ECLI:CZ:NSS:2011:6.AZS.38.2010:72
sp. zn. 6 Azs 38/2010 - 72
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Bohuslava Hnízdila
a soudců JUDr. Milady Tomkové, JUDr. Kateřiny Šimáčkové, JUDr. Karla Šimky a JUDr. Jakuba
Camrdy, Ph.D., v právní věci žalobkyně: G. S., zastoupené JUDr. Romanou Lužnou,
advokátkou, se sídlem Heinrichova 16, Brno, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem
Nad Štolou 3, poštovní přihrádka 21/OAM, Praha 7 , proti rozhodnutí žalovaného ze dne 12. 5.
2009, č. j. OAM - 824/VL - 07 - ZA05 - 2008, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně
proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 29. 4. 2010, č. j. 56 Az 53/2009 - 24,
takto:
I. Kasační stížnost se od m ítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků n em á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Ustanovené zástupkyni žalobkyně, advokátce JUDr. Romaně Lužné, se p ř izn á vá
odměna za zastupování v řízení o kasační stížnosti v částce 2400 Kč, která bude vyplacena
z účtu Nejvyššího správního soudu ve lhůtě do 60 dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Shora uvedeným rozsudkem Krajského soudu v Brně (dále jen „krajský soud“) byla
zamítnuta žaloba směřující proti rozhodnutí žalovaného č. j. OAM - 824/VL - 07 - ZA05 - 2008
ze dne 12. 5. 2009, kterým bylo rozhodnuto o žádosti žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“)
o udělení mezinárodní ochrany tak, že mezinárodní ochrana podle §12, §13, §14, §14a a §14b
zákona č. 283/1991 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“), se neuděluje. O náhradě nákladů
soudního řízení bylo rozhodnuto tak, že žalovanému se právo na náhradu nákladů řízení
nepřiznává. Proti tomuto rozsudku krajského soudu brojí stěžovatelka včas podanou kasační
stížností.
Stěžovatelka svoji kasační stížnost nejprve opřela o důvody podle ust. §103 odst. 1
písm. a), b), c) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“). V doplnění
kasační stížnosti podaném prostřednictvím právní zástupkyně pak blíže konkretizovala důvody
kasační stížnosti pouze na důvody podle ust. §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. (nezákonnost
spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení),
podle ust. §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. (skutková podstata, z níž soud vycházel, nemá oporu
ve spisech) a podle ust. §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. (nepřezkoumatelnost spočívající
v nesrozumitelnosti nebo v nedostatku důvodů rozhodnutí).
Nesprávné posouzení právní otázky soudem ve smyslu ust. §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
stěžovatelka spatřuje v tom, že jak žalovaný tak krajský soud ve vztahu k ust. §12 zákona o azylu
nesprávně vyhodnotili obavy stěžovatelky z postihu, který jí v zemi původu hrozí ze strany
její rodiny pro její náboženské vyznání. Stěžovatelka zdůrazňuje, že pronásledování
nebo odůvodněný strach z postihu se nemusí vztahovat pouze k jednání státních orgánů a cituje
judikaturu Nejvyššího správního soudu (rozsudek Nejvyššího správního soudu
č. j. 1 Azs 86/2008 -101 a rozsudek Nejvyššího správního soudu publikovaný
pod č. 1347/2007 Sb. NSS), ze které podle názoru stěžovatelky vyplývá, že azylově relevantní
může být i pronásledování ze strany soukromých osob a že systematické odmítání státních
orgánů poskytnout pomoc jednotlivcům při šikaně vyvolané netolerancí k jejich náboženskému
vyznání může být považováno za pronásledování. Žalovaný se dle názoru stěžovatelky zabýval
pouze možným jednáním kyrgyzských státních orgánů vůči stěžovatelce ale nezabýval se již
jejich pasivitou v situacích, kdy by jednat měly. Dále stěžovatelka namítá, že správní orgán i soud
vycházeli při svém rozhodování z neaktuálních informací, protože od března roku 2010 proběhly
v Kyrgyzstánu politické a etnické nepokoje, přičemž desítky tisíc lidí ze země uprchly a situace
v zemi je napjatá. Stěžovatelka se domnívá, že kdyby požádala o azyl za těchto okolností, byl
by jí poskytnut alespoň azyl z humanitárních důvodů.
Stěžovatelka se dále domnívá, že žalovaný ani soud dostatečně neprověřili její tvrzení.
