ECLI:CZ:NSS:2011:6.ADS.91.2011:98
sp. zn. 6 Ads 91/2011 - 98
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Bohuslava Hnízdila
a soudkyň JUDr. Kateřiny Šimáčkové a JUDr. Milady Tomkové v právní věci žalobce: J. N.,
zastoupeného Mgr. Dominikou Kovaříkovou, advokátkou, se sídlem Riegrova 337/14, Olomouc
2, proti žalované: Česká správa sociálního zabezpečení, se sídlem Křížová 25, Praha 5, proti
rozhodnutí žalované ze dne 28. 4. 2010, v řízení o kasační stížnosti žalobce
proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě, pobočka Olomouc, ze dne 1. 2. 2011, č. j. 72 Ad
36/2010 - 46,
takto:
I. Kasační stížnost se zamít á .
II. Žalovaná n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Ustanovené zástupkyni žalobce, Mgr. Dominice Kovaříkové, advokátce, se sídlem
Riegrova 337/14, Olomouc 2, se přiznáv á odměna za zastupování a náhrada
hotových výdajů ve výši 1600 Kč, která je splatná do 60 dnů od právní moci
tohoto rozsudku z účtu Nejvyššího správního soudu.
Odůvodnění:
Žalobce napadá kasační stížností rozsudek Krajského soudu v Ostravě, pobočka
Olomouc, ze dne 1. 2. 2011, č. j. 72 Ad 36/2010 - 46, kterým byla zamítnuta jeho žaloba
proti rozhodnutí ze dne 28. 4. 2010, č. j. X, jímž žalovaná zamítla žalobcovy námitky a potvrdila
rozhodnutí o přiznání starobního důchodu podle §31 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém
pojištění, (tzv. trvale krácený předčasný důchod), od data 18. 2. 2010.
Žalobce podal proti rozhodnutí žalované správní žalobu, protože nesouhlasil s výší
vypočteného důchodu, zejména proto, že ve výpočtu starobního důchodu podle §31 zákona
o důchodovém pojištění žalovaná nikterak nezohlednila skutečnost, že vykonával několik let
zaměstnání, které bylo zařazeno do II. pracovní kategorie. Žalobce rovněž zmínil,
že mu s ohledem na léta odpracovaná v II. pracovní kategorii měl být přiznán starobní důchod
již v roce 2008, tedy ve věku 58 let.
Krajský soud ve svém rozsudku zamítl žalobu a potvrdil postup žalované.
U zaměstnanců, kteří získali alespoň jeden rok zaměstnání, které bylo podle předpisů platných
před 1. 6. 1992 zařazeno do I. (II.) pracovní kategorie, a jimž vznikne nárok na starobní důchod
v době od 1. ledna 1996 do 31. prosince 2018, může na jejich žádost dojít v souladu s §71 odst. 1
a odst. 2 zákona o důchodovém pojištění k srovnávacímu výpočtu důchodu, který by byl přiznán
podle předpisů platných ke dni 31. prosince 1995, s tím, že je zohledněna výhodnější částka.
Tento postup se však použije pouze u starobního důchodu podle §28 a §29 zákona
o důchodovém pojištění, nikoli u důchodu podle §31 téhož zákona. Krajský soud se odvolal
na závěry rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 10. 2009, č. j. 4 Ads 70/2009 - 44,
který v obdobné věci dospěl k závěru, že §71 odst. 2 zákona o důchodovém pojištění,
podle něhož má pojištěnec, který získal alespoň jeden rok zaměstnání, které bylo podle předpisů
platných před 1. 6. 1992 zařazeno do I. (II.) pracovní kategorie právo podat žádost o přepočet
starobního důchodu podle předpisů platných k 31. 12. 1995, nelze použít pro tzv. trvale krácený
předčasný starobní důchod přiznaný podle §31 zákona o důchodovém pojištění. Krajský soud
dále k námitce žalobce, že mu měl být přiznán starobní důchod ve věku 58 let, poukázal na to,
že žalobce v souladu s §29 odst. 1 písm. e) zákona o důchodovém pojištění dosáhne
důchodového věku až v roce 2013. Tím, že žalobce požádal o starobní důchod před dosažením
důchodového věku, se současně vzdal nároku na starobní důchod ve standardní výši a postup
dle §71 a §72 zákona o důchodovém pojištění. O trvalém krácení důchodu byl žalobce
žalovanou poučen, což stvrdil svým podpisem a nijak to ve správním ani soudním řízení
nerozporoval.
