ECLI:CZ:NSS:2011:5.AS.82.2009:75
sp. zn. 5 As 82/2009 - 75
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Matyášové,
Ph.D. a soudců JUDr. Jakuba Camrdy, Ph.D. a JUDr. Ludmily Valentové v právní věci žalobce:
J. G., zastoupený JUDr. Radkem Hudečkem, advokátem se sídlem Škroupova 1114/4, Ostrava,
proti žalovanému: Krajský úřad Moravskoslezského kraje, se sídlem 28. října 117, Ostrava,
v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 8.
2009, č. j. 58 Ca 20/2009 -34,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 2880 Kč,
a to do třiceti (30) dnů od právní moci tohoto rozsudku, k rukám JUDr. Radka Hudečka,
advokáta.
Odůvodnění:
Rozhodnutím ze dne 18. 9. 2008, sp. zn. DaSH-M/2101/10-894/2008/Ne, Magistrát
města Frýdku-Místku, odbor dopravy a silničního hospodářství, uznal žalobce vinným
z přestupků podle §22 odst. 1 písm. a) bodu 2 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „zákon o přestupcích“), a podle §83 odst. 1 písm. b) zákona
č. 56/2001 Sb., o podmínkách provozu vozidel na pozemních komunikacích a o změně zákona
č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla a o změně
některých souvisejících zákonů (zákon o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla), ve znění
zákona č. 307/1999 Sb. (dále jen „zákon o podmínkách provozu vozidel na pozemních
komunikacích“), kterých se měl žalobce dopustit tím, že dne 12. 7. 2008 v 15:45 hod. řídil v obci
Palkovice motocykl Kawasaki ZR 750, RZ X, jehož byl provozovatelem a na kterém byla
registrační značka umístěna v horizontální poloze, rovnoběžně s vozovkou, čímž byla
znemožněna její čitelnost. Správní orgán zároveň žalobci za uvedené přestupky uložil pokutu
ve výši 8000 Kč a dále zákaz činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu
6 měsíců.
Proti zmíněnému rozhodnutí správního orgánu prvního stupně podal žalobce odvolání.
V něm namítal, že správní orgán v rozporu s §52 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“) nevyhověl jeho návrhu provést výslech svědkyně A.
D., přestože provedení tohoto důkazu bylo potřebné pro zjištění skutkového stavu věci. Dle
názoru žalobce se správní orgán povinnosti provést tento důkaz nemohl zprostit pouhým
odkazem na skutečnost, že žalobce neuvedl kontaktní údaje zmíněné osoby.
Žalovaný svým rozhodnutím ze dne 31. 10. 2008, č. j. MSK 176606/2008, odvolání
žalobce vyhověl a napadené rozhodnutí správního orgánu prvního stupně zrušil a vrátil mu věc
k novému projednání. V odůvodnění zmíněného rozhodnutí žalovaný nejprve konstatoval,
že právní kvalifikace skutku v odvoláním napadeném rozhodnutí je nepřesná v tom ohledu,
že v části, kde vymezuje porušení povinností dle zákona č. 361/2000 Sb., o provozu
na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu),
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o silničním provozu“), nadbytečně odkazuje
na ustanovení §4 písm. b) zmíněného zákona, které je svou povahou obecné, přičemž
povinnosti, které žalobce porušil, jsou plně obsaženy ve zvláštním ustanovení §5 odst. 1 písm. a)
téhož zákona, v návaznosti na §7 odst. 2 zákona o podmínkách provozu vozidel na pozemních
komunikacích a §28 odst. 4 vyhlášky č. 243/2001 Sb., o registraci vozidel, ve znění pozdějších
předpisů. K §52 správního řádu pak žalovaný konstatoval, že podle tohoto ustanovení jsou
účastníci správního řízení povinni označit důkazy na podporu svých tvrzení. Správní orgán není
návrhy účastníků vázán, vždy však provede důkazy, které jsou potřebné ke zjištění skutkového
stavu věci. Z uvedeného tedy dle žalovaného vyplývá, že je na zvážení správního orgánu, zda
potřebuje pro zjištění skutkového stavu věci provádět další důkazy či nikoli. Pokud ovšem
dospěje k závěru, že ke zjištění stavu věci není nutné navržený důkaz provést, musí v odůvodnění
svého rozhodnutí výslovně uvést, že o zjištěném skutkovém stavu věci nepochybuje. Samotná
skutečnost, že žalobce neuvedl adresu svědkyně D., ovšem nemohla být důvodem, pro který
správní orgán žalobcem navržený důkaz neprovedl, neboť existují možnosti jak neznámé údaje
zjistit.
V rámci nového projednání věci správní orgán prvního stupně nařídil ústní jednání,
při kterém žalobce opět navrhl provést důkaz výslechem svědka A. D. a dále navrhl provést
důkaz výslechem svědka E. L. Aniž by správní orgán navržené důkazy provedl, vydal rozhodnutí
ze dne 6. 1. 2009, sp. zn. DaSH-M/2101/10-894/2008/Ne, ve kterém dospěl ke shodným
závěrům jako ve svém prvním rozhodnutí ze dne 18. 9. 2008, tedy žalobce opět shledal vinným
z výše označených přestupků a uložil mu shodné sankce. K důkazním návrhům žalobce pak
správní orgán prvního stupně konstatoval, že nepovažuje za nutné označené svědky předvolat,
neboť skutkový stav věci byl náležitě zjištěn a není o něm pochyb.
Proti tomuto rozhodnutí správního orgánu prvního stupně žalobce opět podal odvolání,
které ovšem žalovaný rozhodnutím ze dne 12. 2. 2009, č. j. MSK 14446/2009, zamítl
a odvoláním napadené rozhodnutí potvrdil.
Rozhodnutí žalovaného napadl žalobce žalobou u Krajského soudu v Ostravě, v níž
s odkazem na §3 a 52 správního řádu namítal, že správní orgán prvního stupně ani ve svém
druhém rozhodnutí nezjistil řádně skutkový stav věci, když neprovedl žalobcem navržené důkazy.
Podle názoru žalobce se správní orgán nemohl zprostit své povinnosti řádně zjistit skutkový stav
věci, o kterém nejsou pochybnosti, pouhým odkazem na skutečnost, že žalobce svůj nesouhlas
s postupem policie a později správního orgánu neprojevil od samého počátku. Zároveň nebylo
možné důkazní návrhy žalobce odmítnout s odůvodněním, že výpověď svědků označených
žalobcem by nemohla zpochybnit výpovědi policistů, kteří silniční kontrolu prováděli. Žalobce
zdůraznil, že nelze povyšovat důkazní hodnotu výpovědi zmíněných policistů nad hodnotu
výpovědi jím označených svědků. Argumentace, podle níž úřední osoby nemají subjektivní zájem
na zkreslování svých výpovědí, je dle názoru žalobce bezpředmětná. Vzhledem k uvedenému měl
žalobce za to, že rozhodnutí správních orgánů obou stupňů jsou nezákonná, neboť popsaným
postupem správních orgánů bylo dotčeno právo žalobce na obhajobu.
