ECLI:CZ:NSS:2011:4.ADS.64.2011:76
sp. zn. 4 Ads 64/2011 - 76
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Turkové
a soudců JUDr. Jiřího Pally a JUDr. Dagmar Nygrínové v právní věci žalobkyně: R. P., zast. Mgr.
Dagmar Rezkovou Dřímalovou, advokátkou, se sídlem Muchova 9/223, Praha 6, proti
žalovanému: Ministerstvo práce a sociálních věcí, se sídlem Na Poříčním právu 1, Praha 2,
v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 2.
2011, č. j. 4 Ad 49/2010 - 51,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Ustanovené zástupkyni žalobkyně Mgr. Dagmar Rezkové Dřímalové se p ř i z n á v á
odměna za zastupování a náhrada hotových výdajů v částce 2880 Kč, která jí bude
vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů od právní moci tohoto
rozsudku.
Odůvodnění:
Úřad práce hlavního města Prahy, pobočka v Praze 4, rozhodnutím ze dne 3. 7. 2009,
č. j. ABE-6539/2009-04/A2, podle §39 odst. 1 písm. a) a §41 zákon a č. 435/2004 Sb.,
o zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o zaměstnanosti“) nepřiznal
žalobkyni ode dne 1. 7. 2009 podporu v nezaměstnanosti.
Žalovaný rozhodnutím ze dne 20. 10. 2009, č. j. 2009/68871- 424, podle §90 odst. 5
správního řádu odvolání žalobkyně zamítl a prvoinstanční rozhodnutí potvrdil. V odůvodnění
rozhodnutí o odvolání žalovaný uvedl, že v rozhodném období od 1. 7. 2006 do 1. 7. 2009
žalobkyně doložila zaměstnání u zaměstnavatele Česká republika - Kancelář Senátu za měsíce
září, listopad a prosinec 2008 a za měsíce leden, únor, duben , květen a červen 2009.
Jelikož však byla žalobkyně v evidenci uchazečů o zaměstnání i v době od 23. 1. 2009
do 31. 3. 2009, nemohla jí podle §41 odst. 2 věty druhé zákona o zaměstnanosti
být za toto období započítána doba důchodového pojištění. Žalobkyně tedy v rozhodném
období tří let před zařazením do evidence ucha zečů o zaměstnání získala zaměstnáním
nebo jinou výdělečnou činností dobu důchodového pojištění podle zvláštního právního předpisu
v délce pouze 6 měsíců, a nikoliv alespoň 12 měsíců, takže nesplnila podmínku pro vznik nároku
na podporu v nezaměstnanosti uvedenou v §39 odst. 1 písm. a) zákona o zaměstnanosti.
Žalobkyně rovněž nedoložila ani žádnou náhradní dobu zaměstnání, kterou by bylo možné
podle §41 odst. 2 zákona o zaměstnanosti započíst do doby důchodového pojištění získané
v posledních třech letech před zařazením do evidence uchazečů o zaměstnání. Náhradní dobou
zaměstnání přitom v dané věci nebyla doba výkonu dlouhodobé dobrovolnické služby
na základě smlouvy dobrovolníka s vysílající organizací ve smyslu §41 odst. 3 písm. e)
zákona o zaměstnanosti, neboť rozsah odpracovaných hodin žalobkyně nepřekročil za období
od dubna do června 2009 v průměru alespoň 20 hodin v kalendářním týdnu.
Hodiny odpracované v ostatních měsících přitom nejsou rozhodné, neboť žalobkyně
byla do 31. 3. 2009 v evidenci uchazečů o zaměstnání a podle §41 odst. 2 věty druhé zákona
o zaměstnanosti tak doba výkonu této činnosti nemůže být započítána mezi náhradní dobu
zaměstnání. Z taxativního výčtu uvedeného v §41 odst. 3 zákona o zaměstnanosti dále jasně
vyplývá, že jako náhradní dobu zaměstnání nelze posoudit ani prodej časop isu Nový prostor.
