ECLI:CZ:NSS:2011:5.AS.13.2010:37
sp. zn. 5 As 13/2010 - 37
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ludmily
Valentové a soudců JUDr. Lenky Matyášové Ph.D. a JUDr. Jakuba Camrdy Ph.D. v právní věci
žalobců: a) Ing. J. J., b) M. J., oba zastoupeni JUDr. Jarmilou Lipnickou Pešlovou, advokátkou
se sídlem Přívozská 703/10, Ostrava, proti žalovanému: Katastrální úřad pro Jihomoravský
kraj, Katastrální pracoviště Vyškov, se sídlem II. odboje 1/401, Vyškov, v řízení o kasační
stížnosti žalobců proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 11. 12. 2009,
č. j. 30 Ca 149/2009 – 6,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává .
Odůvodnění:
Žalobci ( dále jen „stěžovatelé“) včas podanou kasační stížností napadají shora označené
usnesení Krajského soudu v Brně ( dále jen „krajský soud“), jímž byla ve smyslu ust. §46
odst. 1 písm. d) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního ( dále jen „s. ř. s.“), odmítnuta
žaloba stěžovatelů proti tvrzenému rozhodnutí žalovaného, kterým byl proveden záznam
vlastnického práva společnosti LAWSTAV, s. r. o., se sídlem Palánek 373/19 A, Vyškov, Brňany
u nemovitostí zapsaných na LV 3841, katastrální území Vyškov 788571, a to pozemku
p.č. 1520/181, zastavěná plocha a nádvoří o výměře 139 m2, budovy č.p. 129 na parcele
č. 1520/181, pozemku 1520/2, orná půda o výměře 481m2, na základě veřejné dražby. Žalovaný
provedl na základě žádosti dražebníka GAUTE, a. s. Lidická 26, Brno, zápis vlastnického práva
k výše uvedeným nemovitostem záznamem pod č. j. Z-7434/09.
V kasační stížnosti stěžovatelé výslovně uplatňují kasační důvody ve smyslu §103 odst. 1
písm. a) a e) s. ř. s. Namítají, že soud nesprávně žalobu odmítl, neboť napadené rozhodnutí,
kterým je záznam do katastru nemovitostí, se dotýká nejzákladnějších práv žalobců, tj. především
nepromlčitelného práva vlastnického, a proto splňuje náležitosti §65 s. ř. s. I v případě, že soud
dospěl k opačnému názoru, pak mají stěžovatelé zato, že dle obsahu žaloby měl soud vyhodnotit
podání v souladu s §82 s. ř. s., a měl se tedy meritorně zabývat tím, zda stěžovatelé byli na svých
právech zkráceni nezákonným zásahem. Stěžovatelé navrhují napadené usnesení zrušit a věc
vrátit k dalšímu řízení.
Žalovaný se ke kasační stížnosti vyjádřil dne 2. 2. 2010. Dle jeho názoru byla žaloba
nepřípustná. S ohledem na skutečnost, že listiny předložené dražebníkem žalovanému byly
způsobilé k zápisu, provedl žalovaný zápis do katastru nemovitostí. Ve smyslu §14 odst. 2
zákona č. 265/1992 Sb., záznamy jsou úkony katastrálního úřadu, které nemají vliv na vznik,
změnu nebo zánik práva. Podle rozhodnutí Nejvyššího správního soudu č. j. 3 Aps 2/2007 - 69
záznam do katastru nemovitostí není rozhodnutím ani osvědčením. Žalovaný navrhuje kasační
stížnost jako nedůvodnou zamítnout.
Z napadeného usnesení vyplývá, že krajský soud v projednávané věci nejprve posuzoval
povahu záznamu vlastnického práva do katastru nemovitostí s ohledem na definiční znaky
rozhodnutí ve smyslu §65 s. ř. s., přičemž odkázal na závěry rozhodnutí Nejvyššího správního
soudu č. j. 3 Aps 2/2007 - 69 ze dne 13. 3. 2008 a č. j. 2 Ans 1/2004 - 64 ze dne 24. 6. 2004,
dle kterých záznam do katastru nemovitostí není rozhodnutím ani osvědčením. Krajský soud
se s výše citovanými závěry ztotožnil a uvedl, že zápis záznamem se neprovádí ve správním
řízení, nerozhoduje se o něm, jedná se pouze o evidenci práv vzniklých rozhodnutím jiných
orgánů či na základě právních skutečností, aniž by se tomu mohl katastrální úřad vzepřít.
