ECLI:CZ:NSS:2011:6.ADS.3.2011:140
sp. zn. 6 Ads 3/2011 - 140
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Bohuslava Hnízdila
a soudkyň JUDr. Kateřiny Šimáčkové a JUDr. Milady Tomkové v právní věci žalobkyně: J. H.,
zastoupené Mgr. Ivo Žižkovským, advokátem, se sídlem Martinská 10, Plzeň, proti žalované:
Česká správa sociálního zabezpečení, se sídlem Křížová 25, Praha 5, proti rozhodnutí
žalované ze dne 15. 9. 2008, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského
soudu v Plzni ze dne 2. 11. 2010, č. j. 16 Cad 281/2008 - 98,
takto:
I. Kasační stížnost se zamít á .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) napadá rozsudek Krajského soudu v Plzni (dále
jen „krajský soud“) ze dne 2. 11. 2010, č. j. 16 Cad 281/2008 - 98, kterým byla zamítnuta
její žaloba proti rozhodnutí žalované ze dne 15. 9. 2008, jímž žalovaná zamítla žádost
stěžovatelky o částečný invalidní důchod pro nesplnění podmínek dle §43 zákona
č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, v tehdy platném znění, (dále jen „zákon
o důchodovém pojištění“), protože stěžovatelčin pokles schopnosti soustavné výdělečné činnosti
nepostačoval k tomu, aby byla posouzena jako částečně invalidní.
V kasační stížnosti proti uvedenému rozsudku stěžovatelka uplatňuje důvod uvedený
v §103 odst. 1 písm. b) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, (dále jen „s. ř. s.“), tedy vady
řízení před správním orgánem spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán
v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech a naopak je s nimi v rozporu. Dále
stěžovatelka namítá, že byl porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním orgánem
takovým způsobem, že to ovlivnilo zákonnost a pro tyto důvodně vytýkané vady měl soud
rozhodnutí správního orgánu zrušit.
Stěžovatelka ve své kasační stížnosti poukázala na rozpory mezi závěry jí předložených
znaleckých posudků znalce MUDr. B. a MUDr. H. na straně jedné a závěry rozhodnutí
posudkové komise ČSSZ. Z jí předložených znaleckých posudků vyplývá mnohem větší
poškození zdraví, než je hranice pro udělení částečné invalidity. Krajský soud v Plzni špatně
interpretoval závěry znaleckých posudků. Krajský soud podle stěžovatelky dále pochybil v tom,
že neprovedl výslech soudních znalců. Pokud se krajský soud opírá o závěry MUDr. S., pak s tím
stěžovatelka nesouhlasí, neboť MUDr. S. ji nevyšetřila a položila jen jediný dotaz. Stěžovatelka
namítá, že provedené důkazy byly hodnoceny a prezentovány v rozporu s tím, co obsahují, a
rozhodnutí je založeno na důkazech, které nebyly provedeny, a proto navrhuje, aby byl napadený
rozsudek zrušen a věc krajskému soudu vrácena k dalšímu řízení.
Žalovaná se ke kasační stížnosti nevyjádřila.
Z odůvodnění napadeného rozsudku krajského soudu vyplývá, že krajský soud vycházel
z dokumentace Okresní správy sociálního zabezpečení v Plzni, z posudku PK MPSV Plzeň,
ze dne 16. 1. 2009. Posudková komise sestávala z předsedy komise, odborného psychiatra
a tajemnice, jednala za účasti stěžovatelky a vycházela z řady doložených lékařských zpráv
ošetřujících lékařů stěžovatelky. Jako rozhodné zdravotní postižení byla stanovena protrahovaná
depresivní porucha středně těžká, reaktivní neurotická posttraumatická, jako vedlejší zdravotní
postižení PK stanovila posttraumatický cervikokraniální syndrom chronický, syndrom chronické
bolesti, stav po poranění. Míra poklesu schopnosti soustavné výdělečné činnosti byla posudkovou
komisí zhodnocena shodně jako lékařem OSSZ ve výši 30 %. PK odůvodnila, že vzala v potaz
předložené znalecké posudky znalců MUDr. B. a MUDr. H., vypracované v souvislosti
s dopravní nehodou. S ohledem na skutečnost, že stěžovatelka při jednání soudu uplatnila
množství věcných námitek, byl posudkovou komisí vypracován doplněk posudku, v němž bylo
posuzováno i postižení neurologické a bylo konstatováno, že u stěžovatelky jde o lehké funkční
postižení jednoho úseku páteře krční bez kořenové symptomatologie, bez kořenové iritace.
