ECLI:CZ:NSS:2011:4.ADS.153.2010:76
sp. zn. 4 Ads 153/2010 - 76
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar
Nygrínové a soudců JUDr. Marie Turkové a JUDr. Jiřího Pally v právní věci žalobce: Ing. T. G.,
proti žalované: Česká správa sociálního zabezpečení, se sídlem Křížová 25, Praha 5, o kasační
stížnosti žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. 7. 2010, č. j. 18 Cad
226/2008 – 25,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Rozhodnutím žalované ze dne 6. 11. 2008, č. X, byla zamítnuta žádost žalobce o starobní
důchod pro nesplnění podmínek ustanovení §29 a §74 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém
pojištění, ve znění účinném ke dni vydání rozhodnutí (dále jen „zákon o důchodovém pojištění“).
Své rozhodnutí žalovaná odůvodnila tak, že nárok na starobní důchod žalobci nevznikl, protože
nezískal potřebných 20 roků v I. A pracovní kategorii. Dle dokladů v této kategorii získal 10 roků
a 338 dní. Žalovaná uzavřela, že tímto rozhodnutím realizovala, rozsudek Krajského soudu
v Ostravě ze dne 13. 8. 2008, č. j. 21 Cad 100/2008 – 9.
I.
Proti rozhodnutí žalované se žalobce bránil žalobou ze dne 3. 12. 2008, ve které navrhl,
aby Krajský soud v Ostravě napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalované k dalšímu řízení.
Úvodem rekapituloval, že jeho žádost o přiznání starobního důchodu byla původně zamítnuta
rozhodnutím žalované ze dne 17. 3. 2008, č. X, a to pro nesplnění podmínek ustanovení §2
nařízení vlády č. 557/1990 Sb., o mimořádném poskytování starobního důchodu některým
horníkům, v tehdy účinném znění (dále jen „nařízení č. 557/1990 Sb.“). Poté, co bylo rozhodnutí
žalované ze dne 17. 3. 2008 zrušeno pro vady řízení rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze
dne 13. 8. 2008, č. j. 21 Cad 100/2008 – 9, a věc jí byla vrácena k dalšímu řízení, vydala žalovaná
nyní napadené rozhodnutí.
Žalobce argumentoval, že ke dni podání žádosti o přiznání starobního důchodu dovršil
požadovaný věk (55 let) a rovněž splnil podmínku odpracované doby 20 let v kategorii I. A.
Žalovaná vycházela z originálních evidenčních listů důchodového pojištění, ve svém rozhodnutí
však nevzala v úvahu žalobcem doložený záznam z jednání komise pamětníků ze dne 28. 1. 2005.
Tento záznam je přitom stěžejní pro posouzení nároku na starobní důchod, jelikož komise
pamětníků konstatovala, že žalobce spolu s dalšími bývalými zaměstnanci společnosti Hutní
montáže Ostrava, a.s. (nyní Hutní montáže, a.s., dále též „Hutní montáže“) po celou dobu svého
pracovního poměru vykonával práci v kategorii I. A. Není mu známo, z jakého důvodu došlo
k nesprávnému označení kategorie jím vykonávané práce v evidenčním listu důchodového
pojištění, když po celou dobu vykonával tutéž práci. Žalovaná se v odůvodnění napadeného
rozhodnutí ve smyslu §68 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších
předpisů, nevypořádala se všemi důkazními prostředky, a nenaplnila proto podmínky vymezené
závazným právním názorem Krajského soudu v Ostravě ve zrušujícím rozsudku ze dne
13. 8. 2008. Výrok napadeného rozhodnutí mimoto neobsahuje veškerá relevantní právní
ustanovení, když je v něm odkázáno na §74 zákona o důchodovém pojištění, aniž by však bylo
uvedeno, které předpisy byly na základě tohoto ustanovení aplikovány.
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 22. 7. 2010, č. j. 18 Cad 226/2008 – 25,
napadené rozhodnutí žalované zrušil pro vady řízení, věc jí vrátil k dalšímu řízení a rozhodl dále,
že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. V odůvodnění rekapituloval
provedené dokazování, založené na listinných důkazech a výpovědích svědků při jednáních
konaných dne 8. 10. 2009, 8. 4. 2010 a 22. 7. 2010, a na jeho základě vzal za prokázané,
že žalobce byl u Hutních montáží nejdříve v učebním poměru od 11. 11. 1968 do 23. 6. 1971,
a následně v pracovním poměru od 24. 6. 1971 do 31. 7. 1994. V jeho evidenčních listech
důchodového pojištění je vykázáno odpracování jak v kategorii I. A, tak i v kategorii II.
Kategorie I. A je vykázána pod pořadovým číslem resortního seznamu 12 05 01 a kategorie II.
pod číslem 61 01 01. Slovně je v nich výkon práce žalobce vymezen jako „opravy a údržba VP“
(vysokých pecí) a „montér ocelových konstrukcí“. Na evidenčních listech důchodového pojištění
za roky 1974 až 1978 je přitom kategorie II. dodatečně přeškrtána a vyznačena kategorie I.
Z osobního listu důchodového pojištění žalobce ze dne 13. 3. 2008 krajský soud zjistil, že celková
doba pojištění žalobce je vykázána v rozsahu 14 385 dnů, tj. 39 roků a 150 dnů,
z toho je vykázáno v I. pracovní kategorii 3988 dnů a ve II. pracovní kategorii v rozsahu
3774 dnů. V příloze k žádosti o důchod podle zákona o sociálním zabezpečení k průkazu
zaměstnání patřících do I. a II. pracovní kategorie podle nařízení vlády ČSSR 117/1988 Sb.
(tiskopis č. 126, dále též „příloha k žádosti o důchod k průkazu zaměstnání patřících
do I. a II. pracovní kategorie“) ze dne 17. 6. 2005 Hutní montáže potvrdily, že žalobce
odpracoval v preferované pracovní kategorii I. A celkem 7862 dnů, a to v období od 24. 6. 1971
do 31. 12. 1992, s pracovním zařazením jako provozní zámečník, číslo resortního seznamu
25 08 02, číslo podle kvalifikačního katalogu 22 0-55, s popisem pracovní činnosti údržba
a opravářské práce, vykonávané na pracovištích, kde více než polovina pracovníků je zařazena
do I. pracovní kategorie s nárokem na odchod do důchodu v 55 letech. Tuto skutečnost
potvrzuje i záznam z jednání komise pamětníků ze dne 28. 1. 2005. Skutečnost, že žalobce
po celou dobu vykonával práce provozního zámečníka (přičemž obsahově se jedná o tentýž druh
činnosti jako „montér ocelových konstrukcí“), potvrdili i svědkové vypovídající u jednání.
Ti dále potvrdili, že ne ve všech případech, kdy došlo k převedení dřívější kategorie II.
do kategorie I. A, byla tato skutečnost dodatečně vyznačena v evidenčních listech důchodového
pojištění, což byl i případ žalobce.
Krajský soud dále poukázal na ustanovení §147 odst. 1 písm. d) vyhlášky
č. 149/1988 Sb., kterou se provádí zákon o sociálním zabezpečení, ve znění účinném
do 31. 12. 1993 (dále jen „vyhláška č. 149/1988 Sb.“), a konstatoval, že žalobce po celou dobu
výkonu pracovního poměru u Hutních montáží vykonával práce za stejných podmínek.
V této souvislosti poukázal na to, že komise pamětníků věc dne 28. 1. 2005 projednala právě
z důvodu absence listinných důkazů a proto, že zaměstnavatel neprovedl na základě změny
příslušného resortního seznamu dodatečně přeřazení vykonané práce žalobce, vyznačené
v evidenčních listech důchodového pojištění, z kategorie II. do kategorie I. S odkazem
na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 5. 2009, č. j. 4 Ads 12/2009 – 83, dospěl
krajský soud na základě provedeného dokazování k odlišnému závěru než žalovaná a tuto zavázal
právním názorem, že práce vykonávaná žalobcem odpovídá zcela zaměstnání,
které podle resortního seznamu bylo zařazeno do I. pracovní kategorie. Žalobce totiž vykonával
zaměstnání na stejných pracovištích a za stejných podmínek, které odpovídají popisu pracovní
činnosti uvedené v příslušném resortním seznamu, tj. práci provozního zámečníka, číslo povolání
22 0-55, zařazenou pro účely důchodového zabezpečení do I. pracovní kategorie, v souladu s tím,
co je tvrzeno v příloze k žádosti o důchod k průkazu zaměstnání patřících do I. a II. pracovní
kategorie, tedy že žalobce pracoval v době od 24. 6. 1971 do 31. 12. 1992 v I. pracovní kategorii.
II.
Proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě se žalovaná (dále též „stěžovatelka“) bránila
kasační stížností ze dne 18. 8. 2010, podanou z důvodů podle §103 odst. 1 písm. a) a d) zákona
č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“),
přičemž současně požádala o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti podle §107 ve spojení
s §73 odst. 2 s. ř. s. Žádost o přiznání odkladného účinku odůvodnila tím, že zruší-li Nejvyšší
správní soud rozsudek krajského soudu, jímž bylo rozhodnutí stěžovatelky zrušeno, dostane
se věc do stadia nového posouzení žaloby, v němž je krajský soud vázán právním názorem
Nejvyššího správního soudu a může rozhodnout opačně. To by mělo za následek, že původní
zrušené rozhodnutí stěžovatelky „obživne”. Důsledkem nového rozhodnutí krajského soudu
by již ovšem nebylo zrušení rozhodnutí stěžovatelky, vydaného v mezidobí k realizaci původního
rozsudku krajského soudu. Nastala by tak situace, kdy by vedle sebe existovala dvě opačná
správní rozhodnutí o téže věci, což by podle názoru stěžovatelky vedlo k naplnění pojmu
nenahraditelné újmy ve smyslu §73 odst. 2 s. ř. s.
