ECLI:CZ:NSS:2011:7.AFS.3.2010:152
sp. zn. 7 Afs 3/2010 - 152
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Hubáčka
a soudců JUDr. Elišky Cihlářové a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobkyně: Skoma - Lux
s. r. o., se sídlem Polská 553/26, Olomouc, zastoupena JUDr. Michalem Filoušem, advokátem
se sídlem Koželužská 5, Olomouc, proti žalovanému: Celní ředitelství Olomouc, se sídlem
Blanická 19, Olomouc, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu
v Ostravě ze dne 27. 10. 2009, č. j. 22 Ca 84/2007 – 94,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností se žalobkyně – Skoma - Lux s. r. o. domáhá u Nejvyššího
správního soudu vydání rozsudku, kterým by byl zrušen rozsudek Krajského soudu v Ostravě
ze dne 27. 10. 2009, č. j. 22 Ca 84/2007 - 94, a věc vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.
Krajský soud v Ostravě (dále též „krajský soud“) napadeným rozsudkem
ze dne 27. 10. 2009, č. j. 22 Ca 84/2007 - 94, zamítl jako nedůvodné žaloby společnosti Skoma –
Lux s. r. o. proti rozhodnutím Celního ředitelství Olomouc (dále též „žalovaný nebo celní
ředitelství“) ze dne 12. 12. 2006, č. j. 10305/06-1301-21, č. j. 10306/06-1301-21,
č. j. 10308/06-1301-21, č. j. 10309/06-1301-21, ze dne 4. 5. 2007, č. j. 2950/07-1301-21,
č. j. 2951/07-1301-21, č. j. 2952/07-1301-21, č. j. 2953/07-1301-21, č. j. 2954/07-1301-21,
č. j. 2955/07-1301-21, č. j. 2956/07-1301-21, a ze dne 7. 9. 2007, č. j. 5646/07-1301-21, jimiž byly
zamítnuty odvolání žalobkyně proti rozhodnutím Celního úřadu Olomouc (dále jen „celní úřad
nebo správce daně“) ze dne 4. 10. 2006, č. j. 8146-1/06-1361-021, č. j. 8146-2/06-1361-021,
č. j. 8146-3/06-1361-021 a č. j. 8146-4/06-1361-021; ze dne 18. 1. 2007,
č. j. 10949-2/06-1361-021; ze dne 14. 2. 2007, č. j. 396-2/07-136100-021,
č. j. 397-2/07-136100-021, č. j. 398-2/07-136100-021, č. j. 399-2/07-136100-021,
č. j. 400-2/07-136100-021 a č. j. 401-2/07-136100-021; ze dne 6. 6. 2007,
č. j. 3092/07-136100-021, a ze dne 7. 9. 2007, č. j. 2886-2/07-136100-021, kterými byly žalobkyni
vráceny přeplatky na cle v souvislosti s dovozem moldavských vín „Muškát moldavský“,
„Kagor“, „Kagor VK“ a „Cahor 1988“ (dále též „dovážené zboží“) a současně doměřena
žalobkyni spotřební daň z tohoto zboží. Krajský soud při svém rozhodování došel k závěru,
že správní orgány nepochybily, pokud žalobkyní dovážené zboží zatřídily pod číslo 2206
kombinované nomenklatury celního sazebníku, resp. postupovaly souladu s právními předpisy,
pokud neakceptovaly zatřídění dováženého zboží žalobkyní pod kódem 2204 01. Je tomu
tak proto, že k sazebnímu zatřídění dováženého zboží do čísla 2206 zcela postačí, pokud
byl do tohoto zboží (vinného moštu) přidán alkohol (ať již byl líh jakéhokoliv původu). Správní
soud se opřel nejen o Nařízení Rady (EHS) č. 2658/87, o celní a statistické nomenklatuře
a o společném celním sazebníku, o doplňkov ou poznámku 5. ke kapitole 22, a vysvětlivky
k Harmonizovanému systému, ale i o Nařízení Rady (ES) č. 1493/1999 o společné organizaci
trhu s vínem, podle kterého je možno za víno považovat jen ten produkt, který byl získán
výhradně úplným nebo částečným alkoholovým kvašením vinných hroznů nebo hroznového
moštu. Správní soud přitom došel k závěru, že produkty, které nebyly získány výhradně z vinných
hroznů, nemohou být sazebně zařazeny jako víno. S poukazem na uvedené pak neshledal
ani důvodu, aby se svým rozhodnutím vyčkal rozhodnutí Soudního dvora o předběžné otázce
Nejvyššího správního soudu (sp. zn. C-339/09) k sazebnímu zatřídění moldavských vín, resp. vín,
do nichž byl v průběhu fermentace přidán alkohol nevinného původu. Krajský soud proto
vyslovil názor, že správní orgány nepochybily, pokud rozhodly tak, že žalobkyní dovážené zboží
bylo třeba správně zatřídit pod číslo 2206 kombinované nomenklatury celního sazebníku.