V kasační stížnosti žalobce (dále jen „stěžovatel“) namítl, že v II. důchodové kategorii
pracoval 13 let, riskoval zdraví a někdy i vlastní život proto, aby pobíral vyšší starobní důchod.
Dále uvedl, že mu měl být přiznán plný invalidní důchod již ve věku 58 let, neboť pracoval
v druhé důchodové kategorii.
Stěžovatel dále uvedl, že se v jeho případě krajský soud dopustil nezákonnosti spočívající
v nesprávném posouzení právní otázky ohledně „předčasného“ starobního důchodu. Krajský
soud i Nejvyšší správní soud v citovaném rozsudku č. j. 4 Ads 70/2009 - 44 aplikovaly příliš
zúžený výklad termínu „starobní důchod“, když do něj nezahrnuly i důchod přiznaný
před dosažením důchodového věku dle §31 zákona o důchodovém pojištění. Stěžovatel
se domnívá, že by argumentace Nejvyššího správního soudu měla být přehodnocena. Stěžovatel
souhlasí s tím, že dochází ke snížení procentní výměry starobního důchodu z důvodu odchodu
do důchodu před dosažením důchodového věku, neboť toto vyplývá přímo ze zákona. Nemůže
však souhlasit s neprovedením srovnávacího přepočtu jen z toho důvodu, že využil svého práva
odejít do starobního důchodu před dosažením důchodového věku. Účelem srovnávacího výpočtu
je poskytnout zaměstnancům, kteří vykonávali práce I. (II.) pracovní kategorie, tedy práce fyzicky
namáhavé či zdraví škodlivé, kompenzaci za jejich obětování se ve formě přiznání vyššího
starobního důchodu. Předčasný odchod do starobního důchodu (a s tím spojené neodvádění
dalšího sociálního pojištění do systému sociálního zabezpečení) je již dostatečně sankcionován
trvalým snížením procentní výměry starobního důchodu.
Stěžovatel poukazuje bez uvedení konkrétních výpočtů na to, že pokud by došlo
k provedení srovnávacího výpočtu a byl zohledněn výkon jeho práce v II. pracovní kategorii,
tak by jeho starobní důchod byl asi o 25 % nižší než důchod, na nějž by měl nárok po dosažení
důchodového věku. Postupem, který použila žalovaná a který potvrdil krajský soud, byl
jeho starobní důchod ponížen téměř o 50 %. Tento nepřiměřený a nespravedlivý zásah
pak vnímá jako rozporný s právem na přiměřené hmotné zabezpečení ve stáří, které mu garantuje
čl. 30 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Nejvyšší správní soud konstatuje, že stěžovatel je osobou oprávněnou k podání kasační
stížnosti, neboť byl účastníkem řízení, z něhož napadené rozhodnutí krajského soudu vzešlo
(§102 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, dále jen „s. ř. s.“), je řádně zastoupen
a kasační stížnost podal včas (§106 odst. 2 s. ř. s.). V kasační stížnosti uplatňuje stěžovatel
námitky z důvodu dle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Nejvyšší správní soud pro tyto důvody
kasační stížnost shledává přípustnou. Nejvyšší správní soud za této situace napadený rozsudek
krajského soudu v mezích řádně uplatněných kasačních důvodů a v rozsahu kasační stížnosti
podle §109 odst. 2 a 3 s. ř. s. přezkoumal, přitom dospěl k závěru, že kasační stížnost není
důvodná.
Pokud jde o první stížnostní námitku stěžovatele, spočívající v tom, že mu s ohledem
na výkon práce v II. pracovní kategorii měl být přiznán plný starobní důchod již ve věku 58 let,
Nejvyšší správní soud se ztotožňuje se závěrem krajského soudu, že stěžovateli vzniká nárok
na starobní důchod až 18. 2. 2013. Stěžovateli jako zaměstnanci, který pracoval v II. pracovní
kategorii, nevzniká nárok na snížení věkové hranice pro vznik nároku na starobní důchod.