Dostatečně též nebyla zdůvodněna údajná irele vantnost jejích tvrzení. Proto skutková podstata,
z níž soud vycházel, nemá dle názoru stěžovatelky oporu ve spisech , čímž je naplněn stížnostní
důvod podle ust. §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. Stěžovatelka uvádí, že neměla možnost
ke svým tvrzením předložit důkazy, odkazuje však na judikaturu Nejvyššího správního soudu
(rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 5 Azs 66/2008 - 70), podle které nelze-li ověřit
ani vyvrátit určité tvrzení žadatele o azyl důkazy a žadatel splňuje podmínky uvedené v čl. 4
odst. 5 směrnice Rady 2004/83/ES, je správní orgán povinen z těchto tvrzení vycházet.
Stěžovatelka se domnívá, že splňuje podmínky uvedené směrnice.
Podle stěžovatelky též rozhodnutí žalovaného nebylo dostatečně zdůvodněno,
což způsobuje nesrozumitelnost a nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí. Tím je
podle názoru stěžovatelky naplněn stížnostní důvod podle ust. §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.
Závěrem stěžovatelka navrhuje, aby Nejvyšší správní soud kasační stížností napadený
rozsudek krajského soudu zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že považuje své rozhodnutí
i rozhodnutí krajského soudu za souladné s právními předpisy, a v dalším odkázal na obsah
správního spisu. Podle názoru žalovaného nebyl odchod stěžovatelky z vlasti motivován žádným
z azylově relevantních důvodů. V řízení o udělení mezinárodní ochrany žalovaný vycházel
z vlastních tvrzení stěžovatelky sdělených v rámci tohoto řízení. Dále žalovaný zopakoval,
že podle jeho názoru stěžovatelka nesplňuje žádný z důvodů pro udělení mezinárodní ochrany
a že udělení mezinárodní ochrany není možno chápat jako prostředek k legalizaci pobytu
stěžovatelky na území České republiky. Stěžovatelka měla k legalizaci pobytu efektivně využít
institutů zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců. Žalovaný navrhuje zamítnutí kasační stížnosti
pro nedůvodnost.
Nejvyšší správní soud nejprve přezkoumal formální náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost je podána včas, neboť byla podána ve lhůtě dvou týdnů
od doručení napadeného usnesení (§106 odst. 2 s. ř. s.), a je podána osobou oprávněnou,
neboť stěžovatelka byla účastníkem řízení, z něhož napadené usnesení vzešlo (§102 s. ř. s.).
Stěžovatelka je též zastoupena advokátem (§105 odst.2 s. ř. s.).
Po konstatování přípustnosti kasační stížnosti se Nejvyšší správní soud zabýval
přijatelností kasační stížnosti ve smyslu §104a s. ř. s. Kasační stížnost ve věcech azylu
podle §104a odst. 1 s. ř. s. musí být odmítnuta v případech, kdy svým významem podstatně
nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Zákonný pojem „přesah vlastních zájmů stěžovatele“,
který je podmínkou přijatelnosti kasační stížnosti, představuje neurčitý právní pojem,
jehož výklad provedl Nejvyšší správní soud již ve s vém usnesení ze dne 26. 4. 2006,
č. j. 1 Azs 13/2006 - 39, publikovaném pod č. 933/2006 Sb. NSS. O přijatelnou kasační stížnost
se podle tohoto usnesení může jednat v následujících typových případech: 1) Kasační stížnost
se dotýká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či nebyly plně řešeny judikaturou
Nejvyššího správního soudu. 2) Kasační stížnost se týká právních otázek, které jsou dosavadní
judikaturou řešeny rozdílně. Rozdílnost v judikatuře přitom může vyvstat na úrovni krajských
soudů i v rámci Ne jvyššího správního soudu. 3) Kasační stížnost bude přijatelná pro potřebu
učinit judikatorní odklon, tj. Nejvyšší správní soud ve výjimečných a odůvodněných případech
sezná, že je namístě změnit výklad určité právní otázky, řešené dosud správními soudy jednotně.
4) Další případ přijatelnosti kasační stížnosti bude dán tehdy, pokud by bylo v napadeném
rozhodnutí krajského soudu shledáno zásadní pochybení, které mohlo mít dopad do hmotně-
právního postavení stěžovatele. O zásadní právní pochybení se v konkrétním případě může
jednat především tehdy, pokud: a) Krajský soud ve svém rozhodnutí nerespektoval ustálenou a
jasnou soudní judikaturu a nelze navíc vyloučit, že k tomuto nerespektování nebude docházet i v
budoucnu. b) Krajský soud v jednotlivém případě hrubě pochybil při výkladu hmotného či
procesního práva. Zde je však třeba zdůraznit, že Nejvyšší správní soud není v rámci této
kategorie přijatelnosti povolán přezkoumávat jakékoliv pochybení krajského soudu, ale pouze
pochybení tak výrazné intenzity, o němž se lze důvodně domnívat, že kdyby k němu nedošlo,
věcné rozhodnutí krajského soudu by bylo odlišné. Nevýrazná pochybení především procesního
charakteru proto zpravidla nebudou dosahovat takové intenzity, aby způsobila přijatelnost
následné kasační stížnosti. Z výše uvedeného vyplývá, že je v zájmu stěžovatele v řízení o kasační
stížnosti ve věcech azylu, aby uvedl, v čem spatřuje v mezích kritérií přijatelnosti popsaných výše,
v konkrétním případě přesah svých vlastních zájmů, a z jakého důvodu by tedy měl Nejvyšší
správní soud předloženou kasační stížnost věcně projednat. Stěžovatelka v kasační stížnosti však
žádné takové důvody neuvedla a Nejvyšší správní soud též důvody pro přijatelnost kasační
stížnosti neshledal.
