ECLI:CZ:NSS:2011:5.AFS.10.2010:67
sp. zn. 5 Afs 10/2010 - 67
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Matyášové
a soudců JUDr. Jakuba Camrdy a Mgr. Jiřího Gottwalda v právní věci žalobce: M. P., zast. JUDr.
Ladislavem Sádlíkem, advokátem se sídlem Holečkova 31, Praha 5, proti žalovanému: Generální
ředitelství cel, se sídlem Budějovická 7, Praha 4, v řízení o kasační stížnosti žalobce p roti
rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. 9. 2009 č. j. 8 Ca 406/2007 - 35,
takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 1. 9. 2009, č. j. 8 Ca 406/2007 - 35
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Rozhodnutím ze dne 16. 10. 2007, č. j. 2007/3967/30, (dále jen „napadené rozhodnutí“)
žalovaný zamítl stěžovatelovo odvolání proti rozhodnutí Celní ředitelství Praha (dále jen „celní
ředitelství“) ze dne 15. 5. 2007, č. j. 8165/07-170100-23, o odnětí povolení k provozování
daňového skladu. V odvolání stěžovatel namítá, že správní řízení nebylo vlastně nikdy zahájeno,
když správce daně nerespektoval ust. §21 odst. 1 zák. č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o správě daní a poplatků“). Prvním úkonem
v jakémkoli řízení nemůže být meritorní rozhodnutí o právech účastníka. Takovým postupem
jsou zasaženy základní zásady daňového řízení vyjádřen é v §2 odst. 1, 2 a 9 zákona o správě daní
a poplatků. Odkazuje přitom na rozsudek Nejvyššího správního soudu publikovaný ve Sbírce
rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pod č. 1139.
Žalovaný v napadeném rozhodnutí uvedl, že procesněprávním předpisem
je v posuzovaném případě podle §138 zák. č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „zákon o spotřebních daních“) předpis upravující správu daní,
tzn. zákon o správě daní a poplatků. Podle §21 zákona o správě daní a poplatků je řízení
zahájeno dnem, kdy byl daňový subjekt nebo jiná osoba zúčastněná na řízení vyrozuměn
o prvním úkonu, který vůči němu správce daně nebo jiné osoby, o nichž to zákon stanoví, učinili.
Z uvedeného nevyplývá správci daně zákonná povinnost oznámit daňovému subjektu, že se proti
němu zahajuje řízení ve věci odejmutí povolení k provozování daňového skladu, a teprve poté
činit další kroky. Odmítá přitom porušení základních zásad daňového řízení. Pokládá i za lichý
odkaz stěžovatele na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 10. 2004
č. j. 5 A 125/2002--73 (Sbírka rozhodnutí Nejvyššího správního soudu č. 1139/2007), který
se vztahuje na řešení konkrétního případu podle správního řádu, nikoli podle odlišné úpravy
obsažené v zákoně o správě daní a poplatků.
Stěžovatel napadl uvedené rozhodnutí žalobou podanou u Městského soudu v Praze
dne 18.12.2007, kdy v žalobě uplatnil tyto žalobní body:
1) namítal nedostatek zahájení správního řízení (obdobně jako v odvolání);
2) nedoplatek sociálního zabezpečení zmíněný celním ředitelstvím v rozhodnutí se vztahuje
rovněž k době vazby a dle názoru stěžovatele za něj toto pojištění z důvodu omezení osobní
svobody hradí stát;
3) namítal nesprávnou aplikaci §20 odst. 18 písm. b) zákona o spotřebních daních, když toto
ustanovení připouští odebrání uděleného povolení, ale současně jako podmínku vymezuje,
že „ani uložení pokuty nevedlo k nápravě“ nebo „nejsou splněny podmínky zabezpečení vybraných výrobků
před neoprávněným použitím uvedených výrobků uvedené v povolení“,
4) namítal porušení práva vyjádřit se ke všem prováděným důkazům;
5) namítal, že v jiných obdobných věcech celní ředitelství řízení zahajuje;
6) namítal, že požádal o prodloužení lhůty k dozajištění daně a ke dni vydání rozhodnutí celního
ředitelství byl ve lhůtě pro doplacení požadovaného zajištění,
s dalšími dílčími námitkami a argumenty uvedenými pod bodem II. žaloby (č.l. 4 - 5 soudního
spisu).