Snížená věková hranice pro vznik nároku na starobní důchod se podle §74 a §74a
zákona o důchodovém pojištění uplatní pouze u zaměstnanců I. pracovní kategorie
nebo v I. (II.) kategorii funkcí (tedy u některých vojáků z povolání). Pro zaměstnance II. pracovní
kategorie předpisy účinné k 31. 12. 1995 stanovily věkovou hranici 60 let (pro muže) a platí
pro ně standardní zvyšující se věkové hranice upravené v §32 odst. 2 zákona o důchodovém
pojištění. Zákon o důchodovém pojištění v §31 odst. 3 zákona o důchodovém pojištění dále
stanoví, že přiznání starobního důchodu podle §31 zákona o důchodovém pojištění (tzv. trvale
krácený předčasný důchod) vylučuje nárok na starobní důchod podle §29 zákona o důchodovém
pojištění (tedy standardní starobní důchod).
Jádrem kasační stížnosti se tedy jeví právní posouzení věci krajským soudem,
který převzal právní názor Nejvyššího správního soudu, vyjádřený ve výše citovaném rozsudku
č. j. 4 Ads 70/2009 - 44 (citovaná rozhodnutí zdejšího soudu jsou dostupná na www. nssoud.cz).
Ústavní stížnost proti tomuto rozsudku byla odmítnuta pro zjevnou neopodstatněnost usnesením
Ústavního soudu IV. ÚS 120/10 z 11. 8. 2010, dostupném na http://nalus.usoud.cz.
Rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 4 Ads 70/2009 - 44 sice vycházel z právní
úpravy před 1. 1. 2010, na jeho závěrech však změna právní úpravy, která se týkala především
úpravy invalidních důchodů, nic nemění, jak vyplyne z dále citovaných ustanovení účinných
ke dni rozhodnutí žalované.
Jazykovým i logicko-systematickým výkladem právní úpravy institutu tzv. trvale
kráceného předčasného důchodu lze dovodit, že tento typ starobního důchodu se od obecného
starobního důchodu upraveného v §29 zákona o důchodovém pojištění zásadně liší
jak v podmínce důchodového věku (podmínka vzniku nároku na důchod), tak i zejména
zvláštním způsobem výpočtu procentní výměry upraveným v §36 zákona o důchodovém
pojištění (výpočet výše důchodu - mechanismus tzv. „trvalého krácení“). Z uvedeného lze
dovodit, že důchodová dávka upravená v §31 zákona o d ůchodovém pojištění je z funkčního
hlediska druhem starobního důchodu, který však má vůči ostatním druhům starobního důchodu
samostatné postavení a je definován zvláštními podmínkami jak pro vznik nároku,
tak i pro výpočet výše této dávky (k tomu viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
27. 4. 2007, č. j. 4 Ads 58/2006 - 53). Tzv. předčasný starobní důchod dle §31 zákona
o důchodovém pojištění nelze tedy považovat za starobní důchod, který by bylo možné
za použití ustanovení §72 a §71 zákona o důchodovém pojištění přepočítat dle předpisů
platných ke dni 31. 12. 1995.
Ustanovení §71 odst. 1 zákona o důchodovém pojištění uvádí, že „výše starobního,
plného invalidního a částečného invalidního důchodu , na který vznikne nárok v době
od 1. ledna 1996 do 31. prosince 2005, nesmí být nižší než výše důchodu , která by náležela,
kdyby důchod byl přiznán podle předpisů platných ke dni 31. prosince 1995 v rozsahu uvedeném v odstavci 4,
a to včetně zvýšení, která by náležela k tomuto důchodu pouze k tomuto dni. Pro účely porovnání výší
starobních, plných invalidních a částečných invalidních důchodů podle věty první se výší
těchto důchodů rozumí procentní výměry těchto důchodů. Výše základní výměry starobního,
plného invalidního a částečného invalidního důchodu, pokud se jejich výše stanoví po 31. prosinci 1995 s použitím
předpisů platných před 1. lednem 1996, se stanoví podle předpisů platných ke dni, od něhož se přiznává důchod;
přitom v této výši základní výměry důchodu je zahrnuto zvýšení o pevnou částku“. Ustanovení §71 odst. 2
pak uvádí, „že získal-li pojištěnec alespoň jeden rok zaměstnání, které bylo podle předpisů platných
před 1. červnem 1992 zařazeno do I. (II.) pracovní kategorie nebo do I. (II.) kategorie funkcí, postupuje
se při stanovení výše starobn ího, plného invalidního a částečného invalidního důchodu
podle odstavce 1, vznikne-li nárok na důchod v době od 1. ledna 1996 do 31. prosince 2018.