Zdejší soud ze soudního spisu zjistil, že stěžovatelka v žalobě podané krajskému soudu
dne 26. 5. 2009 (na č. l. 1 soudního spisu) namítala obecně porušení ust. §3 zákona
č. 500/2004 Sb., správní řád (dále jen „správní řád“), §50 odst. 2 a 3 správního řádu, §68 odst. 3
správního řádu a vadné provedení právní kvalifikace žalovaným spočívající v tom, že žalovaný
nesprávně vyhodnotil její situaci jako nevyhovující podmínkám §12 zákona o azylu a §14a
zákona o azylu. Tyto námitky stěžovatelka v žalobě zdůvodnila v konkrétní rovině pouze tím,
že v roce 2005 měla v Kyrgyzstánu problémy s policisty, kteří ji bezdůvodně zadržovali
a omezovali její svobodu. Uvedené problémy měly podle stěžovatelky pramenit z toho,
že její přítel byl v minulosti členem ochranky prezidenta. Dále stěžovatelka uváděla,
že se jí v České republice narodil syn, jehož náboženství je k řesťanství, takže po návratu
do Kyrgyzstánu hrozí, že její syn by se stal obětí náboženského pronásledování. Stěžovatelka
konečně zdůraznila, že se do Kyrgyzstánu nemůže vrátit kvůli obavám ze st átní policie. Ohledně
dalších skutkových důvodů stěžovatelka pouze odkázala na spisový materiál vztahující se
k její žádosti o mezinárodní ochranu, který měl k dispozici žalovaný.
Zdejší soud konstatuje, že pouze obecný odkaz na správní spis nelze chápat jako řádné
uplatnění námitky v žalobě. Tento závěr je ostatně v souladu s předchozí judikaturou zdejšího
soudu - v této souvislosti lze citovat např. rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního
soudu ze dne 20. 12. 2005, č. j. 2 Azs 92/2005 - 58, publikovaný ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího
správního soudu pod č. 835/2006, podle něhož I. Líčení skutkových okolností v žalobě proti rozhodnutí
správního orgánu nemůže být toliko typovou charakteristikou určitých „obvy klých“ nezákonností,
k nimž při vyřizování věcí určitého druhu může docházet, nýbrž zcela jasn ě individualizovaným,
a tedy od charakteristiky jiných konkrétních skutkových dějů či okolností jednoznačně odlišitelným popisem. II.
Žalobce je též povinen vylíčit, jakých konkrétních nezákonných krok ů, postupů, úkonů, úvah, hodnocení či závěrů
se měl správní orgán vůči němu dopustit v procesu vydání napadeného rozhodnutí či přímo rozhodnutím samotným,
a rovněž je povinen ozřejmit svůj právní náhled na to, proč se má jednat o nezákonnosti. III. Právní náhled na věc
se přitom nemůže spokojit toliko s obecnými odkazy na určitá ustanovení zákona bez souvislosti se skutkovými
výtkami. Pokud žalobce odkazuje na okolnosti, jež jsou popsány či jinak zachyceny ve správním či soudním spise,
nemůže se jednat o pouhý obecný, typový odkaz na spis či jeho část, nýbrž o odka z na konkrétní skutkové děje
či okolnosti ve spisu zachycené, a to tak, aby byly zřetelně odlišitelné od jiných skutkových dějů či okolností
obdobné povahy a aby bylo patrné, jaké aspekty těchto dě jů či okolností považuje žalobce za základ jím tvrzené
nezákonnosti.
Stěžovatelka v žalobě ke krajskému soudu netvrdila skutečnost, že jí v zemi původu hrozí
pronásledování její rodinou z důvodu jejího náboženského vyznání, resp. její konverze z islámu
na křesťanství. Stěžovatelka taktéž v řízení o kasační stížnosti uvádí nové důvody v řízení
před krajským soudem neuplatněné, tj. že žalovaný nedostatečně vyhodnotil skutkový stav
ve vztahu k případnému neposkytnutí ochrany státními orgány Kyrgyzstánu
před pronásledováním ze strany stěžovatelčiny rodiny. Přitom však stěžovatelka svoji konverzi
již v průběhu řízení o žádosti o udělení mezinárodní ochrany žalovanému oznámila a žalovaný
se jí ve svém rozhodnutí zabýval. Stěžovatelce tedy nic nebránilo, aby námitky proti postupu
žalovaného ohledně zhodnocení významu její konverze ke křesťanství uplatnila již v řízení
před krajským soudem. Tyto nové skutečnosti a důvody však stěžovatelka uplatnila poprvé
až v kasační stížnosti, ač jí nic nebránilo je uplatnit již v řízení před krajským soudem.
