ECLI:CZ:NSS:2011:5.AS.9.2011:128
sp. zn. 5 As 9/2011 - 128
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ludmily
Valentové a soudců JUDr. Lenky Matyášové, Ph.D. a JUDr. Jakuba Camrdy, Ph.D. v právní věci
žalobce: JUDr. P. P., proti žalovanému: Ministerstvo spravedlnosti, se sídlem Vyšehradská 12,
Praha 2, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne
28. 6. 2010, č. j. 9 Ca 429/2008 - 72,
takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 28. 6. 2010, č. j. 9 Ca 429/2008 - 72,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Předmětem sporu v posuzované věci jsou otázky vad řízení a zákonnosti rozhodnutí
ministra spravedlnosti o odvolání stěžovatele z funkce soudního exekutora.
Ministr spravedlnosti rozhodnutím ze dne 26. 7. 2007, č. j. 344/2007-PERS-SO/2
odvolal stěžovatele z funkce soudního exekutora Exekutorského úřadu Znojmo dle §15 odst. 2
písm. b) zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech, exekuční činnosti a změně dalších
zákonů (exekuční řád), z důvodu pravomocného odsouzení stěžovatele za úmyslný trestný čin.
Ministr spravedlnosti rozhodl podle §8 písm. a) exekučního řádu, ve spojení s §15 odst. 3
exekučního řádu účinného do 25. 6. 2009 na návrh Exekutorské komory ČR, podaný podle §15
odst. 2 písm. b) exekučního řádu z důvodu ztráty bezúhonnosti stěžovatele, který byl
pravomocně odsouzen za úmyslný trestný čin.
Proti rozhodnutí ministra spravedlnosti o odvolání z funkce soudního exekutora podal
stěžovatel rozklad. Ministr spravedlnosti podaný rozklad rozhodnutím ze dne 17. 10. 2007 podle
§152 odst. 5 písm. b) zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších předpisů,
(dále též „správní řád“), zamítl. K žalobě stěžovatele Městský soud v Praze (dále jen „městský
soud“) původní rozkladové rozhodnutí ze dne 17. 10. 2007 rozsudkem č. j. 9 Ca 359/2007 - 117
ze dne 3. 7. 2008 zrušil pro vadu řízení spočívající v podstatném porušení ustanovení o řízení
majícím vliv na zákonnost rozhodnutí z důvodu nevypořádání se s námitkami stěžovatele jednak
v rámci přípustného rozkladu a jednak v rámci nevedení řízení o rozkladu ani v rozsahu
subsidiárního a částečného použití správního řádu.
V dalším řízení městský soud žalovaného zavázal, aby se zabýval podaným rozkladem
a v rámci zásady dobré správy se vypořádal se všemi procesními námitkami v rozkladu
a s námitkou poukazující na rozdíly v rozhodování žalovaného v podobných či shodných
případech i s přihlédnutím ke konkretizaci námitky v doplněném podání žaloby.
V novém rozhodnutí č. j. 4/07-Rk ze dne 18. 11. 2008 ministr spravedlnosti rozklad
stěžovatele opět zamítl a potvrdil rozhodnutí ministra spravedlnosti o odvolání stěžovatele jako
soudního exekutora z funkce. Stěžovatel uvedené rozhodnutí opět napadl žalobou.
Městský soud žalobu stěžovatele rozsudkem č. j. 9 Ca 429/2008 - 72 ze dne 28. 6. 2010
zamítl, když dospěl k závěru, že nejsou dány důvody pro vyslovení nicotnosti rozhodnutí ministra
o odvolání stěžovatele z funkce soudního exekutora jako rozhodnutí správního orgánu I. stupně,
ani pro zrušení rozkladového rozhodnutí ministra pro nezákonnost či vady řízení.
Proti rozsudku městského soudu podal stěžovatel včasnou kasační stížnost z důvodu
nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právních otázek městským soudem
v předcházejícím řízení ve smyslu §103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu
správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), dále ve smyslu §103 odst. 1 písm. b)
s. ř. s. z důvodu vady řízení spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán
v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech nebo je s nimi v rozporu, nebo že při
jejím zjišťování byl porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým
způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou vadu soud, který
ve věci rozhodoval, napadené rozhodnutí správního orgánu měl zrušit, za takovou vadu řízení
se považuje i nepřezkoumatelnost rozhodnutí správního orgánu pro nesrozumitelnost a z důvodu
nepřezkoumatelnosti rozsudku městského soudu spočívající v jiné vadě řízení před soudem,
mohla-li mít taková vada za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé ve smyslu §103 odst. 1
písm. d) s. ř. s.
Za nesprávně posouzené právní otázky stěžovatel označil posouzení otázky Ústavou
zaručené rovnosti s pravomocně odsouzenými a neodvolanými exekutory, veškerá porušení práv
účastníka řízení z důvodu absence správního řízení, marné uplynutí měsíční lhůty k odvolání
stěžovatele z funkce soudního exekutora, nevydání rozhodnutí ve smyslu správního řádu
a nicotnost prvoinstančního rozhodnutí ministra spravedlnosti i rozhodnutí o rozkladu.
Pochybení ve smyslu §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. stěžovatel spatřuje v tom, že městský
soud nezrušil rozhodnutí žalovaného o rozkladu i rozhodnutí žalovaného o odvolání stěžovatele
z funkce soudního exekutora pro neodstranitelné vady řízení spočívající v absenci postupu podle
správního řádu po celé řízení vedené žalovaným. Podle stěžovatele jsou procesními vadami, které
mohly mít vliv na nezákonnost typicky vady, jimiž účastníku byla zcela nebo i částečně odňata
možnost se hájit, neboť nelze zpravidla předjímat, zda by dokazování a zjištěný skutkový stav
vedly k totožnému výslednému rozhodnutí.
Nepřezkoumatelnost rozsudku městského soudu spočívající v jiné vadě řízení před
soudem, mohla-li mít taková vada za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé, stěžovatel
zřejmě spatřuje v namítaném nevypořádání se se všemi žalobními námitkami městským soudem.
Stěžovatel navrhuje, aby Nejvyšší správní soud rozsudek městského soudu zrušil a věc
mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti stěžovatele uvedl, že rozsudek městského
soudu považuje za věcně správný a nesouhlasí s tvrzením stěžovatele, že se soud nevypořádal
konformním způsobem se všemi námitkami stěžovatele.
K věci žalovaný uvádí, že návrh Exekutorské komory ČR obdržel dne 16. 7. 2007
a rozhodnutí vydal ve stanovené jednoměsíční lhůtě, jak ukládá §15 odst. 3 exekučního řádu.
Rozhodnutí ze dne 26. 7. 2007 bylo k poštovní přepravě předáno dne 31. 7. 2007 a stěžovateli
doručeno po opakovaných pokusech dne 5. 9. 2007 prostřednictvím Exekutorské komory ČR.
Po zrušení původního rozhodnutí o rozkladu a vrácení věci rozsudkem městského soudu
č. j. 9 Ca 359/2007 - 117 ze dne 3. 7. 2008 žalovanému k dalšímu řízení s tím, aby se zabýval
podaným rozkladem, byl rozhodnutím ze dne 18. 11. 2008 podle §152 odst. 5 písm. b) zákona
č. 500/2004 Sb., správního řádu (dále též „správní řád“), ve smyslu §90 odst. 5 věty první
správního řádu, rozklad doručený stěžovatelem Ministerstvu spravedlnosti dne 31. 8. 2007
a doplněný dne 6. 9. 2007 jako nedůvodný zamítnut a napadené rozhodnutí o odvolání
stěžovatele z funkce soudního exekutora potvrzeno. V rámci zásady dobré správy se žalovaný
v intencích rozsudku městského soudu vypořádal se všemi procesními námitkami rozkladu
a rovněž s námitkou poukazující na rozdíly v rozhodování žalovaného v podobných či shodných
případech i s přihlédnutím ke konkretizaci těchto námitek uvedených stěžovatelem v doplnění
žaloby ze dne 27. 4. 2008.