V období po 31. prosinci 2005 se podle věty první postupuje jen na žádost pojištěnce. “
Jak je z provedeného výkladu zřejmé, pojem „starobní důchod“ užitý v těchto ustanoveních
je zde třeba vykládat pouze ve smyslu starobního důchodu podle §29 zákona o důchodovém
pojištění, nikoliv však ve smyslu předčasného starobního důchodu podle §31 zákona
o důchodovém pojištění. Lze tedy vycházet z toho, že pokud by zákonodárce zamýšlel,
aby žadatel o „trvale krácený předčasný starobní důchod“ přiznávaný podle §31 zákona
o důchodovém pojištění měl možnost přepočtu této dávky podle předpisů platných ke dni
31. 12. 1995, musel by to explicitně zmínit v citovaných ustanoveních zákona o důchodovém
pojištění. Jelikož tak zákonodárce neučinil, je třeba za pomoci argumentu a contrario dovozovat,
že se možnost přepočtu na tento typ starobního důchodu nevztahuje. Analogický úsudek,
podle nějž by se na trvale krácený předčasný starobní důchod použila ustanovení §71 zákona
o důchodovém pojištění, jak argumentoval stěžovatel, zde není z důvodů uvedených výše
na místě. Ve vztahu k možnosti přepočtu procentní výměry předčasných starobních důchodů je
tedy třeba trvat na tom, že zákonodárce s možností jejich přepočtu podle předpisů platných
a účinných před 31. 12. 1995 nepočítal a nezamýšlel, a to s jedinou výjimkou, tj. předčasným
starobním důchodem získaným podle zákona č. 39/1994 Sb., o předčasném poskytování
starobního důchodu a o změně zákonů na úseku zaměstnanosti.
Nejvyšší správní soud nepřehlédl, že stěžovatel o srovnávací výpočet požádal v žádosti
o důchod, žalovaná však ve svém rozhodnutí na tuto žádost nijak nereagovala. Tato procesní
chyba nemohla mít vliv na zákonnost správního rozhodnutí.
Nad rámec argumentace převzaté z citovaného rozsudku č. j. 4 Ads 70/2009 - 44
se Nejvyšší správní soud zabýval námitkou stěžovatele nespravedlivého zásahu do jeho práva
na přiměřené hmotné zabezpečení ve stáří, garantovaného článkem 30 Listiny základních práv
a svobod. Tuto nespravedlivost pociťuje stěžovatel proto, že zvolený výklad Nejvyššího
správního soudu nedostatečně zohledňuje výkon jeho práce ve II. pracovní kategorii. Nejvyšší
správní soud poukazuje na to, že zvýhodněné kategorie zaměstnání zavedené v období reálného
socialismu byly zrušeny v rámci transformace, neboť nová koncepce sociálního zabezpečení
v Československu směřující k demokratickému právnímu státu s tržní ekonomikou spočívala
ve vytvoření jednotné základní soustavy státem garantovaného povinného veřejnoprávního
sociálního pojištění, v němž se nebudou uplatňovat administrativní zásahy, popřípadě preference,
narušující rovnost pojištěnců. Proto došlo ke zrušení pracovních kategorií zákonem
č. 235/1992 Sb., o zrušení pracovních kategorií a o některých dalších změnách v sociálním
zabezpečení, účinným od 1. června 1992. Z důvodové zprávy k zákonu o zrušení pracovních
kategorií dále vyplývá, že si zákonodárce byl vědom toho, že zrušení preferovaných pracovních
kategorií je spojeno s potřebou dořešení některých sociálních důsledků. I z tohoto důvodu
po zrušení pracovních kategorií zůstala dlouhodobě zachována některá zvýhodnění osobám,
které byly do těchto kategorií zařazeny před zrušením pracovních kategorií (podrobněji
v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 4. 2010, č. j. 6 Ads 122/2009 - 59,
publikovaném pod č. 2093/2010 Sb. NSS). Nicméně postupně jsou i tato zvýhodnění opouštěna
a zvláštní nároky osob, vykonávajících před rokem 1992 zaměstnání v I. a II. pracovní kategorii
se postupně omezují s tím, že nejpozději od roku 2018 již nebudou vůbec aplikovány.
