ECLI:CZ:NSS:2011:6.ADS.106.2011:57
sp. zn. 6 Ads 106/2011 - 57
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Milady Tomkové
a soudců JUDr. Bohuslava Hnízdila a JUDr. Kateřiny Šimáčkové v právní věci žalobce: T. V.,
zastoupeného JUDr. Martinem Smrkovským, advokátem, se sídlem Lucemburská 13, Praha 3,
proti žalované: Česká správa sociálního zabezpečení, se sídlem Křížová 25, Praha 5, o
přezkoumání rozhodnutí žalované ze dne 21. 7. 2010, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti
rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 4. 2011, č. j. 4 Ad 57/2010 - 30,
takto:
I. Kasační stížnost se zamít á .
II. Žalovaná n emá právo na náhradu nákladů řízení.
III. Ustanovenému zástupci JUDr. Martinu Smrkovskému, advokátovi, se sídlem
Lucemburská 13, Praha 3, se přiznáv á odměna za zastupování a náhrada hotových
výdajů ve výši 1600 Kč, která je splatná do 60 dnů od právní moci tohoto rozsudku z účtu
Nejvyššího správního soudu.
Odůvodnění:
I.
Správní řízení
Rozhodnutím ze dne 21. 7. 2010, č. j. X (dále též „napadené rozhodnutí“), žalovaná
zamítla námitky a potvrdila rozhodnutí ze dne 17. 3. 2010, kterým byl žalobci od 20. 4. 2010
odňat invalidní důchod podle ustanovení §56 odst. 1 písm. a) a §39 odst. 1 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o důchodovém
pojištění“), protože podle posudku lékaře Pražské správy sociálního zabezpečení ze dne 3. 3.
2010 žalobce již není nadále invalidní.
V odůvodnění napadeného rozhodnutí žalovaná uvedla, že podle opětovného
přezkoumání zdravotního stavu ze dne 23. 6. 2010 žalobce není invalidní, neboť míra poklesu
pracovní schopnosti žalobce z důvodu jeho dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu byla
určena ve výši 25 %. Za rozhodující příčinu zdravotního stavu posudek určil zdravotní postižení
spadající do kapitoly XV (Funkční poruchy, postižení po úraze, operacích), oddíl B (Postižení
končetin), položka 13 (Funkční postižení po zlomeninách kostí dolní končetiny), písm. a (Lehké
postižení) přílohy k vyhlášce č. 359/2009 Sb., kterou se stanoví procentní míry poklesu pracovní
schopnosti a náležitosti posudku o invaliditě a upravuje posuzování pracovní schopnosti
pro účely invalidity (vyhláška o posuzování invalidity), (dále jen „vyhláška o posuzování
invalidity“). Posudek ze dne 23. 6. 2010 stanovil, že míra poklesu pracovní schopnosti žalobce
činila vzhledem k tomuto onemocnění 15 %; dále bylo přihlédnuto k dalším zdravotním
komplikacím žalobce a celková míra poklesu jeho pracovní schopnosti byla podle ustanovení §3
vyhlášky o posuzování invalidity zvýšena na 25 %.
II.
Řízení před Městským soudem v Praze
Žalobou ze dne 20. 9. 2010 se žalobce domáhal přezkumu napadeného rozhodnutí.
Žalobce poukázal na to, že lékaři posuzující jeho zdravotní stav před žalovanou byli podle jeho
názoru nekompetentní. Žalobcův zdravotní stav se podle jeho přesvědčení neustále zhoršuje,
ačkoli se v rámci možností snaží pracovat. Protože žalovaná nesprávně konstatovala, že žalobce
není invalidní, hrozila žalobci změna jeho pracovního zařazení, resp. ukončení pracovního
poměru. Žalobce se proto výslovně domáhal nového objektivního přezkoumání jeho zdravotního
stavu nezávislou komisí. Žalobce dále zpochybnil, že by se žalovaná zabývala všemi námitkami,
neboť byl neúplně posouzen jeho zdravotní stav, zvláště když žalovaná uvedla, že zdravotní stav
žalobce posoudila „nad svůj rozsah“. Žalobce dovozoval, že posudkoví lékaři se při posuzování
jeho stavu zabývali pouze ustanovením §39 odst. 2 písm. c) zákona o důchodovém pojištění,
přičemž nevzali v potaz jeho celkovou výkonnost, pohyblivost a schopnost vykonávat denní
aktivity. Žalobce požadoval posouzení jeho stavu i podle „položky č. 8, kapitoly VI“ přílohy
k vyhlášce o posuzování invalidity, neboť jeho denní aktivity byly těžce omezeny (správně patrně
dle kapitoly VI - Postižení nervové soustavy, položka 4 - Epilepsie, písm. d) - forma
nekompenzovaná těžká; poznámka Nejvyššího správního soudu).
