ECLI:CZ:NSS:2011:6.ADS.52.2011:27
sp. zn. 6 Ads 52/2011 - 27
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Milady Tomkové
a soudců JUDr. Kateřiny Šimáčkové a JUDr. Bohuslava Hnízdila v právní věci žalobce: P. Č.,
proti žalované: Česká advokátní komora, se sídlem Národní 16, Praha 1, proti rozhodnutí
žalované ze dne 26. 5. 2010, č. j. 1381/10, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti usnesení
Městského soudu v Praze ze dne 3. 1. 2011, č. j. 9 A 138/2010 - 15,
takto:
I. Kasační stížnost se zamít á .
II. Žalované se nepřizn áv á náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Žalobce brojí včas podanou kasační stížností proti v záhlaví uvedenému usnesení
Městského soudu v Praze, kterým bylo rozhodnuto, že se žalobci nepřiznává osvobození
od soudních poplatků.
Městský soud své rozhodnutí o zamítnutí žádosti žalobce o osvobození od soudních
poplatků odůvodnil tím, že sice žalobce doložil, že jeho majetkové poměry odůvodňují
osvobození od soudních poplatků, avšak ani nemajetnému účastníkovi nemůže být osvobození
od soudních poplatků přiznáno, pokud jeho návrh zjevně nemůže být úspěšný. Žalobce
totiž napadl žalobou rozhodnutí, jímž mu žalovaná k jeho žádosti určila konkrétního advokáta
k zastupování. Jinak rozhodnutí o určení advokáta pouze citovalo a konkretizovalo zákonná
pravidla obsažená v zákoně č. 85/1996 Sb., o advokacii. V posuzovaném případě žalovaná
žalobci plně vyhověla: kladně rozhodla o jeho žádosti o určení advokáta a stanovila, že advokát
bude poskytovat právní služby bez nároku na odměnu. Žalobce v žalobě vznáší námitky proti
tomu, že žalovaná učinila obsahem rozhodnutí některá obecná pravidla poskytování právních
služeb stanovená zákonem a taková polemika se zákonnými pravidly je předem odsouzena
k neúspěchu. Jelikož tedy žaloba zjevně nemohla být úspěšná, městský soud zamítl žalobcovu
žádost o osvobození od soudních poplatků.
Usnesení Městského soudu v Praze napadl žalobce (dále jen „stěžovatel“) kasační
stížností. Stěžovatel sice ve svém podání uvádí, že není kasační stížností, avšak domáhá
se po Nejvyšším správním soudu kasace napadeného usnesení. Stěžovatel nesouhlasí se závěrem
soudu, protože soud posoudil věc tak, že převzal názory žalovaného. Dále pak uvádí, že soud
prováděl posouzení věci samé, což je v tomto stádiu řízení nedovoleným výkonem státní moci.
Závěrem se stěžovatel domáhá zrušení napadeného ustanovení.
Nejvyšší správní soud posoudil shodně jako soud městský podání stěžovatele jako
kasační stížnost, ačkoli stěžovatel ve svém podání uvedl, že není kasační stížností. Z textu podání
je totiž patrno, že je adresováno Nejvyššímu správnímu soudu, že stěžovatel nesouhlasí
s napadeným usnesením městského soudu a že se domáhá, aby bylo zrušeno. Ze stěžovatelova
podání je jeho úmysl bránit se proti napadenému usnesení evidentní. Jediný zákonem předvídaný
postup, jak by Nejvyšší správní soud mohl věcně stěžovateli vyhovět, je právě takový postup, kdy
bude stěžovatelovo podání posouzeno jako kasační stížnosti, na jejímž základě by mohl Nejvyšší
správní soud napadené usnesení zrušit. Ostatně svými podáními se stěžovatel domáhá kasace
napadeného usnesení, přičemž takto může Nejvyšší správní soud rozhodnout právě jen
prostřednictvím řízení o kasačních stížnostech.
