ECLI:CZ:NSS:2011:4.ADS.93.2009:315
sp. zn. 4 Ads 93/2009 - 315
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v rozšířeném senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa
Baxy a soudců JUDr. Miluše Doškové, JUDr. Jakuba Camrdy, Mgr. Davida Hipšra, JUDr. Karla
Šimky, JUDr. Marie Turkové a JUDr. Jaroslava Vlašína v právní věci žalobce: S. M.,
zastoupeného JUDr. Petrem Jaškem, advokátem se sídlem Hlavní třída 7, Šumperk, proti
žalovanému: Krajský úřad Olomouckého kraje, se sídlem Jeremenkova 40a, Olomouc, proti
rozhodnutí žalovaného ze dne 2. 5. 2005, č. j. KUOK/9881/05/OSV -DS/7025/SD-80, v řízení
o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. 5. 2009, č. j. 38
Cad 15/2005 - 162,
takto:
I. V řízení se pokračuje .
II. Věc se vrací k projednání a rozhodnutí čtvrtému senátu.
Odůvodnění:
1. Kasační stížností podanou v zákonné lhůtě žalobce jako stěžovatel napadl shora označené
usnesení krajského soudu, jímž mu byl pro soudní řízení o dávkách sociální péče opakovaně
ustanoven opatrovníkem advokát. Krajský soud vyšel z názoru Nejvyššího správního soudu
o vhodnosti ustanovení opatrovníka žalobci, který nemá plnou procesní způsobilost
vyžadovanou §33 odst. 3 věta první zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, (dále též s. ř. s.).
Žalobce byl totiž rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne 16. 9. 1987, č. j. Nc 1565/86 -
42 omezen ve způsobilosti k právním úkonům tak, že je „schopen samostatně činit veškeré
právní úkony, kromě právních úkonů v oblasti pracovně-právní, kde není schopen samostatně
uzavírat pracovní smlouvy a vykonávat zaměstnání, ve kterém by odmítnutí příkazu
z chorobných příčin mohlo vést k ohrožení vlastního nebo cizího zdraví, nebo ke značným
hmotným škodám“.
2. V kasační stížnosti označil stěžovatel ustanovení opatrovníka za hrubou urážku své
osoby. Usnesení bylo vydáno nezpůsobilou osobou bez právnického vzdělání a je v rozporu
s Ústavou, a proto by věc měla být předložena Ústavnímu soudu.
3. Čtvrtý senát rozhodující o této kasační stížnosti postoupil věc podle §17 odst. 1 s. ř. s.
rozšířenému senátu, neboť dospěl k odlišnému závěru, než který byl zastáván v dosavadní
rozhodovací praxi tohoto soudu. Ten byl výslovně vyjádřen v rozsudku ze dne 12. 3. 2003, č. j.
6 Ads 97/2007 - 133 tak, že „je-li účastník řízení omezen ve způsobilosti k právním úkonům
ve věcech pracovněprávních, nemusí být v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu
(§65 a násl. s. ř. s.) zastoupen opatrovníkem.“ Prakticky bylo podle tohoto názoru postupováno
i v řadě dalších věcí téhož žalobce vedených u tohoto so udu.
4. Čtvrtý senát se s tímto názorem neztotožnil, neboť §33 odst. 3 věta první s. ř. s.
jednoznačně stanoví, že procesní způsobilostí v řízení ve správním soudnictví je nadán jen ten
účastník řízení, který není ve způsobilosti k právním úkonům nijak omezen.
5. Rozšířený senát shledal naplnění podmínek §17 odst. 1 s. ř. s. O věci samé uvážil tak,
že §33 odst. 3 věta první s. ř. s. sice stanoví, že „účastník řízení je způsobilý samostatně činit
v řízení úkony (dále jen „procesní způsobilost“) jen jestliže m á způsobilost k právním úkonům
v plném rozsahu“, ovšem toto ustanovení je příliš restriktivní ve vztahu k základním právům
garantovaným v čl. 5 a čl. 10 a odporuje čl. 36 odst. 1, 2 Listiny základních práv a svobod.