V doplnění kasační stížnosti ze dne 5. 10. 2010 stěžovatelka navrhla, aby Nejvyšší správní
soud napadený rozsudek Krajského soudu v Ostravě zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu
řízení. Namítala, že krajský soud vzal za podklad svého rozhodnutí neúplné a nedostatečné
svědecké výpovědi a podklady, z nichž nelze ani extenzivním výkladem dovodit právní závěr,
k němuž krajský soud dospěl ve zrušujícím rozsudku a kterým stěžovatelku zavázal pro další
řízení, totiž že žalobce pracoval v I. A pracovní kategorii po celou dobu trvání pracovního
poměru u Hutních montáží od 24. 6. 1971 do 31. 12. 1992.
Stěžovatelka napadala skutečnost, že příloha k žádosti o důchod k průkazu zaměstnání
patřících do I. a II. pracovní kategorie (tiskopis č. 126), v níž byla zaměstnavatelem potvrzena
doba zaměstnání žalobce v I. A pracovní kategorii v uvedeném období, byla vyhotovena
jen na podkladě záznamu z jednání komise pamětníků ze dne 28. 1. 2005. Tento záznam
byl vyhotoven pouze na základě čestných prohlášení pracovníků, přičemž stěžovatelce
není známo, kde jsou tato čestná prohlášení v současné době uložena. Záznam z jednání komise
pamětníků je podle stěžovatelky ve své podstatě pouze soupisem čestných prohlášení,
neboť v průběhu řízení vyšlo najevo, že jiné doklady než čestná prohlášení neměla komise
k dispozici. Na záznam z jednání komise pamětníků pak odkazovali rovněž svědkové,
kteří vypovídali před krajským soudem. Rozhodujícím důkazem, který měl potvrdit dobu
zaměstnání žalobce v I. A pracovní kategorii, bylo čestné prohlášení žalobce, jehož obsah
však stěžovatelce není znám. Stěžovatelka v průběhu důchodového řízení u jiného klienta zjistila,
že bez ohledu na skutečnost, že v její evidenci se nacházejí originální, úplné a správně vyplněné
evidenční listy důchodového pojištění, organizace Hutní montáže vyhotovila na stejnou dobu
přílohy k žádosti o důchod k průkazu zaměstnání patřících do I. a II. pracovní kategorie,
a to na základě výsledku jednání komise pamětníků. V těchto přílohách prováděla nejen opravu
zařazení do pracovní kategorie, ale i změnu druhu vykonávané činnosti, a to aniž by si ověřila,
zda na příslušnou dobu existují původní originální doklady či nikoliv, a navíc prokazovala
zařazení do preferované pracovní kategorie dle čestného prohlášení zaměstnance podepsaného
dvěma svědky, které ovšem údajně ani nemá k dispozici. Později pak Hutní montáže pouze
formálně ustavily komisi pamětníků, která však nadále vycházela z týchž čestných prohlášení
pracovníků.
Stěžovatelka poukazovala na to, že komise pamětníků na základě čestných prohlášení
zaměstnanců, kteří v minulosti zařazení do pracovní kategorie nijak nerozporovali a podepisovali
evidenční listy důchodového pojištění, po mnoha letech potvrzovala čestná prohlášení
zaměstnanců, přičemž nespecifikovala dobu, po kterou měli daní pracovníci vykonávat
zaměstnání v I. A pracovní kategorii. Namítala, že evidenční listy důchodového pojištění žalobce
byly stěžovatelce odeslány v roce 1994 a 1997, tedy po nabytí účinnosti příslušného dodatku
resortního seznamu (výnosu Federálního ministerstva hutnictví, strojírenství a elektrotechniky
č. 2/1988) ke dni 30. 9. 1988. Není proto důvodné dovozovat nesprávnost údajů v evidenčních
listech obsažených, jak učinil krajský soud. Vzhledem k tomu, že archiv Hutních montáží
byl vyplaven při povodních v červenci 1997, chybí doklady, které by uvedené rozpory mohly
potvrdit či vyvrátit. Stěžovatelka zdůraznila, že není oprávněna zařazovat pojištěnce
do pracovních kategorií, na druhou stranu však nelze při hodnocení podkladů rozhodných
pro posouzení nároku na důchod přehlédnout zásadní rozpory mezi zaměstnavatelem
vyhotovenými originály evidenčních listů důchodového pojištění a údaji obsaženými v příloze
k žádosti o důchod k průkazu zaměstnání patřících do I. a II. pracovní kategorie,
která byla vyhotovena pouze na základě čestných prohlášení projednaných komisí pamětníků,
místy se značným časovým odstupem. Dovozovala a zpochybňovala globální přeřazování
časových úseků vykázaných na evidenčních listech důchodového pojištění v nižší pracovní
kategorii do kategorie vyšší, aniž by toto přeřazení organizace dostatečně odůvodnila v souladu
s právní úpravou či prokázala relevantními doklady, k němuž docházelo na bázi potvrzování
výkonu zaměstnání v preferované pracovní kategorii formou čestného prohlášení ověřovaného
dvěma svědky, jejichž jména nejsou žalované a zřejmě ani soudu známa.
Stěžovatelka v kasační stížnosti dále blíže analyzovala výnos Federálního ministerstva
hutnictví a těžkého strojírenství č. 2/1978, kterým se vydává resortní seznam zaměstnání
zařazených pro účely důchodového zabezpečení do I. a II. pracovní kategorie, ve znění
pozdějších výnosů, a zdůraznila, že organizace mohla zaměstnancům dobu jejich pracovní
činnosti hodnotit v preferované pracovní kategorii pouze tehdy, pokud byl název zaměstnání
včetně čísla podle kvalifikačního katalogu uveden v příslušném resortním seznamu. Zaměstnanci
museli danou rizikovou pracovní činnost vykonávat převážnou (tedy nadpoloviční) část celkové
odpracované doby v období kalendářního měsíce, přičemž časová převaha vykonávané práce
se sledovala prostřednictvím denních výkazů činnosti jednotlivých pracovníků a dokonce
po jednotlivých hodinách, a to i proto, že tato byla významná i z jiných důvodů, například
za účelem hodnocení náhradních dob. Podle předpisů platných po 30. 9. 1988 byla organizace
povinna založit, popřípadě doplnit záznamy o době výkonu a druhu zaměstnání nově zařazeného
do I. nebo II. pracovní kategorie do evidenčních listů důchodového pojištění i pro zaměstnance,
kteří toto zaměstnání vykonávali před 1. 10. 1988, a to za celou dřívější dobu. Prostřednictvím
přílohy k žádosti o důchod k průkazu zaměstnání patřících do I. a II. pracovní kategorie se doba
zaměstnání v preferované pracovní kategorii podle názoru stěžovatelky potvrzovala tehdy,
pokud již v organizaci nebyl založen příslušný evidenční list důchodového pojištění. Komise
pamětníků se zřizovaly pouze výjimečně za situace, kdy organizace neměla k dispozici vlastní
příslušné záznamy o době a druhu zaměstnání svých pracovníků. Tyto se skládaly ze zástupců
vedení podniku a dlouholetých zaměstnanců a důvodem jejich zřizování bylo právě to, že doby
zaměstnání v preferované pracovní kategorii nelze prokazovat formou čestného prohlášení
ověřeného dvěma svědky. Touto formou se prokazovala pouze doba zaměstnání, pokud ji nebylo
možno prokázat jiným způsobem, nikoliv však zařazení do preferované pracovní kategorie.
Následně stěžovatelka zpochybňovala způsob, jakým krajský soud vyhodnotil výpovědi
svědků, když těmito nebyla podle jejího přesvědčení hodnověrným způsobem doložena
konkrétní pracovní náplň žalobce v jednotlivých měsících a nebylo konkrétně prokázáno,
že údaje na jeho evidenčních listech důchodového pojištění jsou chybné. Zejména poukazovala
na skutečnost, že v příslušném resortním seznamu byla pod číslem 12 05 01 uvedena žalobcova
profese provozního zámečníka, zařazená do I. A pracovní kategorie s nárokem na starobní
důchod již v 55 letech, přičemž tento výnos byl účinný v době, kdy měl žalobce na evidenčních
listech důchodového pojištění vykazovánu II. pracovní kategorii. Prostřednictvím svědeckých
výpovědí nebylo specifikováno, po jakou dobu měl žalobce pracovat v I. pracovní kategorii,
a nebylo doloženo, z jakého důvodu u něj chyběly příslušné doklady, a bylo proto nutné učinit
jeho případ předmětem jednání komise pamětníků. V napadeném rozsudku je rozpor
mezi shodnou výpovědí svědků, že žalobce vykonával práci montéra, a vývodem krajského
soudu, že žalobce vykonával činnost odpovídající práci provozního zámečníka. Krajský soud
rovněž dostatečně neodůvodnil svůj závěr, že údaje na evidenčních listech důchodového pojištění
žalobce jsou chybné. Záznamy v evidenčních listech důchodového pojištění přitom vycházely
z údajů předkládaných vedoucími montéry a byly podepisovány žalobcem. Skutečnost,
že svědkové vypovídající před krajským soudem jako spolupracovníci žalobce sami pracovali
v I. A pracovní kategorii, ještě neznamená, že i žalobce vykonával zaměstnání v téže kategorii,
neboť zaměstnanci organizace vykonávali práce zařazené do různých pracovních kategorií.
Z výpovědí svědků navíc není zřejmé, do jaké míry tyto vycházejí z vlastního poznání
a do jaké míry byly ovlivněny čestným prohlášením pracovníka, o jehož důchodový nárok
se jedná.
