ECLI:CZ:NSS:2011:4.ADS.158.2010:43
sp. zn. 4 Ads 158/2010 - 43
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar
Nygrínové a soudců JUDr. Marie Turkové a JUDr. Jiřího Pally v právní věci žalobce: N. T. B.,
zast. JUDr. Vladimírem Boleslavem, advokátem, se sídlem Plzeňská 70, Praha 5, proti žalované:
Česká správa sociálního zabezpečení, se sídlem Křížová 25, Praha 5, o kasační stížnosti
žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 1. 9. 2010, č. j. 42 Ad 49/2010 – 23,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Žalovaná rozhodnutím ze dne 7. 7. 2008, č. X, podle §29 písm. a) zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění účinném ke dni vydání rozhodnutí (dále jen „zákon o
důchodovém pojištění“) a čl. 5 odst. 1 Dohody mezi Československou republikou a Svazem
sovětských socialistických republik o sociálním zabezpečení (publikována pod č. 116/1960 Sb.,
dále jen „Dohoda“) přiznala žalobci od 1. 7. 2006 starobní důchod ve výši 2240 Kč měsíčně
s tím, že od ledna 2007 mu náleží ve výši 2384 Kč měsíčně a od ledna 2008 ve výši 2539 Kč
měsíčně.
V odůvodnění tohoto rozhodnutí žalovaná odkázala na čl. 5 odst. 1 Dohody,
z něhož dovodila, že občanům, kteří přesídlili z území jedné smluvní strany na území druhé
smluvní strany a získali doby pojištění podle českých právních předpisů, se důchod vypočítává
z vyměřovacího základu dosaženého v České republice s tím, že to samé platí i v případě,
kdy občan přesídlil do České republiky jako poživatel důchodu, pokud v České republice
pracoval. Rovněž tak žalovaná uvedla, že z rozhodného období pro stanovení výpočtového
základu se vylučují doby pojištění (zaměstnání) získané podle právních předpisů nástupnického
státu před 1. 1. 1996 a doba pobírání důchodové dávky v nástupnickém státě po 31. 12. 1995,
avšak doby pojištění (zaměstnání) získané v nástupnickém státě po 31. 12. 1995 se z rozhodného
období nevylučují.
V žalobě proti tomuto rozhodnutí a v průběhu řízení před krajským soudem žalobce
namítl, že čl. 5 odst. 2 Dohody obsahuje dvě věty, a proto z hlediska posouzení, jaké ustanovení
má být aplikováno, není rozhodné, zda občan po přesídlení na území České republiky pracoval
či nikoli, nýbrž to, zda přesídlil před přiznáním nebo naopak po přiznání důchodu druhou
smluvní stranou. V případě přesídlení občana z jedné země do druhé až po přiznání důchodu
se totiž podle čl. 5 odst. 2 věty druhé Dohody důchod vyměří z průměrného měsíčního výdělku
zaměstnanců obdobného oboru a kvalifikace ke dni jeho přiznání v zemi, do níž přesídlil.
Jiný výklad posuzované otázky by vedl buď k logickému nesmyslu nebo by svědčil o tom, že čl. 5
odst. 2 věta druhá Dohody byl pominut.
Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 4. 2. 2009, č. j. 42 Cad 239/2008 – 23, žalobu
proti tomuto rozhodnutí žalované jako nedůvodnou zamítl. V odůvodnění tohoto rozsudku soud
uvedl, že postupovat podle čl. 5 odst. 2 Dohody je možné pouze tehdy, když žadatel o důchod
po přesídlení na území České republiky nepracoval, a proto jedině v těchto případech se důchod
vyměří z průměrného měsíčního výdělku zaměstnanců obdobného oboru a kvalifikace ke dni
přiznání důchodu v zemi, do níž občan přesídlil.
Toto rozhodnutí však ke kasační stížnosti žalobce Nejvyšší správní soud rozsudkem
ze dne 15. 6. 2010, č. j. 4 Ads 58/2009 – 38, zrušil a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení.