Žalovaná se k žalobě vyjádřila podáním ze dne 18. 10. 2010, ve kterém uvedla, že míra
poklesu pracovní schopnosti žalobce byla příslušnými lékaři konstatována ve výši 25 %
v důsledku jeho úrazu ze dne 13. 2. 2004. Žalovaná navrhla důkaz posudkem posudkové komise
Ministerstva práce a sociálních věcí. Dále přiložila správní spis a zdravotní dokumentaci žalobce.
Městský soud v Praze si opatřil posudek od Posudkové komise Ministerstva práce
a sociálních věcí ze dne 15. 2. 2011, č. j. 2010/5119 - PH, podle kterého žalobce není invalidní,
protože míra poklesu jeho pracovní schopnosti nedosáhla zákonné hranice 35 %. Posudková
komise uvedla, že rozhodující příčinou dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu žalobce je
léčebný vývoj po utrpěné zlomenině holenní kosti v kolenním kloubu s dislokací úlomků ze dne
13. 2. 2004. Za vedlejší příčinu posudková komise označila anxiosně depresivní poruchu s přesně
nediagnostikovanými záchvatovitými onemocněními s ojedinělým paroxysmem v září 2010
(přičemž symptomy měly dle posudkové komise odeznít již ve 20 letech věku žalobce).
Posudková komise diagnostikovala lehkou funkční poruchu přetrvávající po operaci předloktí
po zlomenině; dále konstatovala občasné bolesti při zátěži v levém ramenním kloubu
po zlomenině chirurgického krčku pažní kosti v roce 2004. Zdravotní stav žalobce posudková
komise vyhodnotila podle kapitoly XV (Funkční poruchy, postižení po úrazech, operacích),
oddíl B (Postižení končetin), položky 13 (Funkční postižení po zlomeninách kostí dolní
končetiny), písm. a) [Lehké postižení] přílohy k vyhlášce o posuzování invalidity s mírou poklesu
pracovní schopnosti ve výši 15 %. Vzhledem k celkovému zdravotnímu stavu žalobce míru
poklesu pracovní schopnosti posudková komise navýšila podle ustanovení §3 vyhlášky
o posuzování invalidity na 25 %, neboť zhodnotila anxiosně depresivní potíže. Postižení
kolenního kloubu posudková komise ohodnotila jako lehkého stupně a uvedla, že stav je
stabilizován. Psychiatrické postižení je podle posudkové komise lehkého stupně, samo o sobě
by pouze hraničně podmiňovalo vznik dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu. Ojedinělý
záchvat poruchy vědomí posudková komise považovala pouze za důvod k doporučení vhodného
pracovního zařazení, neboť nesnižuje pracovní potenciál. Posudková komise žalobci
nedoporučila fyzicky náročné práce spojené se zvýšenou zátěží dolních končetin, z důvodu
psychiatrického postižení je pro žalobce vhodná práce v menším pracovním kolektivu
v nestresujícím prostředí; z důvodu záchvatovitého nervového onemocnění posudková komise
stanovila zákaz práce v úrazovém prostředí, ve výškách nebo u rotujících strojů.
Podáním ze dne 21. 3. 2011 žalobce uvedl, že posudková komise Ministerstva práce
a sociálních věcí byla nekompetentní a že pochybuje o její erudovanosti; proto se domáhal
provedení nového vyšetření jeho aktuálního zdravotního stavu.
