ECLI:CZ:NSS:2011:4.AZS.6.2011:80
sp. zn. 4 Azs 6/2011 - 80
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar
Nygrínové a soudců JUDr. Marie Turkové, JUDr. Lenky Matyášové, JUDr. Petra Průchy
a JUDr. Jiřího Pally v právní věci žalobkyně: U. B., zast. JUDr. Romanou Lužnou, advokátkou,
se sídlem Heinrichova 16, Brno, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3,
Praha 7, o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 3. 9. 2010,
č. j. 56 Az 62/2010 – 43,
takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 3. 9. 2010, č. j. 56 Az 62/2010 – 43,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalovaný rozhodnutím ze dne 23. 4. 2010, č. j. OAM-132/ZA-06-ZA13-2010, zamítl
žádost žalobkyně o udělení mezinárodní ochrany jako zjevně nedůvodné podle §16 odst. 1 písm.
d) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“). V odůvodnění rozhodnutí žalovaný
uvedl, že dokument Hodnocení Mongolska jako bezpečné země původu ze dne 29. 1. 2010
klasifikuje Mongolsko jako bezpečnou zemi původu ve smyslu §2 odst. 1 zákona o azylu.
Z této informace vyplývá, že i přes trvající nedostatky splňuje Mongolsko základní demokratické
principy v souladu s kritérii pro hodnocení bezpečné země původu a může být zařazeno
na seznam bezpečných zemí původu. Poukázal na to, že žalobkyně neopustila svoji vlast
na základě žádného relevantního důvodu ve smyslu zákona o azylu. Zdůraznil, že legalizace
pobytu v souvislosti se záměrem dalšího pobytu na území České republiky není důvodem
pro udělení mezinárodní ochrany. Shledal, že obavy žalobkyně v případě návratu do vlasti,
které spatřovala ve ztrátě bydlení a nemožnosti splácet dlužnou částku za předchozí léčbu, nelze
přiřadit k důvodům udělení azylu. K otázce fyzického násilí, kterého se měl na žalobkyni dopustit
její bývalý přítel, žalovaný poznamenal, že nepatří k relevantním důvodům pro udělení
mezinárodní ochrany. Z informace Hodnocení Mongolska jako bezpečné země původu ze dne
29. 1. 2010 vyplývá, že mongolské zákony ukládají policistům přijímat a zpracovávat stížnosti,
docházet na místa činu, vyslýchat pachatele a svědky, ukládat pokuty a zajišťovat obětem útulek.
Žalobkyně se v průběhu azylového řízení nezmínila o tom, že by v zemi svého původu někdy
požádala o pomoc orgány činné v trestním řízení. Konstatoval, že tvrzení žalobkyně
o nedostupnosti a nízké úrovni poskytované lékařské péče v Mongolsku vylučuje zpráva Světové
zdravotnické organizace, v níž je mimo jiné uvedeno, že vedoucím principem mongolského
zdravotnického systému je dodávat mongolskému občanovi spravedlivou, přístupnou a kvalitní
zdravotní péči a služby. Poukázal na to, že nezjistil a ani z výpovědí žalobkyně nevyplývá,
že by jí v zemi původu hrozilo azylově relevantní pronásledování nebo hrozba vážné újmy.
Jak plyne z použitých informací v azylovém řízení, Mongolsko je možno považovat za bezpečnou
zemi původu a v řízení nebylo prokázáno, že by v případě žalobkyně tento předpoklad neplatil.
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 3. 9. 2010, č. j. 56 Az 62/2010 – 43,
žalobu zamítl, žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení a tlumočnici
Ing. C.-A. S. přiznal odměnu za tlumočnický výkon ve výši 350 Kč. V odůvodnění uvedl, že
žalobkyně nezpochybnila závěry žalovaného o tom, že Mongolsko je bezpečnou zemí.
Připomněl, že žalobkyně měla ve správním řízení možnost se s materiálem, který vyhodnotil
Mongolsko jako bezpečnou zemi, seznámit a měla možnost vůči němu uplatnit námitky, nic
z toho však neučinila. Pokud jde o tvrzení, že žalobkyně je šamanka, a proto ji rodina
pronásleduje, soud zdůraznil, že se jedná o tvrzení, která žalobkyně uvedla nově až v žalobě,
v průběhu správního řízení o těchto skutečnostech vůbec nehovořila, přičemž tak mohla učinit.
