ECLI:CZ:NSS:2011:4.AS.39.2010:65
sp. zn. 4 As 39/2010 - 65
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar
Nygrínové a soudců JUDr. Jiřího Pally a JUDr. Marie Turkové v právní věci žalobce: I. S., zast.
Mgr. Pavlem Čižinským, advokátem, se sídlem Ječná 7/548, Praha 2, proti žalované: Policie
České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie, se sídlem Olšanská 2, Praha 3, v řízení
o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. 5. 2010, č. j. 8 Ca
297/2009 - 37,
takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 5. 5. 2010, č. j. 8 Ca 297/2009 - 37,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalovaná rozhodnutím ze dne 8. 9. 2009, č. j. CPR-4537-1/ČJ-2009-9CPR-C218,
zamítla odvolání žalobce a potvrdila jím napadené rozhodnutí Policie České republiky,
Oblastního ředitelství služby cizinecké policie Brno, Inspektorát u cizinecké policie Brno,
oddělení povolování pobytu Brno ze dne 13. 3. 2009, č. j. CPBR-04331-6/CI-2009-064061
(dále též „rozhodnutí prvního stupně“).
Uvedeným rozhodnutím prvního stupně byla podle §87e odst. 1 písm. b) zákona
č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců, ve znění pozdějšíc h předpisů (dále jen „zákon o pobytu
cizinců“), zamítnuta žalobcova žádost o povolení k přechodnému pobytu, neboť žalobce
„je zařazen do informačního systému smluvních států“ v rámci tzv. Schengenského prostoru.
V odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí žalovaná uvedla, že žalobce
má evidovaný zamítnutý vstup do Schengenského prostoru. Tím byl naplněn §87e odst. 1
písm. b) zákona o pobytu cizinců, podle kterého správní orgán žádost o povolení k přechodnému
pobytu zamítne, jestliže žadatel je zařazen do informačního systému smluvních států.
Podle žalované žalobce v odvolání uvedl, že „napadené rozhodnutí je nezákonné, neboť správní orgán
nepostupoval v souladu s ustanovením §87e odst. 3 zákona č. 326/1999 Sb. Odvolatel se domnívá,
že v jeho případě jsou dány obě skutečnosti, tedy jak zájem České republiky … , aby zde studovali studenti
z jiných států … dále plnění mezinárodního závazku, a to konkrétně čl. 8 Ú mluvy o ochraně lidských práv
a základních svobod. Odvolatel se domnívá, že rodinné vazby, které má ke své matce …a jejímu manželovi …,
se kterými žije ve společné domácnosti, mají nárok na ochranu dle čl. 8 výše uvedené úmluvy “.
K těmto námitkách žalovaná úvodem vyjádřila, že „opatření přijatá z důvodu veřejného pořádku
nebo veřejné bezpečnosti musí být v souladu se zásadou přiměřenosti a musí být založena výlučně na osobním
chování dotyčné osoby. Osobní chování dotyčného … musí představovat skutečné, aktuální a dostatečně závažn é
ohrožení některého ze základních zájmů společnosti. “. Žalovaná dále uvedla, že ze spisového materiálu
žalobce a z informačního systému provozovaného podle §158 zákona o pobytu cizinců
bylo zjištěno, že žalobce je evidován jako osoba, která má zamítnutý vstup do Schengenského
prostoru. Tím byla naplněna podmínka §87e odst. 1 písm. b) téhož zákona a byl dán důvod
k zamítnutí žádosti o povolení k přechodnému pobytu. Žalovaná dále poukázala na judikaturu,
podle které cizinec nemá nárok na pobyt na území České republiky. K námitce práva
na respektování rodinného a soukromého života žalovaná poukázala na čl. 8 odst. 2 Úmluvy
o ochraně lidských práv a základních svobod, podle kterého státní orgány mohou zasahovat
do zaručených práv, tedy i soukromého a rodinného života, a to pouze za specifikovaných
podmínek. Žalovaná uzavřela, že „v daném případě tedy správní orgán žádost zamítl v souladu se zákonem
v zájmu morálky, neboť porušování platných právních norem ze strany cizince do této kategorie předvídané
Evropskou úmluvou náleží.“.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 5. 5. 2010, č . j. 8 Ca 297/2009 - 37, žalobu