Městský soud rozsudkem ze dne 1. 9. 2009, č. j. 8 Ca 406/2007 - 35, žalobu zamítl.
V odůvodnění uvedl, že z ust. §20 odst. 18 zákona o spotřebních daních nevyplývá,
že by se o odejmutí povolení provozovat daňový sklad vedlo zvláštní samostatné řízení, ale jde
o rozhodnutí v rámci daňového řízení. Stanoví-li zákon o správě daní a poplatků, že řízení
je zahájeno prvním úkonem správce daně, pak je tu výzva Celního úřadu Kolín ze dne 3. 4. 2007,
kterou tento celní úřad vyzval stěžovatele k provedení dozajištění daně, protože povinnost
zajištění daně ve výši 1.351.000,- Kč není plněna v důsledku provedených úhrad nezaplacených
spotřebních daní, a to o částku 695.095,- Kč. Dovolává-li se stěžovatel postupu podle §18 odst. 2
správního řádu, ten nepřichází v úvahu, když celní orgány postupovaly podle zákona
o spotřebních daních a zákona o správě daní a poplatků. Stěžovatel byl přitom z povolení
k provozování daňového skladu ze dne 30. 10. 2003, č. j. 13351/03-22-D, poučen o tom,
že nesplnění podmínek podle §20 odst. 18 zákona o spotřebních daních bude mít za následek
odnětí povolení. Pokud stěžovatel v žalobě namítal nesprávnost úvah celních orgánů ve vztahu
k existenci nedoplatku u okresní správy sociálního zabezpečení, celní orgány tento nedoplatek jen
zmiňovaly, tento nebyl přímým důvodem k odnětí povolení k provozování daňového skladu, byl
to jen jeden z dílčích argumentů.
Uvedený rozsudek městského soudu napadl stěžovatel včasnou kasační stížností,
kterou opírá o důvody podle §103 odst. 1 písm. a), b) a d) soudního řádu správního (dále jen
„s. ř. s.“), tj. namítá nezákonnost spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem
v předcházejícím řízení, dále pak nepřezkoumatelnost rozsudku, který se vůbec nevyrovnal
s žalobními body 3) - 6), a nepodloženost závěru městského soudu, že by nedoplatek stěžovatele
u okresní správy sociálního zabezpečení nebyl samostatným důvodem pro odnětí povolení
k provozování daňového skladu.
Z obsahu správních spisů Nejvyšší správní soud ověřil, že rozhodnutí celního ředite lství
ve svém výroku jako důvody pro odnětí povolení k provozování daňového skladu uvádí důvody
dva, a to podle §20 odst. 18 písm. b) a e) zákona o spotřebních daních, kdy prvým důvodem jsou
podle odůvodnění tohoto rozhodnutí splatné závazky vůči Okresní správě sociálního
zabezpečení v Kolíně ve výši 4.265,- Kč a není zajištěno uhrazení tohoto nedoplatku,
čímž stěžovatel nesplňuje podmínky, na jejichž základě mu bylo uděleno povolení k provozování
daňového skladu [§20 odst. 18 písm. b) zákona o spotřebních daních]; druhým důvodem
je nedoplnění zajištění spotřební daně na daňový sklad v požadované výši ani přes výzvu celního
úřadu [§20 odst. 18 písm. e) zákona o spotřebních daních]. Rozhodnutím žalovaného již bylo
rozhodnutí celního ředitelství toliko potvrzeno, bez jakékoli změny výroku.
Jedná se tak o rozhodnutí, které se opírá o dva rovnocenné důvody (každý z nich
by samostatně mohl být důvodem k odnětí povolení k provozování daňového skladu), a to:
1) důvod podle §20 odst. 18 písm. b) zákona o spotřebních daních spočívající v existenci
nedoplatku na pojistném na sociálním zabezpečení, a
2) důvod podle §20 odst. 18 písm. e) zákona o spotřebních daních spočívající v nedozajištění
daně.