Poukázal na to, že při přezkumu správního rozhodnutí vychází ze skutkového a právního stavu,
který tu byl v době správního řízení, a proto k tomuto tvrzení žalobkyně nepřihlédl. Pokud
žalobkyně obecně namítala, že žalovaný nedostatečně posoudil možnost udělení doplňkové
ochrany, neshledal ji soud důvodnou, neboť žalobkyně nekonkretizovala, jaký mezinárodní
závazek by jejím vycestováním mohl být porušen; z použitých podkladů, které hodnotily situaci
v Mongolsku, v obecné rovině nevyplynulo, že by tam docházelo k porušování lidských práv.
Poukázal dále na to, že tvrzení žalobkyně týkající se nedostatečné úrovně lékařské péče bylo
žalovaným vyvráceno s odkazem na zprávu Světové zdravotnické organizace. Vzhledem
k uvedenému podle názoru soudu rozhodl žalovaný správně, pokud žádost žalobkyně o udělení
mezinárodní ochrany zamítl jako zjevně nedůvodnou podle §16 odst. 1 písm. d) zákona o azylu,
neboť žalobkyně přišla ze státu, který Česká republika považuje za bezpečnou zemi původu
a nebylo prokázáno, že v jejím případě tento stát za takovou zemi považovat nelze.
Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) včas kasační stížnost,
v níž uvedla, že tzv. bezpečná země původu není jakákoliv země, kterou rozhodující osoba
v České republice určí, nýbrž §16 odst. písm. d) zákona o azylu navazuje na právo Evropské
unie. Směrnice Rady 2005/85/ES ze dne 1. prosince 2005 o minimálních normách pro řízení
v členských státech o přiznávání a odnímání postavení uprchlíka (dále jen „procedurální
směrnice“) umožňuje zamítnout žádost jako zjevně nedůvodnou, pokud žadatel pochází
z bezpečné země původu. Nicméně bezpečnou zemí původu jsou země, které jsou tak dopředu
v souladu s články 29 a 30 procedurální směrnice určeny, a pokud je jí známo, o její zemi původu
žádné závazné určení nebylo přijato. Uvedla, že rozhodováno mělo být meritorně,
nikoli ve zkráceném řízení. Poukázala na to, že vzhledem k tomu, co uvedla v řízení před
správním orgánem a následně v žalobě u krajského soudu, se v případě návratu do Mongolska
obává vážné újmy ve smyslu §14a zákona o azylu. Byla toho názoru, že ze strany soudu jde
o zásadní pochybení, které má dopad na její hmotněprávní postavení, a proto kasační stížnost
splňuje kritéria přijatelnosti. Požádala o ustanovení zástupce z řad advokátů.
Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti poukázal na to, že žádost o mezinárodní
ochranu stěžovatelky zamítl jako zjevně nedůvodnou, neboť Mongolsko splňuje znaky bezpečné
země podle §2 odst. 1 zákona o azylu a nebylo v řízení prokázáno, že by tento stát nebylo možno
za takovou zemi považovat. Proto považoval kasační stížnost za bezdůvodnou. Zdůraznil,
že v napadeném rozhodnutí neshledal vycestování stěžovatelky za rozporné s mezinárodními
závazky a užití podání kasační stížnosti vnímá jen jako sledující možnost jejího dalšího setrvání.
Stěžovatelka nepředložila nic, co by jí mělo zabraňovat nebo znemožňovat odcestovat zpět
do vlasti. Navrhoval, aby byla kasační stížnost zamítnuta.
Usnesením ze dne 21. 10. 2010, č. j. 56 Az 62/2010 – 53, ustanovil krajský soud
stěžovatelce zástupkyni pro řízení o kasační stížnosti JUDr. Romanu Lužnou, advokátku.
V doplnění kasační stížnosti stěžovatelka označila důvody podle §103 odst. 1 písm. a), b)
a d) s. ř. s. a namítala, že obavy z postihu ze strany rodiny z důvodu jejího vyznání, když uvedla,
že je šamanka, a rodinné situace, kdy pro ni rodina nemá pochopení, pronásleduje a diskriminuje
ji, odůvodňují udělení azylu podle §12 písm. b) zákona o azylu. Tyto skutečnosti byly
jak správním orgánem, tak soudem považovány za nedostatečně relevantní, přičemž toto
hodnocení záleželo na pouhé domněnce irelevance obou státních orgánů bez řádného podložení
důkazy. Poukázala na to, že soud i žalovaný vycházeli z předpokladu, že pronásledování
nebo odůvodněný strach z pronásledování se vztahuje pouze na jednání ze strany stáních orgánů.
