ECLI:CZ:NSS:2011:5.AFS.66.2010:91
sp. zn. 5 Afs 66/2010 - 91
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Matyášové
a soudců Mgr. Jiřího Gottwalda a JUDr. Ludmily Valentové v právní věci žalobce:
BAU INPRO a. s., se sídlem Praha 5, Kmochova 517/2, zastoupeného Mgr. Barborou
Kovalovou, advokátkou se sídlem Praha 5, Štefánikova 43a, proti žalovanému: Finanční
ředitelství pro hlavní město Prahu, se sídlem Praha 1, Štěpánská 28, o kasační stížnosti žalobce
proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 4. 2010, č. j. 10 Ca 343/2007 - 54,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává .
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností brojí stěžovatel proti rozsudku Městského soudu v Praze
ze dne 29. 4. 2010, č. j. 10 Ca 343/2007 - 54, jímž městský soud zamítl stěžovatelovu žalobu proti
rozhodnutí žalovaného ze dne 17. 9. 2007, č. j. 14893/07-1300-107220, ve znění rozhodnutí
ze dne 26. 9. 2007, č. j. 15558/07-1300-107220, kterým bylo zamítnuto stěžovatelovo odvolání
proti dodatečnému platebnímu výměru Finančního úřadu pro Prahu 6 ze dne 6. 11. 2006,
č. j. 295009/06/006512/6610, na daň z přidané hodnoty za zdaňovací období leden 2005. Tímto
dodatečným platebním výměrem finanční úřad vyměřil stěžovateli daňovou povinnost při podání
dodatečného daňového přiznání ve výši 0,- Kč namísto snížení DPH v částce 1.029.800,- Kč,
jak stěžovatel požadoval v dodatečném daňovém přiznání. K vykázanému snížení uskutečněných
zdanitelných plnění stěžovatel doložil fakturu č. 200500110, kterou stornoval fakturu
č. 200500009 s datem uskutečnění zdanitelného plnění 31. 1. 2005 (základ daně 5.420.000,- Kč,
DPH 1.029.800,- Kč), vystavenou společnosti ČNES montované stavby, a.s.. Původní fakturu
č. 200500009 stěžovatel zahrnul do uskutečněných zdanitelných plnění v řádném daňovém
přiznání k dani z přidané hodnoty za leden 2005. Jako důvod jejího stornování uvedl, že místně
příslušný správce daně společnosti ČNES montované stavby, a.s., dospěl ve zprávě o daňové
kontrole, kterou vedl u jmenované společnosti, k závěru, že k předmětnému zdanitelnému plnění
nedošlo.
Městský soud dospěl k závěru, že rozhodnutí o daňové povinnosti stanovené jednomu
daňovému subjektu nemůže být ve smyslu §28 odst. 1 zák. č. 337/1992 Sb., o správě daní
a poplatků (dále jen „zákon o správě daní a poplatků“), považováno za rozhodnutí o předběžné
otázce v řízení vedeném ve věci daňové povinnosti subjektu jiného. Vydání dodatečného
platebního výměru vůči společnosti ČNES montované stavby, a. s., nemůže prejudikovat
rozhodnutí ve stěžovatelově věci, resp. nemůže eliminovat akceptaci řádného daňového přiznání
stěžovatele jemu příslušným správcem daně, při pouhém poukazu na jiný právní názor jiného
správce daně. Vycházel přitom zejm. z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 8. 2007,
č. j. 8 Afs 105/2005 - 59. Uvedl, že ze správního spisu vyplývá, že správce daně stěžovatele vyšel
ze zjištění, že žalobce prokazatelně v lednu 2005 účtoval jen o původní faktuře, nikoli o storno
faktuře, a že k úhradě původní faktury došlo 22. 12. 2005.
Ve včas podané kasační stížnosti stěžovatel napadá rozsudek městského soudu, kdy
nesouhlasí s právním závěrem městského soudu, že platební výměr vydaný vůči ČNES
montované stavby, a.s., nelze považovat ve stěžovatelově věci za předběžnou otázku podle §28
zákona o správě daní a poplatků. Stěžovatel argumentuje tím, že nemůže být vystavován ze strany
správní orgánu situaci absolutní právní nejistoty, kdy jeden správce daně posoudí věc tak,
že se zdanitelné plnění neuskutečnilo, a druhý správce daně o stejném zdanitelném plnění
rozhodne, že se uskutečnilo. Právě proto, že se jednalo o jiné řízení, je rozhodnutí správce daně
příslušného společnosti ČNES montované stavby, a.s., otázkou, jejíž z odpovězení podmiňuje
rozhodnutí ve stěžovatelově věci, tzn. otázkou předběžnou ve smyslu §28 odst. 1 zákona
o správě daní a poplatků. Stěžovatel má za neúnosnou situaci, kdy dva správní orgány rozhodují
o stejné věci diametrálně jinak. V posuzovaném případě se navíc stát obohatil na stěžovatelův
úkor, když tu samou daň, kterou již vybral od ČNES montované stavby, a. s., vybral
i od stěžovatele.
Žalovaný ve vyjádření kasační stížnosti rekapituluje celý prů běh daňového řízení
a zdůrazňuje, že daňové řízení ve věci ČNES montované stavby, a.s., a daňové řízení ve věci
stěžovatele je nutno posuzovat jako samostatná daňová řízení, v nichž každý subjekt prokazuje
skutečnosti, k jejichž průkazu byl správcem daně vyzván, přičemž každý správce daně stanovuje
daňovou povinnost nezávisle na výsledcích daňového řízení provedeného u jiného subjektu.
