ECLI:CZ:NSS:2011:6.ADS.22.2011:111
sp. zn. 6 Ads 22/2011 - 111
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Bohuslava Hnízdila
a soudkyň JUDr. Milady Tomkové a JUDr. Kateřiny Šimáčkové v právní věci žalobce: V. P.,
zastoupeného Mgr. Dagmar Rezkovou Dřímalovou, advokátkou, se sídlem Muchova 9/223,
Praha 6, proti žalovanému: Magistrát hlavního města Prahy, se sídlem Mariánské nám. 2,
Praha 1, zastoupeného Mgr. Tomášem Zlesákem, advokátem, se sídlem Revoluční 1, Praha 1,
v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 6. 2010,
č. j. 1 Cad 104/2009 - 38,
takto:
I. Kasační stížnost se zamít á .
II. Žalovaný n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Ustanovené zástupkyni žalobce, advokátce Mgr. Dagmar Rezkové Dřímalové,
se přiznáv á odměna za zastupování v řízení o kasační stížnosti v částce 800 Kč,
která bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu ve lhůtě do 60 dnů od právní
moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
Rozhodnutím Městské části Praha 6, Úřadu městské části, ze dne 6. 1. 2005,
č. j. Soc/2005/N/5336, byla podle §96 odst. 3 zákona č. 100/1988 Sb., o sociálním zabezpečení,
ve znění pozdějších předpisů, s účinností od 1. 12. 2004 zvýšena měsíčně se opakující dávka
sociální péče přiznaná žalobci rozhodnutím zdejšího úřadu ze dne 2. 12. 2004 z částky 621 Kč
na částku 1277 Kč měsíčně. K odvolání žalobce proti uvedenému rozhodnutí rozhodl Magistrát
hlavního města Prahy rozhodnutím ze dne 14. 7. 2009, č. j. MHMP 456503/2009, tak,
že odvolání zamítl a napadené rozhodnutí potvrdil. Odvolací orgán přezkoumal sociální situaci
žalobce a konstatoval, že je veden v evidenci Úřadu práce hlavního města Prahy, pobočky
v Praze 6, nepobírá hmotné zabezpečení uchazečů o zaměstnání, je poživatelem částečného
invalidního důchodu v celkové výši 3523 Kč měsíčně. Zdravotní stav žalobce vyžaduje zvýšené
náklady na dietní stravování z důvodu diety výživné, tato dieta je srovnatelná s nejvyšší dietou,
tj. pankreatickou, tj. částka na osobní potřeby se zvyšuje o částku 700 Kč. Výše dávky byla
stanovena součtem částky na zabezpečení výživy a ostatních základních potřeb žalobce ve výši
2320 Kč, zvýšené o 700 Kč, tj. celkem 3060 Kč a částky k zajištění nezbytných nákladů
na domácnost, tj. 1780 Kč a vzhledem k příjmu žalobce ve výši 3523 Kč měsíčně, tj. celkem
ve výši 1277 Kč. Vzhledem k částkám životního minima, ke skutečným odůvodněným nákladům
na zabezpečení výživy a ostatních základních potřeb a nezbytných nákladů na domácnost
žalobce, k výši příjmu a k majetkovým poměrům byla výše dávky sociální péče stanovena
v souladu s §4 odst. 3 zákona č. 482/1991 Sb. K otázce ubytování na vojenských ubytovnách
odvolací správní orgán uvedl, že z vyjádření Vojenské ubytovací a stavební správy Praha ze dne
6. 6. 2006 vyplývá, že zásady pro ubytování na vojenských ubytovnách se řídí předpisem Stav-1-2,
příloha 2, Směrnice o vojenských ubytovnách. Na ubytovně lze ubytovávat buď na služební
(pracovní) cestě, nebo v případě volné lůžkové kapacity na cestě turistické (článek 23 citovaného
vnitrorezortního předpisu). To se vztahuje i na vojenské důchodce a důchodce - bývalé občanské
zaměstnance vojenské správy a jejich rodinné příslušníky. Žalobce se v místě trvalého pobytu
