ECLI:CZ:NSS:2011:6.ADS.151.2010:138
sp. zn. 6 Ads 151/2010 - 138
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Bohuslava Hnízdila
a soudkyň JUDr. Milady Tomkové a JUDr. Kateřiny Šimáčkové v právní věci žalobce: S. M.,
zastoupeného Mgr. Františkem Drlíkem, advokátem, se sídlem nám. Míru 9, Šumperk,
proti žalovanému: Krajský úřad Olomouckého kraje, se sídlem Jeremenkova 40a, Olomouc,
zastoupeného JUDr. Petrem Ritterem, advokátem, se sídlem Riegrova 12, Olomouc, v řízení o
kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. 8. 2010,
č. j. 38 Cad 13/2005 - 108,
takto:
I. Kasační stížnost se zamít á .
II. Žalovaný n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Ustanovenému zástupci žalobce, advokátovi Mgr. Františku Drlíkovi, se přiznáv á
odměna za zastupování v řízení o kasační stížnosti v částce 960 Kč, která bude vyplacena
z účtu Nejvyššího správního soudu ve lhůtě do 60 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
Žalobou podanou u Krajského soudu v Ostravě se žalobce domáhal zrušení rozhodnutí
žalovaného Krajského úřadu Olomouckého kraje, odboru sociálních věcí, ze dne 21. 4. 2005,
č. j. KUOK/9014/05/OSV - DS/7025/SD - 72, o nároku na dávku sociální péče. Napadeným
rozhodnutím žalovaný na základě odvolání účastníka řízení změnil rozhodnutí Městského úřadu
Zábřeh, odboru zdravotního a sociálního, ze dne 25. 2. 2005, č. j. Soc/1799/552/2005/Dv,
kterým bylo rozhodnuto nepřiznat žalobci dávku sociální péče, a to tak, že toto rozhodnutí zní
následovně: „Po provedeném řízení podle příslušných ustanovení zákona č. 71/1967 Sb.,
o správním řízení, ve znění pozdějších předpisů, v souladu s ustanovením §40a zákona ČNR
č. 114/1988 Sb., o působnosti orgánů České republiky v sociálním zabezpečení, ve znění
pozdějších předpisů, podle §90 odst. 1 a §94 zákona č. 100/1988 Sb., o sociálním zabezpečení,
ve znění pozdějších předpisů, podle §1 až 4 a §7 zákona ČNR č. 482/1991 Sb., o sociální
potřebnosti, ve znění pozdějších předpisů, a §2, §3 a §6 zákona č. 463/1991 Sb., o životním
minimu, ve znění pozdějších předpisů, a nařízení vlády č. 664/2004 Sb., kterým se zvyšují částky
životního minima, se žádost S. M., nar. X, trvale bytem B. 134, D., ze dne 1. 2. 2005 o přiznání
dávky sociální péče od 1. 12. 2003 zamítá.“
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 16. 8. 2010, č. j. 38 Cad 13/2005 - 108, žalobu
směřující proti rozhodnutí Krajského úřadu Olomouckého kraje ze dne 21. 4. 2005,
č. j. KUOK/9014/05/OSV - DS/7025/SD - 72, zamítl, neboť neshledal nezákonnost
napadeného rozhodnutí žalovaného.
Krajský soud v Ostravě vycházel z následujícího skutkového stavu:
Dne 1. 2. 2005 žalobce podal žádost o přiznání dávky sociální péče. Městský úřad Zábřeh,
odbor zdravotní a sociální, rozhodnutím ze dne 25. 2. 2005, č. j. Soc/1799/552/2005/Dv,
rozhodl nepřiznat žalobci dávku sociální péče s ohledem na to, že předpokladem přiznání
měsíčně se opakující peněžité dávky bylo uznání občana za sociálně potřebného ke dni vydání
napadeného rozhodnutí podle platné právní úpravy dané zákonem o sociální potřebnosti
(č. 482/1991 Sb.), který upravoval do 31. 12. 2006 poskytování dávek sociální péče. Žalovaný
se ztotožnil s rozhodnutím prvoinstančního orgánu nepřiznat žalobci dávku sociální péče.
