ECLI:CZ:NSS:2011:5.AS.39.2011:55
sp. zn. 5 As 39/2011 - 55
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Matyášové,
soudkyně JUDr. Ludmily Valentové a soudce JUDr. Jakuba Camrdy v právní věci žalobce: P. H.
T., práv. zastoupen Mgr. Jiřím Hladíkem, advokátem se sídlem v Brně, Příkop 6, 602 00, proti
žalovanému: Policie ČR, Ředitelství služby cizinecké policie, se sídlem v Praze, Olšanská 2,
poštovní schránka 78, 130 51, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského
soudu v Praze ze dne 26. 5. 2010, č. j. 10 Ca 185/2008 - 29,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává .
Odůvodnění:
Žalobce (dále jen „stěžovatel“) kasační stížností napadá v záhlaví označený rozsudek
Městského soudu v Praze (dále jen „městský soud“), kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti
rozhodnutí žalovaného ze dne 28. 7. 2008, č. j. CPR-8527/ČJ-2008-9CPR-V243; tímto bylo
zamítnuto odvolání stěžovatele proti rozhodnutí Policie ČR, Oblastního ředitelství
služby cizinecké policie Brno, Inspektorát cizinecké policie Brno ze dne 26. 5. 2008,
č. j. CPBR-6155 ČJ-2008-4061-SV, kterým bylo podle ustanovení §119 odst. 1 písm. c) bod 2
zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“) uloženo stěžovateli správní
vyhoštění a stanovena doba 6 měsíců, po kterou mu nelze umožnit vstup na území.
V kasační stížnosti stěžovatel uvádí, že nepovažuje za správné posouzení soudu stran
aplikace institutu vyhoštění v případě, kdy cizinec pobývá na území neoprávněně po dobu méně
než 24 hodin, což byl případ stěžovatele. Institut vyhoštění je správním opatřením, nikoli sankcí.
Stěžovatel namítá, že aplikace tohoto institutu spíše než k dosažení jeho smyslu – zajištění
udržení veřejného pořádku a bezpečnosti na území České republiky – je motivována ze strany
policie systémem hodnocení výsledků její činnosti. Stěžovatel připouští, že v jeho případě došlo
k formálnímu naplnění ust. §119 odst. 1 písm. c) bodu 2 zákona o pobytu cizinců, ovšem
v případě aplikace institutu vyhoštění, který je nepochybně zásahem do osobní sféry cizince,
je však dle něj nutné vzít v úvahu zákonný korektiv v podobě ustanovení §119a odst. 2 zákona
o pobytu cizinců, podle kterého je policie vždy povinna zkoumat otázku přiměřenosti dopadu
rozhodnutí do osobní sféry cizince. Stěžovatel uvádí, že rozhodnutím o vyhoštění došlo k zásahu
do jeho soukromého života; soukromý život přitom zahrnuje i právo pohybovat se svobodně,
a to i na území České republiky. Vzhledem k existenci společného postupu členských států
Evropské unie v otázce vyhoštění osob ze třetích zemí je tímto vyloučen vstup stěžovatele
do celého schengenského prostoru, což je značná část území. Úkolem správního orgánu bylo
proto posoudit, zda tento dopad je přiměřený důvodům pro vydání rozhodnutí. Stěžovatel
se neztotožňuje se závěrem žalovaného, že tomu tak je, má za to, že v jeho případě je s ohledem
na délku neoprávněného pobytu dopad rozhodnutí do jeho soukromého života zcela zjevně
nepřiměřený. Nic nebránilo, aby správní orgán pouze udělil výjezdní příkaz, po jehož uplynutí
by nebylo pochyb o zákonné aplikaci správního opatření v podobě správního vyhoštění.
Z výše uvedených důvodů proto stěžovatel navrhuje, aby Nejvyšší správní soud rozsudek
městského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný své právo podat vyjádření ke kasační stížnosti nevyužil.
Kasační stížnost je podle ustanovení §102 a násl. s. ř. s. přípustná a jsou v ní namítány
důvody odpovídající ustanovení §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Rozsahem a důvody kasační
stížnosti je Nejvyšší správní soud podle ustanovení §109 odst. 2 a 3 s. ř. s. vázán.