Žalobce dále namítal i nepřezkoumatelnost žalobou napadeného rozhodnutí, již
dovozoval ze skutečnosti, že zatímco ve svém rozhodnutí ze dne 31. 10. 2008 žalovaný
rozhodnutí správního orgánu prvního stupně zrušil s odkazem na to, že v řízení neproběhlo
dokazování v potřebném rozsahu, druhé odvolání žalobce naopak žalobou napadeným
rozhodnutím zamítl, aniž by ovšem v odůvodnění tohoto rozhodnutí vysvětlil, jakým způsobem
se důkazní situace změnila, když správní orgán prvního stupně v rámci nového projednání věci
důkazy navržené žalobcem opět ignoroval a vycházel ze skutkového stavu věci tak, jak byl zjištěn
v době, kdy v předmětné věci rozhodoval poprvé.
Krajský soud rozsudkem ze dne 28. 8. 2009, č. j. 58 Ca 20/2009 - 34, žalobou napadené
rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. Druhým výrokem rozsudku pak
krajský soud rozhodl o tom, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení
částku 10 568 Kč.
Krajský soud se nejprve zabýval otázkou přezkoumatelnosti žalobou napadeného
rozhodnutí. Žalobci nepřisvědčil, že by žalovaný jako odvolací orgán ve svém zrušujícím
rozhodnutí ze dne 31. 10. 2008 dospěl k závěru, že dokazování v předchozím řízení neproběhlo
v dostatečném rozsahu. Žalovaný pouze konstatoval, že důvodem pro neprovedení důkazu
navrženého žalobcem nemohla být bez dalšího skutečnost, že žalobce neoznačil kontaktní údaje
svědkyně, již navrhl k objasnění věci vyslechnout.
Krajský soud ovšem shledal napadená rozhodnutí správních orgánů obou stupňů
nepřezkoumatelnými z jiných důvodů, než které žalobce namítal v žalobě. Dle jeho názoru
je rozhodnutí správního orgánu prvního stupně ze dne 6. 1. 2009 nesrozumitelné, když ze znění
jeho výroku není zřejmé, který zákon v §5 odst. 1 písm. a) žalobce porušil. Krajský soud zároveň
poukázal na to, že tato skutečnost nevyplývá ani z odůvodnění zmíněného rozhodnutí. Žalovaný
se pak ve svém rozhodnutí tímto nedostatkem nikterak nezabýval a v rozporu se zněním výroku
rozhodnutí prvního stupně uvedl, že se jedná o porušení §5 odst. 1 písm. a) zákona o silničním
provozu.
Druhou žalobní námitku pak krajský soud posoudil jako důvodnou, když s odkazem
na nález Ústavního soudu ze dne 30. 5. 2000, sp. zn. I. ÚS 533/98, a dále na rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 22. 1. 2009, č. j. 1 As 96/2008 - 115, publikovaný pod č. 1856/2009 Sb.
NSS, dospěl k závěru, že správní orgány zatížily správní řízení vadou, jež mohla mít za následek
nezákonné rozhodnutí o věci samé, když při zjišťování skutkového stavu neprovedly žalobcem
navržené důkazy. Krajský soud konstatoval, že žalobce v podstatě od počátku řízení navrhoval
důkazy k prokázání svých tvrzení, že předmětný motocykl neřídil a že s registrační značkou
nemanipuloval a že to byli naopak policisté, kdo s ní manipulovali. Těmito tvrzeními žalobce
zpochybnil svědecké výpovědi zasahujících policistů a dále příslušnou fotodokumentaci,
tj. důkazy, ze kterých správní orgány při zjišťování skutkového stavu vycházely. V situaci, kdy
tedy žalobce zpochybnil důkazy, ze kterých správní orgány při zjišťování skutkového stavu
vycházely, a zároveň předestřel vlastní skutkovou verzi, k jejímuž prokázání navrhl provést zcela
konkrétní důkazy, nelze dle názoru krajského soudu hovořit o dostatečně zjištěném skutkovém
stavu posuzované věci, a je tudíž nutné uzavřít, že správní orgány pochybily, když žalobcem
navržené svědky nevyslechly. Uvedeným postupem pak správní orgány porušily rovnost zbraní,
když při zjišťování skutkového stavu vycházely výhradně z důkazů svědčících v neprospěch
žalobce a naopak důkazy, které dle tvrzení žalobce měly svědčit v jeho prospěch, provést odmítly.
Zároveň správní orgány porušily i §50 odst. 3 správního řádu, podle kterého musí správní orgán,
který vede řízení, v němž má být z moci úřední uložena povinnost, zjistit i bez návrhu všechny
rozhodné okolnosti svědčící ve prospěch i v neprospěch toho, komu má být povinnost uložena.
Vzhledem k uvedenému krajský soud zároveň konstatoval, že v dalším řízení budou muset
správní orgány provést svědecké výslechy A. D. a E. L. a následně je s přihlédnutím k míře jejich
přesvědčivosti a věrohodnosti vyhodnotit v kontextu dalších důkazů v řízení provedených.
Žalovaný (dále jen „stěžovatel“) napadl zmíněný rozsudek krajského soudu v rozsahu
obou jeho výroků kasační stížností, ve které uvádí důvody dle §103 odst. 1 písm. a) zákona
č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“). Stěžovatel
tedy namítá nezákonnost kasační stížností napadeného rozsudku spočívající v nesprávném
posouzení právních otázek krajským soudem.
Stěžovatel v kasační stížnosti nejprve krajskému soudu vytýká, že pochybil ve svém
závěru, že obě rozhodnutí správních orgánů jsou nepřezkoumatelná pro nesrozumitelnost.
Stěžovatel má za to, že z absence označení zákona o silničním provozu ve výroku rozhodnutí
správního orgánu prvního stupně ze dne 6. 1. 2009 nevyplývá nepřezkoumatelnost rozhodnutí
stěžovatele pro nesrozumitelnost. Není totiž pravdou, že z rozhodnutí správních orgánů v dané
věci nelze dovodit, který zákon byl jednáním žalobce ve svém §5 odst. 1 písm. a) porušen.