Závěrem stěžovatelka na základě tabulky dokumentovala doby zaměstnání žalobce
vykázané na evidenčních listech důchodového pojištění a konstatovala, že podle evidenčních listů
a podle resortního seznamu (výnosu č. 2/1978) žalobce vykonával pracovní činnost označenou
čísly 25 08 02 IA (provozní zámečník), 61 01 01 II (montáže mimo závod) a 12 05 01 IA
(montér ocelových konstrukcí, číslo kvalifikačního katalogu 22 0-41). Pracovní činnost provozní
zámečník (č. 25 08 02 IA) byla do výnosu doplněna teprve dodatkem resortního seznamu,
schváleným výnosem č. 2/1988, který nabyl účinnosti dne 30. 9. 1988, přičemž zavedením
skupiny 25 nedošlo ke zrušení skupiny 12 ani skupiny 61. Zdůraznila, že zaměstnavatelem
byly následně prováděny opravy evidenčních listů důchodového pojištění, kterými byly dílčí doby
jeho pracovní činnosti dodatečně vykázány v I. pracovní kategorii. Z výpovědí svědků nelze
dovodit, že by žalobce vykonával zaměstnání v I. pracovní kategorii po celou dobu,
nýbrž z nich lze právě naopak dovodit správnost údajů uvedených na evidenčních listech
důchodového pojištění.
Žalobce ve vyjádření ke kasační stížnosti ze dne 10. 11. 2010 navrhl, aby Nejvyšší správní
soud kasační stížnost jako nedůvodnou zamítl. Zdůraznil, že příloha k žádosti o důchod
k průkazu zaměstnání patřících do I. a II. pracovní kategorie, zpracovaná na základě čestných
prohlášení a záznamu z jednání komise pamětníků, byla běžným způsobem prokazování zařazení
zaměstnanců do pracovních kategorií, a to jak z důvodu ztráty příslušných dokladů personálního
oddělení při povodních v roce 1997, tak i z důvodu nesprávného vykázání odpracované doby
na evidenčních listech důchodového pojištění v souvislosti s vydáním výnosu č. 2/1988.
Tento výnos umožňoval zařazení pracovníků pracujících na vysokých pecích do I. pracovní
kategorie, přičemž ovšem některým zaměstnancům včetně žalobce nebyla změna kategorie
v evidenčním listě vyznačena. Stěžovatelka podle žalobce napadá svědecké výpovědi členů
komise pamětníků, aniž by však do těchto výpovědí zasáhla v průběhu jednání před krajským
soudem. Předvolanými svědky bylo dostatečně prokázáno, že žalobce pracoval v I. pracovní
kategorii a napadání svědeckých výpovědí i listinných důkazů ze strany stěžovatelky považuje
žalobce za čistě účelové. Pokud se i někdy stalo, jak uvádí stěžovatelka, že komise pamětníků
v některých případech potvrzovala skutečnosti, které se neslučovaly s vyjádřeními
žadatelů o důchod či paušálně přeřazovala profese z nižších kategorií do kategorie I.,
nelze proto ještě případy přeřazení plošně brát za účelové a předložené doklady považovat
automaticky za nevěrohodné.
Nejvyšší správní soud nejprve posoudil zákonné náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou, proti rozhodnutí,
proti němuž je kasační stížnost ve smyslu §102 s. ř. s. přípustná, a za stěžovatelku v souladu
s §105 odst. 2 s. ř. s. jedná zaměstnanec, který má vysokoškolské právnické vzdělání, vyžadované
pro výkon advokacie. Poté Nejvyšší správní soud přezkoumal důvodnost kasační stížnosti
v souladu s ustanovením §109 odst. 2 a 3 s. ř. s., v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů.
Neshledal přitom vady podle §109 odst. 3 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední
povinnosti.
Z obsahu kasační stížnosti vyplývá, že ji stěžovatelka podala z důvodů uvedených
v ustanovení §103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s. Podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. lze kasační
stížnost podat z důvodu tvrzené nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem
v předcházejícím řízení. Nesprávné posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení spočívá
v tom, že na správně zjištěný skutkový stav je aplikován nesprávný právní názor,
popř. je sice aplikován správný právní názor, ale tento je nesprávně vyložen. Podle písm. d)
téhož ustanovení lze kasační stížnost podat z důvodu tvrzené nepřezkoumatelnosti spočívající
v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů rozhodnutí, popřípadě v jiné vadě řízení před soudem,
mohla-li mít taková vada za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé.
Nejvyšší správní soud především zvážil nezbytnost rozhodnutí o návrhu stěžovatelky
na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti ze dne 18. 8. 2010. Dospěl k závěru,
že o tomto návrhu není třeba rozhodovat v případech jako je tento, tedy při přednostním
projednání a meritorním rozhodnutí o samotné kasační stížnosti poté, co krajský soud provede
nezbytné procesní úkony podle §108 odst. 1 s. ř. s. a předloží kasační stížnost se spisy
Nejvyššímu správnímu soudu, který poučí účastníky řízení o složení senátu Nejvyššího správního
soudu, který věc projedná a rozhodne, a zjistí, že ze strany účastníků nebyla vznesena námitka
podjatosti soudců. Rozhodnutí o odkladném účinku by bylo v takovém případě nadbytečné,
neboť přiznání odkladného účinku kasační stížnosti může obecně přinést ochranu toliko
v období do vydání rozhodnutí o věci samé.
Po přezkoumání kasační stížnosti dospěl Nejvyšší správní soud k závěru,
že kasační stížnost není důvodná.
III.
Vzhledem ke složitosti projednávané věci a rozsáhlým listinným podkladům a dokazování
ze strany krajského soudu je nejprve nutné důkladněji analyzovat příslušné právní normy
a zejména pak skutkový stav, jak byl tento doložen listinnými důkazy a který zejména
je mezi účastníky sporný.
Rozhodnutím stěžovatelky ze dne 6. 11. 2008 byla zamítnuta žádost žalobce o starobní
důchod ze dne 18. 12. 2007, a to pro nesplnění podmínek ustanovení §29 a §74 zákona
o důchodovém pojištění. Stěžovatelka své rozhodnutí odůvodnila tak, že nárok na starobní
důchod žalobci nevznikl, protože žalobce nezískal potřebných 20 roků v I. A pracovní kategorii,
nýbrž v této kategorii získal toliko 10 roků a 338 dní.
Podle §29 písm. a) zákona o důchodovém pojištění, ve znění účinném do 31. 12. 2009,
pojištěnec má nárok na starobní důchod, jestliže získal dobu pojištění nejméně 25 let a dosáhl aspoň věku
potřebného pro vznik nároku na starobní důchod (dále jen „důchodový věk“).
Podle §74 zákona o důchodovém pojištění nároky na snížení věkové hranice pro vznik nároku
na starobní důchod podle předpisů platných před 1. lednem 1996 po odpracování stanovené doby zaměstnání
v I. pracovní kategorii nebo v I. (II.) kategorii funkcí zůstávají zachovány do 31. prosince 2018. Snížená věková
hranice pro vznik nároku na starobní důchod se přitom považuje pro účely tohoto zákona za důchodový věk.
Podle §18 odst. 4 zákona č. 100/1988 Sb., o sociálním zabezpečení, ve znění účinném
do 31. 5. 1992 (dále jen „zákon č. 100/1988 Sb.“), při změně zařazení zaměstnání do pracovní kategorie
započítává se doba zaměstnání podle nového zařazení pracujícímu od počátku prokázaného výkonu zaměstnání,
jestliže je to pro něj výhodnější, jinak ode dne účinnosti příslušného výnosu, jímž byla tato změna provedena.
Ustanovení předchozí věty platí jen tehdy, jestliže den, od kterého se přiznává důchod, spadá do období ode dne
účinnosti tohoto výnosu. Sníží-li se v důsledku změny v zařazení zaměstnání do pracovní kategorie též věková
hranice pro odchod do důchodu a občan této hranice již dosáhl, považuje se za den vzniku nároku na důchod
nejdříve den účinnosti příslušného výnosu, jímž byla tato změna provedena.
Podle §21 odst. 1 písm. c) zákona č. 100/1988 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 1995,
má občan nárok na starobní důchod, jestliže byl zaměstnán nejméně 25 roků a dosáhl věku aspoň 55 let,
byl-li zaměstnán nejméně 20 roků v zaměstnání uvedeném v §14 odst. 2 písm. b) až h). Podle §14 odst. 2
písm. f) téhož zákona do I. pracovní kategorie jsou zařazena zaměstnání, v nichž se vykonávají soustavně
a v průběhu kalendářního měsíce převážně práce rizikové, při kterých dochází k častým a trvalým poruchám
zdraví pracujících působením škodlivých fyzikálních a chemických vlivů, a to zaměstnání, v nichž se vykonávají
zvlášť těžké a zdraví škodlivé práce v hutích nebo těžkých chemických provozech. Podle §17 téhož zákona,
ve znění účinném do 31. 5. 1992, ústřední orgány státní správy republik, v jejichž oborech působnosti
se vykonávají práce, které odůvodňují, aby zaměstnání byla zařazena do I. nebo II. pracovní kategorie, vydávají
v dohodě s federálním ministerstvem práce a sociálních věcí a příslušným ministerstvem práce a sociálních
věcí republiky svými výnosy resortní seznamy zaměstnání zařazených do I. a II. pracovní kategorie. Za ostatní
ústřední orgány a organizace republik, v jejichž oborech působnosti se vykonávají práce, které odůvodňují,
aby zaměstnání byla zařazena do I. nebo II. pracovní kategorie, vydává tyto seznamy svým výnosem příslušné
ministerstvo práce a sociálních věcí republiky v dohodě s federálním ministerstvem práce a sociálních věcí. Zvláštní
zákony stanoví, která zaměstnání vykonávaná v oborech působnosti ústředních orgánů státní správy, a ostatních
ústředních orgánů a organizací federace se zařazují do I. nebo II. pracovní kategorie.
