ECLI:CZ:NSS:2011:4.ADS.36.2011:93
sp. zn. 4 Ads 36/2011 - 93
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar
Nygrínové a soudců JUDr. Marie Turkové a JUDr. Jiřího Pally v právní věci žalobce: JUDr. B.
B., zast. JUDr. Milanem Jelínkem, advokátem, se sídlem Resslova 1253, Hradec Králové, proti
žalované: Notářská komora České republiky, se sídlem Apolinářská 442/12, Praha 2, zast.
JUDr. Janem Camrdou, advokátem, se sídlem Masarykovo nám. 225, Benešov, o kasační stížnosti
žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 5. 2010, č. j. 10 Ca 296/2008 – 45,
takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 19. 5. 2010, č. j. 10 Ca 296/2008 - 45,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Rozhodnutím Prezidia Notářské komory České republiky (žalovaného) ze dne
18. 6. 2008, č. j. KK 3/2007 – 98, bylo potvrzeno rozhodnutí Kárné komise Notářské komory
České republiky ze dne 29. 1. 2008, č. j. KK 3/2007 - 66, která rozhodla o tom, že žalobce
se dopustil kárného provinění tím, že ve své kanceláři dne 2. 2. 2007 neumožnil kontrolní komisi
provést kontrolu dědických spisů starších jednoho roku, čímž porušil povinnost uloženou
mu usnesením prezidia Notářské komory v Hradci Králové ze dne 15. 12. 2006, a tedy i §45
odst. 3 zákona č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (not ářský řád), ve znění účinném
ke dni vydání napadeného rozhodnutí, ve spojení s §24a odst. 5 Organizačního řádu Notářské
komory ČR a notářských komor. Svým jednáním tak žalobce porušil ve smyslu §48 odst. 1
notářského řádu povinnost stanovenou oběma uvedenými předpisy. Za toto kárné provinění
mu bylo uloženo kárné opatření – pokuta ve výši 20 000 Kč.
V odůvodnění svého rozhodnutí žalovaná poukázala na příslušná ustanovení notářského
řádu upravující činnost notáře a výkon dohledu nad jeho činností (§1 odst. 2, §4, §45
odst. 3 a §46 notářského řádu) a zamítla námitku žalobce, že podle právní úpravy v občanském
soudním řádu a navazujících právních předpisech nelze dědické soudní spisy předkládat
k nahlédnutí třetím osobám. Konstatovala, že občanský soudní řád upravuje postup soudu
a účastníků v občanském soudním řízení, a týká se tudíž pouze samotného soudního řízení
a vztahu soudu, resp. soudního komisaře, k účastníkům řízení či dalším osobám majícím věcný
vztah k řízení. Občanský soudní řád však neupravuje vztah soudních komisařů k orgánům
dohledu vůči notářům jako soudním komisařům v řízení o dědictví, ať již ze strany Ministerstva
spravedlnosti, či ze strany orgánů notářské samosprávy. Provádění dohledu nad činností notářů
tudíž v žádném případě nelze považovat za nahlížení do spisu ve smyslu úpravy v občanském
soudním řádu a předpisech navazujících, ale za provádění kontr oly řádného postupu notářů
jako soudních komisařů v řízení o dědictví.
K námitce žalobce, ohledně nedodržení subjektivní tříměsíční lhůty k podání kárného
návrhu, žalovaná uvedla, že žalobce vychází pouze z dohadu, že se snad kárný navrhovatel,
jímž je prezident Notářské komory v Hradci Králové (dále též „prezident“), dozvěděl o kárném
provinění dříve, než na zasedání prezídia Notářské komory v Hradci Králové konaném dne
24. 2. 2007, na kterém předseda kontrolní komise předložil prezídiu zápis z kontroly. Prezident
Notářské komory v Hradci králové, který je oprávněn kárný návrh předložit, výslovně potvrdil
i při jednání o opravném prostředku, že se o kárném provinění dozvěděl až dne 24. 2. 2007
z předloženého zápisu o kontrole. Právě takový zápis ostatně představoval úplnou informaci
o skutečnostech tvořících základ kárného provinění a proto by ani jakákoliv případná předchozí
částečná informace v tomto směru stěží mohla být považována za informaci ve smyslu §49
odst. 3 notářského řádu.
Žalovaná nepřisvědčila ani námitce žalobce, že vý še kárného opatření (pokuty)
je neúměrně vysoká. Vycházela ze všeobecně známého poz natku, že každý notář,
který je rovnoměrně pověřován vyřizováním dědických věcí ve smyslu §175 za občanského
soudního řádu, nemůže být - s ohledem na své příjmy z této agendy - existenčně ohrožen
pokutou ve výši 20 000 Kč. Přiměřenost výše uložené pokuty kárnou komisí spatřuje žalovaná
v závažnosti kárného provinění žalobce, který v rozporu se zájmy občanů i samotného
notářského stavu bránil účinnému fungování zákonného systému dohledu na činnost notářů.
Žalobce podal proti rozhodnutí žalované žalobu, v níž namítal, že kárný návrh byl podán
po uplynutí tříměsíční subjektivní lhůty. Rozhodující totiž podle názoru žalobce není okamžik,
kdy se o kárném provinění dozvěděl prezident notářské komory, ale prezidium, neboť to je podle
§32 notářského řádu řídícím a výkonným orgánem notářské komory, zatímco prezident je podle
§33 téhož zákona osobou, která reprezentuje komoru navenek a jedná jejím jménem,
jinak vykonává v podstatě jen řídící a organizační činnosti s výjimkou rozhodnutí, jež nesnesou
odkladu, která však musí být dodatečně schválena prezidiem. Pro počátek běhu subjektivní lhůty
tedy není rozhodující až okamžik formálního seznámení prezidenta s jednáním zakládajícím kárné
provinění, ale moment, kdy se s takovým jednáním seznámilo prezidium. Bez rozhodnutí prezidia
(případě dodatečného schválení prezidiem) nemůže být ostatně ani kárný návrh podán.
