ECLI:CZ:NSS:2011:5.AS.4.2011:82
sp. zn. 5 As 4/2011 - 82
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Lenky
Matyášové, soudkyně JUDr. Ludmily Valentové a soudce JUDr. Jakuba Camrdy v právní věci
žalobce: V. P., zastoupen JUDr. Lenkou Zrnovskou, advokátkou se sídlem v Liberci, Revoluční
66, 460 01, proti žalovanému: Policie České republiky, Krajské ředitelství policie Ústeckého
kraje, Odbor cizinecké policie (dříve: Policie ČR, Oblastní ředitelství služby cizinecké policie
Ústí nad Labem, Inspektorát cizinecké policie Liberec, se sídlem v Liberci, Nám. Dr. Beneše
584/24, 460 01), se sídlem Lidické nám. 9, Ústí nad Labem, v řízení o kasační stížnosti žalobce
proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, pob. v Liberci ze dne 16. 11. 2010, č. j. 59 A
79/2010 - 40,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá.
II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává .
III. Odměna JUDr. Lenky Zrnovské, advokátky se sídlem v Liberci, Revoluční 66,
se u r č u je částkou 5760 Kč. Tato částka bude vyplacena z účtu Nejvyššího
správního soudu do šedesáti dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
Žalobce (dále jen „stěžovatel“) kasační stížností napadá v záhlaví označený
rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem, pob. v Liberci (dále jen „krajský soud“),
kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí žalovaného ze dne 10. 9. 2010,
č. j. CPUL-5624/ČJ-2010-0462KP-SV, kterým bylo rozhodnuto podle ustanovení §129 odst. 1
ve spojení s ustanovením §129 odst. 3 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České
republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pobytu
cizinců“) o zajištění stěžovatele za účelem jeho předání podle mezinárodní smlouvy - Dohody
mezi Evropským společenstvím a Ukrajinou o zpětném přebírání osob uveřejněné v Úředním
věstníku Evropské unie dne 18. 12. 2007 pod č. L332/48.
V kasační stížnosti stěžovatel namítá, že nemohl být u krajského soudu zastoupen
občanským sdružením ASIM; dále tvrdí, žalovaný správní orgán měl poté, co krajský soud
rozsudkem sp. zn. 59 A 69/2010 ze dne 8. 9. 2010 zrušil jeho pře dchozí rozhodnutí o zajištění
a věc mu vrátil k dalšímu řízení, řízení o zajištění zastavit. Stěžovatel v této souvislosti poukázal
na skutečnost, že řízení před krajským soudem musí splňovat kritéria stanovená čl. 5 odst. 4
Evropské úmluvy o lidských právech (dále jen „Úmluva“), tj. zejmén a že krajský soud musí
disponovat pravomocí nařídit propuštění, je-li zbavení svobody nezákonné. Tuto pravomoc však
správní soud obecně nemá, a proto ustanovení §127 odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců
stanoví, že zajištění musí být bez zbytečného od kladu ukončeno, mj. tehdy, rozhodne-li soud
ve správním soudnictví o zrušení rozhodnutí o zajištění cizince. Po propuštění cizince
pak správní orgán nemá jinou možnost, než řízení zastavit, neboť v opačném případě
by opětovné zajištění na základě nového rozhodnutí vydaného v témže řízení vedlo k porušení
zásady ne bis in idem. Krajský soud se však dle stěžovatele s touto otázkou vypořádal pouze
částečně, když v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že otázka povinnosti Policie ČR propustit
stěžovatele na základě ustanovení §127 odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců ze zajištění
nemůže být v rámci řízení o žalobě proti správnímu rozhodnutí řešena a krajský soud se k ní
proto nemůže vyjadřovat (str. 4 rozsudku). Takovéto tvrzení krajského soudu však není
opodstatněné. Je sice zřejmé, že v daném případě krajský soud nemohl nijak ovlivnit ukončení
zajištění stěžovatele, a to i když bylo nezákonné, na druhou stranu však bylo jeho povinností
vyjádřit se ke všem námitkám, které stěžovatel v žalobě uvedl a které byly z hlediska tvrzené
nezákonnosti správního rozhodnutí podstatné.
