ECLI:CZ:NSS:2011:5.AS.92.2011:84
sp. zn. 5 As 92/2011 - 84
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ludmily
Valentové a soudců JUDr. Lenky Matyášové a JUDr. Jakuba Camrdy v právní věci žalobce P. V.,
zastoupeného JUDr. Tomášem Hlaváčkem, advokátem se sídlem v Praze 5, Kořenského 15, proti
žalovanému Magistrátu hlavního města Prahy, se sídlem v Praze 1, Mariánské náměstí 2,
v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 6. 2011,
č. j. 11 Ca 178/2010 - 48,
takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 14. 6. 2011, č. j. 11 Ca 178/2010 - 48,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Odbor výstavby Úřadu městské části Praha 6 rozhodnutím ze dne 20.1.2010,
č. j. MCP6 003326/2010, sp.zn. SZ MCP6/052565/2009/OV/Koc, značka D 100,
P 358/1,356 Př.Kop, uznal žalobce (dále též „stěžovatele“) odpovědným ze spáchání správního
deliktu dle ustanovení §180 odst. 1 písm. f) zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování
a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění pozdějších předpisů, kterého se měl dopustit tím,
že nejméně od září 2006 do 23. 9. 2009 provozoval bez územního rozhodnutí na pozemku
č. parc. 358/1 v k.ú. Přední Kopanina, při ul. Nové Domy, Praha 6, parkoviště pro odstavení
vozidel a za tento správní delikt mu uložil pokutu ve výši 400 000 Kč.
Proti tomuto rozhodnutí správního orgánu I. stupně podal stěžovatel odvolání, které
Magistrát hlavního města Prahy svým rozhodnutím ze dne 20.5.2010,
č. j. S-MHMP 231180/2010/OST/Ja (dále též „rozhodnutí žalovaného“) zamítl a rozhodnutí
správního orgánu I. stupně potvrdil.
Stěžovatel rozhodnutí žalovaného napadl správní žalobou. V podané žalobě namítal,
že rozhodnutí žalovaného nemá oporu v zákoně, je nepřezkoumatelné, nepřiměřené a porušuje
princip rovnosti. Městský soud však žalobní námitky neshledal důvodnými a žalobu zamítl.
Proti rozsudku městského soudu podal stěžovatel včasnou kasační stížnost z důvodu
tvrzené nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem
v předcházejícím řízení ve smyslu ustanovení §103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb.,
soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“).
Městský soud podle stěžovatele nesprávně posoudil otázku zákonnosti uložení správní
sankce, když pro provozování odstavné plochy na pozemku pro parkování vozidel jiných osob
za úplatu není definována skutková podstata, která by uložení sankce dávala zákonný podklad.
Úvahou o obecnosti zákona a aplikací analogie městský soud překročil hranici stanovenou
zákonodárcem, který nestavební užití území nepodřizuje sankcím. Ukládání sankce na základě
analogie je v rozporu s „principem výčtovosti“ výkonu státní moci dle čl. 2 odst. 3 Ústavy.
Za nesprávnou stěžovatel považuje taktéž úvahu městského soudu, že §80 odst. 2
stavebního zákona má povahu příkladného výčtu, neboť výčet není uvozen slovem zejména
a jeho dikce je taxativní. Použití §80 odst. 2 stavebního zákona je navíc podle stěžovatele
problematické samo o sobě, neboť ze skutkového stavu je zřejmé, že stěžovatel území nemění.
Městský soud nesprávně do taxativního katalogu stavebních činností zahrnul činnost ryze
nestavební.
V otázce promlčení není podle stěžovatele možné, aby běh subjektivní lhůty počínal běžet
až od okamžiku určité úrovně dosaženého poznání stran možnosti zahájit sankční řízení. Městský
soud pochybil také nesprávným sloučením jednání, které je již promlčené (změna využití území)
do jednoho skutku s následným konstantním a neměnným užíváním pozemku a nepřípustnou
analogickou aplikací principu přetržení lhůty úkonem směřujícím k vyměření daně či cla,
jak je to obvyklé v daňovém právu. Tento analogický krok není podle stěžovatele v posuzované
věci přípustný, neboť stavební právo takový princip nezná.