Z kárného návrhu je pak patrné, že kontrolní komisi, jež měla u žalobce provést spisovou
kontrolu, tvořilo několik členů prezidia, takže v okamžiku, kdy žalobce odmítl předložit spisy
ke kontrole, vědělo prezidium Notářské komory v Hradci Králové o jednání zakládajícím kárné
provinění. Vedle toho žalobce uvedl, že v den kontroly (2. 2. 2007 od 9:00 hod.) proběhlo
zasedání prezidia, a to i za přítomnosti některých členů kontrolní komise. Zabývalo se mimo jiné
přípisem žalobce ze dne 1. 2. 2007, jímž bylo jednoznačně sděleno, že žalobce neakceptuje
způsob provedení kontroly, jak mu byl avizován. Pokud pak téhož dne v 11:30 hod. kontrolní
komise navštívila za účelem kontroly sídlo notářského úřadu ža lobce, je jen málo přijatelné
a pochopitelné, že téhož dne nebyl prezident notářské komory informován o tom, že žalobce
kontrolu odmítl. Tomuto názoru žalobce nasvědčuje i výpověď JUDr. V ., předsedy kontrolní
komise, který nevyloučil, že informoval prezidenta o neúspěšné kontrole již 2. 2. 2007. Přitom je
podle žalobce lhostejné, jakým způsobem se prezident dozví, že kontrola nebyla umožněna a
není třeba, aby se tak stalo písemnou zprávou. Subjektivní lhůta k podání kárného návrhu tedy
počala podle žalobce běžet nejpozději již 3. 2. 2007 a nikoli až 24. 2. 2007, kdy byla na zasedání
notářské komory formálně projednána zpráva o průběhu kontroly. Žalobce vyjádřil přesvědčení,
že podání kárného návrhu dne 22. 5. 2007 bylo učiněno až po uplynutí zákonné tříměsíční lhůty.
Žalobce dále namítal, že nemůže být trestán za jiný právní názor, který zastává
ke způsobu provádění kontroly soudních spisů. Podle jeho názoru je třeba na nahlížení
do soudních spisů vztáhnout příslušná ustanovení občanského soudního řádu a vyhlášky
č. 37/1992 Sb., ministerstva spravedlnosti České republiky, o jednacím řádu pro okresní a krajské
soudy (dále též „jednací řád“), podle kterých je vyloučeno „stěhovat“ soudní spisy do kanceláře
notářské komory a bez jakéhokoli vyjádření příslušného soudního úředníka je předkládat
k nahlížení třetím osobám. Kontrolní komise si tak měla vyžádat souhlas předsedy senátu,
který projednává danou dědickou věc, k nahlédnutí do příslušného spisu podle §44 odst. 2 o. s. ř.
Ze strany žalobce se nejednalo o žádnou svévoli, ale o to, aby kontrola spisů proběhla v souladu
se zákonem.
Žalobce rovněž vyjádřil nesouhlas s výší uloženého kárného opatření. Poukázal
na skutečnost, že se jedná o jeho první kárné provinění, které navíc spočívá v jiném právním
názoru, nejedná se o odpírání pravomoci notářské komory, ale jen o to, aby byla vykonávána
zákonným způsobem. To charakterizuje míru závažnosti kárného provinění. Z tohoto důvodu
nemůže obstát uložení sankce v horní polovině sazby. Žalovaná podle názoru žalobce pochybila
také v tom, že nezjišťovala jeho osobní a majetkové poměry a zda je výše pokuty přiměřená.
Toto opomenutí je podle žalobce v rozporu s judikaturou Ústavního soudu. Uzavřel, že byla
nesprávně posouzena závažnost jeho provinění a mělo mu být uloženo kárné opatření ve formě
písemného napomenutí. Navrhl, aby Městský soud v Praze rozhodnutí žalované zrušil a uložil
jí nahradit žalobci náklady řízení.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 19. 5. 2010, č. j. 10 Ca 296/2008 – 45, žalobu
zamítl a rozhodl dále, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Námitce
uplynutí subjektivní tříměsíční lhůty stanovené v §49 odst. 3 notářského řádu městský soud
nepřisvědčil. Poukázal na skutečnost, že sám prezident Notář ské komory v Hradci Králové
již v kárném návrhu tvrdil, že se o skutku žalobce, v němž je spatřováno kárné provinění
dozvěděl dne 24. 2. 2007. K otázce dodržení tříměsíční subjektivní lhůty byli v řízení před kárnou
komisí vyslechnuti všichni členové kontrolní komise, kteří měli u žalobce dne 2. 2. 2007 vykonat
kontrolu dědických spisů starších jednoho roku, a to JUDr. M., JUDr. Š., JUDr. U. a JUDr. N.
Všechny shodně vypověděly, že prezidentu Notářské komory v Hradci Králové nesdělovaly
výsledek kontroly, která u žalobce měla proběhnout dne 2. 2. 2007, a kterou on jim odepřel
provést. Z těchto výpovědí podle názoru městského soudu jednoznačně plyne, že se prezident
Notářské komory v Hradci Králové nedozvěděl o kárném provinění dříve než 24. 2. 2007, kdy
byla zpráva o neuskutečnění kontroly dědických spisů u žalobce projednána prezidiem Notářské
komory v Hradci Králové.