Otázka, zda po zrušení správního rozhodnuti o zajištění rozsudkem krajského soudu
sp. zn. 59 A 69/2010 ze dne 8. 9. 2010 musel být stěžovatel ze zajištění propuštěn nebo nikoliv,
je přitom v daném případě klíčová pro potvrzení argumentace stěžovatele, že v dalším řízení bylo
povinností správního orgánu řízení zastavit a nikoliv vydat nové rozhodnutí o zajištění.
Pokud by totiž krajský soud dospěl k závěru, že Policie ČR mě la právo ponechat
stěžovatele v ZZC i přes zrušující rozsudek soudu, žádný důvod pro zastavení správního řízení
by samozřejmě dán nebyl. V takovém případě by naopak bylo povinností správního orgánu
v řízení pokračovat a vydat nové meritorní rozhodnutí tak, aby zajištění ciz ince bylo vykonáno
na základě správního aktu, který by byl po formální i materiální stránce bezvadný. Pokud však
bylo v daném případě povinností Policie ČR stěžovatele na základě ustanovení §127 odst. 1
písm. b) zákona o pobytu cizinců propustit, pak je otázka dalšího postupu správního orgánu zcela
odlišná.
Pokud by totiž správní orgán přistoupil k vydání nového rozhodnutí, kterým opětovně
rozhodne o zajištění cizince, bylo by jeho povinnosti dotyčného cizince opět zajistit. Je totiž
zřejmé, že správní orgán musí dbát na to, aby jeho rozhodnutí bylo též vykonáno. V takovémto
případě však dochází k porušení výše uvedeného ustanovení §127 odst. 1 písm. b) zákona
o pobytu cizinců, které přikazuje policii cizince propustit vždy, bylo-li předchozí rozhodnutí
o zajištění soudem ve správním soudnictví zrušeno. Uvedené ustanovení zákona o pobytu cizinců
pak nerozlišuje, zda ke zrušení správního rozhodnutí soudem došlo v důsledku jeho
nezákonnosti nebo pro vady řízení (viz též shodně rozsudek Krajského soudu v Plzni,
sp. zn. 30 A 45/2010, str.10).
Požadavek propuštění pak není možné vykládat způsobem, že k jeho naplnění postačí,
že zajištění cizince je ukončeno, avšak v průběhu několika dnů (popř. hodin) dojde k jeho
opětovnému zajištění na základě nového správního rozhodnutí v téže věci. Podle ustanovení §48
odst. 2 zák. č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“)
přiznat totéž právo nebo uložit tutéž povinnost lze z téhož důvodu téže osobě pouze jednou.
Ustanovení §168 zákona o pobytu cizinců sice vylučuje aplikaci správního řádu na řízení
o zajištění, nicméně uvedené ustanovení nepředstavuje nic jiného, než princip ne bis in idem,
který je nutno aplikovat bez ohledu na výluku aplikace správního řádu podle ustanovení §168
zákona o pobytu cizinců (viz obdobně NSS, 9 As 5/2010-74, ze dne 22. 7. 2010). Opětovné
zajištění cizince, u kterého policii vznikla povinnost ve smyslu ustanovení §127 odst. 1 písm. b)
zákona o pobytu cizinců zajištění ukončit, na základě nového rozhodnutí vydaného v téže věci
je tak nutno považovat za nepřípustné.
Na základě těchto skutečností stěžovatel dospěl k závěru, že v případě, k dy soud
ve správním soudnictví rozhodnutí o zajištění zruší a věc vrát í žalovanému správnímu orgánu
k dalšímu řízení, nezbývá tomuto orgánu než řízení zastavit. Možnost, aby policie v těchto
případech vydala nové rozhodnutí o zajištění cizince, je nutné odmítnout, neboť, jak již bylo
uvedeno výše, v takovém případě by policii nezbylo, než cizince ponechat i nadále v zajišt ění
(rozpor s ustanovením §127 odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců), nebo jej opětovně zajistit
(rozpor s principem ne bis in idem), pokud již k jeho propuštění došlo. Nutné je z tohoto důvodu
odmítnout i tvrzení krajského soudu uvedené v napadeném r ozsudku, a sice, že další postup
správního orgánu závisí na důvodech, pro jaké bylo předchozí rozhodnutí o zajištění zrušeno
(str. 4 rozsudku). Povinnost policie zastavit řízení je totiž v těchto případech pouhým důsledkem
její povinnosti ukončit zajištění na základě ustanovení §127 odst. 1 písm. b) zákona o pobytu
cizinců. A jak již bylo opět uvedeno výše, toto ustanovení zákona nijak nerozlišuje, zda ke zrušení
správního rozhodnutí soudem došlo v důsledku jeho nezákonnosti nebo pro vady řízení.