Městský soud v Praze ve věci rozhodl rozsudkem č. j. 4 Ad 57/2010 - 30 ze dne
14. 4. 2011, kterým žalobu zamítl. Městský soud uvedl, že posudek posudkové komise podrobně
zhodnotil zdravotní stav žalobce, když vycházel z aktuální zdravotní dokumentace žalobce,
a soud jej považoval za objektivní, úplný a přesvědčivý, dostatečně prokazující rozhodující
zdravotní postižení, jeho vývoj a charakter onemocnění. Rozhodujícím zdravotním postižením je
dle městského soudu ortopedické postižení - stav po zlomenině holenní kosti v kolenním kloubu
s dislokací úlomků. Závěry posudkové komise se shodují s lékařskými zprávami, které měla
komise k dispozici, a městský soud neshledal jakýkoli rozpor v posouzení zdravotního stavu
žalobce. Za další zdravotní postižení považoval městský soud v souladu s posudkovou komisí
anxiozně depresivní poruchu, která má vliv na pracovní potenciál žalobce a odůvodnila
dle městského soudu pracovní rekomandaci učiněnou posudkovou komisí. Psychiatrické
postižení by však dle městského soudu samo o sobě pouze hraničně podmiňovalo vznik
dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu. Přes veškerá tato zdravotní omezení městský soud
souhlasí se závěrem komise, že toto postižení nesnížilo žalobcův potenciál. Zdravotní stav
žalobce posoudila posudková komise, jejímž členem byl ortoped, který byl schopen vyjádřit se
k charakteru a závažnosti rozhodujícího zdravotního postižení; proto městský soud nepovažoval
za důvodné provádění dalšího dokazování ohledně zdravotního stavu žalobce. Pokud případně
v mezidobí došlo ke zhoršení zdravotního stavu žalobce, městský soud k nim za dané situace
nemohl přihlédnout, neboť to by pouze odůvodnilo podání nové žádosti o invalidní důchod.
III.
Kasační stížnost, vyjádření žalované
Proti tomuto rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 4 Ad 57/2010 - 30 ze dne
14. 4. 2011 podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) kasační stížnost ze dne 23. 5. 2011 a žádal
o ustanovení advokáta.
Usnesením č. j. 4 Ad 57/2010 - 44 ze dne 8. 6. 2011 městský soud ustanovil stěžovateli
zástupce - JUDr. Martina Smrkovského, advokáta.
Podáním ze dne 20. 6. 2011 stěžovatel doplnil svou kasační stížnost ze dne 23. 5. 2011.
Rozsudek Městského soudu v Praze napadal podle ustanovení §103 odst. 1 písm. a) a d) zákona
č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“). Stěžovatel
vycházel z toho, že jak napadené rozhodnutí, tak i rozsudek městského soudu potvrzují
závažnost jeho stavu, neboť rozsáhle popisují množství stěžovatelových úrazů. Stěžovatel
proto napadal nesprávné posouzení svých nemocí a úrazů. Stěžovatel poukazoval na to,
že již v průběhu řízení před městským soudem napadal přístup jednotlivých odborníků,
kteří posuzovali jeho stav. Stěžovatel je proto přesvědčen, že objektivní posouzení by potvrdilo
vážnost jeho zdravotního stavu. Navrhuje proto doplnění dokazování o znalecký posudek
mimopražského zdravotního ústavu, který považuje za nutný ke správnému zhodnocení
jeho stavu.
Žalovaná se ke kasační stížnosti nevyjádřila.
IV.
Stěžovatel je osobou oprávněnou k podání kasační stížnosti, neboť byl účastníkem řízení,
z něhož napadené rozhodnutí Městského soudu v Praze vzešlo (ustanovení §102 s. ř. s.), kasační
stížnost je přípustná, neboť nejsou naplněny důvody podle ustanovení §104 s. ř. s.
Neúplné a nepřesvědčivé posouzení zdravotního stavu se v řízení o dávkách
důchodového pojištění podmíněných dlouhodobě nepříznivým zdravotním stavem považuje
podle konstantní judikatury Nejvyššího správního soudu (rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 25. 9. 2003, č. j. 4 Ads 13/2003 - 54, publikovaný pod číslem 511/2005 Sbírky rozhodnutí
Nejvyššího správního soudu, všechna rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jsou dostupná na
www.nssoud.cz) za jinou vadu řízení ve smyslu ustanovení §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. Nejvyšší
správní soud proto přezkoumal napadený rozsudek pouze podle ustanovení §103 odst. 1
písm. d) s. ř. s.
