat podle §32 odst. 2 písm. g)
správního řádu a ustanovit stěžovateli jako osobě stižené přechodnou duševní poruchou, která jí
brání samostatně v řízení jednat, opatrovníka, a to na základě odborného lékařského posudku.
Nejvyšší správní soud neshledal tuto námitku důvodnou. Vycházel přitom z podrobného
přezkoumání schopnosti stěžovatele samostatně jednat v řízení před správními orgány a soudy,
které bylo provedeno v rámci řízení o kasačních stížnostech stěžovatele proti dílčím, procesním
rozhodnutím městského soudu vydaným v nyní projednávané věci. V těchto řízeních Nejvyšší
správní soud vycházel zejména z dřívějších rozhodnutí civilních soudů, týkajících se omezení
stěžovatele ve způsobilosti k právním úkonům, přičemž nemá důvodu se od zde učiněných
závěrů odchylovat.
Zdejšímu soudu byly předloženy rozsudek Okresního soudu v Šumperku ze dne
15. 2. 2007, č. j. 40 P 335/88 – 999, rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. 8. 2007,
č. j. 13 Co 371/2007 – 1126, a rozsudek Okresního soudu v Olomouci ze dne 16. 9. 1987,
č. j. Nc 1565/86 – 42. Posledně uvedeným rozsudkem Okresního soudu v Olomouci byl
stěžovatel omezen ve způsobilosti k právním úkonům tak, že tento je schopen samostatně činit veškeré právní
úkony, kromě právních úkonů v oblasti pracovně právní, kde není schopen samostatně uzavírat pracovní smlouvy
a vykonávat zaměstnání, v němž by odmítnutí příkazu z chorobných příčin mohlo vést k ohrožení vlastního nebo
cizího zdraví, nebo ke značným hmotným škodám. Rozsudkem Okresního soudu v Šumperku ze dne
15. 2. 2007, č. j. 40 P 335/88 – 999, bylo zastaveno řízení zahájené usnesením Okresního soudu
v Šumperku ze dne 7. 6. 1994, č. j. P 335/88 – 101, o omezení způsobilosti k právním úkonům,
případně o zbavení způsobilosti k právním úkonům stěžovatele. Dále bylo rozhodnuto tak,
že návrh stěžovatele, podaný u Okresního soudu v Šumperku dne 11. 5. 2000, kterým se domáhal
zrušení rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 16. 9. 1987, č. j. Nc 1565/86 – 42,
se podle ustanovení §190 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, v tehdy platném znění,
zamítá. Soud ponechal omezení stěžovatele ve způsobilosti k právním úkonům, jak bylo
rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne 16. 9. 1987, č. j. Nc 1565/86 – 42,
17 Sen 16/87. K tomuto závěru dospěl soud na základě provedeného dokazování, kdy zejména
ze znaleckého posudku z oboru psychiatrie zjistil, že u stěžovatele je nadále přítomna duševní
porucha trvalého rázu, která mu i nadále brání samostatně činit právní úkony v oblasti pracovně
právní tak, jak bylo konstatováno ve výše již zmíněném rozsudku Okresního soudu v Olomouci.
I když nyní dochází k progresi duševního onemocnění, nezjistil soud, že by stěžovatel nebyl
schopen činit ostatní právní úkony. Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. 8. 2007,
č. j. 13 Co 371/2007 – 1126, byl k odvolání stěžovatele potvrzen rozsudek Okresního soudu
v Šumperku v napadené části, tj. ve výroku o zamítnutí návrhu stěžovatele na zrušení rozsudku
Okresního soudu v Olomouci a ponechání omezení ve způsobilosti k právním úkonům,
potvrzen. V odůvodnění rozsudku krajský soud konstatoval, že na základě provedeného
dokazování nelze učinit jiný právní závěr, než učinil soud I. stupně, neboť nevznikly pochybnosti,
že by v době předcházející řízení o způsobilosti k právním úkonům stěžovatele, jenž bylo
ukončeno rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne 16. 9. 1987, nebyly podmínky
pro omezení způsobilosti k právním úkonům jmenovaného v provedeném rozsahu.