žalobce napadající uvedené rozhodnutí žalované zamítl. Soud se nejprve zabýval tím, zda žalobce
splňuje znaky rodinného příslušníka občana Evropské unie podle §15a odst. 1 písm. d) zákona
o pobytu cizinců. K tomu soud uvedl, že žalobce narozený dne 23. 5. 1983 vzhledem
ke skutečnosti, že již dosáhl věku 26 let, který je podle vnitrostátních předpisů klíčový
pro vymezení nezaopatřeného dítěte, nespadá do kategorie nezaopatřeného dítěte ve smyslu
§15a odst. 1 písm. d) zákona o pobytu cizinců. Navíc podle soudu žalobce nedoložil své tvrzení,
že je studentem vysoké školy na území ČR. V daném případě proto nebyl na místě postup
podle §15a odst. 1 písm. d) zákona o pobytu cizinců. Soud se dále zabýval §87e odst. 3 zákona
o pobytu cizinců, podle kterého se nepřihlédne k důvodu zamítnutí žádosti podle odstavce 1
téhož ustanovení, je-li vydání povolení k přechodnému pobytu v zájmu ČR nebo z důvodu plnění
mezinárodního závazku. K tomu uvedl, že „pokud žalobce tvrdil, že je v zájmu České republiky,
aby zde studovali studenti z jiných států … potom své tvrzení o významu Ukraj iny pro Českou republiku
a její zahraniční politiku nijak blíže nevysvětlil a nedoložil , žalovaný tak neměl možnost se vůbec touto námitkou
zabývat …Když potom … v žalobě namítal, že je zájmem České republiky, aby zde studovali studenti
ze zahraničí, zejména u oborů jako je ukrajinský jazyk a literatura, rovněž toto své tvrzení vůbec nedoložil. S oud
potom musel tuto námitku odmítnou jako zcela irelevantní pro inkriminovanou věc.“. Soud dále uvedl,
že postupem správních orgánů není dotčen čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod,
když navíc došlo k naplnění podmínek k postupu podle čl. 8 odst. 2 téže úmluvy. Podle soudu
nelze považovat vztah dospělého žalobce ve v ěku téměř 27 let k matce a jejímu českému
manželovi za natolik zakořeněnou vazbu, která by měla být překážkou jeho vycestování.
Zamítnutí žádosti o povolení k přechodnému pobytu podle soudu nepředstavuje nepřiměřený
zásah do práva na rodinný život. Žalobce totiž nelegálně vstoupil na území Polské republiky
a pobýval tam bez platného povolení k pobytu nebo víza. Zákaz vstupu je platný až do 2. 7. 20 11.
Žalobce má možnost po zrušení uvedeného zákazu požádat o povolení k přechodnému pobytu.
Soud uzavřel, že vlivem záznamu v informačním systému byly dány zákonné důvody podle §87e
odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců pro vydání zmiňovaných rozhodnutí správních orgánů.
Proto soud žalobu zamítl jako nedůvodnou.
Ve včas podané kasační stížnosti žalobce (dále též „stěžovatel“) namítl, že soud nesprávně
posoudil skutečnost, zda je rodinným příslušníkem občana Evropské unie. Předně poukázal
na to, že pokud podle závěrů soudu není rodinným příslušníkem občana Evropské unie
podle §15a odst. 1 písm. d) zákona o po bytu cizinců, nemělo být postupováno podle §87e
odst. 1 písm. b) téhož zákona, který je aplikovatelný pouze na rodinné příslušníky občanů
Evropské unie, nýbrž podle §87d odst. 1 písm. a) téhož zákona. Podle stěžovatele je v tomto
ohledu rozsudek nesprávný a vnitřně rozporný. K tomu stěžovatel dodal, že je rodinným
příslušníkem občana Evropské unie a za něho jej považovaly i správní orgány. Použití věkové
hranice ze strany soudu tak bylo nesprávné.
Dále stěžovatel namítl, že rozhodnutí žalované měl soud zrušit pro jeho
nepřezkoumatelnost, neboť nebylo řádně odůvodněno, což již uváděl v žalobě. Žalovaná se totiž
v žalobou napadeném rozhodnutí nevypořádala s odvolací námitkou, podle níž stěžovatelův
pobyt na území České republiky je v jejím zájmu. S touto námitkou se pokusil vypořádat
až teprve soud, který však nemohl odstranit nesprávnost postupu žalova né ani absenci
jeho zdůvodnění. Navíc závěry, které soud při vypořádání námitek učinil, není možné považovat
za správné.