Na podporu svého tvrzení odkazuje stěžovatel již zmíně ný rozsudek KS v Plzni,
sp. zn. 30 A 45/2010 (s. 10), ve kterém tento soud uvedl mj. následu jící: „Lze tedy shrnout,
že ustanovení §127 odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců o tom, že zajištění (cizince) mu sí
být bez zbytečného odkladu ukončeno, rozhodne-li soud ve správním soudnictví o zrušení
rozhodnutí o zajištění cizince, se zásadně vztahuje i na rozhodnutí o zajištění cizince za účelem
jeho předání nebo průvozu; Policie České republiky; proto po zrušení předchozího rozhodnutí
soudem ve správním soudnictví není oprávněna vydat další rozhodnuti o zajištění cizince
za účelem jeho předáni podle mezinárodní smlouvy [...].“
Stěžovatel tedy uzavírá, že neprodleně po vydání rozs udku krajského soudu
sp. zn. 59 A 69/2010 ze dne 8. 9. 2010, jímž bylo zrušeno rozhodnutí žalovaného o zajištění, bylo
povinností žalovaného jej ze zajištění propustit a v důsledku aplikace principu ne bis in idem další
řízení zastavit. Vydáním nového správního rozhodnutí o zajištění byla podle stěžovatele uvedená
ustanovení porušena. Uvedené správní rozhodnutí proto mělo být krajským soudem
pro nezákonnost zrušeno.
Z výše uvedených důvodů stěžovatel navrhuje, aby Nejvyšší správní soud rozsudek
krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti k námitkám v ní uvedeným sděluje,
že zajištění stěžovatele nebo rozhodnutí o správním vyhoštění není trestem, ale opatřením státu.
Toto opatření sleduje záměr, aby se dosáhlo stavu, kdy se na úz emí České republiky budou
zdržovat cizinci, kteří budou respektovat zákony České republik y. Kasační stížnost považuje
za nedůvodnou a navrhuje ji zamítnout.
Kasační stížnost je podle ustanovení §102 a násl. s. ř. s. přípustná a jsou v ní namítány
důvody odpovídající ustanovení §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Rozsahem a důvody kasační
stížnosti je Nejvyšší správní soud podle ustanovení §109 odst. 2 a 3 s. ř. s. vázán.
Původně žalovaný správní orgán (Policie České republiky, Oblastní ředitelství služby
cizinecké policie Ústí nad Labem) v souvislosti s nabytím účinnosti zákona č. 427/2010 Sb.
ke dni 1. 1. 2011 zanikl. Nejvyšší správní soud proto v řízení o kasační stížnosti pokračoval jako
s žalovaným s Policií České republiky, Krajským ředitelstvím policie Ústeckého kraje, Odborem
cizinecké policie, neboť na tento správní orgán odpovídající pravomoc původně žalovaného
správního orgánu rozhodovat o zajištění cizince za účelem správního vyhoštění přešla [§124
odst. 1 a 3 ve spojení s §161 odst. 1 písm. b) a §164 odst. 1 písm. v) zákona o pobytu cizinců,
v nyní účinném znění].
Nejvyšší správní soud přezkoumal kasační stížností napadený rozsudek krajského soudu
a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Nejvyšší správní soud přitom vycházel z následujících rozhodných skutečností, které
vyplynuly ze soudního spisu:
Dne 10. 7. 2010 byl stěžovatel kontrolován hlídkou policie, z cestovního dokladu bylo
zjištěno, že zde pobývá bez platného víza, a proto byl stěžovatel zajištěn podle ustanovení
§27 odst. 2 zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů.
