ECLI:CZ:NSS:2011:5.AS.17.2005:120
sp. zn. 5 As 17/2005 - 120
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ludmily
Valentové a soudců JUDr. Lenky Matyášové, Ph.D. a JUDr. Jakuba Camrdy, Ph.D. v právní věci
žalobce P. V., zastoupeného Mgr. Dagmar Dřímalovou, advokátkou se sídlem Praha 6, Muchova
9/223, proti žalovanému Ministerstvu zdravotnictví, se sídlem Praha 2, Palackého náměstí 4, o
žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 24. 2. 2004, č. j. HEM-301-4.2.04/3731, o kasační
stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 6. 2004, č. j. 4 Ca 2/2004 -
21,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze (dále městský soud) napadeným rozsudkem zamítl žalobu žalobce
proti rozhodnutí žalovaného ze dne 24. 2. 2004, č. j. HEM-301-4.2.04/3731. Tímto rozhodnutím
žalovaný zamítl odvolání žalobce proti rozhodnutí správního orgánu prvního stupně Krajské
hygienické stanice Středočeského kraje se sídlem v Praze ze dne 18. 12. 2003 č. j.
3848-251/03/KH a toto rozhodnutí potvrdil. Tímto rozhodnutím byl žalobce uznán vinným
přestupkem na úseku zdravotnictví podle §29 odst. 1 písm. f/ zákona č. 200/1990 Sb., jehož
se dopustil tím, že se jednak ve stanoveném termínu nedostavil do zdravotnického zařízení
se svojí dcerou nezletilou K. V., k pravidelnému očkování proti přenosné dětské obrně a virové
hepatitidě B a jednak se ve stanoveném termínu nedostavil do zdravotnického zařízení se svým
synem nezletilým M. V., k pravidelnému očkování proti tetanu, přenosné dětské obrně a virové
hepatitidě B, tedy z nedbalosti nesplnil povinnost stanovenou v ustanovení §46 odst. 1 a 4
zákona č. 258/2000 Sb., ve spojení s §4 odst. 3, §5 odst. 2 a §7 odst. 3 vyhlášky
č. 439/2000 Sb., o očkování proti infekčním nemocem a byla mu uložena podle §11 odst. 1
písm. b/ ve spojení s §29 odst. 2 zákona č. 200/1990 Sb., v platném znění, pokuta ve výši
3000 Kč a dále mu byla uložena povinnost uhradit paušální částku 500 Kč jako náhradu nákladů
přestupkového řízení. Splatnost pokuty i náhrady nákladů řízení byla stanovena do 15 dnů ode
dne nabytí právní moci rozhodnutí s uvedením účtu.
Městský soud v napadeném rozsudku dospěl k závěru, že žaloba žalobce není důvodná.
Proti rozsudku městského soudu podal žalobce - nyní stěžovatel (§105 odst. 1 s. ř. s.)
kasační stížnost z důvodů uvedených v ustanovení §103 odst. 1 písm. a/ s. ř. s. Cituje v ní čl. 15
odst. 1 a čl. 16 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 5 a 6 Úmluvy o lidských právech
a biomedicíně, čl. 10 Ústavy a dochází k závěru, že Úmluva o lidských právech a biomedicíně
má přednost před zákonem č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví, čemuž v odůvodnění
rozsudku přisvědčil i městský soud. Pokud tedy podle čl. 5 Úmluvy je možné jakýkoliv zákrok
v oblasti péče o zdraví provést pouze za podmínky, že k němu dotčená osoba poskytla svobodný
a informovaný souhlas a pokud Úmluva má přednost před zákonem, lze předmětné očkování
provést pouze se souhlasem dotčených osob, to je K. a M. V., dětí stěžovatele. Protože
v rozhodné době byly obě děti nezletilé, uplatní se ustanovení čl. 6 odst. 2 Úmluvy, podle kterého
není-li nezletilá osoba způsobilá k udělení souhlasu se zákrokem, nemůže být zákrok proveden
bez svolení jejího zákonného zástupce, tedy rodiče, to je stěžovatele. Z čl. 5 dále vyplývá, že
dotčená osoba musí být předem řádně informovaná o účelu a povaze zákroku, jakož i o jeho
důsledcích a rizicích, přičemž názor nezletilé osoby má být zohledněn jako faktor, jehož
závaznost narůstá úměrně s věkem a stupněm vyspělosti nezletilé osoby. Podle čl. 6 odst. 4
Úmluvy zákonný zástupce nezletilé osoby musí být na základě stejných podmínek informován
ve smyslu čl. 5 druhá věta Úmluvy. Stěžovatel neposkytl svobodný a informovaný souhlas ani