Podle stěžovatele byl správní orgán (Úřad městské části Praha 6) o jeho činnosti zpraven
od samého počátku této činnosti již ohlášením provozovny živnostenskému odboru tohoto
úřadu. Nečinnost správního orgánu, který nijak nedával najevo, že považuje jednání stěžovatele
za protiprávní, založila legitimní důvěru stěžovatele v zákonnost jeho počínání.
K argumentaci soudu o včasném projednání věci stěžovatel dodává, že první kontrola
správního orgánu proběhla dne 25. 11. 2008 a k prekluzi v důsledku uplynutí subjektivní lhůty tak
došlo nejpozději 25. 11. 2009, tedy před právní mocí rozhodnutí.
Za nesprávný stěžovatel považuje také závěr městského soudu, že pouhá nepřiměřenost
není důvodem moderace výše sankce, ale muselo by se jednat o zjevnou nepřiměřenost.
Stěžovatel moderační právo považuje za intenzivnější zásah moci soudní do pravomocí moci
výkonné, než postup založený na prosté kasaci správního rozhodnutí. Zákonodárce podle něj
hodlal právě v případě zjevných nepřiměřeností poskytnout soudu důraznější formu nápravy
nezákonného stavu, než v případě prosté nepřiměřenosti. Moderace totiž zasahuje do žalovaného
právního vztahu bez možnosti následné participace správním orgánem. Pokud není
nepřiměřenost zjevná, ale prostá, tak je třeba napadené rozhodnutí zrušit pro nezákonnost
a nechat dokončit správní řízení správní orgán.
V kasační stížnosti stěžovatel napadá i závěr městského soudu, že nemohl přihlédnout
k namítaným likvidačním důsledkům pokuty z důvodu, že uvedené tvrzení a k němu se vztahující
důkazy nebyly součástí odvolání ve správním řízení, čímž městský soud odmítl do okruhu
skutečností zohledňujících výši pokuty zařadit ekonomické poměry stěžovatele. Stěžovatel však
tvrdí, že již v řízení před správním orgánem namítl věcně a v rozsahu skutkových tvrzení zjevnou
nepřiměřenost a žalovaný se s touto argumentací nevypořádal, ani se nepokusil provést žádný
důkaz, ani nepožádal účastníka o doložení tvrzených skutečností. Dle stěžovatele bylo v jím
podaném odvolání mimo jiné uvedeno: „Pro pořádek účastník řízení dodává, že považuje sankci
individuálně za neadekvátní. Vzhledem k tomu, že je otec 2 dětí (2,5 a 5 let) a manželka je v současné době na
rodičovské dovolené, považuje výši pokuty za nepřiměřenou a rozhodně likvidační pro celou rodinu.“ Stěžovatel
poté skutečnosti uplatnil a doložil v žalobě, podle městského soudu však pozdě, protože
je neuplatnil v řízení před správním orgánem. Takový soudní přezkum zákonnosti rozhodnutí
správního orgánu a jeho přiměřenosti nepovažuje stěžovatel za zákonný. Městský soud vycházel
z opačného skutkového stavu, než který měl dle správního spisu k dispozici a stěžovatel se proti
tomuto závěru nemohl bránit, protože soud k němu došel ex officio mimo spor vymezený
v žalobních bodech.
V závěru kasační stížnosti stěžovatel navrhuje, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnosti
přiznal odkladný účinek z důvodu, že vykonatelná sankce, která mu hrozí, je likvidační.