Skutečnost, že příjemce plnění neunese důkazní břemeno ve smyslu prokázání oprávněnosti
nároku na odpočet daně a neprokáže, že deklarované plnění skutečně přijal, neznamená,
že z tohoto plnění nebude požadována daň na straně jeho poskytovatele. Uplatnění daně
na vstupu je jen nárokem a je podmíněno splněním zákonem stanovených podmínek včetně
prokázání tvrzených skutečností, zatímco přiznání daně na výstupu je povinností poskytovatele
plnění. Ve stěžovatelově věci vycházel správce daně ze stěžovatelem doložených důkazních
prostředků (faktura, dodací list-předávací protokol, skladové zásoby prvků-protokol o kvalitativní
přejímce, rámcová smlouva o dílo, doklad o vzájemném zápočtu dokládající úhradu faktury),
které prokazují, že stěžovatel předmětné plnění uskutečnil. Takto podložené plnění nelze vyloučit
vystavením storno dokladu na základě skutečnosti, že příjemce plnění nedostál své důkazní
povinnosti ve svém daňovém řízení.
Nejvyšší správní soud nejprve konstatoval, že kasační stížnost byla podána včas, osobou
oprávněnou, stěžovatel je zastoupen advokátem a jsou splněny i ostat ní podmínky řízení; soud
proto přistoupil k posouzení věci samé.
Kasační soud konstatuje, že úvahy městského soudu i žalovaného vycházejí z ustálené
judikatury zdejšího soudu, na kterou žalovaný i městský soud případně odkazují, např. z rozsudku
zdejšího soudu ze dne 23. 8. 2007, č. j. 8 Afs 105/2005 - 59, www.nssoud.cz, ve kterém zdejší
soud uzavřel, že stanovení daňové povinnosti jedné ze stran závazkového vztahu přímo
nedeterminuje daňovou povinnost druhé smluvní strany k téže dani. Nejedná se o předbě žnou
otázku ve smyslu §28 zákona o správě daní a poplatků, tedy o sk utečnost, ze které musí být
při skutkovém hodnocení bezpodmínečně vycházeno. Nelze tedy a priori vyloučit, aby tytéž
skutkové okolnosti, které správce daně hodnotil při rozhodování v daňové věci ČNES
montované stavby, a.s., byly předmětem hodnocení jiného správce daně v nyní posuzované
stěžovatelově věci.
Z obsahu správního spisu se podává, že ČNES montované stavby, a. s., neunesla ve svém
daňovém řízení důkazní břemeno, které ji tíž ilo k prokázání dodávky od stěžovatele.
Ve stěžovatelově případě pak správce daně vyšel z jemu dostupných důkazů, a to nejen z původní
faktury a faktury stornovací, ale též z dokladů o platbách, ze skladové evidence, z předávacího
protokolu a ze záznamní evidence stěžovatele, ze kterých logickým způsobem dovodil,
že k realizaci posuzovaného obchodního případu došlo. Ač byl stěžovatel na tyto závěry
správcem daně upozorněn (srov. např. protokol ze dne 26. 9. 2006), nepřednesl správci daně
skutkovou verzi podepřenou důkazními prostředky, ze které by bylo možno dovodit,
že k realizaci předmětného obchodního případu nedošlo. Naopak i po seznámení s uvedenými
závěry správce daně setrvával stěžovatel jen na svém právním názoru o povaze závěrů daňového
řízení u ČNES montované stavby, a.s., jako předběžné otázky. Bylo právě na stěžovateli,
aby v řízení prokázal svá tvrzení, tzn. aby přednesl skutkovou verzi podepřenou důkazními
prostředky, která by svědčila o tom, že k realizaci obchodního případu nedošlo přesto, že o něm
stěžovatel účtoval a výnosy z něj uplatnil jako základ daně v řádném daňovém přiznání
(§31 odst. 9 zákona o správě daní a poplatků).
Důkazní situace jednotlivých daňových subjektů může být z nejrůznějších důvodů
(způsob vedení účetnictví, ztráta dokladů, živelní pohromy, nedostatky v účetní evidenci, aj.)
různá, a to i v případě totožné dodávky, prokazuje -li její realizaci v jednom daňovém řízení
dodavatel a v druhém daňovém řízení odběratel. Závěr o neprokázání realizace dodávky v řízení
vedeném u odběratele tak nevylučuje, že na základě důkazní situace v řízení s dodavatelem
nebude realizace téže dodávky prokázána. Obecně je možno konstatovat, že neunese -li jeden
subjekt ve svém řízení důkazní břemeno, které jej tíží, a neprokáže tak konkrétní skutečnost,
nelze vyloučit, aby v samostatném řízení vůči jinému subjektu tatáž skutečnost prokázána byla.
Na základě uvedených úvah a závěrů shledal zdejší soud kasační stížnost žalovaného
nedůvodnou, proto ji podle §110 odst. 1 věty poslední s. ř. s. zamítl.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o §60 odst. 1 větu první s. ř. s., ve spojení
s §120 s. ř. s., podle kterého nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný
úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti
účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Žalobce v řízení o kasační stížnosti úspěch neměl,
žalovanému dle obsahu spisu nevznikly v tomto řízení žádné náklady přesahující jeho běžnou
úřední činnost.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 15. dubna 2011
JUDr. Lenka Matyášová
předsedkyně senátu