Městský soud, na rozdíl od žalobce, dospěl k závěru, že ani výpověď předsedy kontrolní
komise JUDr. V. nezpochybňuje zachování zákonné tříměsíční subjektivní lhůty. JUDr. V. před
kárnou komisí vypověděl, že vypracoval zápis o kontrole, nevzpomíná si však, zda zápis posílal
poštou nebo jej přímo předal prezidentovi na dalším jednání prezidia, ani kdy informoval
prezidenta notářské komory o výsledku kontroly. Také uvedl, že informovat o výsledcích
kontroly jinak než písemně není zvykem. Tato výpověď tak podle městského soudu jednoznačně
nevyvrací, ale ani nepodporuje závěr o dodržení třím ěsíční subjektivní lhůty, neboť předseda
kontrolní komise si na rozhodné skutečnosti již nevzpomněl. Nepodařilo se tedy prokázat, že by
se prezident Notářské komory v Hradci Králové dozvěděl o výsledku kontroly spisů u žalobce
dříve než 24. 2. 2007 a je proto třeba vycházet z toho, že se o skutku žalobce, v němž je
spatřováno kárné provinění, dozvěděl dne 24. 2. 2007 na zasedání prezidia Notářské komory
v Hradci Králové, na němž předseda kontrolní komise JUDr. V . předložil prezidiu zápis o
kontrole u žalobce konané dne 2. 2. 2007. Pokud byl kárný návrh doručen předsedkyni kárné
komise dne 22. 5. 2007, stalo se tak nepochybně v průběhu zákonné tříměsíční lhůty a tudíž včas.
Městský soud se neztotožnil s názorem žalobce, že pro počátek běhu subjektivní lhůty
pro zahájení kárného řízení postačovala vědomost (některých) členů prezidia Notářské komory
v Hradci Králové o skutku, v němž je spatřováno kárné provinění. Konstatoval, že aktivní
legitimace k podání návrhu na zahájení kárného řízení je upravena v §49 odst. 2 notářského řádu,
podle kterého se kárné řízení zahajuje na návrh ministra, prezidenta Komory, prezidenta
nebo předsedy krajského soudu. Mezi aktivně legitimovanými subjekty či orgány není uvedeno
prezidium notářské komory. V posuzované věci proto bylo zcela na místě odvíjet počátek
tříměsíční subjektivní lhůty ode dne, kdy se o skutku, v němž je spatřováno kárné provinění,
dozvěděl prezident Notářské komory v Hradci Králové. K námitce žalobce, že je jen málo
přijatelné a pochopitelné, že pokud proběhlo ráno dne 2. 2. 2007 zasedání prezidia Notářské
komory v Hradci Králové, při němž se přečetl dopis, v němž žalobce vyjadřoval svůj odmítavý
postoj k naplánované kontrole dědických spisů v jeho kanceláři, že by téhož dne nebyl prezident
notářské komory některým z členů kontrolního orgánu informován o tom, že žalobce kontrolu
skutečně odmítl, městský soud konstatoval, že se jedná pouze o domněnku žalobce, kterou ničím
nedokládá.
K námitce žalobce, že by postupoval v rozporu se zákonem, pokud by předložil spisy
ke kontrole kontrolní komisi Notářské komory v Hradci Králové, městský soud nepřisvědčil.
Zdůraznil, že i činnost notáře jako soudního komisaře podléhá dohledu vykonávanému
notářskou komorou podle §45 notářského řádu. Právní úprava obsažená v notářském řádu
tak představuje lex specialis vůči právní úpravě nahlížení do spisu obsažené v občanském
soudním řádu. Ustanovení §46 notářského řádu pak demonstrativně vyjmenovává,
jakými prostředky se dohled provádí (kontrola spisů, listin, předmětů úschov a evidenčních
pomůcek notáře). Pro úplnost městský soud uvedl, že žalo bcem zaujímaný právní názor
jej neopravňoval k odepření kontroly předmětných spisů. Notářská komora vystupovala
při kontrole jako orgán veřejné správy, tedy vykonávala vrchnostenskou pravomoc.
Kontrolovaná osoba je povinna se kontrole podrobit a nemůže ji odmítat s poukazem
na jiný první názor. Proti případné nezákonnosti může brojit až následně. Postup žalobce
při odmítnutí kontroly tak vykazoval znaky zakázané svépomoci proti výkonu veřejné moci.
Ani námitku žalobce týkající se nepřiměřenosti uloženého kárného opatření nevyhodnotil
soud jako důvodnou. Městský soud se v tomto směru ztotožnil s úvahou žalované, že žalobce
- notář nemůže být existenčně ohrožen uloženou pokutou ve výši 20 000 Kč.
Proti tomuto rozsudku Městského soudu v Praze podal žalobce (dále též „stěžovatel”)
včas kasační stížnost. Stejně jako již v žalobě namítal, že nebyla dodržena prekluzivní subjektivní
tříměsíční lhůta k podání kárného návrhu stanovená v §49 odst. 3 no tářského řádu,
neboť prezident Notářské komory v Hradci Králové podal návrh na zahájení kárného řízení dne
22. 5. 2007, přičemž uvedenou lhůtu je třeba počítat již ode dne 2. 2. 2007, kdy v kanceláři
stěžovatele měla proběhnout kontrola. Vyjádřil přesvědčení, že Městský soud v Praze
dostatečným způsobem nereflektuje, že oprávnění podat návrh na zahájení kárného řízení
není oprávněním, které je svěřeno prezidentu – fyzické osobě, nýbrž kompetencí,
která je prezidentu svěřena z titulu jeho veřejně mocenské funkce. Pravomoci prezidenta
jsou vymezeny v §33 notářského řádu – prezident především zastupuje komoru navenek, řídí
jednání prezidia a kolegia. Pravomoci prezidenta jsou tak podle názoru stěžovatele přímo
odvozeny od jeho funkce v prezidiu, které je řídícím a výkonným orgánem komory. V tomto
kontextu je třeba podle názoru stěžovatele interpretovat oprávnění prezid enta podat návrh
na zahájení řízení. Prezident je nositelem této pravomoci n ikoli za svou osobu,
nýbrž jako reprezentant notářské komory a prezidia. Jestliže tedy dne 2. 2. 2007 rozhodlo
prezidium Notářské komory v Hradci Králové o provedení kontroly ve stěžovatelově notářské
kanceláři navzdory vědomosti o tom, že spisy nebudou zpřístupněny dříve, než bude stěžovatel
zproštěn mlčenlivosti a jestliže přijalo stanovisko i pro případ, že stěžovatel kontrolu skutečně
neumožní, není podle názoru stěžovatele možno akceptovat závěr, že prezident notářské komory
se o skutku dozvěděl až z formální zprávy o provedení kontroly na dalším zasedání prezidia.