Podle §147 odst. 1 písm. d) věty první vyhlášky č. 149/1988 Sb., ve znění účinném
do 31. 12. 1993, evidence, kterou organizace vede o občanech pro účely sociálního zabezpečení, musí obsahovat
označení druhu činnosti a doby jejího trvání, přičemž u občanů, kteří vykonávají zaměstnání zařazené do I.
nebo II. pracovní kategorie, se zapisují údaje o době a trvání práce (údajem počtu dnů za kalendářní dobu
skutečné práce) a druh činnosti se označí podle názvosloví a podle pořadových čísel uvedených v resortních
seznamech.
Žalobce, narozen X, požadoval přiznání starobního důchodu od 21. 3. 2008, tedy před
dosažením (řádného) důchodového věku, který v jeho případě činí 62 roků a 8 měsíců a jehož
dosáhne dne 21. 2. 2014. Žalobce tedy svůj nárok na starobní důchod dovozoval z přechodného
ustanovení §74 zákona o důchodovém pojištění, které zaručuje zachování dřívější právní
úpravou zakotveného snížení věkové hranice pro vznik nároku na starobní důchod ve vazbě na
dříve odpracované doby ve zvýhodněné pracovní kategorii. Toto ustanovení ponechává po dobu
dalších 23 let (od 1. 1. 1996 do 31. 12. 2018) občanům, kteří vykonávali stanovenou dobu
zaměstnání zařazeného do roku 1992 v preferované pracovní kategorii, možnost získání nároku
na starobní důchod již při dosažení podle tehdejších předpisů stanoveného nižšího důchodového
věku. Ustanovením §74 zákona o důchodovém pojištění dochází k převzetí garance, k níž se stát
zavázal v souvislosti se zrušením preferovaných pracovních kategorií zákonem č. 235/1992 Sb., o
zrušení pracovních kategorií a o některých dalších změnách v sociálním zabezpečení, který nabyl
účinnosti dne 1. 6. 1992 (dále jen „zákon č. 235/1992 Sb.“).
Předpisy platné před 1. 1. 1996, resp. před zrušením pracovních kategorií k 1. 6. 1992
(zejména zákon č. 100/1988 Sb. a dříve zákon č. 121/1975 Sb., o sociálním zabezpečení,
v účinnosti od 1. 1. 1976, a prováděcí podzákonné právní předpisy) stanovily ovšem toliko
rámcový, typizovaný seznam prací zařazených do preferovaných pracovních kategorií. Současně
proto zmocňovaly vládu republiky, jakož i ústřední orgány státní správy, v jejichž oborech
působnosti se vykonávaly takové práce, k zařazování zaměstnání pro účely důchodového
zabezpečení do preferovaných pracovních kategorií, tedy ke stanovení, které druhy prací
odůvodňují, aby bylo příslušné zaměstnání zařazeno do I. či II. pracovní kategorie, popřípadě
do I. A či I. AA pracovní kategorie. Tato konkretizace byla prováděna resortními seznamy,
které na bázi taxativního výčtu zařazovaly jednotlivá konkrétní zaměstnání do I. či II. pracovní
kategorie (srov. BURDOVÁ, E. a kol. O důchodovém zabezpečení pracujících. 1. vyd. Praha : Práce,
1988. s. 65-72).
V projednávané věci byl takovým předpisem, kterým došlo k zařazení zaměstnání
vykonávaného žalobcem pro účely důchodového zabezpečení do preferované pracovní kategorie,
Resortní seznam zaměstnání zařazených pro účely důchodového zabezpečení
do I. a II. pracovní kategorie, vydaný jako výnos Federálního ministerstva hutnictví a těžkého
strojírenství č. 2/1978 ze dne 20. 12. 1978, z něhož vyplývá, že povolání provozního
zámečníka, číslo povolání 22 0-55, číselný znak 391-8, s popisem pracovní činnosti „provádění
běžných oprav ocelářských pecí za provozu nebo částečného omezení příkonu paliv, mezioprav
a středních oprav ocelářských pecí bezprostředně po odstavení za působení sálavého tepla,
generálních oprav ocelářských pecí do 10 dnů po odstavení pecí,“ je zařazeno do I. pracovní
kategorie s nárokem na důchod v 55 letech. Dodatkem rezortního seznamu z června 1983
bylo do popisu pracovní činnosti povolání provozního zámečníka, číslo povolání 22 0-55,
doplněno „včetně údržby, obsluhy a provádění oprav zařízení odlučovací stanice kouřových
plynů ocelářských pecí.“
Podle výnosu Federálního ministerstva hutnictví, strojírenství a elektrotechniky č. 2/1988,
č. 033/620/88, ze dne 14. 9. 1988, kterým se mění a doplňuje výnos č. 2/1978, kterým se vydává
resortní seznam zaměstnání zařazených pro účely důchodového zabezpečení do I. a II. pracovní
kategorie (dále jen „výnos č. 2/1988), se do I. pracovní kategorie s nárokem na důchod
v 55 letech zařazují pod bodem 1. písm. b) č. 25 též ostatní pracovní činnosti ve skupinách
výroba oceli a výroba neželezných kovů. Výkladem tohoto pojmu ze dne 9. 6. 1989 uvedené
ministerstvo stanovilo, že se tato kategorie vztahuje mimo jiné též na provozní zámečníky,
číslo povolání 22 0-55. V tomto výkladu se ministerstvo zabývalo též výkladem pojmu pracoviště
pro údržbáře vysokých pecí, přičemž dospělo k závěru, že ve smyslu dodatku resortního seznamu
zaměstnání zařazených pro účely důchodového zabezpečení do I. a II. pracovní kategorie,
skupina 25 ostatní pracovní činnosti, se pracovištěm pro údržbáře rozumí „vlastní vysoká pec,
včetně skypového výtahu, ohřívače vysokopecního větru, čistírny vysokopecního plynu
a vlastního prašníku“ přičemž toto vymezení se vztahuje, jak již bylo výše zmíněno,
rovněž na skupinu provozní zámečník, číslo povolání č. 22 0-55.
Ze žádosti žalobce o starobní důchod ze dne 18. 12. 2007 se podává,
že tento byl od 1. 11. 1968 do 23. 6. 1971 u Hutních montáží v učení a následně od 24. 6. 1971
do 31. 7. 1994 v pracovním poměru. Od 1. 8. 1994 dosud je v pracovním poměru u společnosti
HOCHTIEF CZ a.s. a od 13. 5. 1996 dosud je rovněž osobou samostatně výdělečně činnou.
V příloze k žádosti o důchod podle zákona o sociálním zabezpečení k průkazu
zaměstnání patřících do I. a II. pracovní kategorie podle nařízení vlády ČSSR 117/1988 Sb.
(tiskopis č. 126) ze dne 17. 6. 2005, přiložené k žádosti o starobní důchod, Hutní montáže
jako bývalý zaměstnavatel žalobce potvrdily, že žalobce u nich v době od 24. 6. 1971
do 31. 12. 1992 pracoval v I. A pracovní kategorii, a to jako provozní zámečník 22 0-55,
pořadové číslo resortního seznamu 25 08 02 IA. Zaměstnavatel dále uvedl, že příloha
byla zpracována na základě čestného prohlášení komise pamětníků.
Ze záznamu z jednání komise pamětníků ze dne 28. 1. 2005, jejímiž členy byli J. C., M. V.
a J. P., za přítomnosti pana A. T., vedoucího personálních služeb Hutních montáží, jako
zapisovatele, vyplývá, že komise pamětníků projednala čestná prohlášení žalobce a dalších 6
jmenovitě uvedených zaměstnanců a na jejich základě členové komise pamětníků jako dlouholetí
zaměstnanci Hutních montáží potvrdili, že uvedení zaměstnanci (tedy i žalobce) vykonávali
činnosti v čestných prohlášeních uvedené. Komise pamětníků po seznámení se s jednotlivými
případy konstatovala, že předložená čestná prohlášení se zakládají na skutečnostech, které
umožňují dát souhlas s odpracovanou dobou v I. A pracovní kategorii.