I v současném řízení bylo znaleckým posudkem v oboru psychiatrie zjištěno, že stěžovatel nadále
trpí duševní poruchou, pro kterou již byl omezen ve způsobilosti k právním úkonům,
a to poruchou trvalou (paranoia persecutoria et cverulants); jelikož nemoc je neléčena, postupně
progreduje, chování se stává inadekvátní, kverulace je chorobná.
Ze spisové dokumentace vyplývá, že v řízení před správními orgány nebyla potřeba
ustanovení opatrovníka stěžovateli jako osobě stižené přechodnou duševní poruchou,
která by mu bránila samostatně v řízení jednat, nijak namítána a správními orgány
přezkoumávána. Nejvyšší správní soud neshledal, že by správní orgány jakkoliv pochybily, pokud
o podáních stěžovatele, jimiž se domáhal vyloučení všech pracovníků Městského úřadu Zábřeh,
rozhodovaly, aniž by stěžovateli opatrovníka ustanovily, a to i s ohledem na závěry shora
citovaných rozsudků obecných soudů, týkajících se omezení způsobilosti stěžovatele k právním
úkonům. Pro úplnost lze citovat závěry rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 6. 2011,
č. j. 6 Ads 23/2011 – 60, (dostupný z: ), v jehož intencích správní orgány
postupovaly a v němž zdejší soud konstatoval, že vzhledem k tomu, že pravomoc rozhodnout
o způsobilosti k právním úkonům je dána výlučně civilním soudům, správní řád považuje uvedenou oblast
za předběžnou otázku podle §57 odst. 1 písm. c) správního řádu, o níž si ovšem nemůže učinit úsudek samotný
správní orgán. V témže rozsudku zdejší soud ohledně §32 odst. 2 písm. g) správního řádu vyložil,
že použití tohoto ustanovení správního řádu předpokládá, že jakmile správní orgán nazná, že by mohl být
účastník řízení stižen přechodnou duševní poruchou, která mu brání v řízení samostatně jednat a je-li to nezbytné
k hájení jeho práv v tomto řízení, nechá si vypracovat lékařský posudek, aby na základě jeho závěru ustanovil
či neustanovil účastníku řízení opatrovníka. Správní orgán však má prostor pro správní uvážení k posouzení, zda
je ustanovení opatrovníka nezbytné k hájení práv účastníka v řízení. Soudní přezkum zákonnosti při použití
správního uvážení je omezen na posouzení, zda správní orgán nepřekročil zákonem stanovené meze správního
uvážení nebo zda správní uvážení nezneužil (§78 odst. 1 s. ř. s., in fine).
Postupem správních orgánů proto nemohlo dojít k porušení stěžovatelových základních
práv a svobod tím, že by mu tyto orgány upíraly jeho procesní práva. Jako irelevantní je třeba
hodnotit též odkaz stěžovatele na nález Ústavního soudu ze dne 7. 12. 2005,
sp. zn. IV. ÚS 412/04, publikován pod č. N 223/39 SbNU 353 (všechna zde uváděná rozhodnutí
Ústavního soudu dostupná z: ), jehož těžištěm byla přípustnost a podmínky
omezení způsobilosti fyzické osoby k právním úkonům a kterým byl pro zásah do základních
práv, garantovaných v čl. 5 a čl. 10 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, zrušen rozsudek
okresního soudu, jímž byl stěžovatel v daném řízení ve způsobilosti k právním úkonům omezen.
Přestože v převážné části řízení před městským soudem byl stěžovatel zastoupen
ustanoveným zástupcem, pro úplnost zdejší soud poukazuje na to, že stěžovatel má rovněž
způsobilost samostatně činit úkony v řízení před správními soudy. V této souvislosti je třeba
poukázat na nález Ústavního soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 43/10, vyhlášen
pod č. 130/2011 Sb., kterým Ústavní soud vyhověl návrhu rozšířeného senátu Nejvyššího
správního soudu a zrušil ke dni vyhlášení tohoto nálezu ve Sbírce zákonů (tj. ke dni 20. 5. 2011)
ustanovení §33 odst. 3 věty první s. ř. s., podle něhož je účastník způsobilý samostatně činit v řízení
úkony (dále jen "procesní způsobilost"), jen jestliže má způsobilost k právním úkonům v plném rozsahu.