Se stěžovatelem bylo dne 10. 7. 2010 zahájeno řízení o správním vyhoštění podle
ustanovení §119 odst. 1 písm. c) bod 2 zákona o pobytu cizinců. V rámci tohoto správního řízení
stěžovatel sdělil, že přicestoval v roce 2006 přes Polsko s platn ým cestovním dokladem a vízem
k pobytu. V roce 2008 dostal povolení k pobytu s platností do 6. 2. 2010. Po celou dobu pobytu
zde pracoval na stavbách s výdělkem kolem 10 000 ,- Kč měsíčně, vydělané peníze utratil
za stravu a ubytování, bydlel v Jablonci nad Nisou na různých adresách. Uvedl, že po skončení
platnosti víza nevycestoval, protože mu byl odcizen pas a byl mu navrácen až po skončení
platnosti víza. Ztrátu nenahlásil, nevěděl, jak si má vízum prodloužit , na cizineckou policii nešel.
Na základě těchto skutečností žalovaný dne 10. 7. 2010 pod č. j. CPUL-5624/ČJ-2010-0462KP-
SV rozhodl o zajištění stěžovatele podle ustanovení §129 odst. 1 zákona o pobytu cizinců.
Toto rozhodnutí bylo k žalobě žalobce zrušeno rozsudkem krajského soudu ze dne 8. 9. 2010,
č. j. 59 A 69/2010 - 36, pro nepřezkoumatelnost (v rozhodnutí o zajištění stěžovatele chyběly
úvahy o samotné realizovatelnosti předání cizince podle příslušné readmisní doh ody).
Dne 10. 9. 2010 vydal žalovaný nové rozhodnutí podle ustanovení §129 odst. 1
ve spojení s ustanovením §129 odst. 3 zákona o pobytu cizinců o zajištění žalobce za účelem
jeho předání podle mezinárodní smlouvy - Dohody mezi Evropským společenstvím a Ukrajinou
o zpětném přebírání osob. V odůvodnění napadeného rozhodnutí žalovaný konstatoval,
že je prokázáno, že po skončení platnosti víza (ode dne 7. 2. 2008 do dne 6. 2. 2010 za účelem
„výkonný manažer“), stěžovatel nevycestoval, svůj pobyt na území České republiky nelegalizoval,
pobýval zde nadále bez platného víza nebo oprávnění k pobytu, je tak splněna podmínka
dle čl. 2 odst. 1 Dohody.
Toto nové rozhodnutí bylo napadeno stěžovatelem novou žalobou u krajského soudu,
který ji rozsudkem ze dne 16. 11. 2010, č. j. 59 Ca 79/2010 - 40 zamítl; neshledal přitom
nepřípustnost možného opětovného vydání rozhodnutí o zajištění cizince poté, co bylo
předchozí rozhodnutí o jeho zajištění zrušeno správním soudem a věc byla vrácena správnímu
orgánu k dalšímu řízení.
Nejvyšší správní soud konstatuje, že krajský soud správně rozlišil dvě různé otázky:
1) zda žalovaný postupoval v souladu se zákonem, pokud stěžovatele neprodleně po prvém
rozsudku krajského soudu nepropustil ze zajištění, 2) zda bylo lze možno opakovaně vydat
rozhodnutí o zajištění cizince pro tvrzenou překážku ne bis in idem.
Stran prvé otázky Nejvyšší správní soud však nesdílí názor krajského soudu, že správnost
této námitky má být posouzena civilním soudem v řízení podle §200o o. s. ř.
Zrušením prvního rozhodnutí o zajištění stěžovatele krajským soudem ke dni 8. 9. 2010
totiž zanikl právní důvod, na jehož základě byl stěžovatel zajištěn, a až do vydání a doručení
nového rozhodnutí o zajištění dne 10. 9. 2010 nebyl příslušnými orgány využit žádný jiný
z možných zákonných důvodů pro zajištění či jiné omezení stěžovatele na jeho osobní svobodě.
Je tedy třeba konstatovat, že od právní moci zrušujícího rozsudku krajského soudu až do právní
moci nového rozhodnutí o zajištění (tj. žalobou napadeného rozhodnutí), byl stěžovatel zbaven
osobní svobody bez zákonného důvodu, tedy protiprávně, v rozporu s čl. 5 odst. 1 a 4 Úmluvy
a s čl. 8 odst. 2 Listiny.
