ECLI:CZ:NSS:2011:6.ADS.150.2010:181
sp. zn. 6 Ads 150/2010 - 181
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Bohuslava Hnízdila
a soudkyň JUDr. Milady Tomkové a JUDr. Kateřiny Šimáčkové v právní věci žalobce: S. M.,
zastoupeného Mgr. Františkem Drlíkem, advokátem, se sídlem nám. Míru 9, Šumperk,
proti žalovanému: Krajský úřad Olomouckého kraje, se sídlem Jeremenkova 40a, Olomouc,
zastoupeného JUDr. Petrem Ritterem, advokátem, se sídlem Riegrova 12, Olomouc, v řízení o
kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. 7. 2010,
č. j. 38 Cad 21/2005 - 140,
takto:
I. Kasační stížnost se zamít á .
II. Žalovaný n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Ustanovenému zástupci žalobce, advokátovi Mgr. Františku Drlíkovi, se přiznáv á
odměna za zastupování v řízení o kasační stížnosti v částce 960 Kč, která bude vyplacena
z účtu Nejvyššího správního soudu ve lhůtě do 60 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
Žalobou podanou u Krajského soudu v Ostravě se žalobce domáhal zrušení rozhodnutí
žalovaného Krajského úřadu Olomouckého kraje, odboru sociálních věcí, ze dne 21. 7. 2005,
č. j. KUOK/21204/05/OSV - DS/7025/SD - 134, o nároku na dávku sociální péče. Napadeným
rozhodnutím žalovaný na základě odvolání účastníka řízení potvrdil rozhodnutí Městského úřadu
Zábřeh, odboru zdravotního a sociálního, ze dne 1. 6. 2005, č. j. Soc/552/3901/2005/Dv,
kterým bylo rozhodnuto nepřiznat žalobci dávku sociální péče, a to po provedeném řízení
podle příslušných ustanovení zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení, ve znění pozdějších
předpisů, a v souladu s ustanovením §40a zákona ČNR č. 114/1988 Sb., o působnosti orgánů
České republiky v sociálním zabezpečení, ve znění pozdějších předpisů, podle §90 odst. 1 a §94
zákona č. 100/1988 Sb., o sociálním zabezpečení, ve znění pozdějších předpisů, podle §1 až §4
a §7 zákona ČNR č. 482/1991 Sb., o sociální potřebnosti, ve znění pozdějších předpisů, a §2,
§3 a §6 zákona č. 463/1991 Sb., o životním minimu, ve znění pozdějších předpisů, a nařízení
vlády č. 664/2004 Sb., kterým se zvyšují částky životního minima, a odvolání zamítl.
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 15. 7. 2010, č. j. 38 Cad 21/2005 - 140, žalobu
směřující proti rozhodnutí Krajského úřadu Olomouckého kraje ze dne 21. 7. 2005,
č. j. KUOK/21204/05/OSV - DS/7025/SD - 134, zamítl, neboť neshledal nezákonnost
napadeného rozhodnutí žalovaného.