Navíc touto činností žalobkyně nezískala dobu důchodového pojištění podle §39 odst. 1
písm. a) zákona o zaměstnanosti, neboť její výkon nezakládal účast na důchodovém
pojištění. Jakkoliv se žalobkyni může toto rozhodnutí jevit jako tvrdé, jsou správní orgány
podle žalovaného povinny postupovat v souladu s platnými právními předpisy a nejsou
oprávněny při jejich aplikaci činit výjimky.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 17. 2. 2011, č. j. 4 Ad 49/2010 - 51, žalobu
proti rozhodnutí žalovaného jako nedůvodnou zamítl. V odůvodnění tohoto rozsudku soud
uvedl, že žalobkyně v rozhodném období prokázala výkon pracovní činnosti zakládající
povinnost odvádět pojistné na důchodové pojištění za dobu šesti měsíců. Podle §39 odst. 1
písm. a) zákona o zaměstnanosti však žalobkyně musela pro vznik nároku na podporu
v nezaměstnanosti získat alespoň dvanáct měsíců důchodového pojištění. Jako náhradní doba
zaměstnání se podle §41 odst. 3 zákona o zaměs tnanosti započítává výkon dlouhodobé
dobrovolnické služby na základě smlouvy dobrovolníka s vysílající organizací, pokud rozsah
vykonávané služby překračuje alespoň 20 hodin v kalendářním týdnu. Rozsah dobrovolnické
služby žalobkyně se však pohyboval v rozmezí 20 až 30 hodin měsíčně, jak vyplývá z potvrzení
Sjednocené organizace nevidomých a slabozrakých ČR. Žalobkyně dále p ředložila doklady
o dobrovolnickém kursu, který má akreditaci Ministerstva vnitra. V něm však odpracovala
za duben 2009 38 hodin a 53 minut, za květen 2009 52 hodin a 3 minuty a za červen 2009
68 hodin a 1 minutu, přičemž k hodinám odpracovaným do 31. 3. 2009 nemohlo být podle §41
odst. 2 věty druhé zákona o zaměstnanosti přihlédnuto. Také z potvrzení TyfloCentrum Praha,
o.p.s., jednoznačně vyplývá, že podmínka výkonu dlouhodobé dobrovolnické služby v rozsahu
alespoň 20 hodin v kalendářním týdnu nebyla splněna. Žalobkyni tak mohla být započtena
jen uvedená doba zaměstnání u zaměstnavatele Česká republika - Kancelář Senátu. Ve vztahu
k prodeji časopisu Nový prostor žalobkyně neprokázala, že by tuto činnost vykonávala na základě
pracovního poměru nebo dohody o pracovní činnosti. Proto žalobkyní prokázanou dobu prodeje
tohoto časopisu nebylo možné zahrnout mezi dobu důchodového pojištění. Žalobkyně
tedy podle soudu nesplnila podmínky pro vznik nároku na podporu v nezaměstnanosti,
takže správní orgány obou stupňů postupovaly správně, když jí tuto dávku nepřiznaly.
Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) v zákonem stanovené
lhůtě kasační stížnost z důvodu tvrzené nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní
otázky soudem v předcházejícím řízení, který je uveden v §103 odst. 1 písm. a) soudního řádu
správního (dále jen „s. ř. s.“).
Stěžovatelka v kasační stížnosti stejně jako v žalobě namítla, že splnila všechny podmínky
po vznik nároku na přiznání podpory v nezaměstnanosti, neboť doložila, že v rozhodném
období před zařazením do evidence uchazečů o zaměstnání vykonávala pracovní činnost
zakládající povinnost odvádět pojistné na důchodové pojištění u zaměstnavatele Česká republika
- Kancelář Senátu a vykonávala dlouhodobou dobrovolnickou službu na základě
smlouvy dobrovolníka s vysílající organizací, s níž dlouhodobě spolupracuje. Dále stěžovatelka
namítla, že byla zároveň prodejcem časopisu Nový prostor a období výkonu této činnosti
tak mělo být považováno za náhradní dobu zaměstnání ve smyslu příslušných ustanovení zákona
o zaměstnanosti. Konečně stěžovatelka namítla administrativní pochybení Městského soudu
v Praze, u něhož v roce 2008 došlo k duplicitě spisových značek. S ohledem na tyto skutečnosti
stěžovatelka navrhla, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek Městského soudu v Praze
ze dne 17. 2. 2011, č. j. 4 Ad 49/2010 - 51, zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že stěžovatelka doložila dobu výkonu
své dobrovolnické činnosti pouze v rozsahu 20 až 30 hodin měsíčně, takže tato doba nemohla
být podle §41 odst. 3 písm. e) zákona o zaměstnanosti považována za náhradní dobu
zaměstnání. Navíc výkon dobrovolnické činnosti v tomto rozsahu nemohl stěžovatelce v žádném
případě bránit ve výkonu zaměstnání nebo jiné výdělečné činnosti a tím ani k splnění podmínky
pro přiznání podpory v nezaměstnanosti stanovené v §39 odst. 1 písm. a) zákona
o zaměstnanosti. Dále stěžovatelka nikdy nedoložila, že by v rozhodném období prodávala
časopis Nový prostor v rámci pracovního poměru, v němž by byla důchodově pojištěna,
jakož ani dobu tohoto domnělého důchodového pojištění. Správní orgány přitom nemohou
rozhodovat pouze na základě domněnek uchazečů o zaměstnání o tom, jaká doba
a z jakého důvodu má být započítána do doby důchodového pojištění pro účely posuzování
vzniku nároku na podporu v nezaměstnanosti. Navíc podle §42 odst. 2 zákona o zaměstnanosti
je doložení skutečností rozhodných pro přiznání tohoto nároku povinností uchazeče
o zaměstnání. Jestliže tedy stěžovatelka neprokázala dobu důchodového pojištění
alespoň v délce 12 měsíců, tak jí nemohla být podpora v nezaměstnanosti přiznána.