Podle další stížnostní námitky je na padený rozsudek nepřezkoumatelný z důvodu
nesprávného posouzení otázky zásahu do jeho soukromého a rodinného života.
Soud totiž poměrně stručně konstatoval, že došlo k porušení polských zákonů, avšak vůbec
se nezabýval otázkou přiměřenosti. V žalobě totiž zevrubně vysvětlil, že porušení zákonů Polské
republiky nezavinil a naopak se stal obětí nejasností při zavádě ní Schengenského systému
v roce 2008 a nepřiměřeně přísného postupu polských úřadů. Za této situace je tedy nutné
považovat za nepřiměřený i relativně méně citlivý zásah do jeho práva na rodinný život.
Stěžovatel také namítl, že se soud vůbec nevyjádřil k těm žalobním bodům,
v nichž bylo poukázáno na procesní pochybení správního orgánu.
Konečně stěžovatel namítl, že soud nedal osobám na řízení zúčastněným prostor,
aby v žalobním řízení uplatnily svá práva.
S ohledem na uvedené skutečnosti stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud rozsudek
Městského soudu v Praze ze dne 5. 5. 2010, č. j. 8 Ca 297/2009 - 37, zrušil a věc vrátil tomuto
soudu k dalšímu řízení. Současně požádal, aby Nejvyšší správní soud přiznal kasační stížnosti
odkladný účinek.
Žalovaná se ke kasační stížnost nevyjádřila.
Kasační stížnost je podle §102 a násl. s. ř. s. přípustná a stěžovatel v ní namítá důvody
podle §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s. Jejím rozsahem a důvody je Nejvyšší správní soud
podle §109 odst. 2 a 3 s. ř. s. vázán. Nejvyšší správní soud přitom neshledal vady podle §109
odst. 3 s. ř s., k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
Správností závěru, podle něhož družka stěžovatele, jeho matka a manžel jeho matky
nejsou osobami na řízení zúčastněnými se nebylo možné zabývat, neboť o tom rozhodl Městský
soud v Praze samostatným usnesením ze dne 5. 5. 2010, č. j. 8 Ca 297/2009 - 43, které nebylo
kasační stížností napadeno.
Nejvyšší správní soud však musel přisvědčit kasační námitce o nesprávnosti a rozpornosti
závěru Městského soudu v Praze, podle něhož stěžovatel nebyl rodinným příslušníkem občana
Evropské unie. V této souvislosti Nejvyšší správní soud předně zdůrazňuje, že stěžovatel podal
žádost jako rodinný příslušník občana Evropské unie a správní orgány s ním takto také jednaly
a jeho žádost věcně projednaly. To ostatně potvrzuje i to, že stěžovatelova žádost byla zamítnuta
podle §87e odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců. Pro správní orgán prvního stupně
tedy byl stěžovatel rodinným příslušníkem občana Evropské unie a žalovaná tento závěr
nikterak nezpochybnila. Pokud tedy Městský soud v Praze dovodil, že stěžovatel nespadá
do kategorie rodinného příslušníka občana Evropské unie, měl z toho důvodu rozhodnutí
žalované zrušit a nikoliv žalobu jako nedůvodnou zamítnout. Navíc tento závěr soudu neobstojí
ani v porovnání s jeho dalším závěrem, podle kterého byla stěžovateli správně žádost o povolení
k přechodnému pobytu zamítnuta podle §87e odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců.
