ECLI:CZ:NSS:2011:4.ADS.72.2011:81
sp. zn. 4 Ads 72/2011 - 81
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Turkové
a soudců JUDr. Jiřího Pally a JUDr. Dagmar Nygrínové v právní věci žalobce: R. M., zast. JUDr.
Denisem Mitrovićem, advokátem, se sídlem Mírové náměstí 274, Týniště nad Orlicí, proti
žalovanému: Hasičský záchranný sbor Královéhradeckého kraje, se sídlem nábřeží U Přívozu
122/4, Hradec Králové, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu
v Hradci Králové ze dne 31. 1. 2011, č. j. 30 Ad 4/2010 - 34,
takto:
Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 31. 1. 2011, č. j. 30 Ad 4/2010 - 34,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Rozhodnutím ředitele žalovaného ve věcech služebního poměru ze dne 5. 3. 2010,
č. j. HSHK-158-8/2010, bylo podle §190 zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru
příslušníků bezpečnostních sborů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „služební zákon“),
k odvolání žalobce změněno rozhodnutí ředitele kanceláře ředitele žalovaného ve věcech
služebního poměru ze dne 29. 5. 2008, č. j. HSHK-437/2008-KŘ, v celém rozsahu jeho výrokové
části
takto:„I. Průměrný hrubý měsíční příjem odvolatele pro výpočet náhrady za ztrátu na služebním příjmu
po skončení neschopnosti ke službě podle ustanovení §103 zákona o služebním poměru činí 30.221 Kč
pro rok 2007 a 31.128 Kč pro rok 2008. II. Náhrada za ztrátu na služebním příjmu se odvolateli poskytuje
měsíčně ve výši 17.606 Kč pro rok 2007 a ve výši 18.231 Kč pro rok 2008.“
K odvolací námitce o porušení práva účastníka řízení zakotveného v §174 odst. 1
písm. a) služebního zákona ředitel žalovaného uvedl, že v tomto ohledu skutečně došlo v řízení
před správním orgánem prvního stupně k pochybení. V souladu s rozhodovací praxí Nejvyššího
správního soudu je však přípustné zhojit případné formální nedostatky řízení v prvním stupni
v odvolacím řízení, které spolu s řízením prvoinstančním tvoří jeden celek. Tak se v odvolacím
řízení stalo, neboť žalobce se osobně zúčastnil jednání poradní komise, byl vyrozuměn
o výsledku jednání a využil i práva vyjádřit se k závěrům poradní komise. Tím došlo v odvolacím
řízení ke zhojení formálních nedostatků prvoinstančního řízení.
Další odvolací námitku představovalo tvrzení žalobce, že pro výpočet pravděpodobného
průměrného výdělku nebyla použita druhá, pro něho výhodnější možnost výpočtu,
kterou upravuje zákon č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „zákoník práce“). Rovněž žalobce v odvolání namítl, že nebyla připočtena 1/12 odměn
za rok 2006 ve výši 3000 Kč, která je obvyklou složkou služebního příjmu. Ředitel žalovaného
k těmto námitkám uvedl, že s ohledem na to, že žalobce byl v době od 15. 1. 2007 do 31. 5. 2007
neschopen ke službě z důvodu služebního úrazu, tedy v rozhodném období neodpracoval
alespoň 21 dnů, bylo nutno podle §355 odst. 2 zákoníku práce použít institut pravděpodobného
výdělku místo výdělku průměrného. Předmětná náhrada je však vyplácena tak, že se rovná
průměrnému služebnímu příjmu před vznikem škody, a ne pravidelnému měsíčnímu příjmu
žalobce. Pokud by měla být použita výlučně varianta výhodnější, muselo by to být v §355
zákoníku práce výslovně uvedeno, jako je tomu kupříkladu v §357 odst. 2 nebo v §360 zákoníku
práce. Ředitel žalovaného se rovněž neztotožnil s tvrzením, že měla být započítána i 1/12 odměn
za rok 2006. V §113 služebního zákona je vymezeno, jaké složky tvoří služební příjem,
a v písmenu f) téhož ustanovení je uvedena také odměna. V §123 služebního zákona
jsou stanoveny podmínky, za nichž lze příslušníka ocenit jednorázovou odměnou. Při výpočtu
pravděpodobného výdělku za měsíc leden 2007 proto nelze mechanicky připočíst 1/12 odměn
poskytnutých v roce 2006 jako obvyklou složku služebního příjmu. Proto použitý výpočet
pravděpodobného výdělku byl proveden podle příslušných ustanovení zákoníku práce
a nekoliduje s dobrými mravy.
Dále žalobce v odvolání namítl, že při vydání napadeného rozhodnutí byl nesprávně
určen okamžik vzniku škody, čímž bylo chybně určeno rozhodné období pro vznik průměrného
měsíčného služebního příjmu před vznikem škody. Žalobce utrpěl služební úraz dne 15. 1. 2007
a téhož dne mu také vznikla škoda následkem pracovního úrazu. Proto podle §102 a §103
služebního zákona mají být podle žalobce obě náhrady poskytovány ve výši průměrného
služebního příjmu před vznikem škody, tedy za 4. čtvrtletí roku 2006. K tomu ředitel žalovaného
uvedl, že v §101 služebního zákona je uvedeno celkem pět samostatných druhů náhrad,
na které má nárok příslušník, jenž utrpěl služební úraz nebo u něhož byla zjištěna nemoc
z povolání. Institut náhrady za ztrátu na služebním příjmu se člení na dva samostatné nároky,
a to náhradu za ztrátu na služebním příjmu po dobu neschopnosti příslušníka ke službě
(§102 služebního zákona) a náhradu za ztrátu na služebním příjmu po skončení neschopnosti
příslušníka ke službě (§103 služebního zákona, dále též „renta“). V dané věci byl žalobce
neschopen ke službě od 15. 1. 2007 do 31. 5. 2007. Náhrada podle §102 služebního zákona
mu tedy byla vypočtena z průměrného služebního příjmu za 4. čtvrtletí roku 2006,
tedy za čtvrtletí předcházející datu 15. 1. 2007. Oproti tomu při výpočtu náhrady za ztrátu
na služebním příjmu po skončení neschopnosti ke službě podle §103 služebního zákona
bylo nutno vyjít z průměrného služebního příjmu za 1. čtvrtletí roku 2007, neboť tato náhrada
je poskytována až po skončení neschopnosti ke službě. Datem rozhodným pro určení vzniku
škody pro tuto náhradu je tak v dané věci 1. 6. 2007. Ředitel žalovaného v této souvislosti
upozornil na to, že vzniku nároku na náhradu škody podle §103 služebního zákona zpravidla
předchází déletrvající neschopnost ke službě. Důvodem pro výplatu obou náhrad je vznik škody,
k níž došlo v důsledku úrazu při výkonu služby dne 12. 6. 2003. Dnem 15. 1. 2007 však nedošlo
k novému služebnímu úrazu, nýbrž jde o další neschopnost ke službě z důvodu téhož služebního
úrazu a datum 15. 1. 2007 je tak pouze datem vzniku nároku na náhradu příjmu po dobu
neschopnosti ke službě podle §102 služebního zákona.