Návrhové oprávnění je prezidentu svěřeno jako reprezentantu prezidia. Jestliže tedy byla
u stěžovatele provedena kontrola z rozhodnutí prezidia a za účasti členů prezidia, je třeba počítat
běh prekluzivní lhůty již od 2. 2. 2007 a nikoli od okamžiku, kdy byl prezident formálně
seznámen s výsledky kontroly na následujícím zasedání prezidia.
Stěžovatel dále stejně jako již v žalobě namítal, že se kárného provinění nedopustil
a vyjádřil nesouhlas se závěrem Městského soudu v Praze, který tuto námitku žalobce zamítl
s tím, že činnost notáře jako soudního komisaře je třeba považovat za činnost,
nad kterou je notářská komora oprávněna vykonávat dohled a že právní úprava obsažená
v notářském řádu představuje lex specialis vůči právní úpravě nahlížení do spisu obsažené
v občanském soudním řádu. Stěžovatel uvedl, že notářské komoře vůbec nepřísluší pravomoc
kontrolovat činnost notáře jako soudního komisaře. I kdyby jí však takováto pravomoc příslušela,
obecná úprava povinnosti mlčenlivosti obsažená v §104 jednacího řádu v ničem neodporuje
úpravě obsažené v notářském řádu. Povinnost mlčenlivosti založená §104 jednacího řádu
totiž v ničem nebrání provedení kontroly samosprávným orgánem ani ji nepřiměřeně neztěžuje.
Ustanovení §45 notářského řádu a ustanovení §104 jednacího řádu tak podle stěžovatele nejsou
v logickém rozporu. Ten podle stěžovatele nastává mezi ustanovením §104 jednacího řádu
a rozhodnutím notářské komory, kterým byla stěžovateli uložena povinnost zpřístup nit spisy.
V této souvislosti stěžovatel zdůraznil, že rozhodnutí samosprávné korporace nemůže prolomit
povinnost, která je stěžovateli uložena obecně závazným pře dpisem. Takové rozhodnutí
by se totiž nepříznivým způsobem dotklo práva a zájmů osob stojících vně samosprávné
korporace a tedy mimo jejich mocenskou působnost. Rozhodnutím stavovské komory
tak podle stěžovatele nemůže dojít k prolomení povinnosti mlčenlivost založené obecně
závazným právním předpisem k ochraně osob stojících vně stavovské komory.
Stěžovatel dále namítal, že ve výroku, ani v odůvodnění rozhodnutí správních orgánů
obou stupňů není konkretizováno, z jakých okolností správní orgány dovodily, že se v daném
případě jedná o závažné porušení. Závažnost je přitom znakem skutkové podstaty kárného
provinění a je nutno ji posuzovat ve vztahu k zájmům a hodnotám, které jsou příslušnou právní
normou (ukládající povinnost, v jejímž porušení je spatřováno kárné provinění) chráněny.
Důvodem, proč stěžovatel neumožnil kontrolnímu orgánu nahlédnout do soudních spisů
byl právní názor stěžovatele, že je vázán povinností mlčenlivosti, které jej může zprostit pouze
předseda okresního soudu.
Závěr městského soudu, který v jednání žalobce spatřoval znaky zakázané svépomoci
proti výkonu veřejné moci označil stěžovatel za nesprávný. Podle stěžovatele je pravdou,
že notářská komora vystupuje při kontrole jako nositel veřejné moci a že je nadána
vrchnostenskými pravomocemi, nelze však přijmout závěr, že jednání stěžovatele bylo zakázanou
svépomocí. Notář totiž při výkonu funkce soudního komisaře požívá autority nezávislého soudu
a jako takový je vázán přísnou povinností mlčenlivosti. Odepřením přístupu k soudním spisům
hájil stěžovatel informační autonomii účastníků soudních řízen í, nikoli své zájmy a nemůže
se tudíž jednat o svépomoc, která je pojmově spojena s ochranou vlastních subjektivních práv
a zájmů vlastními prostředky.
Stěžovatel dále vyjádřil nesouhlas se závěrem městského soudu, že kárně obviněný nese
v kárném řízení důkazní břemeno, ohledně prokázání skutečností týkajících se jeho majetkových
poměrů. Podle názoru stěžovatele ani absence tvrzení a důkazů o majetkových poměrech
nezbavuje žalovanou povinnosti se z úřední povinnosti zabývat otázkou, zda uložená majetková
sankce je přiměřená, a to i s ohledem na majetkové poměry stěžovatele.