nezdržuje, užívá se svou matkou byt o velikosti 3 + 1 na adrese: O. 43, P. 2, tudíž má možnost
bydlení v tomto bytě na území hlavního města Prahy. Dojíždění mimo Prahu za účelem praní
prádla a mytí, jak žalobce uvádí, není zejména i s přihlédnutím k uváděnému nepříznivému
zdravotnímu stavu žalobce a i k dalším nepochybně vzniklým nákladů v souvislosti s delší cestou
důvodné. Ke skutečnosti, že žalobce nemá v užívaném bytě zapojen plyn a elektrickou energii
nelze podle žalovaného přihlédnout, neboť žalobce mohl řešit záležitost svého bydlení i různým
jiným odpovídajícím způsobem. Je sice pravdou, že není věcí správního orgánu určovat, kde se
bude zdržovat žadatel o dávku sociální péče či příjemce dávky sociální péče, toto ani správní
orgán neurčuje, ale při stanovení výše dávky podle §4 odst. 3 zákona č. 482/1991 Sb., se přihlíží
pouze k nezbytným nákladům na domácnost, tj. správní orgán vždy individuálně posuzuje, zda
jsou náklady předkládané žadatelem o dávku sociální péče či příjemcem dávky sociální péče
v daném konkrétním případě nezbytnými náklady k zajištění dané domácnosti. Žalobci vznikly
náklady za ubytování na turistické cestě, které nelze považovat za nezbytné náklady
na domácnost ve smyslu zákona č. 482/1991 Sb., dávky sociální péče nelze poskytovat k úhradě
nákladů za turistiku.
Proti posledně uvedenému rozhodnutí podal žalobce žalobu, o níž rozhodl Městský soud
v Praze rozsudkem ze dne 15. 6. 2010, č. j. 1 Cad 104/2009 - 38, tak, že žalobu zamítl a rozhodl,
že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Při posouzení žalobcových námitek
ohledně výdajů spojených s ubytováním na vojenských ubytovnách městský soud v odůvodnění
svého rozsudku uvedl, že žalobce měl možnost základní potřeby spočívající v bydlení
a zajišťování hygienických potřeb uspokojovat tak, že by užíval přístřeší 3 + 1 v P. 2, O. 43, které
užívá se svou matkou. Ze zjištěných skutečností vyplývá, že si žalobce neobstaral jiné bydlení a
v jeho případě, i když osobně využíval ubytovny k uspokojení svých potřeb hygienických i
případnému přechodnému bydlení, se nejednalo o náklady nezbytné. Pokud žalobce namítal, že
přístřeší bylo přiděleno jeho matce pod hrozbou toho, že budou jejich věci vyklizeny na ulici,
není možno podle městského soudu k této námitce v tomto řízení přihlédnout. Předmětem řízení
o přiznání dávky sociální péče je zajištění skutečných a odůvodněných nákladů na zabezpečení
výživy a ostatních základních potřeb a nezbytných nákladů na domácnost posuzovaného občana
(společně posuzovaných osob) ve vztahu k výši příjmu a k majetkovým poměrům. Předmětem
řízení není posouzení platnosti či neplatnosti nájemního vztahu. Městský soud dále uvedl, že
tvrzení žalobce o nemožnosti zapojit plyn a elektřinu, o nemožnosti vařit, prát a umývat se, se
nezakládají na pravdě. Ze správního spisu je zřejmé, že možnost připojení elektřiny a plynu
v přiděleném bytě dána byla, protože byt mohl být napojen na zdroje energií, které umožní
vytápění a s tím související uspokojování dalších základních potřeb. K tomu je však třeba, aby
žalobce, popř. jeho matka, podnikli patřičné kroky k zajištění připojení k těmto zdrojům energie.
