ECLI:CZ:NSS:2011:5.AS.63.2011:86
sp. zn. 5 As 63/2011 - 86
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ludmily
Valentové a soudců JUDr. Lenky Matyášové, Ph.D. a JUDr. Jakuba Camrdy, Ph.D. v právní věci
žalobce: TEREA Cheb s. r. o., se sídlem Cheb, Májová 588/33, zast. JUDr. Martinem
Kopeckým, advokátem se sídlem Praha 1, Revoluční 24, proti žalovanému: Městský úřad Aš,
stavební úřad a úřad územního plánování, se sídlem Aš, Kamenná 52, proti rozhodnutí
žalovaného ze dne 14. 5. 2010, č. j. 10/014132/SÚ, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti
usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 29. 3. 2011, č. j. 30 A 12/2011 – 55,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává .
Odůvodnění:
Krajský soud v Plzni (dále jen „krajský soud“) výše uvedeným usnesením odmítl žalobu
žalobce proti rozhodnutí žalovaného - stavebnímu povolení ze dne 14. 5. 2010,
č. j. 10/014132/SÚ, kterým byla povolena stavba- náhradní zdroj vytápění Aš, Moravská
č.p. 2469 a č.p. 2471 na pozemku st.p. 2762 v katastrálním území Aš.
Proti usnesení podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) kasační stížnost. V kasační stížnosti
uvádí, že je držitelem licence na výrobu a držitelem licence na rozvod tepelné energie
mj. pro odběrné místo v objektu v Aši, Moravská čp. 2469 a 2470. Jako součást rozvodného
tepelného zařízení provozuje stěžovatel v tomto objektu teplovodní přípojku, kterou je oprávněn
a povinen dle energetických předpisů dodávat tepelnou energii a teplou užitkovou vodu. Jak bylo
uvedeno v žalobě, z §77 odst. 4,5 energetického zákona vyplývá, že držitel licence na rozvod
tepelné energie může být přímo dotčen ve svých právech a povinnostech v řízení o povolení
zdroje provozovaného odběratelem, pokud dochází k propojení s rozvodným zařízením,
provozovaným držitelem licence, jakož i že zákon omezuje možnosti odběratele provozovat jiný
zdroj tepelné energie v případě, že existuje v daném místě současně rozvodné zařízení držitele
licence na rozvod tepelné energie.
Stěžovatel tedy vycházel v žalobě z toho, že mu náleželo postavení účastníka řízení, proto
proti předmětnému stavebnímu povolení podal odvolání. Krajský úřad Karlovarského kraje
rozhodnutím č. j. 1922/SÚ/10-5 ze dne 22. 12. 2010 odvolání jako nepřípustné zamítl, když
dospěl k závěru, že stěžovatel nebyl účastníkem řízení. Stěžovatel napadl výše uvedené
rozhodnutí žalobou, kterou Krajský soud v Plzni projednával. Byl-li by však správný názor
žalovaného, jakož i Krajského úřadu Karlovarského kraje o tom, že stěžovateli účastenství
nesvědčí, nastala by situace, kdy rozhodnutí žalovaného č. j. 10/014132/SÚ ze dne 14. 5. 2010
zkracuje žalobce na jeho subjektivních veřejných právech, nicméně právní ú prava správního
řízení mu nepřiznává postavení účastníka. To však nezbavuje stěžovatele práva bránit se žalobou
ve smyslu §65 odst. 1 s.ř.s. proti takovému správního rozhodnutí, které jej zkracuje na jeho
právech. Ochrana práv by v takovém případě nebyla stěžovateli poskytnuta v řízení o žalobě proti
správnímu rozhodnutí o zamítnutí jeho odvolání pro procesní nepřípustnost.
Krajský soud, aniž by učinil úvahu o účastenství stěžovatele, podanou žalobu odmítl
z důvodu litispendence. Odmítnutí by bylo dle stě žovatele na místě, kdyby soud zaujal názor,
že stěžovatel např. nevyčerpal všechny opravné prostředky nebo že je dána překážka
litispendence z důvodu, že probíhá dříve zahájené řízení o žalobě odvolacího orgánu, který věcně
rozhodl o odvolání proti správnímu rozhodnutí I. stupně, nebo již bylo soudem rozhodnuto
o tom, že odvolání stěžovatele bylo přípustné. O žádný takový případ se v projednávané věci
nejednalo. Krajský soud se nevypořádal s tím, zda rozhodnutím žalovaného bylo zasaženo
do práv stěžovatele, pokud by mu nenáleželo postavení účastníka řízení.
