ECLI:CZ:NSS:2011:6.ADS.149.2010:93
sp. zn. 6 Ads 149/2010 - 93
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Bohuslava Hnízdila
a soudkyň JUDr. Kateřiny Šimáčkové a JUDr. Milady Tomkové v právní věci žalobce: J. V.,
zastoupeného Mgr. Janem Urbanem, advokátem, se sídlem Heyrovského 1178, Hradec Králové,
proti žalované: Česká správa sociálního zabezpečení, se sídlem Křížová 25, Praha 5, proti
rozhodnutí žalované ze dne 21. 9. 2009, č. j. 46091/010 - 6311 - 20.3.2009 - 14873 - 13 - TL,
v řízení o kasační stížnosti žalované proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 27.
10. 2010, č. j. 30 Ca 118/2009 - 47,
takto:
I. Kasační stížnost se za m ítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci k rukám jeho zástupce Mgr. Jana Urbana,
advokáta, se sídlem Heyrovského 1178, Hradec Králové, do třiceti dnů od právní moci
tohoto rozsudku na náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti částku 800 Kč.
Odůvodnění:
Řízení před správními orgány
Okresní správa sociálního zabezpečení Jíčín (dále jen „OSSZ“) rozhodla dne 18. 2. 2009
(č. j. 46003/110 - 6311 - 18.2.2009 - 15115 - 01 - FI - NM) na základě návrhu žalobce podle §15
zákona č. 54/1956 Sb., o nemocenském pojištění zaměstnanců, platném do 31. 12. 2008, (dále
jen „zákon č. 54/1956 Sb.“), tak, že žalobci náleží nemocenské při pracovní neschopnosti
od 19. 2. 2007 do 27. 5. 2007 ve výši 3328 Kč, od 5. 10. 2007 do 29. 2. 2008 ve výši 2313 Kč
a od 3. 3. 2008 do 31. 3. 2008 ve výši 312 Kč.
Ve svém odvolání proti tomuto rozhodnutí žalobce nesouhlasil s postupem OSSZ,
která nezahrnula do rozhodného období pro výpočet nemocenského náhradu mzdy ve výši
97 438 Kč, na níž žalobci vznikl nárok v souvislosti s neplatným rozvázáním pracovního poměru
ze strany zaměstnavatele za období od listopadu 2006 do října 2007.
Žalovaná pak k odvolání žalobce ve svém rozhodnutí ze dne 21. 9. 2009, č. j. 46091/010 -
6311 - 20.3.2009 - 14873 - 13 - TL, konstatovala, že náhrada mzdy ve shora uvedené výši byla
žalobci zúčtována v měsíci březnu 2008, a proto je v tomto měsíci i jeho vyměřovacím základem,
bez ohledu na to, za jaké období mu byla náhrada mzdy přiznána. Tato částka tedy nespadá do
rozhodného období pro účely určení výše nemocenského podle §18 odst. 2 zákona č. 54/1956 Sb. Přestože tento konkrétní postup OSSZ žalovaná aprobovala, rozhodnutí OSSZ změnila tak,
že v případě pracovních neschopností od 5. 10. 2007 do 29. 2. 2008 a od 3. 3. 2008 do 31. 3.
2008, nemocenské snížila (neboť OSSZ nesprávně určila rozhodné období) a v případě
neschopnosti od 19. 2. 2007 do 27. 5. 2007 rozhodla tak, že žalobci nemocenské nenáleží, neboť
mu za toto období náleží započitatelný příjem (tuto skutečnost OSSZ nemohla posoudit správně,
neboť potřebné doklady byly předloženy až v průběhu odvolacího řízení).
Řízení před krajským soudem
Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce ke Krajskému soudu v Hradci Králové žalobu,
v níž tvrdí, že určujícím pro stanovení vyměřovacího základu není v daném případě okamžik,
kdy byla náhrada mzdy zúčtována, nýbrž to, že byla zúčtována za jednotlivé kalendářní měsíce
po dobu neplatného rozvázání pracovního poměru, které do rozhodného období spadají.