Krajský soud v Ostravě vycházel z následujícího skutkového stavu:
Dne 2. 5. 2005 žalobce podal žádost o přiznání dávky sociální péče. Městský úřad Zábřeh,
odbor zdravotní a sociální, rozhodnutím ze dne 1. 6. 2005, č. j. Soc/552/3901/2005/Dv, rozhodl
nepřiznat žalobci dávku sociální péče s ohledem na to, že předpokladem přiznání měsíčně
se opakující peněžité dávky bylo uznání občana za sociálně potřebného ke dni vydání napadeného
rozhodnutí podle platné právní úpravy dané zákonem o sociální potřebnosti (č. 482/1991 Sb.),
který upravoval do 31. 12. 2006 poskytování dávek sociální péče. Žalovaný se ztotožnil
s rozhodnutím prvoinstančního orgánu nepřiznat žalobci dávku sociální péče. Na základě
podaného odvolání rozhodnutí Městského úřadu Zábřeh, odboru zdravotního a sociálního,
ze dne 1. 6. 2005, č. j. Soc/552/3901/2005/Dv, kterým bylo rozhodnuto nepřiznat žalobci dávku
sociální péče žalovanému, potvrdil a odvolání zamítl. Žalovaný vycházel z toho, že žalobce
požádal 2. 5. 2005 o přiznání dávky sociální péče od 1. 12. 2003. Od 2. 12. 2003 byla
rozhodnutím České správy sociálního zabezpečení zastavena výplata částečného invalidního
důchodu žalobci, jelikož se nepodrobil vyšetření svého zdravotního stavu, přestože byl
na možnost zastavení výplaty důchodu upozorněn. Okresní správou sociálního zabezpečení
v Šumperku bylo potvrzeno sdělením ze dne 2. 5. 2005, že žalobce nepožádal dosud o uvolnění
výplaty částečného invalidního důchodu, ani se nepodrobil lékařskému vyšetření. Rozhodnutím
Úřadu práce v Šumperku byl od 1. 10. 2004 žalobce vyřazen z evidence uchazečů o zaměstnání
z důvodu, že je od srpna 2001 uznán plně invalidní, ale odmítl podat žádost o plný invalidní
důchod. Žalobce po podání žádosti o dávku sociální péče byl vyzván dne 16. 5. 2005
prvoinstančním orgánem k osvědčení skutečností rozhodných pro nárok na dávku sociální péče,
její výši a výplatu, a to do osmi dnů od doručení výzvy a současně byl upozorněn na následky
neuposlechnutí výzvy. Žalobce písemnost převzal 18. 5. 2005, avšak nereagoval
na ni a skutečnosti rozhodné pro nárok na dávku sociální péče neosvědčil. Rovněž nevyužil
možnosti seznámit se s podklady pro rozhodnutí před jeho vydáním. V místě bydliště žalobce
bylo neúspěšně provedeno místní šetření prvoinstančním orgánem, takže nebylo možno celkově
posoudit sociální a majetkové poměry žalobce. V souladu s ust. §1 odst. 1 a §3 zá kona
č. 482/1991 Sb., o sociální potřebnosti, ve znění pozdějších předpisů, nebylo lze žalobce
považovat za sociálně potřebného s ohledem na to, že si odmítá zvýšit příjem vlastním
přičiněním uplatněním nároku na dávky důchodového pojištění a odmítá se podrobit kontrolní
lékařské prohlídce lékařem příslušné okresní správy sociálního zabezpečení. S odkazem
na ust. §7 citovaného zákona o sociální potřebnosti bylo poukázáno na to, že žalobce odmítá
spolupracovat se správním orgánem, v důsledku čehož není možné posoudit jeho sociální
potřebnost a tedy i nárok na dávku sociální péče. Žalovaný při svém rozhodnutí potvrdil
v odvolacím řízení rozhodnutí o zamítnutí žádosti žalobce o přiznání dávky sociální péče
od 1. 12. 2003.
Na základě takto zjištěného skutkového stavu dospěl Krajský soud v Ostravě k závěru
o nedůvodnosti podané žaloby. Soud vzal za prokázané, že žalobce nesplňuje kritéria stanovená
pro závěr, že je osobou sociálně potřebnou. Správní orgán prvého stupně v souladu se zákonem
rozhodl o zamítnutí nároku na dávku sociální péče. Žalovaný rovněž v souladu se zákonem
rozhodnutí správního orgánu prvého stupně na základě podaného odvolání zamítl a rozhodnutí
potvrdil. Správní orgány rozhodly v souladu se zákonem o zamítnutí žádosti žalobce o přiznání
dávky sociální péče od 1. 12. 2003.
Soud proto v tomto ohledu uzavřel, že neshledal nezákonnost napadeného
rozhodnutí žalovaného, a proto žalobu proti rozhodnutí žalovaného ze dne 21. 7. 2005, č. j.
KUOK/21204/05/OSV - DS/7025/SD - 134, zamítl.