Stěžovatel v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl úplnou citaci předmětného zákonného
ustanovení, tedy včetně plného názvu zákona o silničním provozu a čísla, pod kterým byl tento
zákon uveřejněn ve Sbírce zákonů. Tímto způsobem tedy byl dle názoru stěžovatele nedostatek
správního rozhodnutí prvního stupně zhojen. Stěžovatel se navíc domnívá, že popsané
pochybení je pouhou zřejmou nesprávností ve smyslu §70 správního řádu. Ze správního spisu
je totiž zjevné, jak k chybě došlo. Správní orgán prvního stupně ve výroku svého prvního
rozhodnutí v dané věci, tj. rozhodnutí ze dne 18. 9. 2008, mimo jiné konstatoval porušení
ustanovení §4 písm. b) zákona o silničním provozu a dále „ustanovení §5 odst. 1 písm. a) téhož
zákona“. Stěžovatel ovšem svým rozhodnutím ze dne 31. 10. 2008 posledně zmíněné rozhodnutí
zrušil, přičemž mimo jiné uvedl, že správní orgán prvního stupně z výroku rozhodnutí vydaného
po novém projednání vypustí nadbytečný odkaz na §4 písm. b) zákona o silničním provozu.
Správní orgán tedy v novém rozhodnutí ve věci vypustil z textu výroku část věty, ve které
je odkazováno na ustanovení §4 písm. b) zákona o silničním provozu. Zbytek věty pak zůstal
beze změn, tedy pouze s odkazem na ustanovení §5 odst. 1 písm. a) téhož zákona. Nadto je dle
stěžovatele právní kvalifikace posuzovaného skutku zřejmá ze správního spisu, a to od samého
počátku řízení o přestupku. Zde stěžovatel odkazuje například na oznámení o zahájení řízení
a předvolání k ústnímu jednání ze dne 8. 8. 2008 či na již zmíněné první rozhodnutí správního
orgánu prvního stupně v předmětné věci. Ostatně ani sám žalobce, jak stěžovatel poukazuje,
nezpochybnil skutečnost, pro který skutek je s ním přestupkové řízení vedeno a porušení kterých
zákonných povinností se takovým jednáním dopustil. Stěžovatel pak dále uvádí, že i kdyby –
při striktně formálním výkladu - vycházel ze skutečnosti, že popsané pochybení správního orgánu
prvního stupně přivodilo v důsledku nezákonnost rozhodnutí prvního stupně, pak by musel
namítat, že k takové vadě lze přihlédnout pouze k námitce, již ovšem žalobce v předmětné žalobě
neuplatnil. Krajský soud se tedy touto otázkou vůbec neměl zabývat. Obdobně, i kdyby nakonec
bylo lze dojít k závěru o nepřezkoumatelnosti rozhodnutí správního orgánu prvního stupně
ze dne 6. 1. 2009, bylo by možné z takového závěru dovodit toliko nezákonnost žalobou
napadeného rozhodnutí, nikoliv jeho nepřezkoumatelnost. I zde by tedy platilo,
že k nezákonnosti žalobou napadeného rozhodnutí měl krajský soud přihlédnout pouze
k námitce žalobce.
Stěžovatel dále namítá, že skutkové okolnosti posuzované věci, tj. že žalobce byl řidičem
označeného motocyklu a že registrační značka byla na tomto motocyklu umístěna v horizontální
poloze, byly ve správním řízení prokázány dostatečně, tedy aniž by o nich bylo důvodné dále
pochybovat. Stěžovatel podotýká, že jakkoli si je vědom povinnosti správního orgánu zjistit
v řízení, v němž má být z moci úřední uložena povinnost, všechny rozhodné okolnosti svědčící
ve prospěch i v neprospěch toho, komu má být povinnost uložena, domnívá se zároveň,
že v souladu s §52 správního řádu je správní orgán povinen provést jen ty důkazy navržené
účastníkem řízení, které jsou potřebné ke zjištění skutkového stavu věci. K tomu stěžovatel
odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 2. 2005, č. j. 4 As 49/2003 - 47,
dostupný na www.nssoud.cz. V posuzovaném případě pak stěžovatel, stejně jako správní orgán
prvního stupně, dospěl k závěru, že výpovědi žalobcem navržených svědků by nemohly nijak
změnit důkazní situaci, a proto jejich výslech posoudil jako nadbytečný.
Stěžovatel dále poukázal na to, že stejně jako správní orgán prvního stupně vycházel
při zjišťování skutkového stavu předmětné věci z výpovědí policistů jakožto očitých svědků, kteří
shodně uvedli, že viděli jedoucí motocykl, na kterém jely dvě osoby, a dále viděli, jak motocykl
zastavuje. Osobu, jež na motocyklu jela na místě řidiče, následně policisté vyzvali k předložení
dokladů a identifikovali ji jako žalobce. Správní orgány dále vycházely také z pořízené
fotodokumentace, jež je součástí spisu. Pokud žalobce tvrdí, že skutkové okolnosti posuzované
věci byly jiné, musí stěžovatel upozornit na to, že žalobce si ve svých výpovědích velmi protiřečí.
Stěžovatel se ztotožnil s názorem správního orgánu prvního stupně, že takové rozpory
by nemohl svou výpovědí odstranit ani jeden z žalobcem označených svědků. Pan L. navíc
v době, kdy policisté k žalobci přijížděli a následně jej legitimovali, již na místě nebyl, tudíž
by se k daným okolnostem nemohl vyjádřit vůbec. K argumentaci krajského soudu stěžovatel
dále podotýká, že přestože žalobce většinu ze zmíněných tvrzení uvedl až v rámci odvolacího
řízení, stěžovatel se jimi přesto zabýval. Dospěl ovšem k závěru, že uvedená tvrzení nevzbuzují
důvodné pochybnosti o skutkovém stavu věci tak, jak byl prokázán svědeckými výpověďmi obou
policistů. Není tedy pravda, že by stěžovatel odmítl provést žalobcem navržené důkazy jen proto,
že žalobce skutkové okolnosti věci nerozporoval od samého počátku řízení, či snad proto,
že by předjímal důkazní hodnotu výpovědí žalobcem navržených svědků či nad ně stavěl
výpovědi policistů jakožto úředních osob. Stěžovatel sice konstatoval soulad výpovědí zmíněných
policistů s úředními záznamy, nicméně není pravdou, že by vycházel z úředních záznamů jakožto
z důkazů, ale pouze konstatoval, že na pravdivost výpovědí policistů se dá usuzovat i s ohledem
na skutečnost, že jsou plně v souladu s listinami, jež jsou součástí správního spisu, tedy
s úředními záznamy a oznámením o přestupku.