Žalobce tuto svou argumentaci podpořil odkazem na nález Ústavního soudu ČR ze dne
9. 6. 2005, sp. zn. II. ÚS 348/04 , a rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 6. 2006,
č. j. 6 Ads 34/2004 - 53, a ze dne 17. 8. 2005, č. j. 5 Ads 60/2003 - 89. Ústavní soud v citovaném
nálezu dospěl k závěru, že náhrada mzdy podle §61 odst. 1 zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku
práce, vyplacená zaměstnanci v souvislosti s rozhodnutím soudu o určení neplatnosti výpovědi
z pracovního poměru, je příjmem započitatelným do vyměřovac ího základu podle §5 zákona
č. 589/1992 Sb., o pojistném na sociální zabezpečení a příspěvku na státní p olitiku
zaměstnanosti, (dále jen „zákon č. 589/1992 Sb.“) , bez ohledu na to, zda byla zúčtována
a vyplacena v rozhodném období či nikoli. Žalobce měl za to, že přestože Ústavní soud
tento výklad zaujal ve vztahu k důchodovému pojištění, je třeba jej bez da lšího aplikovat i v nyní
posuzované věci, neboť uvedený nález Ústavního soudu řeší především otázku výkladu
ustanovení §5 zákona č. 589/1992 Sb., které upravuje způsob určení vyměřovacího základu,
z něhož se vychází rovněž při určení denního vyměřovacího základu pro účely výplaty
nemocenského.
Krajský soud konstatoval, že ustanovení §5 zákona č. 589/1992 Sb. je určující
i při stanovení denního vyměřovacího základu pro účely výplaty nemocenského , nejen starobního
důchodu, a že tedy shora citovaná rozhodnutí Ústavního soudu a Nejvyššího správního soudu
jsou aplikovatelná i v nyní posuzované věci. Na tom nic nemění ani skutečnost, že §16 zákona
č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, (dále jen „zákon o důchodovém pojištění“), byl
novelizován zákonem č. 24/2006 Sb. a že tak bylo výslovně upraveno, že se do vyměřovacího
základu pojištěnce zahrnuje kromě jiného i náhrada mzdy v kalendářních měsících,
za které náležela. Tato úprava byla podle krajského soudu do zákona o důchodovém pojištění
doplněna v návaznosti na výše uvedenou judikaturu Ústavního soudu. Krajský soud současně
odkázal na četné závěry Ústavního soudu, podle nichž „obecný soud není absolutně vázán doslovným
zněním zákona, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit, vyžaduje -li to účel zákona“ (srov. např. nález ze dne
4. 2. 1997, sp. zn. Pl. ÚS 21/96, publikovaný pod č. 63/1997 Sb.). Krajský soud v této souvislosti
zdůraznil, že poskytnutí náhrady mzdy je důsledkem nesplnění povinnosti zaměstnavatele
přidělovat zaměstnanci práci podle pracovní smlouvy a má charakter ekvivalentu mzdy.
Z těchto důvodů dospěl krajský soud k závěru, že náhrada mzdy z titulu neplatného rozvázání
pracovního poměru zúčtovaná žalobci až v souvislosti s rozhodnutím soudu o určení neplatnosti
výpovědi z pracovního poměru je příjmem započitatelným do vyměřovacího základu (§5 odst. 1
zákona č. 589/1992 Sb.) pro výpočet nemocenského v kalendářních měsících,
za které nemocenské náleželo, a nikoli jen vyměřovacím základem v tom měsíci, v němž mu byla
zúčtována. Z těchto důvodů tedy krajský soud napadené rozhodnutí žalované i OSSZ zrušil a věc
vrátil k dalšímu řízení.