Nejvyšší správní soud za této situace napadený rozsudek Městského soudu v Praze
v mezích řádně uplatněného kasačního důvodu podle ustanovení §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.
a v rozsahu kasační stížnosti podle ustanovení §109 odst. 2 a 3 s. ř. s. přezkoumal, přitom dospěl
k závěru, že kasační stížnost není důvodná; k tomuto závěru vedly Nejvyšší správní soud
následující úvahy:
Podle ustanovení §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. lze kasační stížnost podat z důvodu
nepřezkoumatelnosti soudního rozhodnutí spočívající v nesrozumitelnosti nebo nedostatku
důvodů rozhodnutí, popř. v jiné vadě řízení před soudem, mohla-li mít taková vada za následek
nezákonné rozhodnutí o věci samé.
Nejvyšší správní soud souhlasí s názorem stěžovatele, že podstatným faktorem určujícím
výsledek soudního řízení, jehož předmětem je přezkum rozhodnutí žalované o odnětí invalidního
důchodu, je posouzení zdravotního stavu učiněné posudkovou komisí, a proto je nutné klást
důraz na správnost, přesvědčivost a úplnost posudku vydaného posudkovou komisí
(srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 9. 2003, č. j. 4 Ads 13/2003 - 54).
Nejvyšší správní soud však nesouhlasí s tím, že by posudek posudkové komise ze dne
15. 2. 2011, č. j. 2010/5119 - PH, byl nesprávný, rozporný či jinak vadný a stěžovatel nepřináší
jakékoli relevantní argumenty - natož aby je doložil příslušnými důkazními prostředky -
které by posudek zpochybnily.
Pouhé konstatování stěžovatele v tom směru, že napadené rozhodnutí i rozsudek
městského soudu obsáhle popisuje jeho zdravotní stav, což má podle jeho přesvědčení dokládat
závažnost jeho situace, je pro posouzení toho, zda-li je rozsudek Městského soudu v Praze
nezákonný, irelevantní. V případě posuzovaní invalidity není důležité, kolik úrazů dotčenou
osobu postihlo či kolika nemocemi trpí; stěžejní naopak je, jak tyto nemoci a úrazy ovlivňují
pracovní schopnost dotčené osoby. Není proto podle názoru Nejvyššího správního soudu
vyloučeno, aby určitá osoba trpěla řadou nemocí či aby prodělala řadu úrazů bez toho,
aby to mělo podstatnější vliv na její pracovní schopnosti.
Jak vyplývá z dikce ustanovení §39 odst. 2 zákona o důchodovém pojištění,
ne každé onemocnění či úraz odůvodňuje přiznání invalidního důchodu, neboť zákon
o důchodovém pojištění stanoví, že zdravotní postižení dotčené osoby musí dosáhnout určité
úrovně, která minimálně o 35 % (podle ustanovení §39 odst. 2 písm. a/ zákona o důchodovém
pojištění) snižuje pracovní schopnosti takovéto osoby. Žalovaná ani městský soud
proto nepochybili, pokud zjistili a rozsáhle popsali zdravotní stav stěžovatele,
který však podle jejich závěru nezpůsobuje snížení pracovní schopnosti stěžovatele minimálně
o 35 % odůvodňující přiznání invalidního důchodu pro invaliditu prvního stupně
podle ustanovení §39 odst. 2 písm. a) zákona o důchodovém pojištění.
Brojí-li dále stěžovatel proti tomu, že jeho zdravotní stav měl být dle vyhlášky
o posuzování invalidity jinak hodnocen, Nejvyšší správní soud se s touto námitkou
také neztotožňuje.
Pro zdravotní postižení podle kapitoly XV (Funkční poruchy, postižení po úrazech,
operacích), oddíl B (Postižení končetin), položky 13 (Funkční postižení po zlomeninách kostí
dolní končetiny), písm. a) [Lehké postižení] přílohy k vyhlášce o posuzování invalidity,
je stanovena míra poklesu schopnosti soustavné výdělečné činnosti 10 - 15 %.
Podle ustanovení §3 odst. 1 vyhlášky o posuzování invalidity v případě, že příčinou
dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu pojištěnce je více zdravotních postižení a v důsledku
působení těchto zdravotních postižení je pokles pracovní schopnosti pojištěnce větší,
než odpovídá horní hranici míry poklesu pracovní schopnosti určené podle rozhodující příčiny
dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu, lze tuto horní hranici zvýšit až o 10 procentních
bodů.
Dále je nutné poukázat na ustanovení §75 odst. 1 s. ř. s., podle kterého soud
při přezkoumání rozhodnutí vychází ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době
rozhodování správního orgánu, tj. ke dni 21. 7. 2010.
