ECLI:CZ:NSS:2011:6.ADS.36.2011:45
Spis 6 Ads 36/2011 byl spojen se spisem 6 Ads 35/2011 a pod touto spisovou značkou bylo rozhodnuto takto:
sp. zn. 6 Ads 35/2011 - 46
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Milady
Tomkové a soudců JUDr. Bohuslava Hnízdila a JUDr. Kateřiny Šimáčkové v právní věci žalobce:
P. Č., proti žalované: Česká advokátní komora, se sídlem Národní 16, Praha 1,
proti rozhodnutí žalované ze dne 6. 4. 2010, č. j. 900/10, v řízení o kasačních stížnostech žalobce
1) ze dne 18. 7. 2010, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 28. 5. 2010,
č. j. 30 A 41/2010 - 5, a 2) ze dne 16. 12. 2010, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne
18. 11. 2010, č. j. 30 A 41/2010 - 22,
takto:
I. Věci vedené u Nejvyššího správního soudu pod sp. zn. 6 Ads 35/2011
a pod sp. zn. 6 Ads 36/2011 se spojují ke společnému projednání. Věc bude nadále
vedena pod sp. zn. 6 Ads 35/2011.
II. Kasační stížnost ze dne 16. 12. 2010 se odm ít á .
III. Kasační stížnost ze dne 18. 7. 2010 se odm ít á .
IV. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasačních stížnostech.
Odůvodnění:
Žalobce (dále jen „stěžovatel“) se v řízení před krajským soudem domáhal zrušení
rozhodnutí žalované, jímž žalovaná zrušila své předchozí rozhodnutí zřejmě o určení advokáta,
č. j. 611/10. Usnesením krajského soudu ad 1) ze dne 28. 5. 2010, č. j. 30 A 41/2010 - 5, krajský
soud postoupil žalobu Městskému soudu v Praze jako místně příslušnému soudu;
toto rozhodnutí stěžovatel napadl kasační stížností z 18. 7. 2010 a domáhá se jeho zrušení.
Usnesením ad 2) ze dne 18. 11. 2010, č. j. 30 A 41/2010 - 22, krajský soud zamítl návrh
na vyslovení neúčinnosti doručení písemnosti č. j. 30 A 41/2010 - 10; stěžovatel napadl
rozhodnutí kasační stížností ze dne 16. 12. 2010 a domáhá se zrušení usnesení ad 2).
K výroku I.:
Nejvyšší správní soud rozhodl výrokem I., že se obě řízení spojují podle §39 odst. 1
zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“) za použití §120 s. ř. s.
V obou řízeních vedených před Nejvyšším správním soudem se totiž jedná o věci, které spolu
úzce souvisí; jak je zřejmé z níže podané rekapitulace průběhu řízení před krajským soudem,
jedná se o dvě usnesení téhož krajského soudu vydaná v témže soudním řízení vedeném
u tamního soudu pod sp. zn. 30 A 41/2010.
Ze soudního spisu krajského soudu Nejvyšší správní soud zjistil následující skutečnosti
důležité pro rozhodnutí o podaných kasačních stížnostech:
Krajský soud po podání žaloby dne 26. 4. 2010, jako první úkon ve věci rozhodl
o postoupení věci k místně příslušnému Městskému soudu v Praze (usnesení ad 1/); usnesení
stěžovatel napadl kasační stížností ze dne 18. 7. 2010. V řízení o této kasační stížnosti byl
stěžovatel vyzýván k odstranění vad svého podání usnesením č. j. 30 A 41/2010 - 10
z 30. 8. 2010; usnesení mu bylo doručováno na jím uvedenou adresu pro doručování
jakožto „jiná písemnost“ ve smyslu §50 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále
jen „o. s. ř.“). Poněvadž mu písemnost nebylo možno vložit do domovní nebo jiné schránky,
bylo mu doručeno podle §50 odst. 2 o. s. ř. - vyvěšením na úřední desku soudu. Stěžovatel podal
návrh na rozhodnutí o neúčinnosti takového doručení, který však krajský soud usnesením
ad 2) zamítl; i toto usnesení napadl stěžovatel kasační stížností (z 16. 12. 2010).
Nejvyšší správní soud musel z logiky věci nejprve rozhodnout o kasační stížnosti
z 16. 12. 2010, neboť výsledek tohoto řízení má vliv na účinky doručení usnesení č. j. 30 A
41/2010 - 10 – výzvy k odstranění vad kasační stížnosti z 18. 7. 2010. Takový závěr je nezbytný
pro posouzení první podané kasační stížnosti.