Stěžovatel byl rozsudkem Okresního soudu ve Znojmě sp. zn. 17 T 174/2005 ze dne
23. 10. 2006 ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 3. 5. 2007 pravomocně
odsouzen za úmyslný trestný čin. Zákonná podmínka založila materiální právní důvod k odvolání
z funkce. Ustanovení §15 odst. 3 exekučního řádu ve znění účinném do 25. 6. 2009 zakládalo
ministru spravedlnosti povinnost exekutora odvolat a nedávalo prostor ke správnímu uvážení.
Za irelevantní považuje žalovaný námitku stěžovatele, že mu nebylo oznámeno zahájení
řízení, neboť uvedené řízení lze zahájit i vydáním rozhodnutí. Způsob doručení rozhodnutí
nemohl mít vliv na zákonnost vydaného rozhodnutí o odvolání soudního exekutora z funkce
a na jeho účinky, neboť rozhodnutí se dostalo do rukou stěžovatele, ten se seznámil s jeho
obsahem a následně proti němu podal rozklad. Ministr spravedlnosti byl povinen odvolat
exekutora ve lhůtě jednoho měsíce od doručení návrhu Komorou, tzn. v této lhůtě rozhodnout.
Z dikce zákona nevyplývá a nelze z něj ani dovodit, že v této jednoměsíční lhůtě od doručení
návrhu byl žalovaný povinen rozhodnutí exekutorovi i fakticky doručit.
Žalovaný nepřisvědčuje tvrzení stěžovatele ani ohledně porušení zásady předvídatelnosti,
když v případě soudního exekutora Mgr. J.V. se jednalo o rozhodnutí předchozího ministra
spravedlnosti, na němž se nepodílel a které nemohl ani následně zvrátit. Skutečnost, že předchozí
ministr spravedlnosti nerozhodl o odvolání soudního exekutora Mgr. J.V., je ve vztahu
k zákonnosti vydaného rozhodnutí o odvolání stěžovatele irelevantní. Faktickému odvolání
exekutora Mgr. J.H. zabránila skutečnost, že v souladu s §45a odst. 5 trestního zákona bylo
třeba na tohoto exekutora v mezidobí hledět, jakoby odsouzen nebyl, když uložený trest obecně
prospěšných prací byl vykonán a tudíž pominul zákonný důvod k užití §15 odst. 3 exekučního
řádu. Nejednalo se tak o správní úvahu, ale nebyly splněny podmínky k odvolání z funkce.
Žalovaný ve svém vyjádření také odmítl argumentaci stěžovatele, že jeho rozhodnutí
ze dne 26. 7. 2007 a ze dne 18. 11. 2008 jsou nicotná s odkazem na závěry rozhodnutí
rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu č. j. 6 A 76/2001 - 96 ze dne 22. 7. 2005.
K námitce stěžovatele, že mu nebylo oznámeno zahájení rozkladového řízení s výzvou
k vyjádření, žalovaný uvádí, že jde o jednání poradního orgánu ministra na podkladě účastníkem
řízení podaného rozkladu a tedy není k čemu se vyjadřovat. Vydání tiskové zprávy o odvolání
exekutora z funkce nepokládá žalovaný za neetické jednání správního orgánu, tím méně za důvod
podjatosti.
Žalovaný navrhuje, aby podané kasační stížnosti nebyl odkladný účinek přiznán
a aby kasační stížnost byla zamítnuta.
Stěžovatel podáním ze dne 27. 1. 2011 doplnil svou kasační stížnost o poukaz
na stanoviska publikovaná po podání kasační stížnosti, a to nález Ústavního soudu ČR
č. j. III. ÚS 949/09 ze dne 26. 8. 2010 vyjadřující se i k otázce výkladu zákonné subjektivní lhůty
stanovené správnímu orgánu, nález ÚS č. j. III. ÚS 608/10 ze dne 26. 8. 2010 k otázce výkladu
rovnosti účastníků, veřejného projednání bez zbytečných průtahů a možnosti vyjádřit se ke všem
prováděným důkazům a nález ÚS č. j. I. ÚS 3169/2007 ze dne 13. 1. 2010 k otázce legitimního
očekávání, jakož i povinnosti zabývat se veškerými námitkami účastníka a okolnostmi
konkrétního případu, a na nález ÚS č. j. III. ÚS 495/2002 k otázce výkladu povinnosti ústavně
konformní interpretace a aplikace právních norem, jakož i zákazu libovůle při rozhodování
správních orgánů.
Dalším podáním ze dne 18. 4. 2011 stěžovatel znovu odkázal na nález Ústavního soudu
ze dne 13. 1. 2010, sp. zn. I. ÚS 3169/2007 a v té souvislosti na postup ministra spravedlnosti
v případech exekutorů Mgr. V. a Mgr. H.
Nejvyšší správní soud vázán rozsahem a důvody podané kasační stížností (§109 odst. 2
a 3 s. ř. s.) přezkoumal napadený rozsudek a dospěl k závěru, že kasační stížnost stěžovatele
je důvodná.
K námitce nesprávného právního posouzení
Stěžovatel v kasační stížnosti namítal nesprávné posouzení právních otázek městským
soudem v předcházejícím řízení, a to, že žalovaný vůbec vydal rozhodnutí o jeho odvolání
z funkce exekutora ve smyslu správního řádu a pokud nějaké rozhodnutí vydal, že není nicotné,
a že rozhodnutí stěžovateli doručil, a také, že od doručení návrhu Exekutorské komory ČR
ministrovi spravedlnosti na odvolání stěžovatele z funkce exekutora neuplynula hmotněprávní
měsíční lhůta k jeho odvolání.
Uvedené námitky stěžovatele se prolínají, a proto je třeba posoudit je souhrnně.
Podle §15 odst. 2 písm. b) zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční
činnosti (exekuční řád) ve znění ke dni rozhodnutí z 26. 7. 2007 i ke dni rozhodnutí
z 18. 11. 2008, Komora navrhne ministrovi odvolání exekutora, jestliže byl exekutor pravomocně
odsouzen pro úmyslný trestný čin nebo pro trestný čin spáchaný v souvislosti s exekuční činností.
Podle odst. 3 téhož ustanovení Komora navrhne ministrovi odvolání exekutora podle
odstavce 2 písm. a) do 1 měsíce od doručení žádosti exekutora a podle odstavce 2 písm. b) až f)
do 1 měsíce ode dne, kdy se dozvěděla o rozhodné skutečnosti. Ministr odvolá exekutora
do 1 měsíce od doručení návrhu Komory na odvolání exekutora nebo od doručení žádosti
exekutora o odvolání.
Podle odst. 4 téhož ustanovení pokud Komora v případech uvedených v odstavci 2
nepodá návrh na odvolání exekutora do 1 měsíce, může ministr po uplynutí této lhůty odvolat
exekutora i bez návrhu Komory.
V daném případě Exekutorská komora ČR podala ministru spravedlnosti návrh
na odvolání stěžovatele z funkce exekutora s odůvodněním, že dne 14. 6. 2007 jí bylo Okresním
soudem ve Znojmě oznámeno, že stěžovatel byl odsouzen pravomocně rozsudkem uvedeného
soudu. Tento návrh byl doručen ministru spravedlnosti dne 16. 7. 2007. Ministr spravedlnosti
písemností dne 26. 7. 2007, č. j. 344/2007-PERS-SO/2 odvolal stěžovatele z funkce exekutora
Exekutorského úřadu Znojmo dnem následujícím po doručení tohoto rozhodnutí. Rozhodnutí
je adresováno JUDr. P. P., soudnímu exekutorovi Exekutorského úřadu Znojmo. Z obsahu
správního spisu, který je založen ve spisu městského soudu sp. zn. 9 Ca 429/2008, a obsahuje jen
listiny a doklady ve fotokopii, není zachyceno, jakým způsobem bylo uvedené rozhodnutí
doručováno Exekutorské komoře ČR (zda poštou nebo jiným způsobem), ale vyplývá z něho, že
Exekutorská komora ČR dne 5. 9. 2007 doručila stěžovateli rozhodnutí ministra spravedlnosti
výše uvedené. Svědčí o tom úřední záznam ze dne 5. 9. 2007, podle něhož se na Exekutorskou
komoru ČR dostavil stěžovatel a rozhodnutí ministra spravedlnosti převzal, což mimo něj
podpisem potvrdilo dalších 5 osob, včetně prezidenta Exekutorské komory ČR. Žalovaný
v přezkoumávaném rozhodnutí uvádí, že rozhodnutí bylo vydáno 26. 7. 2007, tedy
v jednoměsíční lhůtě od podání návrhu. V jednoměsíční lhůtě má být rozhodnutí, podle něj,
vydáno, nikoliv také doručeno. Ve vyjádření k žalobě dodal, že rozhodnutí bylo k poštovní
přepravě předáno 31. 7. 2007. Dále tamtéž uvádí, že podle sdělení Exekutorské komory ČR,
jejímž prostřednictvím bylo doručováno, se zásilka vrátila se sdělením, že stěžovatel
je na dovolené. V důsledku toho bylo Exekutorskou komorou ČR doručováno opakovaně
v polovině měsíce srpna 2007 a stěžovateli úspěšně doručeno 5. 9. 2007.