Uvedla, že Nejvyšší správní soud sice mnohokrát judikoval, že ohrožení ze strany soukromé
osoby není důvodem pro udělení azylu, na druhé straně rozsudkem publikovaným ve Sbírce
rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pod číslem 1347/2007 uznal, že za pronásledování
nebo odůvodněný strach z pronásledování může být považována situace, kdy by státní orgány
země původu systematicky odmítaly poskytovat jednotlivcům ochranu před šikanou vyvolanou
netolerancí k jejich náboženskému vyznání. V rozsudku č. j. 1 Azs 86/2008 – 101, Nejvyšší
správní soud judikoval, že pronásledování soukromými osobami může být podle konkrétních
okolností považováno za relevantní důvod z hlediska §12 písm. b) zákona o azylu. Tímto
se žalovaný ani soud nezabývali a soustředili se pouze na jednání státních orgánů v Mongolsku,
ne však již na jejich nejednání v situacích, kdy by jednat měly. Stěžovatelka sama neměla možnost
předložit důkazy ke svým tvrzením a poukázala na rozsudek Nejvyššího správního soudu
č. j. 5 Azs 66/2008 – 70. Zdůraznila, že soud místo vypořádání se s nedostatečnou argumentací
žalovaného přisvědčil jeho neúplnému zdůvodnění a žalobu zamítl. Navrhovala, aby Nejvyšší
správní soud napadený rozsudek krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný ve vyjádření k doplnění kasační stížnosti pro úplnost poznamenal,
že stěžovatelka podala dne 6. 5. 2010 opakovanou žádost, k jejímž důvodům uvedla, že jsou
stejné jako v předchozí žádosti. Žalovaný nenalezl žádné nové skutečnosti ve smyslu zákona
o azylu, jež by vyžadovaly opakované posouzení. Vzhledem k tomu, že druhou žádost podala
až poté, co byla po ztrátě zaměstnání a neúspěšných krocích zajistit si zde pobyt pomocí
zprostředkovatele zadržena cizineckou policií bez povolení k pobytu a umístěna v zařízení
pro zajištění cizinců, a až po uložení správního vyhoštění, považoval opakované podání žádosti
za čistě účelové a spekulativní s cílem oddálit výkon správního rozhodnutí, tj. její nucený odjezd
z České republiky. Neshledal naplnění podmínek stanovených v §10a písm. e) zákona o azylu
a řízení ve smyslu §25 písm. i) zákona o azylu zastavil. Žalobu podanou proti tomuto rozhodnutí
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 26. 7. 2010, č. j. 56 Az 69/2010 - 19, zamítl. Setrval
na návrhu, aby byla kasační stížnost zamítnuta.
Nejvyšší správní soud shledal podanou kasační stížnost přípustnou a přijatelnou
a napadený rozsudek přezkoumal v souladu s §109 odst. 2 a 3 s. ř. s. vázán rozsahem a důvody,
které stěžovatelka v kasační stížnosti uplatnila. Neshledal přitom vady podle §109 odst. 3 s. ř. s.,
k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
Podle §103 odst. 1 s. ř. s. lze kasační stížnost podat z důvodu tvrzené a) nezákonnosti
spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení, b) vady řízení
spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí vycházel,
nemá oporu ve spisech nebo je s nimi v rozporu, nebo že při jejím zjišťování byl porušen zákon
v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit
zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou vadu soud, který ve věci rozhodoval, napadené
rozhodnutí správního orgánu měl zrušit; za takovou vadu řízení se považuje
i nepřezkoumatelnost rozhodnutí správního orgánu pro nesrozumitelnost, a d)
nepřezkoumatelnosti spočívající v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů rozhodnutí,
popřípadě v jiné vadě řízení před soudem, mohla-li mít taková vada za následek nezákonné
rozhodnutí o věci samé.
Z obsahu správního spisu Nejvyšší správní soud zjistil, že stěžovatelka v žádosti o udělení
mezinárodní ochrany ze dne 2. 4. 2010 uvedla, že Mongolsko opustila dne 27. 6. 2008. Z novin
se dozvěděla o možnosti práce v zahraničí. Jako důvod opuštění země původů uvedla, že utíká
před jedním člověkem. Od roku 2002 žila s jedním mužem, nebyli sice sezdaní, ale žili jako
manželé. Hodně pil, bil ji. Další důvod příjezdu do České republiky byly zdravotní problémy.