Včas podanou kasační stížností žalobce (dále též „stěžovatel“) brojí proti rozsudku
Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. 7. 2010, č. j. 38 Cad 21/2005 - 140. V podání téměř
nečitelného obsahu stěžovatel namítl, že rozsudek je zcela zmatečný, byl vynesen
v jeho nepřítomnosti a byl vydán vyloučeným soudcem Krajského soudu v Ostravě
dr. Indráčkem podle §8 odst. 1 s. ř. s., rozhodnutí jsou pouze opisována, soud se neřídí právním
názorem a závaznými pokyny Nejvyššího správního soudu. Kasační stížnost je podávána
podle §103 odst. 1 písm. a), b), c) a d) s. ř. s. a podle §104 odst. 3 písm. a) s. ř. s. Dále stěžovatel
uvedl, že soud porušil stěžovatelova práva zaručená Ústavou ČR - čl. 3, čl. 4, čl. 10 a čl. 96 odst. 2
a Listinou základních práv a svobod - čl. 1, čl. 3 odst. 3, čl. 30 odst. 2, čl. 36 odst. 2, čl. 37 odst. 2
a čl. 38 odst. 2. Tato práva jsou závazná a mají přednost před zákonem a argumentací soudu.
Současně stěžovatel požádal o osvobození od soudních poplatků a o ustanovení „jeho“ advokáta
Mgr. Františka Drlíka pro řízení o kasační stížnosti. Usnesením krajského soudu ze dne
14. 9. 2010, č. j. 38 Cad 21/2005 - 160, byl stěžovateli ustanoven pro řízení o kasační stížnosti
advokát Mgr. František Drlík a tímto usnesením byl vyzván k doplnění podání ve věci kasační
stížnosti stěžovatele ze dne 6. 8. 2010 a uvedení v jakém rozsahu a z jakých důvodů je kasační
stížnost podávána a kdy bylo stěžovateli napadené rozhodnutí doručeno, a dále aby uvedl
konkrétní skutečnosti, ze kterých je dovozována podjatost soudce JUDr. Petra Indráčka a uvedl,
kdy se žalobce dozvěděl o skutečnosti, z níž se podjatost tohoto soudce dovozuje. Ustanovený
zástupce k výzvě soudu uvedl, že rozsudek doručený 26. 7. 2010 napadá v celém rozsahu výroku
a toliko zopakoval tvrzení stěžovatele, že rozsudek byl vydán neveřejně, bez jednání,
v jeho nepřítomnosti. K důvodům kasační stížnosti zástupce stěžovatele výslovně uvádí
podle pokynu svého klienta, že kasační stížnost podává z důvodů daných ustanovením §104
odst. 3 písm. a) s. ř. s. Podle názoru stěžovatele s odkazem na §8 odst. 1 s. ř. s. je napadené
rozhodnutí vydáno vyloučeným soudcem, který již rozhodoval opět neveřejnými rozsudky
v prvotním soudním řízení, a který pouze opisuje původní argumentaci, která absolutně není
pravdivá a nelze se s ní ztotožnit. Stěžovatel rovněž konstatoval, aniž by konkretizoval
svá tvrzení, že soud porušil práva stěžovatele zaručená Ústavou ČR - čl. 96 odst 2, čl. 3, čl. 4
a čl. 10 a Listinou základních práv a svobod - čl. 30 odst. 2, čl. 36 odst. 2, čl. 37 odt. 2 a čl. 38
odst. 2. Tato práva jsou podle mínění stěžovatele závazná a mají přednost před zákonem
a naprosto zmatečnou argumentací soudu. Soud je povinen projednat věc v přítomnosti
stěžovatele. Soud zakázal stěžovateli pracovat, odepřel mu právo na zabezpečení ve stavu hmotné
nouze a právo na zabezpečení při neschopnosti k práci. Ustanovený zástupce uvádí, že mu byl
jeho klientem udělen výslovný pokyn k tomu, aby uvedenou argumentaci do doplnění kasační
stížnosti zahrnul. Svá tvrzení pak stěžovatel prokazuje přiloženými listinami s tím,
že nejpodstatnější v nich vyznačil červeně. S ohledem na tyto skutečnosti proto navrhl,
aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek Krajského soudu v Ostravě zrušil.