V odůvodnění tohoto rozsudku Nejvyšší správní soud uvedl následující skutečnosti:
V projednávané věci je podstatou sporu způsob stanovení výdělku pro účely vyměření starobního důchodu
stěžovatele. Ten se totiž dovolával použití čl. 5 odst. 2 Dohody, podle něhož: „Občanům, kteří přesídlili z území
jedné smluvní strany na území druhé smluvní strany a po přesídlení nepracovali, vyměří se důchody a jiné dávky
z průměrného měsíčního výdělku zaměstnanců obdobného oboru a kvalifikace ke dni přiznání důchodu
nebo jiné dávky v zemi, do níž přesídlili. Stejně se postupuje při výpočtech důchodu a jiných dávek u občanů,
kteří přesídlili z jedné země do druhé po přiznání důchodu nebo jiné dávky.“ S odkazem na toto ustanovení
stěžovatel dovodil, že pokud přesídlil na území České republiky po přiznání starobního důchodu ruským orgánem
sociálního zabezpečení, musel mu být po přesídlení vyměřen český starobní důchod z průměrného měsíčního
výdělku, který ke dni jeho přiznání dosáhli v České republice zaměstnanci obdobného oboru a kvalifikace,
a to bez ohledu na to, zda po přesídlení pracoval či nikoliv. Naproti tomu krajský soud a žalovaná odkázaly
na čl. 5 odst. 1 Dohody, který zní
takto:„Občanům, kteří přesídlili z území jedné smluvní strany na území
druhé smluvní strany a po přesídlení pracovali, vyměřují se důchody a jiné dávky z výdělku dosaženého
v zaměstnání v zemi, do níž přesídlili.“ Na základě čl. 5 odst. 1 Dohody pak tyto orgány dospěly k závěru,
že pokud stěžovatel po přesídlení pracoval, musel mu být vyměřen starobní důchod z výdělku, který v České
republice dosáhl, i když mu byl před přesídlením přiznán ruský starobní důchod.
Krajský soud i žalovaná si však učinily úsudek o výkonu práce stěžovatele po přesídlení jen na základě
zjištění, že žadatel o důchod dosáhl v České republice výdělků a v rozhodném období pro stanovení osobního
vyměřovacího základu tak získal rovněž české doby pojištění. Samotným pobytem stěžovatele v České republice
za účelem výkonu výdělečné činnosti však nemohlo dojít k jeho přesídlení. Nejvyšší správní soud totiž v rozsudku
ze dne 20. 5. 2010, č. j. 6 Ads 56/2009 – 52, který lze vyhledat na www.nssoud.cz, dovodil, že „přesídlení
ve smyslu Dohody o sociálním zabezpečení uzavřené mezi ČSR a SSSR nastává nejdříve datem vydání souhlasu
s tímto přesídlením podle čl. II Protokolu k Dohodě; za souhlas je třeba považovat povolení k trvalému pobytu
podle §66 a násl. zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky.“ S tímto výkladem
pojmu přesídlení, jenž byl v uvedeném judikátu velmi obsáhle odůvodněn, se Nejvyšší správní soud plně ztotožňuje
i v nyní projednávané věci a neshledává žádného důvodu se od něho odchýlit.
Použití čl. 5 odst. 1 Dohody tedy v dané věci přicházelo v úvahu jen kdyby stěžovatel pracoval na území
České republiky po získání povolení k trvalému pobytu. Až za této situace by totiž bylo možné zvažovat,
zda přiznání starobního důchodu ruským orgánem sociálního zabezpečení před přesídlením stěžovatele na území
České republiky představuje právně relevantní skutečnost, nebo zda je rozhodující, že žadatel po přesídlení
pracoval a dosáhl tak v České republice výdělku, z něhož mu bylo možné vyměřit starobní důchod, aniž by muselo
být vycházeno z fiktivního výdělku uvedeného v čl. 5 odst. 2 Dohody.