Buď totiž stěžovatel byl rodinným příslušníkem občana Evropské unie a mohl podat žádost
o povolení k přechodnému pobytu, která mu byla podle §87e odst. 1 písm. b) z ákona o pobytu
cizinců zamítnuta, anebo vůbec neměl oprávnění takovou žádost na stanoveném formuláři podat,
jak vyplývá z §87b zákona o pobytu cizinců, který váže povolení k přechodnému pobytu
na rodinné příslušníky občana Evropské unie. Navíc stěžovateli postavení rodinného příslušníka
občana Evropské unie podle §15a odst. 1 písm. d) a odst. 3 písm. a) zákona o pobytu cizinců
nepochybně náleží, neboť doložil, že se soustavně připravuje na budoucí povolání studiem
na české veřejné vysoké škole a že je synem osoby, která uzavřela manželství s českým státním
příslušníkem a tudíž že je nezaopatřeným příbuzným manžela občana E vropské unie v linii
sestupné. Zákon o pobytu cizinců přitom v rozhodné době nestanovil žádnou věkovou hranici,
od jejíhož dosažení by se již rodinný příslušník občana Evropské unie nemohl považovat
za nezaopatřenou osobu, takže nezaopatřenost dítěte nebylo možné posuzovat podle zákona
o státní sociální podpoře, jak učinil Městský soud v Praze.
Dále Nejvyšší správní soud přisvědčil stížnostní námitce o nepřezkoumatelnosti žalobou
napadeného rozhodnutí kvůli pominutí skutečností uvedených v odvolání, nemožnosti
se těmito skutečnostmi zabývat až v kasační stížností napadeném rozsudku a nesprávnosti závěrů,
které Městský soud v Praze v tomto směru učinil.
Stěžovatel podal dne 2. 3. 2009 na formuláři „ Žádost pro občany Evropské unie a jejich rodinné
příslušníky“ žádost o povolení k přechodnému pobytu. V ní také uvedl, že je studentem a účelem
jeho pobytu je studium na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity. Žádost stěžovatel doložil
řadou příloh, z nichž mj. vyplývá, že skutečně studuje a jeho matka, která je taktéž ukrajinské
státní příslušnosti, je od 11. 8. 2001 provdána z a občana ČR, s nímž žije ve společné domácnosti
a má udělený trvalý pobyt za účelem sloučení rodiny. Správní orgán vydal rozhodnutí prvního
stupně, jímž žádost o povolení k přechodnému pobytu zamítl s poukazem na skutečnost,
že stěžovatel je zařazen do informačního systému smluvních států tzv. Schengenského prostoru.
V odvolání proti rozhodnutí prvního stupně stěžovatel uvedl zcela konkrétní důvody
a skutečnosti, ke kterým byla žalovaná povinna v odůvodnění svého rozhodnutí zaujmout
stanovisko. O tom, že st ěžovatel odvolací námitky skutečně uplatnil, svědčí ostatně
i tzv. reprodukční část rozhodnutí žalované, ve které jsou odvolací námitky stěžovatele uvedeny.
V nich stěžovatel namítl, že správní orgán prvního stupně se měl při postupu podle §87e odst. 1
písm. b) zákona o pobytu cizinců rovněž zabývat možnou aplikací odstavce 3 téhož ustanovení.
Podle něj se totiž k důvodu zamítnutí žádosti podle §87e odst. 1 písm. b) zákona o pobytu
cizinců nepřihlédne, je-li vydání povolení k přechodnému pobytu v zájmu České republiky,
nebo z důvodu plnění mezinárodního závazku. Podle stěžovatele byl správní orgán prvního
stupně povinen odůvodnit, proč neaplikoval §87e odst. 3 zákona o pobytu cizinců,
což však neučinil. Stěžovatel dále v odvolání namítl a specifikoval, v čem je udělení povolení
k přechodnému pobytu v zájmu České republiky a v čem je dán důvod plnit mezinárodní
závazky.
Z §68 odst. 3 správního řádu, ale i judikatury (srov. kupř. rozsudek Vrchního soudu
v Praze ze dne 26. 2. 1993, č. j. 6 A 48/92 - 23, nebo rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 23. 7. 2009, č . j. 9 As 71/2008 - 109, www.nssoud.cz) vyplývá, že z odůvodnění
rozhodnutí musí být mj. zřejmé, jak se správní orgán vypořádal s námitkami účastníků
a proč považuje námitky účastníka za liché, mylné nebo vyvrácené. V posuzovaném případě
se žalovaná vypořádala pouze s odvolací námitkou týkající se nepřihlédnutí k §87e odst. 1
písm. b) zákona o pobytu cizinců z důvodu plnění mezinárodních závazků. Zcela přitom
pominula odvolací námitku, jež se týkala zájmu České republiky, tedy druhého důvodu,
kvůli kterému se nepřihlédne k naplnění podmínek uvedených v §87e odst. 1 písm. b) zákona
o pobytu cizinců. Podle Nejvyššího správního soudu se tak žalovaná nevypořádala s odvolací
námitkou a také s tvrzením, že správní orgán prvního stupně se měl ve svém rozhodnutí zabývat
též §87e odst. 3 zákona o pobytu cizinců, což činí rozhodnutí žalované nepřezkoumatelným.