žádné svolení s tím, aby jeho nezletilé děti byly očkovány; stejně tak nebyl předem řádně
informován o účelu a povaze zákroku, jakož i o jeho důsledcích a rizicích, jak má na mysli
ustanovení čl. 5 a 6 Úmluvy. Toto svolení stěžovatel nedal z důvodu svého náboženského
a filozofického přesvědčení, když podle čl. 15 Listiny je zaručena svoboda myšlení, svědomí
a náboženského vyznání. Stěžovatel tvrdí, že výrok rozsudku městského soudu je v rozporu
zejména s ustanovením čl. 15 odst. 1 a čl. 16 odst. 1 Listiny základních práv a svobod,
s ustanovením čl. 5 a 6 Úmluvy o lidských právech a biomedicíně a s ustanovením čl. 10 Ústavy
ČR. V tom spatřuje jeho nezákonnost spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem
v předcházejícím řízení. Navrhl proto, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek Městského
soudu v Praze zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný v rozsáhlém vyjádření ke kasační stížnosti popřel důvody uplatněné
stěžovatelem. Jeho rozhodnutí a rozhodnutí správního orgánu prvního stupně jsou, podle něj,
v souladu s právním řádem České republiky. Orgány ochrany veřejného zdraví jsou povinny
vymáhat plnění zákonem stanovených povinností v oblasti ochrany veřejného zdraví, a to i proti
vůli povinných subjektů. V dané věci předmětný zákon stanovující povinnost pravidelného
očkování za podmínek v něm stanovených není v rozporu s mezinárodní smlouvou. Jak Úmluva
o lidských právech a biomedicíně v čl. 26, tak i Deklarace o lidských právech v čl. 29 odst. 2
umožňují zároveň omezení výkonu práv zákonem, a to k zajištění práv a svobod ostatních.
Úmluva přitom výslovně vyjmenovává jednotlivé oblasti, v nichž zákonem lze omezit výkon práv
a svobod; mezi ně patří i oblast ochrany veřejného zdraví. Je proto na základě čl. 26 Úmluvy
přípustné, aby stát v zájmu ochrany zdraví populace a jejích skupin (veřejného zdraví) zákonem
omezil právo osoby udělit souhlas k zákroku v oblasti péče o zdraví, a to i pro případ,
že k udělení souhlasu je příslušný zákonný zástupce nezletilé osoby. Zákon o ochraně veřejného
zdraví právo udělit souhlas omezil mimo jiné na případy pravidelného očkování, kterému
se v zájmu ochrany zdraví populace před infekčními nemocemi musí podrobit všechny fyzické
osoby, které jsou hlášeny k trvalému pobytu na území České republiky, jakož i cizinci…
K omezení práva osob udělit souhlas k zákroku v oblasti péče o zdraví vedly závažné důvody
(některé případy rozsáhlých onemocnění ve světě popsal). K tvrzení stěžovatele o porušení čl. 15
odst. 1 a čl. 16 odst. 1 Listiny základních práv a svobod žalovaný uvedl, že orgány ochrany
veřejného zdraví v průběhu správního řízení, ani v rámci šetření provedených před jeho
zahájením žádným způsobem neomezovaly svobodu myšlení, svědomí a náboženského vyznání
stěžovatele. Rozhodnutí jimi vydaná neodporují základním lidským právům uvedeným v Listině.
Podle čl. 4 odst. 1 Listiny mohou být povinnosti ukládány toliko na základě zákona a v jeho
mezích a jen při zachování základních práv a svobod. Podle čl. 4 odst. 2 Listiny meze základních
práv a svobod mohou být za podmínek stanovených Listinou upraveny zákonem. V daném
případě je povinnost podrobit se pravidelnému očkování uložena zákonem a v jeho mezích
prováděcí vyhláškou. Účelem této úpravy je přitom zajištění ochrany zdraví, tedy práva
zaručeného samotnou Listinou. S ohledem na to je povinnost stanovená v §46 odst. 1 zákona
o ochraně veřejného zdraví povinností uloženou v souladu s Listinou. Žalovaný proto navrhl,
aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost stěžovatele jako nedůvodnou zamítl.
Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 28. 2. 2006, č. j. 5 As 17/2005 - 66, kasační
stížnost stěžovatele zamítl, neboť z důvodů v něm uvedených dospěl k závěru, že kasační
stížnost není důvodná.