Vypověděla, že „v roce 2005 jsem začala být nemocná – začla jsem po celém těle otékat, tam kde jsem měla
svaly tak jsem měla vyrážky, praskaly mi cévy, měla jsem tam zánět, to vše v důsledku častého bytí. Celkově jsem
měla poškozené žíly a svaly. Časem jsem nemohla vstát ani z postele a musela jsem jenom ležet. Obrátila jsem
se na mongolské doktory, ti mi řekli, že by mi museli amputovat ruce a nohy. Rodiče prodali svůj dům a zaplatili
mi léčení v Ćíně - město Kukh. Tam mě dali dohromady. Nemoc spočívá v tom, že pokud je léčena tak je v normě
pokud se přestane léčit tak se vrátí. [...] Když jsem se vrátila z léčení v Číně, byla jsem v Mongolsku 2 měsíce
a znovu se objevili ty příznaky, začala jsem otékat. Zase jsem se vrátila do Číny a pořád dokola. Bylo to asi více
než desetkrát. Naposledy v 01/2008.“ Zdůraznila, že ji bývalý přítel neustále vyhledává, zajímá
se o to, zda je v Mongolsku, rodiče bydlí po podnájmech. V Mongolsku jí bývalý přítel
vyhrožoval zabitím, nyní vyhrožuje rodičům, že „mají držet pusu jinak uvidí“. Poukázala na to,
že když se naposledy vrátila do Mongolska, získala v dubnu roku 2008 pracovní vízum. Po celou
dobu byla skutečnost, že chce opustit Mongolsko, tajná, aby se to její bývalý přítel nedozvěděl.
Ve vlastnoručně psaném prohlášení z téhož dne uvedla, že utíká pře svým mužem. Hodně
ji bil, dával jí nůž pod krk, mířil na ni pistolí. Opakovaně jí vyhrožoval zabitím. Pochází z bohaté
rodiny, takže je schopen provést cokoli. Ke konci kolem ní poté, co ji zbil, rozlil benzín a zapálil
jej. Zdůraznila, že z něho má velký strach, protože v případě, že ji potká, vyhrožuje zabitím. Stále
stěžovatelku hledá, pokud se vrátí do Mongolska, zabije ji. Poukázala na to, že v Mongolsku
nemá kde bydlet, nemá peníze, práci, nemá nic, a proto se nechce vrátit.
Při pohovoru k důvodům žádosti o udělení mezinárodní ochrany, který se konal dne
13. 4. 2010, stěžovatelka dále uvedla, že v Mongolsku vystudovala v roce 2001 střední školu
s maturitou. Od roku 2002 do roku 2006 pracovala jako prodavačka. V letech 2006 až 2007
pracovala jako pomocná síla v kuchyni. Z Mongolska vycestovala dne 27. 6. 2008 a přicestovala
do České republiky přes Rusko, Bělorusko a Polsko dne 4. 7. 2008. Jako důvody, pro něž opustila
zemi původu, uvedla, že v České republice získala pracovní místo a útěk před jejím přítelem,
s nímž žila pět let a který ji týral a fyzicky napadal. V důsledku tohoto bití byla hospitalizována
s otoky po celém těle. V Mongolsku jí tamní lékaři nebyli schopni poskytnout adekvátní léčbu,
proto se rozhodla odjet v listopadu roku 2005 do Číny, do autonomní oblasti Vnitřní Mongolsko,
města Khukh Khot. Léčila se tam dva měsíce. Lékaři nevěděli, co jí bylo. Na tuto léčbu si její otec
vzal úvěr, za nějž dal do zástavy svůj byt. O byt nakonec přišel a ona musí sehnat peníze na to,
aby tento dluh zaplatila. Do České republiky se rozhodla odjet na přání matky, jelikož kamarádka
její matky zde měla dceru a od ní se dozvěděla, že je zde možné pracovat a o práci, kterou zde
vykonávala, se dověděla přes inzerát. Byla informována o tom, že pracovní doba v České
republice činí 8 hodin a že zde není práce tolik fyzicky náročná. Také potřebovala získat peníze
na léčbu v Číně. Právě z důvodu její léčby v Číně si její otec vzal v bance úvěr, za nějž ručil svým
bytem. Úvěr nebyli schopni splatit, proto jej banka zabavila. Do České republiky přicestovala
na základě pracovního víza, které bylo vystavené na dobu pěti měsíců, pracovní smlouvu
a ubytování jí zde zajistil zprostředkovatel. Uvedla, že její zaměstnavatel ji pak již nechtěl
zaměstnat, obrátila se proto na jinou pracovní agenturu, která jí zajistila práci a prodloužila vízum.