Vzhledem k uvedenému je tedy dle názoru stěžovatele zřejmé, že argumentace krajského
soudu výše označenými rozhodnutími Nejvyššího správního soudu a Ústavního soudu
je nepřípadná, neboť skutkové okolnosti nyní posuzované věci jsou výrazně odlišné. Navíc
rozsudek Nejvyššího správního soudu sp. zn. 1 As 96/2008 byl vyhlášen dne 22. 1. 2009, tedy jen
několik málo dní před tím, něž bylo vydáno žalobou napadené rozhodnutí. Vzhledem k časové
prodlevě od vyhlášení rozsudku do jeho zveřejnění v plném znění se pak stěžovatel domnívá,
že s největší pravděpodobností se ani ke dni vydání žalobou napadeného rozhodnutí nemohl
s plnou verzí zmíněného rozsudku seznámit. Dle jeho názoru mu tedy nelze vytýkat, že zmíněný
rozsudek v žalobou napadeném rozhodnutí nezohlednil, resp. nevycházel z právního názoru
v něm vysloveného.
Konečně stěžovatel namítá, že krajský soud žalobci nesprávně přiznal náhradu nákladů
vynaložených na sepsání repliky, kterou krajský soud posoudil jako úkon právní služby ve smyslu
§11 odst. 1 písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů
za poskytování právních služeb (advokátní tarif), v platném znění (dále jen „advokátní tarif“).
Jakkoli stěžovatel nezpochybňuje, že replika obecně je podáním ve věci samé, domnívá se,
že konkrétně podání žalobce ze dne 30. 7. 2009 definici §11 odst. 1 písm. d) advokátního tarifu
vzhledem ke svému obsahu nenaplňuje. Žalobce prostřednictvím svého zástupce v předmětném
podaní nejprve k výzvě soudu sdělil, že souhlasí s projednáním věci bez nařízení jednání, a dále
pak pouze zopakoval argumentaci dříve podrobně rozvedenou v žalobě, tedy polemizoval pouze
s argumenty stěžovatele obsaženými v odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí a nikoli
s těmi, které stěžovatel uvedl ve vyjádření k žalobě. Popsané podání je tedy dle názoru stěžovatele
nadbytečné, a nelze ho proto považovat za úkon právní služby podle §11 advokátního tarifu.
Žalobce ve vyjádření ke kasační stížnosti uvádí, že souhlasí se závěry krajského soudu
uvedenými v napadeném rozsudku, a proto navrhuje, aby kasační stížnost byla zamítnuta jako
nedůvodná. K argumentaci stěžovatele žalobce konstatuje, že správní orgán je povinen zjistit
skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Pokud tedy v posuzovaném případě
existovalo více možných verzí skutkového stavu, pak ignorování návrhu žalobce na provedení
důkazu výslechem svědka A. D., jež byla silniční kontrole přítomna a jež dle žalobce mohla
prokázat jím tvrzené skutečnosti, je zcela zjevným porušením zákona, zejména pak práva žalobce
na spravedlivé projednání věci a na provedení dokazování v zákonem stanoveném rozsahu.
Nejvyšší správní soud nejprve přezkoumal formální náležitosti kasační stížnosti a shledal,
že kasační stížnost je podána včas, neboť byla podána ve lhůtě dvou týdnů od doručení
napadeného rozsudku (§106 odst. 2 s. ř. s.), je podána osobou oprávněnou, neboť stěžovatel
byl účastníkem řízení, z něhož napadený rozsudek vzešel (§102 s. ř. s.), a jedná za něj pověřený
zaměstnanec s odpovídajícím právnickým vzděláním (§105 odst. 2 s. ř. s.).
Nejvyšší správní soud dále posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu
a uplatněných důvodů, přičemž zkoumal, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž
by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 2 a 3 s. ř. s.).
Kasační stížnost není důvodná.
Stěžovatel nejprve namítá, že krajský soud pochybil ve svém závěru
o nepřezkoumatelnosti žalobou napadeného rozhodnutí.
Krajský soud posoudil žalobou napadené rozhodnutí jako nepřezkoumatelné, neboť jím
stěžovatel zamítl odvolání žalobce do rozhodnutí, které již samo vykazovalo znaky
nepřezkoumatelnosti pro nesrozumitelnost. Příslušný správní orgán prvního stupně totiž
ve výroku svého rozhodnutí uvedl, že žalobce svým jednáním porušil povinnost vyplývající
z ustanovení §5 odst. 1 písm. a) téhož zákona, aniž by ovšem z výroku rozhodnutí vyplývalo, který
zákon žalobce svým jednáním v ustanovení §5 písm. a) porušil. Popsané pochybení žalobce
v žalobě správním orgánům nevytýkal.
Nejvyšší správní soud opakovaně judikoval, že výrok rozhodnutí je esenciální
a nepominutelnou součástí správního rozhodnutí. Je to právě výroková část rozhodnutí, která
je schopna zasáhnout práva a povinnosti účastníků řízení. Ve správních rozhodnutích vydaných
v oblasti správního trestání pak musí být výrok formulován tak, aby z něho bylo zcela
jednoznačně patrno, jakého správního deliktu (z hlediska skutku i jeho právní kvalifikace)
se účastník řízení dopustil a jaká mu byla uložena sankce. (K uvedenému srov. např. rozsudky
Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 2. 2005, č. j. 3 Ads 21/2004 - 55, a ze dne 28. 11. 2007,
č. j. 7 As 7/2007 - 63, oba dostupné na www.nssoud.cz, a dále usnesení rozšířeného senátu
Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 1. 2008, č. j. 2 As 3 4/2006 - 73, publikované
pod č. 1546/2008 Sb. NSS.).
Jak Nejvyšší správní soud konstatoval již ve svém rozsudku ze dne 22. 9. 2005, č. j.
6 As 57/2004 - 54, publikovaném pod č. 772/2006 Sb. NSS, v oblasti správního trestání vyplývá
požadavek na určitost a přesnost výroku správního rozhodnutí jednak z obecných ústavních
principů, na nichž nutně spočívá demokratický a právní stát (např. čl. 2 odst. 3 Ústavy ČR, podle
něhož je možno státní moc uplatňovat pouze způsoby, které stanoví zákon), jednak
ze zákonné procesní normy. Tou je v posuzovaném případě zákon o přestupcích a v souladu
s jeho §51 podpůrně také správní řád. Výrok rozhodnutí vydaného v přestupkovém řízení tedy
musí obsahovat náležitosti stanovené jednak §77 zákona o přestupcích jako předpisem
zvláštním, jednak obecnou procesní normou, jež je obsažena v §68 odst. 2 správního řádu.