Kasační stížnost a její posouzení
Proti tomuto rozhodnutí podala žalovaná (dále jen „stěžovatelka“ ) kasační stížnost,
v níž především poukazuje na to, že citovaná rozhodnutí Ústavního soudu a Nejvyššího
správního soudu nelze vztáhnout na projednávaný případ, neboť se týkají důchodového
pojištění. Stěžovatelka nezpochybňuje, že náhrada mz dy je příjmem započitatelným
do vyměřovacího základu podle §5 odst. 1 zákona č. 589/19 92 Sb., ale poukazuje na to,
že příjmy zúčtované v měsíci březnu 2008 nelze zpětně zúčtová vat do kalendářních měsíců
roku 2006 a 2007. Podle tohoto ustanovení je vyměřovacím základem úhrn příjmů, které jsou
předmětem daně z příjmů fyzických osob podle zákona o daních z příjmů, které nejsou
od této daně osvobozeny a které zaměstnavatel zúčtoval v souvislosti se zaměstnáním,
které zakládá účast na nemocenském nebo důchodovém pojištění. Podle §4 až §7 tohoto zákona
je vyměřovacím základem zaměstnance vždy úhrn příjmů „zúčtovaných“ malou organizací,
přičemž výše pojistného se stanoví procentní sazbou z vyměřovacího základu zjištěného
za rozhodné období, tzn. z úhrnu „zúčtovaných příjmů za kalendářní měsíc, za který se platí
pojistné“. Podle stěžovatelky je výklad krajského soudu v rozporu se zákonem, neboť podle §18
odst. 2 zákona č. 54/1956 Sb. do rozhodného období spadá 12 měsíců před vznikem dočasné
pracovní neschopnosti, nikoli měsíc, za který nemocenské náleží. Zahrnutí n áhrady mzdy
do vyměřovacího základu pojištěnce v kalendářních měsících, za které náležela, je možné
pouze pro účely důchodového pojištění, což je dáno ustanovením §16 odst. 3 zákona
o důchodovém pojištění, ve znění novely provedené zákonem č. 24/2006 Sb. Na závěr
stěžovatelka uvádí, že pokud žalobci vznikla škoda v souvislosti s nesprávným postupem
zaměstnavatele, může ji uplatnit jako soukromoprávní nárok v řízení před civilními soudy.
Poté, co Nejvyšší správní soud zhodnotil, že kasační stížnost splňuje všechny formální
požadavky, přistoupil k posouzení její důvodnosti a dospěl k závěru, že kasační stížnost není
důvodná.
Stěžejní otázkou v nyní posuzované věci je, jakým způsobem se náhrada mzdy z titulu
neplatného rozvázání pracovního poměru ze strany zaměstnavatele započítává pro účely
stanovení výše dávek nemocenského.
V této souvislosti se Nejvyšší správní soud nejprve zabýval tím, zda vůbec je náhrada
mzdy příjmem započitatelným do vyměřovacího základu pro nemocenské.
Náhradu mzdy je zaměstnanci povinen poskytnout zaměs tnavatel v případě, že mu dal
neplatnou výpověď či s ním neplatně zrušil pracovní poměr okamžitě nebo ve zkušební době
a zaměstnanec zaměstnavateli oznámil, že trvá na tom, aby ho zaměstnavatel i nadále zaměstnával
(§69 odst. 1 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, §61 odst. 1 zákona č. 65/1965 Sb., zákoník
práce, platný do 31. 12. 2006). Náhrada mzdy je tak vyvolána tím, že zaměstnavatel přestal
v rozporu se zákonem přidělovat zaměstnanci práci podle pracovní smlouvy. Náhrada mzdy
podle citovaných ustanovení tak má podle stanoviska Nejvyššího soudu „charakter ekvivalentu
mzdy, kterou si zaměstnanec nemohl vydělat v důsledku toho, že mu zaměstnavatel v rozporu s ustanovením §35
odst. 1 písm. a) zákoníku práce neumožnil konat práci, k níž se zavázal podle pracovní smlouvy; zákon
tímto způsobem sleduje, aby zaměstnanci byla reparována újma, kterou utrpěl následkem protiprávního postupu
zaměstnavatele“ (Stanovisko Nejvyššího soudu Cpjn 4/2004 ze dne 9. 6. 2004 k některým otázkám
rozhodování soudů ve věcech nároků z neplatného rozvázání pracovního poměru podle §61
zákoníku práce, dostupné na www.nsoud.cz).