V posuzované věci je nicméně podstatné, že nezákonnost takového faktického omezení
stěžovatele na svobodě po uvedenou dobu nezpůsobuje bez dalšího nezákonnost posléze
vydaného rozhodnutí o jeho zajištění za účelem správního vyhoštění. Jak již Nejvyšší správní
soud vysvětlil, zákonné podmínky pro zajištění stěžovatele byly v daném případě k datu vydání
žalobou napadeného rozhodnutí splněny. Předmětem nyní posuzované věci je pak právě jen
zákonnost rozhodnutí o zajištění. Tím samozřejmě není dotčeno právo stěžovatele na náhradu
případné škody a/nebo nehmotné újmy způsobené předcházejícím nezákonným držením
v zařízení pro zajištění cizinců. Té se stěžovate l může (či mohl) domáhat způsobem stanoveným
v zákoně č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci
rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, a to při respektování promlčecích lhůt
v tomto zákoně uvedených.
Naproti tomu Nejvyšší správní soud zcela souhlasí se závěrem krajského soudu stran
toho, zda mohl žalovaný vydat druhé rozhodnutí o zajištění stěžovatele. Činnost správního soudu
spočívá v přezkoumávání rozhodnutí správních orgánů, jimiž se jejich adresáti cítí být zk ráceni
na svých právech. Jinými slovy, správní soud zpětně zkoumá, zda správní orgán v předchozím
řízení postupoval v souladu se zákonem a zda jsou tvrzení žalobců důvodná. Je-li žaloba
důvodná, soud zruší napadené rozhodnutí pro nezákonnost nebo pro vady řízení a vrátí věc
k dalšímu řízení žalovanému (ustanovení §78 odst. 1, 4 s. ř. s.). Nelze tedy přisvědčit názoru
stěžovatele, že krajský soud měl zkoumat, zda měl být stěžovatel po vydání je prvního zrušujícího
rozsudku ze zajištění propuštěn či nikoliv. O statně toto, jak sám stěžovatel v kasační stížnosti
uvádí, vyplývá z ustanovení zákona o pobytu cizinců.
Nejvyšší správní soud neshledal důvodnou ani námitku stran překážky ne bis in idem –
tedy nemožnosti vydání opětovného rozhodnutí o zajištění. V této souvislosti lze odkázat např.
na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 1. 2011, č . j. 1 As 1/2011 - 80, v němž soud
mimo jiné konstatoval, že „(p)o zrušení původního rozhodnutí o zajištění je nutno na toto rozhodnutí
nahlížet, jako kdyby vůbec nebylo vydáno. Za první meritorní rozhodnutí ve správním řízení se považuje
rozhodnutí vydané správním orgánem poté, co mu byla věc vrácena k dalšímu řízení. Jinými slovy účelem soudního
přezkumu je zrušit taková rozhodnutí správních orgánů, která jsou nez ákonná. Soud v nyní posuzované věci
správnímu orgánu svým prvým rozsudkem nařídil, aby o věci rozhodl znovu, avšak již v souladu se zákonem,
a to jak po stránce materiální, tak po stránce formální. V tomto případě k nápravě původního rozhodnutí došlo
tím, že správní orgán doplnil podstatné skutečnosti, na základě kterých měl rozhodova t o zajištění stěžovatele již
v původním rozhodnutí (nepřiměřenost vyhoštění ve vztahu k právu na soukromí a rodinný život stěžovatele)
a tyto skutečnosti hodnotil. Dospěl přitom k závěru, že i po zohlednění těchto s kutečností, které měly oporu
ve spise, bylo možno v dalším řízení rozhodnout o zajištění..... (p)okud bylo nové rozhodnutí o zajištění žalobce
za účelem správního vyhoštění vydáno poté, co bylo předchozí rozhodnutí o zajištění zrušeno soudem, nelze
automaticky dovodit, že by žalovaný nebyl oprávněn znovu o zajištění žalobce roz hodnout. Je třeba přihlédnout
k tomu, z jakého důvodu bylo předchozí rozhodnutí o zajištění žalobce zrušeno a jak byl žalovaný správní orgán
soudem zavázán v dalším řízení postupovat.“
V případě stěžovatele bylo rozhodnutí žalovaného prvně krajským soudem zrušeno nikoli
z důvodu, že nebyly naplněny zákonné podmínky pro zajištění cizince, ale protože v rozhodnutí
o zajištění žalobce chyběly úvahy o samotné realizovatelnosti předání cizince. Krajský soud
neshledal tedy nezákonnost co se týče uplatnění tohoto institutu na případ stěžovatele. Vydání
nového rozhodnutí o zajištění stěžovatele za účelem jeho vyhoštění nepředstavuje porušení
zásady ne bis in idem (ne dvakrát v téže věci). Předchozí rozhodnutí o zajištění stěžovatele bylo
soudem zrušeno toliko z důvodu jeho nepřezkoumatelnosti pro nedostatek odůvodnění, žalovaný
proto mohl znovu rozhodnout o zajištění, pokud i po odstranění vytýkané vady dospěl k závěru
o naplnění podmínek pro zajištění. V tomto případě bis idem non est idem (dvakrát totéž není totéž),
když na nové rozhodnutí o zajištění je potřeba hledět jako n a první meritorní rozhodnutí
ve správním řízení.