Následující odvolací námitku spočívající v tvrzení, že při vydání rozhodnutí nebyla
uvedena celá konstrukce výpočtu náhrady za ztrátu na služebním příjmu po skončení
neschopnosti ke službě ani její konečná výše, shledal ředitel žalovaného zčásti důvodnou,
a proto doplnil výrok napadeného rozhodnutí o část II., v níž je uvedena přesná výše měsíční
náhrady za ztrátu na služebním příjmu. Ředitel žalovaného uvedl, že v rozhodném období
1. čtvrtletí 2007 žalobce neodpracoval alespoň 21 dnů, a proto byl použit institut
pravděpodobného výdělku. V lednu 2007 žalobce odpracoval 75 hodin, za což obdržel služební
příjem 13 901 Kč. Jeho hodinový výdělek tedy činil 185,35 Kč. Tato částka se dosadí do vzorce
pro výpočet průměrného hrubého měsíčního výdělku jako hodnota průměrného hodinového
výdělku. Průměrný hrubý měsíční výdělek se počítá podle vzorce: průměrný hodinový výdělek
násobeno týdenní pracovní dobou násobeno koeficientem 4,438, tedy: 185,35 x 37,5 x 4,348
= 30 221 Kč. Pro rok 2008 se takto zjištěný průměrný hrubý měsíční výdělek zvýší o 3 %.
Konečně žalobce v odvolání namítl, že mu byla při výpočtu náhrady za ztrátu
na služebním příjmu po skončení neschopnosti ke službě v rozporu s §103 služebního zákona
odečtena poměrná část minimální mzdy z průměrného měsíčního služebního příjmu.
Jelikož dávky sociálního zabezpečení nejsou výdělek, nelze na ně použít §103 odst. 2 zákona
o služebním poměru a na tomto základě odečítat minimální mzdu při pobírání částečného
invalidního důchodu. Žalobce uvedl, že byl sice shledán částečně invalidním, v §103 služebního
zákona však není zakotvena možnost odečítání minimální mzdy jak při pobírání částečného
invalidního důvodu, tak i při pobírání plného invalidního důchodu. Odečítání minimální mzdy
při určení výše náhrady za ztrátu na služebním příjmu po skončení neschopnosti ke službě
je proto v přímém rozporu s §103 zákona o služebním poměru a nemá oporu ani v obecné
právní úpravě. Tuto námitku žalovaný označil jako nedůvodnou. Uvedl, že náhrada se žalobci
poskytuje do výše průměrného služebního příjmu před vznikem škody. Odvolatel
však od 1. 6. 2007 služební příjem nemá, proto se za výdělek považuje výdělek ve výši minimální
mzdy. Žalobce je jako částečně invalidní schopen vykonávat soustavné zaměstnání
a je mu proto odečítána poměrná část minimální mzdy z průměrného měsíčního příjmu.
Při výpočtu náhrady za předmětnou ztrátu bylo také třeba přihlédnout k přiznanému částečnému
invalidnímu důchodu, neboť ten je poskytován ze stejného důvodu jako náhrada podle §103
služebního zákona. Ředitel žalovaného uvedl, že podle odborné literatury nemůže jít k tíži
zaměstnavatele odpovědného za škodu nedosahování výdělku v důsledku vlastního rozhodnutí
zaměstnance nebo situace na trhu práce, jestliže není plně využit zbývající pracovní potenciál
žalobce. Ředitel žalovaného uvedl, že pro rok 2007 je průměrný hrubý měsíční příjem žalobce
30 221 Kč, odečítá se 6615 Kč jako částečný invalidní důchod a dále 6000 Kč jako 75 %
minimální mzdy; náhrada na služebním příjmu pak činí 17 606 Kč. Pro rok 2008 je průměrný
hrubý měsíční příjem žalobce 31 128 Kč, odečítá se 6897 Kč jako částečný invalidní důchod,
6000 Kč jako 75 % minimální mzdy a náhrada za ztrátu na služebním příjmu tedy činí 18 231 Kč.
Ředitel žalovaného neshledal v napadeném rozhodnutí pochybení ve způsobu výpočtu,
proto nevyhověl požadavku na doplacení finančních prostředků, které měly být žalobci údajně
neoprávněně zadrženy.
Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 31. 1. 2011, č. j. 30 Ad 4/2010 - 34,
žalobu proti tomuto rozhodnutí ředitele žalovaného jako nedůvodnou zamítl. Soud žalobci
nepřisvědčil v tvrzení, že výrok napadeného rozhodnutí žalovaného je neurčitý. Ředitel
žalovaného se naopak při rozhodování pohyboval zcela v intencích §190 odst. 8 služebního
zákona a v souladu s právními názory Krajského soudu v Hradci Králové vyslovenými
v předchozím zrušujícím rozsudku ze dne 26. 11. 2009, č. j. 30 Ca 28/2009 - 44. Výroková část
rozhodnutí správního orgánu prvního stupně byla změněna v celém rozsahu tak, že výrok I.
stanovil průměrný hrubý měsíční příjem žalobce a výrok II. stanovil měsíční výši náhrady
za ztrátu na služebním příjmu po skončení neschopnosti ke službě. Výrok rozhodnutí
je tak určitý, srozumitelný, nevzbuzuje pochyby a nezpůsobuje tedy ani nezákonnost rozhodnutí.
K okamžiku vzniku škody a rozhodnému období pro zjištění výše průměrného příjmu
pro účely určení výše náhrady za ztrátu na služebním příjmu po skončení neschopnosti ke službě
soud citoval §103 odst. 1 větu první služebního zákona a uvedl, že průměrným výdělkem
před vznikem škody se rozumí průměrný výdělek platný ke dni vzniku nároku na rentu.