Vše probíhalo v pořádku až do března 2009, než pracovní agentura, jež jí zprostředkovala
zaměstnání, musela ukončit činnost a ona neměla práci ani prodloužené vízum. V srpnu 2009
se obrátila na Mongola, který měl přes nějakého Ukrajince zajistit, aby jí prodloužili vízum;
ten však i s jejími penězi z České republiky utekl. Obrátila se proto na další zprostředkovatelku
z Mongolska, která jí zajistila prodloužení víza o půl roku (do února roku 2010). Po skončení
platnosti víza se obrátila na jinou mongolskou zprostředkovatelku, která s jejími penězi ve výši asi
9000 Kč opět utekla mimo území České republiky. Vízum jí tedy propadlo k 28. 2. 2010. Poté
ji kontrolovala cizinecká policie, která ji zadržela a vystavila jí měsíční výjezdní vízum. V době
platnosti výjezdního víza požádala o udělení mezinárodní ochrany. O této možnosti se dozvěděla
od známých. Na otázku, proč požádala o udělení mezinárodní ochrany s odstupem dvou let,
odpověděla, že dříve měla agenturu, která jí zajišťovala práci a prodlužovala jí vízum, nyní má
výjezdní vízum, a chtěla by si proto legalizovat v České republice pobyt, zde chce zůstat
a pracovat. Pobyt si nezlegalizovala předtím, než ji kontrolovala cizinecká policie, protože stále
věřila, že jí známá z Mongolska zlegalizuje pobyt v České republice, což se ovšem nestalo.
Uvedla, že má zdravotní potíže - otoky na nohách, které začnou hnisat. Lečí se bylinkovými čaji.
Léčila se v nemocnici v Plzni asi 11. září minulého roku.
V projednávaném případě byla žádost stěžovatelky o udělení mezinárodní ochrany
zamítnuta jako zjevně nedůvodná ve smyslu §16 odst. 1 písm. d) zákona o azylu.
Rozšířený devítičlenný senát Nejvyššího správního soudu v usnesení ze dne 25. 1. 2011,
č. j. 5 Azs 6/2010 – 107, dostupné na www.nssoud.cz, vyslovil následující právní názor: „Žádost
o poskytnutí mezinárodní ochrany posuzuje správní orgán na základě skutečností, které žadatel uvede
či které ve správním řízení jinak vyjdou najevo, a to z hlediska všech zákonných forem této ochrany, které
se k těmto skutečnostem vztahují. Zamítnout žádost podle §16 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, může
správní orgán jen tehdy, nepřichází-li v úvahu žádná z takovýchto forem mezinárodní ochrany; tento závěr musí
v rozhodnutí odůvodnit.“ Jak dále uvedl rozšířený senát v odůvodnění tohoto usnesení, „[z]jevnou
nedůvodnost žádosti o udělení mezinárodní ochrany je však nutno posuzovat z hlediska všech forem mezinárodní
ochrany upravených zákonem o azylu. Žádost o udělení mezinárodní ochrany lze tedy zamítnout podle §16
zákona o azylu pouze tehdy, je-li skutečně zjevně nedůvodná nejen z hlediska §12 a §14a zákona o azylu,
ale i z hlediska §13, §14 a §14b zákona o azylu. Tomu nebrání ani dikce §14 zákona o azylu. I v případě
rozhodnutí podle §16 zákona o azylu totiž […] musely být v předchozím řízení nutně zvažovány případné
důvody pro udělení azylu podle §12 zákona o azylu. Pokud nebyly shledány, tedy žádost byla vyhodnocena
z hlediska tohoto ustanovení jako zjevně nedůvodná, je třeba se dále zabývat tím, zda zde nejsou relevantní důvody
podle §14 zákona o azylu. Obdobné závěry platí i pro azyl a doplňkovou ochranu za účelem sloučení rodiny
podle §13 a §14b zákona o azylu.“
Jako zjevně nedůvodná podle §16 odst. 1 nebo 2 zákona o azylu může být podle závěrů
rozšířeného senátu zamítnuta pouze taková žádost o udělení mezinárodní ochrany, která je zjevně
nedůvodná z hlediska všech forem mezinárodní ochrany, tj. z hlediska §12, §13, §14, §14a
a §14b zákona o azylu. Správní orgán je proto povinen v rozhodnutí podle §16 zákona o azylu
uvést, proč je žádost zjevně nedůvodná z hlediska všech v úvahu připadajících zákonných forem
mezinárodní ochrany. Tyto závěry správního orgánu následně podléhají kognici správních soudů.