V případě posouzení míry invalidity se jedná o otázku odbornou - medicínskou (důchod
podmíněný dlouhodobě nepříznivým zdravotním stavem) a rozhodnutí soudu tak závisí
především na odborném lékařském posouzení. Podle ustanovení §4 odst. 2 zákona
č. 582/1991 Sb. posuzuje zdravotní stav a pracovní schopnost občanů pro účely přezkumného
řízení soudního ve věcech důchodového pojištění Ministerstvo práce a sociálních věcí,
které za tímto účelem zřizuje jako své orgány posudkové komise. Posudkové komise jsou
oprávněny nejen k celkovému přezkoumání zdravotního stavu a dochované pracovní schopnosti
pojištěnců, ale též k posouzení poklesu schopnosti soustavné výdělečné činnosti a zaujetí
posudkových závěrů o invaliditě, jejím vzniku, trvání či zániku.
Posudkové řízení je tedy specifickou formou správní činnosti, spočívající v posouzení
zdravotního stavu občana a některých důsledků z něj vyplývajících pro oblast sociálního
zabezpečení a důchodového pojištění. Jde o postup posudkového orgánu, jehož hlavním
obsahem je posudková činnost, která předpokládá vedle odborných lékařských znalostí
též znalosti z oboru posudkového lékařství. I tyto posudky nicméně hodnotí soud jako každý jiný
důkaz podle zásad upravených v ustanovení §77 odst. 2 s. ř. s. a v případě potřeby může zejména
uložit též zpracování posudku soudem ustanoveným znalcem z oboru posudkového lékařství.
Posudek, který splňuje požadavek úplnosti, celistvosti a přesvědčivosti a který se vypořádává se
všemi rozhodujícími skutečnostmi, bývá zpravidla rozhodujícím důkazem pro posouzení
správnosti a zákonnosti přezkoumávaného rozhodnutí. Posudkový závěr by měl být náležitě
zdůvodněn, aby byl přesvědčivý i pro soud, který nemá, a ani nemůže mít, odborné lékařské
znalosti, na nichž posouzení invalidity závisí především.
Podle posudku o invaliditě ze dne 3. 3. 2010 vypracovaného lékařem Pražské správy
sociálního zabezpečení, č. j. LPS/2010/45 - P1_CSSZ, není stěžovatel invalidní. Jako rozhodující
příčinu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu stěžovatele s nejvýznamnějším dopadem
na pokles jeho pracovní schopnosti bylo vyhodnoceno zdravotní postižení podle kapitoly XV,
oddíl B, položky 13, písm. a) přílohy k vyhlášce o posuzování invalidity (Funkční poruchy,
postižení po úrazech, operacích; postižení končetin; funkční postižení po zlomeninách kostí dolní
končetiny; lehké postižení). Vzhledem k dalším zdravotním problémům stěžovatele byla míra
poklesu jeho pracovní schopnosti vyhodnocena ve výši 25 %.
Jak vyplývá ze zhodnocení zdravotního stavu stěžovatele ze dne 23. 6. 2010,
č. j. LPS/2010/66 - NR - PRH - CSSZ, učiněného lékařem žalované z Odboru důchodového
pojištění zaměstnanců, oddělení rozhodování o námitkách, stěžovatelovým hlavním zdravotním
handicapem je stav po zlomenině proximální metafýzy pravé kosti holenní s dislokací fragmentů
dne 13. 2. 2004, v době posuzování však noha byla shledána za zhojenou a koleno stabilní.
Zdravotní postižení stěžovatele bylo vyhodnoceno jako dlouhodobý nepříznivý zdravotní stav
podle kapitoly XV, oddíl B, položky 13, písm. a) přílohy k vyhlášce o posuzování invalidity
(Funkční poruchy, postižení po úrazech, operacích; postižení končetin; funkční postižení
po zlomeninách kostí dolní končetiny; lehké postižení), s mírou poklesu pracovní schopnosti
ve výši 25 % vzhledem k celkovému zdravotnímu stavu stěžovatele.