Tímto dnem je v souzené věci 1. 6. 2007. Žalobce byl totiž v důsledku pracovního úrazu
neschopen služby od 15. 1. 2007 do 31. 5. 2007 a následujícím dnem mu vznikl nárok na náhradu
za ztrátu na služebním příjmu po skončení neschopnosti ke službě. V souladu s §354 zákoníku
práce je rozhodným obdobím kalendářní čtvrtletí předcházející vzniku nároku na náhradu
za ztrátu na služebním příjmu po skončení neschopnosti ke službě. Rozhodným obdobím
je tedy v případě žalobce 1. čtvrtletí roku 2007. Soud se ztotožnil s i odlišným stanovením
rozhodného období v případě žalobcova nároku na náhradu za ztrátu na služebním příjmu
po dobu neschopnosti ke službě. K takovým situacím podle něho dochází velmi často,
neboť v řadě případů předchází nároku na rentu dlouhodobá pracovní neschopnost. Soud
dále poukázal na to, že náhrada za ztrátu na služebním příjmu po dobu neschopnosti ke službě
a náhrada za ztrátu na služebním příjmu po skončení neschopnosti ke službě jsou dva zcela
samostatné druhy náhrad, které nelze zaměňovat. Ustanovení §102 služebního zákona
tedy nedopadají a nemohou dopadat na otázky spojené s problematikou renty.
K otázce pravděpodobného výdělku soud citoval §355 zákoníku práce a uvedl,
že vzhledem k nezpochybněné skutečnosti, že žalobce odpracoval v rozhodném období pouze
10 dnů, není sporu o oprávněnosti použití institutu pravděpodobného výdělku. K tomu krajský
soud odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 21. 11. 2006, sp. zn. 21 Cdo 58/2005,
jehož závěry lze aplikovat i za nové právní úpravy, která se liší pouze tím, že hranice byla snížena
na 21 dnů. Soud uvedl, že žalobce odpracoval v rozhodném období 10 dnů na pozici
a za platových podmínek, za nichž by pracoval, i kdyby nenastaly důvody neschopnosti ke službě.
Není tedy pochyb o tom, že dosažený výdělek mohl být výdělkem, jehož by žalobce dosáhl,
kdyby pracoval. Byly tedy splněny podmínky pro stanovení výše pravděpodobného výdělku
způsobem, který provedl ředitel žalovaného. Soud se neztotožnil ani s námitkou žalobce,
že k služebnímu příjmu v rozhodném období měla být přičtena ještě poměrná část odměn
vyplacených v roce 2006. S ohledem na §123 služebního zákona se totiž nejedná o nárokovou
složku služebního příjmu. Za 1. čtvrtletí roku 2007 žalobci žádná odměna udělena nebyla, ředitel
žalovaného tak postupoval správně, pokud při výpočtu pravděpodobného výdělku s žádnou výší
odměny nepočítal. Takový postup by ostatně byl v rozporu se shora uvedeným způsobem
výpočtu žalobcova pravděpodobného výdělku v rozhodném období stanoveném v §355 odst. 2
zákoníku práce. Podle soudu dále nebyl dán zákonný důvod ani k zápočtu náhrady za ztrátu
na služebním příjmu po dobu neschopnosti ke službě do služebního příjmu, neboť náhrada
za ztrátu na služebním příjmu po dobu neschopnosti ke službě nepatří mezi složky služebního
příjmu podle §113 služebního zákona.
K námitce týkající se odpočtu poměrné části minimální mzdy od zjištěného služebního
příjmu soud uvedl, že náhrada za ztrátu na služebním příjmu po skončení neschopnosti ke službě
se poskytuje ve výši, která se spolu se služebním příjmem nebo jiným výdělkem po služebním
úrazu, popřípadě s plným nebo částečným invalidním důchodem poskytovaným z téhož důvodu,
rovná průměrnému služebnímu příjmu před vznikem škody. Od zjištěného průměrného
služebního příjmu před vznikem škody je tedy nutné odečíst výši dosahovaného výdělku
po služebním úrazu, za který se podle zákona považuje vždy alespoň výše minimální mzdy.
Žalovaný tedy postupoval správně, když zohlednil skutečnost, že žalobce je poživatelem
částečného invalidního důchodu, a proto mu s odkazem na §4 písm. c) nařízení vlády
č. 567/2006 Sb., o minimální mzdě a nejnižších úrovních zaručené mzdy, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen nařízení vlády č. 567/2006 Sb.), od zjištěného výdělku před vznikem škody
neodečetl plnou výši minimální mzdy, ale pouze 75 % její výše.
Soud věc uzavřel tak, že ředitel žalovaného stanovil v souladu se zákonem výši
průměrného měsíčního příjmu pro výpočet žalobcovy renty i vlastní výši této renty
pro předmětná období. Krajský soud proto žalobu jako nedůvodnou zamítl.
Ve včasné a ve stanovené lhůtě doplněné kasační stížnosti žalobce (dále též „stěžovatel“)
uvedl, že skutkový stav věci je nesporný a rozdílné názory spočívají v právním posouzení věci.
Stěžovatel namítl, že krajský soud nesprávně určil okamžik vzniku škody a tím i nesprávně určil
rozhodné období pro zjištění výše náhrady ztráty na služebním příjmu po skončení neschopnosti
ke službě (dále též „rozhodné období“). Podle názoru stěžovatele mělo být za rozhodné období
pro posouzení jeho nároku na náhradu ztráty na služebním příjmu po skončení neschopnosti
ke službě vzato 4. čtvrtletí roku 2006, neboť toto období bezprostředně přechází datu,
kdy u něho došlo k další neschopnosti ke službě. Opakovaná neschopnost ke službě, pramenící
ze služebního úrazu ze dne 12. 6. 2003, jež vyústila v propuštění ze služebního poměru,
totiž nastala již dne 15. 1. 2007. Tento právní názor má oporu v §102 odst. 2 služebního zákona,
podle něhož „při další neschopnosti ke službě z důvodu téhož služebního úrazu nebo nemoci z povolání
se vychází z průměrného služebního příjmu příslušníka před vznikem této další neschopnosti ke službě.“
Nesprávný je proto podle stěžovatele názor krajského soudu, podle něhož je rozhodným datem
31. 5. 2007 a za rozhodné období se považuje 1. čtvrtletí roku 2007.
Soud také podle další námitky stěžovatele nesprávně posoudil právní otázku výpočtu výše
služebního příjmu, jenž měl poté sloužit pro výpočet náhrady ztráty na služebním příjmu
po skončení neschopnosti ke službě. Ředitel žalovaného totiž nesprávně z §355 odst. 2 zákoníku
práce dovodil, že pokud příslušník neodpracuje celé rozhodné období, zákon preferuje variantu,
podle níž se má vycházet z příjmu dosaženého příslušníkem od začátku období. Tímto postupem
byla nesprávně určena výše služebního příjmu ve výši 30 221 Kč namísto správné výše
odpovídající platovému zařazení ve výši 31 970 Kč. V dané věci se mělo vycházet z příjmu,
jehož by byl býval dosáhl, což by věrněji zohlednilo i ty složky příjmu, které stěžovatel v období
1. čtvrtletí roku 2007 neobdržel, ale jsou obvykle příslušníkům vypláceny. Správní orgány
též opomněly započíst do příjmu žalobce i nemocenskou, jež je služebním příjmem pro účely
výpočtu náhrady ztráty na služebním příjmu. Za výdělek pak je třeba podle konstantní judikatury
považovat i další odměny poskytované zaměstnanci za práci, tedy i prémie, jež se vyplácejí
pravidelně každoročně, ale až po období, jež bylo použito pro výpočet průměrného příjmu. Soud
podle stěžovatele též pochybil, když přešel bez povšimnutí skutečnost, že v rozhodnutí ze dne
24. 8. 2007, kterým byla přiznána náhrada za ztrátu na služebním příjmu ve výši 45 866 Kč,
byl jeho průměrný služební příjem v měsících únor, březen, duben a květen roku 2007 stanoven
na 42 054 Kč měsíčně hrubého.