Z evidenčních listů důchodového pojištění, vyhotovených Hutními montážemi zřejmě
teprve dodatečně a doručených Okresní správě sociálního zabezpečení v Ostravě v červnu 1997
(s výjimkou evidenčního listu za roky 1968 až 1971, který byl odeslán Odboru sociálního
zabezpečení Obvodní národního výboru v Ostravě dne 5. 11. 1971, přičemž doby pojištění
v něm uvedené byly následně zahrnuty do evidenčních listů dodatečně zpracovávaných), vyplývá,
že žalobce byl u této organizace nepřetržitě zaměstnán od 1. 11. 1968 do 31. 7. 1994; za období
od 1. 11. 1968 do konce roku a rok 1969 je jako druh činnosti uveden „učeň §32 vyhlášky
č. 102/1964 Sb.“, přičemž není vykázán počet kalendářních dnů v I. a II. pracovní kategorii;
v letech 1970 a 1971 je jako druh činnosti uvedeno 25 08 02 IA / 61 01 01 II a vykázáno
vždy 92 dnů v I. pracovní kategorii a 273 dnů v II. pracovní kategorii; za rok 1972 je vykázána
vojenská presenční služba a není vykázán počet kalendářních dnů v I. a II. pracovní kategorii;
za rok 1973 je jako druh činnosti uvedeno montér ocelových konstrukcí a vykázáno toliko 92 dnů
v II. pracovní kategorii; v letech 1974 a 1975 je jako druh činnosti uvedeno 25 08 02 IA
(opravy a údržba vysokých pecí) a vykázáno vždy 365 dnů v I. pracovní kategorii; v roce 1976
je jako druh činnosti uvedeno 25 08 02 IA / 61 01 01 II a vykázáno 305 dnů v I. pracovní
kategorii a 61 dnů v II. pracovní kategorii; v letech 1977 a 1978 je jako druh činnosti uvedeno
25 08 02 IA (opravy a údržba vysokých pecí) a vykázáno vždy 365 dnů v I. pracovní kategorii;
v letech 1979 a 1980 je jako druh činnosti uvedeno 12 05 01 IA / 61 01 01 II a vykázáno
vždy 304 dnů v I. pracovní kategorii a 61 dnů v II. pracovní kategorii; v roce 1981 je jako druh
činnosti uvedeno 12 05 01 IA / 61 01 01 II a vykázáno 334 dnů v I. pracovní kategorii a 31 dnů
v II. pracovní kategorii; v roce 1982 je jako druh činnosti uvedeno 12 05 01 IA
(montér ocelových konstrukcí) a vykázáno 365 dnů v I. pracovní kategorii; v roce 1983
je jako druh činnosti uvedeno 12 05 01 IA / 61 01 01 II a vykázáno 275 dnů v I. pracovní
kategorii a 90 dnů v II. pracovní kategorii; v roce 1984 je jako druh činnosti uvedeno
12 05 01 IA / 61 01 01 II a vykázáno 183 dnů v I. pracovní kategorii a 183 dnů v II. pracovní
kategorii; v letech 1985 až 1988 je jako druh činnosti uvedeno 61 01 01 II (montér ocelových
konstrukcí) a vykázáno vždy 365 dnů v II. pracovní kategorii; v roce 1989 je jako druh činnosti
uvedeno 61 01 01 II / 01 01 79 a vykázáno 365 dnů v II. pracovní kategorii; za rok 1990
bylo jako druh činnosti uvedeno 61 01 01 II / 01 01 79 a vykázáno 62 dnů v I. pracovní kategorii
a 303 dnů v II. pracovní kategorii, ovšem následně byl do evidenčního listu proveden dodatečný
záznam druhu činnosti 25 17 01 IA / 30 09 88 a ještě později bylo novým záznamem za rok 1990
vykázáno 181 dnů v I. pracovní kategorii a 184 dnů v II. pracovní kategorii; v roce 1991
je jako druh činnosti uvedeno 61 01 01 II / 01 01 79 a vykázáno 365 dnů v II. pracovní kategorii;
v roce 1992 je jako druh činnosti uvedeno 61 01 01 II / 01 01 79 a vykázáno 366 dnů v II.
pracovní kategorii; v letech 1993 a 1994 zařazení do pracovních kategorií není zohledněno
vzhledem k jejich zrušení zákonem č. 235/1992 Sb. V této souvislosti nutno podotknout,
že záznamy za roky 1974, 1975, 1976, 1977 a 1978 byly následně přeškrtány a přepsány,
přičemž namísto ve II. pracovní kategorii bylo vykazováno zařazení do I. pracovní kategorie.
Z otisku razítka na evidenčním listu důchodového pojištění se mimoto podává, že žalobce
byl v období od 30. 9. 1971 do 30. 9. 1973 na „vojenském cvičení“. S ohledem na věk žalobce
v té době a délku trvání údajného vojenského cvičení se nepochybně jednalo o základní
vojenskou službu. Tomu ostatně koresponduje údaj v osobní kartě provozu – útvaru, předložené
soudu zaměstnavatelem žalobce, podle něhož žalobce nastoupil vojenskou službu dne 29. 9. 1971
a ukončil ji dne 27. 9. 1973.
Hutní montáže jako bývalý zaměstnavatel žalobce soudu přípisem ze dne 2. 11. 2009
sdělily, že personální spis žalobce nemohou zapůjčit, neboť v archivu nebyl nalezen. S největší
pravděpodobností byl zničen při povodních v červenci 1997, kdy došlo k zaplavení a následné
skartaci části registratury, v níž byly uloženy osobní spisy bývalých zaměstnanců, jejichž pracovní
poměr skončil do roku 1994 a do července 1997 nedosáhli důchodového věku.
Žalobce ve výpovědi při jednání krajského soudu konaném dne 8. 10. 2009 uvedl,
že u Hutních montáží vykonával práce v preferované pracovní kategorii I. A od roku 1971
do roku 1992; pracoval jako zámečník. Byl vyučen jako montér ocelových konstrukcí a místem
výkonu práce byl závod vysoké pece v areálu bývalé NHKG (Nové huti Klementa Gottwalda).
Po ukončení vojenské služby konal tytéž práce zámečníka u vysokých pecí v bývalých VŽKG
(Vítkovických železárnách Klementa Gottwalda). V tomto pracovním zařazení pracoval po celou
dobu. Šlo o práce v nepříznivých klimatických podmínkách, v žáru, kdy v těsné blízkosti
byla koksovna. Opravy a zámečnické práce se konaly za chodu veškerého zařízení, prakticky
ve vzdálenosti cca 30 cm od odstavené pece, ve které byl žár. V tomto prostředí pracoval
v rozsahu až 250 hodin měsíčně i více. Při generálních opravách bylo na tuto práci současně
nasazeno až okolo 250 zaměstnanců. O problémy svého zařazení do preferované pracovní
kategorie se začal zajímat teprve v roce 2003. Potvrdil, že evidenční listy důchodového pojištění
za jednotlivé roky průběžně podepisoval, tenkrát si ovšem nevšímal vyznačených pracovních
kategorií, neboť jej to v té době nezajímalo. Zaměstnancům bylo sděleno, že v I. A pracovní
kategorii nemohou být vykazovány celé roky. Druhý podpis na evidenčních listech patří mzdové
účetní.
Svědek J C. při jednání krajského soudu konaném dne 8. 4. 2010 vypověděl, že u Hutních
montáží byl zaměstnán od roku 1966 do roku 2002, a to jako montér, resp. vedoucí montér.
Žalobce osobně zná, pracovali oba v podstatě ve stejné funkci montérů na různých pracovištích
jako byla Nová huť, Vítkovické železárny a další. Rozdíl mezi prací montéra a provozního
zámečníka tkvěl v tom, že montér se podílel hlavně na opravách a úpravách nových zařízení,
zatímco provozní zámečník se podílel hlavně na údržbě. K rozporu mezi údaji v evidenčních
listech důchodového pojištění žalobce a výsledku jednání komise pamětníků zopakoval závěr
komise pamětníků, totiž že u žalobce se skutečně jednalo výlučně o výkon práce v kategorii v I.
A, a to proto, že členové komise (mezi něž patřil i on) věděli a byli obeznámeni s tím, že žalobce
práci v preferované kategorii I.A po celou dobu vykonával.
Svědek M. V. při jednání krajského soudu konaném dne 8. 4. 2010 vypověděl, že u
Hutních montáží byl zaměstnán jako montér i jako tzv. skupinář. Žalobce zná z doby společného
působení v závodu vysoké pece, kde prováděli generální a střední opravy vysokých pecí. On
působil ve funkci montéra – opraváře vysokých pecí na různých pracovištích hutních podniků,
mimo jiné na Nové huti. Připustil, že i tam působil společně se žalobcem, přičemž žalobce tam
pracoval rovněž jako montér. Profese provozního zámečníka v té době takto nazývána nebyla,
jednalo se o práce montérů, svářečů, paličů či vazačů břemen jeřábů. On tehdy byl vedoucím
montérem, který řídil práci dalších montérů, mimo jiné též žalobce. Upřesnil, že pokud s
žalobcem konal práce na stejných pracovištích, tak to bylo v 70. letech ve Vítkovicích a na Nové
huti, neboť on následně odešel se svojí montážní skupinou pracovat do Východoslovenských
železáren Košice. V evidenčních listech důchodového pojištění byla jejich práce původně
zařazena do III. pracovní kategorie, později byla na základě změn příslušného výnosu změněna
na kategorii II. nebo I. Tak to bylo i v jeho případě, když on sám pobírá důchod přiznaný na
základě zařazení do I. A pracovní kategorie. Domnívá se, že změny zařazení do pracovních
kategorií měly být provedeny též u žalobce a tento měl být později rovněž veden v I. pracovní
kategorii.
Svědek J. P. při jednání krajského soudu konaném dne 8. 4. 2010 vypověděl, že u Hutních
montáží byl zaměstnán od roku 1958 až do odchodu do starobního důchodu v roce 2001 nebo
2002. On sám pracoval jako skupinář, vedoucí montér a vedoucí stavby. Žalobce zná, on působil
v závodě 2 Hutních montáží, zatímco žalobce pracoval v závodě 1, ale potkávali se při výkonu
prací na pracovištích bývalých VŽKG, závodu 1 – vysoké pece a závodu 5, který byl závodem
strojírenským. Potvrdil, že žalobce zde vykonával práce montéra, přičemž práce montéra a
provozního zámečníka byly totožné. Uvedl, že účelem jednání komise pamětníků bylo potvrzení,
resp. prohlášení, že v záznamu z jednání uvedení pracovníci skutečně konali práce v preferované
kategorii I.A, a to z důvodu, že dotyční pracovníci neměli pro účely přiznání důchodu dostatečné
listinné důkazy, které byly buď zničeny při povodni anebo bylo zařazení do pracovních kategorií
v evidenčních listech důchodového pojištění vykázáno nesprávně, popř. v těchto nebylo
dodatečně vyznačeno převedení jejich práce z kategorie II. na kategorii I. A. Svědek sám má
přiznán starobní důchod z kategorie I.A.
Svědek A. T. se sice k jednání krajského soudu konanému dne 22. 7. 2010 nedostavil,
přestože bylo doručení jeho předvolání řádně vykázáno, krajský soud proto provedl důkaz spisem
téhož soudu sp. zn. 21 Cad 151/2006, konkrétně svědeckou výpovědí A. T., zde slyšeného ve
skutkově obdobné věci jiného pracovníka Hutních montáží (viz rozsudek Krajského soudu
v Ostravě ze dne 2. 10. 2008, č. j. 21 Cad 151/2006 – 54, kasační stížnost proti němuž byla
zamítnuta rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 5. 2009, č. j. 4 Ads 12/2009 – 83).