Zatímco poslední zmíněné ustanovení stanoví, že ve výrokové části se uvede řešení otázky, která
je předmětem řízení, právní ustanovení, podle nichž bylo rozhodováno, označení účastníků podle
§27 odst. 1 správního řádu, a dále lhůta ke splnění ukládané povinnosti, popřípadě též jiné údaje
potřebné k jejímu řádnému splnění a výrok o vyloučení odkladného účinku odvolání, podle §77
zákona o přestupcích platí, že výrok rozhodnutí o přestupku, jímž je obviněný z přestupku uznán
vinným, musí obsahovat též popis skutku s označením místa a času jeho spáchání, vyslovení viny,
druh a výměru sankce.
Nejvyšší správní soud se tedy zabýval formulací výroku rozhodnutí správního orgánu
prvního stupně, přičemž ve světle stížní námitky zkoumal, zda obsahuje výše uvedené náležitosti.
Správní orgán prvního stupně ve výroku svého rozhodnutí ze dne 6. 1. 2009, sp. zn.
DaSH-M/2101/10-894/2008/Ne, uvedl, že žalobce se uznává vinným z přestupků podle §22
odst. 1 písm. a) bodu 2 zákona o přestupcích, a podle §83 odst. 1 písm. b) zákona o podmínkách
provozu vozidel na pozemních komunikacích, kterých se dopustil tím, že dne 12. 7. 2008 v 15:45
hod. řídil v obci Palkovice motocykl Kawasaki ZR 750, RZ X, jehož byl provozovatelem a na
kterém byla registrační značka umístěna v horizontální poloze, rovnoběžně s vozovkou, čímž byla
znemožněna její čitelnost. Dále je ve výroku předmětného ustanovení uvedeno, že žalobce „tímto
svým jednáním porušil ustanovení §5 odst. 1 písm. a) téhož zákona - řidič je povinen užít vozidlo, které splňuje
technické podmínky stanovené zvláštním právním předpisem, povinnost stanovenou v §7 odst. 2 zákona č.
56/2001 Sb., kdy provozovatel je povinen umístit na vozidlo tabulku s registrační značkou způsobem
stanoveným v §28 odst. 4 vyhlášky č. 243/2001 Sb., o registraci vozidel, ve znění pozdějších změn […]“. Dále
pak správní orgán ve výroku svého rozhodnutí uvedl, že žalobci se za uvedené přestupky ukládá
podle §11 a §22 odst. 7 zákona o přestupcích a podle §83 odst. 2 zákona o podmínkách
provozu vozidel na pozemních komunikacích pokuta ve výši 8000 Kč a zákaz činnosti spočívající
v zákazu řízení motorových vozidel na dobu 6 měsíců. Konečně správní orgán prvního stupně
zahrnul do výrokové části rozhodnutí rovněž povinnost žalobce nahradit náklady přestupkového
řízení.
Vzhledem k závěrům, ke kterým dospěl krajský soud, tedy musel Nejvyšší správní soud
posoudit, zda jsou v popsaném výroku rozhodnutí dostatečně právně kvalifikovány delikty,
kterých se měl žalobce svým jednáním dopustit, a to s přihlédnutím ke skutečnosti, že výrok
rozhodnutí obsahuje neúplný odkaz na „ustanovení §5 odst. 1 písm. a) téhož zákona“. Zároveň pak
musel Nejvyšší správní soud posoudit, jaký vliv má takové pochybení správního orgánu
na přezkoumatelnost, příp. zákonnost samotného rozhodnutí o přestupku.
Nejvyšší správní soud k první otázce podotýká, že krajský soud ve svých závěrech
pominul, že §5 odst. 1 písm. a) zákona o silničním provozu žádnou skutkovou podstatu
přestupku neobsahuje. Toto ustanovení stanoví toliko povinnost řidiče užít vozidlo, které splňuje
technické podmínky stanovené zvláštním právním předpisem. Nejvyšší správní soud již
ve zmiňovaném rozsudku ze dne 22. 9. 2005, č. j. 6 As 57/2004 - 54, zdůraznil, že skutkové
podstaty správních deliktů nejsou upraveny v zákonných ustanoveních, která ukládají určité
povinnosti. Skutková podstata přestupku, jehož se měl žalobce svým jednáním dopustit,
je naopak beze zbytku definována v §22 odst. 1 písm. a) bodu 2 zákona o přestupcích, podle
kterého „přestupku se dopustí ten, kdo v provozu na pozemních komunikacích řídí vozidlo, jehož tabulka státní
poznávací značky (registrační značky) je zakryta, nečitelná nebo upravena či umístěna tak, že je znemožněna
nebo podstatně ztížena její čitelnost“. Citované ustanovení skutkovou podstatu daného přestupku
vymezuje zcela konkrétně a v úplnosti a neodkazuje přitom na jinou právní normu. Pro právní
kvalifikaci jednoho z dvou přestupků, jichž se měl žalobce dopustit, tudíž plně postačuje uvedení
§22 odst. 1 písm. a) bodu 2 zákona o přestupcích ve výroku rozhodnutí o přestupku. Odkaz
na zákonné ustanovení, které stanoví povinnost řidiče, a to navíc zcela obecně
formulovanou, užít vozidlo splňující technické podmínky podle zvláštního právního předpisu,
naopak v daném případě nezbytně nutný nebyl. Nejvyšší správní soud tedy konstatuje, že výrok
předmětného rozhodnutí správního orgánu prvního stupně obsahuje veškeré zákonem
požadované náležitosti včetně právní kvalifikace přestupku, kterého se měl žalobce dopustit, když
uvádí §22 odst. 1 písm. a) bod 2 zákona o přestupcích.
Pokud správní orgán prvního stupně přesto §5 odst. 1 písm. a) zákona o silničním
provozu ve výroku rozhodnutí uvedl, aniž by ovšem bylo z tohoto výroku zřejmé, že se jedná
právě o zákon o silničním provozu, dopustil se formálního pochybení. Jak již však bylo
vysvětleno, toto pochybení nemohlo mít vliv na přezkoumatelnost či zákonnost rozhodnutí jako
takového. Navíc z kontextu věci vyplývá, že popsaného pochybení se správní orgán dopustil
při vyhotovení rozhodnutí, a jak poukázal stěžovatel, má toto pochybení i logické vysvětlení.
Z obsahu správního spisu (především z oznámení o přestupku ze dne 18. 7. 2008, oznámení
o zahájení řízení a předvolání k ústnímu jednání ze dne 8. 8. 2008, z rozhodnutí správního orgánu
prvního stupně ze dne 18. 9. 2008, sp. zn. DaSH-M/2101/10-894/2008/Ne, či ze samotného
žalobou napadeného rozhodnutí, v jehož odůvodnění stěžovatel uvádí úplnou citaci
předmětného zákonného ustanovení) je dále zřejmé, že od počátku řízení nebylo pochyb o tom,
která zákonná ustanovení měl žalobce svým jednáním porušit. Tomu nasvědčuje i doslovný
přepis povinnosti stanovené v §5 odst. 1 písm. a) zákona o silničním provozu ve výroku
rozhodnutí správního orgánu prvního stupně, a dále skutečnost, že ani žalobce sám v odvolacím
řízení či později v řízení před krajským soudem nenamítal, že by si nebyl vědom toho, porušení
kterých povinností je mu vytýkáno.
