ECLI:CZ:NSS:2011:4.AS.17.2011:74
sp. zn. 4 As 17/2011 - 74
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar
Nygrínové a soudců JUDr. Marie Turkové a JUDr. Jiřího Pally v právní věci žalobce: R. L., zast.
JUDr. Jitkou Kučerovou, advokátkou, se sídlem Karlovo nám. 18, Praha 2, proti žalovanému:
Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, o kasační stížnosti žalobce proti usnesení
Městského soudu v Praze ze dne 20. 9. 2010, č. j. 6 A 10/2010 – 39,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Zástupkyni žalobce JUDr. Jitce Kučerové, advokátce, se p ř i z n á v á odměna
za zastupování ve výši 2400 Kč, která jí bude vyplacena z účtu Nejvyššího správníh o
soudu do 60 dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Žalovaný sdělením ze dne 11. 12. 2009 , č. j.: MV-95866-2/OAM-2009, reagoval na přípis
ze dne 12. 11. 2009, ve kterém žalobce požádal o udělení mezinárodní ochrany v České republice .
Žalovaný uvedeným sdělením žalobci oznámil, že podle us tanovení §3a odst. 4 zákona
č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve z nění
pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu”), je cizinec oprávněn učinit prohlášení
o mezinárodní ochraně v zařízení pro zajištění cizinců, s výjimkou cizince zajištěného za účelem
jeho předání nebo průvozu podle mezinárodní smlouvy nebo právního předpisu Evropských
společenství (§129 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců n a území České republiky).
Vzhledem k tomu, že žalobce je v zařízení pro zajištění cizinců zajištěn právě podle výše
uvedeného ustanovení zákona č. 326/1999 Sb., ne považoval žalovaný uvedený přípis žalobce
za prohlášení o úmyslu požádat o mezinárodní ochranu a konstatoval, že pobyt žalobce
se i nadále řídí zákonem č. 326/1999 Sb.
V podané žalobě označil žalobce shora uvedené sdělení žalovaného ze dne 11. 12. 2009
za rozhodnutí správního orgánu a namítal, že mu tímto rozhodnutím bylo upřeno právo na řízení
o udělení mezinárodní ochrany. Konstatoval, že napadené rozhodnutí je v rozporu s čl. 1 odst. 2
a čl. 10 Ústavy ČR ve spojení s Úmluvou o právním postavení uprchlíků, čl. 43 Listiny základních
práv a svobod, §133 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správní ř ád a §12 odst. 1 písm. h) zákona
č. 2/1969 Sb., o zřízení ministerstev a jiných ústředních orgánů státn í správy České republiky.
Bez ohledu na to, že nemohlo být zahájeno řízení podle zákona o azylu, mělo být podle žalobce
zahájeno řízení ve věci přiznání statutu uprchlíka a udělení vnitrostátního azylu podle čl. 43
Listiny základních práv a svobod, jak to žalovanému ukládá §133 odst. 1 správního řádu a §12
odst. 1 zákona č. 2/1969 Sb . Tato povinnost žalovanému dále plyne z čl. 1 odst. 2 a čl. 10
Ústavy ČR ve spojení s Úmluvou o právním postavení uprchlíků a z čl. 43 Listiny základních
práv a svobod. V zemi původu se žalobce obává vážné újmy. Žalobce požádal Městský soud
v Praze, aby ve smyslu §48 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní
(dále jen „s. ř. s.”), ve spojení s čl. 95 odst. 2 Ústavy, přerušil řízení a předložil věc Ústavnímu
soudu, neboť lze důvodně pochybovat o souladu §3a písm. a) bod 4 zákona o azylu, na základě
kterého bylo žalobci napadeným rozhodnutím žalovaného upřeno právo žádat o udělení jedné
z forem mezinárodní ochrany, s ústavním pořádkem. Žalobce dále požádal o osvobození
od soudních poplatků, přiznání odkladného účinku žaloby a navrhl, aby Městský soud v P raze
rozhodnutí žalovaného ze dne 11. 12. 2009, č. j.: M V-95866-2/OAM-2009, zrušil a věc mu vrátil
k dalšímu řízení.
Městský soud v Praze usnesením ze dne 20. 1. 2010, č. j. 6 A 10/2010 – 19, žalobce
osvobodil od soudních poplatků.
Městský soud v Praze dále usnesením ze dne 4. 8. 2010 , č. j. 6 A 10/2010 – 33, řízení
přerušil s odůvodněním, že u téhož soudu napadla před podáním této žaloby jiná žaloba,
směřující proti vyřízení obdobné žádosti cizince Ministerstvem vnitra. Tato žaloba byla zapsána
pod sp. zn. 1 Az 21/2009 a usnesením ze dne 28. 1. 2010, č. j. 1 Az 21/2009 – 19,
byla věc postoupena Krajskému soudu v Praze. Proti tomuto usnesení byla podána kasační
stížnost, na jejímž základě se měl Nejvyšší správní soud zabývat otázkou místní příslušnosti,
tedy i otázkou, zda se jedná o věc, která má být posouzena podle zákona o azylu
nebo o věc jinou, u které je dána místní příslušnost soudu podle sídla žalovaného správního
orgánu. Městský soud se proto rozhodl řízení přerušit a vyčkat posouzení sporné otázky
Nejvyšším správním soudem.