Kromě toho sama stěžovatelka uznala, že po dobu prodeje časopisu Nový prostor
nebyla důchodově pojištěna a pouze se domnívá, že tomu tak mělo být. Navíc o téměř identické
situaci stěžovatelky již Nejvyšší správní soud rozhodl rozsudkem z e dne 18. 11. 2010,
č. j. 4 Ads 75/2010 - 104, kterým kasační stížnost stěžovatelky zamítl. Jediným rozdílem
oproti tehdejšímu případu je jen datum podání žádosti o podporu v nezaměstnanosti a doložení
dalších tří měsíců důchodového pojištění stěžovatelkou. S ohledem na tyto skutečnosti žalovaný
navrhl, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost jako nedůvodnou zamítl.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v souladu s §109 odst. 2 a 3 s. ř. s.,
podle nichž byl vázán rozsahem a důvody, jež byly stěžovatelkou v kasační stížnosti uplatněny.
Přitom neshledal vady uvedené v §109 odst. 3 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední
povinnosti.
Nárok na podporu v nezaměstnanosti má uchazeč o zaměstnání, který získal
v rozhodném období zaměstnáním nebo jinou výdělečnou činností dobu důchodového pojištění
podle zvláštního právního předpisu v délce alespoň 12 měsíců. Rozhodným obdobím
pro posuzování nároku na podporu v nezaměstnanosti jsou poslední 3 roky před zařazením
do evidence uchazečů o zaměstnání [§39 odst. 1 písm. a), §41 odst. 1 zákona o zaměstnanosti].
Dobu důchodového pojištění získávají také zaměstnanci v pracovním poměru a zaměstnanci
činní na základě dohody o pracovní činnosti, za které bylo v České republice zaplaceno pojistné
[§5 odst. 1 písm. a), f), §11 odst. 1 písm. a) zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění,
§3 odst. 1 písm. a), písm. b) bod 1 a 2 zákona č. 589/1992 Sb., o pojistném na sociální
zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti]. Zaměstnanci činní na základě dohody
o provedení práce však nejsou účastni důchodového pojištění, a proto na základě této formy
dohody o práci konané mimo pracovní poměr nelze splnit podmínku stanovenou v §39 odst. 1
písm. a) zákona o zaměstnanosti, která je potřebná pro přiznání podpory v nezaměstnanosti.
Z obsahu správního spisu a z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 11. 2010,
č. j. 4 Ads 75/2010 - 104, který se zabýval rozhodnutím o nepřiznání podpory v nezaměstnanosti
stěžovatelce ode dne 23. 1. 2009, vyplýva jí tyto rozhodné skutečnosti. Stěžovatelka byla zařazena
do evidence uchazečů o zaměstnání dne 1. 7. 2009, přičemž v rozhodném tříletém období
před tímto datem získala dobu důchodového pojištění pouze v rozsahu šesti měsíců a 22 dnů,
nikoliv šesti měsíců, jak nesprávně uvedly správní orgány i Měs tský soud v Praze. Jednalo
se o období od 1. 9. 2008 do 30. 9. 2008, od 1. 11. 2008 do 31. 12. 2008, od 1. 1. 2009
do 22. 1. 2009 a od 1. 4. 2009 do 30. 6. 2009, během nichž byla stěžovatelka na základě dohody
o pracovní činnosti ze dne 1. 9. 2008 zaměstnána u České republiky - Kanceláře Senátu
a vykonávala zde práci spočívající v přepisu doslovných stenografických turnusů ze schůzí Senátu
a jeho orgánů na základě diktátu. Stěžovatelka sice byla u tohoto subjektu zaměstnána
též v období od 23. 1. 2009 do 28. 2. 2009, avšak tato doba důchodového pojištění byla získána
v době vedení stěžovatelky v evidenci uchazečů o zaměstnání, která započala 23. 1. 2009
a skončila 31. 3. 2009, a proto k ní podle §41 odst. 2 věty druh é zákona o zaměstnanosti
nemohlo být přihlédnuto. V rozhodném období od 1. 7. 2006 do 1. 7. 2009 pak sice stěžovatelka
byla zaměstnána také u občanského sdružení Hewer, kde vykonávala asistenční služby u osob
s handicapem, seniorů či jinak potřebných osob, avšak u tohoto zaměstnavatele byla činná
na základě dohod o provedení práce ze dne 9. 9. 2008 a ze dn e 20. 1. 2009, na základě
nichž nemohla získat žádnou dobu důchodového pojištění. Období, v němž měla stěžovatelka
prodávat časopis Nový prostor, nemohlo být zahrnuto mezi dobu důchodového pojištění,
neboť stěžovatelka tak nečinila v rámci pracovního poměru nebo dohody o pracovní činnosti.