Podle posudku Posudkové komise Ministerstva práce a sociálních věcí ze dne 15. 2. 2011,
č. j. 2010/5119 - PH, činí míra poklesu stěžovatelovy pracovní schopnosti 25% vzhledem
k jeho celkovému zdravotnímu stavu, přičemž za rozhodující příčinu dlouhodobě nepříznivého
zdravotního stavu stěžovatele byl shledán léčebný vývoj po utrpěné zlomenině holenní kosti
v kolenním kloubu s dislokací úlomků ze dne 13. 2. 2004, jež hodnotila podle kapitoly XV,
oddíl B, položky 13, písm. a) přílohy k vyhlášce o posuzování invalidity (Funkční poruchy,
postižení po úrazech, operacích; postižení končetin; funkční postižení po zlomeninách kostí dolní
končetiny; lehké postižení). Postižení kolenního kloubu a psychiatrické postižení posudková
komise nevyhodnotila jako podstatné.
Z geneze hodnocení zdravotního stavu stěžovatele Nejvyššímu správnímu soudu vyplývá,
že stěžejní zdravotní komplikací jsou obtíže způsobené zlomeninou holenní kosti v kolenním
kloubu s dislokací úlomků ze dne 13. 2. 2004, jež byla všemi posudky hodnocena podle
kapitoly XV, oddíl B, položky 13, písm. a) přílohy k vyhlášce o posuzování invalidity (Funkční
poruchy, postižení po úrazech, operacích; postižení končetin; funkční postižení po zlomeninách
kostí dolní končetiny; lehké postižení). Stěžovatel sice s tímto hodnocením nesouhlasí,
ale neuvádí žádné konkrétní skutečnosti, které by tento závěr obsažené ve výše uvedených
posudcích jakkoli zpochybnily. Nejvyšší správní soud tedy pochybnosti stěžovatele nesdílí
a naopak se ztotožňuje se závěrem krajského soudu, že posudek posudkové komise splňuje výše
uvedené požadavky na úplnost a přesvědčivost odborného lékařského posudku, a lze
z něj tudíž při zjišťování skutkového stavu vycházet, neboť dospívá ke shodným závěrům
jako dřívější posudky pořízené žalovanou pro účely řízení o odnětí invalidního důchodu.
Za podstatnou skutečnost Nejvyšší správní soud tedy považuje fakt, že všechny tři
posudky vyhodnotily pokles míry pracovní schopnosti stěžovatele ve stejné výši, tj. 25 %,
se stejným odůvodněním a se shodnými závěry, přičemž tento pokles míry pracovní schopnosti
stěžovatele nedosahuje ani hranice pro přiznání invalidního důchodu pro invaliditu I. stupně
podle ustanovení §39 odst. 2 písm. a) zákona o důchodovém pojištění. Žádný z výše uvedených
posudků neobsahuje hodnocení, které by zpochybnilo závěr žalované prezentovaný v napadeném
rozhodnutí, totiž že stěžovatel není invalidní. Pokud tedy jednotlivé posudky obsahují
jednoznačný závěr, podle něhož stěžovatelův zdravotní stav neodůvodňuje přiznání invalidního
důchodu, není důvodu o správnosti závěrů učiněných v jednotlivých posudcích pochybovat.
Jiná situace by pochopitelně nastala, pokud by určitý posudek považoval za stěžejní
zdravotní postižení zcela jiné onemocnění než zbývající posudky, přičemž toto odlišné
onemocnění by odůvodňovalo podřazení pod jinou položku přílohy k vyhlášce o posuzování
invalidity mající potencionálně vliv na odlišné posouzení invalidity takovéto osoby
(srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 7. 2011, č. j. 4 Ads 155/2010 - 235).
V posuzovaném případě však mezi jednotlivými posudky neexistují jakékoli rozdíly.
Nejvyšší správní soud nemůže taktéž přisvědčit argumentaci stěžovatele ohledně údajně
odborně vadného přístupu jednotlivých lékařů při posudkovém posuzování jeho zdravotního
stavu.
Vzhledem k výše uvedeným závěrům Nejvyšší správní soud je toho názoru, že zdravotní
stav stěžovatele byl jednotlivými posudky řádně, bezrozporně, odborně a důsledně hodnocen.