Otázkou použitelnosti správního řádu (zákona č. 500/2004 Sb.) na postup žalovaného
v této věci se již zabýval městský soud ve svém předchozím zrušujícím rozsudku ze dne
3. 7. 2008, č. j. 9 Ca 359/2007 - 117. V tomto rozsudku městský soud použil závěry konstatované
v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 9. 2004, sp. zn. 2 As 19/2004 (které byly
učiněny k předchozímu správnímu řádu - zákonu č. 71/1967 Sb., lze je však v obecné rovině
vztáhnout i na současně účinný správní řád - zákon č. 500/2004 Sb.) že v českém právním
prostředí může být použitelnost správního řádu na řízení vedená podle zvláštních právních
předpisů v jednotlivých případech založena dvojím způsobem.
Prvním je výslovný odkaz na použití správního řádu obsažený přímo ve zvláštním
právním předpise. Podle správního řádu se postupuje v řízeních vedených podle těchto zvláštních
zákonů v rozsahu, ve kterém toto řízení není upraveno zvláštními zákony, resp. nestanoví-li tyto
zvláštní zákony jinak.
Druhým případem založení aplikovatelnosti správního řádu je jeho ustanovení §1 odst. 1
a 2. Dle odst. 1 se správní řád vztahuje na řízení, v němž o právech, právem chráněných zájmech
nebo povinnostech fyzických a právnických osob rozhodují ministerstva, jiné ústřední orgány
státní správy, jiné orgány státní správy a jiné orgány veřejné správy. Jestliže se pak podle
zvláštních zákonů má rozhodovat, tj. přijímat individuální správní akty, se všemi atributy
stanovenými citovaným ustanovením, pak se na toto rozhodování správní řád automaticky
vztahuje, s výjimkou případů, kdy zvláštní zákon stanoví něco jiného, tj. pokud výslovně zcela
či zčásti použití správního řádu vylučuje. Platí tedy zásada, že zvláštní zákony musejí obsahovat
výslovné ustanovení o vyloučení aplikace správního řádu v případech, kdy jejich úprava
rozhodování naplňuje všechny znaky uvedené v ustanovení §1 správního řádu (a pokud nejde
o věci uvedené v ustanovení §2 správního řádu), je-li jejich cílem, aby obecnou právní úpravu
správního řízení nebylo možné pro určitá rozhodování použít. Správní řád má, v případech, kdy
má rozhodování charakter ve smyslu jeho ustanovení §1, obecnou podpůrnou (subsidiární)
platnost a jeho ustanovení se tak použijí tehdy, nestanoví-li zvláštní zákon něco jiného.
Městský soud v rozsudku ze dne 3. 7. 2008, č. j. 9 Ca 359/2007 - 117 dospěl k závěru,
že exekuční řád svěřuje ministrovi spravedlnosti jako správnímu orgánu pravomoc rozhodovat
ve smyslu ustanovení §1 odst. 1 správního řádu a přitom neobsahuje žádné ustanovení, které
by použití správního řádu vylučovalo. Proto i rozhodování o odvolání z funkce soudního
exekutora se uskutečňuje ve správním řízení, které se řídí pravidly upravenými ve správním řádu.
Vzhledem k tomu, že exekuční řád nestanoví jakékoliv podrobnosti tohoto správního řízení,
použije se na řízení o odvolání exekutora správní řád v rozsahu těch ustanovení, která nejsou
z povahy věci vyloučena.
S tímto závěrem městského soudu Nejvyšší správní soud souhlasí. Žalovaný měl v řízení
postupovat podle správního řádu, zákona č. 500/2004 Sb.
Městský soud dále k otázce vydání rozhodnutí o odvolání stěžovatele z funkce exekutora
v zákonné jednoměsíční lhůtě od doručení návrhu Komory na odvolání exekutora konstatoval,
že současná judikatura správních soudů po předložení sporné otázky okamžiku vydání
rozhodnutí rozšířenému senátu (usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 4. 2009,
č. j. 4 As 55/2007 - 84) zastává názor, že správní orgán vydal rozhodnutí, pokud příslušné
písemnosti určené žadateli předal ve stanovené zákonné lhůtě alespoň k doručení. V uvedené věci
se však rozšířený senát zabýval správním rozhodnutím, kterým bylo zamítnuto odvolání žalobce
podle §60 zák. č. 71/1967 Sb., správního řádu, proti fiktivnímu rozhodnutí Policejního prezídia
Policie České republiky o neposkytnutí informací podle zák. č. 106/1999 Sb., o svobodném
přístupu k informacím. Rozšířený senát tedy řešil otázku vyplývající z právní úpravy správního
řízení před 1. 1. 2006, před účinností správního řádu, zákona č. 500/2004 Sb. V dané věci však
přicházel v úvahu postup podle zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu. Protože v citovaném
rozsudku rozšířený senát dospěl k řešení podle zákona č. 71/1967 Sb., které je v souladu s nyní
výslovně uvedenou úpravou ve správním řádu – zákonu č. 500/2004 Sb., lze výše uvedený závěr
městského soudu v obecné rovině, že správní orgán vydal rozhodnutí, pokud příslušné
písemnosti určené žadateli předal ve stanovené zákonné lhůtě alespoň k doručení, považovat
za správný.
Podle stěžovatele městský soud nesprávně přisvědčil žalovanému, že hmotněprávní lhůtu
jednoho měsíce od doručení návrhu Komory na odvolání exekutora dodržel tím, že zaslal
rozhodnutí o odvolání z funkce Exekutorské komoře ČR dne 31. 7. 2007 s pokynem,
aby jej předala adresátovi, tedy v rozporu s předepsaným způsobem doručování ve smyslu
ustanovení §19 správního řádu.
Správní řád podle stěžovatele spojuje právní skutečnost vydání rozhodnutí, které
je zároveň určující pro dodržení hmotněprávní lhůty k vydání rozhodnutí o odvolání exekutora,
jedině s jedním ze způsobů doručování podle §19 a násl. správního řádu způsobem podle §72
odst. 1 správního řádu, tj. oznámením rozhodnutí účastníkovi řízení doručením stejnopisu
písemného vyhotovení do vlastních rukou účastníka. Z důvodu, že žalovaný nepředal rozhodnutí
o odvolání exekutora k doručení za podmínek definovaných správním řádem ve lhůtě jednoho
měsíce od doručení návrhu na odvolání Komorou, považuje stěžovatel obě rozhodnutí
za neúčinné právní úkony, které jsou svým charakterem nicotné.
Podle §71 odst. 1 správního řádu správní orgán je povinen vydat rozhodnutí
bez zbytečného odkladu. Ustanovení §16 odst. 3 exekučního řádu stanovilo, že ministr odvolá
exekutora do 1 měsíce od doručení návrhu Komory na odvolání exekutora nebo od doručení
žádosti exekutora o odvolání. Použitý výraz „odvolá“ je třeba vyložit tak, že o odvolání
exekutora rozhodne, vydá rozhodnutí.