Co se týká stěžovatelovy námitky ohledně zastoupení stěžovatele občanským sdružením
ASIM o. s., Asociací pro právní otázky migrace, Nejvyšší správní soud považuje za nutné uvést,
že smyslem institutu právního zastoupení je především to, aby profesionál z oboru práva
kvalifikovaně pomáhal uplatňovat práva účastníka řízení v příslušném řízení [k tomu srov.
stanovisko pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st 1/96 ze dne 21. 5. 1996 (ST 1/9 SbNU 471)].
Právo na právní pomoc je ústavně zakotveno v čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
Podle něj každý má právo na právní pomoc v řízení před soudy, jinými státními orgány či orgány
veřejné správy, a to od počátku řízení. Toto právo může využít kterýkoliv účastník v jakémkoliv
řízení.
Podle §35 odst. 2 s. ř. s. „( ú)častník může být zastoupen advokátem, popřípadě jinou osobou,která
vykonává specializované právní poradenství podle zvláštních zákonů, týká -li se návrh oboru činnosti v nich
uvedených“. Zákon přitom blíže neuvádí, zda pod pojem „jiná osoba“ spadá také právnická osoba;
otázkou zastoupení právnickou osobou se však již Nejvyšší správní soud zabýval ve svém
rozhodnutí ze dne 6. 8. 2010, č. j. 5 Afs 12/2010 - 80 (publ. pod č. 2132/2010 Sb. NSS); soud
zde přezkoumával přípustnost zastoupení v daňovém řízení nikoliv daňovým poradcem,
ale právnickou osobou, obchodní společností, jejíž členové byli daňoví poradci. V tomto případě
dospěl zdejší soud k závěru, že toto zastoupení je přípustné. Konstatoval přitom, že ( z)e zákonné
dikce cit. §35 odst. 2 s. ř. s. nelze bez dalšího vyvozo vat, že pod pojmem osoba vykonávající specializované právní
poradenství je třeba vidět toliko osobu fyzickou.... je nepochybné, že jinou osobou, která vykonává specializované
právní poradenství podle zvláštních zákonů, týká- li se návrh oboru činnosti v nich uvedených, může být též osoba
právnická. To ovšem platí jen za splnění podmínek stanovených v §35 odst. 2 s. ř. s“. Lze tak přisvědčit
stěžovateli tvrdí-li, že zástupcem i zastoupeným může být za splnění zákonných podmínek osoba
fyzická i právnická; zástupce přitom vždy musí mít způsobilost k těm právním úkonům, které má
vykonávat jménem zastoupeného. Současně však je nutno brát v potaz i naplnění dalších
podmínek dle §35 odst. 2 s. ř. s.
Nejvyšší správní soud se proto zaměřil na přezkoumání splnění podmínky, zda je sdružení
ASIM osobou vykonávající specializované právní poradenství podle zvláštního zákona,
a zda se návrh (žaloba v řízení o nezákonném rozhodnutí správního orgánu) týká oboru činnosti
uvedeném v tomto zvláštním zákoně. Nenaplnění jedné z těchto kumulativně daných podmínek
přitom a priori vylučuje možnost zastupování sdružením ASIM v řízení o žalobě před krajským
soudem.
Občanské sdružení ASIM vzniklo dne 12. 6. 2009 na základě zákona č. 83/1990 Sb.,
o sdružování občanů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o sdružování“). Tato
skutečnost vyplývá ze Seznamu občanských sdružení (http:/ /www.mvcr.cz). Mezi stranami
je nesporné, že sdružení ASIM se zabývá poskytováním právního poradenství cizincům
za účelem prosazování systémových změn a osvětové činnosti v tomto oboru.
