ECLI:CZ:NSS:2011:4.ADS.60.2011:35
sp. zn. 4 Ads 60/2011 - 35
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Turkové
a soudců JUDr. Jiřího Pally a JUDr. Dagmar Nygrínové v právní věci žalobce: TEPLO NOVÝ
BOR spol. s r.o., se sídlem Wolkerova 588, Nový Bor, zast. Ing. Otou Koškem, daňovým
poradcem, se sídlem tř. T. G. Masaryka 822, Nový Bor, proti žalované: Česká správa
sociálního zabezpečení, se sídlem Křížová 25, Praha 5, v řízení o kasační stížnosti žalobce
proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 7. 12. 2010,
č. j. 59 Ad 25/2010 - 19,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Žalovaná rozhodnutím ze dne 10. 5. 2010, č. j. 45091/010/9010/21.04.10/KK/125/R,
podle §90 odst. 5 správního řádu zamítla odvolání žalobce a potvrdila napadené
rozhodnutí Okresní správy sociálního zabezpečení Česká Lípa ze dne 24. 3. 2010,
č. j. 45001/010/9010/23.11.09/JU/020/R. V odůvodnění rozhodnutí o odvolání žalovaná
uvedla, že „vyměřovací základ organizace a malé organizace v zákoně č. 589/1992 Sb., ve znění účinném
od 1. 1. 2007 do 30. 6. 2007, bylo možné pomocí příslušných interpretačních postupů z ustanovení citovaného
zákona stanovit natolik určitě, jako částku odpovídající úhrnu vyměřovacích základů zaměstnanců,
že o jeho vymezení nemohlo být žádných nejasností. “. Podle žalované okresní správa sociálního
zabezpečení správně zamítla žádost žalobce o vrácení přeplatku na pojistn ém na sociální
zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti za období leden až červen 2007.
Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci rozsudkem ze dne 7. 12. 2010,
č. j. 59 Ad 25/2010 - 19, žalobu napadající rozhodnutí žalované zamítl. Rozhodnutí žalované
podle soudu není v rozporu s čl. 1 odst. 1 Ústavy ČR a čl. 2 odst. 3 a čl. 11 odst. 5 Listiny
základních práv a svobod. Organizace a malé organizace byly zákonem č. 589/1992 Sb., ve znění
účinném od 1. 1. 2007 do 30. 6. 2007, výslovn ě označeny za poplatníky pojistného. Tento zákon
také výslovně definoval dvě ze tří veličin rozhodných pro stanovení povinnosti organizace a malé
organizace platit pojistné za sebe, kterými jsou pojistné období a sazba pojistného. Poslední
veličinu pro určení výše pojistného, kterou představoval vyměřovací základ, bylo možné dovodit
pomocí interpretačních metod z ostatních ustanovení citovaného zákona, jak popsal Nejvyšší
správní soud v rozsudku ze dne 25. 2. 2010, č. j. 4 Ads 120/2009 - 88. Za tohoto stavu nelze
takovou interpretaci označit za zákonodárnou činnost porušující ústavní pořádek. Soud
dále poukázal na to, že do vynesení jeho rozsudku ze dne 1 9. 3. 2009, č. j. 59 Ca 15/2009 - 38,
neměl žalobce pochybnosti o své povinnosti platit pojistné, byl bez potíží schopen určit výši
pojistného, a to právě na základě úhrnu vyměřovacích základů zaměstnanců. Právní závěr
Nejvyššího správního soudu tak pro něho nemohl být překvapivý. S ohledem na tyto skutečnosti
soud žalobu zamítl.
Proti tomuto rozsudku podal žalobce (dále též „stěžovatel“) kasační stížnost z důvodu
uvedeného v §103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“). V ní uvedl, že „všechny náležitosti kasační stížnosti budou …
doplněny nejpozději do 1 měsíce od doručení příslušného usnesení“. Stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní
soud rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ze dne 7. 12. 2010,
č. j. 59 Ad 25/2010 - 19, zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Dříve, než Nejvyšší správní soud začne rozhodovat o věci samé, musí přezkoumat
dodržení zákonných podmínek pro řízení o kasační stížnosti. Podle §106 odst. 2 s. ř. s. musí
být kasační stížnost podána do dvou týdnů po doručení rozhodnutí soudu. Zmeškání lhůty
k podání kasační stížnosti přitom nelze prominout (§106 odst. 2 s. ř. s. in fine). Podle §46 odst. 1
písm. b) s. ř. s. soud odmítne návrh, jestliže byl podán opožděně.
Podle §40 odst. 1 s. ř. s. lhůta stanovená tímto zákonem, výzvou nebo rozhodnutím soudu počíná
běžet počátkem dne následujícího poté, kdy došlo ke skutečnosti určující její počátek. To neplatí o lhůtách
stanovených podle hodin. Podle §40 odst. 2 s. ř. s. lhůta určená podle týdnů, měsíců nebo roků končí
uplynutím dne, který se svým označením shoduje s dnem, který určil počátek lhůt y. Není-li takový
den v měsíci, končí lhůta uplynutím posledního dne tohoto měsíce. Podle §40 odst. 4 s. ř. s. lhůta je zachována,
bylo-li podání v poslední den lhůty předáno soudu nebo jemu zasláno prostřednictvím držitele poštovní licence,
popřípadě zvláštní poštovní licence anebo předáno orgánu, který má povinnost je doručit, nestanoví- li tento zákon
jinak.
Z obsahu spisu plyne, že stěžovatel byl zastoupen v řízení před krajským soudem
Ing. Otou Koškem na základě plné moci ze dne 9. 4. 2010.
V daném případě byl rozsudek krajského soudu doručen tomuto zástupci stěžovatele
v pátek 17. 12. 2010, což vyplývá z doručenky založené na č. l. 21 spisu. Tvrzení stěžovatele,
že rozsudek krajského soudu mu byl doručen dne 20. 12. 2010 , je proto nesprávné. V poučení
rozsudku byl stěžovatel, resp. jeho zástupce správně poučen o možnosti podání kasační stížnosti
a o dvoutýdenní lhůtě k jejímu podání. Lhůta dvou týdnů k podání kasační stížnosti v daném
případě počala běžet v sobotu 18. 12. 2010 a skončila v pátek 31. 12. 2010. K jejímu zachování
bylo třeba, aby nejpozději dne 31. 12. 2010 byla kasační stížnost předána soudu, nebo soudu
zaslána prostřednictvím držitele poštovní licence, popřípadě zvláštní poštovní licence,
anebo předána orgánu, který má povinnost podání doručit. Kasační stížnost byla nicméně
sepsána teprve až dne 3. 1. 2011 a podána v elektronické podobě se zaručeným elektronickým
podpisem téhož dne ve 20:57 hodin, jak je uvedeno na č. l. 23 až 25 spisu. Z toho vyplývá,
že kasační stížnost byla podána opožděně. Proto ji Nejvyšší správní soud podle §46 odst. 1
písm. b) s. ř. s., použitého přiměřeně podle §120 s. ř. s., odmítl.
O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud za použití
§60 odst. 3 s. ř. s. ve spojení s §120 téhož zákona tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich
náhradu, neboť kasační stížnost byla odmítnuta.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 11. května 2011
JUDr. Marie Turková
předsedkyně senátu