To také znamená, že pokud žadatel uvede nebo ve správním řízení ve věci mezinárodní ochrany
vyjdou najevo skutečnosti, pro něž nelze považovat žádost z hlediska, byť jen jedné z forem
mezinárodní ochrany, za zjevně nedůvodnou a které vyžadují hlubší posouzení či doplnění
podkladů pro rozhodnutí, posoudí správní orgán tuto žádost v rámci běžného, tzn. nezkráceného
řízení, jež zpravidla končí rozhodnutím o udělení, respektive neudělení jednotlivých forem
mezinárodní ochrany.
V dané věci stěžovatelka jako jeden z důvodů své žádosti zmínila onemocnění, které
v žádosti o udělení mezinárodní ochrany ze dne 2. 4. 2010 specifikovala tak, že „v roce 2005 jsem
začala být nemocná – začla jsem po celém těle otékat, tam kde jsem měla svaly tak jsem měla vyrážky, praskaly
mi cévy, měla jsem tam zánět, to vše v důsledku častého bytí. Celkově jsem měla poškozené žíly a svaly. Časem
jsem nemohla vstát ani z postele a musela jsem jenom ležet. Obrátila jsem se na mongolské doktory, ti mi řekli,
že by mi museli amputovat ruce a nohy. [...] Nemoc spočívá v tom, že pokud je léčena tak je v normě pokud
se přestane léčit tak se vrátí.“ V protokolu o pohovoru k žádosti o udělení mezinárodní ochrany
ze dne 13. 4. 2010 k tomu doplnila: „Mám otoky na nohách, poté mi vzniknou vyrážky, které začnou
hnisat. Lečím se bylinkovými čaji. Ležela jsem v nemocnici v Plzni. Asi 11. září minulého roku.“
Podle §14 zákona o azylu může žalovaný udělit žadateli azyl z humanitárního důvodu
v případě hodném zvláštního zřetele. Jak uvedl Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne
11. 3. 2004, č. j. 2 Azs 8/2004 – 55, www.nssoud.cz, „[s]mysl institutu humanitárního azylu lze
spatřovat v tom, aby rozhodující správní orgán měl možnost azyl poskytnout i v situacích, na něž sice nedopadá
žádná z kautel předpokládaných taxativními výčty ustanovení §12 a §13 zákona o azylu, ale v nichž by bylo
přesto patrně „nehumánní“ azyl neposkytnout. […] Správní orgán díky tomu může zareagovat nejen na varianty,
jež byly předvídatelné v době přijímání zákona o azylu jako obvyklé důvody udělování humanitárního azylu – sem
lze příkladmo zařadit například udělování humanitárního azylu osobám zvláště těžce postiženým či zvláště těžce
nemocným […]“ Mezi případy hodné zvláštního zřetele mohou tedy patřit situace, kdy žadatel trpí
zvláště těžkým postižením nebo onemocněním.
Zamítl-li žalovaný žádost o udělení mezinárodní ochrany jako zjevně nedůvodnou podle
§16 odst. 1 písm. d) zákona o azylu, bylo jeho povinností posoudit, zda se jedná o žádost zjevně
nedůvodnou z hlediska všech v úvahu připadajících zákonných forem mezinárodní ochrany.
Vzhledem k tomu, že stěžovatelka uvedla jako důvod své žádosti o udělení mezinárodní ochrany
zdravotní potíže, měl žalovaný posoudit, zda je žádost stěžovatelky zjevně nedůvodná také
z hlediska humanitárního azylu podle §14 zákona o azylu. Jinými slovy, žalovaný měl v prvé řadě
posoudit, zda onemocnění stěžovatelky může být v daném případě důvodem pro udělení azylu
z humanitárních důvodů a své rozhodnutí z toho hlediska řádně odůvodnit.