Ve výše citovaném usnesení Ústavního soudu IV. ÚS 120/10, pak Ústavní soud shledal
závěry Nejvyššího správního soudu v rozsudku č. j. 4 Ads 70/2009 - 44 jako přiměřené
bez nepřípustných ústavněprávních konsekvencí a konstatoval: „K tvrzenému porušení čl. 30 Listiny,
zaručující občanům mimo jiné právo na přiměřené hmotné zabezpečení ve stáří, Ústavní soud uvádí, že ústavně
zaručená sociální práva nemají bezpodmínečnou povahu a lze se jich ve smyslu čl. 41 odst. 1 Listiny domáhat
pouze v mezích zákona. Podrobnosti, tj. konkrétní podmínky realizace práva na hmotné zabezpečení ve stáří,
stanoví podle čl. 30 odst. 3 Listiny zákon. Pokud tedy v soudním řízení, jehož výsledek nebyl relevantním
způsobem zvrácen, dospěly správní soudy k závěru, že u důchodu přiznaného podle §31 zákona o důchodovém
pojištění nelze provést srovnávací výpočet podle §71 téhož zákona, je třeba tento výsledek respektovat,
neboť dle přesvědčení Ústavního soudu nebyl soudní výklad příslušných zákonných ustanovení proveden způsobem,
který by stěžovatele diskriminoval. Aby došlo k porušení zákazu diskriminace, resp. porušení principu rovnosti
v právech (čl. 1 Listiny), musí být splněno několik podmínek; zejména musí jít o situaci, že se s různými subjekty,
nacházejícími se ve stejné nebo srovnatelné situaci, zachází rozdílným způsobem, aniž by existovaly objektivní
a rozumné důvody pro uplatněný rozdílný přístup (srov. obecně nález Pl. ÚS 4/95, publ. pod č. 168/1995 Sb.
a Sbírka nálezů a usnesení sv. 3, str. 209). V takové situaci se v důsledku interpretace norem zákona
o důchodovém pojištění stěžovatel nenacházel.“ Nejvyšší správní soud tedy ve světle tohoto závěru
Ústavního soudu i závěrů svého výše citovaného rozhodnutí č. j. 4 Ads 70/2009 - 44 nemohl
posuzovat, jaký by byl rozdíl mezi výpočtem důchodu stěžovatele provedeného v souladu
se zákonem a výpočtu důchodu dle pravidel, která zákonu odporují (tedy výpočtu, kdy by byl
v rozporu se zákonem vypočten tzv. trvale krácený předčasný důchod podle pravidel
stanovených pro výpočet standardního starobního důchodu). Nad rámec posuzovaného případu
Nejvyšší správní soud poukazuje na skutečnost, že dle právní úpravy platné k 31. 12. 1995,
a to §22 odst. 1 písm. b) zákona č. 100/1988 Sb., o sociálním zabezpečení, měl vliv na výši
výměry starobního důchodu výkon zaměstnání ve II. pracovní kategorii pouze tehdy,
pokud v takovém zaměstnání byl občan zaměstnán nejméně 20 roků, případně tato skutečnost
mohla mít vliv jen na zvýšení základní výměry dle §22 odst. 2 citovaného zákona. Na základě
orientačního propočtu dle údajů na osobním listě důchodového pojištění stěžovatele ve správním
spise by procentní výměra stěžovatelova důchodu vypočtená podle zákona č. 100/1988 Sb.