S ohledem na kasační námitky stěžovatel navrhuje, aby Nejvyšší správní soud rozhodnutí
žalovaného zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti k otázce zákonnosti uložení správní
sankce uvádí, že řízení podle stavebního zákona podléhají i činnosti, kterými žádná stavba
nevzniká, a které podléhají pouze projednání v územním řízení a nikoli stavebním. Příkladem
je právě ustanovení §80 odst. 2 stavebního zákona, dle kterého rozhodnutí o změně využití
území vyžadují i změny druhu pozemku přesahující výměru 300 m2, zejména zřizování, rušení
a úpravy vinic, chmelnic, lesů, parků, zahrad a sadů, pokud podmínky nejsou stanoveny
schválenými pozemkovými úpravami nebo jiným územním rozhodnutím (písm. e/ ustanovení §3
odst. 1 stavebního zákona).
Využití zahrady jako parkovací a odstavné plochy pro velký počet vozidel provozované
na základě živnostenského oprávnění nebo v souvislosti s živnostenským oprávněním
stěžovatele, je podle žalovaného novým způsobem užívání pozemku. V posuzovaném případě
byla činnost, spočívající v každodenním odstavování několika desítek vozidel na pozemku
vedeném jako zahrada, posouzena jako činnost podléhající vydání územního rozhodnutí o změně
využití území /§80 odst. 2 písm. e) stavebního zákona/ bez rozhodnutí o změně ve využití
území zahrady na ostatní (odstavnou, parkovací) plochu. Stěžovatel se tak dopustil správního
deliktu dle ustanovení §180 odst. 1 písm. f) stavebního zákona, když činnost prováděl bez
příslušného územního rozhodnutí.
K argumentaci, že skutek je již promlčen, neboť k němu došlo v roce 2006 a správní
orgán byl o činnosti stěžovatele zpraven od samého počátku ohlášením provozovny
živnostenskému odboru téhož úřadu, žalovaný uvádí, že stavební úřad se o spáchání správního
deliktu dozvěděl při kontrolní prohlídce konané na základě stížnosti obyvatel Přední Kopaniny
na parkování automobilů dne 25. 11. 2008 a sankční řízení ve věci podezření ze spáchání
správního deliktu dle §180 odst. 1 písm. f) stavebního zákona bylo zahájeno dne 5. 8. 2009,
tedy v zákonem stanovené subjektivní roční lhůtě.
Skutečnost, že stěžovatel v roce 2006 oznámil živnostenskému odboru zahájení podnikání,
nelze podle žalovaného považovat za začátek běhu subjektivní lhůty. Okamžikem, kdy se správní
orgán oprávněný k uložení pokuty prokazatelně dověděl o změně druhu pozemku podléhající
vydání územního rozhodnutí, bylo konání kontrolní prohlídky dne 25. 11. 2008. Žalovaný
se ztotožnil s právním názorem městského soudu, že se v posuzované věci navíc jedná o trvající
delikt, neboť každým novým provozováním odstavu aut na zahradě rodinného domu stěžovatel
naplňuje skutkovou podstatu správního deliktu dle §180 odst. 1 písm. f) stavebního zákona, když
provádí činnost, ke které je třeba územní rozhodnutí.
V otázce možnosti moderace výše pokuty soudem má žalovaný stejně jako městský soud
za to, že ačkoli byla pokuta v posuzované věci uložena při horní hranici zákonem stanovené
sazby, nejedná se o zjevně nepřiměřenou výši pokuty. Dle sdělení právního zástupce došlo
k ukončení protiprávního jednání stěžovatele až v červenci letošního roku a stěžovatel tedy
v protiprávním jednání pokračoval i po té, co mu byla za jeho jednání pravomocně uložená
uvedená pokuta.
S ohledem na výše uvedené žalovaný navrhuje, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost
zamítl.
Stěžovatel následně reagoval replikou k vyjádření žalovaného, že zákon nestíhá využití
území v rozporu s územním plánem, ale pouze změny v území v rozporu s územním plánem.