Tento rozsudek krajského soudu napadla žalobkyně - Skoma-Lux s. r. o. jako stěžovatelka
(dále jen „stěžovatelka“) kasační stížností, kterou opřela o důvody uvedené v ustanovení
§103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s.
Stěžovatelka vytýká krajskému soudu právně nesprávný závěr, že dovážené zboží –
moldavská vína, označovaná jako: „Muškát moldavský“, „Kagor“, „Kagor VK“ a „Cahor 1988“
v lahvích á 0,75 LTR s obsahem alkoholu od 15,9 % vol -16,1 % vol., je třeba sazebně zařadit
pod číslo 2206 kombinované nomenklatury celního sazebníku. Zákonu odpovídající je opačný
názor, který považuje za jediné správné sazební zařazení dováženého zboží pod číslo 2204
kombinované nomenklatury celního sazebníku. V této souvislosti je třeba zdůraznit okolnost,
že pod tímto číslem (2204) jsou předmětná vína proclívána i v jiných státech EU. Nutno
poukázat i na řadu rozhodnutí Soudního dvora, které měly být v této věci přiměřeně aplikovány.
Napadený rozsudek především spočívá v nesprávném posouzení právní otázky soudem
v předcházejícím řízení, která spočívá v zatřídění dováženého zboží. V tomto směru pochybil
krajský soud tím, pokud při svém rozhodování aplikoval výlučně Nařízení Rady (ES)
č. 1493/1999 o společné organizaci trhu s vínem (dále také „nařízení o trhu s vínem“), které
i nesprávně vyložil. Toto nařízení ale nedefinuje celní nomenklaturu. Správní soud se při výkladu
tohoto nařízení nevyslovil zcela přezkoumatelným způsobem ani k tomu, na základě jaké úvahy
došel k závěru, že pro definování vína je třeba použít definici vína obsaženou pod bodem 10
Přílohy 1 citovaného nařízení. Napadený rozsudek je i jinak nepřezkoumatelný. Je tomu
tak proto, že bylo povinností správního soudu, aby uvedl na základě čeho rozhodl,
a v odůvodnění svého rozhodnutí se pak vypořádal s tím, proč tak učinil. Tento postup však
správní soud, ale ani žalovaný správní orgán nezvolily. Nepřezkoumatelností
pro nesrozumitelnost i pro nedostatek důvodů trpí napadený rozsudek především proto,
že se správní soud nevypořádal s argumenty žaloby a předestřenou evropskou judikaturou.