K výroku II.:
Kasační stížností z 16. 12. 2010 se stěžovatel domáhá zrušení rozhodnutí krajského soudu
(usnesení ad 2/), jímž byl zamítnut jeho návrh na vyslovení neúčinnosti doručení usnesení
téhož soudu ze dne 30. 8. 2010, č. j. 30 A 41/2010 - 10. V kasační stížnosti a jejím doplnění
z 13. 1. 2011 uvádí nejprve, že kasační stížnost proti tomuto rozhodnutí soudu je nepřípustná
a že tedy žádá krajský soud, aby opravil chybné poučení v usnesení ad 2). Dále stěžovatel snáší
argumenty pro nezákonnost a protiústavnost doručování písemností podle §50 o. s. ř. ve spojení
s užívanými soudními obálkami (označuje je za „kvazityp“ III.).
Stěžovatel je osobou oprávněnou k podání kasační stížnosti (§102 s. ř. s.), neboť byl
účastníkem řízení, z něhož napadené rozhodnutí vzešlo, a svou kasační stížnost podal včas (§106
odst. 2 s. ř. s.). Nicméně nesplňuje jinou z podmínek přípustnosti kasační stížnosti, napadá
rozhodnutí, proti němuž není kasační stížnost přípustná.
Nejvyšší správní soud se k otázce přípustnosti mimořádného opravného prostředku –
kasační stížnosti – proti rozhodnutím soudů o zamítnutí návrhu na vyslovení neúčinnosti
doručení podle §50d o. s. ř. již ve své rozhodovací činnosti vyslovil. V usnesení ze dne
25. 8. 2010, č. j. 3 Ans 13/2010 - 109 (všechna zde citovaná rozhodnutí Nejvyššího správního
soudu jsou dostupná na www.nssoud.cz), Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že „[u]snesení
krajského soudu o návrhu účastníka řízení na prohlášení doručení rozhodnutí za neúčinné podle §50d odst. 1
o. s. ř. je rozhodnutím, jímž se ve smyslu §104 odst. 3 písm. b) s. ř. s. pouze upravuje vedení řízení; kasační
stížnost proti takovému usnesení je proto nepřípustná.“ V nyní projednávaném případě neshledává
Nejvyšší správní soud žádné důvody, proč se od vysloveného závěru odchýlit, neboť jej považuje
za správný; tento názor ostatně, podle obsahu kasační stížnosti z 16. 12. 2010, sdílí i sám
stěžovatel. Tuto kasační stížnost je tedy nutno považovat za nepřípustnou a jako takovou
ji odmítnout.
Krajský soud však v napadeném usnesení ad 2) stěžovatele nesprávně poučil,
neboť uvedl, že kasační stížnost proti jeho usnesení je přípustná. Tato situace však na posouzení
kasační stížnosti ze dne 16. 12. 2010 jako nepřípustné ničeho nemění. Nejvyšší správní soud
již v usnesení z 25. 11. 2004, č. j. 3 Ads 37/2004 - 36, dospěl k závěru, že „ nesprávné poučení
krajského soudu o tom, že proti jeho rozhodnutí […] je přípustná kasační stížnost, nemůže založit
její přípustnost“. Tento názor nebyl dosud překonán a Nejvyšší správní soud neshledal
ani v tomto případě potřebu se od něj odchýlit.
Z uvedených důvodů se tedy Nejvyšší správní soud nemohl kasační stížností
z 16. 12. 2010 zabývat věcně a podle §46 odst. 1 písm. d) s. ř. s. ji odmítl.
K výroku III.:
Kasační stížností z 18. 7. 2010 se stěžovatel domáhá zrušení usnesení krajského soudu
ad 1), jímž bylo řízení o jeho žalobě postoupeno jako místně příslušnému Městskému soudu
v Praze.
V kasační stížnosti stěžovatel jednak opět tvrdí, že napadené usnesení je usnesením
ve smyslu §104 odst. 3 písm. b) s. ř. s., jímž se pouze upravuje vedení řízení, a kasační stížnost
je tak proti němu nepřípustná. Nicméně se nápravy domáhá kasační stížností, neboť je
toho názoru, že Nejvyšší správní soud musí o otázce místně příslušného soudu pro pobočku
žalované v Brně s konečnou platností autoritativně rozhodnout.