Podle §71 odst. 2 písm. a) správního řádu vydáním rozhodnutí se rozumí předání
stejnopisu písemného vyhotovení rozhodnutí k doručení podle §19, popřípadě jiný úkon k jeho
doručení, provádí-li je správní orgán sám; na písemnosti nebo poštovní zásilce se tato skutečnost
vyznačí slovy: „Vypraveno dne:“
V §19 správního řádu je obsaženo společné ustanovení o doručování. Podle jeho
odstavce 1 písemnost doručuje správní orgán, který ji vyhotovil. Může tak učinit sám; v zákonem
stanovených případech může písemnost doručit prostřednictvím obecního úřadu, jemu naroveň
postaveného správního orgánu nebo prostřednictvím policejního orgánu příslušného podle místa
doručení; je-li k řízení příslušný orgán obce, může písemnost doručit prostřednictvím obecní
policie. Podle jeho odstavce 2 písemnost lze doručit také prostřednictvím provozovatele
poštovních služeb. V §20 upravuje správní řád doručování fyzickým osobám. Podle jeho
odstavce 1 fyzické osobě se písemnost doručuje na adresu pro doručování (§19 odst. 3),
na adresu jejího trvalého pobytu, ve věcech podnikání do místa podnikání, nebo při doručování
prostřednictvím veřejné datové sítě na její elektronickou adresu; fyzické osobě lze však doručit,
kdekoli bude zastižena. Exekutorská komora ČR není uvedena v §19 jako orgán, jehož
prostřednictvím by mohl správní orgán písemnost doručit. Taková skutečnost nevyplývá ani
z exekučního řádu. Žalovaný sám tvrdí, že rozhodnutí o odvolání stěžovatele z funkce exekutora
předal dne 31. 7. 2007 k poštovní přepravě k doručení Exekutorské komoře ČR, aby jeho
rozhodnutí doručila stěžovateli, což Exekutorská komora ČR dne 5. 9. 2007 učinila.
Podle názoru Nejvyššího správního soudu správní řád neumožňuje správním orgánům
doručovat své písemnosti jakýmkoliv způsobem, ale jen způsoby jím stanovenými. Jen v případě,
že správní orgán postupuje při doručování správním řádem stanoveným způsobem, tedy podle
§19 správního řádu, tento zákon stanoví, že vydáním rozhodnutí se rozumí předání stejnopisu
písemného vyhotovení rozhodnutí k doručení.Tento závěr vyplývá z §71 odst. 2 písm. a)
správního řádu.
Závěr městského soudu, že v posuzované věci bylo rozhodnutí o odvolání stěžovatele
z funkce exekutora dáno k poštovní přepravě dne 31. 7. 2007, přičemž tento den městský soud
považoval za den vydání rozhodnutí o odvolání stěžovatele z funkce exekutora, není v souladu
s výše citovanými ustanoveními §71 odst. 2 písm. a) a §19 správního řádu. Žalovaný své
rozhodnutí ze dne 26. 7. 2007 nedoručoval stěžovateli sám ani prostřednictvím provozovatele
poštovních služeb, respektive postupem podle §19 správního řádu, ale rozhodnutí zaslal
Exekutorské komoře ČR, aby ho stěžovateli doručila. Z dosud provedeného dokazování
nevyplývá, zda Exekutorská komora ČR rozhodnutí žalovaného doručovala stěžovateli např.
prostřednictvím provozovatele poštovních služeb, protože pokud by tomu tak bylo, mohlo
by být vycházeno i z data odevzdání rozhodnutí žalovaného Exekutorskou komorou ČR
k doručení stěžovateli prostřednictvím provozovatele poštovních služeb. Pokud by však
Exekutorská komora ČR rozhodnutí žalovaného nedoručovala výše uvedeným způsobem, ale
stěžovatele vyzývala, aby se k ní dostavil a rozhodnutí u ní přijal, pak by bylo možné vycházet
z toho, že v daném případě doba vydání rozhodnutí žalovaného i jeho doručení splynula
a to dne 5. 9. 2007. Převzetí rozhodnutí žalovaného uvedeného dne nepopírá ani stěžovatel.
Stěžovatel mohl dne 5. 9. 2007 zjistit jeho obsah a jeho vliv na jím dosud vykonávanou funkci
soudního exekutora.
Městský soud v přezkoumávaném rozsudku nepřisvědčil žalovanému, že rozhodnutí
o odvolání z funkce soudního exekutora nemusel doručovat podle správního řádu, ale dospěl
k závěru, že žalovaným zvolený způsob doručení v dané věci dosáhl svého účelu a striktní
nedodržení postupu podle výše citovaných ustanovení správního řádu nemůže znamenat,
že rozhodnutí nebylo vydáno a že nebylo doručeno. S tímto závěrem městského soudu Nejvyšší
správní soud souhlasí.
Pokud však městský soud dospěl k závěru, že v posuzované věci bylo rozhodnutí
o odvolání z funkce dáno k poštovní přepravě dne 31. 7. 2007, tj. v zákonné jednoměsíční lhůtě
od doručení návrhu Komory na odvolání exekutora, který byl ministrovi spravedlnosti doručen
dne 16. 7. 2007, a proto je třeba rozhodnutí žalovaného považovat za vydané v zákonné
jednoměsíční lhůtě, pak s tímto jeho závěrem Nejvyšší správní soud nesouhlasí. Zda bylo
rozhodnutí žalovaného vydáno v zákonem stanovené jednoměsíční lhůtě pak souvisí s další
právní otázkou, a to, jaký charakter měla tato lhůta stanovená v §15 odst. 3 exekučního řádu.
Městský soud v napadeném rozsudku připustil, že žalovaný se ve svém rozhodnutí
charakterem zákonné jednoměsíční lhůty stanovené v §15 odst. 3 exekučního řádu nezabýval
(zda jde o lhůtu prekluzivní nebo pořádkovou), nicméně nedostatek tohoto právního posouzení
neměl, podle něj, vliv na zákonnost rozhodnutí, protože v zákonem stanovené lhůtě rozhodnutí
vydal. Sám městský soud se charakterem jednoměsíční lhůty stanovené v §15 odst. 3 exekučního
řádu rovněž nezabýval, protože i on měl za to, že před jejím uplynutím žalovaný rozhodnutí
ze dne 26. 7. 2007 předal k doručení dne 31. 7. 2007. Na námitku stěžovatele uplatněnou
ve správním i soudním řízení, že lhůta jednoho měsíce stanovená v §15 odst. 3 exekučního řádu
je lhůtou prekluzivní (a že tato lhůta v daném případě marně uplynula), tak neodpověděl ani
žalovaný, ani městský soud. Nejvyšší správní soud má přitom za to, že vzhledem
ke svému závěru, že datum 31. 7. 2007 nelze považovat za den vydání rozhodnutí žalovaného
ze 26. 7. 2007 podle §71 odst. 2 písm. a) správního řádu, přičemž není zjištěno, jakým
způsobem doručovala Exekutorská komora ČR poté, co jí žádost žalovaného o doručení jeho
rozhodnutí ze dne 26. 7. 2007 stěžovateli byla doručena, viz výše, může mít posouzení charakteru
jednoměsíční lhůty stanovené v §15 odst. 3 exekučního řádu, značný význam. Zatím je jisté
jen to, že rozhodnutí žalovaného se dostalo do osobní sféry stěžovatele nejpozději dne 5. 9. 2007,
když převzetí – oznámení rozhodnutí uvedeného dne nepopírá ani stěžovatel. Pokud by tedy
nebylo prokázáno, že ještě před tímto dnem 5. 9. 2007 Exekutorská komora ČR předala
k doručení citované rozhodnutí žalovaného stěžovateli, pak by za den vydání a oznámení
rozhodnutí musel být považován den 5. 9. 2007, což by bylo po uplynutí zákonné jednoměsíční
lhůty. Pak by ovšem muselo být posouzeno, zda a jaký vliv má uplynutí zákonné lhůty na právní
věc účastníků. Jinými slovy zda jde o lhůtu prekluzivní, nebo pořádkovou.