Stranou zájmu krajského soudu zůstaly i právní názory obhajující její přesvědčení o chybném
zařazení dováženého zboží žalovaným. Krajský soud rozhodoval též nevyváženě, když nereagoval
na její podání zaslané žalovanému správnímu orgánu, označené jako „rozbor evropské
judikatury“. Správní soud naopak své rozhodnutí vybudoval chybně jen na argumentech
žalovaného správního orgánu. Krajský soud v této souvislosti žalovanému ani nevytkl,
že nepřihlédl k důkazům jí navrhovaným ještě ve správním řízení. Žalovaný se ve svých
rozhodnutích nevypořádal s vytýkanou podjatostí Celně technické laboratoře v Olomouci (dále
též „CTL nebo CTL Olomouc“). Na tuto skutečnost ale nereagoval ani krajský soud. Žalovaný
jí jako účastnicí řízení ve správním řízení rovněž neseznámil s posudkem zpracovaným touto
laboratoří, resp. s výsledky, které z tohoto posudku pouze převzal do svého rozhodnutí. Krajský
soud měl proto zrušit rozhodnutí žalovaného správního orgánu i z toho důvodu (žalovaný
nezajistil, aby rozhodné skutečnosti byly zjištěny co nejúplněji). Obdobně žalovaný správní orgán
pochybil, pokud se po vyslovení „podjatosti CTL“ a nesouhlasu se zjištěnými výsledky, neobrátil
na Generální ředitelství cel za účelem provedení znaleckého posudku. Krajský soud
se nevypořádal ani s dílčími důkazy, které předložila jako žalobkyně např. v žalobě proti
rozhodnutí žalovaného č. j. 2955/07-1301-21, kde poukazovala na certifikát o shodě k vínu
Kagor nebo v žalobě proti rozhodnutí č. j. 5646/07-1301-21, kde předložila důkaz, že 30 ks
stejného vína proclila v Německu pod sazebním zařazením 22042194. Obdobně pak ve správní
žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 3. 9. 2007, č. j. 5834/07-1301-21, poukazovala
na nesrovnalost, že ze 3 vzorků odebraného vína došla CTL k rozdílným výsledkům. Ani na tato
tvrzení a důkazy krajský soud nereflektoval a nepřihlédl k nim. I z tohoto důvodu považuje
rozsudek krajského soudu nepřezkoumatelný. Stěžovatelka proto navrhuje, aby Nejvyšší správní
soud zrušil napadený rozsudek krajského soudu, a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalované celní ředitelství má za to, že rozsudek krajského soudu je souladný se zákonem.
Krajský soud svůj právní názor náležitě odůvodnil, a proto nelze přisvědčit výtkám stěžovatelky
o jeho nepřezkoumatelnosti. K věci samé pak uvedlo, že stěžovatelka věrohodně nedoložila
svá tvrzení o tom, že v jiných zemích EU je dovážené zboží propouštěno pod podpoložkou
22042194 celní nomenklatury. Stěžovatelka v této souvislosti nesprávně usuzuje o rozsahu
pravomocí správních orgánů jednoho státu vůči jinému státu společenství. Celní správa vždy toto
zboží zařazovala v souladu s všeobecnými výkladovými pravidly pro výklad kombinované
nomenklatury do čísla 2206. Je tomu tak proto, že víno z čerstvých hroznů je definováno
dle vysvětlivek k Harmonizovanému systému jako finální výrobek alkoholového kvašení moštu
z těchto hroznů a pokud pak je u vína přípustná nějaká přísada jako alkohol, tak jedině
za podmínek stanovených doplňkovými poznámkami 5b) a 5c) ke kapitole 22. Tyto podmínky
však předmětné dovážené zboží nesplňuje, neboť přidaný alkohol je jiného původu
než z destilace vína (šlo o kukuřičný líh). Je proto nepřípustné sem zařazovat i vína s přídavkem
řepného cukru a kukuřičného alkoholu, tedy esencí, které nemají původ v čerstvých hroznech.
Navrhlo proto, aby Nejvyšší správní soud podanou kasační stížnost zamítl jako neopodstatněnou.
Nejvyšší správní soud přezkoumal kasační stížností napadený rozsudek krajského soudu
v souladu s ustanovením §109 odst. 2 a 3 s. ř. s., vázán při tom rozsahem a důvody, které
uplatnila stěžovatelka v podané kasační stížnosti, a dospěl k závěru, že kasační stížnost není
opodstatněná.