Žalovaný podle stěžovatele nepřípustně rozšiřuje otázky změn na věci, které jsou následným
použitím.
Výklad žalovaného v otázce promlčení považuje stěžovatel za rozporný s principem
právní jistoty i s dosavadní judikaturou, která staví na předpokladu, že správní orgán by měl
konat, pokud má o věci povědomí (rozsudek NSS č. j. 1 Afs 15/2009 - 105, bod 18 a nález
Ústavního soudu sp.zn. II. ÚS 493/05).
Nejvyšší správní soud vázán rozsahem a důvody podané kasační stížnosti (§109 odst. 2
a 3 s.ř.s.) přezkoumal napadený rozsudek a dospěl k závěru, že projednávaná kasační stížnost
je důvodná.
Zdejší soud se nejprve zabýval namítanou nesprávně posouzenou právní otázkou
zákonnosti uložení správní sankce. Stěžovatel zastává názor, že stavební zákon nestavební užití
území nepodřizuje sankcím.
Podle §80 odst. 2 písm. e) stavebního zákona rozhodnutí o změně využití území vyžadují
změny druhu pozemku přesahující výměru 300 m2, zejména zřizování, rušení a úpravy vinic,
chmelnic, lesů, parků, zahrad a sadů, pokud podmínky nejsou stanoveny schválenými
pozemkovými úpravami nebo jiným územním rozhodnutím.
Podle §180 odst. 1 písm. f) stavebního zákona se právnická nebo podnikající fyzická
osoba dopustí správního deliktu tím, že provádí činnosti, ke kterým je třeba územní rozhodnutí,
bez tohoto rozhodnutí nebo v rozporu s ním, popřípadě bez územního souhlasu anebo
v rozporu s ním nebo provádí činnosti územním rozhodnutím zakázané.
Podle §181 písm. b) stavebního zákona se za správní delikt podle §180 uloží pokuta
do 500 000 Kč, jde-li o správní delikt podle odst. 1 písm. f) tohoto zákona.
Nejvyšší správní soud kasační námitku nezákonnosti uložení správní sankce z důvodu,
že stavební zákon nestavební užití území nepodřizuje sankcím, neshledal důvodnou. V souladu
s §80 odst. 2 stavebního zákona podléhají projednání v územním řízení i činnosti, kterými žádná
stavba nevzniká, když rozhodnutí o změně využití území vyžadují i změny druhu pozemku
přesahující výměru 300 m2, mimo jiné i rušení a úpravy zahrad, pokud podmínky nejsou
stanoveny schválenými pozemkovými úpravami nebo jiným územním rozhodnutím.
V dané věci stěžovatel využíval více než 300 m2 zahrady jako parkovací a odstavnou
plochu. Činnost, spočívající v každodenním odstavování několika desítek vozidel na pozemku
vedeném jako zahrada, byla správním orgánem správně posouzena jako činnost podléhající
vydání územního rozhodnutí o změně využití území /§80 odst. 2 písm. e) stavebního
zákona/ provozovaná bez rozhodnutí o změně ve využití území zahrady na ostatní (odstavnou,
parkovací) plochu. Stěžovatel se tak dopustil správního deliktu ve smyslu §180 odst. 1 písm. f)
stavebního zákona, když činnost prováděl bez příslušného územního rozhodnutí.
Městský soud v napadeném rozsudku stěžovateli přisvědčil v tvrzení, že stavební zákon
výslovně a konkrétně neuvádí, že v případě, kdy je užíván soukromý pozemek, evidovaný
v katastru nemovitostí jako zahrada, jako parkoviště automobilů, je třeba vydat rozhodnutí
o změně využití území. Stěžovatel z uvedené argumentace nesprávně vyvodil závěr o použití
analogie městským soudem. Městský soud však výše uvedenou argumentací nepoužil
v posuzované věci analogii, ale pouze na skutkový stav aplikoval příslušnou právní normu,
a to §80 odst. 2 písm. e) stavebního zákona, když se ztotožnil se závěrem správního orgánu,
že zamýšlel-li stěžovatel na pozemku, evidovaném v příslušné evidenci jako zahrada, provozovat
parkoviště motorových vozidel, jedná se o nový způsob užívání pozemku, který podléhá
ve smyslu §80 odst. 1 vydání rozhodnutí o změně využití území.