Stěžovatel dále namítl, že správné hodnocení právní otázky mělo být takové, že s ohledem
na skutečnost, že v 1. čtvrtletí 2007 stále pobíral služební příjem, neměl být použit výpočet
pravděpodobného výdělku podle §355 odst. 2 zákoníku práce, nýbrž průměrný služební příjem
měl být vypočítán ze všech peněžitých plnění, která mu byla v předmětném období vyplacena,
jak vyplývá z §124 odst. 5 služebního zákona. Výše služebního příjmu byla určena rozhodnutími
ze dne 1. 1. 2007 a ze dne 28. 2. 2007 a dále rozhodnutím ze dne 24. 8. 2007. Náhrada za ztrátu
na služebním příjmu po dobu neschopnosti ke službě je peněžité plnění poskytované ve výši
a za podmínek daných služebním zákonem, a proto je služebním příjmem podle §112 odst. 1
služebního zákona. Ani tuto otázku však krajský soud nevyhodnotil správně.
Ze všech uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud rozsudek
Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 31. 1. 2011, č. j. 30 Ad 4/2010 - 34, zrušil a věc vrátil
tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že stěžovatel uplatňuje pouze
dvě ze svých čtyř žalobních námitek, a to nesprávné určení okamžiku data vzniku škody
a nesprávný výpočet výše služebního příjmu, který sloužil k určení náhrady za ztrátu
na služebním příjmu po skončení neschopnosti ke službě. Žalobce podle žalovaného zaměňuje
dva samostatné druhy náhrad, na které má nárok příslušník, jenž utrpěl služební úraz. Jedná
se o náhradu za ztrátu na služebním příjmu po dobu neschopnosti příslušníka ke službě
a náhradu za ztrátu na služebním příjmu po skončení neschopnosti příslušníka ke službě. Žalobce
byl od 15. 1. 2007 do 31. 5. 2007 neschopen služby v důsledku služebního úrazu ze dne
12. 6. 2003, v napadeném rozhodnutí však bylo v souladu s §103 služebního zákona rozhodnuto
o náhradě za ztrátu na služebním příjmu po skončení neschopnosti ke službě. Neschopnost
žalobce ke službě byla ukončena dne 31. 5. 2007, rozhodným dnem pak je 1. 6. 2007, tedy den,
kdy u žalobce došlo ke ztrátě příjmu. Pro výpočet bylo tedy nutné vyjít z průměrného služebního
příjmu za 1. čtvrtletí roku 2007, které tomuto datu předcházelo.
K námitce žalobce týkající se nesprávného výpočtu služebního příjmu žalovaný uvedl,
že jelikož žalobce v rozhodném období neodpracoval alespoň 21 dnů, bylo nutno vyjít z institutu
pravděpodobného výdělku namísto výdělku průměrného. Žalovaný je navíc toho názoru,
že takovou výši příjmu je potřeba považovat za pravděpodobnou. Nezpochybnitelnou
skutečností zůstává, že žalobce v lednu 2007 odpracoval 10 pracovních dní. Způsob výpočtu
navržený žalobcem by pro něj byl o něco výhodnější, není však ve volné dispozici žalovaného
určovat, kdy má být použit průměrný a kdy pravděpodobný výdělek. Žalovaný je přesvědčen,
že použití nejvýhodnější varianty by musel §355 zákoníku práce výslovně stanovit. Žalobce
zaměňuje dva samostatné druhy náhrad, na které má nárok příslušník, který utrpěl služební úraz.
Rozhodnutím ředitele kanceláře ředitele žalovaného ze dne 24. 8. 2007 byla žalobci přiznána
náhrada za ztrátu na služebním příjmu po dobu neschopnosti příslušníka ke službě. Žalobce
byl v důsledku služebního úrazu ze dne 12. 6. 2003 neschopen služby v době od 15. 1. 2007
do 31. 5. 2007. Náhradu za ztrátu na služebním příjmu po dobu neschopnosti ke službě
mu proto byla vypočtena z průměrného služebního příjmu za 4. čtvrtletí 2006 jakožto čtvrtletí,
které předcházelo datu 15. 1. 2007. Takto vypočtenou a vyplácenou náhradu však nelze
považovat za stanovení průměrného příjmu žalobce v měsících únor až květen 2007. Žalovaný
se neztotožnil s námitkou žalobce, že ke služebnímu příjmu za leden 2007 je třeba automaticky
připočítat 1/12 odměn vyplacených v roce 2006, které jsou dle žalobce obvyklou složkou
služebního příjmu. Ustanovení §113 služebního zákona totiž vymezuje, jaké složky tvoří služební
příjem, pod písmenem f) téhož ustanovení je pak uvedena odměna. Ve znění §123 služebního
zákona jsou však současně vymezeny podmínky, za nichž lze příslušníka jednorázově
ocenit peněžní odměnou. Při výpočtu pravděpodobného výdělku za měsíc leden 2007
proto podle názoru žalovaného nelze mechanicky připočíst 1/12 odměn za rok 2006 a postavit
tak odměny na roveň s nárokovými složkami služebního příjmu.
Dále žalovaný uvedl, že podle §124 odst. 5 služebního zákona má příslušník ode dne
vzniku neschopnosti ke službě nárok na služební příjem, a to po dobu nejdéle 30 dnů
nebo 12 měsíců, jde-li o neschopnost ke službě v důsledku služebního úrazu nebo nemoci
z povolání. Do služebního příjmu však nelze započítat i náhradu za ztrátu na služebním příjmu
po dobu neschopnosti ke službě. Z ustanovení §112 služebního zákona vyplývá, že nárok
na služební příjem vzniká příslušníkovi zásadně jen za vykonanou službu. Náhrada za ztrátu
na služebním příjmu po dobu neschopnosti tak není služebním příjmem, ale kompenzací,
která se spolu se služebním příjmem nebo nemocenským rovná průměrnému služebnímu příjmu
příslušníka před vznikem neschopnosti ke službě.