Na jejím základě konstatoval, že na slyšení svědka nebylo třeba trvat, neboť svědek v uvedeném
řízení vypovídal především k obecným otázkám zařazování do pracovních kategorií a jejich
evidenci, jakož i praxi při zřizování komisí pamětníků, a není proto důvod pochybovat o tom, že
by ve zde projednávané věci vypovídal obdobně. Jeho výpovědí v uvedeném řízení bylo
doloženo, že na základě výnosu Federálního ministerstva hutnictví, strojírenství a elektrotechniky
č. 2/1988, č. 033/620/88, ze dne 14. 9. 1988, který umožňoval zařazení mimo jiné profese
provozních zámečníků pracujících na vysokých pecích do I. pracovní kategorie, byla více než
polovina provozních zaměstnanců organizací jako Nová Huť Ostrava, Třinecké železárny, Poldi
Kladno či Východoslovenské železárny Košice (kde byly opravy vykonávány) zařazena v I.
pracovní kategorii. U některých pracovníků, kteří v té době odcházeli do důchodu, byly
vyhotoveny nové evidenční listy důchodového pojištění, u dalších byly provedeny opravy na I.
pracovní kategorii. Pracovníci, kteří v letech 1990 až 1993 stále pracovali, byli vyzváni k
předložení čestných prohlášení o svém pracovním zařazení. U některých pracovníků,
např. provozních zámečníků, však v návaznosti na tuto změnu předpisů nebyly provedeny
odpovídající změny v evidenčních listech, a tito tak měli i nadále vyznačeno zařazení do II. či III.
pracovní kategorie, ačkoliv ve skutečnosti vykonávali práci v kategorii I. V těchto případech bylo
nejdříve postupováno tak, že po zjištění rozhodných skutečností byla vyhotovena příloha
k žádosti o důchod k průkazu zaměstnání patřících do I. a II. pracovní kategorie (tiskopis č. 126),
později byly zřízeny komise pamětníků, které projednávaly zařazení jednotlivých zaměstnanců.
Situace byla ztížena tím, že pracovníci Hutních montáží pracovali střídavě na různých
pracovištích u jednotlivých hutních podniků, přičemž vzhledem ke značnému rozsahu
zaměstnanců a pracovišť nebylo možno dohledat konkrétní evidenci; v roce 1997 byl navíc při
povodních zničen archiv, který obsahoval personální údaje a podklady o zaměstnancích.
Z dávkových spisů svědků, které si pro účely řízení vyžádal, krajský soud zjistil, že svědek
J. C. má vykázáno 5 let v I. pracovní kategorii, 20 let v II. pracovní kategorii a 18 let v III.
pracovní kategorii. Svědek M. V. má vykázáno 28 let v I. pracovní kategorii, 3 roky ve II.
pracovní kategorii a 6 let v III. pracovní kategorii. Svědek J. P. má vykázáno 27 let v I. pracovní
kategorii, 3 roky v II. pracovní kategorii a 7 let v III. pracovní kategorii, přičemž v jeho
evidenčních listech důchodového pojištění byla léta 1980 až 1988 původně vykazována jako
práce v II. pracovní kategorii, posléze však byla tato doba přeškrtána a vyznačena v I. pracovní
kategorii a přelepením byl stejně tak opraven druh činnosti na 25 08 02 IA (opravy a údržba
vysokých pecí).
IV.
Mezi účastníky je především sporné, zda lze na základě soudem provedených důkazů,
konkrétně listinných podkladů a svědeckých výpovědí, dospět k závěru, že žalobce pracoval
v I. A pracovní kategorii po celou dobu zaměstnání u Hutních montáží, tedy od 24. 6. 1971
(kdy ukončil učební poměr a přešel do pracovního poměru) do 31. 12. 1992 (tedy do zrušení
pracovních kategorií zákonem č. 235/1992 Sb.).
Krajský soud dospěl na základě provedeného dokazování k závěru, s nímž se plně
ztotožňuje i žalobce, totiž že jím vykonávaná práce zcela odpovídá zaměstnání,
které bylo podle resortního seznamu zařazeno do I. pracovní kategorie. Vzal za prokázáno,
že žalobce vykonával zaměstnání na stejných pracovištích a za stejných podmínek,
které odpovídají popisu pracovní činnosti uvedené v resortním seznamu (výnosu č. 1/1978,
ve znění výnosu č. 2/1988), tj. práci provozního zámečníka, číslo povolání 22 0-55, zařazenou
do I. pracovní kategorie pro účely důchodového zabezpečení. Krajský soud tedy přisvědčil
správnosti údajů v příloze k žádosti o důchod k průkazu zaměstnání patřících do I. a II. pracovní
kategorie (tiskopis č. 126) ze dne 17. 6. 2005, tedy že žalobce pracoval v době od 24. 6. 1971
do 31. 12. 1992 v kategorii I. K rozporu údajů v příloze k žádosti o důchod a údajů uvedených
v žalobcových evidenčních listech důchodového pojištění krajský soud konstatoval, že Hutní
montáže jako zaměstnavatel v tomto případě řádně nesplnily svoji povinnost podle §147 odst. 1
písm. d) vyhlášky č. 149/1988 Sb., totiž v evidenci, kterou organizace vedla o žalobci pro účely
sociálního zabezpečení, uvést označení druhu činnosti a doby jejího trvání,
přičemž jelikož žalobce vykonával zaměstnání zařazené do I. nebo II. pracovní kategorie,
zapisovat, resp. v souladu s pozdějšími změnami právní úpravy opravit údaje o době a trvání
práce (údajem počtu dnů za kalendářní dobu skutečné práce) a druh činnosti označit
podle názvosloví a podle pořadových čísel uvedených v resortních seznamech.
Stěžovatelka ve své velmi obsáhlé a důkladně zpracované kasační stížnosti namítala,
že krajský soud vzal za podklad svého rozhodnutí neúplné a nedostatečné svědecké výpovědi
a podklady, z nichž podle ní nelze ani extenzivním výkladem dovodit právní závěr,
k němuž krajský soud dospěl ve zrušujícím rozsudku a kterým stěžovatelku zavázal
pro další řízení, totiž že žalobce pracoval v I. A pracovní kategorii po celou dobu trvání
pracovního poměru u Hutních montáží od 24. 6. 1971 do 31. 12. 1992.
Nejvyšší správní soud neshledal námitky stěžovatelky důvodnými. Pro posouzení
věci je předně třeba poukázat na závěry rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne
27. 5. 2009, č. j. 4 Ads 12/2009 – 83, v němž zdejší soud judikoval, že krajský soud
může na základě provedeného dokazování v souladu s §77 odst. 2 s. ř. s. dospět
k závěru odchylnému oproti závěru České správy sociálního zabezpečení a zavázat
správní orgán závěrem o tom, že práce vykonávaná žalobcem odpovídal a zcela
zaměstnání, které podle resortního seznamu bylo zařazeno do I. pra covní kategorie
a nikoliv až do kategorie II. V takovém případě žalobou napadené rozhodnutí zruší pro vady řízení
spočívající v nedostatečně zjištěném skutkovém stavu. K takovému závěru dospěl též krajský soud
ve zde projednávané věci a Nejvyšší správní soud se s jeho hodnocením zcela ztotožňuje.
Krajský soud rovněž řádně odůvodnil svůj závěr, že údaje na evidenčních listech důchodového
pojištění žalobce jsou chybné. Postupoval přitom zcela v intencích ustanovení §77 s. ř. s.
ve spojení s §52 s. ř. s., zejména pak ve smyslu odst. 2 posledně uvedeného ustanovení
při jednání doplnil důkazy provedené stěžovatelkou, přičemž provedené důkazy hodnotil
podle zásady volného hodnocení důkazů, tedy jednotlivě i v jejich souhrnu i s důkazy
provedenými v řízení před správním orgánem a ve svém rozhodnutí vyšel ze skutkového
a právního stavu takto zjištěného.
Stěžovatelka předně namítala, že p říloha k žádosti o důchod k průkazu zaměstnání
patřících do I. a II. pracovní kategorie (tiskopis č. 126) ze dne 17. 6. 2005,
kterou byla zaměstnavatelem potvrzena doba zaměstnání žalobce v I. A pracovní kategorii,
byla podle jejího názoru vyhotovena jen na podkladě záznamu z jednání komise pamětníků
ze dne 28. 1. 2005, přičemž tento záznam byl vyhotoven pouze na základě čestných prohlášení
pracovníků. Stěžovatelce není známo, kde jsou tato čestná prohlášení v současné době uložena.
Nejvyšší správní soud se s tímto tvrzením stěžovatelky nemohl ztotožnit. Zejména
je třeba konstatovat, že v řízení před krajským soudem bylo na základě obsáhlého dokazování
při jednáních konaných dne 8. 10. 2009, 8. 4. 2010 a 22. 7. 2010, zejména pak na základě
svědeckých výpovědí náležitě prokázáno, že žalobcem vykonávaná práce plně odpovídala
zaměstnání, které bylo podle resortního seznamu (výnosu č. 1/1978, ve znění výnosu č. 2/1988)
zařazeno do I. pracovní kategorie a nikoliv do kategorie II. Jako svědkové před krajským soudem
vypovídali všichni členové komise pamětníků (J. C., M. V. a J. P.), která zařazení žalobce do I.
pracovní kategorie potvrdila, a krajský soud měl z jiného řízení v obdobné věci k dispozici též
svědeckou výpověď pana A. T., vedoucího personálních služeb Hutních montáží, jako
zapisovatele komise pamětníků. Z těchto svědeckých výpovědí je nepochybné, že komise
pamětníků, sestávající z dlouholetých vedoucích zaměstnanců Hutních montáží, nevycházela při
osvědčení zařazení žalobce do I. pracovní kategorie (pouze) z jeho čestného prohlášení, nýbrž
z osobních vědomostí a vzpomínek členů komise.