Ustanovení §80 odst. 2 písm. e) stavebního zákona obsahuje demonstrativní a nikoliv
taxativní výčet konkrétních případů, u nichž je vydání územního rozhodnutí zákonem
jednoznačně požadováno. Právní norma obsahuje typické slovní vyjádření „zejména“
pro příkladmé vymezení, které nevylučuje možnost rozšíření použití normy mimo vymezený
výčet. V posuzované věci však ani nebylo třeba demonstrativní výčet rozšiřovat.
Další stěžovatelem uplatněnou kasační námitkou je zánik odpovědnosti za správní delikt
v důsledku marného uplynutí prekluzivní lhůty.
Podle §182 stavebního zákona odpovědnost právnické osoby za správní delikt zaniká,
jestliže stavební úřad o něm nezahájil řízení do jednoho roku ode dne, kdy se o něm dozvěděl,
nejpozději však do tří let ode dne, kdy byl spáchán (odst. 3). Na odpovědnost za jednání,
k němuž došlo při podnikání fyzické osoby nebo v přímé souvislosti s ním, se vztahují ustanovení
zákona o odpovědnosti a postihu právnické osoby (odst. 5).
Ze znění §182 odst. 3 stavebního zákona je zřejmé, že prekluzívní lhůta upravená
v tomto ustanovení je lhůtou pro zahájení řízení a nikoliv, jak chybně dovozuje stěžovatel,
pro nabytí právní moci rozhodnutí o správním deliktu.
Stěžovatel rozporuje také určení počátku běhu subjektivní lhůty pro zahájení řízení, když
podle jeho názoru začala tato lhůta plynout již ohlášením provozovny živnostenskému odboru
Úřadu městské části Praha 6.
Subjektivní lhůta počíná běžet ode dne, kdy se stavební úřad dozví o porušení právní
povinnosti. Městský soud správně konstatoval, že za takovou vědomost je nutno považovat stav,
kdy správní úřad disponuje takovými skutkovými zjištěními, které ho opravňují k úvaze o potřebě
zahájit sankční řízení. V dané věci je rozhodné, že stavební úřad se o spáchání správního deliktu
dozvěděl při kontrolní prohlídce konané na základě stížnosti obyvatel Přední Kopaniny
na parkování automobilů dne 25. 11. 2008 a sankční řízení zahájil dne 5. 8. 2009, tedy v zákonem
stanovené subjektivní roční lhůtě. Datum ohlášení provozovny živnostenskému odboru Úřadu
městské části Praha 6 je pro počátek běhu subjektivní lhůty stavebního úřadu k zahájení řízení
o správním deliktu irelevantní.
Odpovědnost za správní delikt zaniká, nezahájí-li stavební úřad řízení nejpozději do tří let
ode dne, kdy byl správní delikt spáchán (objektivní lhůta). Po skutkové stránce je provozování
předmětné činnosti stěžovatele bez územního rozhodnutí nebo v rozporu s ním správním
deliktem trvajícím. V otázce počátku běhu objektivní lhůty Nejvyšší správní soud nesouhlasí
s názorem městského soudu, že běh tříleté objektivní lhůty je nutno počítat od doby vzniku
protiprávního jednání, což znamená, že lze zahájit řízení o uložení sankce za protiprávní jednání,
k jehož spáchání došlo před třemi lety. Pro počátek běhu objektivní lhůty u trvajících správních
deliktů je totiž rozhodující až doba odstranění protiprávního stavu.