Na základě těchto skutečností navrhl žalovaný zamítnutí kasační stížnosti.
Nejvyšší správní soud přezkoumal kasační stížností napadený rozsudek v souladu s §109
odst. 2 a 3 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „s. ř. s.“), podle nichž byl vázán rozsahem a důvody, jež byly stěžovatelem v kasační
stížnosti uplatněny. Neshledal přitom vady, k nimž by podle §109 odst. 3 s. ř. s. musel
přihlédnout z úřední povinnosti.
Stěžovatel v kasační stížnosti namítl, že krajský soud v předcházejícím řízení nesprávně
posoudil právní otázku, uplatnil tedy důvod kasační stížnosti podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
Podle první stížnostní námitky spočívá nesprávné posouzení právní otázky v chybném určení
okamžiku vzniku škody, jež založila nárok na náhradu za ztrátu na služebním příjmu po skončení
neschopnosti ke službě, což způsobilo chybné určení rozhodného období pro zjištění výše
této renty.
Ze správního spisu vyplývá, že stěžovatel utrpěl úraz při výkonu služby dne 12. 6. 2003,
tento služební úraz si poté obnovil dne 15. 1. 2007 a toho dne u něj nastala další neschopnost
ke službě z důvodu téhož služebního úrazu ve smyslu §102 odst. 2 služebního zákona.
Podle posudku lékařské komise Zdravotnického ústavu Policie ČR Správy Východočeského kraje
Hradec Králové ze dne 28. 2. 2007, č. LK-15/2007, stěžovatel dlouhodobě pozbyl
zdravotní způsobilost k výkonu služby. Na základě tohoto posudku byl stěžovatel podle §42
odst. 1 písm. h) služebního zákona dne 31. 5. 2007 propuštěn ze služebního poměru
a poté mu byl přiznán částečný invalidní důchod.
Ustanovení §102 služebního zákona, na něhož stěžovatel v kasační stížnosti poukázal,
upravuje náhradu za ztrátu na služebním příjmu po dobu neschopnosti ke službě.
Podle jeho odstavce druhého při další neschopnosti ke službě z důvodu téhož služebního úrazu
nebo nemoci z povolání se vychází z průměrného služebního příjmu příslušníka před vznikem
této další neschopnosti ke službě. Jestliže před vznikem další neschopnosti ke službě náležela
příslušníkovi náhrada za ztrátu na služebním příjmu po skončení neschopnosti, náleží
mu náhrada podle odstavce 1 až do částky, do níž by mu náležela náhrada za ztrátu na služebním
příjmu po skončení neschopnosti ke službě, kdyby nebyl neschopen ke službě. Za služební příjem
po služebním úrazu nebo po zjištění nemoci z povolání se považuje i nemocenské. Náhrada
škody při služebním úrazu nebo nemoci z povolání se tak podle §102 odst. 2 služebního zákona
poskytuje jen při ztrátě na služebním příjmu, k níž dochází po dobu další neschopnosti ke službě
příslušníka. V nyní projednávané věci však bylo rozhodováno o náhradě škody při služebním
úrazu ve vztahu k období po propuštění stěžovatele ze služebního poměru podle §42 odst. 1
písm. h) služebního zákona. Za takové situace se příslušníkovi poskytuje náhrada za ztrátu
na služebním příjmu po skončení neschopnosti ke službě, jak vyplývá z §103 odst. 1 věty první
služebního zákona. Podle odstavce druhého téhož ustanovení náhrada za ztrátu na služebním
příjmu po skončení neschopnosti ke službě se příslušníkovi poskytuje ve výši, která se spolu
se služebním příjmem nebo jiným výdělkem po služebním úrazu nebo po zjištění nemoci
z povolání, popřípadě invalidním důchodem poskytovaným z téhož důvodu nebo podporou
v nezaměstnanosti anebo podporou při rekvalifikaci rovná průměrnému služebnímu příjmu
před vznikem škody. Je tedy zřejmé, že stanovení rozhodného období pro výpočet náhrady
za ztrátu na služebním příjmu po skončení neschopnosti ke službě nemohlo být ve smyslu §102
odst. 2 věty první služebního zákona vycházeno z průměrného služebního příjmu stěžovatele
před vznikem jeho další neschopnosti ke službě. Naopak podle §103 odst. 2 věta první
služebního zákona se výše této náhrady musela odvíjet od průměrného služebního příjmu
stěžovatele před vznikem škody.
Tomuto ustanovení odpovídá znění §195 odst. 1 věty první zákoníku práce z roku 1965,
který upravoval uvedenou formu náhrady škody při pracovních úrazech a nemocech z povolání
u zaměstnanců, kteří vykonávali závislou práci v pracovněprávním vztahu. Podle §195 odst. 1
věty první zákoníku práce z roku 1965 totiž náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní
neschopnosti nebo při uznání invalidity nebo částečné invalidity se poskytne zaměstnanci
v takové výši, aby spolu s jeho výdělkem po pracovním úrazu nebo po zjištění nemoci z povolání
s připočtením případného invalidního nebo částečného invalidního důchodu poskytovaného
z téhož důvodu se rovnala jeho průměrnému výdělku před vznikem škody. Ustanovení §195
odst. 1 věty první zákoníku práce z roku 1965 koresponduje i se zněním §371 odst. 1 věty první
zákoníku práce z roku 2006, který nabyl účinnosti dnem 1. 1. 2007 a byl tak již aplikovatelný
v době skončení neschopnosti stěžovatele ke službě. Náhrada za ztrátu na výdělku po skončení
pracovní neschopnosti totiž podle §371 odst. 1 věty první zákoníku práce z roku 2006 přísluší
zaměstnanci ve výši rozdílu mezi průměrným výdělkem před vznikem škody a výdělkem
dosahovaným po pracovním úrazu nebo po zjištění nemoci z povolání s připočtením případného
invalidního důchodu pobíraného z téhož důvodu. Kvůli této obsahové podobnosti je tedy možné
v dané věci vycházet z judikatury občanskoprávních soudů, která se ve vztahu k §195 odst. 1 větě
první zákoníku práce z roku 1965 zabývá otázkou určení vzniku škody pro účely stanovení výše
náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti při pracovních úrazech
a nemocech z povolání.
Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 10. 12. 2002, sp. zn. 21 Cdo 1185/2002,
který byl publikován pod č. 64/2003 Sb. NS dovodil tyto skutečnosti: „Předpoklady odpovědnosti
organizace (dále též jen „zaměstnavatele“) vůči pracovníku (dále též jen „zaměstnanci“) za škodu při pracovním
úrazu jsou podle ustanovení §190 odst. 1 zákoníku práce pracovní úraz (poškození na zdraví zaměstnance
nebo jeho smrt úrazem, k němuž došlo při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním), vznik škody
a příčinná souvislost mezi pracovním úrazem a vznikem škody. Škoda, která vzniká následkem úrazu, spočívá
též ve ztrátě na výdělku po skončení pracovní neschopnosti (při uznání invalidity nebo částečné invalidity).