Vzhledem k uvedenému je zřejmé, že závěr krajského soudu, podle něhož jsou
rozhodnutí správních orgánů obou stupňů nepřezkoumatelná pro nesrozumitelnost, není
správný. Nejvyšší správní soud tedy shledal první stížní námitku důvodnou.
Dále pak stěžovatel v kasační stížnosti namítal, že nesprávný je i závěr krajského soudu,
podle kterého nebyl v řízení před správními orgány dostatečným způsobem zjištěn skutkový stav
věci.
Klíčovým důvodem, pro který krajský soud žalobou napadené rozhodnutí zrušil, byla
výtka, že správní orgány provedly v rámci řízení o přestupku toliko důkazy, které svědčily
v neprospěch žalobce, a zároveň pouze z těchto důkazů vycházely při hodnocení skutkového
stavu, a to za situace, kdy žalobce podle krajského soudu v podstatě od počátku řízení uváděl
tvrzení, jimiž zmíněné důkazy zpochybňoval. Krajský soud konstatoval, že pokud žalobce
zpochybnil důkazy, ze kterých správní orgány při zjišťování skutkového stavu vycházely,
a zároveň předestřel vlastní skutkovou verzi, k jejímuž prokázání navrhl provést konkrétní
důkazy, nelze hovořit o dostatečně zjištěném skutkovém stavu věci, a je tudíž nutné uzavřít,
že správní orgány pochybily, když žalobcem navržené svědky nevyslechly. Podle krajského soudu
tím správní orgány porušily zásadu rovnosti zbraní a dále §50 odst. 3 správního řádu.
Nejvyšší správní soud konstatuje, že zmíněné závěry mají oporu mj. v judikatuře
Ústavního soudu. V nálezu ze dne 30. 5. 2000, sp. zn. I. ÚS 533/98, zmiňovaném krajským
soudem, dospěl Ústavní soud k následujícímu závěru: „Identifikace stěžovatele (jako pachatele
přestupku) policisty je nepochybně velmi důležitým důkazním prostředkem, byť byla provedena na základě tvrzení
osobní znalosti stěžovatele a nikoli dokladově. Současně však nelze nedbat ústavního principu rovnosti zbraní
a upřít tak stěžovateli možnost, aby s úspěchem nabídl důkazy, které jeho totožnost s řidičem automobilu tovární
značky Daewoo Nexia bez státní poznávací značky (který byl dne 4. 4. 1996 v 18, 45 hod. kontrolován
hlídkou Policie ČR v Boskovicích, neměl předepsané doklady pro řízení motorových vozidel, byla u něho provedena
pozitivní dechová zkouška na alkohol a jenž odešel do objektu stanice technické kontroly v B.) zpochybňují.“
Byť tedy skutkové okolnosti věci rozhodované Ústavním soudem byly odlišné, shodují se s nyní
posuzovanou věcí v tom, že obviněný z přestupku zpochybňoval výpověď policistů o tom,
že se dopustil přestupku, a navrhoval na podporu svých tvrzení vlastní důkazy, které ovšem
nebyly provedeny.
Obdobné stanovisko k dané otázce zaujal ve své judikatuře i Nejvyšší správní soud.
K výkladu §32 odst. 2 věty druhé zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení (správní řád),
účinného do 31. 12. 2005, jenž stanovil, že rozsah a způsob zjišťování podkladů pro rozhodnutí
určuje správní orgán, se Nejvyšší správní soud vyslovil ve svém rozsudku ze dne 20. 1. 2006, č. j.
4 As 2/2005 - 62, publikovaném pod č. 847/2006 Sb. NSS: „Není sporu o tom, že je právem správního
orgánu, který vede řízení o přestupku, vlastní úvahou dospět k rozhodnutí, které důkazy provede a které naopak
označí v dané situaci za nadbytečné a návrhu na jejich provedení nevyhoví (§32 odst. 2 s. ř.). Toto jeho oprávnění
vychází kromě jeho vrchnostenského postavení spojeného s pravomocí vůči subjektům podřízeným jeho autoritě,
svěřenou mu zákonem, a inkvizičního (vyšetřovacího) principu, na němž je přestupkové řízení založeno, také
ze základních zásad správního řízení, jako je zásada procesní ekonomie (hospodárnosti řízení, §3 odst. 3 s. ř.)
a zásada dokazování jen v rozsahu potřebném pro vydání rozhodnutí. Rozhodně však nelze toto právo chápat
jako absolutní. Jeho realizace nesmí být překážkou uplatnění základních záruk osob čelících určitému obvinění
trestní povahy v širším slova smyslu, garantovaných normami nejvyšší právní síly. Soubor těchto záruk lze
souhrnně nazvat právem na spravedlivý proces. […] Tvrdí-li osoba, proti níž se řízení vede, že se skutek, jehož
se měla dopustit, odehrál jinak, než je jí kladeno za vinu, a přitom zde nejsou objektivně ověřitelné okolnosti,
které by takovou verzi s jistotou vylučovaly (např. nemožnost překonat vzdálenost od čerpací stanice k místu
kontroly v uvedeném časovém rámci pěšky apod.), je pro zachování určité rovnováhy třeba provést důkazy, které
k prokázání pravdivosti svých tvrzení navrhuje. Zde v důsledku toho, že stěžovatel v postavení obviněného
z přestupku využil svého práva v §73 odst. 2 přestupkového zákona navrhovat důkazy na svou obhajobu (a nic
nenasvědčuje tomu, že by důkazní prostředky nebyly snadno bez zvýšených nákladů dostupné), byl na dosah
způsob, jak provedením těchto důkazů a jejich následným zhodnocením ověřit či vyvrátit vzájemně korespondující
výpovědi obou policistů.“ Nejvyšší správní soud dospěl v citovaném rozsudku k závěru, že v tehdy
posuzovaném případě správní orgány svým postupem v řízení o přestupku porušily zásadu
rovnosti zbraní, když zcela vyloučily prezentaci důkazů svědčících ve prospěch žalobce a závěr
o skutkovém stavu věci učinily toliko na základě jednostranných důkazů. Zároveň Nejvyšší
správní soud zdůraznil, že povinnosti vyslechnout žalobcem označené svědky se správní orgány
nemohly zprostit poukazem na skutečnost, že jejich případné výpovědi by byly ryze účelové,
neboť tyto osoby jsou s obviněným (žalobcem) v přátelském vztahu. Uvedené závěry lze plně
vztáhnout i na řízení o přestupku vedená již za účinnosti nového správního řádu. O tom svědčí
i to, že Nejvyšší správní soud na uvedené závěry navázal ve své pozdější judikatuře, mimo jiné
i v rozsudku ze dne 22. 1. 2009, č. j. 1 As 96/2008 - 115, ze kterého vycházel při posouzení věci
krajský soud.