Na základě podaného odvolání toliko změnil rozhodnutí Městského úřadu Zábřeh, odboru
zdravotního a sociálního, ze dne 25. 2. 2005, č. j. Soc/1799/552/2005/Dv, kterým bylo
rozhodnuto nepřiznat žalobci dávku sociální péče. Žalovaný vycházel z toho, že žalobce požádal
1. 2. 2005 o přiznání dávky sociální péče od 1. 12. 2003. Od 2. 12. 2003 byla rozhodnutím České
správy sociálního zabezpečení zastavena výplata částečného invalidního důchodu žalobci,
jelikož se nepodrobil vyšetření svého zdravotního stavu, přestože byl na možnost zastavení
výplaty důchodu upozorněn. Okresní správou sociálního zabezpečení v Šumperku bylo
potvrzeno sdělením ze dne 15. 2. 2005, že dosud neobdržela žádost žalobce o vystavení posudku
o poklesu schopnosti výdělečné činnosti k uvolnění výplaty částečného invalidního důchodu.
Rozhodnutím Úřadu práce v Šumperku byl od 1. 10. 2004 žalobce vyřazen z evidence uchazečů
o zaměstnání. Žalobce po podání žádosti o dávku sociální péče byl vyzván 3. 2. 2005
prvoinstančním orgánem k osvědčení skutečností rozhodných pro nárok na dávku sociální péče,
její výši a výplatu, a to do osmi dnů od doručení výzvy a současně byl upozorněn na následky
neuposlechnutí výzvy. Žalobce písemnost převzal 7. 2. 2005, avšak nereagoval na ni a skutečnosti
rozhodné pro nárok na dávku sociální péče neosvědčil. Rovněž nevyužil možnosti seznámit
se s podklady pro rozhodnutí před jeho vydáním. V místě bydliště žalobce bylo neúspěšně
provedeno místní šetření prvoinstančním orgánem, takže nebylo možno celkově posoudit
sociální a majetkové poměry žalobce. V souladu s ust. §1 odst. 1 a §3 zákona č. 482/1991 Sb.,
o sociální potřebnosti, ve znění pozdějších předpisů, nebylo lze žalobce považovat za sociálně
potřebného s ohledem na to, že si odmítá zvýšit příjem vlastním přičiněním uplatněním nároku
na dávky důchodového pojištění a odmítá se podrobit kontrolní lékařské prohlídce lékařem
příslušné okresní správy sociálního zabezpečení. S odkazem na ust. §7 citovaného zákona
o sociální potřebnosti bylo poukázáno na to, že žalobce odmítá spolupracovat se správním
orgánem, v důsledku čehož není možné posoudit jeho sociální potřebnost a tedy i nárok
na dávku sociální péče. Žalovaný při svém rozhodnutí změnil v odvolacím řízení výrok
napadeného rozhodnutí o zamítnutí žádosti žalobce o přiznání dávky sociální péče od 1. 12. 2003
tak, že do výroku doplnil chybějící ustanovení zákona o sociální potřebnosti.
Na základě takto zjištěného skutkového stavu dospěl Krajský soud v Ostravě k závěru
o nedůvodnosti podané žaloby. Soud vzal za prokázané, že žalobce nesplňuje kritéria stanovená
pro závěr, že je osobou sociálně potřebnou. Správní orgán prvého stupně v souladu se zákonem
rozhodl o zamítnutí nároku na dávku sociální péče. Žalovaný rovněž v souladu se zákonem
rozhodnutí správního orgánu prvého stupně na základě podaného odvolání změnil toliko
co se týká výrokové části tohoto rozhodnutí. Správní orgány rozhodly v souladu se zákonem
o zamítnutí žádosti žalobce o přiznání dávky sociální péče od 1. 12 2003.