Dále z relevantní právní úpravy, konkrétně z §15 zákona č. 54/1956 Sb., o nemocenském
pojištění zaměstnanců, ve znění účinném do 31. 12. 2008, mimo jiné vyplývá, že započitatelným
příjmem se rozumí mzda, plat a další příjmy, které se zahrn ují do vyměřovacího základu
pro stanovení pojistného na sociální zabezpečení.
Podle §5 odst. 1 zákona č. 589/1992 Sb., na který odkazuje §15 zákona č. 54/1956 Sb.,
je vyměřovacím základem zaměstnance úhrn příjmů, které jsou předmětem daně z příjmů
fyzických osob podle zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, a nejsou od této daně
osvobozeny a které mu zaměstnavatel zúčtoval v souvislosti se zaměstnáním, které zakládá účast
na nemocenském nebo důchodovém pojištění.
Druhý odstavec §5 zákona č. 589/1992 Sb., pak obsahuje výčet příjmů,
které se do vyměřovacího základu zaměstnanců nezahrnují. Pouze příklad em lze uvést náhradu
škody podle zákoníku práce či plnění, které bylo poskytnuto poživateli starobního důchodu
po uplynutí jednoho roku ode dne skončení zaměstnání.
Kromě skutečnosti, že náhrada mzdy je ekvivalentem mzdy, kterou si zaměstnanec
v důsledku neplatného rozvázání pracovního poměru nemohl vydělat, což vyplývá z citovaného
stanoviska Nejvyššího soudu, lze z relevantní právní úpravy dovodit, že se jedná o příjem,
který splňuje podmínky §5 odst. 1 zákona č. 589/1992 Sb. (tzn. je předmětem daně z příjmů
fyzických osob, není od daně osvobozen a zaměstnavatel jej zúčtoval v souvislosti
se zaměstnáním, které zakládá účast na nemocenském pojištění), a tedy o příjem,
z nějž zaměstnavatel odvádí pojistné na zdravotní a sociální pojištění. Lze rovněž uzavřít,
že náhrada mzdy je příjmem, který se zahrnuje do vyměřova cího základu zaměstnance,
neboť není uváděna ve výčtu v §5 odst. 2 zákona č. 589/199 2 Sb.
Citovaná ustanovení však nabízejí odpověď pouze na otázku, které příjmy patří zahrnout
do vyměřovacího základu zaměstnance, nikoli však, jakým způsobem je tak tře ba učinit. Otázkou
tedy zůstává, k jakým obdobím má být náhrada mzdy podle §69 odst. 1 zákona č. 262/2006 Sb.,
zákoníku práce, (případně §61 odst. 1 zákona č. 65/1965 Sb., záko níku práce, platného
do 31. 12. 2006) zahrnuta do vyměřovacího základu pro nemocenské podle §18 zákona
č. 54/1956 Sb. ve spojení s §5 odst. 1 zákona č. 589/1992 Sb.
Jak již vyplývá z řízení před krajským soudem, Nejvyšší správní soud i Ústavní soud tuto
otázku řešily ve vztahu ke starobnímu důchodu (srov. např. rozsudky Nejvyššího správního
soudu ze dne 28. 6. 2006, č. j. 6 Ads 34/2004 - 53, a ze dne 17. 8. 2005, č. j. 5 Ads 60/2003 - 89,
či nález Ústavního soudu ze dne 9. 6. 2005, sp. zn. II. ÚS 348/04). V těchto rozsudcích dospěly
k závěru, že ustanovení zákona č. 589/1992 Sb. a zákona o důchodovém pojištění zohledňují
pouze modelovou situaci, kdy zaměstnanec dosahuje pravidelnou měsíční mzdu, z níž je placeno
pojistné, avšak, že z logiky věci je nutno dovodit, že i náhrada mzdy dle §61 odst. 1 zákoníku
práce, vyplacená stěžovateli až v souvislosti s rozhodnutím soudu o určení neplatnosti výpovědi
z pracovního poměru, je příjmem započitatelným do vyměřovacího základu, který lze rozpočítat
na jednotlivé kalendářní měsíce a roky po dobu neplatného rozvázání pracovního poměru.