Mezi účastníky řízení je po věcné stránce spornou jediná otázka, a to, zda skutečnost,
že do dováženého zboží byly v průběhu jeho výroby přidány látky nepocházející z vinné révy
(řepný cukr a kukuřičný alkohol) má za následek, že dovážené zboží má být správně zatříděno
do čísla 2204 kombinované nomenklatury celního sazebníku, jak dovozuje stěžovatelka, nebo
do čísla 2206, jak to učinil žalovaný a krajský soud, jenž tento postup shledal souladný s právními
předpisy.
Na posouzení uvedené otázky dopadá nařízení Rady (EHS) č. 2913/92, kterým se vydává
celní kodex Společenství (dále jen „celní kodex“), a především nařízení Rady č. 2658/87, ve znění
nařízení Komise č. 1719/2005. Podle článku 1 nařízení Rady č. 2658/87 byla zavedena
nomenklatura zboží (dále jen „kombinovaná nomenklatura“), která je uvedena v příloze č. I.
V kapitole 22 této přílohy je zařazeno zboží označené rubrikou „Nápoje, lihoviny a ocet“. V ní je pak
obsaženo číslo kombinované nomenklatury 2204, které zahrnuje zboží označované jako: „Víno
z čerstvých hroznů, včetně vína obohaceného alkoholem; vinný mošt jiný než čísla 2009“. Číslo kombinované
nomenklatury 2206 pak v sobě zahrnuje zboží označované jako: „Ostatní kvašené (fermentované)
nápoje (například jablečné víno, hruškové víno, medovina); směsi kvašených (fermentovaných) nápojů a směsi
kvašených (fermentovaných) nápojů s nealkoholickými nápoji, jinde neuvedené ani nezahrnuté“.
K pravidlům pro výklad kombinované nomenklatury se Nejvyšší správní soud vyslovil
již dříve. Bylo tomu tak např. v rozsudku ze dne 10. 2. 2004, č. j. 2 As 59/2003 - 70, který
byl publikován ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pod č. 628/2005, v němž
vyslovil, že: „Při zařazování zboží do podpoložky kombinované nomenklatury celního sazebníku (§58 zákona
ČNR č. 13/1993 Sb., celního zákona) je třeba vycházet prvotně ze znění čísel a poznámek tak, jak to vyplývá
ze znění prvního všeobecného pravidla pro interpretaci Harmonizovaného systému; čísly se přitom míní právě
ona čtyřmístná čísla, jež tvoří jednu z úrovní členění Harmonizovaného systému. Poznámky ke třídě lze aplikovat
až po řádném zařazení výrobku do odpovídajícího čísla, a to postupně, tj. poznámku uvedenou na druhém místě
lze aplikovat teprve po vyloučení možnosti aplikace poznámky uvedené na místě prvém.“. Jelikož se vyslovený
právní názor opíral o ustanovení zákona, které bylo v souvislosti se vstupem České republiky
do Evropské unie ke dni 30. 4. 2004 zrušeno, nelze se bezezbytku opřít o principy výkladu, které
zákon vytýčil. Obdobně se v této věci nelze zcela opřít o nařízení Komise č. 600/2006, přestože
je v souladu se stanoviskem Výboru pro celní kodex. Je tomu tak proto, že bylo vydáno
až po realizovaném dovozu zboží do České republiky (potažmo do Evropské unie) a takový
postup by proto mohl být nepřípustnou retroaktivitou. Na dovážené zboží, resp. na jeho
zatřídění je proto třeba nahlížet ve světle právních předpisů účinných v okamžiku propuštění
tohoto zboží do volného oběhu.