Žalovaný se ke kasační stížnosti nevyjádřil.
O kasační stížnosti Nejvyšší správní soud usoudil následovně:
Kasační stížnost je podle §102 a násl. s. ř. s. přípustná a stěžovatel výslovně namítá
důvody podle §103 odst. 1 písm. a), b), c) a d) s. ř. s., v doplnění kasační stížnosti uvádí
dle pokynu stěžovatele ustanovený zástupce důvod podle §104 odst. 3 písm. a) s. ř. s. Jak lze
dovodit z obsahu podání, jsou namítány důvody odpovídající §103 odst. 1 písm. a), b), c) a d)
s. ř. s. Jejím rozsahem a důvody je Nejvyšší správní soud podle §109 odst. 2 a 3 s. ř. s. vázán.
Nejvyšší správní soud přitom neshledal vady podle §109 odst. 3 s. ř. s., k nimž by musel
přihlédnout z úřední povinnosti.
Podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. lze kasační stížnost podat z důvodu tvrzené
nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení.
Nesprávné posouzení právní otázky spočívá v tom, že je na správně zjištěný skutkový stav
aplikována nesprávná právní norma, popřípadě je aplikována správná právní norma, která je
však nesprávně vyložena. Nejvyšší správní soud neshledává tuto námitku důvodnou.
Podle Nejvyššího správního soudu krajský soud správně posoudil právní otázku a neshledal
nezákonnost rozhodnutí žalovaného, kterým bylo potvrzeno v odvolacím řízení rozhodnutí
orgánu 1. stupně. Ostatně stěžovatel ani neuvádí, v čem konkrétně spatřuje nezákonnost
rozhodnutí krajského soudu.
Stěžovatel dále uplatnil důvod kasační stížnosti odpovídající §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s.,
podle něhož lze kasační stížnost podat z důvodu vady řízení spočívající v tom, že skutková
podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech nebo je
s nimi v rozporu, nebo že při jejím zjišťování byl porušen zákon v ustanoveních o řízení
před správním orgánem takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost, a pro tuto důvodně
vytýkanou vadu soud, který ve věci rozhodoval, napadené rozhodnutí správního orgánu měl
zrušit. Ani tuto námitku neshledává Nejvyšší správní soud důvodnou. Stěžovatel v tomto ohledu
namítá, že správní orgány nesprávně a nedostatečně zjistily skutkový stav věci, když bylo
rozhodnuto o zamítnutí žádosti na přiznání dávky sociální péče od 1. 12. 2003. Nejvyšší správní
soud neshledal, že by v řízení před žalovaným byla porušena stěžovatelova procesní práva
a ustanovení o řízení před správními orgány. Pokud stěžovatel odkazoval, a to bez jakékoliv
konkretizace či upřesnění na jednotlivá ustanovení Ústavy, Listiny základních práv a svobod,
s. ř. s. či o. s. ř., pak z jejich pouhého výčtu nelze nijak dovodit, zda k jejich tvrzenému porušení
došlo či nikoliv a námitka jejich porušení je proto nedůvodná.
Třetím okruhem námitek stěžovatele odpovídajícím důvodům podle §103 odst. 1
písm. c) s. ř. s. bylo přesvědčení stěžovatele, že řízení před soudem bylo zmatečné, neboť je
vydáno vyloučeným soudcem podle §8 odst. 1 s. ř. s., který již rozhodoval opět neveřejnými
rozsudky v prvotním soudním řízení. V dané věci podle rozvrhu práci rozhodoval soudce
Krajského soudu v Ostravě JUDr. Petr Indráček, který nebyl vyloučen z projednávání
a rozhodování této věci, jak bylo rozhodnuto pravomocným usnesením Nejvyššího správního
soudu ze dne 24. 10. 2010, č. j. Nao 3/2010 - 108. Ani tato námitka nebyla shledána důvodnou,
neboť důvodem k vyloučení soudce nejsou okolnosti, které spočívají v postupu soudce v řízení
o projednávané věci nebo v jeho rozhodování v jiných věcech (myšleno u soudu téhož stupně).