Stěžovatel navrhl napadené usnesení zrušit a věc vrátit k dalšímu řízení.
Žalovaný se ke kasační stížnosti nevyjádřil.
Nejvyšší správní soud poté, co zjistil, že kasační stížnost je přípustná a jsou s plněny
všechny podmínky řízení, přezkoumal v jejím rozsahu napadené usnesení krajského soudu
a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Nejvyšší správní soud v prvé řadě předesílá, že v případě, že je kasační stížností napadeno
usnesení o odmítnutí žaloby, přicházejí pro stěžovatele z povahy věci v úvahu pouze kasační
důvody podle §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s. spočívající v tvrzené nezákonnosti rozhodnutí
o odmítnutí návrhu. Nejvyšší správní soud je v řízení o kasační stížnosti oprávněn zkoumat,
zda rozhodnutí krajského soudu a důvody, o které se toto rozhodnutí opírá, jsou v souladu
se zákonem; jeho úkolem není přímo přezkoumávat samotné žalobou napadené správní
rozhodnutí, nýbrž prověřovat, zda soud při takovémto přezkumu postupoval a uvažoval správně.
Rozsah přezkumu rozhodnutí soudu je tak vymezen povahou a obsahem přezkoumávaného
rozhodnutí. Jestliže krajský soud žalobu odmítl a věc samu neposuzoval, může Nejvyšší správní
soud v řízení o kasační stížnosti pouze přezkoumat, zda krajský soud správně posoudil podmínky
pro odmítnutí žaloby, nemůže se však již zabývat námitkami týkajícími se merita, tedy toho,
zda správní rozhodnutí je zákonné či nikoli (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 12. 3. 2009, č. j. 3 As 44/2008 - 80, dostupný na www.nssoud.cz). Z textu kasační stížnosti
v kontextu citovaného judikátu vyplývá, že ji stěžovatel podal z důvodu uvedeného v §103
odst. 1 písm. e) s. ř. s., neboť namítá, že nebyly splněny podmínky pro od mítnutí žaloby.
V projednávané věci stěžovatel žalobou napadl prvostupňové rozhodnutí správního
orgánu č. j. 10/014132/SÚ ze dne 14. 5. 2010. Ze správního spisu a z obsahu žaloby je zřejmé,
že stěžovatel proti němu podal dne 13. 9. 2010 odvolání, které krajský úřad Karlovarského kraje
jakožto odvolací orgán rozhodnutím č. j. 1922/SÚ/10-5 ze dne 22. 12. 2010 jako nepřípustné
zamítl, neboť dospěl k závěru, že stěžovatel nebyl účastníkem řízení. Stěžovatel současně
samostatnou žalobou napadl i druhostupňové rozhodnutí o odvolání. Řízení o této žalobě
probíhá u krajského soudu pod sp. zn. 57 A 15/2011.
Krajský soud poté, co výše uvedenou skutečnost zjistil, odmítl žalobu stěžovatele
směřující proti rozhodnutí prvostupňovému z důvodu překážky věci zahájené. T ento postup
krajský soud odůvodnil odkazem na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu
č. j. 1 Afs 92/2007 - 39 ze dne 17.1.2008 a dále konstatoval, že v případě dvouinstančního
správního řízení tvoří z hlediska soudního přezkumu rozhodnutí správního orgánu prvého
a druhého stupně jeden celek. V takovém případě rozhodnutí správního orgánu prvého stupně
nemůže samostatně být předmětem soudního přezkumu.
Stěžovatel v žalobě sp. zn. 57/11/2/K směřující proti prvostupňovému rozhodnutí
správního orgánu odvozoval aktivní žalobní legitimaci od §65 odst. 1 s. ř. s. V kasační stížnosti
vyjadřuje nesouhlas s odmítnutím žaloby, má za to, že jej prvo stupňové rozhodnutí zkracuje
na jeho právech. Namítá, že pokud by jeho žaloba proti rozhodnutí o odvolání byla zamítnuta
a krajský soud by rozhodl, že stěžovateli účastenství ve správním řízení n esvědčilo, nastala
by situace, kdy prvostupňové rozhodnutí žalovaného č. j. 10/014132/SÚ ze dne 14. 5. 2010
zkracuje stěžovatele na jeho subjektivních veřejných právech, nicméně právn í úprava správního
řízení mu nepřiznává postavení účastníka.