Z důvodů výše uvedených proto Nejvyšší správní soud shledal důvodnou kasační
námitku nesprávného právního posouzení podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
Porušení ustanovení o řízení v důsledku toho, že žalovaný nepostupoval podle správního řádu
Jako další stížní bod stěžovatel v kasační stížnosti namítá vadu řízení spočívající v tom,
že při zjišťování skutkové podstaty byl porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním
orgánem takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou
vadu měl městský soud napadené rozhodnutí správního orgánu zrušit.
Výše uvedený kasační důvod ve smyslu ustanovení §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. stěžovatel
spatřuje v tom, že městský soud nezrušil rozhodnutí žalovaného o rozkladu i rozhodnutí
žalovaného o odvolání stěžovatele z funkce soudního exekutora pro neodstranitelné vady řízení
spočívající v absenci postupu podle správního řádu po celé řízení vedené žalovaným. Podle
stěžovatele jsou procesními vadami, které mohly mít vliv na nezákonnost, typicky vady, jimiž
účastníku byla zcela nebo i částečně odňata možnost se hájit, neboť nelze zpravidla předjímat,
zda by dokazování a zjištěný skutkový stav vedly k totožnému výslednému rozhodnutí.
Za zásadní procesní vady s vlivem na zákonnost rozhodnutí stěžovatel považuje upření práva
vyjádřit se k zahájenému správnímu řízení, seznámit se s podklady pro rozhodnutí a navrhovat
důkazy jak ve správním řízení 1. stupně, tak ve dvou rozkladových řízeních.
Městský soud podle stěžovatele pochybil, když z výše uvedených skutečností nevyvodil
pro žalovaného negativní závěr.
Stěžovatel svou argumentaci podpořil i poukazem na rozhodnutí Nejvyššího správního
soudu uveřejněné ve Sbírce rozhodnutí a stanovisek NSS pod č. 430/2005, dle kterého „za vady
řízení dle §76 odst. 1 písm. c) s. ř. s. lze považovat situaci, kdy byl ve správním řízení porušen celý soubor
procesních práv účastníka řízení, v důsledku čehož řádný proces fakticky absentoval. Za těchto okolností nebylo
třeba zkoumat, zda porušení každého jednotlivého procesního práva stěžovatele ve správním řízení samo o sobě
mělo následek předvídaný v cit. ustanovení.“
V rozsudku ze dne 22. 9. 2004, sp. zn. 2 As 19/2004 Nejvyšší správní soud však
posuzoval právně i skutkově odlišnou situaci od nyní posuzované věci, a to rozhodování
správního orgánu o pozastavení výkonu exekutorského úřadu na základě správní úvahy. Žalovaný
při rozhodování o odvolání stěžovatele z funkce soudního exekutora nebyl vázán možností
správního uvážení, zda stěžovatele odvolá či nikoliv, nýbrž oprávněním a zároveň povinností
stěžovatele odvolat, nastala-li právní skutečnost předpokládaná v ustanovení §15 odst. 2 písm. b)
exekučního řádu. Použití citované judikatury jako podpůrného argumentu ve skutkově a právně
odlišném případu shledává Nejvyšší správní soud nepřiléhajícím. Citované závěry z důvodu
skutkové a právní odlišnosti nelze vztáhnout jako obecné interpretační vodítko i na rozhodovaný
případ.
Nejvyšší správní soud k výše uplatněnému kasačnímu důvodu ve smyslu ustanovení §103
odst. 1 písm. b) s. ř. s. uvádí následující :
Stěžovatel byl rozsudkem Okresního soudu ve Znojmě sp. zn. 17 T 174/2005 ze dne
23. 10. 2006 ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně sp. zn. 9 To 50/2007 ze dne
3. 5. 2007 pravomocně odsouzen za úmyslný trestný čin.
Ministr spravedlnosti rozhodnutím ze dne 26. 7. 2007, č. j. 344/2007-PERS-SO/2
odvolal stěžovatele z funkce soudního exekutora podle ustanovení §8 písm. a) exekučního řádu,
ve spojení s ustanovením §15 odst. 3 exekučního řádu účinného do 25. 6. 2009 na návrh
Exekutorské komory ČR podaný podle ustanovení §15 odst. 2 písm. b) exekučního řádu
z důvodu ztráty bezúhonnosti stěžovatele, který byl pravomocně odsouzen za úmyslný trestný
čin.
Proti rozhodnutí ministra spravedlnosti podal stěžovatel rozklad. Žalovaný rozklad
stěžovatele zamítl jako nepřípustný podle ustanovení §152 odst. 5 písm. b) správního řádu
s odůvodněním, že na postup při rozhodování o odvolání soudního exekutora z funkce
se správní řád nevztahuje, neboť tento postup se řídí zvláštním zákonem.
Uvedené rozkladové rozhodnutí č. j. 4/07-Rk ze dne 17. 10. 2007 bylo k žalobě
stěžovatele zrušeno rozsudkem městského soudu č. j. 9 Ca 359/2007 - 117 ze dne 3. 7. 2008.
Městský soud původní rozkladové rozhodnutí zrušil pro vadu řízení spočívající v podstatném
porušení ustanovení o řízení majícím vliv na zákonnost rozhodnutí z důvodu nevypořádání
se s námitkami stěžovatele jednak v rámci přípustného rozkladu a jednak v rámci nevedení řízení
o rozkladu ani v rozsahu subsidiárního a částečného použití správního řádu.
Podle názoru městského soudu rozsah procesních práv odvolávaného exekutora by měl
být obecně omezen na stanovisko k podanému návrhu Exekutorské komory ČR potvrzující
či vyvracející zjištění, že byl exekutor odsouzen pro úmyslný trestný čin a že zde neexistují
okolnosti bránící pohlížet na něj, jakoby odsouzen nebyl a dále na zachování procesních práv
při doručování a vydávání rozhodnutí.
Neseznámení stěžovatele s návrhem na jeho odvolání z funkce a neseznámení s podklady
správního řízení v posuzované věci podle městského soudu nezakládalo takovou vadu řízení,
která by byla způsobilá překlenout stěžejní materiální důvod, a to pravomocné odsouzení
stěžovatele pro trestný čin jako zákonem kvalifikovaný důvod pro jeho odvolání z funkce
soudního exekutora. Městský soud přihlédl i k tomu, že stěžovatel v průběhu řízení o rozkladu,
ani v řízení před soudem, žádnou okolnost, která by bránila nepřihlížet k důvodu jeho odvolání
z funkce nenamítal. Snažil se pouze docílit zvrácení svého pravomocného odsouzení podáním
dovolání a ústavní stížnosti, což byly prostředky, k nimž soud nemohl v řízení o žalobě
přihlédnout.
Městský soud tak v napadeném rozhodnutí dospěl k závěru, že přestože v řízení
o odvolání stěžovatele z funkce exekutora správní orgán pochybil, když stěžovatele neseznámil
s návrhem na jeho odvolání a podklady pro rozhodnutí, tato vada řízení v konkrétním případě
nemohla mít s ohledem na uplatněnou argumentaci stěžovatele vliv na zákonnost správního
rozhodnutí.
Nejvyšší správní soud nemohl přisvědčit tvrzení stěžovatele ohledně absence postupu
podle správního řádu po celé řízení vedené žalovaným. Správní orgán v řízení o odvolání
exekutora z funkce vycházel z pravomocného odsouzení stěžovatele za úmyslný trestný čin
a z návrhu Exekutorské komory ČR na odvolání stěžovatele z funkce exekutora a rozhodnutí
o odvolání z funkce exekutora prostřednictvím Exekutorské komory ČR stěžovateli doručil.
Po zrušení původního rozkladového rozhodnutí městským soudem se žalovaný v dalším řízení již
zabýval podaným rozkladem a vypořádal se s procesními námitkami rozkladu i s námitkou
poukazující na rozdíly žalovaného v rozhodování v podobných či shodných případech. Žalovaný
tak v novém řízení o rozkladu aplikoval správní řád v rozsahu těch ustanovení, která nejsou
z povahy věci vyloučena. Ke stěžovatelem namítanému neoznámení zahájení nového
rozkladového řízení žalovaným stěžovateli, zdejší soud uvádí, že řízení zahajované na návrh
je zahájeno dnem, kdy je návrh doručen věcně a místně příslušnému správnímu orgánu. Řízení
o rozkladu bylo zahajováno na návrh stěžovatele nikoliv z moci úřední.