6. Rozšířený senát usnesením ze dne 21. 9. 2010, č. j. 4 Ads 93/2009 – 257, řízení podle §48
odst. 1 písm. a) s. ř. s. přerušil a předložil věc Ústavnímu soudu s návrhem na zrušení ustanovení
§33 odst. 3 věty první zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, a to pro rozpor tohoto
ustanovení se závazky vyplývajícími z čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních
svobod, z čl. 12 a čl. 13 Úmluvy o právech osob se zdravotním postižením a s ustanoveními čl. 5,
čl. 10 odst. 1, 2 a čl. 36 odst. 1, 2 Listiny základních práv a svobod. Vycházel přitom z názoru,
že tento rozpor není odstranitelný ústavně konformním výkladem a že z rušení citovaného
ustanovení nezpůsobí žádné potíže, neboť při jeho odstranění bude možné postupovat podle
občanského soudního řádu (§64 s. ř. s.), jehož úprava z uvedených hledisek obstojí.
7. Ústavní soud nálezem ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 43/10, dostupným
na http://nalus.usoud.cz, návrhu rozšířeného senátu vyhověl a ustanovení §33 odst. 3 věty první
zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, zrušil ke dni vyhlášení tohoto nálezu ve Sbírce
zákonů.
8. Ústavní soud v nálezu vyslovil zejména: „Ve světle účelu a dopadů napadeného ustanovení
je zřejmé, že toto ustanovení nesleduje legitimní účel, resp. nejde o prosazení cíle, který je nezbytný pro svobodnou
demokratickou společnost, neboť není zaručena spravedlivá rovnováha mezi za jištěním zájmů společnosti na straně
jedné a respektem vůči zaručeným právům a svobodám jednotlivce na straně druhé. Osoba definovaná právní
subjektivitou má právo na svobodné jednání a proto brání-li veřejná moc aplikací napadeného ustanovení
v uplatnění její procesní způsobilosti, nelze takový postup shledat souladným s cílem, který je ve svobodné
a demokratické společnosti nezbytný. (…) S přihlédnutím k aktuálnímu vnímání otázky procesní způsobilosti
Ústavním soudem a Evropským soudem pro lidská práva, z komparace aktuální právní úpravy procesní
způsobilosti v jednotlivých předpisech podústavního práva i z navrhovatelem provedeného rozboru celé věci
jednoznačně plyne, že napadené ustanovení je v rozporu s principem proporcionality i s maximou, podle níž zásahy
do práv musí odrážet specifika každého jednotlivého případu. Za situace, kdy ústavně konformní interpretace
napadeného ustanovení není možná, Ústavní soud konstatuje, že tak př etrvává protiprávní stav spočívající v tom,
že osobám, u kterých byla omezena způsobilost k právním úkonům, je bráněno v jejich procesní způsobilosti
v soudním řízení správním dle zákona č. 150/2002 Sb., i když jejich omezení na právech se nijak nedotýká
daného soudního řízení. Takový závěr vyplývá nepochybně i z role správního soudnictví, které má jako jedno
z nejdůležitějších poslání ochranu práv jednotlivce při jeho kontaktu se správními orgány. Z výše předestřených
úvah s ohledem na dopady napadeného us tanovení do veřejných subjektivních práv jednotlivce je zjevné, že se nelze
než ztotožnit s názorem navrhovatele uvedeným v jeho návrhu, totiž že aplikací napadeného ustanovení by došlo
k porušení základních práv garantovaných ústavním pořádkem České repub liky, konkrétně uvedených v čl. 5,
čl. 10 odst. 1, 2 a v čl. 36 odst. 1, 2 Listiny, v čl. 6 odst. 1 Úmluvy a v čl. 12 a 13 Úmluvy OSN. “
9. Vydáním nálezu Ústavního soudu, jímž bylo rozhodnuto o návrhu rozšířeného senátu,
odpadla překážka, pro níž bylo řízení přerušeno; proto rozšířený senát v řízení podle §48 odst. 4
s. ř. s. pokračuje. Nálezem Ústavního soudu ovšem bylo zrušeno ustanovení §33 odst. 3 věta
první s. ř. s., jehož výklad byl mezi senáty Nejvyššího správního soudu sporný; odpadl tedy
i důvod k řešení tohoto sporu rozšířeným senátem. Při rozhodování o ustanovení opatrovníka
bude namístě posuzovat procesní způsobilost podle §20 odst. 1 občanského soudního řádu,
za použití §64 soudního řádu správního.
10. Rozšířený senát proto vrátil věc čtvrtému senátu k dalšímu projednání a rozhodnutí.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné (§53
odst. 3 s. ř. s.).
V Brně dne 10. května 2011
JUDr. Josef Baxa
předseda rozšířeného senátu