Stěžovatel má za to, že pokud mu nebude ochrana práv poskytnuta v řízení o žalobě proti
správnímu rozhodnutí o zamítnutí jeho odvolání pro procesní nepřípustnost, má právo bránit
se žalobou ve smyslu §65 odst. 1 s. ř. s..
Námitky stěžovatele posoudil Nejvyšší správní soud dle níže uvedených zákonných
ustanovení.
Dle §65 odst. 1 s. ř. s. kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen přímo nebo v důsledku
porušení svých práv v předcházejícím řízení úkonem správního orgánu, jímž se zakládají, mění,
ruší nebo závazně určují jeho práva nebo povinnosti, (dále jen "rozhodnutí"), může se žalobou
domáhat zrušení takového rozhodnutí, popřípadě vyslovení jeho nicotnosti, nestanoví-li tento
nebo zvláštní zákon jinak.
Dle odst. 2 téhož ustanovení žalobu proti rozhodnutí správního orgánu může podat
i účastník řízení před správním orgánem, který není k žalobě oprávněn podle odstavce 1, tvrdí-li,
že postupem správního orgánu byl zkrácen na právech, která jemu příslušejí, takovým způsobem,
že to mohlo mít za následek nezákonné rozhodnutí.
Podle §5 s. ř. s. se lze ve správním soudnictví domáhat ochrany práv jen na návrh
a po vyčerpání řádných opravných prostředků, připouští-li je zvláštní zákon, pokud nestanoví
tento nebo zvláštní zákona jinak.
Z výše citovaného ustanovení soudního řádu správního vyplývá, že soudní ochrana
nenahrazuje správní přezkum, ale nastupuje teprve poté, kdy jsou vyčerpány veškeré možnosti
nápravy nezákonného či vadného správního rozhodnutí prostředky správního řízení
s tou podmínkou, že procesní předpisy správního řízení podání opravných prostředků umožňují.
Svých práv se tedy žalobou proti rozhodnutí správního orgánu nemůže úspěšně domoci ten,
kdo proti rozhodnutí správního orgánu prvního stupně opravný prostředek (tj. odvolání)
nepodal, s výjimkou případů, kdy rozhodnutí správního orgánu bylo na újmu práv žalobce
změněno k opravnému prostředku jiného. Tento závěr vyslovil Nejvyšší správní soud
např. ve svém rozhodnutí ze dne 12. 5. 2005, č. j. 2 Afs 98/2004 - 65, publikovaném
pod č. 672/2005 Sb. NSS: „Podmíněnost vyčerpání opravných prostředků ve správním řízení před podáním
žaloby k soudu [§5, §68 písm. a) s. ř. s.] je nutno vnímat jako provedení zásady subsidiarity soudního
přezkumu a minimalizace zásahů soudů do správního řízení. To znamená, že účastník správního řízení musí
zásadně vyčerpat všechny prostředky k ochraně svých práv, které má ve své procesní dispozici, a teprve po jejich
marném vyčerpání se může domáhat soudní ochra ny. Soudní přezkum správních rozhodnutí je totiž koncipován
až jako následný prostředek ochrany subjektivně veřejných práv, který nemůže nahrazovat prostředky nacházející
se uvnitř veřejné správy.“
Překážku litispendence upravuje §46 odst. 1 písm. a) s. ř. s., podle nějž soud usnesením
odmítne návrh, jestliže o téže věci již řízení u soudu probíhá. Smyslem a účelem překážky
litispendence je zabránit situaci, kdy je o jedné a téže věci jednáno a rozhodováno soudem
dvakrát. Připuštění možnosti projednávání téže věci ve vícero řízeních zároveň by totiž bylo
v příkrém rozporu s principem právní jistoty a s ideou předvídatelnosti soudního rozhodování.
Překážka litispendence naopak neslouží k odepření přístupu k soudu tam, kde dvojí projednání
téže věci nehrozí.