Náhrada mzdy má v daném případě charakter ekvivalentu mzdy a je zúčtovatelná stejně
jako mzda. Tuto účast stěžovatele na důchodové m pojištění tedy lze promítnout do zápočtu doby
pojištění. Z §6 odst. 1 zákona č. 589/1992 Sb. (podle kterého je rozhodným obdobím,
z něhož se zjišťuje vyměřovací základ, kalendářní měsíc, za který se pojistné platí) ani nelze
dovodit, že by vylučovalo možnost zpětného rozúčtování příjmů, jež se zahrnují
do vyměřovacího základu.
Z těchto závěrů, především tedy Ústavního soudu, vy šel i krajský soud v nyní posuzované
věci. Stěžovatelka tvrdí, že takový postup není možný vzhledem k tomu, že zahrnutí náhrady
mzdy do vyměřovacího základu pojištěnce pro stanovení výše dávky starobního důchodu
v kalendářních měsících, za které náležela, je dáno ustanovením §16 odst. 3 zákona
o důchodovém pojištění, ve znění novely provedené zákonem č. 24/2006 Sb.
Nejvyšší správní soud v této souvislosti zdůrazňuje, že uvedená novela nabyla účinnosti
dne 1. 2. 2006, přičemž citovaný nález Ústavního soudu datuje ze dne 9. 6. 2005. Lze tedy
předpokládat, že zákonodárce reagoval na citované závěry Ústavního soudu právě tím,
že do zákona zakotvil jednoznačné pravidlo, jakým zp ůsobem zahrnout náhradu mzdy
do vyměřovacího základu pojištěnce pro dávky důchodového pojištění.
Ústavní soud ke svému jednoznačnému závěru, že je třeba náhradu mzdy zahrnout
do vyměřovacího základu pro starobní důchod v kalendářních měsících, za které náleží, dospěl
za stavu právní úpravy v oblasti důchodového pojištění, který je obdob ný stávajícímu stavu
právní úpravy v oblasti pojištění nemocenského, tj. kdy zákon výslovně způsob zahrnutí náhrady
mzdy do vyměřovacího základu neřeší a pokud jde obecně o stanovení vyměřovacího základu,
odkazuje na zákon č. 589/1992 Sb. Argumentace Ústavního soudu navíc nijak neodráží specifika
důchodového pojištění a ani z ní jinak nevyplývá, že by v případě nemocenského pojištění bylo
třeba zvolit odlišný postup. Ústavní soud naopak velmi případně i pro účely nemocenského
pojištění konstatoval, že „nelze použít gramatický výklad ustanovení citovaných zákonů bez přihlédnutí
ke smyslu a účelu dotčených ustanovení i celého systému důchodového pojištěn í“ a že „důchodové pojištění
je založeno na principu obligatornosti dávek - při splnění podmínek vzniká na dávku nárok“. Dále Ústavní
soud uvedl, že pokud stát obdrží, byť opožděně, v souvislosti s náhradou mzdy platby pojistného
na sociální zabezpečení a příspěvek na státní politiku zaměstnanosti, „bylo by absurdní
a především nespravedlivé, aby se mu tento pří jem v podobě vyplacené náhrady mzdy neprojevil v jeho osobním
vyměřovacím základu pro výpočet starobního důchodu“ a rovněž, že „je nepřípustné, aby příslušné státní orgány
pouze důsledně vyžadovaly plnění povinností ze strany občanů a nedbaly přitom ochran y jejich zájmů.“ Všechny
citované závěry Ústavního soudu ve věci sp. zn. II. ÚS 348/04 lze podle Nejvyššího správního
soudu z důvodů shora uvedených bezpochyby vztáhnout i na oblast nemocenského pojištění.