Tento závěr pak nic nezměnil na konečném závěru posudkové komise. Vzhledem k opakovaným
námitkám ze strany stěžovatelky byl vypracován srovnávací posudek PK MPSV - detašované
pracoviště Praha za účasti odborného psychiatra; závěry nového posudku pak byly takové,
že se jedná o stav po operaci či úrazu páteře a plotének s mírným residuálním nálezem
a že u stěžovatelky došlo k poklesu schopnosti soustavné výdělečné činnosti o 15 %,
přičemž v této míře poklesu komise hodnotila i psychiatrické postižení. PK uvedla, že posouzení
kombinovaného neurologicko - psychiatrického postižení lékařem OSSZ bylo nadhodnoceno.
Stěžovatelka poté při dalším ústním jednání požadovala vypracování znaleckého posudku z oboru
neurologie a psychiatrie. Krajský soud však dospěl k závěru, že na základě záznamu jednání
OSSZ Plzeň - město, posudku PK MPSV, pracoviště Plzeň a PK MPSV, pracoviště Praha,
a doplňků posudků je prokázáno, že stěžovatelka nebyla k datu vydání napadeného správního
rozhodnutí částečně invalidní. Soud po podrobné argumentaci tedy dospěl k závěru, že žalobní
bod spočívající v tvrzení, že na základě nedostatečně zjištěného skutkového stavu byl učiněn
nesprávný právní závěr o stupni invalidity žalobkyně, není důvodný. Rovněž námitka
nedostatečného odůvodnění rozhodnutí žalované nebyla shledána důvodnou,
neboť v napadeném rozhodnutí byl obsažen odkaz na posudek, který byl podkladem
pro rozhodnutí a který je součástí správního spisu. Krajský soud dále odůvodnil, proč neprovedl
stěžovatelkou navržené důkazy výslechy lékařů a znaleckými posudky. Tyto další posudky by byly
nadbytečné, neboť závěry posudkových komisí byly úplné a přesvědčivé, byly řádně odůvodněny
a vypořádaly se s námitkami stěžovatelky i jí předloženými lékařskými zprávami a posudky.
Krajský soud v napadeném rozsudku závěrem konstatoval, že stěžovatelka nebyla zkrácena
na svých právech rozhodnutím správního orgánu ani jeho postupem, a proto žalobu zamítl.
Stěžovatelka je osobou oprávněnou k podání kasační stížnosti, neboť byla účastníkem
řízení, z něhož napadené rozhodnutí krajského soudu vzešlo (§102 s. ř. s.), a tuto kasační stížnost
podala včas (§106 odst. 2 s. ř. s.). V kasační stížnosti, jak je výše uvedeno, stěžovatelka explicitně
uplatňuje námitku podle §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. , tedy vady řízení před správním orgánem,
aniž by však jakkoli tyto vady specifikovala. V textu kasační stížnosti pak stěžovatelka věcně
namítá vady řízení před krajským soudem spočívající v neprovedení jí navržených důkazů
a v nesprávném právním posouzení provedených důkazů či rozporu důkazů (jí předložených
znaleckých posudků a rozhodnutí posudkových komisí). Ačkoli tuto svou námitku nepodřazuje
stěžovatelka pod žádný ze zákonných důvodů, Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že se jedná
o kasační důvod podle §103 odst. d) s. ř. s., tedy nepřezkoumatelnost spočívající v jiné vadě
řízení před soudem, mohla-li mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé.
Nejvyšší správní soud tedy podání stěžovatelky zhodnotil podle jeho obsahu v souladu
se svou konstantní judikaturou (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 1. 2004,
č. j. 2 Afs 7/2003 - 50, publikovaný pod č. 161/2004 Sb. NSS) tak, že se kasační stížnost opírá
o důvod podle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.
Nejvyšší správní soud pro důvody podle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. kasační stížnost
shledává přípustnou. Nejvyšší správní soud za této situace napadený rozsudek krajského soudu
v mezích řádně uplatněného kasačního důvodu a v rozsahu kasační stížnosti podle §109 odst. 2
a 3 s. ř. s. přezkoumal, přitom dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Pokud jde o stěžovatelčiny námitky vůči posudku PK MPSV, zde se již nejedná o důkazní
řízení prováděné před správním orgánem, ale o důkaz provedený v soudním řízení před krajským
soudem. Částečný invalidní důchod jako dávka důchodového pojištění je důchodem
podmíněným existencí dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu a rozhodnutí soudu se opírá
především o odborné lékařské posouzení, jež je v řízení soudním primárně zákonem (§4 odst. 2
zákona č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení) svěřeno Ministerstvu
práce a sociálních věcí, které za tím účelem zřizuje jako své orgány posudkové komise.