Podle ust. §109 odst. 4 s. ř. s. Nejvyšší správní soud nemůže přihlížet v řízení o kasační
stížnosti ke skutečnostem, které stěžovatel uplatnil až poté, co bylo vydáno napadené rozhodnutí,
a podle ust. §104 odst. 4 in fine s. ř. s. je kasační stížnost nepřípustná, opírá-li se jen o jiné
důvody, než které jsou uvedeny v §103, nebo o důvody, které stěž ovatel neuplatnil v řízení
před soudem, jehož rozhodnutí má být přezkoumáno, ač tak učinit mohl. Nejvyšší správní soud
se k této otázce opakovaně vyjadřoval ve své dřívější judikatuře. Lze například odkázat
na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 1. 2005, č. j. 7 Azs 329/2004 - 48, dostupný
na www.nssoud.cz, kde se uvádí „Z citovaných ustanovení vyplývá, že §104 odst . 4 s. ř. s. in fine brání
tomu, aby stěžovatel v kasační stížnosti uplatňoval jiné právní důvody, než které uplatnil v řízení před soudem,
jehož rozhodnutí má být přezkoumáváno, ač tak učinit mohl, §109 odst. 4 s. ř. s. brání tomu, aby se poté,
co bylo vydáno přezkoumávané rozhodnutí, uplatňovaly skutkové novoty. K takto uplatněným novým
skutečnostem Nejvyšší správní soud při svém rozhodování nepřihlíží. Přitom je třeba zdůraznit, že nepřípustnost
kasačních důvodů neuplatněných v řízení před soudem (§104 odst. 4 s. ř. s.) a nemožnost uplatňování
skutkových novot (§109 odst. 4 s. ř. s.) je třeba vztáhnout k důvodům a skutečno stem uplatněným v žalobě,
resp. ve lhůtě uvedené v §72 odst. 1 s .ř. s. Proto případné uvedení těchto důvodů a skutečností ve správ ním řízení
(včetně řízení azylového) je nerozhodné. Jde jen o další projev zásady koncentrace v řízení před správními soudy,
který je v obecném smyslu důsledkem jednoho z principů demokratického právního státu, ať si každý chrání
svá práva.“ Obdobně v rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 2 Azs 134/2005 - 43 ze dne
28. 7. 2005, publikovaném pod č. 685/2005 Sb. NSS , dochází soud k závěru, že důvody kasační
stížnosti lze opřít jen o takové konkrétní právní či skutkové důvody, jež byly v řízení před krajsk ým soudem
přípustně uplatněny (viz §71 odst. 2 věta třetí s. ř. s.), a tedy alespoň v základních rysech formulovány
v žalobních bodech [§71 odst. 1 písm. d) s. ř. s.] obsažených v žalobě či jejím včasném rozšíření, a případně dále
(i po uplynutí lhůty k podání či rozšíření žaloby) upřesněny či podrobněji rozvedeny, aniž by tím byly rozšiřovány.
To platí jen za předpokladu, že uvedené právní či skutkové důvody mohl stěžovatel v žalobě či jejím včasném
rozšíření uplatnit.
Na druhé straně je třeba zvážit určitá specifika přezkoumávání správních rozhodnutí
ve věcech mezinárodní ochrany spočívající v tom, že některé případy mohou vyžadovat uplatnění
aplikační přednosti mezinárodních smluv před zákony ve smyslu čl. 10 ústavního zákona
č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky (dále jen „Ústava“). Jde zejména o možnou aplikační
přednost Úmluvy o právním postavení uprchlíků z roku 1951, jež byla spolu s Protokolem
týkajícím se právního postavení uprchlíků z roku 1967 publikována pod č. 208/1993 S b. (dále jen
„Ženevská úmluva“). Ženevská úmluva zakotvuje ve svém čl. 33 zásadu non-refoulement,
když stanoví, že žádný smluvní stát nevyhostí jakýmkoli způsobem nebo nevrátí uprchlíka na hranice zemí,
ve kterých by jeho život či osobní svoboda byly ohroženy na základě jeho ra sy, náboženství, národnosti, příslušnosti
k určité společenské vrstvě či politického přesvědčení. V souvislosti s touto problematikou lze poukázat
zejména na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 3. 2006, č. j. 2 Azs 75/2005 - 75,
dostupný na www.nssoud.cz, v němž byl vysloven názor, že soud je i při aplikaci kogentních norem
procesního práva vázán článkem 10 Ústavy ČR. Nesmí proto použít vnitrostátn í procesní normu,
pokud by její aplikace nutně a nevyhnutelně vedla k porušení zásady non -refoulement obsažené v čl. 33 odst. 1
Úmluvy o právním postavení uprchlíků či k porušení zákazu vyhostit cizince do země, kde by byl vystaven hrozbě
mučení či nelidského a ponižujícího zacházení či trestu, jenž vyplývá z čl. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv
a základních svobod a z judikatury Evropského soudu pro lidská práva tento článek vykládající.