Z výpovědí všech členů komise pamětníků shodně vyplývá, že vykonávali totožné
či obdobné profese jako žalobce a žalobce osobně znají, popřípadě s ním dokonce
pracovali či působili na jednom pracovišti. Svědek M. V. vypověděl, že byl v té době
vedoucím montérem, který řídil práci dalších montérů, mimo jiné též žalobce. Členové komise
pamětníků u soudu na základě vlastních vědomostí shodně vypověděli, že žalobci
by měl být přiznán starobní důchod na základě působení v I. pracovní kategorii po zákonem
vyžadovanou dobu, neboť práci odpovídající tomuto zařazení vykonával, přičemž jim samotným
byl tento důchod stěžovatelkou přiznán a je jimi pobírán. Svědci shodně potvrdili, že žalobce
vykonával spolu s nimi práci tehdy označovanou jako montér, přičemž mezi výkonem práce
montéra (či montéra ocelových konstrukcí) a provozního zámečníka nebyl žádný rozdíl; všichni
vykonávali shodné práce, šlo o práce montérské, svářečské a další práce při opravě a údržbě
vysokých pecí, v prostředí s náročnými pracovními, zejména klimatickými podmínkami.
Nejvyšší správní soud konstatuje, že komise pamětníků při svém jednání v žádném
případě nevycházela pouze z čestného prohlášení žalobce (jak tvrdí stěžovatelka),
nýbrž významnou měrou vycházela z vlastních vědomostí a vzpomínek členů komise.
Je proto nerozhodné, že krajský soud při vydání napadeného rozsudku, jakož ani stěžovatelka
při vydání napadeného rozhodnutí neměly k dispozici přímo čestné prohlášení žalobce.
Ten mimoto relevantní skutečnosti v řízení sám opakovaně uváděl. Zdůraznil, že po celou dobu
pracoval jako zámečník, vykonával stále stejnou práci v nepříznivých klimatických podmínkách,
kdy v těsné blízkosti výkonu práce byla koksovna. Opravy a zámečnické práce se konaly za chodu
veškerého zařízení, prakticky ve vzdálenosti cca 30 cm od odstavené pece, ve které byl žár.
V tomto prostředí pracoval v rozsahu až 250 hodin měsíčně i více. Při generálních opravách
bylo na tuto práci současně nasazeno až okolo 250 zaměstnanců.
Vzhledem k tomu, že krajský soud na základě listinných podkladů a svědeckých výpovědí
dospěl k závěru, že práce vykonávané žalobcem zcela odpovídaly zaměstnání,
které bylo podle resortního seznamu zařazeno do I. pracovní kategorie, je třeba označit
za irelevantní též námitku stěžovatelky, že příloha k žádosti o důchod k průkazu zaměstnání
patřících do I. a II. pracovní kategorie měla být zaměstnavatelem vyhotovena na základě
obsáhlejšího přezkoumávání profesního zařazení žalobce a nikoliv vycházeje především
ze záznamu z jednání komise pamětníků.
V této souvislosti Nejvyšší správní soud konstatuje, že na hodnověrnosti svědeckých
výpovědí nic nemění argument stěžovatelky, že těmito výpověďmi nebyla doložena konkrétní
pracovní náplň žalobce v jednotlivých měsících a nebylo konkrétně prokázáno, po jakou dobu
žalobce pracoval v I. pracovní kategorii, a že danou rizikovou pracovní činnost vykonával
převážnou část celkové odpracované doby v jednotlivých dnech. Takové požadavky zdejší soud
hodnotí jako příliš detailistické, když není možné klást na výpovědi založené na vlastní paměti
a vzpomínkách svědků tak vysoké nároky, co do přesného vymezení žalobcem vykonávaných
prací v jednotlivých měsících či dokonce dnech. Zde je třeba znovu poukázat na výše uvedené
shodné svědecké výpovědi a konstatovat, že ačkoliv komise pamětníků sama nevymezila
konkrétní dobu zaměstnání žalobce v jednotlivých měsících na pozici odpovídající zařazení
do I. pracovní kategorie, příslušné období (od 24. 6. 1971 do 31. 12. 1992) je vymezeno právě
v příloze k žádosti o důchod k průkazu zaměstnání patřících do I. a II. pracovní kategorie,
která byla vyhotovena zaměstnavatelem žalobce na základě evidence přesné doby
jeho zaměstnání a předložena stěžovatelce jako podklad pro vydání rozhodnutí o žádosti žalobce
o starobní důchod. Při vystavení této listiny tedy zaměstnavatel žalobce vycházel ze záznamu
z jednání komise pamětníků (co do ověření skutečnosti, že práce vykonávané žalobcem skutečně
náležely do I. pracovní kategorie), jakož i dalších podkladů, na jejichž základě vymezil přesnou
délku trvání relevantního období.
Toliko na okraj zdejší soud podotýká (a dává za pravdu tvrzení žalobce ve vyjádření
ke kasační stížnosti), že stěžovatelka napadala výpovědi svědků teprve v kasační stížnosti,
aniž by v řízení před krajským soudem či přímo při jednání, které se konalo celkem třikrát
a jemuž byla pokaždé osobně přítomna též osoba pověřená jednat za stěžovatelku, věrohodnost
výpovědí jakkoliv zpochybňovala, požadovala jejich doplnění či se svědků při jednání na nyní
namítané chybějící údaje sama dotazovala. K dalším dílčím tvrzením stěžovatelky lze konstatovat,
že ze svědeckých výpovědí je rovněž zjevné, že označení žalobcem vykonávané práce jako práce
montéra či provozního zámečníka jsou navzájem v podstatě zaměnitelná, popř. velmi příbuzná.
Je nutno připustit, že přestože evidenční listy důchodového pojištění žalobce
byly Hutními montážemi jako jeho zaměstnavatelem stěžovatelce předloženy teprve po skončení
žalobcova pracovního poměru, původní listy byly nepochybně vyhotovovány průběžně
po jednotlivých letech a žalobcem (a mzdovou účetní Hutních montáží) rovněž za jednotlivé roky
podepisovány. Nejvyšší správní soud nemá důvod pochybovat o výpovědi žalobce při jednání
krajského soudu, totiž že tento se o problémy svého zařazení do preferované pracovní kategorie
začal zajímat teprve v roce 2003, v souvislosti s úvahami o podání žádosti o starobní důchod
a že evidenční listy důchodového pojištění sice průběžně podepisoval za jednotlivé roky,
při podpisu však nezkoumal vyznačení pracovních kategorií, neboť jej to v té době nezajímalo.
Zařazení do pracovních kategorií se navíc v průběhu času měnilo v důsledku změn právní úpravy,
a přestože žalobcovy evidenční listy důchodového pojištění byly zaměstnavatelem následně
částečně opraveny, konkrétně záznamy za roky 1974, 1975, 1976, 1977 a 1978 byly přeškrtány
a přepsány a namísto ve II. pracovní kategorii bylo vykázáno zařazení do I. pracovní kategorie,
tyto úpravy byly zjevně pouze dílčí a nedostatečné. Není přitom zřejmé, zda tyto deficity vznikly
na straně vedoucích montérů, kteří pro účely evidenčních listů důchodového pojištění
rozhodovali o zařazení jednotlivých, jim podřízených zaměstnanců do pracovních kategorií,
či snad na straně personálního oddělení, popř. mzdové účtárny Hutních montáží.
Z výpovědí svědků, jakož i spisové dokumentace v této i dalších obdobných věcech,
kterými se zdejší soud v minulosti zabýval, je totiž zřejmé, že jedním ze základních důvodů
zřizování komisí pamětníků bylo právě to, že v evidenčních listech důchodového pojištění mnoha
zaměstnanců (mimo jiné žalobce) nedošlo k řádnému zohlednění vývoje právní úpravy,
jinými slovy přestože těmito zaměstnanci vykonávané práce byly následně přeřazeny z II.
či II. do I. pracovní kategorie, v evidenčních listech nebyly tyto změny náležitě zohledněny
odpovídajícím přepisem údajů.
V této souvislosti zdejší soud znovu odkazuje i na výpověď svědka A. T., že v důsledku
vydání výnosu č. 2/1988 byla více než polovina provozních zaměstnanců (vykonávajících
obdobné práce jako žalobce) organizací jako Nová Huť Ostrava, Třinecké železárny, Poldi
Kladno či Východoslovenské železárny Košice zařazena v I. pracovní kategorii, přičemž u
některých pracovníků byly následně vyhotoveny nové evidenční listy důchodového pojištění, u
dalších však byly toliko prováděny opravy v evidenčních listech původních. U některých
pracovníků (mimo jiné žalobce) však v návaznosti na tuto změnu předpisů nebyly odpovídající
změny v evidenčních listech provedeny, a tito tak měli i nadále vyznačeno zařazení do II. či III.
pracovní kategorie, ačkoliv ve skutečnosti vykonávali práci v kategorii I. V těchto případech bylo
nejdříve postupováno tak, že po zjištění rozhodných skutečností byla vyhotovena příloha
k žádosti o důchod k průkazu zaměstnání patřících do I. a II. pracovní kategorie (tiskopis č. 126),
později byly zřízeny komise pamětníků, které projednávaly zařazení jednotlivých zaměstnanců.
Situace byla ztížena tím, že pracovníci Hutních montáží pracovali střídavě na různých
pracovištích u jednotlivých hutních podniků, přičemž vzhledem ke značnému rozsahu
zaměstnanců a pracovišť nebylo možno dohledat konkrétní evidenci; v roce 1997 byl navíc
při povodních zničen archiv, který obsahoval personální údaje a podklady o zaměstnancích.