Proti rozsudku Nejvyššího správního soudu podal ústavní stížnost stěžovatel, v níž
namítal porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod,
nesprávnou aplikaci čl. 10 Ústavy České republiky, v návaznosti na čl. 5 a 6 Úmluvy o lidských
právech a biomedicíně, vyhlášené pod č. 96/2001 Sb.m.s. Tato Úmluva je podle něj přímo
použitelnou mezinárodní smlouvou, přičemž z čl. 10 Ústavy vyplývá její aplikační přednost před
českým právem. Obecným pravidlem Úmluvy je, že jakýkoli zákrok v oblasti péče o zdraví
je možno provést pouze za podmínky, že k němu dotčená osoba poskytla svobodný
a informovaný souhlas (viz čl. 5 Úmluvy). U nezletilých osob je tento souhlas poskytován
zákonnými zástupci. Omezení vyplývají z Úmluvy v čl. 26, a to k ochraně veřejného zdraví a práv
a svobod jiných, což je třeba zkoumat vzhledem k faktickému stavu, nikoliv deklarovanému
úmyslu zákonodárce. Zákon č. 258/2000 Sb. ovšem povinnost podrobit se, v prováděcím
předpisu upravených případech a termínech, stanovenému druhu očkování nijak nezdůvodňuje,
a nečiní tak ani napadené rozhodnutí. Stěžovatel zejména zpochybňuje obligatornost očkování
proti hepatitis typu B, která není vůbec dětskou nemocí, nýbrž je přenášena krví, spermatem,
resp. poševním sekretem, a u dětí se prakticky nevyskytuje. Pokud jde o výskyt dětské obrny,
od roku 1960 nebyl hlášen v České republice žádný případ tohoto onemocnění. Výskyt tetanu
se od roku 1980 pohybuje v hodnotách 1 až 2 ročně. Jakkoliv v obou posléze uvedených
případech možno hovořit o úspěchu plošného očkování, neočkování jednotlivého dítěte
nepředstavuje z důvodu celkové „proočkovanosti“ dětské populace žádné nebezpečí, a proto
tu není dán ani veřejný zájem pro očkování proti vůli zákonného zástupce (a dítěte). Napadené
rozhodnutí rovněž zasáhlo do základního práva stěžovatele podle čl. 32 odst. 4 Listiny, podle
něhož péče o děti a jejich výchova je právem rodičů, a do jeho práva dle čl. 15 odst. 1 Listiny, dle
něhož je zaručena svoboda myšlení, svědomí a náboženského přesvědčení, jakož i dle čl. 16 odst.
1 Listiny, jenž zaručuje každému právo svobodně projevovat své náboženství nebo víru. Povinné
očkování proti žloutence typu B, tedy nemoci, která nemá z vědeckého hlediska tak závažný
charakter, aby byla nebezpečím pro veřejné zdraví, porušuje též čl. 4 odst. 4 Listiny. Stěžovatel
současně navrhuje zrušení ustanovení §7 odst. 2 vyhlášky č. 439/2000 Sb., o očkování proti
infekčním nemocem, jehož uplatněním nastala skutečnost, která je předmětem této ústavní
stížnosti.
Ústavní soud nálezem ze dne 3. 2. 2001, sp. zn. III. ÚS 449/06, rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 28. února 2006, č. j.5 As 17/2005 - 66 zrušil, protože Nejvyšší správní
soud porušil základní právo stěžovatele svobodně projevovat své náboženství nebo víru
ve smyslu ustanovení čl. 16 Listiny základních práv a svobod.