V projednávané věci však Nejvyšší správní soud neshledal v případě shora uvedených
stěžovatelčiných námitek nutnost nepoužít některé procesní normy upravující řízení o kasační
stížnosti s ohledem na přednostní aplikaci mezinárodních smluv, protože stěžovatelce nic
nebránilo uplatnit uvedené námitky již v řízení před krajským soudem a umožnit tak krajské mu
soudu přezkoumání rozhodnutí žalovaného z pohledu těchto námitek. Nejde tedy o situaci,
kdy by stěžovatelka uváděla zcela nové skutečnosti potenciálně relevantní z hlediska mezinárodní
ochrany či předkládala zcela nové důkazy, kterými by prokazovala nebezpečí hrozící její osobě
při návratu do vlasti. Nejvyšší správní soud též (ve shodě se žalovaným) neshledává tvrzení
stěžovatelky o konverzi ke křesťanství zcela věrohodným zejména proto, že z odpovědí
stěžovatelky při pohovoru ze dne 4. 5. 2009 (č. l. 53 správního spisu) vyplývá, že nebyla schopna
prokázat základní znalosti o náboženském učení církve Ambasáda boží, ke kterému se hlásila.
Za této situace ani není jednoznačné, zda stěžovatelka vůbec může být považována ze uprchlíka
ve smyslu čl. 1 písm. a odst. 2 této Ženevské úmluvy, ve znění Protokolu z roku 1967.
Podle citovaného ustanovení Ženevské úmluvy je uprchlíkem osoba, která „se nachází mimo
svou vlast a má oprávněné obavy před pronásledováním z důvodů rasových, nábož enských nebo národnostních
nebo z důvodů příslušnosti k určitým společenským vrstvám nebo i zastávání určitých politických názorů,
je neschopna přijmout, nebo vzhledem ke shora uvedeným obavám, odmítá ochranu své vlasti.“
Následně se Nejvyšší správní soud zabýval další námitkou stěžovatelky, že od března
roku 2010 proběhla změna situace v Kyrgyzstánu v souvislosti s politickými a etnickými nepokoji,
přičemž podle názoru stěžovatelky tyto nové okolnosti odůvodňují poskytnutí azylu
z humanitárních důvodů.
Nejvyšší správní soud konstatuje, že tato skutečnost též nebyla stěžovatelkou uplatněna
v řízení před krajským soudem. Jde tedy o skutečnost nově uplatněnou až v kasační stížnosti,
ke které podle ust. §109 odst. 4 s. ř. s. zdejší soud při rozhodování o kasační stížnosti nepřihlíží.
Je však třeba zdůraznit, že ohledně této námitky stěžovatelky je situace odlišná od situace
v případě námitek stěžovatelky týkajících se její konverze. Stěžovatelka totiž nemohla
tuto námitku uplatnit v řízení před žalovaným, neboť změna situace v zemi původu nastala
po vydání rozhodnutí žalovaného. Rovněž možnost uplatnění této námitky v řízení
před krajským soudem je diskutabilní, neboť změna politické a bezpečnostní situace
v Kyrgyzstánu teprve začala probíhat v době, kdy již toto řízení končilo. Zdejší soud
tedy považuje za nezbytné se nejprve blíže zabývat otázkou, zda nejsou ohledně
této stěžovatelčiny námitky dány podmínky odůvodňující přednostní aplikaci mezinárodních
smluv před procesními normami upravujícími řízení o kasační stížnosti.
Z předchozí judikatury zdejšího soudu (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 28. 4. 2010, č. j. 2 Azs 8/2010 - 75, rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
24. 8. 2010, č. j. 5 Azs 15/2010 - 77, usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 9. 2 010,
č. j. 6 Azs 17/2010 - 108, všechny dostupné na www.nssoud.cz) vyplývá, že pokud jsou v řízení
před soudem rozhodujícím ve správním soudnictví uplatněny nové skutečnosti, které by mohly
být relevantní z hlediska poskytnutí mezinárodní ochrany, má soud možnost postupovat dvěma
způsoby. Prvním z nich je neakcentování zásady non-refoulement při vědomí dostatečnosti záruk
vylučujících nucené ukončení pobytu žadatele v České republice do doby proběhnutí nového
azylového řízení. Druhou možností je za použití přednostní aplikace mezinárodního práva
v souladu s čl. 10 Ústavy sám prověřit tvrzené skutečnosti či provést navržené důkazy.