Jak je zřejmé ze správního spisu, žalobce prokazoval, že již v roce 2003 žádal o připojení na tyto
sítě, avšak firma, která nemovitost spravuje, na tuto žádost nereagovala. Žalobce nedoložil, že
poté podnikl další kroky k tomu, aby zajistil pro přístřeší připojení k uvedeným sítím a zajistil tak
obyvatelnost tohoto prostoru. Řešil-li žalobce své potřeby využíváním turistických ubytoven
v rámci turistiky, je to jeho volba řešení situace. Správnímu orgánu však nelze s ohledem na
provedená zjištění vytknout, že žalobcem doložené náklady na toto bydlení v turistických
ubytovnách nepovažoval za nezbytné náklady na domácnost. Městský soud dal za pravdu
žalovanému v tom, že pro zajištění žalobcových základních potřeb spojených s bydlením nebylo
vyhledávání turistických ubytoven mimo Prahu nezbytné. Žalobci nelze samozřejmě určovat,
jakým způsobem bude své osobní potřeby, a to je i bydlení, zajišťovat. Státní orgán je však
oprávněn ve smyslu §4 odst. 1 zákona č. 482/1991 Sb. posoudit, zda náklady spojené
s uspokojováním základních osobních potřeb jsou náklady nezbytnými. Takovými náklady jsou
jistě náklady na bydlení a provoz domácnosti a služby spojené s užíváním bytu a energie pro
provoz domácnosti. Takové náklady však žalobce nedoložil.
Městský soud v Praze tak dospěl k závěru, že správní orgán postupoval zcela v souladu
s limity správního uvážení ve smyslu §4 odst. 3 zákona o sociální potřebnosti, a proto žalobu
podle §78 odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“), zamítl.
Proti uvedenému rozsudku podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) kasační stížnost
podle §103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s. Vyslovil přesvědčení, že stížnost je přípustná
i přes omezení podle §104 odst. 3 písm. a) s. ř. s., protože v předchozím rozsudku Nejvyššího
správního soudu ve věci sp. zn. 6 Ads 71/2006 byl podán pouze závazný výklad právní otázky,
kdy je rozhodnutí nepřezkoumatelné podle §76 odst. 1 písm. a) s. ř. s. a nynější stížnost směřuje
k řešení právních otázek, které nebyly předmětem posuzování Nejvyššího správního soudu
v řízení o předchozí stížnosti (navíc se důsledně vzato nejedná o rozhodnutí „znovu poté“,
jelikož nyní městský soud rozhodoval, až tehdy, kdy bylo vydáno nové rozhodnutí správního
orgánu). Městskému soudu vytýká, že nijak nevyložil, co konkrétně míní pojmem „další kroky“
v souvislosti se zajištěním připojení sítí, takže v tomto směru je jeho závěr nepřezkoumatelný
a jedná se o nic neříkající tvrzení. Dále poukazuje na to, že o důvodu zamítnutí žaloby,
resp. nepřiznání dávek se dozvídá až 5 roků poté, co bylo o dávce rozhodováno, což je v hrubém
rozporu s principem právní jistoty a předvídatelnosti. Poukazuje na to, že při zvažování toho, jaká
opatření měla či neměla být učiněna, je třeba vycházet z toho, že jemu přístřeší přiděleno nebylo
a on není oprávněnou osobou ani z notářského zápisu z 29. 5. 2002. Jeho matka přitom není
v žádném směru s ním posuzovanou osobou (což je důvod, proč se nezohledňuje ani její příjem),
takže mu nelze přičítat k tíži, co eventuálně neudělala či udělala jeho matka. Upozorňuje na to,
že v řízení opakovaně uvedl, že při návštěvě PRE dne 25. 2. 2003 připojení na el. síť bylo
odmítnuto, a to s odkazem na to, že nájemní smlouva z 28. 8. 2002 není podepsána jeho matkou.