Tato základní podmínka pro případnou aplikaci čl. 5 odst. 1 Dohody však nebyla v nyní projednávané
věci splněna. Stěžovatel totiž sice pracoval na území České republiky nepřetržitě od 1. 12. 2000, jak je zřejmé
z jeho osobního listu důchodového zabezpečení, který je založen ve správním spise, nicméně povolení k trvalému
pobytu mu bylo uděleno až dne 3. 5. 2006. O této skutečnosti nepochybně svědčí fotokopie průkazu o povolení
k pobytu, v němž se uvádí, že byl vydán dne 3. 5. 2006 s dobou platnosti na deset let pro typ povolení k trvalému
pobytu. Tyto údaje uvedené v průkazu o povolení k pobytu plně korespondují s ustanoveními §78 a §79 zákona
č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, které upravují
problematiku vydávání a obsahu průkazu o povolení k pobytu v návaznosti na udělení povolení k trvalému
pobytu. Průkaz o povolení k pobytu se podle §74 odst. 2 věty první zákona č. 326/1999 Sb. vydává namísto
písemného vyhotovení rozhodnutí, takže udělení povolení k trvalému pobytu stěžovateli ke dni 3. 5. 2006 nemůže
zpochybnit to, že se takové rozhodnutí ve správní spise nenachází. V něm je obsažena fotokopie potvrzení
o povoleném pobytu na území, které se podle §74 odst. 2 věty druhé zákona č. 326/1999 Sb. vydává spolu
s průkazem o povolení k pobytu. Podle tohoto potvrzení je stěžovatel dne 3. 5. 2006 přihlášen k trvalému pobytu
na adrese K., Š. 70. Navíc součástí správního spisu je i rozhodnutí Policie České republiky, Oblastního ředitelství
služby cizinecké a pohraniční policie Praha, Oddělení cizinecké policie Kladno ze dne 6. 4. 2006, č. j. SCPP-
00873/PH-III-CI-2006, které nabylo právní moci dne 3. 5. 2006. Tímto rozhodnutím bylo stěžovateli podle čl.
4 až 8 Směrnice Rady (EU) č. 2003/109/ES ze dne 25. 11. 2003, o právním postavení státních příslušníků
třetích zemí, kteří jsou dlouhodobě pobývajícími rezidenty, vydáno povolení k pobytu a přiznáno právní postavení
dlouhodobě pobývajícího rezidenta Evropské unie na území České republiky. Takové postavení má přitom podle
uvedeného evropského právního předpisu trvalou povahu a přiznává se státním příslušníkům třetích zemí při
splnění obdobných podmínek, za kterých se jim podle §65 a násl. zákona č. 326/1999 Sb. uděluje povolení
k trvalému pobytu na území České republiky. Konečně pak o udělení trvalého pobytu stěžovateli ke dni 3. 5.
2006 svědčí i to, že podle nedatovaného potvrzení Penzijního fondu Ruské federace byla stěžovateli od 1. 7. 2006
zastavena výplata ruského starobního důchodu z důvodu jeho trvalého pobytu v České republice.
Přestože tedy otázka udělení povolení k trvalému pobytu nebyla ve správním řízení ani v řízení
před krajským soudem řešena, může Nejvyšší správní soud na základě listin založených ve správním spise učinit
jednoznačný závěr, že stěžovatel toto povolení získal ke dni 3. 5. 2006. Teprve až tímto dnem tedy došlo
ve shodě se závěrem vysloveným v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 5. 2010,
č. j. 6 Ads 56/2009 – 52, k jeho přesídlení na území České republiky. Krátce po udělení trvalého pobytu
pak stěžovatel požádal o starobní důchod, který mu byl přiznán od 1. 7. 2006, přičemž podle §18 odst. 1
věty první zákona o důchodovém pojištění nebylo při stanovení osobního vyměřovacího základu vycházeno z období
kalendářního roku, ve kterém k přiznání důchodu došlo, takže v tomto směru byly zohledněny jen jeho výdělky
dosažené do konce roku 2005. Za tohoto stavu věci lze konstatovat, že stěžovatel po přesídlení na území České
republiky nepracoval a nedosáhl tak v této zemi výdělky, z nichž by bylo možné podle zákona o důchodovém
pojištění vyměřit starobní důchod. Hypotéza pro použití normy obsažené v čl. 5 odst. 1 Dohody tedy nebyla
v projednávané věci naplněna, takže stěžovateli musel být český starobní důchod vyměřen podle odstavce druhého
téhož ustanovení Dohody z průměrného měsíčního výdělku, který ke dni přiznání důchodu dosáhli v České
republice zaměstnanci obdobného oboru a kvalifikace.