S odkazem na shora uvedené stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud kasační
stížností napadený rozsudek Městského soudu v Praze zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná ve vyjádření ke kasační stíž nosti nesouhlasila s právním výkladem příslušných
ustanovení notářského řádu, vztahujících se k posouzení otázky prekluze podání návrhu
na zahájení kárného řízení. Zdůraznila, že notářský řád v §49 odst. 2 taxativně stanoví,
kdo je oprávněn podat návrh na zahájení kárného řízení (vedle ministra, prezidenta Komory
České republiky se sídlem v Praze a předsedy krajského soudu), je oprávněn návrh podat
též prezident příslušné notářské komory, v daném případě Notářské komory v Hradci Králové.
Tuto pravomoc nelze proto výkladem právní normy nijak rozšiřovat na další jiné osoby či orgány,
a to ani na prezidium příslušné notářské komory, jak se účelově snaží tvrdit stěžovatel.
Podle ustanovení §49 odst. 3 notářského řádu má Notářská komo ra tyto orgány: a) kolegium,
b) prezidium, c) prezidenta notářské komory, d) revizní komisi. Tyto orgány je tedy třeba
rozlišovat. Vědomost členů prezidia, resp. kontrolní komise, kt eří byli přítomni na kontrole
u žalobce, o porušení předpisů, jež mohou mít za následek zahájení kárného řízení, automaticky
nemůže znamenat, že takovouto vědomost má i jiný orgán žalovaného. Výše uvedená skutečnost
byla v kárném řízení prokázána zejména výpověďmi svědků – členů kontrolní komise,
a to JUDr. O. M., JUDr. L. Š., JUDr. L. U., JUDr. Š. N. a JUDr. L. V. Ti potvrdili, že kárného
navrhovatele JUDr. M. H. o výsledku kontroly u žalobce neinformovali dříve, než na zasedání na
prezidia Notářské komory v Hradci Králové dne 24. 2. 2007. Pokud jde o subjektivní tříměsíční
lhůtu k podání návrhu, je již ze samotného pojmu „subjektivní lhůta“ zřejmé, že pro každého
navrhovatele počíná její běh samostatně, přičemž rozhodným okamžikem pro její počátek
je podle zákona okamžik, kdy se osoba navrhovatele dozví o kárném provinění; tuto lhůtu
je třeba posoudit ve vztahu k prezidentovi notářské komory. Žalovaná vyjádřila přesvědčení,
že v kárném řízení bylo jednoznačně prokázáno, že kárný navrhovatel se dozvěděl o kárném
provinění žalobce spočívajícím v neumožnění provedení kontroly (nařízené podle §46
notářského řádu usnesením notářské samosprávy – prezidia Notářské komory v Hradci Králové)
až dne 24. 2. 2007, na zasedání tohoto prezidia, kde byl kárný navrhovatel seznámen s výsledky
kontroly a kde mu byl předložen zápis kontrolní komise o vykonání marného pokusu o kontrolu
u žalobce dne 2. 2. 2007. Z toho žalovaná dovodila, že kárný návrh s ohledem na počátek běhu
příslušné lhůty byl podán včas, byl-li kárné komise Notářské komory ČR doručen dne
22. 5. 2007.
Žalovaná nesouhlasila ani s právním názorem žalovaného, v němž vyjadřoval
své přesvědčení o nemožnosti předložit spisy ke kontrole s ohledem na nutnost chránit osobní
informace účastníků dědických řízení v souladu se svou povinností mlčenlivosti. V tomto směru
se zcela ztotožnila s právním názorem a hodnocením zaujatým Městským soudem v Praze.
Žalovaná rovněž nesouhlasila s námitkou žalobce, že se nedopustil závažného kárného
provinění. Zdůraznila, že pokud by stěžovateli šlo pouze o výklad zákonnosti způsobu,
jakým je kontrolní pravomoc notářské samosprávy vykonávána v oblasti dědických spisů, mohl
jistě danou záležitost řešit odbornou diskusí na toto téma v rámci notářského stavu,
neboť podle jeho tvrzení měl s předmětnou pravomocí zásadní problémy již v minulosti,
při kontrolách, jichž se sám účastnil v postavení člena kontrolní komise notářské komory.
Rozdílný právní názor neopravňuje stěžovatele ke svévolnému odmítání pravomocí notářské
samosprávy.
Žalovaná se neztotožnila ani s námitkou stěžovatele, vztahující se k nepřiměřenosti
výše uložené pokuty ve vztahu k jeho příjmům. Navrhla, aby kasační stížnost byla
jako nedůvodná Nejvyšším správním soudem zamítnuta.
Stěžovatel v replice k vyjádření žalované setrval na svém stanovisku vyjádřeném v kasační
stížnosti ve vztahu k názoru na počítání běhu lhůty, v níž je kárný žalobce oprávněn zahájit
řízení. Vyjádřil přesvědčení, že prezident Notářské komory v Hradci Králové, který byl kárným
navrhovatelem, není v daném případě správním orgánem, nýbrž vykonavatelem veřejné správy.