Nejvyšší správní soud se při svém rozhodování zabýval i otázkou, zda se Soudní dvůr
již dříve nezabýval meritem věci, tj. otázkou sazebního zařazení dováženého zboží, resp. nápoje
z hroznů s nízkým stupněm prokvašení, u kterého došlo v průběhu jeho fermentace k přidání
řepného cukru a kukuřičného alkoholu, tedy příměsí, jenž nemají svůj původ ve vinné révě (šťávě
z hroznů). Nejvyšší správní soud zjistil, že tomu tak nebylo. Za nejblíže podobný a tedy nejvíce
vypovídající lze považovat případ „Sangria“, kdy Soudní dvůr rozsudkem ze dne 17. 10. 1995,
ve věci Pardo & Fils a Camicas, C-59/94 a C-64/94, Recueil, s. I-3159, rozhodoval předběžnou
otázku, zda se nápoj sangria podřadí pod položku 2205 – vermut a ostatní víno z čerstvých
hroznů, připravené pomocí aromatických bylin nebo jiných aromatických látek, či 2206 – ostatní
kvašené (fermentované) nápoje (například jablečné víno, hruškové víno, medovina), směsi
kvašených (fermentovaných) nápojů a směsi kvašených (fermentovaných) nápojů
s nealkoholickými nápoji, jinde neuvedené ani nezahrnuté. V uvedeném rozsudku (bod 10)
Soudní dvůr konstatoval, že „[v] rámci ustálené judikatury je třeba za účelem zajištění právní jistoty
a snadnosti kontrol hledat rozhodující kritérium pro sazební zařazení zboží obecně v objektivních znacích
a vlastnostech zboží, jak jsou vymezeny ve znění položky společného celního sazebníku a v poznámkách
k příslušnému oddílu nebo kapitole. Pro účely výkladu společného celního sazebníku podle ustálené judikatury
i poznámky, které se vztahují ke kapitolám společného celního sazebníku, stejně tak jako vysvětlivky
k nomenklatuře Rady pro celní spolupráci, představují důležité prostředky pro zajištění jednotného použití
společného celního sazebníku a jako takové poskytují poznatky využitelné pro jeho výklad (rozsudek ze dne
9. srpna 1994, Neckermann Versand, C-395/93, Recueil, s. I-4027, bod 5).“ K tomu se Soudní dvůr
vyjádřil obdobně i v rozsudcích ze dne 27. 9. 2007, Medion a Canon Deutschland, C-208/06
a C-209/06, Sb. rozh. s. I-7963; ze dne 5. 6. 2008, JVC, C-312/07 , Sb. rozh. s. I-4165, bod 33; ze
dne 26. 9. 2000, Eru Portuguesa, C-42/99, Recueil, s. I-7691, bod 13; ze dne 15. 9. 2005, Intermodal
Transports, C-495/03, Sb. rozh. s. I-8151, bod 47; ze dne 8. 12. 2005, Possehl Erzkontor, C-445/04,
Sb. rozh. s. I-10721, bod 19, a ze dne 16. 2. 2006, Proxxon, C-500/04, Sb. rozh. s. I-1545, bod 21).
Protože se však jednotlivé rozsudky Soudního dvora zabývají zejména konkrétním porovnáváním
vlastností zboží a jeho charakteristik s popisem zboží v rámci jednotlivých položek kombinované
nomenklatury, nebylo možné z rozhodovací praxe Soudního dvora dovodit existenci jiných
možných principů, kromě již uvedeného, jimiž by se mělo řídit zařazování zboží pod položky
kombinované nomenklatury.
Při porovnávání položek 2204 a 2206 je nutno vycházet jednak z legislativy [zejména
z charakteristiky jednotlivých položek a z Obecných pravidel pro interpretaci kombinované nomenklatury
(dále též „Obecná pravidla“)], jednak je možné se inspirovat některými úvahami
z citovaného rozsudku ve věci „Sangria“. V tomto případě se Soudní dvůr zabýval otázkou,
zda přidání vody a cukru do vína ovlivní jeho celní zařazení. Vyšel zejména z argumentu,
že pokud byla k vinnému základu přidána voda, nedošlo tím ke změně podstaty nápoje, jenž
i přesto zůstal „vinným“. Otázkou však zůstává, zda i v případě, kdy byly v průběhu fermentace
do nápoje přidány přísady jako řepný cukr a především kukuřičný alkohol, nedošlo ke změně
výsledného produktu do té míry, že by nápoj již nadále nemohl být podřazen pod položku 2204.