Dále Nejvyšší správní soud posuzoval námitku stěžovatelky, že podle §18 odst. 2 zákona
č. 54/1956 Sb. je rozhodným obdobím, z něhož se zjišťuje vyměřovací základ, 12 měsíců
před kalendářním měsícem, v němž vznikla dočasná pracovní neschopnost. Zákon
č. 54/1956 Sb. stejně jako zákon o důchodovém pojištění však (ostatně jak uzavřel sám Ústavní
soud) zohledňuje pouze modelovou situaci, kdy se zaměstnanci d ostává pravidelná měsíční mzda.
Takto stanovené rozhodné období proto nemůže být vodítkem k řešení nestandardní situace,
která nastala v nyní posuzované věci, a to v interpretaci provedené k tíži zaměstnance,
jehož zaměstnavatel pojistné za příslušné období odvedl.
Stěžovatelka dále argumentuje některými formulacemi z §4 až §7 zákona č. 589/1992 Sb.
Upozorňuje především na výraz „zúčtovat“ či „zúčtova ný“ užitý v tom smyslu, že vyměřovacím
základem zaměstnance je úhrn příjmů, které mu zaměstnavatel „zúčtoval“ v souvislosti
se zaměstnáním, které zakládá účast na nemocenském pojištění. Ani z této dikce ustanovení §5
zákona č. 589/1992 Sb. však podle Nejvyššího správního soudu nelze dovodit řešení otázky,
jakým způsobem je třeba zahrnout náhradu mzdy do vyměřovacího základu pro nemocenské.
Z citovaného ustanovení totiž nijak nevyplývá, že by pro zahrnutí příjmu do vyměřovacího
základu byl určující moment jeho zúčtování zaměstnavatelem, řeší pouze otázku, který typ příjmů
je třeba do vyměřovacího základu zahrnout - tedy mimo jiné příjmy zúčtované v souvislosti se
zaměstnáním, které zakládá účast na nemocenském pojištění.
Nejvyšší správní soud již v otázce důchodového pojištění před novelizací §16
odst. 3 zákona o důchodovém pojištění dospěl ve svém výše citovaném rozsudku č. j. 6 Ads
34/2004 - 53 k závěru, že „přestože ustanovení zákona č. 589/1992 Sb. a zákona č. 155/1995 Sb.
zohledňují pouze modelovou situaci, kdy zaměstnanec dosahuje pravidelnou měsíční mzdu, z níž je placeno
pojistné, z logiky věci je pak nutno dovodit, že i náhrada mzdy podle ust. §61 odst. 1 zákoníku práce, vyplacená
stěžovateli až v souvislosti s rozhodnutím soudu o určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru je příjmem
započitatelným do vyměřovacího základu, který lze rozpočítat na jednotlivé kalendářní měsíce a roky po dobu
neplatného rozvázání pracovního poměru.“
Stěžovatelka tedy již několik let pro účely důchodového pojištění rozpočítává
započitatelný příjem do vyměřovacího základu za jednotlivé kalendářní měsíce, po kter é byl
se zaměstnancem neplatně rozvázán pracovní poměr. Činí tak na základě zákona č. 589/1992 Sb.,
který upravuje jak pojistné na důchodové pojištění, tak pojistné na nemocenské pojištění,
ve spojení s §16 odst. 3 zákona o důchodovém pojištění, avšak byla povinna tak činit
i před legislativní změnou, která nezbytnost tohoto postupu zavedla výslovně v §16 odst. 3,
a to na základě citované judikatury. V nyní posuzované kasační stížnosti pak stěžovatelka
v případě nemocenského pojištění paradoxně tento postup odmítá, a to právě s poukazem
na formulaci některých ustanovení zákona č. 589/1992 Sb.