Přitom posledně uvedený postup by měl být upřednostňován z důvodů procesní ekonomie
a také s ohledem na to, že žadatel by neměl b ýt bez důležitých důvodů odkázán pouze na režim
zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů
(dále jen „zákon o pobytu cizinců“), neboť tento zákon je určen k jiným účelům než zákon
o azylu. Toto pravidlo sice není bezvýjimečné, jiný postup by se však měl uplatnit zejména
v případech, kdy pro něj existují závažné důvody. Takovými důvody mohou podle judikatury
zdejšího soudu (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 2 Azs 8/2010 - 75 ze dne
28. 4. 2010, dostupný na www.nssoud.cz) být zejména nepřezkoumatelnost správního rozhodnutí
vydaného v řízení o mezinárodní ochraně či nutnost obsáhlého doplnění dokazování, výrazně
přesahujícího kasační postavení správního soudu.
V projednávané věci stěžovatelka v kasační stížnosti neuvádí důvod, proč by měla
konkrétně ona být ohrožena změnou situace v Kyrgyzstánu natolik, že by jí měl být udělen
humanitární azyl. Stěžovatelka také zdejšímu soudu nepředložila žádné důkazy ,
které by vypovídaly o současné situaci v Kyrgyzstánu a o tom jak é nebezpečí by stěžovatelce
mohlo za této změněné situace hrozit v případě jejího návratu. Ani správní spis, vzhledem
k tomu, že řízení před žalovaným probíhalo od 21. 11. 2008 do 12. 5. 2009 , neobsahuje
informace, na základě kterých by zdejší soud mohl blíže vyhodnotit nově nastalou situaci
v Kyrgyzstánu. Pokud by tedy zdejší soud měl sám prověřit relevanci stěžovatelkou uváděné
změny situace v zemi původu pro případné udělení některé formy mezinárodní ochrany, musel
by si obstarat komplexní aktuální informace o zemi původu, což by znamenalo provedení
dokazování přesahujícího kasační postavení zdejšího soudu.
Stěžovatelka ve změně situace v zemi původu spatřuje okolnost relevantní pro udělení
humanitárního azylu ve smyslu ust. §14 zákona o azylu. Toto ustanovení zákona o azylu stanoví,
že pokud v řízení o udělení mezinárodní ochrany nebude zjištěn důvod pro udělení mezinárodní
ochrany podle §12, lze v případě hodném zvláštního zřetele udělit azyl z humanitárního důvodu.
Smyslem tohoto ustanovení se zdejší soud v minulosti již opakovaně zabýval. Lze např. odkázat
na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 3. 2004, č. j. 2 Azs 8/2004 - 55, dostupný
z www.nssoud.cz, ze kterého se podává, že smysl institutu humanitárního azylu podle §14 zákona
č. 325/1999 Sb., o azylu, spočívá v tom, aby rozhodující správní orgán měl možnost azyl poskytnout
i v situacích, na něž sice nedopadá žádná z kautel předpokládaných taxativními výčty ustanovení §12 a §13
zákona o azylu, ale v nichž by byl o přesto „nehumánní“ azyl neposkytnout. Správní orgán díky tomu může
zareagovat nejen na případy, jež byly předvídatelné v době přijímání zákona o azylu jako obvyklé důvody
udělování humanitárního azylu (např. u osob zvláště těžce postižených či nemocných, u osob přicházejících z oblastí
postižených humanitární katastrofou, ať už způsobenou lidskými či přírodními faktory), ale i na situace,
jež předvídané či předvídatelné nebyly. Míra volnosti této jeho reakce je pak omezena pouze zákazem libovůle,
vyplývajícím pro orgány veřejné moci z ústavně zakotvených náležitostí demokratického a právního státu.
Na udělení humanitárního azylu není právní nárok ani subjektivní právo a jeho udělení
či neudělení je věcí správního uvážení správního orgánu, který o udělení č i neudělení azylu
rozhoduje, přičemž soudnímu přezkumu podléhá rozhodnutí o humanitárním azylu
pouze z pohledu případného překročení mezí správního uvážení správním orgánem
rozhodujícím o udělení či neudělení humanitárního azylu ( srov. např. rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 15. 10. 2003, č. j. 3 Azs 12/2003 - 38, nebo rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 22. 1. 2004, č. j. 5 Azs 47/2003 - 48, oba dostupné na www.nssoud.cz).