Jednou z podmínek řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu je i požada vek,
aby taková žaloba nebyla podána předčasně nebo opožděně [§46 odst. 1 písm. b) s. ř. s.]. Lhůtu
pro podání žaloby proti rozhodnutí pak stanoví §72 odst. 1 s. ř. s.
V projednávané věci stěžovatel žalobou napadl prvostupňové rozhodnutí správního
orgánu č. j. 10/014132/SÚ, ze dne 14.5.2010 – stavební povolení na stavbu „náhradní zdroj
vytápění Aš, Moravská č.p.2469 a č.p. 2471 na pozemku st.p. 276 2 v katastrálním území Aš“,
jež mu ve stavebním řízení nebylo doručováno. Vydané stavební povolení je nepochybně
rozhodnutím správního orgánu prvního stupně, proti němuž je přípustné odvolání.
V projednávané věci je přitom podstatné, že výše uvedené platí také tehdy, jestliže účastn íku
správního řízení nebylo příslušné správní rozhodnutí doručeno, jak je tomu u stěžovatele. Správní
řád je v takovém případě standardně vykládán tak, že i při odnětí možnosti účastnit se řízení,
vyúsťujícím v nedoručení rozhodnutí ve věci, lze nápravu zjednat použitím řádného opravného
prostředku. Této možnosti si byl stěžovatel vědom, a proto brojil proti prvostupňovému
rozhodnutí odvoláním ze dne 13.9.2010, které Krajský úřad Karlovarského kraje jakožto odvolací
orgán rozhodnutím č. j. 1922/SÚ/10-5 ze d ne 22.12.2010 jako nepřípustné zamítl, neboť dospěl
k závěru, že stěžovatel nebyl účastníkem řízení. Teprve vydáním rozhodnutí o zamítnutí odvolání
pro nepřípustnost byl procesně účinným způsobem deklarován spor o účastnictví stěžovatele
v předmětném stavebním řízení. Protože stěžovatel se závěry odvolacího orgánu nesouhlasil,
podal proti němu v zákonné lhůtě samostatnou žalobu, o níž vede krajský soud řízení
pod sp. zn. 57 A 15/2011. Krajský soud bude v řízení proti rozhodnutí o odvolání stěžovatele
posuzovat, zda byl stěžovatel opomenutým účastníkem řízení, resp. zda mu z titulu zásahu
do jeho hmotných práv svědčilo účastenství ve stavebním řízení.
Krajský soud, poté co výše uvedenou skutečnost zjistil, odmítl žalobu stěžovatele
směřující proti rozhodnutí prvostupňovému z důvodu překážky ve věci zahájené. Tento postup
krajský soud odůvodnil odkazem na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu
č. j. 1 Afs 92/2007 - 39 ze dne 17.1.2008 a dále konstatoval, že v případě dvouinstančního
správního řízení tvoří z hlediska soudního přezkumu rozhodnutí správního orgánu prvého
a druhého stupně jeden celek. V takovém případě rozhodnutí správního orgánu prvého stupně
nemůže samostatně být předmětem soudního přezkumu.
Dle odkazovaného rozsudku č. j. 1 Afs 92/2007 - 39 ze dne 17. 1. 2008, na jehož závěry
odkázal krajský soud, „zahájením řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu druhého stupně je
založena překážka litispendence, a to i pro případ následné žaloby žalobce směřující výhradně proti rozhodnutí
orgánu prvého stupně. Proto bylo primárně na místě odmítnout žalobu proti rozhodnutí správního orgánu prvého
stupně podle §46 odst. 1 písm. a) s. ř. s., neboť jde o případ, kdy o téže věci již řízení u soudu probíhá “.
Krajský soud setrval na závěrech Nejvyššího správního soudu a zdůraznil, že pro účely
soudního přezkumu tvoří rozhodnutí obou stupňů správních orgánů jeden celek a správní soudy
při přezkumu rozhodnutí druhého stupně přihlížejí i k předchozímu správnímu rozhodnutí.
Stěžovatel s tímto postupem nesouhlasí a namítá, že překážka litispendence by mohla
v řízení nastat pouze tehdy, pokud by odvolací orgán o odvolání stěžovatele rozhodl věcně, nikoli
procesně.
Stěžovatelova námitka je důvodná.