Žalovaný se však ve svém rozhodnutí otázkou, zda je žádost zjevně nedůvodná
i z hlediska §14 zákona o azylu, tj. zda tvrzené onemocnění stěžovatelky nemůže být důvodem
pro udělení azylu z humanitárních důvodů, v napadeném rozhodnutí nezabýval, ačkoliv byla
stěžovatelka na tyto skutečnosti dotazována v průběhu pohovoru dne 13. 4. 2010. Žalovaný tak
nedostál své povinnosti řádně odůvodnit své rozhodnutí. Toliko uvedl, že tvrzení stěžovatelky
o nedostupnosti a nízké úrovni poskytované lékařské péče ve vlasti vylučuje zpráva Světové
zdravotnické organizace (WHO) o situaci ve zdravotnictví v Mongolsku za rok 2007 ze dne
18. 4. 2008, která konstatuje, že vedoucím principem mongolského zdravotnického systému
je dodávat každému mongolskému občanovi spravedlivou, přístupnou a kvalitní zdravotní péči
a služby. Krajský soud proto měl rozhodnutí žalovaného pro nepřezkoumatelnost pro nedostatek
důvodů zrušit a vrátit mu věc k dalšímu řízení. Avšak ani krajský soud se otázkou udělení
humanitárního azylu z hlediska onemocnění stěžovatelky v napadeném rozsudku nezabýval.
Z tohoto důvodu je i rozsudek krajského soudu nepřezkoumatelný (srov. rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 13. 6. 2007, č. j. 5 Afs 115/2006 - 91, www.nssoud.cz).
Nejvyšší správní soud podotýká, že je povinen zohlednit, že v mezidobí po vydání
rozhodnutí správního orgánu (i po vydání rozsudku krajského soudu) bylo rozšířeným senátem
Nejvyššího správního soudu vydáno rozhodnutí, jenž mění interpretační závěry dopadající
na projednávaný případ. Touto otázkou se podrobně zabýval rozšířený senát zdejšího soudu
v usnesení ze dne 21. 10. 2008, č. j. 8 As 47/2005 – 86, www.nssoud.cz, v němž vyslovil,
že „[ú]kolem soudní judikatury je řešení konkrétních sporů; to je z povahy věci zaměřeno do minulosti
a ke konkrétní kauze. Tento primární charakter rozhodovací činnosti soudů však doznává na úrovni vrcholných
soudů proměny, a fortiori v rámci judikaturu sjednocujícího tělesa uvnitř vrcholného soudu. Zatímco požadavek
zákonnosti rozhodovací činnosti směřuje k případné korekci rozhodnutí jednotlivé kauzy, zajištění jednoty
rozhodující činnosti (obé §12 odst. 1 s. ř. s.) je svojí povahou aktivitou zaměřenou spíše do budoucna. Činnost
rozšířeného senátu se pak v souladu s §17 odst. 1 s. ř. s. zaměřuje především na druhý ze zmiňovaných úkolů
Nejvyššího správního soudu: na do budoucna orientované sjednocování odlišných právních názorů. Z výše
uvedeného plyne, že pokud, jako je tomu v kupříkladu v projednávané věci, rozšířený senát Nejvyššího správního
soudu sjednotí doposud rozdílný přístup senátů zdejšího soudu stejně jako krajských soudů rozhodujících ve věcech
správního soudnictví, účinky tohoto rozhodnutí jsou orientovány výlučně do budoucna. Ustálená judikatura
vrcholných soudů představuje ve svém materiálním rozměru právní normu. Změnu či zpřesnění této judikatury
pak lze ve funkčním smyslu považovat za novelu právního předpisu s temporálními účinky, které změna právního
předpisu tradičně má. Tato skutečnost má tedy v projednávané věci následující účinky: Změna či zpřesnění
judikatury není dostatečným důvodem pro využití mimořádných opravných prostředků ve věcech týkajících
se stejného právního problému, které však byly před vydáním usnesení rozšířeného senátu pravomocně skončeny
ve správním řízení a proti kterým nebyla v odpovídající lhůtě podána správní žaloba - obdobně viz např. nález
ÚS ze dne 1. 3. 2004, sp. zn. IV. ÚS 792/02, Sb. n. u. ÚS, sv. 32, č. 31, s. 281 či nález ÚS ze dne
15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 178/03, Sb. n. u. ÚS, sv. 33, č. 20, s. 417. Soudy rozhodující ve správním
soudnictví však mají povinnost od okamžiku vyhlášení rozhodnutí rozšířeného senátu podle tam zaujatého