Ústavní soud v nálezu, mimo jiné, uvedl: „Pro rozhodnutí tohoto sporu je podstatný
dosah čl. 16 odst. 1 a 4 Listiny na stěžovatelův případ. Ustanovení čl. 16 odst. 4 Listiny nutno
vykládat s ohledem na „primát občana před státem, jenž nachází výraz v čl. 2 odst. 1, 3 a 4 Ústavy a čl. 1
a čl. 2 odst. 2 a odst. 3 Listiny základních práv a svobod a v zásadě, že státu má být jen tolik, kolik
je ho nezbytně třeba“ (viz nález ze dne 18. 10. 1995, sp. zn. Pl. ÚS 26/94, Sb. n. u., svazek 4, nález
č. 62, vyhlášený pod č. 296/1995 Sb.) a s přihlédnutím k čl. 4 odst. 4 Listiny, podle něhož při
používání ustanovení o mezích základních práv a svobod musí být šetřeno jejich podstaty
a smyslu. Podle názoru Ústavního soudu ústavní princip, stojící na požadavku zachování maxima
jak základního práva, tak s tímto základním právem kolidujícího veřejného zájmu, se promítá
do interpretace čl. 16 odst. 4 Listiny tak, že Ústavou požadovaná ochrana individuální autonomie,
předpokládaná čl. 16 Listiny, vyžaduje, aby povinné očkování nebylo proti povinným subjektům
ve výjimečných případech vynucováno. Jak uvádí amicus curiae ve shora citovaném stanovisku
Výboru pro lidská práva a biomedicínu Rady vlády České republiky pro lidská práva, s ohledem
na vysokou míru proočkovanosti populace nemůže výjimečné nevynucení očkování, s ohledem
na mimořádná specifika případu, ohrozit ústavně chráněné zájmy na ochraně veřejného zdraví
(předpokládané v čl. 16 odst. 4 Listiny).“
Dále pak Ústavní soud uvedl: „Orgán veřejné moci, který rozhoduje o vynucení nebo
sankcionování zákonné povinnosti podrobit se očkování, musí proto vzít v potaz výjimečné
stěžovatelem tvrzené důvody toho, proč se odmítl podrobit očkování. V případě, že tu jsou
takové okolnosti, které zásadním způsobem volají pro zachování autonomie dané osoby,
to ovšem při současném zachování opačně působícího veřejného zájmu (viz kupř. důsledky
„proočkovanosti“ dle výkladu shora), a tedy pro výjimečné nesankcionování povinnosti podrobit
se očkování, nesmí orgán veřejné moci zmíněnou povinnost podrobit se očkování sankcionovat
či jinak vynucovat. Současný zákon č. 200/1990 Sb., o přestupcích, umožňuje vzít tyto ústavně
relevantní úvahy v úvahu při rozhodování o individuálním přestupku. Ustanovení §2 odst. 1
citovaného zákona umožňuje vzít v potaz ústavněprávní relevanci jednání osoby, která se odmítla
podrobit očkování, např. v materiálním znaku přestupku (podle citovaného ustanovení
je přestupkem zaviněné jednání, které porušuje nebo ohrožuje zájem společnosti a je za přestupek
výslovně označeno v tomto nebo jiném zákoně). V této souvislosti Ústavní soud rovněž
připomíná institut i ideovou základnu institutu upuštění od potrestání v kontextu trestněprávním.
Orgán veřejné moci, a v řízení o správní žalobě pak správní soud, vezme při svém
rozhodování v úvahu všechny relevantní okolnosti případu, zejména naléhavost danou osobou
tvrzených důvodů, jejich ústavní relevanci, jakož i nebezpečí pro společnost, které může jednání
dané osoby vyvolat. Významným aspektem bude také konzistentnost a přesvědčivost tvrzení
dané osoby. V situaci, kdy určitá osoba s příslušným orgánem veřejné moci od počátku nijak
nekomunikuje, a teprve v pozdější fázi řízení svůj postoj k očkování ospravedlní, nebude
zpravidla předpoklad konzistentnosti postoje této osoby a naléhavosti ústavního zájmu
na ochraně její autonomie dán. Jedná-li se o osobu nezletilou, reprezentovanou zákonným
zástupcem, měl by být zohledněn též zájem této nezletilé osoby, je-li to s ohledem na její věk
a okolnosti případu možné (srov. k tomu také čl. 6 odst. 2 věta druhá Úmluvy).“
Nejvyšší správní soud je právním názorem Ústavního soudu vysloveným v nálezu
zrušujícím jeho předchozí rozsudek přímo vázán. Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený
rozsudek městského soudu v rozsahu a z důvodů v kasační stížnosti stěžovatele uplatněných
(§109 odst. 2, 3 s. ř. s.), vycházel ze závazného právního názoru vyjádřeného ve výše uvedeném
nálezu Ústavního soudu, a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Podstatou kasační stížnosti stěžovatele je jeho tvrzení nezákonnosti rozsudku městského
soudu spočívající v nesprávném posouzení právní otázky (ve smyslu §103 odst. 1 písm. a/
s. ř. s.).
K tvrzené nezákonnosti podle §103 odst. 1 písm. a/ s. ř. s. konstatuje Nejvyšší správní
soud, že tato spočívá buď v tom, že na správně zjištěný skutkový stav je aplikována nesprávná
právní věta, popř. je sice aplikována správná právní věta, ale tato je nesprávně vyložena. Vztah
mezi skutkovým zjištěním a právním posouzením lze charakterizovat tak, že jde o aplikaci právní
normy na konkrétní případ nebo situaci.