Počátek běhu lhůty není pak odvozován od okamžiku, kdy se o kárném provinění dozví
vykonavatel veřejné správy, nýbrž kdy se o něm dozví správní orgán, jehož jménem daný
vykonavatel vystupuje. Je totiž nutno rozlišovat mezi subjektem veřejné správy a vykonavatelem
veřejné správy, jak na to upozorňuje Nejvyšší správní soud v rozsudku č. j. 1 As 53/2011 – 109,
ze dne 27. 7. 2011. Z hlediska běhu lhůty je podle žalobce rozhodující, kdy se o správním deliktu
příslušné prezidium, jehož reprezentantem je prezident. Podle ustanovení §33 odst. 1 notářského
řádu (které upravuje postavení prezidenta notářské komory), zastupuje prezident notářskou
komoru navenek a jedná jejím jménem ve všech věcech. Pokud by počátek lhůty pro podání
návrhu na zahájení řízení byl skutečně spojen s osobou prezidenta, jakožto fyzické osoby,
pak by běh lhůty byl ovlivněn celou řadou faktorů ryze subjektivní povahy,
jako např. dlouhodobou nepřítomností, či nemocí prezidenta. Takový následek by odporoval
principu právní jistoty, který má být stanovením zákonných prekluzivních lhůt naopak
garantován. Podpůrně žalobce odkázal na závěry Ústavního soudu obsažené v nálezu
sp. zn. IV. ÚS 946/09, ze dne 11. 1. 2010, v němž Ústavní soud posuzoval, podle jakých kritérií
má být stanoveno, kdy se o správním deliktu dozvěděla Rada pro rozhlasové a televizní vysílání.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v souladu s §109 odst. 2 a 3
zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“), vázán rozsahem a důvody,
které stěžovatel uplatnil ve své kasační stížnosti. Neshledal přitom vady podle §109 odst. 3
s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti, a které by jej opravňovaly
se od uplatněného důvodu kasační stížnosti odchýlit. Po přezkoumání kasační stížnosti dospěl
Nejvyšší správní soud k závěru, že je důvodná.
Z textu kasační stížnosti vyplývá, že ji stěžovatel podal z důvodů uvedených v ustanovení
§103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s.
Podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. lze kasační stížnost podat pouze z důvodu tvrzené
nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení.
Nesprávné posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení spočívá v tom,
že na správně zjištěný skutkový stav je aplikován nesprávný právní názor, popř. je sice aplikován
správný právní názor, ale tento je nesprávně vyložen.
Podle ustanovení §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. lze kasační stížnost podat z důvodu tvrzené
vady řízení spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí
vycházel, nemá oporu ve spisech nebo je s nimi v rozporu, nebo že při jejím zjišťování
byl porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým způsobem,
že to mohlo ovlivnit zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou vadu soud,
který ve věci rozhodoval, napadené rozhodnutí správního orgánu měl zrušit; za takovou vadu
řízení se považuje i nepřezkoumatelnost rozhodnutí správního orgánu pro nesrozumitelnost.
Stěžovatel v kasační stížnosti (a předtím již v řízení o žalobě), v prvé řadě namítal,
že nebyla dodržena tříměsíční subjektivní lhůta pro podání kárného návrhu stanovená v §49
odst. 3 notářského řádu. Stěžovatel nijak nezpochybňuje skutečnost, že prezident Notářské
komory v Hradci Králové podal návrh na zahájení kárnéh o řízení dne 22. 5. 200 7.
Podle stěžovatele je však třeba vycházet z toho, že se prezident notářské komory o jeho skutku,
který je mu kladen za vinu, dozvěděl již dne 2. 2. 2007 a nikoli až dne 24. 2. 2007 z písemné
zprávy kontrolní komise na zasedání prezidia Notářské komory v Hradci Králové, neboť pro běh
subjektivní lhůty k podání návrhu na zahájení kárného řízení je rozhodující okamžik,
kdy se o deliktu, pro nějž byl návrh podán, dozvěděl orgán, jehož je navrhovatel reprezentantem,
v daném případě prezidium Notářské komory v Hradci Králové.
Stěžovatel v této souvislosti rovněž uvedl, že pravomoci prezidenta jsou odvozeny
od jeho funkce v prezidiu a poukázal na skutečnost, že prezident notářské komory je nositelem
kárné pravomoci nikoli za svou osobu, nýbrž jako reprezentant notářské komory a prezidia.
Po stránce skutkové Nejvyšší správní soud odkazuje pro stručnost na rekapitulaci
provedenou Městským soudem v Praze v odůvodnění napadeného rozsudku, která zcela
odpovídá obsahu správního spisu a z níž naposledy uvedený soud činil své právní závěry.
Nejvyšší správní soud je však přesvědčen, že městský soud nesprávně v dané věci posoudil právní
otázku dodržení tříměsíční subjektivní lhůty kárného navrhovatele k podání návrhu na zahájení
kárného řízení proti stěžovateli.
Nutno předeslat, že podle §32 odst. 1 notářského řádu, prezidium je řídícím a výkonným
orgánem notářské komory.
Podle §33 odst. 1 notářského řádu prezident: a) zastupuje notářskou komoru navenek a jedná
jejím jménem ve všech věcech, b) řídí jednání kolegia , c) svolává prezidium nejméně jednou za tři měsíce; svolá
prezidium do deseti dnů vždy, požádá-li o to jedna třetina členů prezidia nebo po žádá-li o to revizní komise,
d) řídí jednání prezidia, e) činí rozhodnutí v působnosti prezidia, která nesnes ou odkladu; rozhodnutí musí
být schválena při nejbližším jednání prezidia, f) k žádosti notáře uděluje souhlas s jeho nepřítomností v notářském
úřadu po dobu delší než jeden měsíc.
Podle §49 odst. 1 notářského řádu, kárné řízení provádí kárná komise.
Podle odst. 2 téhož ustanovení kárné řízení se zahajuje na návrh ministra, prezidenta Komory,
prezidenta nebo předsedy krajského soudu (dále jen "navrhovatel"). V návrhu musí být uvedeno, jaké kárné
opatření je navrhováno.
Podle odst. 3 návrh může být podán do tří měsíců ode dne, kdy se navrhovatel o kárném provinění
dozvěděl, nejpozději však do jednoho roku ode dne, kdy ke kárnému provinění došlo.