Ve sporné právní otázce vlivu vad řízení na zákonnost rozhodnutí o odvolání stěžovatele
z funkce se Nejvyšší správní soud ztotožnil se závěry učiněnými městským soudem
v předcházejícím řízení. Vady řízení jsou v rámci soudního řízení relevantní pouze pokud jde
o tzv. vady podstatné, tj. pokud porušení procesního práva mohlo mít vliv na zákonnost
rozhodnutí. Stěžovatelem namítané procesní vady v řízení o odvolání z funkce exekutora
spočívající v upření práva vyjádřit se k zahájenému správnímu řízení, seznámit se s podklady
pro rozhodnutí a navrhovat důkazy, nemohly mít v posuzované věci vliv na zákonnost
rozhodnutí žalovaného.
S ohledem na podklady pro rozhodnutí o odvolání stěžovatele z funkce exekutora
v posuzované věci (pravomocné rozhodnutí o odsouzení stěžovatele za úmyslný trestný čin,
návrh Exekutorské komory ČR na odvolání exekutora) a argumentaci stěžovatele, který
by ve vyjádření k oznámení o zahájení řízení argumentoval tím, že nebyli odvoláni dva další
pravomocně odsouzení exekutoři a dále zmanipulováním trestního řízení v jeho věci s cílem
dosažení jeho odvolání z funkce exekutora, lze konstatovat, že ani oznámení zahájení řízení
stěžovateli a seznámení stěžovatele s podklady pro rozhodnutí, by nevedly k odlišnému
výslednému rozhodnutí. Ani jeden ze dvou stěžovatelem uvedených důvodů nemohl mít
v posuzované věci vliv na zákonnost rozhodnutí o odvolání stěžovatele z funkce exekutora.
V posouzení námitky, že nebyli odvoláni dva další pravomocně odsouzení exekutoři
se Nejvyšší správní soud ztotožnil se závěrem městského soudu, že v dané věci námitky ohledně
odvolávání dalších dvou exekutorů nemohly vyvrátit aplikaci ustanovení §15 odst. 3 ve spojení
s §15 odst. 2 písm. b) exekučního řádu na případ stěžovatele. Skutečnost, že nedošlo k odvolání
dvou dalších pravomocně odsouzených exekutorů, nevedla k vytvoření ustálené správní praxe
a nemohla tak mít, vzhledem k naplnění procesních i materiálních důvodů pro odvolání
stěžovatele, vliv na zákonnost rozhodnutí o odvolání stěžovatele z funkce exekutora.
Za oprávněné očekávání nelze považovat očekávání stěžovatele, že nebude odvolán z funkce
soudního exekutora, přestože jsou naplněny procesní i materiální důvody jeho odvolání z funkce
jen z toho důvodu, že v jiných případech žalovaný podle tvrzení stěžovatele pochybil.
K otázce údajného zmanipulování trestního řízení by žalovaný správní orgán nemohl
v posuzované věci přihlédnout, neboť podle ustanovení §57 odst. 1 písm. c) správního řádu
si správní orgán nemůže učinit úsudek o tom, zda byl spáchán trestný čin a kdo za něj odpovídá.
Žalovaný správní orgán musel vycházet z rozsudku Okresního soudu ve Znojmě
sp. zn. 17 T 174/2005 ze dne 23. 10. 2006 ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně
ze dne 3. 5. 2007, kterými byl stěžovatel pravomocně odsouzen za úmyslný trestný čin.
Stejně tak podle ustanovení §52 odst. 2 s. ř. s. je i soud vázán rozhodnutím soudů o tom,
že byl spáchán trestný čin a kdo jej spáchal, jakož i rozhodnutím soudu o osobním stavu.
O jiných otázkách si soud učiní úsudek sám; je-li tu však rozhodnutí o nich, soud z něj vychází.
Stěžovatel ani v řízení o rozkladu u žalovaného správního orgánu, ani v následných
soudních řízeních také nenavrhl důkazy, které by mohly vést k odlišnému výslednému
rozhodnutí. Kasační námitka stěžovatele tak nemohla být shledána důvodnou.
Porušení zásady předvídatelnosti soudního rozhodování
Porušení zásady předvídatelnosti soudního rozhodnutí stěžovatel shledává v tom,
že městský soud v napadeném rozsudku rozhodl opačně než v řízení o žalobě ve věci
sp. zn. 9 Ca 359/2007 za situace, kdy se věc vůbec skutkově ani procesně nezměnila a kdy
žalovaný nenapravil v novém rozkladovém řízení nezákonnosti a vady řízení vytknuté
mu soudem v rozsudku č. j. 9 Ca 359/2007 - 117 ze dne 3. 7. 2008.
Rozhodnutí městského soudu odlišné od předchozího rozhodnutí je podle stěžovatele
možné, jen při změně relevantních skutkových okolností rozhodných pro aplikaci právní normy.
Na soudu leží požadavek snést dostatečně a přesvědčivě argumenty pro správnost jeho právního
názoru obecně, natož při změněném rozsudku. Ústavní pořádek chrání důvěru adresáta
rozhodnutí v to, že k němu bude soud přistupovat ve svých budoucích rozhodnutích
konzistentně s tím, jak o něm rozhodoval v minulosti. Městský soud se dopustil jurisdikční
libovůle tím, že stejný senát posoudil skutkově i procesně nezměněnou situaci odlišně,
bez odůvodnění změny rozhodnutí.
Nejvyšší správní soud neshledal námitku tvrzeného porušení zásady předvídatelnosti
soudního rozhodování důvodnou. Tvrzení stěžovatele, že městský soud v napadeném rozsudku
rozhodl opačně za situace, kdy se věc vůbec skutkově ani procesně nezměnila je nesprávné.
Městský soud v řízení o žalobě ve věci sp. zn. 9 Ca 359/2007 přezkoumával vady řízení
a zákonnost rozhodnutí o rozkladu ministra spravedlnosti č. j. 4/07-Rk ze dne 17. 10. 2007 a toto
rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení.
Zatímco v řízení o žalobě ve věci sp. zn. 9 Ca 429/2008 bylo napadeno a přezkoumáváno
řízení a rozhodnutí o rozkladu ministra spravedlnosti č. j. 4/07-Rk ze dne 18. 11. 2008,
předmětem přezkumu ve věci sp. zn. 9 Ca 429/2008 tak již byla zákonnost jiného rozhodnutí
respektive vady jiného řízení než ve věci sp. zn. 9 Ca 359/2007. Chybný je tak názor stěžovatele o
nezměněné skutkové a procesní situaci.
Nerespektování závazného právního názoru
Stěžovatel městskému soudu taktéž vytýká, že v rámci projednávání nové žaloby byl
povinen zkoumat, zda byl jeho předešlý závěr správním orgánem respektován, přičemž
z rozsudku musí jednoznačně vyplývat v čem a proč nebyl závěr soudu respektován a jaké z toho
soud vyvodil důsledky. Stěžovatel v kasační stížnosti nerespektování závěrů městského soudu
žalovaným správním orgánem nekonkretizoval.
Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti konstatoval, že se v rámci zásady dobré
správy v intencích rozsudku městského soudu vypořádal se všemi procesními námitkami
rozkladu a rovněž s námitkou poukazující na rozdíly v rozhodování žalovaného v podobných
či shodných případech i s přihlédnutím ke konkretizaci těchto námitek uvedených stěžovatelem
v doplnění žaloby ze dne 27. 4. 2008.
Městský soud v řízení o žalobě ve věci sp. zn. 9 Ca 359/2007 žalovaného zavázal,
aby se v dalším řízení zabýval podaným rozkladem, v rámci zásady dobré správy se vypořádal
se všemi procesními námitkami rozkladu, v námitce poukazující na rozdíly v rozhodování
žalovaného v podobných či shodných případech i s přihlédnutím ke konkretizaci námitek
v doplněném podání žaloby.