Kasační stížnost je podle §102 a násl. zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní,
(dále jen „s. ř. s.“), přípustná. Nejvyšší správní soud přezkoumal kasační stížností napadené
usnesení Městského soudu v Praze v souladu s §109 odst. 2 a 3 s. ř. s., vázán jejím rozsahem
a uplatněnými stížnostními důvody. Nejvyšší správní soud konstatuje, že napadené rozhodnutí
přezkoumá z kasačního důvodu podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., ačkoli sám stěžovatel
své námitky blíže nepodřazuje pod některý ze zákonem stanovených důvodů. Nejvyšší správní
soud totiž dle své konstantní judikatury vychází z toho, že „pokud ze znění kasační stížnosti vyplývají
důvody seznatelné a podřaditelné pod zákonné kasační důvody, není rozhodující, že stěžovatel své důvody
nepodřadí jednotlivým zákonným ustanovením, či tak učiní nepřesně.“ (rozsudek ze dne 8. 1. 2004,
č. j. 2 Afs 7/2003 - 50, publikovaný pod č. 161/2004 Sb. NSS). Nejvyšší správní soud neshledal
vady podle §109 odst. 3 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
Při posuzování přípustnosti kasační stížnosti a zkoumání splnění podmínek řízení
Nejvyšší správní soud netrval na zaplacení soudního poplatku za kasační stížnost
ani na povinném zastoupení stěžovatele advokátem. Osvobození od soudních poplatků i právo
na bezplatné zastoupení se váže k posouzení poměrů konkrétního žadatele. Nesplnění podmínek
pro osvobození od soudních poplatků přitom vylučuje i právo na bezplatné zastoupení
(§35 odst. 8 s. ř. s.). Za situace, kdy předmětem kasačního přezkumu je rozhodnutí (usnesení),
jímž byla zamítnuta žádost o osvobození od soudních poplatků, by trvání jak na podmínce
uhrazení soudního poplatku za kasační stížnost, tak i na podmínce povinného zastoupení,
znamenalo jen další řetězení téhož problému. Trvání na těchto podmínkách, vzhledem
ke specifické povaze napadeného usnesení, by vedlo k popření cíle, jenž účastník podáním
žádosti sledoval a k popření vlastního smyslu řízení o kasační stížnosti, v němž má být zkoumán
závěr o tom, zda účastník měl být od soudních poplatků osvobozen či nikoliv (srov. rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 9. 2007, č. j. 9 As 43/2007 - 77, dostupný
na www.nssoud.cz).
Nejvyšší správní soud tedy přistoupil k věcnému přezkoumání kasační stížnosti
a po posouzení věci dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná. Nejvyšší správní soud pak
odkazuje na jiná svá rozhodnutí, kdy posuzoval obdobnou situaci u stejných účastníků,
např. na rozsudek č. j. 6 Ads 109/2010 - 47 z 15. 12. 2010.
Individuální osvobození od soudních poplatků je procesní institut, jehož účelem
je zejména ochrana účastníka, který se nachází v tíživých poměrech, před nepřiměřeně tvrdým
dopadem zákona o soudních poplatcích. Tento druh osvobození od soudních poplatků je zařazen
v §36 odst. 3 s. ř. s. Z dikce §36 odst. 3 s. ř. s. především vyplývá, že účastník může být
osvobozen od soudních poplatků při současném splnění těchto tří předpokladů: a) podání žádosti
o osvobození od soudních poplatků, b) podaný návrh (na zahájení řízení) není zjevně neúspěšný,
c) doložení nedostatku prostředků. V daném případě stěžovatel požádal o osvobození
od soudních poplatků, tím je splněn první předpoklad. Z napadeného rozhodnutí městského
soudu vyplývá, že městský soud dospěl k závěru, že i třetí předpoklad, tedy doložení nedostatku
prostředků, bylo v případě žalobce naplněno.
Městský soud naopak dospěl k závěru, že v posuzovaném případě nebyla naplněna
zákonná podmínka osvobození od soudních poplatků, spočívající v tom, že podaný návrh
na zahájení řízení není zjevně neúspěšný.
Druhá věta odst. 3 §36 s. ř. s. k rozhodnutí soudu o žádosti o osvobození od soudních
poplatků stanoví: „Dospěje-li však soud k závěru, že návrh zjevně nemůže být úspěšný, takovou žádost
odmítne.“ Nejvyšší správní soud je přesvědčen, že soud takto postupuje v situaci,
kdy již ze samotných skutkových tvrzení a argumentů žadatele obsažených v návrhu je zcela
zřejmé, že mu ve věci nemůže být vyhověno. Nejvyšší správní soud si je vědom toho,
že odmítnutím osvobození od soudního poplatku může dojít k vážnému omezení práva účastníka
na soudní ochranu, avšak na druhou stranu výhoda spočívající v osvobození od soudních
poplatků může být účastníku poskytnuta pouze při současném naplnění zákonem stanovených
podmínek. V posuzovaném případě stěžovatel svou žalobou vůbec nebrojí proti výroku
napadeného rozhodnutí, kterým bylo stěžovateli v plném rozsahu vyhověno, neboť mu byl
ustanoven k bezplatnému právnímu zastoupení advokát. Stěžovatel se pouze brání
proti upřesňujícímu vysvětlení a zákonným citacím o jednotlivých aspektech zastupování
ustanoveným advokátem. Nejvyšší správní soud se tedy ztotožňuje se závěrem městského soudu,
že podaná žaloba zjevně nemůže být úspěšná, neboť napadá rozhodnutí, jímž bylo věcně
stěžovateli v plném rozsahu vyhověno. Dále je stěžovatelova žaloba zjevně nedůvodná,
neboť nenapadá konkrétní zásah do jeho práva, avšak pouze text upozornění na zákonnou
úpravu v oblasti poskytování advokátních služeb.