V daném případě mezi účastníky není sporný skutkový stav ze kterého vycházely správní
orgány i městský soud. Stěžovatel je otcem dětí K., a M ., V., v době rozhodnutí žalovaného
(24. 2. 2004) nezletilých, přičemž v uvedené době byl jejich zákonným zástupcem. Stěžovatel
nepopírá to, že se s těmito dětmi předtím, než dosáhly věku 15 let nedostavil k očkování, a to
vědomě a záměrně z důvodů svého náboženského a filosofického přesvědčení, jak tvrdí v kasační
stížnosti a předtím i v žalobě. Podle zprávy MUDr. J. B., praktického lékaře pediatra ze dne
23. 5. 2003, založené ve správním spisu, rodiče P. V. a M. V. očkování dětí M. V. a K. V. přes
opakované pozvání odmítali. O tom, jakému očkování se mají děti stěžovatele podrobit,
stěžovatel věděl a opak netvrdil ve správním řízení ani v soudním řízení. Krajská hygienická
stanice Středočeského kraje se sídlem v Praze (správní orgán prvního stupně) zahájila se
stěžovatelem dne 9. 10. 2003 řízení o přestupku podle §29 odst. 1 písm. f/ zákona č. 200/1990 Sb. (a rovněž i s matkou dětí M. V.), podle něhož přestupku se dopustí ten, kdo poruší zákaz
nebo nesplní povinnosti stanovené nebo uložené k předcházení vzniku a šíření infekčních
onemocnění. Oznámení o zahájení řízení o přestupku bylo doručeno stěžovateli dne
14. 10. 2003. Dne 10. 11. 2003 bylo stěžovateli doručeno oznámení o konání ústního jednání dne
27. 11. 2003 v 9.30 hodin. V oznámení byl poučen o tom, že u ústního jednání bude mít možnost
vyjádřit se ke všem skutečnostem, které jsou mu kladeny za vinu. K nařízenému ústnímu jednání
se stěžovatel nedostavil, ani svou nepřítomnost neomluvil. V rozhodnutí ze dne 18. 12. 2003, č. j.
3848-251/03/KH správní orgán I. stupně uvedl skutkový děj z něhož vycházel, tedy z toho, že se
stěžovatel nedostavil ve stanoveném termínu do zdravotnického zařízení se svým synem M. V.
k pravidelnému očkování proti tetanu, přenosné dětské obrně a virové hepatitidě B a se svou
dcerou K. V. k pravidelnému očkování proti přenosné dětské obrně a virové hepatitidě B, čímž
z nedbalosti nesplnil povinnost stanovenou v ustanovení §46 odst. 1 a 4 zákona č. 258/2000 Sb.
ve spojení s §4 odst. 3 a §7 odst. 3 vyhlášky č. 439/2000 Sb., o očkování proti infekčním
nemocem.
Podle ustanovení §46 odst. 1 věty prvé zákona č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného
zdraví a o změně některých souvisejících zákonů, fyzická osoba, která má na území České
republiky trvalý pobyt, cizinec, jemuž byl povolen trvalý pobyt, cizinec, který je oprávněn
k trvalému pobytu na území České republiky, a dále cizinec, jemuž byl povolen přechodný pobyt
na území České republiky na dobu delší než 90 dnů nebo je oprávněn na území České republiky
pobývat po dobu delší než 90 dnů, jsou povinni podrobit se, v prováděcím právním předpisu
upravených případech a termínech, stanovenému druhu pravidelného očkování.
Podle ustanovení §46 odst. 4 zákona č. 258/2000 Sb., jde-li o osobu, která nedovršila
patnáctý rok svého věku, odpovídá za splnění povinností podle odstavců 1 až 3 její zákonný
zástupce.
Vyhláška Ministerstva zdravotnictví ze dne 6. prosince 2000, č. 439/2000 Sb., o očkování
proti infekčním nemocem, již toto ministerstvo vydalo podle §108 odst. 1 k provedení, mimo
jiných, §46 odst. 1 a 6 zákona č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví a o změně některých
souvisejících zákonů, v §1 upravuje rozsah tak, že tato vyhláška upravuje členění očkování
a podmínky provedení očkování, způsoby vyšetřování imunity, pracoviště s vyšším rizikem
vzniku infekčního onemocnění, jakož i stanoví podmínky, za nichž mohou být v souvislosti
se zvláštním očkováním fyzické osoby zařazeny na tato pracoviště a v §2 nadepsaném
očkování, odstavci 1 písm. a/ stanoví, že očkování proti infekčním nemocem se provádí jako
pravidelné očkování, kterým se rozumí očkování všech fyzických osob určitých věkových skupin
nebo očkování skupin fyzických osob vymezených vyšším rizikem infekce z důvodů jiných než
pracovních. Pravidelné očkování proti tetanu upravuje tato vyhláška v §4, pravidelné očkování
proti přenosné dětské obrně upravuje tato vyhláška v §5, pravidelné očkování proti virové
hepatitidě B upravuje tato vyhláška v §7.