Nad rámec rozhodovacích důvodů krajský soud konstatoval, že ačkoliv není provedení záznamu
rozhodnutím ve smyslu §65 s. ř. s., je možné jej kvalifikovat jako nezákonný zásah, jsou-li
splněny podmínky §82 s. ř. s. Dále odkázal krajský soud na závěry rozsudku Nejvyššího
správního soudu č. j. 2 Ans 1/2004 - 64 ze dne 24. 6. 2004, dle kterého je věcí žalobce,
zda k dosažení svého záměru volí cestu právem předpokládanou či nikoliv. Pokud se v dané věci
stěžovatelé výslovně domáhali přezkumu rozhodnutí, ačkoliv je žaloba nepřípustná, nezbývalo
soudu než tuto odmítnout.
Nejvyšší správní soud poté co zjistil, že jsou splněny všechny procesní podmínky
pro věcné projednání a rozhodnutí kasační stížnosti, přezkoumal napadené usnesení krajského
soudu v rozsahu kasační stížnosti a v rámci uplatněných důvodů (§109 odst. 2, 3 s. ř. s.) a dospěl
k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Z obsahu kasační stížnosti lze dovodit, že stěžovatelé trvají na přezkoumání svého podání
správním soudem a nesouhlasí s odmítnutím své žaloby bez věcného projednání, neboť mají
za to, že záznam má povahu rozhodnutí dle §65 s. ř. s. Svůj názor stěžovatelé podpořili jediným
tvrzením, a to, že záznam do katastru nemovitostí se dotýká vlastnického práva.
Je-li kasační stížností napadeno usnesení o odmítnutí žaloby, z povahy věci jsou tvrzení
stěžovatelů podřaditelná pouze pod kasační důvod dle ustanovení §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s.
spočívající v tvrzené nezákonnosti napadeného rozhodnutí o odmítnutí žaloby. U kasačního
důvodu ve smyslu §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s. tedy Nejvyšší správní soud přezkoumává,
zda krajský soud postupoval v souladu se zákonem, když odmítl žalobu stěžovatelů meritorně
projednat.
Stěžovatelé, jak již bylo výše uvedeno, trvají na tom, že žalobou napadené
rozhodnutí - záznam do katastru nemovitostí je rozhodnutím ve smyslu §65 s. ř. s.
S názorem stěžovatelů nelze souhlasit.
Podle §65 odst. 1 s. ř. s. kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen přímo nebo
v důsledku porušení svých práv v předcházejícím řízení úkonem správního orgánu, jímž
se zakládají, mění, ruší nebo závazně určují jeho práva nebo povinnosti (dále jen „rozhodnutí“),
může se žalobou domáhat zrušení takového rozhodnutí, popřípadě vyslovení jeho nicotnosti,
nestanoví-li tento nebo zvláštní zákon jinak.
Podle §68 písm. e) s. ř. s. je žaloba nepřípustná také tehdy, domáhá-li se přezkoumání
rozhodnutí, které je z přezkoumání podle tohoto nebo zvláštního zákona vyloučeno.
Podle §70 písm. a) s. ř. s. jsou ze soudního přezkoumání v řízení o žalobách proti
rozhodnutím vyloučeny úkony správního orgánu, které nejsou rozhodnutími.
Jak vyplývá z citovaných ustanovení §70 písm. a) a §68 písm.e) s. ř. s., lze se v řízení
o žalobách před správními soudy domáhat přezkoumání jen takových správních aktů, které lze
považovat za rozhodnutí ve smyslu §65 s. ř. s. Soudnímu přezkumu tedy v zásadě podléhají
takové úkony správního orgánu, jimiž se zakládají, mění, ruší nebo závazně určují veřejná
subjektivní práva nebo povinnosti žalobce.
Dle §7 odst. 1 zákona č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv
k nemovitostem, vlastnické právo, které vzniklo, změnilo se nebo zaniklo ze zákona,
rozhodnutím státního orgánu, příklepem licitátora na veřejné dražbě, vydržením, přírůstkem
a zpracováním, se zapisuje záznamem (dále jen "záznam") údajů na základě listin vyhotovených
státními orgány a jiných listin, které podle zvláštních předpisů potvrzují nebo osvědčují právní
vztahy, do katastru.