V odůvodnění nálezu Ústavní soud vyložil, že s přihlédnutím k aktuálnímu vnímání otázky procesní
způsobilosti Ústavním soudem a Evropským soudem pro lidská práva, z komparace aktuální právní úpravy
procesní způsobilosti v jednotlivých předpisech podústavního práva i z navrhovatelem provedeného rozboru celé věci
jednoznačně plyne, že napadené ustanovení je v rozporu s principem proporcionality i s maximou, podle níž zásahy
do práv musí odrážet specifika každého jednotlivého případu. Za situace, kdy ústavně konformní interpretace
napadeného ustanovení není možná, Ústavní soud konstatuje, že tak přetrvává protiprávní stav spočívající v tom,
že osobám, u kterých byla omezena způsobilost k právním úkonům, je bráněno v jejich procesní způsobilosti
v soudním řízení správním dle zákona č. 150/2002 Sb., i když jejich omezení na právech se nijak nedotýká
daného soudního řízení. Takový závěr vyplývá nepochybně i z role správního soudnictví, které má jako jedno
z nejdůležitějších poslání ochranu práv jednotlivce při jeho kontaktu se správními orgány. (bod 39 nálezu).
Na základě výše uvedených důvodů dospěl Nejvyšší správní soud po přezkoumání
napadeného rozsudku Městského soudu v Praze, jakož i dotčených rozhodnutí správních orgánů
a další spisové dokumentace k závěru, že nebyl naplněn žádný z tvrzených důvodů podání
kasační stížnosti podle §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s., za použití ustanovení §109 odst. 2
a 3 s. ř. s. Kasační stížnost proto není důvodná a Nejvyšší správní soud ji podle §110 odst. 1
poslední věty s. ř. s. zamítl.
O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud ve smyslu
ustanovení §60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení s ustanovením §120 s. ř. s. tak, že vzhledem k tomu,
že stěžovatel neměl ve věci úspěch a žalovanému žádné důvodně vynaložené náklady řízení nad
rámec jeho běžné činnosti nevznikly, žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení
o kasační stížnosti.
Vzhledem k tomu, že zástupce stěžovatele pro řízení o kasační stížnosti byl ustanoven
usnesením Městského soudu v Praze ze dne 21. 5. 2010, č. j. 1 Cad 26/2005 – 335, platí jeho
hotové výdaje a odměnu za zastupování v souladu s ustanovením §35 odst. 8 první věty s. ř. s.
za středníkem ve spojení s §120 s. ř. s. stát. Nejvyšší správní soud proto přiznal zástupci
stěžovatele odměnu za a) první poradu s klientem včetně převzetí a přípravy zastoupení a b)
podání doplnění kasační stížnosti ze dne 3. 1. 2011, tedy dva úkony právní služby po 500 Kč
podle §11 odst. 1 písm. b) a d) ve spojení s §7 položkou 2. a §9 odst. 2 a 3 písm. f) vyhlášky
č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „advokátní tarif“),
když v předmětné věci se ve smyslu §9 odst. 2 advokátního tarifu jedná o věc nároků fyzické
osoby v oblasti sociálního zabezpečení, resp. řízení k takové věci adhezní, pro niž se za tarifní
hodnotu považuje částka 1000 Kč, a dále náhradu hotových výdajů v podobě režijního paušálu
ve výši 2 x 300 Kč podle §13 odst. 3 téže vyhlášky. Nejvyšší správní soud tedy zástupci
stěžovatele celkem přiznal odměnu za zastupování a hotové výdaje ve výši 1600 Kč. Jelikož
zástupce nedoložil, že je plátcem daně z přidané hodnoty, nezvyšuje se jeho nárok podle §35
odst. 8 věty druhé s. ř. s. o částku odpovídající této dani. Zástupci stěžovatele bude celková částka
ve výši 1600 Kč vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů od právní moci tohoto
rozsudku.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 27. července 2011
JUDr. Dagmar Nygrínová
předsedkyně senátu