Humanitární azyl tedy je, jak vyplývá z výše citované judikatury zdejšího soudu,
specifickou formou mezinárodní ochrany, jejíž udělení je věcí správního uvážení žalovaného.
Zdejší soud proto konstatuje, že další důležitý důvod, proč nemůže v projednávaném případě
sám prověřit relevanci změny situace v zemi původu pro udělení konkrétně této stěžovatelkou
namítané formy mezinárodní ochrany, spočívá v tom, že zdejší soud nemůže svým nezávislým
soudním uvážením nahrazovat správní uvážení žalovaného.
Nejvyšší správní soud s ohledem na oba výše uvedené důvody shledává v případě
stěžovatelky vhodným neakcentovat zásadu non-refoulement oproti procesním normám upravujícím
řízení o kasační stížnosti. Nejvyšší správní soud proto v souladu s ust. §109 odst. 4 s .ř. s.
nepřihlédnul při rozhodování o kasační stížnosti ke stěžovatelkou nově namítané změně situace
v zemi původu a stěžovatelku odkazuje na podání nové žádosti o mezinárodní ochranu
odůvodněné změnou situace v Kyrgyzstánu. Aktuálně platný a účinný zákon o azylu umožňuje
jakémukoliv žadateli o mezinárodní ochranu (s výjimkou osob u kterých již bylo zahájeno
vycestování) po pravomocném skončení správního či soudního řízení opakovaně učinit
prohlášení o mezinárodní ochraně a následně podat novou žádost. Taková žádost bude správním
orgánem primárně posuzována zejména z hlediska přípustnosti ve smyslu ust. §10a písm. e)
zákona o azylu. K problematice opakovaných žádostí o mezinárodní ochranu se zdejší soud
v minulosti již vyjadřoval, např. v rozsudku ze dne 11. 6. 2009, č. j. 9 Azs 5/2009 - 65,
dostupném na www.nssoud.cz, kde konstatoval, že hlavním smyslem a účelem možnosti podat
opakovanou žádost o udělení mezinárodní ochrany je postihnout případy, kdy se objeví takové závažné
skutečnosti, které by mohly ovlivnit hmotněprávní postavení žadatele a které nemohl uplatnit vlastní vin ou během
předchozího pravomocně ukončeného řízení. Při opakovaném podání žádosti o udělení mezinárodní ochrany
je proto nutno důsledně dbát na splnění těchto podmínek, které mají na straně jedné garantovat určitou přidanou
hodnotu této nové žádosti, jenž může vést k jinému rozhodnutí než u žádosti předchozí, a na straně druhé zajistit,
aby nedocházelo k účelovému podávaní opakovaných žádostí. V projednávaném případě je dle názoru
zdejšího soudu změna situace v zemi původu stěžovatelky skutečností, která může být způsobilá
ovlivnit její hmotněprávní postavení a kterou též stěžovatelka (s ohledem na dobu
kdy k této změně došlo) nemohla uplatnit bez své viny v předchozím řízení o udělení
mezinárodní ochrany. Bude na stěžovatelce, aby v novém řízení o udělení mezinárodní ochrany
podrobně uvedla všechny skutečnosti, které by mohly být v souvislosti se změnou situace
v její vlasti relevantní pro udělení některé z forem mezinárodní ochrany, případně doložila
jí dostupné důkazy prokazující jak by mohla být ohrožena při návratu do vlasti.
Ze správního spisu (č. l. 16) zdejší soud též zjistil, že stěžovatelce bylo rozhodnutím
cizinecké police ze dne 30. 1. 2006, č. j. SCPP - 12/BR - 5 - SV - 2006, uděleno správní
vyhoštění. Ze správního spisu (č. l. 6) však dále vyplývá, že stěžovatelka je matkou nezletilého
dítěte, které je státním občanem České republiky. V současné době je proto zároveň
pravděpodobné, že jsou u stěžovatelky dány podmínky, které umožňují zrušení rozhodnutí
o správním vyhoštění na žádost stěžovatelky vydáním nového rozhodnutí podle ust. §122 odst. 7
zákona o pobytu cizinců. Podle citovaného ustanovení zákona o pobytu cizinců vydá policie
na žádost cizince, který se po nabytí právní moci rozhodnutí o správním vyhoštění stal občanem
jiného členského státu Evropské unie, nové rozhodnutí, kterým zruší rozhodnutí o správním
vyhoštění, pokud nehrozí nebezpečí, že by mohl při svém pobytu na území ohrozit bezpečnost
státu, závažným způsobem narušit veřejný pořádek nebo ohrozit veřejné zdraví,
přičemž obdobně policie postupuje v případě cizince, který se po pravomocném rozhodnutí
o správním vyhoštění stal rodinným příslušníkem občana Evropské unie. Zdejší soud
též připomíná, že jiné právní záruky vylučující nucené ukončení pobytu žadatele na území České
republiky v rozporu se zásadou non-refoulement jsou dány některými dalšími ustanoveními zákona
o pobytu cizinců, v projednávané věci však nemá zdejší soud možnost vyhodnotit jejich použití
v případě stěžovatelky, protože stěžovatelka neuvedla jak konkrétně by moh la být ohrožena
změnou situace v zemi původu a nepředložila žádné důkazy o situaci v zemi původu. Jedná se
zejména o ust. §120a odst. 1 zákona o pobytu cizinců, podle něhož je správní vyhoštění
podmíněno závazným stanoviskem Ministerstva vnitra České repu bliky, že v daném případě
nejsou dány důvody znemožňující vycestování cizince do stát u, jehož je státním občanem,
ve smyslu §179 téhož zákona. Dále podle §120a odst. 2 zákona o pobytu cizinců platí,
že vzniknou-li důvody znemožňující vycestování cizince po dni nabytí právní moci rozhodnutí
o vyhoštění, vydá policie postupem podle §101 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění
pozdějších předpisů, nové rozhodnutí ve věci, k čemuž si opět musí vyžádat závazné stanovisko
ministerstva.