Soud proto v tomto ohledu uzavřel, že neshledal nezákonnost napadeného
rozhodnutí žalovaného, a proto žalobu proti rozhodnutí žalovaného ze dne 21. 4. 2005,
č. j. KUOK/9014/05/OSV - DS/7025/SD - 72, zamítl.
Včas podanou kasační stížností žalobce (dále též „stěžovatel“) brojí proti rozsudku
Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. 8. 2010, č. j. 38 Cad 13/2005 - 108. V podání téměř
nečitelného obsahu stěžovatel namítl, že rozsudek byl vynesen v jeho nepřítomnosti a byl vydán
vyloučenou soudkyní Krajského soudu v Ostravě dr. Ježoviczovou podle §8 odst. 1 s. ř. s.,
rozhodnutí jsou pouze opisována, soud se neřídí právním názorem a závaznými pokyny
Nejvyššího správního soudu. Kasační stížnost je podávána podle §104 odst. 3 písm. a) s. ř. s.
Současně stěžovatel požádal o osvobození od soudních poplatků a o ustanovení advokáta
Mgr. Františka Drlíka pro řízení o kasační stížnosti. V kasační stížnosti ze dne 27. 9. 2010,
kterou podal zástupce stěžovatele, jenž byl ustanoven usnesením krajského soudu ze dne
25. 3. 2009, č. j. 38 Cad 13/2005 - 44, pro řízení o žalobě a zastupuje stěžovatele i v řízení
o kasační stížnosti, ustanovený zástupce uvedl, že rozsudek jemu doručený 17. 9. 2010 napadá
v celém rozsahu výroku a toliko zopakoval tvrzení stěžovatele, že rozsudek byl vydán neveřejně,
stěžovateli je odepřeno právo jednat před soudy a předkládat ve věci důkazy. K důvodům kasační
stížnosti zástupce stěžovatele výslovně uvádí, že kasační stížnost podává z důvodů daných
ustanovením §104 odst. 3 písm. a) s. ř. s. Podle názoru stěžovatele s odkazem na §8 odst. 1
s. ř. s. je napadené rozhodnutí vydáno vyloučenými soudci, kteří již rozhodovali opět neveřejnými
rozsudky v prvotním soudním řízení, a kteří pouze opisují původní argumentaci, která absolutně
není pravdivá a nelze se s ním ztotožnit. Krajský soud se neřídí pokyny a právními názory
Nejvyššího správního soudu. Dále uvedl, že soud nesplnil svoji povinnost a nespojil ve smyslu
ustanovení §39 odst.1 s. ř. s. řízení o cca 100 dosud nevyřízených žalobách, které mají
podle názoru stěžovatele stejný skutkový základ, kdy se jedná o žaloby podávané stěžovatelem
v důsledku odepření práva na zabezpečení ve stavu hmotné nouze. Krajský soud v Ostravě
tak podle stěžovatele vydává nezákonné rozsudky a při svém rozhodování porušil §39 odst. 1
a §64 s. ř. s., a rovněž §83 odst. 1 a 2 písm. d) a §103 o. s. ř. Stěžovatel rovněž konstatoval,
aniž by konkretizoval svá tvrzení, že soud porušil práva stěžovatele zaručená Ústavou ČR - čl. 96
odst. 2 a Listinou základních práv a svobod - čl. 30 odst. 2, čl. 36 odst. 2 a čl. 38 odst. 2.
Tato práva jsou závazná a mají přednost před zákonem a argumentací soudu. Soud je povinen
projednat věc v přítomnosti stěžovatele. S ohledem na tyto skutečnosti proto navrhl, aby Nejvyšší
správní soud napadený rozsudek Krajského soudu v Ostravě zrušil.
Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti ze dne 9. 11. 2010 uvedl, že jak napadené
rozhodnutí žalovaného správního orgánu, tak i rozsudek Krajského soudu v Ostravě, byly vydány
v souladu s platnými právním předpisy a navrhuje zamítnutí kasační stížnosti.
O kasační stížnosti Nejvyšší správní soud usoudil následovně:
Kasační stížnost je podle §102 a násl. s. ř. s. přípustná a stěžovatel, jak lze dovodit
z obsahu podání, v ní namítá důvody odpovídající §103 odst. 1 písm. a), b), c) a d) s. ř. s.