Ke ztrátě na výdělku dochází proto, že pracovní schopnost zaměstnance byla následkem pracovního úrazu snížena
(omezena) nebo zanikla, a účelem náhrady za ztrátu na tomto výdělku je poskytnout přiměřené odškodnění
zaměstnanci, který není schopen pro své zdravotní postižení způsobené pracovním úrazem dosahovat takový
výdělek, jaký měl před poškozením. Škoda spočívající ve ztrátě na výdělku je majetkovou újmou, která se stanoví
ve výši rozdílu … mezi výdělkem zaměstnance před vznikem škody a výdělkem po poškození, k němuž je třeba
připočítat případný invalidní nebo částečný invalidní důchod poskytovaný z téhož důvodu; tímto způsobem jsou
vyjádřeny snížení (omezení) nebo ztráta pracovní způsobilosti poškozeného a jeho neschopnost dosahovat
pro následky pracovního úrazu stejný výdělek jako před poškozením. O vztah příčinné souvislosti mezi ztrátou
na výdělku po skončení pracovní neschopnosti … a pracovním úrazem se jedná tehdy, vznikla-li tato škoda
(došlo-li k poklesu nebo úplné ztrátě výdělku) následkem pracovního úrazu (tj. bez pracovního úrazu by ztráta
na výdělku nevznikla tak, jak vznikla). Nárok na náhradu za ztrátu na výdělku vzniká dnem, kdy došlo
k poklesu (ztrátě výdělku). Pro výpočet náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti … není
rozhodující průměrný výdělek před pracovním úrazem, ale průměrný výdělek poškozeného před vznikem škody
(srov. §195 odst. 1 zákoníku práce.“ K stejnému závěru dospěl Nejvyšší soud taktéž v rozsudku
ze dne 8. 4. 1999, sp. zn. 21 Cdo 350/98, který byl uveřejněn pod č. 132/1999 v časopise Soudní
judikatura.
Uvedené judikáty vztahující se k §195 odst. 1 větě první zákoníku práce z roku 1965
tedy vycházely z toho, že při ztrátě na výdělku po skončení pracovní neschopnosti nevzniká
škoda okamžikem pracovního úrazu, nýbrž poklesem či ztrátou výdělku, k nimž dochází
mimo jiné i skončením pracovního poměru z důvodu pracovního úrazu. Proto pro zjištění
průměrného výdělku před vznikem škody považovaly za rozhodné období předchozí kalendářní
čtvrtletí. Také podle §354 odst. 1 zákoníku práce z roku 2006 účinného od 1. 1. 2007
je rozhodným obdobím předchozí kalendářní čtvrtletí. Náhrada za ztrátu na služebním příjmu
po skončení neschopnosti ke službě při pracovním úrazu se neřídí zákoníkem práce, nicméně
s ohledem na obsahovou totožnost tohoto institutu s institutem náhrady za ztrátu na výdělku
po skončení pracovní neschopnosti a na příbuznost výkonu závislé práce v pracovním poměru
a ve služebním poměru není žádného důvodu se od uvedené civilní judikatury v soudním řízení
správním odchylovat. Proto lze učinit závěr, že při stanovení výše náhrady za ztrátu na služebním
příjmu po skončení neschopnosti ke službě poskytované podle §103 služebního zákona
je rozhodným obdobím pro účely zjištění průměrného služebního příjmu před vznikem škody
kalendářní čtvrtletí, které předchází skončení služebního poměru příslušníka podle §42 odst. 1
písm. h) téhož zákona v důsledku služebního úrazu nebo nemoci z povolání.
V posuzované věci byl stěžovatel v důsledku služebního úrazu propuštěn ze služebního
poměru k 31. 5. 2007, takže ke vzniku škody ve smyslu §103 odst. 2 věty první služebního
zákona došlo následujícího dne 1. 6. 2007. Rozhodným obdobím pro výpočet náhrady za ztrátu
na služebním příjmu po skončení neschopnosti stěžovatele ke službě bylo tedy 1. čtvrtletí roku
2007, a nikoliv 4. čtvrtletí roku 2006, jak se chybně uvádí v kasační stížnosti.
Uvedenou právní otázku tedy krajský soud posoudil správně, a proto v tomto směru
nedošlo k naplnění důvodu kasační stížnosti uvedeného v §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
Zákon o služebním poměru neupravuje způsob zjištění průměrného služebního příjmu,
z něhož se podle již zmíněného §103 odst. 2 věty první téhož právního předpisu vychází
při stanovení výše náhrady za ztrátu na služebním příjmu po skončení neschopnosti ke službě.
Žalovaný i krajský soud proto v tomto směru správně použili příslušná ustanovení zákoníku
práce z roku 2006 jakožto obecného právního předpisu upravujícího právní vztahy vznikající
při výkonu závislé práce.
Zaměstnavatel zjistí průměrný výdělek z hrubé mzdy nebo platu zúčtované
zaměstnanci k výplatě v rozhodném období a z odpracované doby v rozhodném období.
Jestliže však zaměstnanec v rozhodném období neodpracoval alespoň 21 dnů, použije
se pravděpodobný výdělek. Ten zaměstnavatel zjistí z hrubé mzdy nebo platu, které zaměstnanec
dosáhl od počátku rozhodného období, popřípadě z hrubé mzdy nebo platu, které by zřejmě
dosáhl; přitom se přihlédne zejména k obvyklé výši jednotlivých složek mzdy nebo platu
zaměstnance nebo ke mzdě nebo platu zaměstnanců vykonávajících stejnou práci nebo práci
stejné hodnoty (§353 odst. 1 a §355 odst. 1, 2 zákoníku práce z roku 2006).
Z uvedeného podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2011,
sp. zn. 21 Cdo 4690/2009, vyplývá, „že jako podmínka pro zjištění průměrného výdělku je stanoveno
odpracování alespoň 21 dnů. Jestliže zaměstnanec tento počet dnů v rozhodném období neodpracuje, používá
se pro pracovněprávní účely místo průměrného výdělku pravděpodobný výdělek, který se zjistí buď z hrubé mzdy
nebo platu, které zaměstnanec dosáhl od počátku rozhodného období, anebo z hrubé mzdy nebo platu,
které by zřejmě dosáhl. Jestliže zaměstnanec odpracuje takový počet dnů, který se blíží stanovené hranici 21 dnů,
může být pravděpodobným průměrným výdělkem již samotný výsledek výpočtu zjištěný z hrubé mzdy (platu)
zúčtované v rozhodném období a z doby odpracované v rozhodném období, který není třeba dále upravovat,
prokáže-li se, že zjištěný výsledek je vzhledem k okolnostem případu "pravděpodobný". Nedosáhne-li
však zaměstnanec v rozhodném období … žádné mzdy (platu), anebo jestliže je pochybné, že by dosažený výdělek
mohl být výdělkem, jehož by zaměstnanec dosáhl, kdyby pracoval, je třeba se zabývat zjištěním, jaká by byla
ve smyslu ustanovení §355 odst. 2 zák. práce hrubá mzda nebo plat, které by zřejmě dosáhl … .