To vše Nejvyšší správní soud připomíná zejména proto, že jednou ze stěžejních námitek
stěžovatelky byla argumentace, že doba zaměstnání v preferované pracovní kategorii
se měla potvrzovat přílohou k žádosti o důchod k průkazu zaměstnání patřících
do I. a II. pracovní kategorie až tehdy, pokud evidenční list důchodového pojištění daného
zaměstnance již v organizaci vůbec nebyl založen a komise pamětníků se měla zřizovat pouze
výjimečně za situace, kdy organizace neměla k dispozici vlastní příslušné záznamy o době a druhu
zaměstnání svých pracovníků. Komise pamětníků měla prokazovat pouze dobu zaměstnání,
nikoliv však zařazení do preferované pracovní kategorie. K tomu Nejvyšší správní soud uvádí,
že z žádného předpisu nevyplývá, že by komise pamětníků nemohla být zřizována též k jiným
účelům, významným pro posouzení důchodových nároků žadatele, pokud její členové
mají vědomost o skutečnostech důležitých pro posouzení nároku na dávku či její výši.
Lze připustit, že především byla zřizována za situace, kdy evidenční listy důchodového pojištění
zaměstnance nebyly k dispozici, ale jak již bylo judikováno např. v rozsudku zdejšího soudu
ze dne 27. 5. 2009, č. j. 4 Ads 12/2009 – 83, bylo možno ji zřídit též pro případ, kdy evidenční
listy nebyly úplné či obsahovaly rozporné údaje. Ostatně i žalobce ve vyjádření ke kasační
stížnosti zdůraznil, že zpracování přílohy k žádosti o důchod k průkazu zaměstnání patřících
do I. a II. pracovní kategorie (na základě čestných prohlášení a záznamu z jednání komise
pamětníků) bylo běžným způsobem prokazování zařazení zaměstnanců do pracovních kategorií,
a to jak z důvodu ztráty příslušných dokladů personálního oddělení při povodních v roce 1997,
tak i z důvodu nesprávného vykázání odpracované doby na evidenčních listech důchodového
pojištění v souvislosti s vydáním výnosu č. 2/1988, který umožňoval zařazení pracovníků
pracujících na vysokých pecích do I. pracovní kategorie, některým zaměstnancům včetně žalobce
nebyla ovšem změna kategorie v evidenčním listě vyznačena. Na výše uvedené závěry
jsou bez vlivu též případné, stěžovatelkou namítané nesrovnalosti mezi evidenčními listy
důchodového pojištění jiných klientů a pro ně zpracovanými přílohami k žádosti o důchod
k průkazu zaměstnání patřících do I. a II. pracovní kategorie. Případné deficity vedení evidence
u jiných zaměstnanců Hutních montáží správnost shora uvedených závěrů spíše potvrzují.
Tvrzení stěžovatelky, že vycházela z původních a úplných evidenčních listů důchodového
pojištění žalobce, neodpovídají skutečnosti. Jak již bylo výše naznačeno, Nejvyšší správní soud
zjistil, že v předložených evidenčních listech důchodového pojištění, vypracovaných dodatečně
po skončení pracovního poměru žalobce, je celá řada rozporů. Například v jediném průběžně
vyhotoveném evidenčním listu, odeslaném dne 5. 11. 1971 orgánu důchodového zabezpečení,
nebyla doba učebního poměru žalobce (11. 11. 1968 až 23. 6. 1971) zařazena do preferované
pracovní kategorie. V dodatečně vyhotoveném evidenčním listu o době zaměstnání a výdělku,
v rozporu s tímto údajem, je v roce 1970 zařazeno 92 dnů do I. pracovní kategorie a 273 dnů
do II. pracovní kategorie. V roce 1971 je rovněž 92 dnů zařazeno do I. pracovní kategorie
a 273 dnů do II. pracovní kategorie, jakoby se v celém rozsahu jednalo o odpracovanou pracovní
dobu, ačkoliv je nesporné, že od 30. 9. 1971 vykonával žalobce základní vojenskou službu.
Na rozdíl od toho rok 1972, kdy žalobce rovněž vykonával základní vojenskou službu,
je vyznačován jako výkon základní vojenské služby, tedy nikoliv jako výkon práce a bez zařazení
do preferované pracovní kategorie. V rubrice k roku 1973 je uvedeno, že byl zaměstnán
od 1. 1. 1973 do 31. 12. 1973, přičemž žalobce byl až do 30. 9. tohoto roku ve výkonu základní
vojenské služby. V preferované II. pracovní kategorii je mu hodnoceno 92 dnů, zbytek roku,
kdy byl žalobce na vojně (usuzováno podle délky vykázané doby), mu jako výkon práce
hodnocen není. Nejvyšší správní soud na tomto místě pokládá za potřebné uvést, že si je vědom
ustanovení §5 odst. 1 písm. g) nařízení vlády č. 117/1988 Sb., o zařazování zaměstnání
do I. a II. pracovní kategorie pro účely důchodového zabezpečení, podle něhož jako doba
zaměstnání I. (II.) pracovní kategorie se započítávají, jestliže jsou obklopeny touto dobou, též doba,
po kterou pracovník nemohl konat práci pro překážku v práci z důvodu obecného zájmu, nejde-li o dobu
zaměstnání, přičemž ustanovení odkazuje na příslušná ustanovení zákoníku práce a zákona
o branné výchově. Je zřejmé, že zaměstnavatel měl při vyhotovení evidenčních listů záměr
toto ustanovení respektovat, nicméně tak nečinil konsekventně, když část výkonu vojenské služby
jako výkon zaměstnání v preferované pracovní kategorii a další část mu takto nehodnotil. Přitom
hodnocení by mělo být pro celý výkon vojenské služby jednotné.
Významné nejasnosti jsou i ohledně vykonávaného druhu činnosti v letech 1974 až 1978,
která je klasifikována jako opravy a údržba vysokých pecí, přičemž toto slovní označení
je střídavě podřazováno buď pod profesi provozního zámečníka (resortní katalog č. 25 08 02/IA)
nebo pod profesi montér ocelových konstrukcí (resortní katalog č. 61 01 01/II), ačkoliv nová
klasifikace byla v době vyhotovení evidenčních listů již zaměstnavateli známa. V letech 1979
až 1988 je jako druh činnosti podle názvosloví uváděno montér ocelových konstrukcí, střídavě
je však podřazován pod pořadové číslo resortního katalogu buď 12 05 01/IA
nebo pod č. 61 01 01/II, ačkoliv žalobce uváděl a svědci jeho tvrzení podporují, že vykonával
stále stejnou práci. Způsob zpracování dodatečně vyhotovených evidenčních listů mimoto
vzbuzuje pochybnosti, zda doby zaměstnání v preferovaných kategoriích v nich vykazované
nebyly za jednotlivé roky vyplňovány blokově a toliko odhadem a bez patřičného ověření
skutečného pracovního zařazení žalobce.
Nejvyšší správní soud je přesvědčen, že z takto neúplně či nedostatečně vedených
evidenčních listů důchodového pojištění nebylo možno bez dalšího pro posouzení věci vycházet
a dobu pracovní činnosti v preferované pracovní kategorii bylo pak nutno získat i jinými
hodnověrnými doklady. Těmi i podle Nejvyššího správního soudu je nejen stěžovatelce
organizací Hutní montáže zaslaná příloha k žádosti o důchod k průkazu zaměstnání patřících
do I. a II. pracovní kategorie, kde je žalobci potvrzován výkon povolání v preferované
I. A pracovní kategorii, přičemž jde o zaměstnání provozního zámečníka, označeného
v resortním seznamu zaměstnání pod č. 25 08 02/IA, ale též především výslech svědků,
kteří byli spolupracovníky stěžovatele a kteří tuto skutečnost potvrzují. To pak zejména
za situace, kdy archiv Hutních montáží byl vyplaven při povodních v červenci 1997 a chybí
doklady, zejména původní evidenční listy a pracovní smlouvy, které by mohly vyjasnit rozpory
mezi přílohou k žádosti o důchod k průkazu zaměstnání patřících do I. a II. pracovní kategorie,
záznamem z jednání komise pamětníků a výpověďmi svědků na jedné straně a záznamy
v žalobcových evidenčních listech důchodového pojištění na straně druhé.
Zdejší soud dodává, že žalobce, jakož i jeho bývalý zaměstnavatel se v řízení snažili
o řádné doložení žalobcem vykonávaného druhu práce a jeho zařazení do příslušné pracovní
kategorie, a to na základě poskytnutí veškerých podkladů, které má zaměstnavatel aktuálně
k dispozici, a svědectví dlouholetých pracovníků zaměstnavatele, kteří dosvědčili, že vykonávali
totožné či obdobné profese jako žalobce a žalobce osobně znají, popřípadě s ním dokonce
pracovali či působili na jednom pracovišti, a uvedli, že žalobci by měl být přiznán starobní
důchod na základě působení v I. pracovní kategorii po zákonem vyžadovanou dobu,
přičemž jim samotným byl tento důchod stěžovatelkou přiznán a je jimi pobírán. K témuž závěru
přispívá též skutečnost, že na základě výnosu č. 2/1988, který umožňoval zařazení profese
provozních zámečníků pracujících na vysokých pecích do I. pracovní kategorie,
byla více než polovina provozních zaměstnanců obdobných organizací jako zaměstnavatele
žalobce zařazena v I. pracovní kategorii.
Na základě výše uvedených důvodů dospěl Nejvyšší správní soud po přezkoumání
napadeného rozsudku Krajského soudu v Ostravě, jakož i rozhodnutí stěžovatelky a další spisové
dokumentace k závěru, že nebyly naplněny tvrzené důvody podání kasační stížnosti podle §103
odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s. za použití ustanovení §109 odst. 2 a 3 s. ř. s. Kasační stížnost
proto není důvodná a Nejvyšší správní soud ji podle §110 odst. 1 poslední věty s. ř. s. zamítl.
O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud ve smyslu
ustanovení §60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení s ustanovením §120 s. ř. s. tak, že vzhledem k tomu,
že stěžovatelka neměla ve věci úspěch a žalobci žádné důvodně vynaložené náklady řízení
nevznikly, žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 24. května 2011
JUDr. Dagmar Nygrínová
předsedkyně senátu