Z logiky věci je nutno dovodit, že je -li stěžovatelka schopna postupovat v souladu
s citovanou judikaturou Ústavního soudu ČR a Nejvyššího správního soudu ve věcech
důchodového pojištění, pak není nemožné, aby rozpočítávala obdobným způsobem náhradu
mzdy z titulu neplatného rozvázání pracovního poměru zaměstnavatelem, vyplacenou
až v souvislosti s rozhodnutím soudu o určení neplatnosti výpovědi, i do vyměřovacího základu
na pojištění nemocenské. Stěžovatelka ostatně ve své kasační stížnosti kromě shora uvedených
argumentů, které Nejvyšší správní soud vyvrátil, neuvedla žádná tvrzení, která by svědčila
pro opačný závěr. Technický způsob provedení tohoto požadavku je pak již čistě v kompetenci
samotné stěžovatelky.
V neposlední řadě přistoupil Nejvyšší správní soud k posouzení námitky stěžovatelky,
že žalobce může škodu, která mu vznikla v souvislosti s nesprávným postupem zaměstnavatele,
uplatnit jako soukromoprávní nárok v řízení před civilními soudy. Jak již Nejvyšší správní soud
shora konstatoval, v případě náhrady mzdy se jedná o příjem, který je předmětem daně z příjmů
fyzických osob, není od této daně osvobozen a který zaměstnavatel zaměstnanci zúčtoval
v souvislosti se zaměstnáním, které zakládá účast na nemocenském nebo důchodovém pojištění,
a podléhá tedy podle §5 odst. 1 zákona č. 589/1992 Sb. odvodu pojistného na sociální pojištění.
Ze správního spisu pak vyplývá, že náhrada mzdy ve výši 97 438 Kč, která byla žalobci zúčtována
v měsíci březnu 2008, byla v témže měsíci vyčíslena jako vyměřovací základ žalobce.
Zaměstnavatel žalobce tedy z takto vyplacené náhrady mzdy odvedl pojistné na sociální
zabezpečení, jak mu to ukládá zákon č. 589/1992 Sb. Bylo-li pojistné odvedeno do systému, není
důvod, proč by z takto uhrazeného pojistného neměl žalobci vzniknout nárok na dávky
nemocenského. V případě, že by se tak nestalo a že by žalobce měl tento nárok uplatnit
jako nárok soukromoprávní v řízení před civilními soudy, jak navrhuje stěžovatelka,
představovalo by to pro žalobce po neplatném rozvázání pracovního poměru (a s ním
souvisejícím příjmovým deficitem) další zásah do jeho práv a ve své podstatě i sankci,
aniž by z jeho strany došlo k porušení jakékoli právní povinnosti. Zahájení dalšího soudního
řízení, v němž by se zaměstnanec po svém zaměstnavateli domáhal náhrady dávek
nemocenského, by navíc uspokojení nároku zaměstnance značně oddálilo. Za této situace by bylo
nepřiměřené zatěžovat zaměstnance dalšími povinnostmi a klást na něj další nároky spojené
s vymáháním dávek.
Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší správní soud rozhodl tak, že kasační stížnost
stěžovatelky není důvodná, a proto ji podle §110 odst. 1 poslední věty s. ř. s. zamítl.
O náhradě nákladů rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení
s §120 s. ř. s. Stěžovatelka, která v tomto soudním řízení neměla úspěch, nemá na náhradu
nákladů řízení právo (§60 odst. 1 s. ř. s. a contrario). Náklady ovšem vznikly úspěšnému žalobci
podáním vyjádření jeho zástupce ke kasační stížnosti. Tyto náklady činí 500 Kč za jeden úkon
právní služby a 300 Kč na úhradu hotových výdajů, v soul adu s §9 odst. 2, §7 a §11 odst. 1
písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování
právních služeb (advokátní tarif), celkem tedy 800 Kč. Vzhledem k tomu, že zmocněný advokát
není plátcem daně z přidané hodnoty, přiznává se mu odměna v celkové výši 800 Kč. K zaplacení
náhrady nákladů řízení byla stěžovatelce stanovena přiměřená lhůta.
Poučení: Proti tomuto rozsudku n e js ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 20. dubna 2011
JUDr. Bohuslav Hnízdil
předseda senátu