Ze správního spisu Nejvyšší správní soud konstatuje, že v nyní posuzované věci správní
orgány v řízení o přestupku při zjišťování skutkového stavu vycházely z výpovědí policistů, kteří
u žalobce provedli příslušnou silniční kontrolu, přičemž konstatovaly, že obě výpovědi jsou
ve vzájemném souladu a obsahově se neliší od úředních záznamů sepsaných v den, kdy
se předmětný skutek stal. Dále správní orgány vycházely z fotodokumentace, jež byla v průběhu
silniční kontroly pořízena. Ze spisu také vyplývá, že žalobce svou výpovědí uvedené důkazy
zpochybnil, přičemž nastínil vlastní verzi skutkového stavu. Žalobce tvrdí, že motocykl v době,
kdy měl být spáchán přestupek, neřídil, a dále sice připouští, že registrační značka byla uchycena
na pohyblivých pantech, nicméně uvádí, že tato značka byla umístěna v poloze svislé a do polohy
vodorovné ji přemístila až policejní hlídka v průběhu silniční kontroly. K prokázání uvedených
tvrzení žalobce navrhl vyslechnout jako svědky pana E. L. a slečnu A. D. Správní orgán prvního
stupně posoudil výpověď žalobce jako účelovou. Jeho důkazní návrhy pak odmítl s tím, že
označené svědky není třeba vyslechnout, neboť s ohledem na již provedené důkazy byl zjištěn
skutkový stav věci takovým způsobem, že o něm nejsou pochybnosti.
Zatímco tedy správní orgány dospěly k určitým závěrům o skutkovém stavu posuzované
věci, žalobce popisoval skutkový děj v podstatných rysech odlišně. Je pravdou, že vlastní tvrzení,
podle něhož žalobce motocykl v posuzované době neřídil, sám žalobce do určité míry zpochybnil
již tím, že v době silniční kontroly policistům nesdělil, že by motocykl neřídil, naopak předložil
na výzvu policistů doklady potřebné k řízení a podepsal bez námitek oznámení o přestupku,
a dále i tím, že v průběhu správního řízení několikrát obměňoval či spíše „postupně rozvíjel“
svou výpověď. Při prvním ústním jednání dne 25. 8. 2008 uvedl, že motocykl neřídil, v době
příjezdu policistů s ním pouze stál u silnice a byl vyzván k předložení dokladů. Motocykl řídila
osoba blízká. Při druhém ústním jednání dne 15. 9. 2008 již uváděl, že A. D., kterou navrhoval
vyslechnout jako svědka, přijela na druhém motocyklu, a to jako spolujezdkyně. V odvolání proti
prvnímu rozhodnutí správního orgánu pak žalobce doplnil, že E. L., kterého žalobce současně
navrhl vyslechnout jako druhého svědka, odjel od stojícího motocyklu v obci Pálkovice, a to pro
přívěs určený k přepravě motocyklů, a může tedy dosvědčit, že žalobce nemohli zasahující
policisté stavět při jízdě. Při dalším ústním jednání dne 6. 1. 2009 pak žalobce přímo uvedl, že
druhý motocykl řídil E. L. a první motocykl osoba blízká, nicméně v době příjezdu policistů již
byl na místě pouze žalobce a A. D. (tj. dle skutkové verze žalobce spolujezdci na každém
z motocyklů). V doplnění odvolání proti druhému rozhodnutí správního orgánu žalobce ještě
dodal, že jeho motorka byla v době silniční kontroly nepojízdná a byla připravována k odtahu,
následně byla naložena na „rafetu“ a odvozena k opravě, což žalobce dokládal potvrzením servisu
v Českém Těšíně, podle něhož byla v tomto servisu den po silniční kontrole provedena na
žalobcově motocyklu oprava. Způsob, jakým žalobce svou skutkovou verzi v průběhu správního
řízení prezentoval, jistě je jedním z hledisek, které mohou vzít správní orgány při konečném
hodnocení provedených důkazů v úvahu, zároveň však je nutno přisvědčit krajskému soudu, že
ani tyto skutečnosti nemohou předem zcela vyloučit, že skutkový děj skutečně proběhl tak, jak
vylíčil žalobce a jak se snažil prokázat jím navrženými výslechy svědků.
Navíc nelze zapomínat na to, že žalobce zpochybňoval i druhý skutkový závěr, který
správní orgány dovodily z výpovědí zasahujících policistů, a to, že žalobce měl při jízdě
na motocyklu registrační značku ve vodorovné poloze a tudíž nečitelnou. V tomto ohledu nelze
ani tvrdit, že by tvrzení žalobce byla zásadním způsobem nekonzistentní, byť se rozcházela
s výpověďmi policistů. Správní orgány dovozovaly, že žalobce již během prvního ústního jednání
před správním orgánem skutečnost, že značka byla umístěna vodorovně, doznal. Podle protokolu
z tohoto jednání ze dne 25. 8. 2008 však žalobce uvedl k této otázce pouze následující: „Souhlasím,
že RZ byla umístěna tak, jak je focena na fotkách. Jak je uvedeno v záznamu, že RZ je na pantech, je to pravda,
ale lze s ní manipulovat velice těžko, je to docela pevně uchycené. Měl jsem před měsícem havárku a držák na RZ
jsem měl poškozený, a tak jsem si přes firmu objednal nový a došlo mi tohle.“ Z tohoto vyjádření podle
názoru Nejvyššího správního soudu nevyplývá, že by žalobce doznal, že měl držák při jízdě
umístěn ve vodorovné poloze. Spíše z ní lze usuzovat na skutečnost, kterou žalobce ani později
nerozporoval a která bezpochyby vyplývá i z pořízené fotodokumentace, totiž, že registrační
značka byla připevněna na pantech a že ji tudíž bylo možné umístit i ve vodorovné poloze.
