ECLI:CZ:NSS:2011:6.AS.41.2011:111
sp. zn. 6 As 41/2011 - 111
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Bohuslava Hnízdila
a soudkyň JUDr. Kateřiny Šimáčkové a JUDr. Milady Tomkové v právní věci žalobce: Občané
za ochranu kvality bydlení v Brně - Kníničkách, Rozdrojovicích a Jinačovicích, občanské
sdružení, se sídlem U Luhu 222/23, Brno - Kníničky, zastoupeného Mgr. Martinem Šípem,
advokátem, se sídlem Převrátilská 330, Tábor, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem
nám. Hrdinů 3, Praha 4, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 6. 2. 2008,
č. j. MV - 9025 - 4/ODK - 2008, MV - 9396 - 5/ODK - 2008, v řízení o kasační stížnosti žalobce
proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 7. 2011, č. j. 5 Ca 152/2008 - 74,
takto:
I. Kasační stížnost se za m ítá .
II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti n epřizn á vá.
Odůvodnění:
Žalobce napadá kasační stížností rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 13. 7. 2011,
č. j. 5 Ca 152/2008 - 74, kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí žalovaného
o stížnosti podle §16a odst. 6 písm. a) zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu
k informacím, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o svobodném přístupu
k informacím“).
Napadeným správním rozhodnutím žalovaná potvrdila postup povinného subjektu –
Jihomoravského kraje při vyřizování žádostí žalobce o poskytnutí informací. Žádost o poskytnutí
informací žalobce adresoval Radě Jihomoravského kraje, přičemž odpověď žalobci poskytl
krajský úřad. Městský soud ve svém výše citovaném rozsudku tento postup shledal jako zákonný.
Citovaný rozsudek městského soudu napadl žalobce (dále jen „stěžovatel“) stížností
z důvodu podle §103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní,
(dále jen „s. ř. s.“). V kasační stížnosti je sice uvedeno, že se opírá o důvody podle §103 odst. 1
písm. a), b) a d) s. ř. s., avšak v odůvodnění kasační stížnosti je dále rozvedena jen argumentace
proti právnímu názoru městského soudu k otázce, zda žalobcovy žádosti o informace adresované
Radě Jihomoravského kraje mohly být vyřízeny Krajským úřadem Jihomoravského kraje.
Stěžovatel se pak domnívá, že tento postup je v rozporu se zákonem o svobodném přístupu
k informacím, a to jeho §2 odst. 1 (ve spojení s §1 4 odst. 2 téhož zákona a §1 odst. 3 zákona
č. 129/2000 Sb., o krajích). Stěžovatel se domnívá, že když adresoval svou žádost Radě
Jihomoravského kraje jako povinnému subjektu, měla být tímto orgánem kraje jako povinným
subjektem vyřízena. Stěžovatel se se svými žádostmi obrátil na Radu Jihomoravského kraje
z toho důvodu, že se požadované informace vztahují k činnosti radních, nikoli úředníků.
Smyslem žádosti o informace pak bylo získání informací, kterými Rada Jihomoravského kraje
disponuje, nezprostředkované třetím subjektem. Informace totiž mohou být jejich předáváním
přes jiný orgán zkresleny.
Nejvyšší správní soud konstatoval přípustnost kasační stížnosti, neboť dospěl k závěru,
že kasační stížnost byla podána včas (§106 s. ř. s.), osobou k tomu oprávněnou (§102 s. ř. s.),
která je řádně zastoupena (§105 odst. 2 s. ř. s.), opírá se o důvody uvedené v §103 s. ř. s., a není
nepřípustná ani z jiných důvodů ve smyslu ustanovení §104 s. ř. s.
Nejvyšší správní soud za této situace napadený rozsudek Městského soudu v Praze
v mezích řádně uplatněného kasačního důvodu a v rozsahu kasační stížnosti podle ustanovení
§109 odst. 2 a odst. 3 s. ř. s. přezkoumal, přitom dospěl k závěru, že kasační stížnost
není důvodná.
K námitce stěžovatele ohledně protiprávnosti takového postupu, kdy krajský úřad
poskytuje požadované informace za zastupitelstvo či radu kraje, Nejvyšší správní soud odkazuje
na svou judikaturu k této otázce, tedy na svá předchozí rozhodnutí o této otázce adresovaná
stěžovateli (č. j. 4 Ans 13/2008 - 87 ze dne 27. 10. 2010 či č. j. 6 As 33/2011 - 83 ze dne
20. 10. 2011).
S argumentací stěžovatele se již k jeho ústavní stížnosti vypořádal i Ústavní soud. Ústavní
stížnost proti výše citovanému rozhodnutí Nejvyššího správního soudu č. j. 4 Ans 13/2008 - 87
byla jako zjevně neopodstatněná usnesením Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 281/11 z 26. 4. 2011
odmítnuta. Ústavní soud ve svém rozhodnutí uvedl: „Dle čl. 17 odst. 5 Listiny jsou státní orgány
a orgány územní samosprávy povinny přiměřeným způsobem poskytovat informace o své činnosti. Informační
zákon v ustanovení §2 odst. 1 definuje tři okruhy povinných k podávání informací: orgány státu; úz emní
samosprávné celky a jejich orgány; a veřejné instituce. Rozšířením výčtu povinných u územních celků informační
zákon zohlednil, že činnost, kterou orgány samosprávných celků vykonávají je nejen v jejich samostatné působnosti
(čl. 100 a násl. Ústavy České republiky), ale rovněž v působnosti přenesené (čl. 105 Ústavy České republiky).
Nejvyšší správní soud ve své judikatuře opakovaně konstatoval, že není v rozporu se zákonem,
pokud se povinnosti poskytnout informace, o něž byl požádán územní celek, ujme (pověřený) orgán územního
celku. Takový výklad není v rozporu s právem na informace, jak je zakotveno v čl. 17 Listiny, a Ústavní soud
stěžovatele na judikaturu Nejvyššího správního soudu odkazuje.“ Nejvyšší správní soud tedy setrvává
na svém názoru vyjádřeném v rozsudku č. j. 4 Ans 13/2008 - 87 ze dne 27. 10. 2010,
publikovaném pod č. 2217/2011 Sb. NSS: „V případech, kdy jsou informace podle zákona
č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, poskytovány v rámci samostatné působnosti kraje, zákon
nebrání tomu, aby žádost o poskytnutí informací vyřídil a odpovídající i nformace poskytl krajský úřad,
a to i v případě, že žádost o poskytnutí informací byla směřována vůči jinému orgánu kraje (např. radě kraje).“
Nejvyšší správní soud tedy shledává tuto stížnostní námitku nedůvodnou.
S ohledem na skutečnost, že v posuzovaném případě kasační stížnost stěžovatele
obsahovala pouze tuto jedinou odůvodněnou stížnostní námitku, nezbývá Nejvyššímu správnímu
soudu než kasační stížnost podle §110 odst. 1 in fine s. ř. s. zamítnout.
Výrok o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti se opírá o ustanovení §60 odst. 1
věta první ve spojení s §120 s. ř. s., podle kterého, nestanoví -li tento zákon jinak, má účastník,
který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně
vynaložil proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Vzhledem k tomu, že stěžovatel neměl
ve věci úspěch, nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalovaný měl ve věci úspěch, nevznikly
mu však náklady řízení o kasační stížnosti přesahující rámec jeho běžné úřední činnosti. Soud m u
proto právo na náhradu nákladů řízení nepřiznal (ustanovení §60 odst. 7 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku n e js ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 22. prosince 2011
JUDr. Bohuslav Hnízdil
předseda senátu