Je totiž třeba uvážit to, že se jedná o alkoholový nápoj a jako takový by a priori alkohol v něm
obsažený měl mít původ v produktu, z něhož by jinak fermentací vznikl (z hroznové šťávy).
V souladu s judikaturou Soudního dvora je pak nutné v první řadě vycházet z charakteristiky
daného zboží v rámci kombinované nomenklatury. Ponechat stranou nelze ani hledisko potřeby
a požadavků spotřebitelů, jak je vyjádřeno ve stanovisku generálního advokáta Tizzana,
předneseném dne 15. 1. 2004 k věci C-475/01, Komise v. Řecko, v níž byl vydán rozsudek dne
5. 10. 2004 (Komise v. Řecko, C-475/01, Sb. rozh. s. I-8923), který v bodech 94 a 95 uvedl, že: „[…]
je třeba si uvědomit, že vermut se nevyrábí ze stejných surovin jako ovocná vína, protože k hroznovému vínu
se přidává nejen líh, ale také malé množství bylinné směsi, která dává vermutu jeho zvláštní chuť“. […]
„organoleptické vlastnosti vermutu neodpovídají organoleptickým vlastnostem tichých ovocných vín a že obě dvě tyto
kategorie nápojů uspokojují rozdílné potřeby spotřebitelů“(27). […] vína typu likérových vín, jako je sherry nebo
madeira, která „se většinou konzumují jednak jako aperitivy, jednak jako dezertní vína“, nemohou
být srovnávány se stolními víny, které „uspokojují […] rozdílné potřeby spotřebitelů“(28)“.
Nejvyšší správní soud při předběžném projednání kasační stížnosti posoudil věc tak, že z
nařízení Komise (ES) č. 2031/2001, kterým se mění příloha I nařízení Rady (EHS) č. 2658/87
o celní a statistické nomenklatuře a o společném celním sazebníku, ve vztahu ke kapitole 22 bodu
5. doplňkových poznámek, týkajících se podpoložek 2204 21 11 až 2204 21 99 a 2204 29 12 až
2204 29 99, vyplývá, že nejblíže se dovážené zboží blíží tzv. „likérovému vínu“ [písm. c)].
Ani do této položky však v konečném důsledku produkt zařadit nelze, neboť nařízení stanoví,
že do produktu lze přidat pouze „produkt z destilace vína, koncentrovaný hroznový mošt či směs těchto
produktů“. To potvrzují i informace o výrobě dezertních likérových vín jako je portské, sherry,
marsala, madeira, malaga atd., v nichž se nachází přídavek vinného destilátu. Pro úplnost
lze dodat, že dovážené zboží nelze zařadit pod písm. b) z toho důvodu, že toto ustanovení počítá
pouze s přidáním alkoholu „pocházejícího z destilace vína“. Zařazení pod písm. a) pak vylučuje větší
objemové procento alkoholu posuzovaného dováženého zboží, než s jakým toto ustanovení
směrnice počítá. Navíc i zde je stanoven požadavek na původ produktu, a to, že produkt
byl „získán přidáním produktu vzniklého destilací vína do nezkvašeného hroznového moštu, jehož přírodní
objemový obsah alkoholu není nižší než 8,5 % obj.“, což rovněž dovážené zboží nesplňuje. Z dikce
nařízení tak mimo jiné vyplývá, že produkty zařazované do podpoložek 2204 21 11 až 2204 21 99
jsou produkty výlučně „vinného“ původu, tedy jsou získávány z hroznového moštu a přidáním
produktu vzniklého destilací vína či hroznového moštu; mají tudíž výlučně „vinný“ charakter.