Dál se vyjadřuje k otázce dezinterpretace jeho argumentů ohledně přidělení přístřeší jeho matce
pod hrozbou toho, že budou jeho věci vyklizeny na ulici. Tvrdí-li pak městský soud, že nedoložil,
že by podnikl další kroky, tak podotýká, že pokud bylo třeba cokoli doložit, měl jej soud
o takovém břemenu tvrzení, resp. důkazním břemenu poučit podle §118 o. s. ř. ve spojení s §64
s. ř. s., což neučinil, podle stěžovatele je třeba, aby Nejvyšší správní soud zohlednil
při posuzování argumentů o tom, čím si mohl či nemohl zajistit potřebu bydlení i to, že je
zaručena svoboda pobytu podle čl. 14 Listiny a rovněž to, že jak správní orgán II. stupně, tak
soud I. stupně se vůbec nevyjádřily k tomu, že užívání přístřeší by nebylo ekonomičtější
než užívání ubytoven, čímž je sama o sobě výrazně zpochybněna legitimita úřadu zasahovat
do těchto osobních záležitostí. Poukazuje na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 777/07 a byl
by rád, kdyby závěry z tohoto nálezu plynoucí vzal Nejvyšší správní soud v úvahu. Pro úplnost
pak dodal, že přístřeší „neužívá“, resp. „nepřebývá“ v něm, jak to tvrdil Nejvyšší správní soud
v rozsudku ve věci sp. zn. 6 Ads 153/2007, pouze v něm přenocuje, což je rozdíl. K rozdílu
pojmu užívat (přebývat) a přenocování odkázal na nález Ústavního soudu
sp. zn. II. ÚS 544/2000. Z vyložených důvodů proto navrhl, aby rozsudek městského soudu byl
zrušen.
Městským soudem ustanovená zástupkyně stěžovatele advokátka Mgr. Dagmar Rezková
Dřímalová doplnila kasační stížnost stěžovatele podáním z 8. 3. 2011. V něm doplnila
argumentaci stěžovatele ve vztahu k té části odůvodnění městského soudu, že stěžovatel
nebo jeho matka nepodnikli patřičné kroky k zajištění připojení ke zdrojům energie. Poukazuje
na to, že takovou podmínku ve vztahu k posuzování nezbytnosti nákladů na domácnost zákon
vůbec neobsahuje a je konstruována až výkladem tohoto ustanovení. Navíc pojem „patřičné
kroky“ je neurčitý, protože bez dalšího nelze seznat, jaké kroky by považoval soud a správní
orgán za nedostatečné, a které naopak by je již uspokojily a nevedly by k odnětí dávky. Stěžovatel
pak dále poukázal na komplex závěrů uvedených v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne
31. 5. 2006, č. j. 6 Ads 43/2005 - 51, ohledně tzv. neurčitých pojmů.
Nejvyšší správní soud nejprve přezkoumal formální náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost je podána včas, neboť byla podána ve lhůtě dvou týdnů
od doručení napadeného rozhodnutí (§106 odst. 2 s. ř. s.), je podána osobou oprávněnou,
neboť stěžovatel byl účastníkem řízení, z něhož napadené rozhodnutí vzešlo (§102 s. ř. s.)
a je na základě usnesení městského soudu o ustanovení zástupce zastoupen advokátkou.
Nejvyšší správní soud následně přistoupil k věcnému posouzení napadeného rozsudku,
vázán rozsahem i důvody kasační stížnosti (§109 odst. 2, 3 s. ř. s.), přičemž kasační stížnost
s ohledem na její obsah přezkoumal z důvodu uvedených v §103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s.
Dospěl přitom k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Především je namístě uvést, že po podání kasační stížnosti stěžovatel v podání
z 8. 3. 2011 vznesl námitku podjatosti předsedy senátu JUDr. Bohuslava Hnízdila. O námitce
podjatosti rozhodl 7. senát Nejvyššího správního soudu usnesením ze dne 28. 4. 2011 tak,
že soudce Nejvyššího správního soudu JUDr. Bohuslav Hnízdil není vyloučen z projednávání
a rozhodnutí věci vedené u Nejvyššího správního soudu pod sp. zn. 6 Ads 22/2011,
a to z důvodů uvedených v odůvodnění tohoto usnesení, které bylo účastníkům řízení doručeno.