Zákon taxativně nestanoví ani nijak neomezuje hlediska, z nichž je třeba vycházet při zjišťování mzdy
nebo platu, které by zaměstnanec v rozhodném období "zřejmě dosáhl". Ponechává tak na úvaze soudu,
aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem
neomezeného okruhu okolností. Protože se však jedná o stanovení pravděpodobného výdělku na základě výdělků,
které by byly "zřejmě" dosaženy právě v rozhodném období, je zřejmé, že je třeba při zkoumání
"pravděpodobnosti" podkladů pro výpočet průměrného výdělku v první řadě přihlížet k tomu, jakou práci
měl zaměstnanec ve zkoumaném rozhodném období konat, jakým způsobem byla tato práce odměňována,
jaké byly podle platných předpisů (kupř. vnitřních předpisů, kolektivní smlouvy) proměnlivé složky mzdy, apod.
V tomto rámci lze potom - jako k určitému korektivu - přihlédnout rovněž k výši výdělků, kterých dosáhli
na stejné práci spolupracovníci dotčeného zaměstnance, případně jiní zaměstnanci na práci stejné hodnoty. Zákon
také formou demonstrativního výčtu dává soudu k úvaze, aby při zjišťování pravděpodobného výdělku přihlédl
"zejména k obvyklé výši jednotlivých složek mzdy nebo platu zaměstnance nebo ke mzdě nebo platu zaměstnanců
vykonávajících stejnou práci nebo práci stejné hodnoty". Ostatní hlediska zákon ponechává zcela na úsudku soudu
tak, aby se jím stanovený průměrný výdělek skutečně jevil jako "pravděpodobný". V tomto rámci tedy nemusí
být vyloučeno - odůvodňují-li to okolnosti případu - přihlédnout i k jiným okolnostem, jestliže jsou významné
pro objasnění toho, jakého výdělku by zaměstnanec v rozhodném období "zřejmě" dosáhl.“
K obdobnému závěru dospěl Nejvyšší soud i v rozsudku ze dne 21. 11. 2005,
sp. zn. 21 Cdo 58/2005, který byl publikován pod č. 35/2006 v časopise Soudní judikatura.
Tento judikát se vztahuje k obsahově obdobným ustanovením zákona č. 1/1992 Sb., o mzdě,
odměně za pracovní pohotovost a o průměrném výdělku. V něm se uvádějí tyto skutečnosti:
„Podle ustanovení §17 odst. 1 zákona o mzdě průměrný výdělek pro pracovněprávní účely zjišťuje
zaměstnavatel z hrubé mzdy zúčtované zaměstnanci k výplatě v rozhodném období a z doby odpracované
v rozhodném období. Pokud není dále stanoveno jinak, je rozhodným obdobím předchozí kalendářní čtvrtletí;
průměrný výdělek se zjišťuje k prvnímu dni následujícího kalendářního měsíce (§17 odst. 2 zákona o mzdě).
Podle ustanovení §17 odst. 4 jestliže zaměstnanec v rozhodném období neodpracoval alespoň 22 dnů,
používá se místo průměrného výdělku pravděpodobný výdělek. Pravděpodobný výdělek se zjistí z hrubé mzdy,
které zaměstnanec dosáhl od počátku rozhodného období, popřípadě z hrubé mzdy, které by zřejmě dosáhl.
Z uvedeného vyplývá, že průměrný výdělek se zjišťuje z hrubé mzdy zúčtované zaměstnanci k výplatě
v rozhodném období a z doby odpracované v rozhodném období. Dovolateli je třeba přisvědčit v tom,
že pro zjišťování průměrného výdělku pro účely zjišťování náhrady škody při pracovních úrazech a nemocech
z povolání lze pouze v kolektivní smlouvě nebo ve vnitřním předpisu stanovit, že rozhodným obdobím je předchozí
kalendářní rok, bude-li takto určené rozhodné období pro zaměstnance výhodnější (srov. §17 odst. 9 zákona
o mzdě), jinak je rozhodným obdobím zásadně předchozí kalendářní čtvrtletí a ani „výkladem“ nelze dovodit,
že by rozhodným obdobím mohl být časový úsek jiný.
Jako podmínka pro zjištění průměrného výdělku je stanoveno odpracování alespoň 22 dnů.
Jestliže zaměstnanec tento počet dnů v rozhodném období neodpracuje, používá se pro pracovněprávní účely místo
průměrného výdělku pravděpodobný výdělek, který se zjistí buď z hrubé mzdy, které zaměstnanec dosáhl
od počátku rozhodného období, nebo z hrubé mzdy, které by zřejmě dosáhl. Jestliže zaměstnanec odpracuje takový
počet dnů, který se blíží stanovené hranici 22 dnů, může být pravděpodobným průměrným výdělkem již samotný
výsledek výpočtu zjištěný z hrubé mzdy zúčtované v rozhodném období a z doby odpracované v rozhodném období,
který není třeba dále upravovat, prokáže-li se, že zjištěný výsledek je vzhledem k okolnostem případu
„pravděpodobný“. Nedosáhne-li však zaměstnanec v rozhodném období žádné mzdy, anebo jestliže je pochybné,
že by dosažený výdělek mohl být výdělkem, jehož by zaměstnanec dosáhl, kdyby pracoval, je třeba se zabývat
zjištěním, jaká by byla ve smyslu ustanovení §17 odst. 4 i. f. zákona o mzdě hrubá mzda, které by zřejmě
dosáhl.
Zákon nestanoví, z jakých hledisek je třeba při zjišťování mzdy, které by zaměstnanec v rozhodném
období „zřejmě dosáhl“, vycházet; ponechává tak na úvaze soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém
případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností.