nepřekročila 3000 Kč. Tento orientační výpočet učiněný nad rámec odůvodnění rozsudku
ukazuje, že procentní výměra starobního důchodu vypočítaného podle zákona o důchodovém
pojištění, byť snížená za předčasný odchod do důchodu, je vyšší než procentní výměra vypočtená
podle dřívějších předpisů. Potvrzuje se tak obecný předpoklad, že s ohledem na změny
konstrukce a způsobu výpočtu důchodu již přestala být dřívější právní úprava pro pojištěnce
výhodná; jinou otázkou je stanovení věku pro odchod do důchodu - jak ovšem Nejvyšší správní
soud výše uvedl, ani z této úpravy (§74 zákona o důchodovém pojištění) nemůže stěžovatel
ničeho vytěžit.
K otázce rozšiřujícího výkladu předpisů z oblasti důchodového pojištění se
ve své judikatuře vyjádřil Ústavní soud tak, že v případě předpisů důchodového pojištění
není možné použít rozšiřující výklad právních předpisů s tím, že nárok na dávku důchodového
pojištění je možné přiznat jen tehdy, jsou-li splněny všechny zákonem stanovené podmínky.
Rozšiřující výklad zákonných podmínek vzniku nároku by byl totiž v rozporu se zájmy ostatních
pojištěnců (nález sp. zn. II. ÚS 376/2000 z 12. 12. 2000, N 187/20 Sb.NU 297). S ohledem
na ústavně konformní způsob interpretace důchodových předpisů rovněž Nejvyšší správní soud
neshledal žádný důvod, proč se odchýlit od své dosavadní judikatury, převzaté krajským soudem.
Nejvyšší správní soud tedy dospěl k závěru, že se krajský soud v napadeném rozsudku
nedopustil pochybení, pro něž by bylo na místě tento rozsudek zrušit a věc vrátit krajskému
soudu k dalšímu řízení, a proto kasační stížnost jako nedůvodnou zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.).
O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60 odst. 1
s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatel neměl ve věci úspěch, proto mu právo na náhradu
nákladů nenáleží. Žalované rovněž právo na náhradu nákladů nenáleží, neboť přiznání nákladů
řízení správnímu orgánu ve věcech důchodového pojištění je podle §60 odst. 2 s. ř. s. vyloučeno.
Proto Nejvyšší správní soud rozhodl, že žalovaná, přestože měla ve věci plný úspěch, nemá právo
na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Stěžovateli byla usnesením Krajského soudu v Ostravě, pobočka Olomouc ze dne
4. 4. 2011, č. j. 72 Ad 36/2010 - 83, ustanovena pro řízení o kasační stížnosti zástupkyně
Mgr. Dominika Kovaříková, advokátka, se sídlem Riegrova 337/14, Olomouc 2. Té Nejvyšší
správní soud přiznal podle §35 odst. 8 s. ř. s. odměnu za dva úkony právní služby, které spočívají
v sepsání písemného podání soudu týkajícího se věci samé podle §11 odst. 1 písm. d) a v první
poradě s klientem včetně převzetí a přípravy zastoupení podle §11 odst. 1 písm. b) vyhlášky
č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb
(advokátní tarif), ve znění účinném k datu provedení úkonu. Tato odměna je podle §9 odst. 2
ve spojení s §7 advokátního tarifu stanovena ve výši 500 Kč za jeden úkon právní služby, za dva
úkony tedy 1000 Kč. Dále náleží ustanovené zástupkyni stěžovatele paušální náhrada hotových
výdajů ve výši 300 Kč za úkon podle §13 odst. 3 advokátního tarifu. Celkem Nejvyšší správní
soud přiznal ustanovené zástupkyni na odměně za zastupování a náhradě hotových výdajů
1600 Kč, s přihlédnutím k tomu, že ustanovená zástupkyně není plátcem daně z přidané hodnoty.
Pro zaplacení odměny soud stanovil přiměřenou lhůtu.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne jsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 14. září 2011
JUDr. Bohuslav Hnízdil
předseda senátu