Z obsahu správního spisu vyplývá, že stěžovatel je považován za sociálně potřebného
podle zákona č. 482/1991 Sb., o sociální potřebnosti, a byla mu poskytována měsíčně
se opakující peněžitá dávka k zabezpečení výživy a ostatních základních osobních potřeb
ve smyslu §4 odst. 1 uvedeného zákona a zjištěných nákladů podle §2 odst. 1 téhož zákona.
V daném případě jde o posouzení, zda náklady spojené s ubytováním na vojenských ubytovnách
lze považovat za nezbytné náklady na domácnost ve smyslu zákona č. 482/1991 Sb. za situace,
kdy stěžovatel společně se svojí matkou užívá byt o velikosti 1 + 3 v Praze, poskytnutý jim jako
přístřeší. Touto otázkou se v případě stěžovatele Nejvyšší správní soud již v předcházejících
věcech zabýval, naposledy ve věci sp. zn. 6 Ads 176/2009, kdy v rozsudku ze dne 3. 6. 2010,
č. j. 6 Ads 176/2009 - 69, vyšel z toho, že pokud občan přebývá na trvalé adrese v Praze, nelze
uznat jako nezbytné náklady na domácnost ve smyslu §4 odst. 1 zákona č. 482/1991 Sb. náklady
spojené s dočasným ubytováním na ubytovnách v různých částech republiky, kde se svou matkou
opakovaně přebývá; tvrzení, že tak činí za účelem osobní hygieny a praní prádla, je nerozhodné.
V předcházející věci se Nejvyšší správní soud rovněž vyjádřil k otázce dodávky elektrické energie
a plynu do bytu užívaného stěžovatelem, takže pro stručnost lze na odůvodnění předcházejícího
rozsudku odkázat. V nyní rozhodované věci Nejvyšší správní soud nemá důvod se od shora
vysloveného názoru odchýlit.
Rozsudky Nejvyššího správního soudu ve věcech sp. zn. 6 Ads 153/2007
a sp. zn. 6 Ads 176/2009 byly podrobeny testy ústavnosti ze strany Ústavního soudu,
přičemž ústavní stížnosti byly v obou případech odmítnuty, naposledy usnesením Ústavního
soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. I. ÚS 2605/10. V posledně uvedeném usnesení Ústavní soud
konstatoval, že v řízení před soudem ani před správními orgány nedošlo k porušení žádných
základních práv stěžovatele. Skutečnost, že orgány veřejné moci rozhodly způsobem, s nímž se
stěžovatel neztotožňuje, nejsou samy o sobě důvodem k podání úspěšné ústavní stížnosti.
Orgány veřejné moci ve věci stěžovatele v odůvodnění svých rozhodnutí náležitě analyzovaly
majetkové i sociální poměry stěžovatele, zhodnotily všechny provedené důkazy a dospěly
k přesvědčivým právním závěrům. K námitce stěžovatele, že Nejvyšší správní soud nesprávně
konstatoval, že stěžovatel ani jeho matka, se kterou žil a žije ve společné domácnosti, nepodali
žádost o zapojení elektřiny a plynu, Ústavní soud uvedl, že k tomu postačí citovat reakci
Nejvyššího správního soudu na tuto námitku ve vyjádření k ústavní stížnosti: „Dále stěžovatel
jako na relevantní důkazy, mající měnit důkazní situaci, odkazuje na vlastní výpověď z 9. 4. 2008
a vlastní vyjádření z 10. 4. 2008, k němuž byla připojena kopie návštěvního lístku Pražské
energetiky, a . s., z 10. 4. 2008 - tyto dokumenty mají jasně charakter tvrzení stěžovatele - tedy
pouhého tvrzení účastníka řízení (návštěvní lístek pak není žádným důkazem, maximálně
důkazem o navštívení jmenované instituce, nikoliv o dalších stěžovatelem dovozovaných
faktech). Vyšší výpovědní hodnotu a relevanci úředního záznamu Nejvyšší správní soud spatřuje
v tom, že se jedná o údaj od rozhodného subjektu (Pražská energetika, a. s.); přijatelnost úředního
záznamu pro prokázání skutkové stránky věci pak spočívá v tom, že telefonicky získaný údaj