Usnesením ze dne 20. 9. 2010, č. j. 6 A 10/2010 – 39, Městský soud v Praze rozhodl,
že 1) v řízení se pokračuje, 2) návrh žalobce na přerušení řízení se zamítá, 3) žaloba se odmítá a 4)
žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Konstatoval, že v řízení pokračuje,
neboť dne 11. 8. 2010 nabyl právní moci rozsudek ze dne 30. 6. 2010, č. j. 6 Azs 16/2010 – 65,
kterým Nejvyšší správní soud rozhodl o kasační stížnosti proti usnesení Městského soudu v Praze
ze dne 28. 1. 2010, č. j. 1 Az 21/2009 – 19.
Městský soud neshledal naplnění předpokladů ustanovení §48 zákona č. 150/2002 Sb.,
soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“) pro přerušení řízení a předložení věci Ústavnímu soudu.
Vycházel z odůvodnění rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 7. 2010,
č. j. 9 As 5/2010 – 74, s jehož závěry se zcela ztotožnil.
Uvedený soud dále zvažoval, zda žalobou napadený úkon žalovaného ze dne
11. 12. 2009 by nebylo možno posoudit jako rozhodnutí v materiálním smyslu,
byť nemá náležitosti, které vyžaduje správní řád, a po posouzení jeho obsahu dospěl k závěru,
že za rozhodnutí předmětný úkon považovat nelze, neboť nesplňuje předpoklady rozhodnutí
ve smyslu §65 odst. 1 s. ř. s. Chybí tudíž jedna z podmínek řízení, za nichž může soud
ve správním soudnictví podrobit přezkumu úkon správního orgánu a jedná se tak o úkon
ze soudního přezkumu vyloučený podle §70 písm. a) s. ř. s. Městský soud proto podle §46
odst. 1 písm. a) s. ř. s. žalobu odmítl . Vzhledem k tomu, že napadený úkon není rozhodnutím
podléhajícím přezkumu ve správním soudnictví, nerozhodoval samostatným usnesení o návrhu
na přiznání odkladného účinku žalobě.
Proti tomuto usnesení podal žalobce (dále též „stěžovatel“) kasační stížnost z důvodu
uvedeného v §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s ., v níž, stejně jako již v žalobě, namítal, že napadené
rozhodnutí žalovaného mu upřelo právo na řízení o udělení jedné z forem mezinárodní ochrany
poskytované Českou republikou. Navrhl, aby Nejvyšší správní soud podle §48 odst. 1 písm. a)
s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s. a čl. 95 Úst avy, řízení přerušil a předložil věc Ústavnímu soudu,
neboť lze důvodně pochybovat o souladu §3a písm. a) bod 4 zákona o azylu, na základě
kterého mu bylo upřeno právo žádat o udělení jedné z forem mezinárodní ochrany. Stěžovatel
požádal o osvobození od soudních poplatků a ustanovení zástupce pro řízení o kasační stížnosti
z řad advokátů.
Městský soud v Praze usnesením ze dne 2. 11. 2010, č. j. 6 A 10/2010 – 50, žalobci
ustanovil k zastupování pro řízení o kasační stížnosti JUDr. Jitku Kučerovou, advokát ku.
Poté spis předložil Nejvyššímu správnímu soudu s předkládací zprávou, ve které uvedl, že kasační
stížnost není podána včas. Nejvyšší správní soud se s tímto vyhodnocením nedodržení lhůty
k podání kasační stížnosti ztotožňuje.
Ze spisu Městského soudu v Praze vyplývá, že napadené usnesení tohoto soudu,
v němž byl stěžovatel řádně poučen o možnosti podání kasační stížnosti do dvou týdnů ode dne
jeho doručení, a to k Nejvyššímu správnímu soudu prostřednictvím Městského soudu v Praze,
bylo uloženo na poště dne 23. 9. 2010 z důvodu, že adresát nebyl zastižen. Protože si adresát
Mgr. D. K., obecný zmocněnec s adresou pro doručování: Organizace pro pomoc uprchlíkům se
sídlem Kovářská 4, Praha 9, písemnost v úložní lhůtě nevyzvedl, byla tato dne 5. 10. 2010
vložena do jeho domovní schránky.