Tyto posudkové komise jsou oprávněny nejen k celkovému přezkoumání zdravotního stavu
a dochované pracovní schopnosti pojištěnců, rovněž však k posouzení poklesu schopnosti
soustavné výdělečné činnosti a k zaujetí posudkových závěrů o plné či částečné invaliditě,
jejím vzniku, trvání či zániku. Tyto posudky pak soud hodnotí jako každý jiný důkaz podle zásad
upravených §77 odst. 2 s. ř. s. Přitom však takový posudek, který zcela splňuje požadavek
celistvosti, úplnosti a přesvědčivosti, bývá zpravidla důkazem stěžejním (srov. např. rozsudky
Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 5. 2003, č. j. 5 Ads 4/2003 - 35, publ. pod č. 33/2003 Sb.
NSS, ze dne 28. 8. 2003, č. j. 5 Ads 22/2003 - 48, a ze dne 20. 8. 2003, č. j. 2 Ads 19/2003 - 56,
publ. pod č. 254/2004 Sb. NSS). Požadavek úplnosti a přesvědčivosti kladený na tyto posudky
posudkových komisí spočívá pak v tom, aby se komise vypořádala se všemi rozhodujícími
skutečnostmi, především pak s těmi, které namítá účastník soudního řízení uplatňující nárok
na důchod podmíněný dlouhodobým nepříznivým zdravotním stavem, jakož i v tom, zda podaný
posudek obsahuje náležité odůvodnění posudkového závěru tak, aby byl tento závěr přesvědčivý
pro soud, který nemá ani nemůže mít odborné lékařské znalosti, na nichž posouzení invalidity
(ať plné či částečné) závisí především.
Krajský soud proto nepochybil, pokud vycházel ve svém rozhodnutí z posudků
PK MPSV; provedené posudky a jejich doplnění totiž ve svém souhrnu nepominuly žádné
z potíží udávaných stěžovatelkou, resp. potíže, o nichž byly doklady ve zdravotnické
dokumentaci, a rovněž se vypořádaly i se znaleckými posudky předloženými stěžovatelkou.
Takové opomenutí ostatně nenamítala ani stěžovatelka, pouze se lišila ve svém subjektivním
hodnocení závažnosti svých zdravotních problémů. Nesouhlas stěžovatelky se závěry lékaře
OSSZ a dvou posudkových komisí pak vyústil v návrhy dalších lékařských posouzení,
které však krajský soud správně shledal jako nadbytečné. Krajský soud se také přesvědčivě
a dostatečně vypořádal se všemi důkazními návrhy stěžovatelky, kterým nevyhověl.
Další kasační námitka stěžovatelky spočívala v tom, že je rozhodnutí krajského soudu
založeno na důkazu, který nebyl proveden, tedy, že mělo být provedeno vyšetření MUDr. S., ta
však stěžovatelku nevyšetřila, ale položila jí jen jediný dotaz. Námitkami proti postupu MUDr. S.
se již zabýval i krajský soud, který stěžovatelce v napadeném rozsudku vysvětlil, že MUDr. S. byla
předsedkyní PK MPSV pro Prahu a jako taková řídila práci posudkové komise. Posudek je pak
výsledkem kolektivního posouzení členů posudkové komise, která primárně vychází z podkladů
v lékařské dokumentaci posuzované osoby. Přímo posudková komise však provedla jen
orientační neurologické vyšetření, avšak vycházela zejména z bohatého podkladového materiálu.
Ani tuto námitku stěžovatelky tedy Nejvyšší správní soud neshledal důvodnou.
S ohledem na výše uvedené proto Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že se krajský
soud v napadeném rozsudku nedopustil pochybení, pro něž by bylo na místě tento rozsudek
zrušit a věc vrátit krajskému soudu k dalšímu řízení, proto kasační stížnost jako nedůvodnou
zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.).
O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60 odst. 1
s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatelka neměla ve věci úspěch, nemá proto právo na náhradu
nákladů řízení o kasační stížnosti ze zákona (§60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s.). Rovněž
žalované právo na náhradu nákladů nenáleží, neboť přiznání nákladů řízení správnímu orgánu
ve věcech důchodového pojištění je podle §60 odst. 2 s. ř. s. vyloučeno. Proto Nejvyšší správní
soud rozhodl, že žalovaná, přestože měla ve věci plný úspěch, nemá právo na náhradu nákladů
řízení o kasační stížnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne jsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 27. dubna 2011
JUDr. Bohuslav Hnízdil
předseda senátu