Otázkou počátku běhu lhůty pro zahájení řízení u trvajících správních deliktů se Nejvyšší
správní soud zabýval např. v rozsudku ze dne 22. 2. 2005, č. j. 5 A 164/2002 - 44, kde mimo jiné
uvedl: „Trestní právo rozlišuje od jednorázových trestných činů z hlediska časového úseku, v němž byly spáchány,
trestné činy pokračující, trvající a hromadné (kolektivní). Je pro ně společné, že trestná činnost trvá po delší dobu
a skládá se buď z řady dílčích útoků či spočívá v udržování protiprávního stavu. Trvající trestný čin bývá
pravidelně charakterizován jako čin, kterým pachatel vyvolá protiprávní stav, jenž posléze udržuje, anebo jímž
udržuje protiprávní stav, aniž zákon vyžaduje, aby jej též vyvolal. Zákon postihuje právě ono udržování
protiprávního stavu. Trvající trestné činy se posuzují jako jediné jednání, které trvá tak dlouho, dokud pachatel
udržuje protiprávní stav; jde tedy o jediný skutek a jediný trestný čin, který je ukončen teprve okamžikem
odstranění protiprávního stavu. Trvající trestný čin se považuje za spáchaný za účinnosti nového zákona, pokud
alespoň část protiprávního jednání, jímž byl udržován protiprávní stav, se odehrála za účinnosti nového zákona,
a to za podmínky, že toto jednání bylo trestným činem i podle dřívějšího zákona. Trestný čin trvající se počíná
promlčovat teprve od okamžiku ukončení trestné činnosti, tj. od okamžiku odstranění stavu, jehož udržování
je znakem trestného činu (srov. Šámal, P., Púry, F., Rizman, S.: Trestní zákon. Komentář. 5. vydání. Praha:
C. H. Beck, 2003, s. 23 a násl. Novotný, O. a kol.: Trestní právo hmotné. I. obecná část. 3. vydání. Praha:
Codex, 1997, s. 66, 192. Solnař, V., Císařová, D., Fenyk, J.: Základy trestní odpovědnosti. 2. vydání. Praha:
Orac, 2003, s. 61-62, 336 a 415-416.).
Tyto principy je namístě přiměřeně akceptovat i pro potřeby správního trestání. Za trvající jiný správní
delikt lze proto považovat takový správní delikt, jímž pachatel vyvolá protiprávní stav, který posléze udržuje,
popřípadě, jímž udržuje protiprávní stav, aniž jej vyvolal. Jednání, jímž pachatel udržuje protiprávní stav,
závadný z hlediska správního práva, tvoří jeden skutek a jeden správní delikt až do okamžiku ukončení
deliktního jednání, tj. až do okamžiku odstranění protiprávního stavu. Lhůta pro uložení pokuty, případně
pro zahájení řízení o uložení pokuty, může začít běžet teprve od okamžiku ukončení trvajícího správního
deliktu.“
Odlišné posouzení otázky počátku běhu objektivní lhůty městským soudem se však
na konečném posouzení žalobní (a nyní kasační) námitky neprojeví, neboť správní orgán zahájil
řízení o správním deliktu v rámci objektivní lhůty jak podle městského soudu, tak podle
Nejvyššího správního soudu. Kasační námitka zániku odpovědnosti za správní delikt v důsledku
marného uplynutí prekluzivní lhůty nebyla shledána důvodnou.
Městský soud nepochybil, když jednání stěžovatele posoudil jako trvající správní delikt.
Za této situace nelze přisvědčit kasační argumentaci, že městský soud nesprávně sloučil jednání,
které je promlčené (změna využití území) do jednoho skutku s následným konstantním
a neměnným užíváním pozemku. Stěžovatelem tvrzenou analogickou aplikaci principu přetržení
lhůty úkonem směřujícím k vyměření daně či cla v napadeném rozsudku Nejvyšší správní soud
neshledal.