Nelze tak přisvědčit městskému soudu, že by nedo platek na pojistném na sociální
zabezpečení byl celními orgány jen zmiňován, že „nebyl přímým důvodem k odnětí povolení
k provozování daňového skladu, byl to pouze jeden z dílčích argumentů.“ S žalobním bodem směřujícím
proti existenci nedoplatku na pojistném na sociální zabezpečení se však městský soud (krom
právě citované věty) nijak nevypořádal a již jen proto je nutno rozhodnutí městského soudu zrušit
[§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.].
Nedosti na tom, stěžovateli je nutno přisvědčit též v kasační námitce, že odůvodnění
rozhodnutí městského soudu neobsahuje žádné vypořádání se s žalobními body 3) - 6), s dalšími
dílčími námitkami a argumenty uvedenými pod bodem II. žaloby, tzn. zejm. není z rozsudku
seznatelná jakákoli úvaha o tom, zda byly v posuzovaném případě naplněny podmínky aplikace
§20 odst. 18 písm. b) zákona o spotřebních daních, zda došlo k porušení stěžovatelova práva
vyjádřit se ke všem prováděným důkazům; jak se městský soud dále vypořádal s námitkami,
že v jiných obdobných věcech celní ředitelství řízení zahajuje a že stěžovatel požádal
o prodloužení lhůty k dozajištění daně a ke dni vydání rozhodnutí celního ředitelství byl ve lhůtě
pro doplacení požadovaného zajištění.
K dalším dílčím námitkám a argumentům uvedeným pod b odem II. žaloby pak lze
v odůvodnění rozsudku městského soudu dohledat jen věty
• „Výzvy k odstranění pochybností byly sice Celním úřadem Kolín zřejmě vydávány v době, kdy žalobce byl
ve vazbě a kdy měl tedy vzhledem k tomu, že byl ve vazbě z důvodu §67 písm. b) trestního řádu, sníženou
možnost komunikace, nemohl na tyto výzvy dostatečně reagovat, nicméně tyto výzvy byly dle správního spisu
doručovány prostřednictvím jeho zástupce“, kdy z této věty není seznatelná úvaha městského soudu,
jaký vliv mělo doručování stěžovateli prostřednictvím zástupce na jeho možnosti k dozajištění
daně,
• „Námitka uvádějící, že veškeré účetnictví a další doklady měla v tu dobu k dispozici Policie České
republiky, popř. orgány Celní správy na základě provedených prohlíde k, je ve vztahu k napadenému
rozhodnutí nepodstatná.“, přičemž však městský soud již neuvádí, proč považuje tuto námitku
za nepodstatnou, a
• „K námitce žalobce ohledně toho, že nemohl disponovat se svými doklady, které mu byly zabaveny, soud
uvádí, že i na takové případy zákon pamatuje a bylo možno tuto situaci řešit samostatnými podáními
příslušným orgánům.“, přičemž však městský soud již neuvádí, zda má tato námitka vztah
k předmětné věci či nikoli, natož pak z jakého důvodu.
Nejvyšší správní soud na tomto místě zdůrazňuje svou přezkumnou úlohu,
kdy předmětem jeho přezkumu může být jen existentní a srozumitelná úvaha krajského soudu
rozhodujícího ve správním soudnictví. Absentuje-li taková úvaha nebo není-li srozumitelná,
není tu ničeho, čehož správnost by mohl Nejvyšší správní soud přezkoumat, a proto i z tohoto
důvodu je nucen napadený rozsudek městského soudu zrušit podle §103 odst. 1 písm. d)
s. ř. s.
S ohledem na nepřezkoumatelnost rozsudku městského soudu se Nejvyššímu správnímu
soudu neotevřel prostor pro meritorní posouzení věci. Nejvyšší správní soud uzavírá, že kasační
stížnost je důvodná, a proto podle §110 odst. 1 věty prvé části před středníkem s.ř.s. rozsudek
městského soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Právním názorem vyjádřeným
v tomto rozsudku je městský soud vázán (§110 odst. 3 s. ř. s.).
O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodne městský soud v novém rozhodnutí
ve věci (§110 odst. 2 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3,
§120 s. ř. s.).
V Brně dne 26. ledna 2011
JUDr. Lenka Matyášová
předsedkyně senátu