Stěžovatel v kasační stížnosti uvedl, že výčet zvláštních zákonů, na základě kterých
lze vykonávat specializované právní poradenství ve smyslu §35 odst. 2 s. ř. s., je v poznámce pod
čarou 5 pouze příkladmý. S tím nepochybně nelze než souhlasit, ostatně již jen s ohledem
na použití slova „například“ uvozujícího výčet právních předpisů v pozn. č. 5. To však není pro
věc rozhodující. Obsah poznámky pod čarou sám o sobě neposkytuje normativní obsah pojmu
„specializované právní poradenství podle zvláštních zákonů “ v textu §35 odst. 2 s. ř. s. Poskytuje však
významnou indicii o záměru historického zákonodárce (detailně k problematice normativního
významu poznámek pod čarou rozsudek NSS ze dne 19. 2. 2009, č . j. 1 Afs 15/2009 - 105, body
37 a 38, publ. pod č. 1837/2009 Sb. NSS). Stěžovatel má za to , že v případě sdružení ASIM
je nutno za zvláštní zákon ve smyslu §35 odst. 2 s. ř. s. považ ovat zákon o pobytu cizinců.
Za relevantní ustanovení tohoto zákona označil stěžovatel §144 odst. 3, na základě něhož
má zajištěný cizinec právo přijímat v zařízení [pro zajištění cizinců] návštěvy advokáta nebo zástupce
právnické osoby, který prokáže, že předmětem její činnosti je oprávnění posky tovat právní pomoc cizincům.
Za právnickou osobu jedná k tomu pověřený její zaměstnanec nebo člen, který má vysokoškolské právnické
vzdělání, které je podle zvláštních právních předpisů vyžadováno pro výkon advokacie .
Nejvyšší správní soud neshledal v zákoně o pobytu cizinců oporu pro tvrzení, že právo
přijímat návštěvy osoby oprávněné poskytovat právní pomoc cizincům v zařízení pro zajištění
cizinců se automaticky promítá i do práva být touto osobou za stoupen v řízení před soudem
ve správním soudnictví. Jak již bylo uvedeno výše, smysl institutu p ráva na zastoupení spočívá
především v poskytnutí pomoci odborníkem v dané oblasti. Právě na odborníky z oblasti práva
nebo jednotlivých právních disciplín míří §35 odst. 2 s. ř. s. Toto ustanovení předpokládá
profesionální právní poradenství za odměnu (viz §35 odst. 2 věta druhá). Na osobu zástupce
jsou právními předpisy kladeny další nároky, které budou svou povahou obdobné těm, které
jsou kladeny na advokáty (srov. k tomu obecně usnesení NSS ze dne 18. 11. 2010,
č. j. 6 Azs 31/2010 - 67), tj. zejména dosažení určitého vzdělání, výkon praxe v příslušném oboru
práva, ale také vyšší míra odpovědnosti, než je tomu např. v případě obecného zmocněnce
v občanskoprávním řízení (klasicky odpovědnost za škodu způsobenou třetím osobám apod.).
To je ostatně též případ daňových poradců, patentových zástupců nebo notářů, tedy profesí,
ke kterým mířil záměr historického zákonodárce, což prokazuje texta ce pozn. č. 5 k §35 odst. 2
s. ř. s. (srov. rozsudek ze dne 26. 8. 2010, č. j. 1 Afs 62/2010 - 61, bod 26).
V tomto případě nelze použít ani analogie s §35 odst. 3 až 5 s. ř. s., podle kterých může
být ve vybraných typech soudních řízení účastník zastoupen také právnickou osobou, vzniklou
na základě zvláštního zákona (typicky právě na základě zákona o sdružování), k je jímž činnostem,
uvedeným ve stanovách, patří činnost vymezená předmětem p říslušného soudního řízení
(tj. odborová organizace, organizace poskytující ochranu před diskriminací a organizace
poskytující právní pomoc uprchlíkům). Úmyslem zákonodárce bylo v těc hto odstavcích výslovně
stanovit konkrétní výjimky, které sice nespadají do rozsahu profesionální právní pomoci upravené
§35 odst. 2, avšak existuje právní zájem na tom, aby bylo zastoupení těmito právnickými
osobami připuštěno. Pokud by zákonodárce shledal tento právní zájem i v případech řízení
cizinců o žalobách týkajících se působnosti zákona o pobytu cizinců, jistě by tuto výjimku upravil
i pro tyto případy.