Naplnění skutkové podstaty přestupku ovšem správní orgány spatřovaly v tom, že takto také tato
registrační značka byla umístěna, a to při jízdě. To ovšem žalobce v podstatě po celou dobu
správního řízení popíral a tvrdil, že do vodorovné polohy registrační značku přemístili
až zasahující policisté. Je nutno říci, že ani v oznámení o přestupku, které žalobce podepsal, není
uvedeno, že měl žalobce tuto registrační značku při jízdě ve vodorovné poloze, pouze se v něm
uvádí, že tato registrační značka byla umístěna na držáku umožňujícím sklopení o 90° a tím
znemožnění její čitelnosti. I z pořízené fotodokumentace vyplývá pouze to, že značku bylo
možné umístit do polohy svislé i vodorovné, nikoliv však závěr, že žalobce měl značku
umístěnou vodorovně při jízdě. Takový skutkový závěr by vyplýval ze svědeckých výpovědí obou
policistů, jejichž pravdivost ovšem žalobce popíral a na podporu svých tvrzení navrhoval důkaz
výslechem A. D., která byla na místě v době silniční kontroly přítomna a mohla se tedy k těmto
otázkám vyjádřit. Za těchto okolností správní orgány skutečně nebyly oprávněny výslech této
svědkyně odmítnout a vycházet výhradně ze svědeckých výpovědí policistů.
Je tedy zřejmé, že správní orgány si počínaly v rozporu s citovanou judikaturou Ústavního
soudu a Nejvyššího správního soudu, když své skutkové závěry opřely pouze o důkazy svědčící
v neprospěch žalobce, a to za situace, kdy žalobce v průběhu řízení zmíněné důkazy
zpochybňoval a zároveň navrhl důkazy, jež měly jeho tvrzení prokázat. V takové situaci správní
orgány byly povinny žalobcem navržené důkazy provést. Teprve po jejich řádném provedení
bude možné veškeré tyto důkazy zhodnotit každý jednotlivě a v jejich vzájemné souvislosti a vzít
přitom v úvahu i věrohodnost jednotlivých svědeckých výpovědí.
Pro úplnost Nejvyšší správní soud doplňuje, že pokud stěžovatel v kasační stížnosti
odkazoval na rozsudek zdejšího soudu ze dne 24. 2. 2005, č. j. 4 As 49/2003 – 47, je taková
argumentace v posuzované věci nepřípadná. V uvedeném rozsudku totiž Nejvyšší správní soud
posuzoval věc, kdy správní orgán v řízení o přestupku nevyslechl obviněným navržené svědky,
protože skutečnosti, jež měly výpovědi těchto svědků prokázat, nebyly rozhodné pro posouzení
dané věci. Správní orgán ve zmiňované věci ovšem neodmítl uvedené důkazní návrhy
obviněného proto, že by je předběžně posoudil jako účelové či nevěrohodné.
Vzhledem k uvedenému je zřejmé, že krajský soud nepochybil, když zrušil žalobou
napadené rozhodnutí pro podstatné porušení ustanovení o řízení před správním orgánem, jež
mohlo mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé.
Druhou stížní námitku tedy Nejvyšší správní soud neshledal důvodnou.
Konečně třetí stížní námitka se vztahuje k druhému výroku kasační stížností napadeného
rozsudku, tj. k výroku o nákladech řízení. Stěžovatel namítá, že podání žalobce ze dne 30. 7. 2009
označené jako „sdělení k výzvě Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. 7. 2009 a vyjádření ke stanovisku
žalovaného ze dne 2. 7. 2009“ není úkonem právní služby ve smyslu §11 odst. 1 písm. d)
advokátního tarifu, a krajský soud proto dle názoru stěžovatele pochybil, když žalobci přiznal
náhradu nákladů na toto podání vynaložených.
Ze správního spisu Nejvyšší správní soud konstatuje, že vedle zmíněného podání ze dne
30. 7. 2009 bylo krajskému soudu dne 25. 8. 2009 doručeno jiné podání, ve kterém žalobce
na podporu své žalobní argumentace poukázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
22. 1. 2009, č. j. 1 As 96/2008 - 115, jenž byl v té době aktuálně publikován ve Sbírce rozhodnutí
Nejvyššího správního soudu. Podle názoru Nejvyššího správního soudu lze na zmíněná dvě
podání nahlížet jako na jeden úkon právní služby. Krajský soud tudíž nepochybil, když žalobci
přiznal náhradu nákladů řízení sestávající z odměny advokáta za převzetí a přípravu věci
a za sepsání žaloby, a dále také z odměny advokáta za další úkon právní služby, konkrétně
vyjádření ve věci, a z paušální náhrady hotových výdajů vynaložených na tyto úkony právní
služby.
Ani třetí stížní námitku tedy Nejvyšší správní soud neshledal důvodnou.
Jakkoli se tedy Nejvyšší správní soud neztotožnil s krajským soudem v závěru
o nepřezkoumatelnosti žalobou napadeného rozhodnutí, souhlasí naopak s krajským soudem
v tom, že došlo k podstatnému porušení ustanovení o řízení před správním orgánem, které
mohlo mít vliv na zákonnost rozhodnutí správního orgánu o věci samé, přičemž zároveň právě
pro tento důvod krajský soud toto rozhodnutí zrušil. Vzhledem k tomu, že důvody krajského
soudu pro zrušení žalobou napadeného rozhodnutí obstojí v podstatné míře, Nejvyšší správní
soud ve shodě s usnesením svého rozšířeného senátu ze dne 14. 4. 2009, č. j. 8 Afs 15/2007 - 75,
publikovaným pod č. 1865/2009 Sb. NSS, kasační stížnost hodnotil z celkového hlediska jako
nedůvodnou, a proto ji podle §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl s tím, že nesprávné důvody krajského
soudu nahradil svými. Pro správní orgán je tedy závazný právní názor krajského soudu
korigovaný právním názorem Nejvyššího správního soudu. V dalším řízení tedy správní orgány
provedou žalobcem navržené důkazy.
O nákladech řízení o kasační stížnosti Nejvyšší správní soud rozhodl v souladu s §60
odst. 1 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatel neměl ve věci úspěch, žalobce byl naopak
v řízení o kasační stížnosti úspěšný, přísluší mu tedy vůči stěžovateli právo na náhradu nákladů,
které v tomto řízení důvodně vynaložil. Výše náhrady se sestává z odměny advokáta za jeden
úkon právní služby (vyjádření ke kasační stížnosti) ve výši 2100 Kč podle §7, §9 odst. 3 písm. f)
a §11 odst. 1 písm. d) advokátního tarifu, z paušální náhrady hotových výdajů advokáta 300 Kč
podle §13 odst. 3 advokátního tarifu a z DPH ve výši 20% (tj. 480 Kč), celkem tedy 2880 Kč.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 21. ledna 2011
JUDr. Lenka Matyášová, Ph.D.
předsedkyně senátu