Nejvyšší správní soud tedy uzavírá, že jeho ustálená a vnitřně jednotná judikatura
poskytuje dostatečnou odpověď na námitky podané v kasační stížnosti. Nejvyšší správní soud
zároveň neshledal ani žádné další důvody pro přijetí kasační stížnosti k věcnému projednání.
Za těchto okolností Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační stížnost svým významem
podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatelky a kasační stížnost odmítl jako nepřijatelnou
ve smyslu ustanovení §104a s. ř. s.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ust. §60 odst. 3 větu první s. ř. s. ve spojení
s ust. §120 s. ř. s., podle něhož žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, byl -li
návrh odmítnut.
Stěžovatelce byla usnesením Krajského soudu v Brně č. j. 56 Az 53/2009 - 47 ze dne
19. 7. 2010 pro řízení o kasační stížnosti ustanovena zástupkyní JUDr. Romana Lužná.
Ustanovená zástupkyně stěžovatelky zdejšímu soudu na výzvu č. j. 6 Azs 38/2010 - 64 ze dne
14. 10. 2010 sdělila přípisem ze dne 20. 10. 2010, že požaduje odměnu v celkové výši 4800 Kč
za dva úkony právní služby a jako náhradu hotových výdajů, která ke každému z provedených
úkonů náleží podle vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., advokátní tarif (dále
jen „advokátní tarif“). Konkrétně požadovala ustanovená zástupkyně stěžovatelky odměnu
za zastupování a náhradu hotových výdajů za dva úkony právní služby: převzetí a přípravu věci
podle §11 odst. 1 písm. a) advokátního tarifu a doplnění kasační stížnosti podle §11 odst. 1
písm. d) advokátního tarifu. Závěrem svého přípisu ustanovená zástupkyně stěžovatelky zdejšímu
soudu sdělila, že není plátcem DPH.
Zdejší soud konstatuje, že ustanovenou zástupkyní stěžovatelky citované ust. §11 odst. 1
písm. a) advokátního tarifu se vztahuje pouze na případy, kdy je mezi advokátem a klientem
uzavřena smlouva o poskytnutí právních služeb. Naproti tomu případy, kdy je zástupce klientovi
ustanoven soudem, upravuje ust. §11 odst. 1 písm. b) advokátního tarifu tak, že mimosmluvní
odměna náleží za první poradu s klientem včetně pře vzetí a přípravy zastoupení nebo obhajoby.
První poradu s klientem však ustanovená zástupkyně stěžovatelky netvrdila. Proto jí za tento
úkon právní služby odměna za zastupování podle advokátního tarifu nenáleží.
Oproti tomu doplnění kasační stížnosti podáním ze dne 30. 8. 2010 je úkonem,
za který ustanovené zástupkyni stěžovatelky náleží odměna za zastupování podle ust. §11 odst. 1
písm. d) advokátního tarifu ve výši 2100 Kč a náhrada hotových výdajů podle ust. §13
advokátního tarifu ve výši 300 Kč. Zdejší soud tedy přiznal ustanovené zástupkyni stěžovatelky
odměnu za zastupování ve výši 2100 Kč a náhradu hotových výdajů ve výši paušální částky
300 Kč. Jelikož ustanovená zástupkyně stěžovatelky není plátcem DPH, přiznává jí zdejší soud
odměnu za zastupování a náhradu hotových výdajů v celkové výši 2400 Kč.
Poučení: Proti tomuto usnesení ne js ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 28. dubna 2011
JUDr. Bohuslav Hnízdil
předseda senátu