V neposlední řadě nutno zdůraznit, že interpretací ust. §35 odst. 2 s. ř. s., a contrario
kterou soudu nabízí stěžovatel, by se stal naprosto zbytečným ust. §35 odst. 5 s. ř. s. Právě
citované ustanovení umožňuje žalobci ve věci mezinárodní ochrany zastoupení též právnickou
osobou, vzniklou na základě zvláštního zákona (pozn. 6 odkazuje na zákon č. 83/1990 Sb.,
o sdružování občanů), k jejímž činnostem, uvedeným ve stanovách, patří poskytování právní
pomoci uprchlíkům. V daném případě však nejde o věc mezinárodní ochrany podle zákona
č. 325/1999 Sb., o azylu.
Protože sdružení ASIM není osobou vykonávající specializované právní poradenství
podle zvláštního zákona, nebylo třeba zkoumat naplnění druhé kumulativně stanovené
podmínky, totiž zda se návrh (žaloba v řízení o nezákonném rozhodnutí správního orgánu) týká
oboru činnosti uvedeném v tomto zvláštním zákoně.
¨
Nejvyšší správní soud shledal závěr učiněný krajským soudem stran nepřípustnosti
zastoupení stěžovatele občanským sdružením v řízení před krajským soudem správný. Pokud
tedy krajský soud vyzval stěžovatele k odstranění tohoto nedostatku s tím, že toto své zjištění
řádně odůvodnil, řádně stěžovatele poučil o možnostech jeho nápravy a případných důsledcích
jeho neodstranění, a k tomuto úkonu stanovil stěžovateli přiměřenou lhůtu, postupoval zcela
v intencích zákona.
Nejvyšší správní soud neshledal kasační námitky uplatněné stěžovatelem ve smyslu
ustanovení §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. důvodnými, a proto dle ustanovení §110 odst. 1 s. ř. s.
kasační stížnost zamítl.
O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud podle ustanovení
§60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení s ustanovením §120 s. ř. s. Stěžovatel neměl ve věci úspěch, proto
mu právo na náhradu nákladů nenáleží. To by náleželo žalovanému; protože však žalovaný žádné
náklady neuplatňoval a Nejvyšší správní soud ani žádné náklady, jež by mu vznikly nad rámec
jeho běžné administrativní činnosti, ze spisu nezjistil, rozhodl tak, že žalovanému, přestože měl
ve věci plný úspěch, se náhrada nákladů řízení nepřiznává.
Stěžovateli byla pro řízení před kasačním soudem us tanovena advokátka; v takovém
případě platí hotové výdaje a odměnu za zastupování stát (ustanovení §35 odst. 8, ve spojení
s ustanovení §120 s. ř. s.). Soud určil odměnu advokátce část kou 2 x 2.100,- Kč za dva
úkony právní služby – převzetí a příprava věci a písemné podání soudu týkající se věci samé,
a 2 x 300,- Kč na úhradu hotových výdajů, v souladu s ustanovení §9 odst. 3 písm. f), §7, §11
odst. 1 písm. b) a d) a §13 odst. 3 shora citované vyhlášky, celkem 4.800,- Kč. Protože
ustanovená advokátka je plátcem daně z přidané hodnoty (dále jen „daň“), zvyšuje se tento
nárok vůči státu o částku odpovídající dani, kterou je tato osoba povinna z odměny
za zastupování a z náhrad hotových výdajů odvést podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani
z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů. Částka daně, vypočtená dle ustanovení §37
odst. 1 a ustanovení §47 odst. 3 zákona č. 235/2004 Sb., činí 960,- Kč. Ustanovenému zástupci
se tedy přiznávají náhrady nákladů v celkové výši 5.760,- Kč. Tato částka bude vyplacena z účtu
Nejvyššího správního soudu do šedesáti dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3,
§120 s. ř. s.).
V Brně dne 9. června 2011
JUDr. Lenka Matyášová
předsedkyně senátu