Další stížnostní námitkou stěžovatel uplatnil důvod podle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.
podle kterého lze podat kasační stížnost z důvodu nepřezkoumatelnosti spočívající
v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů rozhodnutí, popřípadě v jiné vadě řízení
před soudem, mohla-li taková vada mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé.
Důvodem kasační stížnosti podle stěžovatele v tomto ohledu je skutečnost, že soud rozhodl
neveřejně, v jeho nepřítomnosti. Právo na veřejné projednání nebylo žalobci odepřeno vzhledem
k tomu, že ve věci bylo nařízeno jednání na den 15. 7. 2010, žalobci bylo řádně doručeno
předvolání k jednání, k němuž se žalobce nedostavil. Soud neshledal důvody pro odročení
jednání ve smyslu §50 s. ř. s. na základě nesrozumitelného podání stěžovatele ve věci žádosti
o odročení jednání - dopis ze dne 28. 4. 2010, jenž je doložen na č. l. 129 - 130 soudního spisu,
a proto jednal v nepřítomnosti žalobce podle ust. §49 odst. 3 s. ř. s. Rovněž tato námitka nebyla
shledána důvodnou.
Nejvyšší správní soud uzavírá, že v postupu Krajského soudu v Ostravě nebylo shledáno
pochybení, a proto vzhledem k výše uvedenému byla kasační stížnost podle §110 odst. 1 s. ř. s.
zamítnuta jako nedůvodná.
O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60 odst. 1, 2
s. ř. s. Stěžovatel, který nebyl v řízení úspěšný, nemá právo na náhradu nákladů řízení, a právo
žalovaného Krajského úřadu Olomouckého kraje na náhradu nákladů řízení je v posuzované věci
ze zákona vyloučeno.
Stěžovateli byl usnesením Krajského soudu v Ostravě č. j. 38 Cad 21/2005 - 160 ze dne
14. 9. 2010 pro řízení o kasační stížnosti ustanoven zástupcem advokát Mgr. František Drlík;
v takovém případě platí hotové výdaje a odměnu za zastupování stát (§35 odst. 8 s. ř. s.).
Nejvyšší správní soud přiznal ustanovenému advokátovi požadovanou odměnu za zastupování
v řízení o kasační stížnosti toliko za jeden úkon právní služby v částce 500 Kč podle §11 odst. 1
písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování
právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, a to za doplnění kasační stížnosti
ze dne 14. 10. 2010, a jeden režijní paušál po 300 Kč podle §13 odst. 3 téže vyhlášky.
Protože ustanovený advokát je plátcem daně z přidané hodnoty, jak soudu řádně doložil, zvyšuje
se tento nárok vůči státu o částku odpovídající dani, kterou je tato osoba povinna z odměny
za zastupování a z náhrad hotových výdajů odvést podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani
z přidané hodnoty (§35 odst. 8 s. ř. s.). Částka daně vypočtená podle §37 písm. a) a §47 odst. 3
zákona č. 235/2004 Sb. činí 160 Kč. Požadovanou odměnu za první poradu s klientem /§11
odst. 1 písm. b) advokátního tarifu/ Nejvyšší správní soud ustanovenému advokátovi nepřiznal,
protože uvedená porada nebyla nijak doložena, přestože v jejím potvrzení ustanovenému
advokátovi nemohl nijak bránit větší počet věcí v souvislosti se zastupováním stěžovatele,
jak ustanovený zástupce uvádí. Ostatně s ohledem na kvalitu doplnění kasační stížnosti, která je
pouze opisem obecných a zjevně nedůvodných námitek stěžovatele, aniž by byly zpochybňovány
důvody, jež krajský soud vedly k zamítnutí žaloby, je přiznaná odměna za 1 úkon právní služby
zcela adekvátní. Ustanovenému zástupci se tedy přiznává odměna za zastupování v řízení
o kasační stížnosti v celkové výši 960 Kč.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne jsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 26. května 2011
JUDr. Bohuslav Hnízdil
předseda senátu