V nyní projednávané věci tedy nebyla splněna základní podmínka pro použití čl. 5 odst. 1 Dohody,
takže krajský soud pochybil, když z tohoto ustanovení vycházel. V žalobním řízení tedy došlo k nesprávnému
posouzení právní otázky soudem, v důsledku čehož byl naplněn důvod kasační stížnosti podle §103 odst. 1
písm. a) s. ř. s. Za tohoto stavu věci se již Nejvyšší správní soud nemusel zabývat tím, zda-li by v případě práce
stěžovatele po přesídlení na území České republiky ve spojení s přiznáním starobního důchodu ruským orgánem
sociálního zabezpečení před přesídlením musel být při vyměření českého starobního důchodu aplikován první
odstavec čl. 5 Dohody, nebo jeho odstavec druhý.
Tímto právním názorem byl krajský soud v souladu s §110 odst. 3 zákona
č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“) v dalším
řízení vázán, a proto novým rozsudkem ze dne 1. 9. 2010, č. j. 42 Ad 49/2010 – 23, žalobou
napadené rozhodnutí pro nezákonnost zrušil a věc vrátil žalované k dalšímu řízení.
V něm zavázal žalovanou, aby postupovala podle čl. 5 odst. 2 Dohody a vyměřila žalobci starobní
důchod z průměrného měsíčního výdělku zaměstnanců obdobného oboru a kvalifikace v České
republice ke dni přiznání důchodu.
Proti tomuto rozsudku podala žalovaná (dále též „stěžovatelka“) v zákonem stanovené
lhůtě kasační stížnost z důvodu nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky
soudem, který je uveden v §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. V doplnění kasační stížnosti namítla,
že žalobce sice přesídlil na území České republiky dne 3. 5. 2006, avšak v ní se zdržoval
již od roku 2000 a od tohoto roku zde pracoval až do 31. 5. 2006. Žalobce tedy pracoval
na území České republiky i po přesídlení, což vylučuje jakoukoliv pochybnost o aplikovatelnosti
čl. 5 odst. 1 Dohody. Právní názor krajského soudu, který se shoduje s právním názorem
vysloveným Nejvyšším správním soudem, ji však zavazuje k tomu, aby při stanovení osobního
vyměřovacího základu podle §18 zákona o důchodovém pojištění zohlednila jen výdělky žalobce
do konce roku 2005 a vycházela z toho, že žalobce po přesídlení na území České republiky
nepracoval. S tímto závěrem však nelze souhlasit, neboť pojem přesídlení a na něj navazující
otázka, zda občan po něm pracoval či nikoliv (čl. 5 odst. 1 a 2 Dohody), nezakládá žádnou
přímou či nepřímou návaznost na vnitrostátní předpisy smluvní země a tedy ani na datum
přiznání důchodové dávky ani na kalendářní rok rozhodného období pro účely stanovení
osobního vyměřovacího základu ve smyslu §18 zákona o důchodovém pojištění. Krajský soud
tedy nevzal v úvahu nezpochybnitelnou skutečnost, že žalobce po přesídlení na území České
republiky pracoval. Právní názor krajského soudu je dále formulován natolik vágně,
že jí neposkytuje prostor pro náležité rozhodnutí ve věci a pro realizaci napadeného rozsudku.