Nejvyšší správní soud přezkoumal kasační stížností napadený rozsudek městského soudu
a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Ze spisového materiálu vyplynuly následující skutečnosti
Stěžovatel přicestoval do České republiky dne 25. 4. 2008 na základě víza uděleného
zastupitelským úřadem České republiky v Hanoji s platností od 21. 4. 2008 do 17. 10. 2008
a opravňujícího k pobytu do 30 dnů od vstupu na území České republiky. Dne 25. 5. 2008 byl
stěžovatel zajištěn, neboť bylo zjištěno, že pobývá na území České republiky, ač k tomu není
oprávněn. Z uvedeného důvodu bylo zahájeno dne 26. 5. 2008 správní řízení o správním
vyhoštění. V průběhu řízení stěžovatel uvedl, že se domníval, že jeho vízum je platné
do 17. 10. 2008; dále sdělil, že na území České republiky nemá žádné rodinné příslušníky ani jiné
vazby, sdělil, že zde pobýval u známých. Uvedl rovněž, že mu nebrání žádná překážka
ve vycestování do své vlasti a že chce co nejdříve odcestovat zpět. Následně bylo vydáno
rozhodnutí o správním vyhoštění dle §119 odst. 1 písm. c) bod 2 zákona o pobytu cizinců.
Námitky stěžovatele v odvolání směřovaly především do délky uděleného správního
vyhoštění, a to s ohledem na „závažnost“ svého jednání považuje stanovenou dobu 6 měsíců,
po kterou mu nelze umožnit vstup na území České republiky za nepřiměřenou. Odvolací orgán
neshledal tuto námitku důvodnou, konstatoval, že stěžovatel zcela zjevně porušil povinnost
stanovenou v ust. §103 písm. n) zákona, podle kterého je cizinec povinen pobývat na území
pouze s platným cestovním dokladem a vízem, byly proto splněny podmínky pro postup dle
ust. §119 odst. 1 písm. c) bod 2 cit. zákona. Rovněž uvedl, že v průběhu řízení nebyly správní
orgánem I. stupně ani odvolacím orgánem zjištěny takové rodinné vazby k území České
republiky, které by mohly být rozhodnutím o správním vyhoštění nepřiměřeně zasaženy
ve smyslu ust. §119a odst. 2 zákona o pobytu cizinců.
V projednávané věci stěžovatel nečiní sporným stav skutkový, namítá však, že z něj byly
vyvozeny nesprávné právní závěry a v důsledku toho bylo vydáno nezákonné rozhodnutí
o vyhoštění se zákazem vstupu na území České republiky v délce 6 měsíců.
Stěžovatel namítá jednak nepřiměřenost doby, po kterou mu nelze umožnit vstup
na území, když překročil dobu oprávněného pobytu o jeden den (vzhledem k smyslu tohoto
institutu - zajištění udržení veřejného pořádku a bezpečnosti na území České republiky). Za druhé
jeho námitka směřuje proti možnosti vydat správní vyhoštění, když by jeho důsledkem byl
nepřiměřený zásah do jeho soukromého života.
Nejvyšší správní soud stran první námitky, tj nepřiměřenost doby, po kterou byl
stěžovateli zakázán vstup na území České republiky předesílá, že za jednání stěžovatele lze dle
ust. §119 odst. 1 písm. c) bodu 2 zákona o pobytu cizinců, dle kterého bylo postupováno, vstup
cizinci zakázat až na 3 roky. Otázka stanovení doby, po kterou není umožněn cizinci vstup
na území, je plně v diskreční pravomoci správního orgánu. Závisí-li rozhodnutí správního orgánu
na správním uvážení, soudy ve správním soudnictví přezkoumávají pouze to, zda správní orgán
při svém rozhodování nepřekročil meze správního uvážení, tj. „samotné správní rozhodnutí podléhá
přezkumu soudu pouze v tom směru, zda nevybočilo z mezí a hledisek stanovených zákonem, zda je v souladu
s pravidly logického usuzování a zda premisy takového úsudku byly zjištěny řádným procesním postupem.“
(viz např.rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 10. 2003, č. j. 3 Azs 12/2003 – 38;
příst. na www.nssoud.cz).
Doba, na kterou lze stanovit platnost rozhodnutí o správním vyhoštění, byla v zákoně
stanovena podle závažnosti jednání cizince. Tam, kde je to vhodné, je připuštěna úvaha omezená
požadavkem přiměřenosti důvodu pro správní vyhoštění a důsledků tohoto vyhoštění. Např.
je nutno brát do úvahy skutečnost, že cizinec vede skutečný rodinný život na území a se státem,
jehož je státním příslušníkem, jej ve skutečnosti nic nespojuje. Respektování rodinného života
přitom musí někdy převážit nad požadavkem ochrany veřejného pořádku. V projednávané věci
však tomu tak nebylo, stěžovatel ani takovou skutečnost netvrdil ani netvrdí.
Správní orgán dobu, po kterou nelze stěžovateli umožnit vstup na území České republiky,
stanovil tedy v nižší sazbě rozpětí, vzal však rovněž v úvahu i další skutečnost, a to tvrzení
samotného stěžovatele, který hodlal, jak sám uvedl, pobývat na územní České republiky
až do 17. 10. 2008. Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že správní úvaha zde nevybočila
z mezí stanovených zákonem, rozhodnutí na ní založené je řádně odůvodněno a skutečnosti,
o které správní orgán své posouzení opírá, mají oporu ve spise a byly řádně zjištěny. Nejvyšší
správní soud tedy neshledal, že by správní orgán překročil při rozhodování o době, po kterou
nelze cizinci umožnit vstup na území, svoje diskreční oprávnění.