Na projednávanou věc závěry výše uvedeného rozsudku Nejvyššího správního soudu
aplikovat nelze, a to s ohledem na odlišnou povahu napadených rozhodnutí. V odkazovaném
řízení sp. zn. 1 Afs 92/2007 odmítl krajský soud žalobu podanou proti dodatečnému platebnímu
výměru vydanému v řízení daňovém, a to pro opožděnost, když tuto žalobu podal žalobce až půl
roku poté, co napadl žalobou rozhodnutí o odvolání proti předmětnému dodatečnému
platebnímu výměru, přičemž odvolací orgán rozhodoval o odvolání meritorně. Lze tak uzavřít,
že rozhodnutí správního orgánu I. stupně a rozhodnutí odvolacího orgánu tvoří jeden celek
pouze v případě, kdy správní orgán rozhoduje o odvolání věcně, tedy obě rozhodnutí jsou o věci
samé.
Situace v nyní projednávané věci je odlišná.
Předmětem soudního přezkumu v řízení pod sp. zn. 57 A 15/2011 ve deného u krajského
soudu je rozhodnutí o odvolání vydané dle §92 odst. 1 správního řádu, které s předchozím
rozhodnutím I. stupně – stavebním povolením netvoří jeden celek, neboť jde o rozhodnutí
procesní, přičemž odvolací orgán v rámci odvolacího řízení rozhodnutí prvého stupně meritorně
nepřezkoumává.
Povahou rozhodnutí o zamítnutí odvolání pro opožděnost či nepřípustnost se zdejší
soud ve své judikatuře opakovaně zabýval. Přitom konstato val, že na rozdíl od včasného
a přípustného odvolání, o němž odvolací orgán rozhoduje podle §90 správního řádu
a kdy rozhodnutí správního orgánu prvního stupně nabývá právní moci až s právní mocí
rozhodnutí o odvolání, v případě nepřípustného odvolání nabývá rozhodnutí správního orgánu
prvního stupně právní moci samostatně. Nepřípustné odvolání nemůže na právní moci
prvostupňového rozhodnutí ničeho změnit. Rozhodnutí správního orgánu prvního stupně,
proti němuž bylo podáno nepřípustné odvolání, tak netvoří jednotu s rozhodnutím nadřízeného
správního orgánu, jímž je odvolání směřující proti tomuto pravomocnému rozhodnutí zamítnuto
dle §92 odst. 1 správního řádu jako opožděné nebo nepřípustné, aniž by bylo přitom rozhodnutí
správního orgánu prvního stupně současně potvrzováno (srov. např. rozsudky Nejvyššího
správního soudu ze dne 23. 12. 2009, č. j. 5 As 105/2008 - 135, ze dne 23. 4. 2010,
č. j. 5 As 10/2010 - 75, a ze dne 28. 7. 2011, č. j. 5 As 30/2011 - 93, dostupné
na www.nssoud.cz).
Nejvyšší správní soud setrvale judikuje, že v rozhodnutí o zamítnutí odvolání
pro opožděnost nebo nepřípustnost podle §92 odst. 1 správního řádu se odvolací orgán věcně
nezabývá podaným odvoláním, posuzuje pouze jeho včasnost nebo přípustnost. V případě žaloby
proti rozhodnutí o zamítnutí odvolání jako opožděného nebo nepřípustného je tedy správní soud
oprávněn zkoumat v mezích žalobních bodů pouze to, zda se s kutečně jednalo o opožděné
nebo nepřípustné odvolání a zda tedy byl žalobce zkrácen na svých právech neprovedením
odvolacího přezkumu. Pokud krajský soud dospěje k závěru, že odvolání bylo po právu
zamítnuto jako nepřípustné nebo opožděné, žalobu zamítne, v opačném případě toto odvolací
rozhodnutí zruší a věc vrátí žalovanému k dalšímu řízení (srov. rozsudek č. j. 5 As 18/2011 - 81
ze dne 13. května 2011).
Z výše uvedeného je tedy zřejmé, že žalobou napadené rozhodnutí stavebního úřadu
netvořilo s rozhodnutím odvolacího orgánu jednotu, jak odůvodnil krajský soud, a nebylo tudíž
namístě žalobu odmítnout s odkazem na §46 odst. 1 písm. a) s. ř. s. z důvodu litispendence.