Z citovaných ustanovení je zřejmé, že řídícím a výko nným orgánem notářské komory
je její prezidium, které navenek zastupuje prezident notářské komory a je rovněž nepochybné,
že právě jen prezident notářské komory je kárným navrhovatelem, neboť jen jemu je zákonem
svěřeno toto oprávnění. O tom není mezi účastníky sporu. Spornou je pouze otázka od jakého
okamžiku je třeba odvozovat běh lhůty pro podání kárného návrhu ze strany prezidenta notářské
komory, zda tato lhůta počíná běžet ode dne zjištění kárného provinění příslušným kontrolním
orgánem, kterým je v dané věci kontrolní komise, jejíž všichni členové, tedy JUDr. L. V., JUDr.
O. M., JUDr. L. Š., JUDr. L. U. a JUDr. Š. N. byli současně členy prezidia Notářské komory
v Hradci Králové.
Nejvyšší správní soud pokládá za potřebné uvést, že zásadní a stěžejní námitkou
stěžovatele, týkající se vymezení počátku běhu s ubjektivní prekluzivní lhůty pro zahájení kárného
řízení se již soudy v minulosti opakovaně zabývaly. Jednalo se především o soudy rozhodující
v řízení o kárné odpovědnosti soudců, ať již podle zákona č. 412/1991 Sb. o kárné odpovědnosti
soudců, či podle nové právní úpravy dané zákonem č. 7/2002 Sb., o řízení ve věcech soudců,
státních zástupců a soudních exekutorů. K řešené otázce se opakovaně vyjadřoval již i Ústavní
soud, a to např. v nálezu ze dne 3. 10. 2002, sp. zn. IV. ÚS 302/02, od jehož závěrů, byť se týkaly
kárné odpovědnosti soudců, nemá důvodu se Nejvyšší správní soud odchýlit ani v projednávané
věci, neboť podle jeho přesvědčení závěry v něm vyjádřené platí nepochybně i pro řízení o kárné
odpovědnosti notářů.
Nález Ústavního soudu se týkal výk ladu ustanovení §6 odst. 5 zákona č. 412/1991 Sb.,
o kárné odpovědnosti soudců, podle něhož návrh na zahájení kárného řízení musel být podán
u příslušného kárného soudu do dvou měsíců ode dne, kdy se orgán oprávněný podat návrh
dověděl o kárném provinění, nejpozději však do 1 roku ode dne spáchání kárného provinění.
Podle názoru Ústavního soudu část věty citovaného ustanovení §6 odst. 5 „kdy se orgán oprávněný podat
návrh dověděl o kárném provinění“, nelze chápat tak, že běh zákonné subje ktivní lhůty k podání návrhu
na kárné řízení počíná teprve dnem, kdy kárnému navrhovateli, tedy ministru spravedlnosti, byla oficiálně předána
zpráva o výsledku kontroly, neboť tím by počátek běhu uvedené lhůty se nutně stal věcí nahodilosti. Jinými slovy,
pověřil-li ministr spravedlnosti, jako orgán oprávněný podat návrh na zahájení kárného řízení, provedením
prověrky určitý odbor, což se běžně a pochopitelně děje, implikuje tento postup nicméně to, že lhůta k podání
návrhu na zahájení kárného řízení začíná běžet již dnem zjištění nedostatků tímto (kontrolním) orgánem
v konkrétním případě, a to bez jakékoli závislosti na době provedení prověrek a jejich výsledků u jiných soudů.
Lhůta dvou měsíců je dostatečně dlouhá k tomu, aby výsledky kontroly byly včas vyhodnoceny a vyvozeny
z ní případné závěry. Vzhledem k uvedenému byl tedy návrh podaný po uplynutí uvedené dvouměsíční lhůty,
učiněn opožděně.
V projednávané věci výkonný orgán Notářské komory v Hradci Králové, v čele
s prezidentem JUDr. M. H., usnesením ze dne 27. 10. 2 006, rozhodl o termínu konání kontroly
činnosti JUDr. B. B., notáře v Hradci Králové, a to na den 24. 11. 2006 se zaměřením na kontrolu
spisů dědické agendy starších jednoho roku. Prezídium stanovilo též kontrolní komisi ve složení
výše již uvedeném. Na dalším zasedání dne 15. 12. 2006 prezídium (opět v čele s kárným
navrhovatelem) přijalo usnesení, jímž rozhodlo o termínu konání následné kontroly, a to na den
2. 2. 2007. V daném termínu byl učiněn pokus o kontrolu, kterou však stěžovatel zmařil svým
negativním postojem k jejímu provedení. Zápis z pokusu o kontrolu byl proveden téhož dne, tj.
dne 2. 2. 2007 a podle obsahu správního spisu byl podepsán všemi členy kontrolní komise.
S odkazem na shora uvedený závěr Ústavního soudu v již zmíněném nálezu
sp. zn. IV. ÚS 302/02, je nepochybné, že kontrolní orgán notářské komory pověřený
provedením kontroly dědických spisů u stěžovatele, se o kárném provinění stěžovatele,
spočívajícím v neumožnění kontrolní orgánu notářské samosprávy provést kontrolu dědických
spisů starších jednoho roku v jeho kanceláři dne 2. 2. 2007, dozvěděl nepochybně bezprostředně
poté, co stěžovatel provedení této kontroly odepřel. Jen v tomto jediném stěžovatelově jednání
spatřoval kárný navrhovatel, kárná komise Notářské komory České republiky, i prezídium
téže notářské komory, kárné provinění stěžovatele. Okamžik zjištění důvodů pro uložení kárného
opatření byl tudíž znám bezprostředně po odepření kontroly ze strany stěžovatele, aniž by bylo
nutno naplnění skutkové podstaty kárného provinění jakkoliv dále zkoumat či vyhodnocovat,
neboť žádné jiné jednání stěžovatele, které by mohlo mít vliv na úvahu o naplnění zmíněné
skutkové podstaty kárného provinění již v úvahu nepřicházelo (srov. též např. se závěry rozsudku
Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 2. 1995, č. j. 7 A 147/1994 – 17). Již tento okamžik
byl tudíž tím, kdy se orgán pověřený kontrolou v konkrétním případě dozvěděl o kárném
provinění a kdy měl možnost se s ním seznámit i sám kárný navrhovatel. Takový závěr
je o to více platný za situace, kdy všichni členové kárné komise notářské komory byly též členy
výkonného orgánu téže komory, tedy prezidia, v jehož čele stál kárný žalobce.