Z uvedené právní úpravy účinné v rozhodné době vycházely správní orgány a vycházel
z ní i městský soud. Městský soud vycházel z toho, že Parlament České republiky vyslovil souhlas
a schválil Úmluvu na ochranu lidských práv a důstojnosti lidské bytosti v souvislosti s aplikací
biologie a medicíny: Úmluva o lidských právech a biomedicíně (dále Úmluva), jako mezinárodní
smlouvu o lidských právech a základních svobodách ve smyslu článku 10 Ústavy České republiky,
která pro Českou republiku vstoupila v platnost dne 1. 10. 2001 a je uveřejněna pod č. 96/2001 Sb.m.s. Městský soud dále vycházel z čl. 10 Ústavy podle něhož vyhlášené mezinárodní
smlouvy, k jejichž ratifikaci dal Parlament souhlas a jimiž je Česká republika vázaná, jsou součástí
právního řádu; stanoví-li mezinárodní smlouva něco jiného než zákon, použije se mezinárodní
smlouva. Dospěl však k závěru, že v daném případě mezinárodní smlouva nestanoví něco jiného,
než zákon, z něhož správní orgány vycházely. S těmito závěry stěžovatel nesouhlasí.
Stěžovatel vychází z toho, že Úmluva v čl. 5 stanoví jako obecné pravidlo, že jakýkoli
zákrok v oblasti péče o zdraví je možno provést pouze za podmínky, že k němu dotčená osoba
poskytla svobodný a informovaný souhlas, že tato osoba musí být předem řádně informována
o účelu a povaze zákroku, jakož i o jeho důsledcích a rizicích a že dotčená osoba může kdykoli
svobodně svůj souhlas odvolat. Dále stěžovatel vychází z toho, že Úmluva v čl. 6 stanoví ochranu
osob neschopných dát souhlas a z jeho bodu 2., podle něhož jestliže nezletilá osoba není podle
zákona způsobilá k udělení souhlasu se zákrokem, nemůže být zákrok proveden bez svolení
jejího zákonného zástupce, úřední osoby či jiné osoby nebo orgánu, které jsou k tomu zmocněny
zákonem a také z toho, že názor nezletilé osoby bude zohledněn jako faktor, jehož závaznost
narůstá úměrně s věkem a stupněm vyspělosti. Stěžovatel namítá, že nedal souhlas s očkováním
svých dětí, nebyl řádně poučen o důsledcích a rizicích očkování a nikdo se neptal na názor dětí.
Protože zákon č. 258/2000 Sb. v §46 odst. 1 stanoví fyzické osobě povinnost podrobit
se pravidelnému očkování, bez ohledu na její nesouhlas a v odstavci 2 stanoví odpovědnost
za splnění uvedené povinnosti zákonnému zástupci osoby, která nedovršila patnáctý rok svého
věku, stanoví zákon, podle něj, něco jiného než Úmluva a proto je třeba v tomto případě
postupovat podle Úmluvy, nikoli zákona.
Přesvědčení stěžovatele však není v souladu s Úmluvou. Úmluva totiž obsahuje i kapitolu
IX – upravující vztah této Úmluvy k ostatním právním předpisům a podle čl. 26 – omezení
výkonu práv, bodu 1.: Žádná omezení nelze uplatnit na výkon práv a ochranných ustanovení
v této Úmluvě kromě těch, která stanoví zákon a která jsou nezbytná v demokratické společnosti
v zájmu bezpečnosti veřejnosti, předcházení trestné činnosti, ochrany veřejného zdraví nebo
ochrany práv a svobod jiných. Bod 2. citovaného článku na případ stěžovatele nedopadá.
Zákon č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví a o změně některých souvisejících
zákonů, upravuje práva a povinnosti fyzických a právnických osob v oblasti ochrany a podpory
veřejného zdraví a soustavu orgánů ochrany veřejného zdraví, jejich působnost a pravomoc.
V §2 vymezuje, mimo jiné, tyto základní pojmy:
(1) Veřejným zdravím je zdravotní stav obyvatelstva a jeho skupin. Tento zdravotní stav
je určován souhrnem přírodních, životních a pracovních podmínek a způsobem života.
(2) Ochrana a podpora veřejného zdraví je souhrn činností a opatření k vytváření
a ochraně zdravých životních a pracovních podmínek a zabránění šíření infekčních a hromadně
se vyskytujících onemocnění, ohrožení zdraví v souvislosti s vykonávanou prací, vzniku nemocí
souvisejících s prací a jiných významných poruch zdraví a dozoru nad jejich zachováním.