Z něho je sice patrné, že výpočet starobního důchodu má být proveden podle čl. 5 odst. 2
Dohody, avšak není v něm zdůvodněno, z jakého titulu je právě kalendářní rok 2005 stěžejní
pro konstatování, že žalobce po přesídlení na území České republiky nepracoval,
ačkoliv tento závěr neodpovídá skutečnosti. Právní názor soudu by přitom měl být jednoznačně
formulovaným pokynem pro správní orgán, z něhož musí být patrné, jak má být v dalším řízení
postupováno. Tento požadavek platí tím spíše pro přezkumné řízení ve věcech důchodového
pojištění se zřetelem k jeho zvláštní povaze, kde vyslovený právní názor a z něho plynoucí
závazné pokyny pro vydání nového rozhodnutí musí být vyjádřeny zcela jednoznačným
způsobem vylučujícím jakoukoliv pochybnost, aby tak mohly tvořit součást výroku o zrušení
napadeného rozhodnutí a vrácení věci k dalšímu řízení. S ohledem na tyto skutečnosti
stěžovatelka navrhla, aby Nejvyšší správní soud rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne
1. 9. 2010, č. j. 42 Ad 49/2010 – 23, zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobce ve svém vyjádření ke kasační stížnosti navrhl její odmítnutí.
Podle něj totiž stěžovatelka nenamítla, že by se krajský soud neřídil závazným právním
názorem Nejvyššího správního soudu, nýbrž sama výslovně uznala, že jím byl vázán.
Proto je podle žalobce nutné kasační stížnost považovat za nepřípustnou ve smyslu §104 odst. 3
písm. a) s. ř. s.
Kasační stížnost je podle §104 odst. 3 písm. a) s. ř. s. nepřípustná proti rozhodnutí, jímž soud
rozhodl znovu poté, kdy jeho původní rozhodnutí bylo zrušeno Nejvyšším správním soudem; to neplatí,
je-li jako důvod kasační stížnosti namítáno, že se soud neřídil závazným právním názorem Nejvyššího správního
soudu.
Taková situace nastala i v projednávané věci, neboť Nejvyšší správní soud rozsudkem
ze dne 15. 6. 2010, č. j. 4 Ads 58/2009 – 38, zrušil původní rozsudek Krajského soudu v Praze
ze dne 4. 2. 2009, č. j. 42 Cad 239/2008 – 23, přičemž v novém rozsudku ze dne 1. 9. 2010,
č. j. 42 Ad 49/2010 – 23, se krajský soud zcela řídil závazným právním názorem Nejvyššího
správního soudu a na základě něho učinil závěr, že žalobci je nutné vyměřit starobní důchod
z fiktivního výdělku uvedeného v čl. 5 odst. 2 Dohody. Nejvyšší správní soud přitom
ve zrušujícím rozsudku zcela jednoznačně vyjádřil, že žalobce přesídlil na území České republiky
dne 3. 5. 2006, přičemž podle §18 odst. 1 věty první zákona o důchodovém pojištění mohou
být při stanovení osobního vyměřovacího základu zohledněny jen jeho výdělky dosažené
do konce roku 2005. Z toho pak dovodil, že žalobce po přesídlení nedosáhl v České republice
výdělky, z nichž by bylo možné podle zákona o důchodovém pojištění vyměřit starobní důchod,
v důsledku čehož nebyla v dané věci naplněna hypotéza pro použití právní normy obsažené
v čl. 5 odst. 1 Dohody. Stěžovatelka tedy poukazem na práci žalobce v České republice v krátkém
časovém období od jeho přesídlení do dne 31. 5. 2006 toliko polemizovala s odůvodněním
tohoto zcela jednoznačně formulovaného právního názoru Nejvyššího správního soudu,
z něhož pak vycházel i krajský soud v novém rozhodnutí. Kasační stížnost, ve které stěžovatelka
jen zpochybňuje odůvodnění závazného právního názoru vysloveného v příslušné věci Nejvyšším
správním soudem a ve které se toliko dožaduje jeho revize, však podle současné právní úpravy
nelze podat.
S ohledem na všechny shora uvedené skutečnosti dospěl Nejvyšší správní soud k závěru,
že kasační stížnost stěžovatelky proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 1. 9. 2010,
č. j. 42 Ad 49/2010 – 23, je nepřípustná, a proto ji podle §120 a §46 odst. 1 písm. d) s. ř. s.
odmítl. S ohledem na tento výsledek pak podle §120 a §60 odst. 3 věty první téhož zákona
nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Vzhledem k tomu, že Nejvyšší správní soud rozhodl o věci samé, nemusel se již zabývat
návrhem stěžovatelky na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 28. února 2011
JUDr. Dagmar Nygrínová
předsedkyně senátu