Co se týče druhé stěžovatelovy námitky ohledně nemožnosti uložení správního vyhoštění,
jelikož by jeho důsledkem byl nepřiměřený zásah do jeho soukromého života, ani této námitce
nemůže Nejvyšší správní soud přisvědčit. Přiměřeným zásahem do soukromého a rodinného
života cizince ve smyslu ustanovení §119a odst. 2 zákona o pobytu cizinců, je rozhodnutí
o správním vyhoštění cizince pouze tehdy, je-li takovým rozhodnutím dosaženo spravedlivé
rovnováhy mezi zájmem státu na ochraně veřejné bezpečnosti, veřejného pořádku či veřejného
zdraví na straně jedné a zájmem cizince na ochraně soukromého a rodinného života na straně
druhé. Vždy je tedy třeba zvažovat závažnost spáchaného deliktu či jiného rizika, které cizinec
pro zákonem chráněný veřejný zájem představuje, ve vztahu k jeho osobním a rodinným vazbám
na území České republiky. Jak již bylo uvedeno výše, stěžovatel sám ani zásah do rodinného
života nikdy netvrdil
Je nutno přisvědčit stěžovateli, že závažnost spáchaného deliktu, když pobýval na území
neoprávněně jediný den (resp. tento den byl zajištěn, byť hodlal na území pobývat dobu delší)
nebude vysoká. Na opačnou stran vah je však třeba dát ochranu soukromého a rodinného života
cizince, která je dotčena uložením správního vyhoštění. Zde je nutno souhlasit s názorem
správních orgánů a soudu, že zde žádný zásadní zásah do uvedených práv cizince nenastal.
Cizinec pobýval na území České republiky 30, respektive 31 dní; nelze předpokládat založení
podstatných soukromých a rodinných vztahů stěžovatele za tuto relativně krátkou dobu, navíc
stěžovatel ani vznik takových vztahů neuvádí, dovolává se pouze toho, že soukromý život
představuje i právo svobodně se pohybovat, a to i na území České republiky, přičemž toto právo
mu bude omezeno.
Nejvyšší správní soud neshledává, že by následkem správního vyhoštění došlo
ke stěžovatelem obecně namítanému nepřiměřenému zásahu do jeho rodinného či soukromého
života. Stěžovatel především nemá žádné intenzivnější vazby na Českou republiku, sám je ani
neuvádí; jeho právo pohybovat se po území České republiky je omezeno na krátkou dobu
při spodní hranici možné doby po kterou mohl být vyhoštěn a stěžovatel zejména sám
v Protokolu o vyjádření účastníka správního řízení ze dne 26. 5. 2008 uvedl, že chce co nejdříve
odcestovat do své vlasti. Požadavek respektování soukromého a rodinného života musí
v některých případech převážit nad požadavkem ochrany veřejného pořádku, toto však není
a nemůže být případ stěžovatele.
Co se týče ust. §50 zákona o pobytu cizinců, jehož se stěžovatel dovolává, je třeba uvést,
že uvedené ustanovení obsahuje právní úpravu týkající se cizinců požívajících diplomatických
imunit a výsad podle mezinárodního práva, na případ stěžovatele jej tedy nelze aplikovat.
Stěžovatel podal v rámci kasační stížnosti návrh na přiznání odkladného účinku; protože.
Nejvyšší správní soud rozhodl o věci samé ve smyslu ust. §56 s. ř. s. přednostně, nerozhodoval
již samostatně o návrhu stěžovatele na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti.
Nejvyšší správní soud neshledal kasační námitky uplatněné stěžovatelem ve smyslu
ustanovení §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. důvodnými, a proto dle ustanovení §110 odst. 1 s. ř. s.
kasační stížnost zamítl.
O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud podle ustanovení
§60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení s ustanovením §120 s. ř. s. Stěžovatel neměl ve věci úspěch, proto
mu právo na náhradu nákladů nenáleží. To by náleželo žalovanému. Protože však žalovaný žádné
náklady neuplatňoval a Nejvyšší správní soud ani žádné náklady, jež by mu vznikly
a jež by překročily náklady jeho běžné administrativní činnosti, ze spisu nezjistil, rozhodl tak,
že žalovanému, přestože měl ve věci plný úspěch, se náhrada nákladů řízení nepřiznává.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné (ustanovení
§53 odst. 3, ustanovení §120 s. ř. s.).
V Brně dne 3. června 2011
JUDr. Lenka Matyášová
předsedkyně senátu