Není-li splněna podmínka stanovená v §39 odst. 1 písm. a) zákona o zaměstnanosti
předchozím zaměstnáním, lze tuto podmínku splnit i započtením náhradní doby zaměstnání,
za kterou se považuje také doba výkonu dlouhodobé dobrovolnické služby na základě smlouvy
dobrovolníka s vysílající organizací, které byla udělena akreditace Ministerstvem vnitra,
nebo výkonu veřejné služby na základě smlouvy o výkonu veřejné služby, pokud rozsah
vykonané služby překračuje v průměru alespoň 20 hodin v kalendářním týdnu [§41 odst. 2
věta první, odst. 3 písm. e) zákona o zaměstnanosti].
V dané věci sice stěžovatelka na základě smlouvy o výkonu dlouhodobé dobrovolnické
služby uzavřené se Sjednocenou organizací nevidomých a slabozrakých ČR vykonávala
dobrovolnickou službu od 8. 12. 2007, avšak její rozsah se podle potvrzení, které tato organizace
vystavila dne 19. 3. 2009, pohyboval pouze v rozmezí 20 až 30 hodin měsíčně. Dále stěžovatelka
vykonávala dobrovolnickou činnost pro TyfloCentrum Praha, o.p.s., v rozsahu 38 hodin
a 53 minut v dubnu 2009, 52 hodin a 3 minut v květnu 2009 a 68 hodin a 1 minuty
v červnu 2009. Ani v jednom z těchto měsíců tedy rozsah vykonané dobrovolnické činnosti
stěžovatelky nepřekročil v průměru alespoň 20 hodin v kalendářním týdnu. Hodiny
dobrovolnické činnosti odpracované stěžovatelkou pro TyfloCentrum Praha, o.p.s., v době
vedení v evidenci uchazečů o zaměstnání nemohou být podle již zmíněného §41 odst. 2
věty druhé zákona o zaměstnanosti pro účely přiznání podpory v nezaměstnanosti započítány
do doby důchodového pojištění. Navíc ani počet hodin dobrovolnické činnosti vykonávaný
pro tento subjekt v březnu 2009 neodpovídal požadovanému rozsahu. Výkon obou
dlouhodobých dobrovolnických služeb stěžovatelky proto není možné považovat za náhradní
doby zaměstnání a období jejich trvání nelze započíst do doby důchodového pojištění potřebné
pro nárok na podporu v nezaměstnanosti. Uvedený rozsah dlouhodobé dobrovolnické služby
přitom nebyl natolik časově náročný, že by stěžovatelce znemožn il výkon zaměstnání
zajišťující získání doby důchodového pojištění, a proto v tomto směru nemohlo
vůči ní dojít k zjevné nespravedlnosti (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
4. 3. 2010, č. j. 3 Ads 10/2010 - 72, www.nssoud.cz). Účast stěžovatelky na kvalifikačním kursu
pro pracovníky v sociálních službách, o které vydala Sje dnocená organizace nevidomých
a slabozrakých ČR potvrzení ze dne 5. 9. 2009, se podle §41 odst. 3 zákona o zaměstnanosti
nepovažuje za náhradní dobu zaměstnání, takže tato skutečnost nemá pro posouzení
věci žádný význam.
Lze tedy shrnout, že stěžovatelka v rozhodném tříletém období před zařazením
do evidence uchazečů o zaměstnání nezískala potřebnou dobu důcho dového pojištění
a ani jí nemohla být započtena žádná náhradní doba zaměstnání, v důsled ku čehož nesplnila
podmínku pro nárok na podporu v nezaměstnanosti uvedenou v §39 odst. 1 písm. a) zákona
o zaměstnanosti. Nepřiznání této dávky se může, s ohledem na dlouhodobou dobrovolnickou
činnost a další zmíněné pracovní aktivity vykonávané stěžovatelkou v rozhodném období,
jevit jako tvrdé. Nicméně ve shodě se žalovaným je nutné uvést, že zákon o zaměstnanosti
neumožňuje odstranit tvrdosti zákona, a proto při jeho aplikaci nelze činit žádné výjimky.