Ohrožením veřejného zdraví je stav, při kterém jsou obyvatelstvo nebo jeho skupiny vystaveny
nebezpečí, z něhož míra zátěže rizikovými faktory přírodních, životních nebo pracovních
podmínek překračuje obecně přijatelnou úroveň a představuje významné riziko poškození zdraví.
Ukládá- li citovaný zákon č. 258/2000 Sb. v §46 odst. 1 fyzické osobě povinnost
podrobit se, v prováděcím právním předpisu upravených případech a termínech, stanovenému
druhu pravidelného očkování a v odst. 2 odpovědnost zákonného zástupce za splnění povinnosti
podle odst. 1 osoby, která nedovršila patnáctý rok věku, činí tak z důvodu ochrany veřejného
zdraví. Úmluva v čl. 26 bodu 1. připouští uplatnění omezení na výkon práv a ochranných
ustanovení v ní obsažených, která jsou stanovena zákonem a která jsou, mimo jiné, v zájmu
ochrany veřejného zdraví nebo ochrany práv a svobod jiných. Povinnost podrobit
se ve stanovených případech pravidelného očkování je stanovena zákonem, přičemž na základě
jeho zmocnění podle §108 odst. 1 příslušný orgán Ministerstvo zdravotnictví vydal prováděcí
předpis – vyhlášku č. 439/2000 Sb., o očkování proti infekčním nemocem. Za této situace nelze
dojít k závěru, že Úmluva stanoví něco jiného než zákon, protože Úmluva úpravu obsaženou
v zákoně nevylučuje, ale naopak ji připouští. Postupovaly-li správní orgány ve věci stěžovatele
podle zákona č. 258/2000 Sb., nelze jejich postupu vytýkat nezákonnost. K takovému závěru
dospěl již městský soud a Nejvyšší správní soud s jeho závěrem souhlasí. Rozhodnutí městského
soudu není v rozporu s čl. 5 a 6 Úmluvy ani čl. 10 Ústavy, ani čl. 15 odst. 1 čl. 16 odst. 1 Listiny.
Pokud má stěžovatel za to, že zákonem stanovenou povinností podrobit se pravidelnému
očkování a zákonem stanovenou odpovědností zákonného zástupce za splnění této povinnosti
za osoby, které nedovršily patnáctý rok svého věku, bylo zasaženo do jeho svobody myšlení,
svědomí a náboženského vyznání zaručených čl. 15 Listiny a do jeho práva je projevovat (čl. 16
Listiny), pak má Nejvyšší správní soud za to, že tomu tak není. Přihlíží přitom k závěrům nálezu
Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2011, sp. zn. III. ÚS 449/06, podle nichž „orgán veřejné moci,
a v řízení o správní žalobě pak správní soud, vezme při svém rozhodování v úvahu všechny
relevantní okolnosti případu, zejména naléhavost danou osobou tvrzených důvodů, jejich ústavní
relevanci, jakož i nebezpečí pro společnost, které může jednání dané osoby vyvolat. Významným
aspektem bude také konzistentnost a přesvědčivost tvrzení dané osoby.“ Současně však Ústavní
soud připustil, že „v situaci, kdy určitá osoba s příslušným orgánem veřejné moci od počátku
nijak nekomunikuje, a teprve v pozdější fázi řízení svůj postoj k očkování ospravedlní, nebude
zpravidla předpoklad konzistentnosti postoje této osoby a naléhavosti ústavního zájmu
na ochraně její autonomie dán.“
V daném případě stěžovatel teprve v odvolání proti rozhodnutí správního orgánu
prvního stupně namítal, že rozhodnutí odporuje základním právům a svobodám, že použité
zákony a vyhláška jsou v rozporu se základními lidskými právy, mimo jiné právem
na náboženství a filosofické přesvědčení. Blíže se k otázce svého náboženského přesvědčení
nevyjádřil. V žalobě proti rozhodnutí žalovaného stěžovatel poukázal na čl. 15 odst. 1 a čl. 16
odst. 1 Listiny základních práv a svobod, podle nichž je svoboda myšlení, svědomí
a náboženského vyznání zaručena a každý má právo svobodně projevovat své náboženství nebo
víru. Vyslovil přesvědčení, že do těchto práv patří i právo zákonného zástupce nezletilé osoby
z důvodu náboženského a filozofického přesvědčení odmítnout povinné očkování své
i nezletilých dětí. Toto své tvrzení opakoval i v kasační stížnosti podané proti rozsudku
městského soudu a poté i v ústavní stížnosti podané proti rozsudku Nejvyššího správního soudu.