Mimo ustanovení §36 odst. 3 s. ř. s. se dílčím způsobem aplikuje rovněž ustanovení §138
zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“), za použití ustanovení §64
s. ř. s., podle něhož lze přiznat účastníku řízení osvobození od soudních poplatků, odůvodňují-li
to poměry účastníka, a to zcela nebo zčásti. Citované ustanovení o. s. ř. pamatuje rovněž
na situace, kdy uplatňování nebo bránění práva před soudem nese znaky svévole. K podmínkám,
za nichž soud může žadateli upřít dobrodiní osvobození od soudního poplatku v kontextu
uvedených právních úprav, zaujal již názor i Nejvyšší správní soud, a to v rozsudku
ze dne 24. 3. 2010, č. j. 8 As 22/2010 - 91, v němž uvedl: „Nejvyšší správní soud předně uvádí,
že zneužívání dobrodiní osvobození od soudních poplatků je nepochybně důvodem způsobilým legitimizovat odklon
od dosavadní rozhodovací praxe. Má-li soud v každém jednotlivém případě vážit konkrétní specifické okolnosti
žádosti o osvobození od soudních poplatků a individuální poměry žadatele, musí se v rámci tohoto postupu zabývat
i otázkou, zda žadatel neuplatňuje svá práva svévolně či šikanózním způsobem. Jakkoliv §36 odst. 3 s. ř. s.
oproti §138 odst. 1 o. s. ř. výslovně nereprobuje osvobození účastníka řízení od povinnosti platit soudní poplatek
v případě „svévolného uplatňování práva“, úvaha v naznačeném smyslu musí být imanentní součástí posouzení
specifických okolností žádosti a individuálních poměrů žadatele a uplatní se tedy i v soudním řízení správním.
Opačný závěr by byl v přímém rozporu s účelem tohoto institutu, jenž primárně brání tomu, aby účastník řízení
nemohl pouze pro svou nepříznivou majetkovou situaci uplatňovat své právo u soudu. Usnesení, kterým městský
soud nevyhoví žádosti o osvobození od soudních poplatků v případě evidentního zneužívání práva na přístup
k soudu, nemůže být s posledně jmenovaným právem účastníka řízení v rozporu.“
Při rozhodování o přiznání či nepřiznání osvobození od soudních poplatků však Městský
soud v Praze správně přihlížel k dalším okolnostem případu, nejen k majetkové situaci
stěžovatele.
Nejvyšší správní soud odkazuje také na stanovisko občanskoprávního a obchodního
kolegia Nejvyššího soudu ze dne 12. 5. 2010, sp. zn. Cpjn 204/2009, podle kterého „V této
souvislosti je třeba vzít v úvahu účel právní úpravy soudních poplatků, od nějž se odvíjejí i způsoby určení jeho výše
v jednotlivých případech. Obecně uznávaným účelem (funkcí) soudních poplatků je zabezpečit zčásti úhradu
nákladů, které vznikají státu výkonem soudnictví (fiskální funkce), omezovat podávání některých neuvážených
či svévolných (šikanózních) návrhů na zahájení soudních řízení (regulační funkce) a působit na to, aby povinní
dobrovolně plnili své povinnosti (motivační funkce) - srov. např. důvodovou zprávu k zákonu č. 549/1991 Sb.
nebo nález Ústavního soudu ze dne 5. 3. 2009, sp. zn. II. ÚS 2432/08.“
Mají-li soudní poplatky zajistit výše uvedenou regulační funkci, musí soudy kromě
majetkové situace účastníka řízení zohlednit i další okolnosti případu, např. v podobě procesního
postupu daného účastníka v předmětném řízení, případně v dalších jím vedených řízení
před tímto soudem. Jak bylo shora uvedeno, Nejvyšší správní soud již vyslovil, že součástí
posouzení specifických okolností žádosti o osvobození od soudních poplatků a individuálních
poměrů žalobce je také úvaha, zda žadatel neuplatňuje svá práva svévolně či šikanózním
způsobem (srov. shora citovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 3. 2010,
č. j. 8 As 22/2010 - 91). Jakýkoli jiný závěr by byl v rozporu s účelem tohoto institutu,
jenž primárně brání tomu, aby účastník řízení mohl pouze pro svou nepříznivou majetkovou
situaci uplatňovat své právo u soudu i za okolností, jež svědčí o svévoli či šikanózním výkonu
práva anebo představuje zjevně neúspěšný návrh.
Z výše uvedených důvodů tedy dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že napadené
usnesení Městského soudu v Praze netrpí nezákonností ani jinou vadou podle §103 odst. 1
písm. a) s. ř. s., a kasační stížnost proto podle §110 odst. 1 s. ř. s. jako nedůvodnou zamítl.
O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60 odst. 1
s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatel neměl ve věci úspěch, nemá proto právo na náhradu
nákladů řízení o kasační stížnosti ze zákona. Žalovaný měl ve věci úspěch, nevznikly
mu však náklady řízení o kasační stížnosti přesahující rámec jeho běžné činnosti, proto mu soud
právo na náhradu nákladů řízení nepřiznal.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne jsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 29. června 2011
JUDr. Milada Tomková
předsedkyně senátu