Protože se však jedná o stanovení pravděpodobného výdělku na základě výdělků, které by byly „zřejmě“ dosaženy
právě v rozhodném období, je třeba při zkoumání „pravděpodobnosti“ podkladů pro výpočet průměrného výdělku
v první řadě přihlížet k tomu, jakou práci měl poškozený zaměstnanec ve zkoumaném rozhodném období konat,
jakým způsobem byla tato práce odměňována, jaké byly podle platných předpisů (kupř. vnitřních předpisů,
kolektivní smlouvy) proměnlivé složky mzdy, apod. Teprve v tomto rámci lze potom - jako k určitému korektivu
- přihlédnout rovněž k výši výdělků, kterých dosáhli na stejné práci spolupracovníci poškozeného zaměstnance,
jakých výdělků - jestliže se v mezidobí nezměnily podmínky - dosahoval poškozený zaměstnanec v daném
pracovním zařazení v minulosti, apod. Z tohoto hlediska nemusí být ani vyloučeno - odůvodňují-li to okolnosti
případu - přihlédnout k výdělkům, které poškozený zaměstnanec dosahoval i v relativně vzdálenějším časovém
období, jako kupříkladu v době před delší pracovní neschopností, po níž bezprostředně začala vznikat ztráta
na výdělku po skončení pracovní neschopnosti, anebo k výdělkům dosahovaným třeba i v delším časovém úseku,
a tyto výdělky potom porovnávat se skutečně zúčtovanou hrubou mzdou za dobu kratší 22 dnů v rozhodném
období, anebo s výsledkem zjištění, jakého výdělku by poškozený zaměstnanec v rozhodném období „zřejmě“
dosáhl. Za tohoto stavu by bylo možné přisvědčit úvaze odvolacího soudu potud, že sice - obecně vzato - porovnání
výdělků za celý rok, popřípadě „měsíce, kdy pracovník odpracuje plný počet pracovních dnů, mohou být vodítkem
k tomu, aby byl pravděpodobný výdělek zjištěn“, avšak že rozhodným obdobím, za něž bude pravděpodobný
výdělek zjišťován, musí být i v tomto případě příslušné předchozí kalendářní čtvrtletí.“
V posuzované věci stěžovatel v rozhodném období 1. čtvrtletí roku 2007 odpracoval
jen deset dnů, takže žalovaný i krajský soud správně aplikovali §355 zákoníku práce z roku 2006
o pravděpodobném výdělku. Ten podle odstavce druhého téhož ustanovení zjistili toliko
z hrubého služebního příjmu, kterého stěžovatel dosáhl od počátku rozhodného období.
Tímto způsobem však lze podle uvedené judikatury Nejvyššího soudu stanovit pravděpodobný
výdělek jen při odpracování takového počtu dnů, který se blíží stanovené hranici 21 dnů,
přičemž navíc musí být prokázáno, že zjištěný výsledek je vzhledem k okolnostem případu
„pravděpodobný“. V daném případě se však počet deseti odpracovaných dnů uvedené hranici
nepřibližuje a nelze ho tak považovat za dostatečně dlouhou dobu k tomu, aby pravděpodobný
služební příjem mohl být spolehlivě zjištěn toliko ze služebního příjmu, kterého stěžovatel
v rozhodném období reálně dosáhl.
Proto se žalovaný i krajský soud museli zabývat zjištěním, jaký by byl ve smyslu §355
odst. 2 zákoníku práce z roku 2006 hrubý služební příjem, jehož by stěžovatel v rozhodném
období zřejmě dosáhl. V tomto směru se měli žalovaný i krajský soud řídit hledisky uvedenými
ve zmíněných rozhodnutích Nejvyššího soudu. Především tedy byli povinni přihlédnout k tomu,
jakou práci měl stěžovatel v rozhodném období konat, jak byla tato práce odměňována
a jaké byly podle platných předpisů proměnlivé složky služebního příjmu. Při stanovení výše
pravděpodobného služebního příjmu nemohlo být započítáno nemocenské dosažené
v rozhodném období, neboť to podle §113 služebního zákona nepředstavuje složku služebního
příjmu. Skutečnost, že se nemocenské považuje za služební příjem pro výpočet výše náhrady
za ztrátu na služebním příjmu po dobu neschopnosti ke službě podle §102 služebního zákona,
přitom není právně relevantní, neboť se týká jiného institutu, u něhož je zapotřebí v případě
ztráty na služebním příjmu po dobu neschopnosti ke službě nahradit příslušníkovi rozdíl
mezi služebním příjmem a nemocenským. Nicméně s ohledem na nutnost přihlížet
i k proměnlivým složkám příjmu, která byla dovozena v judikátech Nejvyššího soudu,
nebylo vyloučeno zahrnutí určité části potencionální odměny stěžovatele do pravděpodobného
služebního příjmu, byť ta je podle §123 služebního zákona jeho jednorázovou nenárokovou
složkou poskytovanou v zákonem taxativně vymezených případech.
V uvedeném rámci bylo dále nutné podle shora uvedených rozhodnutí Nejvyššího soudu
a s ohledem na toliko demonstrativní výčet hledisek pro určení „odhadnutého výdělku“
zakotvených ve znění §355 odst. 2 zákoníku práce z roku 2006 zohlednit jako určité korektivy
i výši výdělků, kterých dosáhli za stejnou práci spolupracovníci stěžovatele, jakož i výši výdělků,
jichž dosahoval stěžovatel v minulosti v daném služebním zařazení, jestliže se v mezidobí
nezměnily podmínky. Z tohoto důvodu nebylo zcela vyloučeno přihlédnout také k služebnímu
příjmu, kterého stěžovatel dosáhl před další neschopností ke službě a z něhož mu byla stanovena
náhrada za ztrátu na služebním příjmu po dobu neschopnosti ke službě, pokud by to okolnosti
případu odůvodňovaly.
Uvedenými hledisky při zjišťování pravděpodobného služebního příjmu se však žalovaný
ani krajský soud nezabývali a jeho výši nesprávně stanovili toliko na základě služebního příjmu
stěžovatele dosaženého za dobu deseti dnů odpracovaných stěžovatelem v průběhu 1. čtvrtletí
roku 2007, jak již bylo zmíněno. V tomto ohledu tedy krajský soud posoudil právní otázku
nesprávně, v důsledku čehož došlo k naplnění důvodu kasační stížnosti podle §103 odst. 1
písm. a) s. ř. s.
S ohledem na všechny shora uvedené skutečnosti dospěl Nejvyšší správní soud k závěru,
že kasační stížnost je důvodná, a proto podle §110 odst. 1 věty první s. ř. s. napadený rozsudek
zrušil a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení. V něm bude krajský soud podle §110 odst. 3
s. ř. s. vázán právním názorem, který Nejvyšší správní soud vyslovil v tomto zrušovacím
rozhodnutí. V novém rozhodnutí krajský soud podle §110 odst. 2 věty první s. ř. s. rozhodne
i o náhradě nákladů řízení o této kasační stížnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 18. listopadu 2011
JUDr. Marie Turková
předsedkyně senátu