Jejím rozsahem a důvody je Nejvyšší správní soud podle §109 odst. 2 a 3 s. ř. s. vázán. Nejvyšší
správní soud přitom neshledal vady podle §109 odst. 3 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti.
Podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. lze kasační stížnost podat z důvodu tvrzené
nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení.
Nesprávné posouzení právní otázky spočívá v tom, že je na správně zjištěný skutkový stav
aplikována nesprávná právní norma, popřípadě je aplikována správná právní norma, která je
však nesprávně vyložena. Nejvyšší správní soud neshledává tuto námitku důvodnou.
Podle Nejvyššího správního soudu krajský soud správně posoudil právní otázku a neshledal
nezákonnost rozhodnutí žalovaného, kterým bylo změněno rozhodnutí orgánu 1. stupně.
Ostatně stěžovatel ani neuvádí, v čem konkrétně spatřuje nezákonnost rozhodnutí krajského
soudu.
Stěžovatel dále uplatnil důvod kasační stížnosti odpovídající §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s.,
podle něhož lze kasační stížnost podat z důvodu vady řízení spočívající v tom, že skutková
podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech nebo je
s nimi v rozporu, nebo že při jejím zjišťování byl porušen zákon v ustanoveních o řízení
před správním orgánem takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost, a pro tuto důvodně
vytýkanou vadu soud, který ve věci rozhodoval napadené rozhodnutí správního orgánu měl
zrušit. Ani tuto námitku neshledává Nejvyšší správní soud důvodnou. Stěžovatel v tomto ohledu
namítá, že správní orgány nesprávně a nedostatečně zjistily skutkový stav věci, když bylo
rozhodnuto o zamítnutí žádosti na přiznání dávky sociální péče od 1. 12. 2003. Nejvyšší správní
soud neshledal, že by v řízení před žalovaným byla porušena stěžovatelova procesní
práva a ustanovení o řízení před správními orgány. Pokud stěžovatel odkazoval,
a to bez jakékoliv konkretizace či upřesnění na jednotlivá ustanovení Ústavy, Listiny základních
práv a svobod, s. ř. s. či o. s. ř., pak z jejich pouhého výčtu nelze nijak dovodit,
zda k jejich tvrzenému porušení došlo či nikoliv a námitka jejich porušení je proto nedůvodná.
Třetím okruhem námitek stěžovatele odpovídajícím důvodům podle §103 odst. 1
písm. c) s. ř. s. bylo přesvědčení stěžovatele, že řízení před soudem bylo zmatečné, neboť je
vydáno vyloučenými soudci podle §8 odst. 1 s. ř. s., kteří již rozhodovali opět neveřejnými
rozsudky v prvotním soudním řízení. V dané věci podle rozvrhu práci rozhodovala soudkyně
Krajského soudu v Ostravě JUDr. Miroslava Ježoviczová, která nebyla vyloučena z projednávání
a rozhodování této věci, jak bylo rozhodnuto pravomocným usnesením Nejvyššího správního
soudu ze dne 5. 5. 2010, č. j. Nao 31/2010 - 92. Ani tato námitka nebyla shledána důvodnou,
neboť důvodem k vyloučení soudce nejsou okolnosti, které spočívají v postupu soudce v řízení
o projednávané věci nebo v jeho rozhodování v jiných věcech (myšleno u soudu téhož stupně).
Další stížnostní námitkou stěžovatel uplatnil důvod podle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.
podle kterého lze podat kasační stížnost z důvodu nepřezkoumatelnosti spočívající
v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů rozhodnutí, popřípadě v jiné vadě řízení
před soudem, mohla-li taková vada mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé.