V této souvislosti je možno odkázat též na rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci,
vydané v řízení o kárné odpovědnosti soudců, ze dne 14. 3. 2008, sp. zn. 1 Ds 1/2008,
v němž tento soud uvedl, že za okamžik vymezující běh subjektivní lhůty podle §9 odst. 1 a zákona
č. 7/2002 Sb., o řízení ve věcech soudců a státních zástupců, je třeba považovat v případě předsedy instančně
vyššího soudu (jako možného navrhovatele) okamžik, kdy složka jeho soudu, která kontrolní šetření na instančně
nižším soudu provedla, vyhotoví písemné zprávy (tj. bez ohledu na skutečnost, kdy zpráva byla předs edovi soudu
postoupena, či s ní byl seznámen).
Uvedené závěry platí nepochybně i pro vztah prezidenta notářské komory a kontrolního
orgánu téže veřejnoprávní korporace, byť jak již bylo uve deno, byly učiněny ve vztahu
ke kontrole činnosti a kárné odpovědnosti soudců.
Je možno shrnout, že lhůta k podání návrhu na zahájení kárného řízení počala kárnému
navrhovateli běžet již ode dne 2. 2. 2007, neboť nepochybně již v tento den vyhotovil předseda
kontrolní komise písemnou zprávu o marném pokusu provedení kontroly, při němž bylo
porušení zákona kladené stěžovateli za vinu, zjištěno. K připomenutí žalovaného ve vyjádření
ke kasační stížnosti o subjektivním charakteru lhůty k podání kárného návrhu nutno dodat,
že byť jde nepochybně o subjektivní lhůtu, je třeba „vědomí“ státního orgánu založit
na objektivní skutečnosti, tj. v daném případě na okamžiku, kdy příslušný orgán notářské
samosprávy provedl kontrolu se zjištěním kárného provinění a kdy o tom učinil zápis .
V opačném případě by nepochybně platilo riziko, na něž upozornil ve zmíněném nálezu i Ústavní
soud, že totiž pokud by počátek běhu této lhůty byl vázán na okamžik, kdy kárnému navrhovateli
byla oficiálně předána zpráva o výsledku kontroly, pak by se určení počátku běhu uvedené lhůty
stalo věcí naprosté nahodilosti, nehledě na to, že by tím mohla být tato lhůta neúměrně posunuta,
což by bylo v rozporu s požadavkem právní jistoty kontrolovaných osob.
Ze všech výše uvedených důvodů shledal Nejvyšší správní soud kasační námitku
stěžovatele, zpochybňující dodržení subjektivní tříměsíční lhůty kárným navrhovatelem
do podání návrhu na zahájení kárného řízení za oprávněnou, byť z poněkud jiných,
než jím uplatněných důvodů. Pokud je tudíž nutno tuto lhůtu odvozovat od okamžiku zjištění
kárného provinění kárnou komisí notářské samosprávy, v konkrétním případě ode dne 2. 2. 2007,
pak tříměsíční subjektivní lhůta k podání návrhu na zahájení kárného řízení uběhla dne 2. 5. 2007
a nejpozději v tento den mohl být kárný návrh podán s účinky zachování lhůty. Jelikož byl podán
až dne 22. 5. 2007, stalo se tak až po uplynutí uvedené lhůty a tudíž opožděně. Pro posouzení
věci je pak zcela nerozhodné, zda se kárný navrhovatel skutečně dozvěděl o kárném provinění
stěžovatele bezprostředně po provedení kontroly, nebo až při zasedání prezídia Notářské komory
dne 24. 2. 2007. Lhůta tří měsíců k podání návrhu na zahájení kárného řízení mu skončila
dne 2. 5. 2007 a byla dostatečně dlouhá k tomu, aby v uvedeném mezidobí mohl zvážit
a vyhodnotit, zda kárný návrh podá či nikoliv.
Pokud Městský soud v Praze dospěl v napadeném rozsudku k závěru, že návrh
na zahájení kárného řízení byl podán včas, je jeho závěr nezákonný, neboť spočívá
na nesprávném posouzení této právní otázky soudem v předcházejícím řízení. Stěžovatel
se tudíž právem dovolal důvodu uvedeného v §103 ods t. 1 písm. a) s. ř. s. Proto byla kasační
stížnost shledána důvodnou a důsledně tomu Nejvyšší správn í soud zrušil rozsudek městského
soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení, aniž by se musel zabývat dalšími v kasační stížnosti
uplatněnými námitkami. V dalším řízení je Městský soud v Praze vázán výše uvedeným právním
názorem Nejvyššího správního soudu, a proto zruší napadené rozhodnutí žalovaného,
neboť i ten v řízení řešenou otázku posoudil nesprávně (§110 odst. 1 a 3 s. ř. s.) a věc vrátí
žalovanému k dalšímu řízení.
V novém rozhodnutí rozhodne Městský soud v Praze i o náhradě nákladů řízení o kasační
stížnosti (§110 odst. 2 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 31. října 2011
JUDr. Dagmar Nygrínová
předsedkyně senátu