je u příslušného subjektu opakovaně ověřitelný (NSS tvrzený údaj ověřoval na Pražské energetice,
a. s., a bylo potvrzeno, že odběrné místo je připojováno, a smlouva s uživatelem je uzavírána
i bez souhlasu vlastníka objektu).“ Ústavní soud dále poukázal na část odůvodnění v rozsudku
městského soudu, v němž je uvedeno, že pokud stěžovatel již v roce 2003 žádal o připojení
na sítě, avšak firma, která nemovitost spravuje, na tuto žádost nereagovala, stěžovatel nedoložil,
že by poté podnikl další kroky k tomu, aby zajistil pro přístřeší připojení k uvedeným sítím
a zajistil tak obyvatelnost tohoto bytu. Uvedená argumentace je i z hlediska Ústavního soudu plně
přijatelná. Pokud tedy stěžovatel v replice namítal, že pobytem v místnostech bez topení,
osvětlení apod. byl vystaven zásahu do lidské důstojnosti, nelze mu přisvědčit. Ústavní soud
uzavřel, že napadené rozhodnutí Nejvyššího správního soudu je srozumitelné, jasné, přesvědčivé,
nemá povahu svévole a mezi skutkovými zjištěními a právním závěry z něj vyvozenými není dán
ani extrémní rozpor ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu. Je tedy i z hlediska
ústavnosti plně přijatelné.
Závěrem lze shrnout, že žádné z uváděných stížnostních námitek nelze přisvědčit.
Nejvyššímu správnímu soudu tak nezbylo než uzavřít, že neshledal namítaný důvod kasační
stížnosti. Dospěl pak k závěru, že kasační stížnost není důvodná, a proto ji zamítl (§110 odst. 1
s. ř. s.).
O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60 odst. 1, 2
ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatel neměl v řízení úspěch, takže právo na náhradu nákladů řízení
nemá, a úspěšnému žalovanému takové právo odňal §60 odst. 2 s. ř. s. (jednalo se o řízení
ve věcech sociální péče).
Městským soudem ustanovená zástupkyně stěžovatele požadovala za zastoupení
stěžovatele odměnu za převzetí věci včetně studia spisu u soudu a za doplnění kasační stížnosti.
Podle §35 odst. 8 s. ř. s. Nejvyšší správní soud přiznal ustanovené advokátce odměnu ve výši
800 Kč, představující 1 úkon právní služby za 500 Kč, a to za doplnění kasační stížnosti
z 20. 9. 2009 podle §11 odst. 1 písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů
a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších
předpisů, a jeden režijní paušál v částce 300 Kč podle §13 odst. 3 téže vyhlášky. Odměna
za převzetí věci nebyla přiznána, neboť podle §11 odst. 1 písm. b) advokátního tarifu by odměna
za převzetí a přípravu zastoupení náležela za splnění podmínky, že se uskutečnila první porada
s klientem, přičemž uskutečnění této porady ustanovené advokátka ani netvrdí. Rovněž
tak nebyla přiznána odměna za studium spisu u soudu. Nejvyšší správní soudu v této souvislosti
poznamenává, že studium spisu nelze považovat za úkon, za který by byla ustanoveným
zástupcům obecně přiznávána odměna. Opačný případ nastává, pokud doplnění kasační stížnosti
opodstatněně reagovalo na skutečnosti zjištěné studiem spisu, s nimiž se jinak mohl ustanovený
advokát pro důsledné hájení práv a zájmů stěžovatele seznámit pouze problematicky. O takový
případ se v projednávané věci nejedná, neboť ustanovená advokátka v doplnění kasační stížnosti
zejména odkázala na závěry uvedené v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 5. 2006,
č. j. 6 Ads 43/2005 - 51.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne jsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 29. června 2011
JUDr. Bohuslav Hnízdil
předseda senátu