Důvodem kasační stížnosti podle stěžovatele v tomto ohledu je skutečnost, že soud rozhodl
neveřejně, v jeho nepřítomnosti. Právo na veřejné projednání nebylo žalobci odepřeno vzhledem
k tomu, že ve věci bylo nařízeno jednání na den 22. 3. 2010 a 16. 8. 2010, žalobci v obou
případech bylo řádně doručeno předvolání k jednání, k němuž se žalobce nedostavil. Soud
neshledal důvody pro odročení jednání ve smyslu §50 s. ř. s, na základě nesrozumitelného podání
stěžovatele ve věci žádosti o odročení jednání - dopis ze dne 12. 3. 2010, jež je doložen na č.l. 80
- 83 soudního spisu, a ze dne 6. 8. 2010 doložený na č. l. 96 - 101 soudního spisu, a proto jednal
v nepřítomnosti žalobce podle ust. §49 odst. 3 s. ř. s. Obou nařízených jednání se osobně
účastnil ustanovený zástupce žalobce pro žalobní řízení. Rovněž tato námitka nebyla shledána
důvodnou. Důvodnou nebyla shledána ani další námitka stěžovatele, že se krajský soud neřídil
pokyny a právními názory Nejvyššího správního soudu. Stěžovatel neuvádí, jakým konkrétním
pokynem či právním názorem se krajský soud měl řídit, a to za situace, kdy v projednávané věci
Nejvyšší správní soud nerozhodoval a nerušil rozhodnutí krajského soudu, jenž by byl při dalším
rozhodování vázán závazným právním názorem Nejvyššího správního soudu, a důvodem
k podání kasační stížnosti by ve smyslu platné právní úpravy mohla být námitka, že se krajský
soud závazným právním názorem NSS neřídil.
Nejvyšší správní soud uzavírá, že v postupu Krajského soudu v Ostravě nebylo shledáno
pochybení, a proto vzhledem k výše uvedenému byla kasační stížnost podle §110 odst. 1 s. ř. s.
zamítnuta jako nedůvodná.
O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60 odst. 1, 2
s. ř. s. Stěžovatel, který nebyl v řízení úspěšný, nemá právo na náhradu nákladů řízení, a právo
žalovaného Krajského úřadu Olomouckého kraje na náhradu nákladů řízení je v posuzované věci
ze zákona vyloučeno.
Stěžovateli byl usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. 3. 2009,
č. j. 38 Cad 13/2005 - 44, pro řízení o žalobě ustanoven zástupcem advokát Mgr. František Drlík,
jenž žalobce zastupoval i v řízení o kasační stížnosti; v takovém případě platí hotové výdaje
a odměnu za zastupování stát (§35 odst. 8 s. ř. s.). Nejvyšší správní soud přiznal ustanovenému
advokátovi požadovanou odměnu za zastupování v řízení o kasační stížnosti toliko za jeden úkon
právní služby po 500 Kč podle §11 odst. 1 písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách
advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění
pozdějších předpisů, a to za podání ve věci kasační stížnosti ze dne 27. 9. 2010, a jeden režijní
paušál po 300 Kč podle §13 odst. 3 téže vyhlášky. Protože ustanovený advokát je plátcem daně
z přidané hodnoty, jak soudu řádně doložil, zvyšuje se tento nárok vůči státu o částku
odpovídající dani, kterou je tato osoba povinna z odměny za zastupování a z náhrad hotových
výdajů odvést podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty (§35 odst. 8 s. ř. s.).
Částka daně vypočtená podle §37 písm. a) a §47 odst. 3 zákona č. 235/2004 Sb. činí 160 Kč.
Požadovanou odměnu za první poradu s klientem /§11 odst. 1 písm. b) advokátního tarifu/
Nejvyšší správní soud ustanovenému advokátovi nepřiznal, protože první porada se uskutečnila
poté, kdy advokát byl stěžovateli ustanoven zástupcem po žalobní řízení a odměna mu byla
již přiznána kasační stížností napadeným rozsudkem krajského soudu. Ustanovenému zástupci
se tedy přiznává odměna za zastupování v řízení o kasační stížnosti v celkové výši 960 Kč.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne jsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 26. května 2011
JUDr. Bohuslav Hnízdil
předseda senátu