Nejvyšší správní soud se zabýval dále tím, zda vytýkané pochybení je důvodem pro zrušení
napadeného usnesení za situace, kdy krajský soud byl oprávněn žalobu odmítnout z důvodu
odlišného, a to pro opožděnost, a dospěl k závěru, že nikoli.
Jak již tento soud judikoval v rozhodnutí č. j. 1 Afs 129/2004-76 ze dne 3. 2. 2006, „užití
jiného důvodu k jinak správnému odmítnutí žaloby nemůže být důvodem pro zrušení rozhodnutí soudu I. stupně
v řízení o kasační stížnosti; výsledek řízení po případném vrácení věci k řízení před soudem
I. stupně - co do praktického efektu pro účastníka - by byl týž. Soudní řízení však neslouží a sloužit nemůže
k řešení toliko teoretických sporů. Nejvyšší správní soud proto, ostatně i z důvodu procesní ekonomie, přestal
na tom, že nesprávně uvedený důvod správného odmítnutí žaloby nemá v liv na zákonnost rozhodnutí.
Je podstatné, aby soud neodmítl věcně jednat tam, kde na to má účastník řízení právo; to by se pak skutečně
rovnalo účinkům denegationis iustitiae.“
Dle §46 odst. 1 písm. b) s.ř.s. nestanoví -li tento zákon jinak, soud usnesením odmítne
návrh, jestliže návrh byl podán předčasně nebo opožděně.
Dle §72 odst. 1 s.ř.s. lze žalobu podat do dvou měsíců poté, kdy rozhodnutí bylo žalobci
oznámeno doručením písemného vyhotovení nebo jiným zákonem stanoveným způsobem,
nestanoví-li zvláštní zákon lhůtu jinou. Lhůta je zachována, b yla-li žaloba ve lhůtě podána
u správního orgánu, proti jehož rozhodnutí směřuje.
V projednávané věci podal stěžovatel dne 15. 2. 2011 žalobu proti rozhodnutí žalovaného
č. j. 10/014132/SÚ ze dne 14. 5. 2010. V žalobě stěžovatel tvrdil, že mu rozhodnutí nebylo nikdy
doručeno ani oznámeno. Přílohou žaloby bylo i rozhodnutí krajského úřadu Karlovarského kraje
č. j. 1922/SÚ/10-5 ze dne 2 2. 12. 2010, kterým rozhodl krajský úřad o odvolání stěžovatele
podaného dne 13.9.2010. Z data podání odvolání lze dovozovat, že nejpozději v tento den měl
stěžovatel povědomí o tom, že předmětné stavební povolení bylo vydáno. Od tohoto data pak lze
odvozovat lhůtu pro podání žaloby proti tomuto rozhodnutí bez ohledu na to, že stěžovateli
rozhodnutí nebylo doručeno do vlastních rukou ani jinak oznámeno. Lhůta pro podání žaloby tak
stěžovateli začala běžet nejpozději dne 14. 9. 2010 a uplynula dne 13. 11. 2010. Žaloba byla
podána až dne 15. 2. 2011, tedy zjevně po uplynutí zákonné lhůty. Krajský soud měl tuto žalobu
odmítnout s odkazem na §46 odst. 1 písm. b) s. ř. s.
Z výše uvedených důvodů shledal Nejvyšší správní soud kasační stížnost stěžovatele
nedůvodnou. Jelikož v řízení nevyšly najevo ani žádné vady, k nimž musí zdejší soud přihlížet
z úřední povinnosti (§109 odst. 3 s. ř. s.), kasační stížnost jako nedůvodnou zamítl (§110 odst. 1
věta druhá s. ř. s.).
O nákladech řízení Nejvyšší správní soud roz hodl v souladu s §60 odst. 1 s. ř. s.
ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatel, který neměl v tomto soudním řízení úspěch, nemá právo na
náhradu nákladů řízení (§60 odst. 1 s. ř. s.) a žalovanému, který byl v řízení úspěšný, náklady
řízení nevznikly, resp. je neúčtoval. Proto soud rozhodl, že žalovanému se náhrada nákladů řízení
o kasační stížnosti nepřiznává.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3,
§120 s. ř. s.).
V Brně dne 21. prosince 2011
JUDr. Ludmila Valentová
předsedkyně senátu