Nesprávné posouzení právní otázky stěžovatel spatřuje i v závěru městského soudu,
že pouhá nepřiměřenost není důvodem moderace výše sankce, ale muselo by se jednat
o nepřiměřenost zjevnou. Stěžovatel moderační právo považuje za intenzivnější zásah moci
soudní do pravomocí moci výkonné, než postup založený na prosté kasaci správního rozhodnutí.
Zákonodárce podle něj hodlal právě v případě zjevných nepřiměřeností poskytnout soudu
důraznější formu nápravy nezákonného stavu, než v případě prosté nepřiměřenosti. Moderace
totiž zasahuje do žalovaného právního vztahu bez možnosti následné participace správním
orgánem. Pokud není nepřiměřenost zjevná, ale prostá, tak je třeba napadené rozhodnutí zrušit
pro nezákonnost a nechat dokončit správní řízení správní orgán. Pokud je soud oprávněn
k moderaci, je podle stěžovatele povinen o ní vést věcnou úvahu, pokud jsou k tomu navrženy
důkazy až v soudním řízení, i když se jedná o novum ve vztahu ke správnímu řízení. Specifická
pravomoc soudu moderovat sankci v sobě nese prvek apelace, se kterým musí soud nakládat
i v rovině tvrzení a dokazování.
Podle ustanovení §78 odst. 2 s. ř. s. rozhoduje-li soud o žalobě proti rozhodnutí, jímž
správní orgán uložit trest za správní delikt, může soud, nejsou-li důvody pro zrušení rozhodnutí
podle odst. 1, ale trest byl uložen ve zjevně nepřiměřené výši, upustit od něj, nebo jej snížit
v mezích zákonem dovolených, lze-li takové rozhodnutí učinit na základě skutkového stavu,
z něhož vyšel správní orgán, a který soud případně vlastním dokazováním v nikoli zásadních
směrech doplnil, a navrhl-li takový postup žalobce v žalobě.
Z výše citovaného ustanovení vyplývá, že jednou z podmínek pro moderační právo soudu
je uložení trestu ve zjevně nepřiměřené výši. Závěr městského soudu, že pouhá nepřiměřenost
není důvodem moderace výše sankce, ale muselo by se jednat o nepřiměřenost zjevnou, je tak
správný.
V neposlední řadě stěžovatel v kasační stížnosti napadá i závěr městského soudu,
že nemohl přihlédnout k namítaným likvidačním důsledkům pokuty z důvodu, že uvedené
tvrzení a k němu se vztahující důkazy nebyly součástí odvolání ve správním řízení, čímž městský
soud odmítl do okruhu skutečností zohledňujících výši pokuty zařadit ekonomické poměry
stěžovatele. Stěžovatel však tvrdí, že již v řízení před správním orgánem namítl věcně a v rozsahu
skutkových tvrzení zjevnou nepřiměřenost a žalovaný se s touto argumentací nevypořádal,
ani se nepokusil provést žádný důkaz, ani nepožádal účastníka o doložení skutečností.
Dle stěžovatele bylo v jím podaném odvolání mimo jiné uvedeno „Pro pořádek účastník řízení
dodává, že považuje sankci individuálně za neadekvátní. Vzhledem k tomu, že je otec 2 dětí (2,5 a 5 let)
a manželka je v současné době na rodičovské dovolené, považuje výši pokuty za nepřiměřenou a rozhodně
likvidační pro celou rodinu.“ Stěžovatel poté skutečnosti uplatnil a doložil v žalobě, podle městského
soudu však pozdě, protože je neuplatnil v řízení před správním orgánem. Takový soudní
přezkum zákonnosti rozhodnutí správního orgánu a jeho přiměřenosti nepovažuje stěžovatel
za zákonný. Městský soud vycházel z opačného skutkového stavu, než který měl dle správního
spisu k dispozici a stěžovatel se proti tomuto závěru nemohl bránit, protože soud k němu došel
ex officio mimo spor vymezený v žalobních bodech.