Nejvyšší správní soud uvádí, že t yto vady stěžovatel namítl i v žalobě, přičemž se k nim
soud nijak nevyjádřil. Naopak z jeho postupu vyplývá, že rozhodnutí žalované implicitně shledal
přezkoumatelným, když navíc k oběma odvolacím a posléze i žalobním námitkám uvedl
své názory a hodnocení. Tím ovšem podle Nejvyššího správního soudu pochybil. Správně
měl totiž shledat rozhodnutí žalované nepřezkoumatelným a pro tuto důvodně vytýkanou vadu
měl její rozhodnutí zrušit a věc jí vrátit k dalšímu řízení. Místo toho však soud do jisté míry zaujal
roli správního orgánu a pokusil se s odvolacími, potažmo žalobními námitkami věcně vypořádat.
Přitom závěrům, jež v tomto směru učinil, nelze přisvědčit. Stěžovatel totiž v průběhu správního
řízení poukázal na to, že vydání povolení k přechodnému pobytu je v zájmu České republiky
z důvodu jeho studia na české veřejné vysoké škole v oboru ukrajinského jazyka a literatury.
Toto studium řádně doložil, a proto nelze souhlasit se závě rem Městského soudu v Praze,
že ohledně existence důvodů uvedených v §87e odst. 3 nesplnil svou povinnost tvrzení
a povinnost důkazní.
Rovněž tak Nejvyšší správní soud přisvědčil stížnostní námitce, podle níž napadený
rozsudek pominul žalobní body, v nichž bylo poukazováno na procesní pochybení správního
orgánu. Stěžovatel totiž v žalobě poukázal na poskytnutí krátké lhůty pro vyjádření k podkladu
rozhodnutí správního orgánu a na donucení k podpisu ze strany policie, že nemá žádné
další návrhy na doplnění dokazování. Městský soud v Praze se však touto žalobní námitkou
nezabýval a zcela ji opomněl.
Lze tedy shrnout, že Městský soud v Praze posuzoval žalobou napadené rozhodnutí
ve vztahu k důvodům uvedeným v §87e odst. 3 zákona o pobytu cizinců, ačkoliv v této části
bylo rozhodnutí žalované nepřezkoumatelné. V důsledku toho byl nepřezkoumatelný i samotný
napadený rozsudek, čímž došlo k naplnění důvodu kasační stížnosti uvedeného v §103 odst. 1
písm. d) s. ř. s. Za nepřezkoumatel ný je dále nutné pokládat napadený rozsudek i kvůli tomu,
že se v něm Městský soud v Praze nevypořádal s žalobními námitkami o porušení procesních
práv stěžovatele ve správním řízení. S ohledem na uvedené vady řízení před správním orgánem
i před soudem se pak již Nejvyšší správní soud nezabýval stížnostní námitkou o nesprávném
posouzení otázky zásahu do soukromého a rodinného života stěžovatele.
S ohledem na všechny shora uvedené skutečnosti dospěl Nejvyšší správní soud k závěru,
že kasační stížnosti je důvodná, a proto podle §110 odst. 1 věty první s. ř. s. napadený rozsudek
zrušil a věc vrátil Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení. V něm je tento soud podle §110
odst. 3 s. ř. s. vázán vý še vysloveným právním názorem. O nákladech řízení o kasační stížnosti
rozhodne podle §110 odst. 2 věty první s. ř. s. Městský soud v Praze v novém rozhodnutí.
Stěžovatel v kasační stížnosti navrhl, aby jí byl přiznán odkladný účinek. Vzhledem
ke skutečnosti, že Nejvyšší správní soud rozhodl o kasační stížnosti bez zbytečného odkladu
poté, co mu byla věc předložena, nezabýval se již návrhem na přiznání odkladného účinku
kasační stížnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 28. února 2011
JUDr. Dagmar Nygrínová
předsedkyně senátu