Městský soud v nyní napadeném a přezkoumávaném rozsudku konstatoval, že žalovaný
se na základě závěrů městského soudu v novém rozhodnutí vypořádával s námitkami uvedenými
v rozkladu žalobce, a to konkrétně s námitkou aplikace správního řádu na postup ministra
při odvolání exekutora, námitkou poukazující na rozdíly v rozhodování ministra v podobných
či shodných případech, námitkou absence úpravy výkonu funkce exekutora pro případ zrušení
pravomocného odsuzujícího rozhodnutí a námitkou nedostatku poučení o možnosti podat
opravný prostředek proti rozhodnutí o odvolání z funkce soudního exekutora. Kasační námitka
stěžovatele tak nemohla být shledána oprávněnou.
Nicotnost rozhodnutí
Stěžovatel podle obsahu kasační argumentace nicotnost obou správních rozhodnutí
spatřuje v tom, že rozhodnutí o odvolání stěžovatele z funkce exekutora nebyla vydána v souladu
s ustanovením §71 odst. 2 písm. a) správního řádu z důvodu, že rozhodnutí bylo doručováno
prostřednictvím Exekutorské komory ČR a nikoliv jedním z alternativních způsobů doručení
upravených v ustanovení §19 správního řádu.
Dle judikatury Nejvyššího správního soudu je nicotný právní akt, který trpí natolik
intenzivními vadami, že jej vůbec za rozhodnutí ani považovat nelze. Takovými vadami jsou
např. absolutní nedostatek pravomoci, absolutní nepříslušnost rozhodujícího správního orgánu,
zásadní nedostatky projevu vůle vykonavatele veřejné správy (absolutní nedostatek formy,
neurčitost, nesmyslnost), požadavek plnění, které je trestné nebo absolutně nemožné, uložení
povinnosti nebo založení práva něčemu, co v právním smyslu vůbec neexistuje, či nedostatek
právního podkladu k vydání rozhodnutí. (srov. rozhodnutí rozšířeného senátu ze dne 22. 7. 2005
č. j. 6 A 76/2001 - 96).
Městský soud při posuzování otázky nicotnosti rozhodnutí žalovaného správně poukázal
na to, že otázka nedoručení správního rozhodnutí nezpůsobuje nicotnost rozhodnutí. Kasační
námitka nesprávného posouzení otázky nicotnosti správních rozhodnutí městským soudem
v předcházejícím řízení nebyla shledána důvodnou.
Odlišné rozhodování správního orgánu ve skutkově a právně shodných případech
Další stížní námitkou je nesprávné posouzení právní otázky porušení zásady stejného
rozhodování správním orgánem ve skutkově a právně shodných případech městským soudem
v předcházejícím řízení.
Městský soud k otázce odlišného rozhodování správního orgánu ve skutkově a právně
shodných případech konstatoval, že „byť by i v případě jednoho exekutora šlo o nestandardní správní praxi
a v případě druhého exekutora žalovaný neopřel svou argumentaci o překážkách odvolání z funkce daných
ustanovením §45a odst. 5 trestního zákona o konkrétní podklady, z nichž tato zjištění čerpal, nemá skutečnost,
že nedošlo k odvolání namítaných exekutorů vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí. Bylo by totiž absurdní
a neodpovídající nárokům zákona posuzovat bezúhonnost exekutorů jako předpoklad k výkonu jejich funkce
z toho, jak ministr přistupuje k odvolávání exekutorů, a tak zcela abstrahovat od osobnostních požadavků
zákona na vykonavatele exekutorského úřadu. … V dané věci námitky ohledně praxe odvolávání dalších
exekutorů nemohly vyvrátit aplikaci ust. §15 odst. 3 ve spojení s §15 odst. 2 písm. b) exekučního řádu
na případ žalobce, u kterého je naplněn zákonný důvod pro jeho odvolání z funkce. Procesní i materiální důvody
pro odvolání žalobce byly dány.“
Stěžovatel v otázce odlišného rozhodování správního orgánu ve skutkově a právně
shodných případech poukazuje na čl. 1 odst. 1 Ústavy a Listiny základních práv a svobod,
z nichž vyplývá princip fungování správních orgánů a soudů, a to upevňovat důvěru společnosti
v právo, zajistit předvídatelnost správních a soudních rozhodnutí a důsledně dbát principů
rovnosti, tedy i právo na to, aby státní orgány ve skutkově a právně obdobných věcech
rozhodovaly shodně a nikoliv odlišně. Současně rozhodnutím žalovaného byl podle stěžovatele
porušen i čl. 4 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, který stanoví, že zákonná omezení
základních práv a svobod musí platit stejně pro všechny případy, které splňují stanovené
podmínky a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, dle kterého jsou si všichni účastníci
řízení rovni. Klíčový význam stěžovatel spatřuje v porušení rovnosti před zákonem.
Stěžovatel v této souvislosti cituje i nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 2005,
sp. zn. III. ÚS 252/04, dle kterého ke znakům právního státu totiž neoddělitelně patří princip
právní jistoty a z něj plynoucí princip ochrany oprávněné důvěry v právo, který jako stěžejní znak
a předpoklad právního státu v sobě implikuje především efektivní ochranu práv všech právních
subjektů ve stejných případech shodným způsobem a předvídatelnost postupu státu a jeho
orgánů. Postulátu oprávněné důvěry v daný právní řád a totožný postup orgánů veřejné moci
ve skutkově a právně identických kauzách, kdy subjekty práv oprávněně očekávají, že v této
důvěře nebudou zklamány, nevyplývá sice kategorická neměnnost výkladu či aplikace práva,
nýbrž ten požadavek, aby tato změna byla s ohledem na konkrétní okolnosti, jako je kupř.
objektivní vývoj společenských podmínek dotýkající se daných skutkových situací
(sp. zn. IV. ÚS 200/96, Sbírka rozhodnutí, svazek 6, nález č. 123), předvídatelná, případně
nepředvídatelná změna výkladu v době jeho uskutečnění byla transparentně odůvodněna a opírala
se o akceptovatelné racionální a objektivní důvody, které přirozeně reagují i na právní vývody
předtím v rozhodovací praxi stran té které právní otázky uplatňované (sp. zn. III. ÚS 470/97,
Sbírka rozhodnutí, svazek 16, nález č. 163). Pouze takto transparentně vyložené myšlenkové
operace, odůvodňující divergentní postup nezávislého soudu, resp. soudce, vylučují, v rámci
lidsky dostupných možností, libovůli při aplikaci práva.
V souvislosti s posuzováním sporné otázky stěžovatel rozhodnutí žalovaného shledává
také v rozporu s ustanovením §2 odst. 4 správního řádu, z důvodu porušení zásady rovnosti před
zákonem ve vztahu k dalším dvěma pravomocně odsouzeným a neodvolaným exekutorům.
Rozdílným rozhodováním byla podle stěžovatele porušena i zásada předvídatelnosti
či legitimního očekávání, zásada materiální pravdy (§3 správního řádu), zásada rovnosti
(§7 správního řádu) a upřeno právo na spravedlivý proces.
Rozhodnutí žalovaného považuje stěžovatel za rozporné i s ustanovením §3 správního
řádu, neboť žalovaný při rozhodování nevzal v úvahu skutečnosti mu známé z jeho úřední
činnosti, že v době rozhodování již byli pravomocně odsouzení další exekutoři a nebyli odvolání
z funkce.
Porušení ustanovení §4 odst. 4 správního řádu stěžovatel spatřuje v tom, že mu žalovaný
neumožnil poukázat na povinnost správního orgánu rozhodnout stejně jako v dalších skutkově
shodných případech.
Výše uvedená kasační argumentace stěžovatele k otázce odlišného rozhodování správního
orgánu ve skutkově a právně shodných případech směřuje proti porušení jednotlivých ustanovení
správního řádu žalovaným a nikoliv proti závěrům městského soudu k této právní otázce.