Správním orgánům, ani správním soudům stěžovatel neposkytl žádná konkrétní tvrzení a sám
nijak nekonkretizoval druh a hloubku svého náboženského vyznání a to, jak intenzivní zásah
do jeho náboženské víry očkování dětí představovalo. Při ústním jednání před Ústavním soudem
na dotaz Ústavního soudu prohlásil, že primárně mu jde o důvody zdravotní, neboť „očkování
škodí dětem“, a výslovně zdůraznil, že otázka filozofická nebo náboženská je pro něj druhotná,
jak vyplývá z odlišného stanoviska soudce Ústavního soudu Jana Musila k nálezu Ústavního
soudu ze dne 3. 2. 2011, sp. zn. III. ÚS 449/06.
Za této zjištěné situace má Nejvyšší správní soud za to, že v daném případě zájem
na ochraně veřejného zdraví převažuje nad právem stěžovatele svobodně projevovat své
náboženství nebo víru ve smyslu čl. 16 Listiny základních práv a svobod.
Nejvyšší správní soud shledal kasační stížnost stěžovatele za nedůvodnou, a proto ji podle
ustanovení §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl.
Nejvyššímu správnímu soudu - rozhodujícímu senátu je známo, že jiný senát Nejvyššího
správního soudu v rozsudku ze dne 21. 7. 2010, č. j. 3 Ads 42/2010 - 92 dovodil, že vyhláška
Ministerstva zdravotnictví ze dne 6. prosince 2000, č. 439/2000 Sb., o očkování proti infekčním
nemocem (která již byla nahrazena vyhláškou č. 537/2006 Sb.), již toto ministerstvo vydalo podle
§108 odst. 1 k provedení mimo jiných §46 odst. 1 a 6 zákona č. 258/2000 Sb., o ochraně
veřejného zdraví a o změně některých souvisejících zákonů, vybočuje ze zákonných mezí,
respektive zasahuje do věcí vyhrazených zákonu, neboť mimo jiné v důsledku zcela obecné
formulace §46 odst. 1 zákona č. 258/2000 Sb., vyhláška stanoví primární práva a povinnosti.
Dále je v této věci rozhodujícímu senátu známo, že jiný senát Nejvyššího správního soudu
usnesením ze dne 29. 6. 2011, č. j. 8 As 6/2011 - 106, postoupil svoji věc rozšířenému senátu
Nejvyššího správního soudu k vyřešení, zda byla vyhláška č. 439/2000 Sb., respektive vyhláška
č. 537/2006 Sb., vydána v zákonných mezích, respektive neukládá sama o sobě povinnosti nad
rámec zákona. Rozšířený senát Nejvyššího správního soudu o věci dosud nerozhodl.
Rozhodující senát v této věci však má za to, že není třeba v této konkrétní věci vyčkat rozhodnutí
rozšířeného senátu, přestože v rozsudku ze dne 28.2.2006, č.j. 5 As 17/2005-76 vycházel z toho,
že vyhláška č. 439/2000 Sb. nevybočuje ze zákonných mezí, respektive nezasahuje do věcí
vyhrazených zákonu, přičemž Ústavní soud rozhodující o ústavní stížnosti stěžovatele proti
tomuto rozsudku tento rozsudek sice zrušil, ale z důvodů v nálezu Ústavního soudu uvedených,
to je protože uvedeným rozsudkem Nejvyšší správní soud porušil základní právo stěžovatele
svobodně projevovat své náboženství nebo víru ve smyslu ustanovení čl. 16 Listiny základních
práv a svobod, nikoliv proto, že Nejvyšší správní soud v napadeném rozsudku vycházel
z vyhlášky č. 439/2000 Sb. Právním názorem Ústavního soudu je v této konkrétní věci Nejvyšší
správní soud přímo vázán, přičemž Ústavní soud mu v citovaném nálezu uložil, aby podle kritérií
stanovených v jeho nálezu celou věc posoudil, což Nejvyšší správní soud učinil.
Žalovaný měl v řízení o kasační stížnosti úspěch a měl by proto právo na náhradu nákladů
tohoto stadia řízení (§60 odst. 1 s. ř. s. za použití ustanovení §120 s. ř. s.). Protože žalovaný
v tomto stádiu řízení náhradu nákladů nežádal a podle obsahu předloženého spisu mu v tomto
stadiu řízení prokazatelné náklady nevznikly, rozhodl Nejvyšší správní soud tak, jak je ve výroku
tohoto rozhodnutí uvedeno.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 30. září 2011
JUDr. Ludmila Valentová
předsedkyně senátu