Podle §106 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád sprá vní (dále jen „s. ř. s.“),
musí být kasační stížnost podána do dvou týdnů od doručení rozhodnutí. Podle téhož ustanovení
nelze zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti prominout. Ustanovení §40 odst. 2 s. ř. s.
pak stanoví, že lhůta určená podle týdnů končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje
se dnem, který určil počátek lhůty. Podle §40 odst. 4 s. ř. s. je lhůta zachována, bylo-li podání
v poslední den lhůty předáno soudu nebo jemu zasláno prostřednictvím držitele poštovní licence,
popřípadě zvláštní poštovní licence anebo předáno orgánu, který má povinnost je doručit.
Podle §42 odst. 5 s. ř. s. v návaznosti na §46 odst. 1 a 3 a §50b a §50c odst. 4 zákona
č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, platí, že nebyl-li adresát
písemnosti, která se doručuje do vlastních rukou, zastižen v místě, které označil,
uloží se písemnost na poště a adresát se o tom vyrozumí s tím, že si má písemnost vyzvednout.
Nevyzvedne-li si písemnost do 10 dnů od uložení, považuje se poslední den této lhůty za den
doručení, i když se adresát o uložení nedozvěděl; vychází se tedy z tzv. fikce doručení. Posledním
dnem uvedené desetidenní lhůty počítané od uložení zásilky, která byla určena do vlastních rukou
adresáta, bylo v dané věci pondělí dne 4. 10. 2010 (den 3. 10. 2010, na který připadl konec lhůty,
byla neděle) a tento den, tedy pondělí 4. 10. 2010, se považuje za den doručení písemnosti
adresátovi. Protože dnem, který určil počátek běhu lhůty pro podání kasační stížnosti
(dnem doručení), bylo v projednávané věci pondělí 4. 10. 2010 a jednalo se o lhůtu dvoutýdenní,
posledním dnem lhůty pro podání kasační stížnosti bylo potom pondělí 18. 10. 2010. Tento den
se totiž svým označením – pondělí – shoduje s označením dne, jenž určil počátek lhůty.
Nejpozději v tento den mohlo být podání (kasační stížnost) odesláno s účinky zachování lhůty.
Podle otisku razítka pošty na obálce, v níž byla kasační stížnost doručena Městskému
soudu v Praze, však byla kasační stížnost podána k poštovní přepravě v úterý dne 19. 10. 2010.
Stalo se tak až po marném uplynutí lhůty k podání kasační stížnosti, která skončila v pondělí
18. 10. 2010. Nezbývá tudíž než konstatovat, že lhůta pro podání kasační stížnosti byla zmeškána
a Nejvyšší správní soud proto musel kasační stížnost podle §46 odst. 1 písm. b), za použití §120
s. ř. s., jako opožděně podanou odmítnout.
K tomu Nejvyšší správní soud poznamenává, že fikce doručení neboli tzv. náhradní
doručení je institutem, který – jsou-li k tomu dány zákonné předpoklady – zcela nahrazuje
doručení skutečné. Proto s ním zákon také spojuje totožné následky: v případě stěžovatele
tak v den následující po uplynutí posledního dne desetidenní úložní lhůty začala běžet
dvoutýdenní lhůta k podání kasační stížnosti, a to bez ohledu na to, zda se stěžovatel o obsahu
doručované písemnosti dozvěděl. Náhradní doručení je neúčinné pouze tehdy, pokud účastník
soudu prokáže, že se v místě doručování ne zdržoval v den, kdy nebyl zastižen, a v 10 dnech
následujících; žádný takový důkaz však stěžovatel soudu nepředložil a nic takového ani netvrdí.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o §60 odst. 3 s. ř. s., ve spojení s §120 s. ř. s.,
podle něhož žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti,
jestliže kasační stížnost byla odmítnuta.
Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 2. 11. 2010, č. j. 6 A 10/2010 – 50,
byla stěžovateli ustanovena zástupkyní JUDr. Jitka Kučerová, advokátka; v takovém případě platí
hotové výdaje a odměnu za zastupování stát (§35 odst. 8 s. ř. s., §120 s. ř. s.). Nejvyšší správní
soud proto určil odměnu advokátky částkou 1 x 2100 Kč za jeden úkon právní služby spočívající
v převzetí a přípravě zastoupení [§7, §9 odst. 3 písm. f), §11 odst. 1 písm. b) vyhlášky
č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen „advokátní tarif“)], a dále 1 x 300 Kč
paušální náhrady hotových výdajů (§13 odst. 3 advokátního tarifu). V podání ze dne 25. 4. 2011
ustanovená zástupkyně neuvedla, že by byla plátkyní DPH, přiznává se jí tedy odměna
za zastupování v celkové výši 2400 Kč. Uvedená částka bude zástupkyni stěžovatele vyplacena
do 60 dnů od právní moci tohoto usnesení z účtu Nejvyššího správního soudu.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 30. května 2011
JUDr. Dagmar Nygrínová
předsedkyně senátu