V této souvislosti je dále nutné dodat, že podmínka pro přiznání podpory v nezaměstnanosti
uvedená v §39 odst. 1 písm. a) zákona o zaměstnanosti je odůvodněna tím, aby tuto dávku
čerpali jen takoví uchazeči o zaměstnání, kteří po dostatečně dlouhou dobu před zařazením
do příslušné evidence přispívali na státní politiku zaměstnanosti. Příspěvek na státní politiku
zaměstnanosti se přitom podle zákona č. 589/1992 Sb., o pojistném na sociální zabezpečení
a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti, odvádí stejně jako pojistné na důchodové pojištění
jen za zaměstnance v pracovním poměru a zaměstnance činné na základě dohody o pracovní
činnosti. Pokud tedy na základě ostatních pracovních činností stěžovatelky nebyl za ni placen
příspěvek na státní politiku zaměstnanosti, nelze v nepřiznání podpory v nezaměstnanosti
z důvodu nedosažení potřebné doby pojištění spatřovat ani porušení žádn ého obecného principu
obsaženého v předpisech vyšší právní síly, než je zákon o zaměstnanosti.
Městský soud v Praze tedy nepochybil, když dospěl k závěru, že stěžovatelka
v dané věci nesplnila podmínku pro nárok na podporu v nezaměstnanosti zakotvenou v §39
odst. 1 písm. a) zákona o zaměstnanosti. V předcházejícím řízení tedy soud tuto právní otázku
posoudil správně, a proto nemohlo dojít k naplnění důvodu kasační stížnosti podle §103 odst. 1
písm. a) s. ř. s.
Stížnostní námitkou o administrativním pochybení Městského soudu v Praze,
k němuž mělo dojít v roce 2008 v důsledku duplicity spisových značek, se Nejvyšší správní soud
nemohl zabývat, neboť tato námitka je naprosto nekonkrétní, neobsahuje žádné bližší vysvětlení
a ani neuvádí, jaké má toto údaj né pochybení vliv na zákonnost žalobou napadeného rozhodnutí.
S ohledem na všechny shora uvedené skutečnosti dospěl Nejvyšší správní sou d k závěru,
že kasační stížnost není důvodná, a proto ji podle §110 odst. 1 věty druhé s. ř. s. zamítl. Současně
v souladu s §120 a §60 odst. 1 věty první s. ř. s. nepřiznal žádnému z účastníků právo
na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti, neboť stěžovatelka v něm neměla úspěch
a žalovanému v něm žádné náklady nad rámec jeho běžné úřední činnosti nevznikly.
Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 22. 4. 2010 , č. j. 3 Nc 74/2009 - 67,
byla stěžovatelce ustanovena zástupkyní pro řízení o žalobě advokátka Mgr. Dagmar Rezková
Dřímalová. Ustanovená advokátka je oprávněna zastupovat stěžovatelku také v řízení o kasační
stížnosti (srov. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 7. 2007,
č. j. 1 Afs 120/2006 - 117, publikované pod č. 1460/2008 Sb. NSS). V takovém případě hotové
výdaje a odměnu za zastupování platí stát (§120 a §35 odst. 8 vět a první s. ř. s.). Nejvyšší správní
soud proto přiznal ustanovené zástupkyni v souladu s jejími požadavky odměnu za zastupování
a náhradu hotových výdajů v celkové výši 2880 Kč, která se skládá z částky 2100 Kč za jeden
úkon právní služby [podání kasační stížnosti ze dne 30. 3. 2011 podle §7, §9 odst. 3 písm. f)
a §11 odst. 1 písm. d) vyhlášky č. 177/ 1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách
advokátů za poskytování právních služeb, ve znění pozdějších předpisů], z částky 300 Kč
za s tím související režijní paušál (§13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb.) a z částky 480 Kč
odpovídající 20 % dani z přidané hodnoty, jíž je advokátka povinna podle zvláštního právního
předpisu odvést z odměny za zastupování a náhrady, které byly vyjmenovány (§35 odst. 8 s. ř. s.).
Odměna za zastupování a náhrada hotových výdajů bude ustanovené zástupkyni vyplacena z účtu
Nejvyššího správního soudu v obvyklé lhůtě.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 23. září 2011
JUDr. Marie Turková
předsedkyně senátu