Nejvyšší správní soud ze správního spisu zjistil, že stěžovatel skutečně již v odvolání proti
rozhodnutí správního orgánu I. stupně o uložení pokuty uvedl, že výši pokuty považuje
za nepřiměřenou a likvidační pro celou rodinu vzhledem k tomu, že je otcem dvou dětí ve věku
2,5 a 5 let a manželka je na rodičovské dovolené.
Žalovaný v rozhodnutí o odvolání výslovně nekonstatoval, že výši pokuty za likvidační
nepovažuje, z obsahu argumentace vztahující se k této otázce však tento závěr vyplývá.
V žalobě pak stěžovatel opět namítal, že sankci považuje za krajně nepřiměřenou
a likvidační. Měřítkem pro posouzení přiměřenosti pokuty ve vztahu k požadavku, že sankce
nesmí být likvidační, musí být podle jeho názoru skutečná výše příjmů delikventa a nikoliv údaje
o jeho obratu.
Městský soud v posuzované věci neshledal nepřezkoumatelnost napadeného správního
rozhodnutí v otázce odůvodnění výše uložené pokuty a neshledal ani podmínky pro moderaci
a tedy uložení trestu správním orgánem ve zjevně nepřiměřené výši. K otázce likvidačních účinků
sankce v napadeném rozsudku městský soud konstatoval, že žalovaný se likvidačními důsledky
zabývat nemohl, neboť takové důsledky stěžovatel v odvolání nenamítal a nepředložil
ani pro takový závěr podklady.
Postup městského soudu, který v napadeném rozsudku konstatoval, že žalovaný správní
orgán se likvidačními důsledky výše uložené pokuty zabývat nemohl, neboť takové důsledky
stěžovatel v odvolání nenamítal, za situace, kdy stěžovatel v odvolání proti správnímu rozhodnutí
o uložení sankce takové důsledky namítal, je jinou vadou řízení před soudem, která mohla mít
za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé ve smyslu §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.
Nejvyšší správní soud v dané věci shledal napadený rozsudek nepřezkoumatelný i z toho
důvodu, že se městský soud nevypořádal se všemi žalobními námitkami stěžovatele.
Stěžovatel v žalobě požádal o moderaci sankce, když výši pokuty považoval za krajně
nepřiměřenou a likvidační. V této souvislosti argumentoval, že v otázce přiměřenosti sankce,
aby nebyla likvidační, je nutno přihlížet ke skutečné výši jeho příjmů a nikoliv k údajům o jeho
obratu.
Za této situace bylo na městském soudu, aby se vypořádal se všemi žalobními námitkami
a zabýval se tak i otázkou likvidačního důsledku uložené sankce a nutností přihlížet ke skutečné
výši příjmů stěžovatele a nikoliv údajům o výši jeho obratu. Stěžovatel své tvrzení doložil
i daňovými přiznáními za roky 2008 a 2009 a protokolem z místního šetření finančního úřadu
ve věci daně z příjmů ze dne 16. 7. 2009. Rozsudek městského soudu je z tohoto důvodu
v otázce namítané likvidační výše pokuty nepřezkoumatelný.
Z výše uvedených důvodů Nejvyšší správní soud rozsudek městského soudu zrušil a věc
mu vrátil k dalšímu řízení, v němž je městský soud vázán právním názorem v tomto rozsudku
vysloveným (§110 odst. 1,3 s. ř. s.). V novém rozhodnutí městský soud rozhodne i o náhradě
nákladů řízení o kasační stížnosti ve smyslu §110 odst. 2 s. ř. s.
O návrhu na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti Nejvyšší správní soud
samostatně nerozhodoval, neboť o kasační stížnosti samotné rozhodl bezodkladně po předložení
věci a po vykonání procesních úkonů v řízení.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 21. prosince 2011
JUDr. Ludmila Valentová
předsedkyně senátu