Stěžovatel v kasační stížnosti ani v podání ze dne 21. 3. 2011 neuvedl žádné relevantní okolnosti,
které by erudovanost a správnost postupů posudkové komise jakkoli zpochybnily. Součástí
posudku ze dne 15. 2. 2011, č. j. 2010/5119 - PH, není jakýkoli záznam o tom, že by si stěžovatel
na postup posudkové komise během vyšetření stěžoval, nebo že při jeho prohlídce vznikly
jakékoli komplikace. Stěžovatel také nedoložil, že by se mu v důsledku nesprávného
či neodborného vyšetření posudkovou komisí jakkoli zdravotně přitížilo, což by případně mohlo
odůvodnit závěr, že postup posudkové komise nebyl správný či odborně provedený. Obsahem
soudního a správního spisu jsou sice námitky stěžovatele proti odbornosti jednotlivých lékařů,
kteří posuzovali jeho zdravotní stav, Nejvyšší správní soud však za situace, kdy všechny posudky
dospívají ke zcela identickým závěrům, považuje výtky stěžovatele za ryze subjektivního
charakteru, kterými stěžovatel fakticky vyjadřuje nesouhlas se závěry obsaženými v jednotlivých
posudcích.
Nejvyšší správní soud proto považuje posouzení zdravotního stavu za správné
a objektivní. Jakékoli další dokazování v tomto směru považuje Nejvyšší správní soud za dané
situace (posuzování zdravotního stavu stěžovatele ke dni vydání napadeného rozhodnutí
podle ustanovení §75 odst. 1 s. ř. s.) za nadbytečné, neboť skutkový stav byl před městským
soudem zjištěn úplně a bez jakýchkoli pochybností. Ve vztahu k návrhu stěžovatele na doplnění
dokazování vypracováním znaleckého posudku „mimopražského zdravotního ústavu“ Nejvyšší
správní soud poznamenává, že tento důkazní návrh měl být především uplatněn v řízení o žalobě
před Městským soudem v Praze. Řízení o kasační stížnosti slouží k ověření toho, zda je
rozhodnutí krajského soudu zákonné či nikoli. Pokud v řízení před krajským soudem takový
návrh nebyl vznesen, ačkoliv tak žalobce mohl učinit, nemůže žalobce v řízení před Nejvyšším
správním soudem účinně takový návrh vznášet za situace, kdy dokazování před krajským soudem
netrpí - jak shora uvedeno - vytýkanými vadami.
Není proto naplněn stěžovatelem uplatněný kasační důvod podle ustanovení §103 odst. 1
písm. d) s. ř. s.
Ze shora uvedených důvodů Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl (ustanovení
§110 odst. 1 in fine s. ř. s.).
O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud podle ust. §60
odst. 1, 2 s. ř. s. ve spojení s ustanovením §120 s. ř. s. Stěžovatel neměl ve věci úspěch, nemá
proto právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti ze zákona. Žalovaná měla ve věci
úspěch, podle ustanovení §60 odst. 2 s. ř. s. však správnímu orgánu ve věcech důchodového
pojištění, důchodového zabezpečení, nemocenského pojištění, pomoci v hmotné nouzi a sociální
péče nelze přiznat právo na náhradu řízení, na které by měl jinak nárok podle ustanovení §60
odst. 1 s. ř. s.
Protože stěžovateli byl usnesením Městského soudu v Praze č. j. 4 Ad 57/2010 - 44
ze dne 8. 6. 2011 ustanoven zástupce, JUDr. Martin Smrkovský, Nejvyšší správní soud
mu podle ustanovení §35 odst. 8 s. ř. s. přiznal odměnu za zastupování za dva úkony právní
služby ve smyslu ustanovení §11 odst. 1 písm. b), d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif,
ve znění pozdějších předpisů - převzetí a příprava zastoupení včetně porady s klientem, doplnění
kasační stížnosti ze dne 20. 6. 2011. Tato odměna je podle ustanovení §9 odst. 2 cit. vyhlášky
ve spojení s ustanovením §7 cit. vyhlášky stanovena ve výši 500 Kč za jeden úkon právní služby.
Dále Nejvyšší správní soud přiznal na náhradě hotových výdajů podle ustanovení §13 odst. 3
advokátního tarifu 600 Kč paušální náhrady hotových výdajů (jeden úkon právní služby
po 300 Kč). Dohromady tedy Nejvyšší správní soud přiznal částku 1600 Kč jako odměnu
za zastupování a náhradu hotových výdajů. K výplatě této částky pak Nejvyšší správní soud
stanovil přiměřenou lhůtu.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne jsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 27. října 2011
JUDr. Milada Tomková
předsedkyně senátu