Proti samotnému vyslovení místní příslušnosti Městského soudu v Praze stěžovatel
namítá, že soudní řád správní stanoví příslušnost soudu podle sídla žalovaného správního orgánu;
žalovaná má sice sídlo v Praze, nicméně její organizační složka - pobočka, sídlí v Brně. Právě
touto pobočkou vykonává předseda žalované veřejnou správu na úseku určování advokátů;
z pobočky bylo stěžovateli doručováno, správní akty jsou vyhotoveny na hlavičkovém papíře
pobočky. Nadto dle stěžovatele v Praze sídlí žalovaná, nikoliv její předseda při výkonu veřejné
správy. Stěžovatel tedy zastává názor, že místně příslušným musí být soud nejbližší sídlu
žalované, tj. v Brně.
Stěžovatel je osobou oprávněnou k podání kasační stížnosti, neboť byl účastníkem řízení,
z něhož napadené rozhodnutí městského soudu vzešlo (§102 s. ř. s.), tuto kasační stížnost podal
včas. Stěžovatel nicméně nesplnil jinou z podmínek řízení o kasační stížnosti stanovenou v §105
odst. 2 s. ř. s. Podle tohoto ustanovení „[s]těžovatel musí být zastoupen advokátem; to neplatí, má-li
stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání,
které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.“
Nedostatek podmínky řízení v podobě absence povinného právního zastoupení,
resp. požadovaného vzdělání je nedostatkem odstranitelným. Podle ustanovení §106 odst. 3
s. ř. s. platí, že v případě, že kasační stížnost nemá všechny náležitosti již při jejím podání, musí
být tyto náležitosti doplněny ve lhůtě jednoho měsíce od doručení usnesení, kterým byl stěžovatel
vyzván k doplnění podání. O odstranění vad tímto způsobem se postará podle ustanovení §108
odst. 1 s. ř. s. předseda senátu krajského soudu, proti jehož rozhodnutí kasační stížnost směřuje.
Stěžovatel byl k doplnění náležitostí kasační stížnosti z 18. 7. 2010 vyzván usnesením
ze dne 30. 8. 2010, č. j. 30 A 41/2010 - 10; stěžovatel byl vyzván k doplnění důvodů kasační
stížnosti, k zaplacení soudního poplatku za řízení o kasační stížnosti a k doložení plné moci
udělené advokátu k zastupování v řízení o podané kasační stížnosti. V usnesení byl stěžovatel
poučen též o následcích nevyhovění výzvě – o odmítnutí jeho kasační stížnosti.
Odmítnutím kasační stížnosti z 16. 12. 2010 (výrok II. tohoto usnesení) bylo s konečnou
platností postaveno na jisto, že usnesení krajského soudu č. j. 30 A 41/2010 - 10 ze dne
30. 8. 2010 obsahující výzvu stěžovateli bylo stěžovateli účinně doručeno. Na tuto výzvu
však stěžovatel nijak nereagoval a nedostatky podané kasační stížnosti neodstranil.
Nejvyšší správní soud tedy dospěl k závěru, že stěžovatel nesplnil podmínky přípustnosti
kasační stížnosti (§105 odst. 2 s. ř. s.), tuto vadu podání se ani přes výzvu soudu nepodařilo
odstranit. Kasační stížnost z 18. 7. 2010 proti usnesení krajského soudu ze dne 28. 5. 2010,
č. j. 30 A 41/2010 - 5, tedy Nejvyšší správní soudu odmítl podle §46 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
ve spojení s §120 s. ř. s.
Na okraj pak Nejvyšší správní soud ještě uvádí, že stěžovatelův názor o nepřípustnosti
kasační stížnosti proti usnesení o postoupení věci místně příslušnému soudu je nesprávný. Daný
typ rozhodnutí je sice rozhodnutím procesního charakteru, avšak se závažnými důsledky pro další
řízení, nespadá tedy pod rozhodnutí, jež má na mysli §104 odst. 3 písm. b) s. ř. s.
K výroku IV.:
O nákladech řízení rozhodl soud podle ustanovení §60 odst. 3 s. ř. s., neboť v případě
odmítnutí návrhu (zde kasačních stížností z 18. 7. 2010 a z 16. 12. 2010) nemá žádný z účastníků
právo na náhradu nákladů řízení o něm.
Poučení: Proti tomuto usnesení n e jsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 6. dubna 2011
JUDr. Milada Tomková
předsedkyně senátu