právního názoru postupovat ve všech probíhajících a v budoucnu zahájených řízeních.“
Je třeba dále zdůraznit, že žalovaný ani krajský soud se blíže dalšími důvody,
pro něž stěžovatelka žádala o mezinárodní ochranu, a to možností pracovat v České republice,
aby mohla zaplatit dluhy rodičům, které vznikly z důvodů jejího léčení, a obavami
před pronásledováním ze strany druha, nezabývali, z příslušných zpráv si vybrali pouze
skutečnosti, které podporovaly závěr o nedůvodnosti žádosti stěžovatelky. Nevzali tak v potaz
závěry informací, které byly součástí správního spisu, o tom, že domácí násilí v Mongolsku
je vážný problém (viz Hodnocení Mongolska jako bezpečné země ze dne 29. 1. 2010, bod 1.2.5
Ženy) nebo že mongolské zdravotnictví je sužováno mnoha nedostatky v poskytování zdravotní
péče [zpráva Světové zdravotnické organizace (WHO) o situaci ve zdravotnictví v Mongolsku
za rok 2007 ze dne 18. 4. 2008, bod 2.5, 3.4. a 3.5]. Mongolsko nelze, byť je tak žalovaným
hodnoceno, v těchto oblastech považovat za zcela bezpečnou zemi původu. Je proto otázkou,
zda za této situace nemělo být rozhodnuto věcně, tj. nikoli ve zkráceném řízení žádost jako
zjevně nedůvodnou zamítnout podle §16 odst. 1 písm. d) zákona o azylu.
Žalovaný v napadeném rozhodnutí dále uvedl, že se stěžovatelka v průběhu řízení
o udělení mezinárodní ochrany nikdy nezmínila o tom, že by v zemi původu někdy požádala
o pomoc místní orgány činné v trestním řízení. V této souvislosti je nutné poukázat na to,
že povinností žalovaného, respektive pracovníků, kteří provádějí osobní pohovor, je vhodným
způsobem jeho vedení a kladení otázek vytvořit podmínky pro zjištění všech relevantních
okolností žádosti konkrétního žadatele. Pro posuzovanou věc to znamená, že se tazatel měl
stěžovatelky dotázat na to, zda se někdy v spojitosti s násilím ze strany druha obrátila
na mongolské orgány činné v trestním řízení, zda jí odepřely poskytnout ochranu,
nebo v případě, pokud se na ně neobrátila, z jakých důvodů tak neučinila. To však ze strany
žalovaného nebylo učiněno a nelze za této situace hovořit o tom, že by žalovaný vyvinul
maximální úsilí k tomu, aby zjistil všechny relevantní okolnosti azylového příběhu stěžovatelky.
Nepřípadná je argumentace krajského soudu závěry rozsudku Nejvyššího správního
soudu ze dne 7. 10. 2009, č. j. 1 Azs 13/2009 - 61, podle něhož „[ú]prava obsažená v §16 odst. 1
písm. d) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění účinném do 20. 12. 2007, není v obecné rovině v rozporu
s mezinárodními závazky České republiky“. Ustanovení §16 odst. 1 písm. d) zákona o azylu, ve znění
účinném do 20. 12. 2007, mělo následující znění: žádost o udělení mezinárodní ochrany se zamítne jako
zjevně nedůvodná, jestliže žadatel v opakovaně podané žádosti o udělení mezinárodní ochrany uvede skutečnosti
v zásadě shodné či obdobné jako v žádosti předchozí anebo uvede skutečnosti jiné, které mu však byly či musely být
známé již při podání předchozí žádosti o udělení mezinárodní ochrany. Právní závěry zmíněného rozsudku
tedy nelze na nyní posuzovanou věc vztahovat.
Vzhledem k uvedenému dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační stížnost
je důvodná, proto podle §110 odst. 1 s. ř. s. napadený rozsudek krajského soudu zrušil a věc mu
vrátil k dalšímu řízení. V něm bude krajský soud vázán právním názorem Nejvyššího správního
soudu vysloveným v tomto rozsudku (§110 odst. 3 s. ř. s.). V novém rozhodnutí rozhodne
krajský soud také o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti, včetně odměny ustanovené
zástupkyni (§110 odst. 2 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 27. dubna 2011
JUDr. Dagmar Nygrínová
předsedkyně senátu