Stěžovatel tak svou argumentací nenapadá rozhodovací důvod městského soudu. Kasační
stížnost je však opravným prostředkem proti pravomocnému rozhodnutí krajského či městského
soudu ve správním soudnictví, když zákonné důvody pro podání kasační stížnosti upravuje
ustanovení §103 odst. 1 písm. a) až e) s. ř. s. Protože se výše uvedená argumentace ve smyslu
ustanovení §104 odst. 4 s. ř. s. opírá o jiné důvody, než které připouští ustanovení §103 s. ř. s.,
Nejvyšší správní soud se jí nezabýval.
Za nesprávný Nejvyšší správní soud považuje názor stěžovatele, že městský soud byl
k jeho námitce povinen zjistit, kdy byl Mgr. H. pravomocně odsouzen, z jakého důvodu, kdy
podala Komora návrh na jeho odvolání, kdy žalovaný zahájil správní řízení, zda k zahlazení
odsouzení došlo v jednoměsíční lhůtě od podání návrhu Komorou na jeho odvolání, kdy vydal
žalovaný příslušné rozhodnutí a jakého charakteru.
Nejvyšší správní soud je totiž stejného názoru jako městský soud, že v dané věci námitky
ohledně odvolávání dalších exekutorů nemohly vyvrátit aplikaci ustanovení §15 odst. 3
ve spojení s §15 odst. 2 písm. b) exekučního řádu na případ stěžovatele, u kterého byly naplněny
procesní i materiální důvody pro odvolání z funkce exekutora. Skutečnost, že nedošlo k odvolání
dvou dalších pravomocně odsouzených exekutorů nezaložilo ustálenou správní praxi a nemohla
tak mít, vzhledem k naplnění procesních i materiálních důvodů pro odvolání stěžovatele, vliv
na zákonnost rozhodnutí o odvolání stěžovatele z funkce exekutora. S ohledem na uvedený
právní závěr městského soudu nebyl důvod, aby městský soud zjišťoval jednotlivé skutečnosti
z řízení s Mgr. H., i kdyby stěžovatel tento důkaz v řízení o žalobě navrhoval. Ze stejného
důvodu neshledal Nejvyšší správní soud ani důvod k předložení správních spisů Mgr. V. a Mgr.
H. žalovaným správním orgánem v řízení o kasační stížnosti.
Za oprávněné očekávání nelze považovat očekávání stěžovatele, že nebude odvolán
z funkce soudního exekutora, přestože jsou naplněny procesní i materiální důvody jeho odvolání
z funkce, jen z toho důvodu, že v jiných případech žalovaný podle tvrzení stěžovatele pochybil.
Z argumentace stěžovatele i z vyjádření žalovaného nevyplývá, že by u žalovaného došlo
ke změně právního výkladu v rámci správní praxe odvolávání soudních exekutorů z funkce.
V prvním případě, v němž nebyl odvolán z funkce podle stěžovatele pravomocně odsouzený
exekutor, žalovaný odůvodnil tím, že sám v rozhodné době nebyl ve funkci ministra a rozhodnutí
tedy učinil nebo neučinil jiný ministr, a v druhém případě vznikly překážky pro odvolání
exekutora z funkce vyplývající z ustanovení §45 a odst. 5 zákona č. 140/1961 Sb., trestního
zákona (ve znění do 31. 12. 2009), dle kterého se na pachatele, kterému byl uložen trest obecně
prospěšných prací, hledí, jako by nebyl odsouzen, jakmile byl trest vykonán nebo bylo od výkonu
trestu nebo jeho zbytku pravomocně upuštěno. Za této situace v rozhodnutí o odvolání
stěžovatele z funkce exekutora Nejvyšší správní soud nepostrádá jako podstatnou náležitost
odůvodnění, proč správní orgán rozhodl odlišně.
Právně irelevantní v řízení o nyní projednávané kasační stížnosti je argumentace
stěžovatele ohledně porušení čl. 14 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod
z důvodu diskriminace stěžovatele v rámci jeho trestního řízení za účelem jeho procesní likvidace
a diskriminace vůči dvěma pravomocně odsouzeným a neodvolaným exekutorům.
Stěžovatel za rozhodující fakt považuje pravomocné odsouzení, které působí
nezpůsobilost exekutora vykonávat úřad, na čemž nic nemůže změnit skutečnost, že exekutor
trest vykoná a odsouzení je mu zahlazeno. V řízení o nyní projednávané kasační stížnosti však
nelze zohlednit argumentaci stěžovatele brojící proti jiným řízením před žalovaným správním
orgánem, ani napravit případné vady jiných řízení a rozhodnutí žalovaného.
Stěžovatel ve své kasační stížnosti také plně odkázal na argumenty uvedené v žalobě
včetně doplnění žaloby. Odkaz stěžovatele na obsah podání učiněných v předchozím řízení
o žalobě u městského soudu však nelze považovat za uvedení důvodů pro které se rozhodnutí
městského soudu napadá. Žalobní námitky stěžovatele směřují proti odůvodnění rozhodnutí
žalovaného, nikoliv proti rozhodovacím důvodům městského soudu. Kasační stížnost je však
opravným prostředkem proti pravomocnému rozhodnutí krajského či městského soudu
ve správním soudnictví, když zákonné důvody pro podání kasační stížnosti upravuje ustanovení
§103 odst. 1 písm. a) až e) s. ř. s. Odkazem na žalobní námitky se Nejvyšší správní soud
ve smyslu ustanovení §104 odst. 4 s. ř. s. nezabýval z důvodu, že žalobní námitky se opírají o jiné
důvody, než které připouští ustanovení §103 s. ř. s.
Stěžovatel podáním ze dne 27. 1. 2011 doplnil svou kasační stížnost o poukaz
na stanoviska publikovaná po podání kasační stížnosti, a to nález Ústavního soudu ČR
č. j. III. ÚS 949/09 ze dne 26. 8. 2010 ve vztahu k otázce výkladu zákonné subjektivní lhůty
stanovené správnímu orgánu, nález ÚS č. j. III. ÚS 608/10 ze dne 26. 8. 2010 k otázce výkladu
rovnosti účastníků, veřejného projednání bez zbytečných průtahů a možnosti vyjádřit se ke všem
prováděným důkazům a nález ÚS č. j. I. ÚS 3169/2007 ze dne 13. 1. 2010 k otázce legitimního
očekávání, jakož i povinnosti zabývat se veškerými námitkami účastníka a okolnostmi
konkrétního případu a na nález ÚS č. j. III. ÚS 495/2002 k otázce výkladu povinnosti ústavně
konformní interpretace a aplikace právních norem, jakož i zákazu libovůle při rozhodování
správních orgánů.
Stěžovatel však nespecifikoval dopad jednotlivých závěrů Ústavního soudu na nyní
přezkoumávané řízení a rozhodnutí městského soudu. Nejvyšší správní soud proto k těmto
poukazům stěžovatele nijak nemohl přihlédnout.
V závěru kasační stížnosti stěžovatel navrhoval, aby Nejvyšší správní soud přiznal kasační
stížnosti odkladný účinek z důvodu závažnosti a rozsahu nezákonnosti při rozhodování
žalovaného, aby nezákonný stav nerovnosti s dalšími dvěma pravomocně odsouzenými
a neodvolanými exekutory nebyl nadále prodlužován.
Za situace, kdy Nejvyšší správní soud již rozhodl o podané kasační stížnosti,
nerozhodoval již o návrhu stěžovatele na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti.
Protože Nejvyšší správní soud shledal důvodnou kasační námitku nesprávného právního
posouzení podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., zrušil napadený rozsudek městského soudu a věc
mu vrátil k dalšímu řízení (§110 odst. 1 s. ř. s.), v němž je městský soud vázán právním názorem
Nejvyššího správního soudu (§110 odst. 3 s. ř. s.). Nesprávné posouzení spočívá v nesprávném
právním závěru, že za den vydání rozhodnutí žalovaného je třeba považovat den 31. 7. 2007
a že z toho důvodu bylo rozhodnutí vydáno v zákonem stanovené jednoměsíční lhůtě.
V novém rozhodnutí rozhodne městský soud i o náhradě nákladů řízení o kasační
stížnosti podle §110 odst. 2 s. ř. s.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 29. dubna 2011
JUDr. Ludmila Valentová
předsedkyně senátu