Povahou zápisu práv k nemovitostem dle §7 a §8 zákona o zápisech vlastnických
a jiných věcných práv k nemovitostem, se zabýval v usnesení č. j. 7 Aps 3/2008 – 98 ze dne
16. listopadu 2010 i rozšířený senát Nejvyššího správního soudu. Dospěl k níže uvedenému:
„ Pro posouzení konkrétní věci předložené rozšířenému senátu je rozhodná povaha úkonu spočívajícího
v provedení, anebo neprovedení zápisu práv k nemovitosti záznamem podle §7 a 8 zákona o zápisech. Historický
zákonodárce – a v tom je nutno ztotožnit se se závěry vyslovenými v již zmíněném rozsudku Nejvyššího správního
soudu ze dne 16. 1. 2008, č. j. 3 Aps 3/2006 - 54, www.nssoud.cz – zjevně neměl v úmyslu podrobit provedení
či neprovedení záznamu proceduře běžného správního řízení, jaké probíhá ve věcech vkladů. U vkladového řízení
se v §3 odst. 2 zákona o zápisech výslovně uvádí, že [n]a řízení o povolení vkladu se vztahuje zákon o správním
řízení, pokud tento zákon nestanoví jinak; u záznamu však obdobná zmínka chybí a zákon o zápisech v §8
pouze stručně popisuje postup provedení či neprovedení záznamu. Je zřejmé, že „produktem“ postupu podle §8
zákona o zápisech nemá být formální pozitivní nebo negativní akt, nýbrž buď faktický úkon spočívající
v provedení záznamu do státem vedené evidence, anebo faktický úkon, jenž je kombinací nečinnosti (neprovedení
záznamu) a činnosti (vrácení listiny, která měla být podkladem provedení záznamu, tomu, kdo ji vyhotovil,
případně doplněné nad rámec výslovných zákonných požadavků oznámením o tom, že příslušný orgán záznam
neprovede a z jakých důvodů). Úkon, ať již pozitivní (provedení záznamu) či negativní (neprovedení záznamu),
podle §7 a 8 zákona o zápisech tedy podle všeho má povahu tzv. jiného úkonu podle §158 odst. 1 zákona č.
500/2004 Sb., správního řádu.
Znamená to tedy, že pro absenci formy správního rozhodnutí, jak mu rozumí doktrína správního práva,
zde nepřipadá v úvahu ochrana před chybným pr ovedením či neprovedením záznamu
cestou žaloby proti rozhodnutí správního orgánu, neboť zde není formální akt naplňující znaky
rozhodnutí ve smyslu §65 odst. 1 s. ř. s. V daném případě proto nepřichází v úvahu, aby na výsledek postupu
podle §7 a 8 zákona o zápisech bylo nahlíženo jako na rozhodnutí v materiálním smyslu, neboť to by bylo
možné jen tehdy, šlo-li by o akt, který by po obsahové stránce měl povahu „rozhodnutí“ ve smyslu definice obsažené
v §65 odst. 1 s. ř. s. a měl mít podle zákona formu správního rozhodnutí, avšak který by pro procesní pochybení
správního orgánu nebyl v takto předepsané formě vydán. V projednávaném případě však zákon, ač výsledek
postupu podle §7 a 8 zákona o zápisech nepochybně zasahuje do subjektivního veřejného práva jednotlivce
na to, aby údaje o jeho nemovitostech byly evidovány v katastru nemovitostí předepsaným způsobem (včetně
„negativního“ aspektu tohoto práva, tj. aby nebyly evidovány v případě, že k tomu není zákonný důvod),
nepředepisuje formu správního rozhodnutí; správní orgán zde je povinen zasáhnout do sféry práv a povinností
jednotlivce jiným způsobem.
…… provedení záznamu do katastru, ač k němu nejsou splněny zákonné podmínky, bude třeba
nahlížet jako nezákonný zásah, proti kterému se rovněž lze bránit zásahovou žalobou ve správním
soudnictví. Rozsah skutkových a právních otázek, které bude soud zkoumat v této procesní konstelaci,
je obdobný tomu, domáhá-li se žalobce provedení záznamu a žalovaný jej odmítá provést; ve své podstatě jde toliko
o případ inverzní k neprovedení záznamu. Nejsou-li tedy zákonné podmínky pro provedení záznamu dány, soud
žalovanému zakáže provedení záznamu opřené o důvod, který v rámci předmětu řízení shledal nezákonným,
a pokud již záznam byl proveden, přikáže mu, aby jej odstranil.“
Nejvyšší správní soud v citovaném rozhodnutí uzavřel, že „ soudní ochrany proti provedení
či neprovedení záznamu do katastru nemovitostí podle §7 a §8 zákona č. 265/1992 Sb., o zápisech
vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem, ve znění pozdějších předpisů, se lze ve správním soudnictví
domáhat v řízení o ochraně před nezákonným zásahem, pokynem nebo donucením správního orgánu podle §82
a násl. s. ř. s.“
Ve světle výše uvedeného názoru krajského soudu o tom, že žalobou napadený záznam
vlastnického práva do katastru nemovitostí není rozhodnutím dle §65 s. ř. s., obstojí.
Pokud stěžovatelé namítají, že krajský soud měl přihlédnout k obsahu žaloby a dle tohoto
vyhodnotit podání v souladu s §82 s. ř. s., resp. zabývat se tím, zda stěžovatelé byli na svých
právech zkráceni nezákonným zásahem, nelze jim ani v tomto případě přisvědčit.
Správní soud je ve smyslu ustanovení §75 odst. 2 s. ř. s. vázán vymezenými žalobními
body a v jejích mezích napadené rozhodnutí přezkoumává. V souladu s §41 odst. 2 zákona
č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, na jehož použití odkazuje §64 s. ř. s, každý úkon
posuzuje soud podle jeho obsahu, i když je úkon nesprávně označen, přičemž povinnost
posuzovat úkony účastníka podle jejich obsahu a nikoli podle označení, nemůže být chápána tak,
že je soud oprávněn posuzovat úkon jinak, než jak vyplývá ze zřetelně projevené vůle účastníka.
Soud není oprávněn přisuzovat podání účastníka jiný význam, než jaký sám účastník podáním
sledoval.
Jak již tento soud judikoval ( rozsudek č. j. 7 Aps 2/2009 - 197 ze dne 9. 7. 2009)
„pro určení žalobního typu není rozhodné, jak žalobce žalobu označil, ale je třeba ji posuzovat podle
jejího obsahu, přičemž pro soud je závazný její petit. Pokud by byl mezi obsahem žaloby a navrženým petitem
rozpor, popř. byl rozporný samotný petit, bylo by třeba takovou vadu nejprve odstranit (srov. §37 s. ř. s. a §43
o. s. ř.)“.
V daném případě bylo z obsahu žaloby zcela zřejmé, že se touto stěžovatelé domáhali
přezkumu a následně pak zrušení rozhodnutí dle §78 s. ř. s. Označení žaloby plně
korespondovalo se zněním petitu, ve kterém se stěžovatelé domáhali zrušení rozhodnutí. Naopak
z textu žaloby nebylo možné dovodit, že by podaná žaloba směřovala proti nezákonnému zásahu
správního orgánu ve smyslu ustanovení §82 s. ř. s. Nejvyšší správní soud je nucen v této
souvislosti připomenout, že žaloba proti rozhodnutí správního orgánu podle §65 s. ř. s. a žaloba
na ochranu před nezákonným zásahem podle §82 s. ř. s. jsou dva zcela odlišné typy žalob
ve správním soudnictví, které nelze zaměňovat ani směšovat.
Za této situace nebyl krajský osud povinen ani oprávněn přezkoumávat souzený případ
nad rámec podané správní žaloby. Taktéž Ústavní soud setrvale judikuje, že návrhové řízení
vytyčuje nejen rámec řízení před soudem, ale současně též podmiňuje i způsob, jak má být
rozhodnuto, neboť současné civilní řízení ovládá zásada "nechť si každý střeží svá práva".
V projednávané věci žaloba stěžovatelů svým obsahem žádné pochybnosti o tom, zda
se stěžovatelé dovolávají soudního přezkumu správního rozhodnutí dle §65 s. ř. s., či zda brojí
proti nezákonnému zásahu správního orgánu dle §82 s. ř. s., nevzbuzovala. Jak již bylo výše
uvedeno, označení žaloby plně korespondovalo se zněním petitu. Pokud by stěžovatelé mínili
podat žalobu na ochranu před nezákonným zásahem, nemohli by se žalobou v petitu domáhat,
aby bylo rozhodnutí zrušeno, což je obvyklý petit v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního
orgánu před správním soudem. Krajský soud tak nebyl v rámci své pravomoci povinen ani
oprávněn sám pozměnit předmět řízení, neboť z textu žaloby nebylo možné ve smyslu výše
uvedeného dovodit, že by se mělo jednat o žalobu proti nezákonnému zásahu. Navíc sám
stěžovatel trvá v kasační stížnosti na tom, že záznam vlastnického práva je rozhodnutím
ve smyslu §65 s. ř. s.
Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší správní soud neshledal kasační stížnost
důvodnou, a proto ji podle §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl bez jednání postupem podle §109 odst. 1
s. ř. s., podle kterého o kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud zpravidla bez jednání.
O nákladech řízení Nejvyšší správní soud rozhodl v souladu s §60 odst. 1 s. ř. s.
ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatelé, kteří neměli v tomto soudním řízení úspěch, nemají právo
na náhradu nákladů řízení (§60 odst. 1 s. ř. s.) a žalovanému, který byl v řízení úspěšný, náklady
řízení nevznikly, resp. je neúčtoval. Proto soud rozhodl, že žalovanému se náhrada nákladů řízení
o kasační stížnosti nepřiznává.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3,
§120 s. ř. s.).
V Brně dne 21. ledna 2011
JUDr. Ludmila Valentová
předsedkyně senátu