Pro argument nezařazování předmětného vína do podpoložek 2204 21 80 až 2204 21 94
svědčí také výkladové nařízení Komise č. 600/2006, zejména text jeho přílohy, v němž
je stanoveno, že výrobek sestávající z tmavočervené, nepěnivé kapaliny, bez usazenin,
se skutečným objemovým obsahem alkoholu přibližně 16 % vol, u něhož podle laboratorní
analýzy nejméně polovina nepochází z vinných hroznů (výrobek se získává z vinného moštu,
do něhož byl během kvašení přidán řepný cukr a ethylalkohol z kukuřice) nemůže být zařazen
jako jiné víno do čísla 2204. Jak ale stěžovatelka oprávněně uvádí, výše citované výkladové
nařízení bylo přijato až po prvotních rozhodnutích českých celních orgánů, resp. po propuštění
dováženého zboží do volného oběhu a jeho aplikací by tak mohlo dojít k nepřípustné
retroaktivitě. Na druhou stranu je však možné konstatovat, že výkladová opatření pouze
„deklarují“ určitý korektní výklad, který zde byl (či měl být) již v okamžiku přijetí daného
předpisu. V této své funkci se výkladová opatření Komise přibližují výkladové funkci soudní
judikatury.
Nejvyšší správní soud proto - s ohledem na uvedené - došel při předběžném projednání
kasační stížnosti k závěru, že dovážené zboží, resp. vína, do nichž byly v průběhu jejich výroby
přidány látky nemající původ ve vinné révě - tj. vína s přídavkem řepného cukru a kukuřičného
alkoholu (či jakéhokoliv jiného než z hroznů), nelze zařadit do čísla 2204 kombinované
nomenklatury, jak se mylně domnívá stěžovatelka, ale je třeba je zařadit pod číslo 2206, konkrétně
pod položku kombinované nomenklatury 2206 00 [Ostatní kvašené (fermentované) nápoje (například
jablečné víno, hruškové víno, medovina); směsi kvašených (fermentovaných) nápojů a směsi kvašených
(fermentovaných) nápojů s nealkoholickými nápoji, jinde neuvedené ani nezahrnuté]. Je tomu tak proto,
že zboží – víno, do něhož byla v průběhu fermentace přidána substance, která nemá výlučný
původ ve vinné révě, nelze považovat ani za likérové víno. Podle doplňkových poznámek
ke kapitole 22 je totiž přípustné do produktu podřaditelného číslu 2204 kombinované
nomenklatury přidat jen produkt (alkohol) získaný destilací vína (vinného moštu). Jelikož
dovážené zboží nelze z tohoto důvodu zařadit pod číslo 2204 ani pod 2205, přičemž jeho
zařazení do čísel 2201 až 2203, 2205, 2207, 2209 je pojmově vyloučeno, je podle Nejvyššího
správního soudu nutno dovážené zboží správně zařadit pod položku 2206 00 kombinované
nomenklatury celního sazebníku.
K totožnému právnímu závěru došel ostatně již i Soudní dvůr. Bylo tomu tak ve věci
vedené zdejším soudem pod sp. zn. 7 Afs 11/2008 a Soudním dvorem pod sp. zn. C-339/09.
Pro zodpovězení sporné otázky o zařazení dovážených vín do čísla 2204 nebo do čísla 2206
kombinované nomenklatury celního sazebníku není nikterak rozhodné, zda byly příměsi, které
neměly původ ve vinné révě - řepný cukr a kukuřičný alkohol přidány do dováženého zboží -
nápoje - vína, které je svým zabarvením červené nebo bílé (čiré).
Rozsudkem ze dne 16. 12. 2010 sp. zn. C-339/09, ve věci Skoma - Lux s. r. o. proti
Celnímu ředitelství Olomouc, rozhodl první senát Soudního dvora tak, že „Nařízení Rady (EHS)
č. 2658/87, ze dne 23. 7. 1987 o celní a statistické nomenklatuře a o společném celním sazebníku, ve znění
nařízení Komise (ES) č. 1719/200,5 ze dne 27. 10. 2005, musí být vykládáno v tom smyslu, že kvašený
(fermentovaný) nápoj z čerstvých hroznů, prodávaný v lahvích 0,75 l, s obsahem alkoholu 15,8% až 16,1% obj.,
do kterého byl v průběhu fermentace přidán řepný cukr a kukuřičný alkohol, je třeba zařadit do čísla 2206
kombinované nomenklatury uvedené v příloze I. tohoto nařízení“. Soudní dvůr ve svém rozhodnutí nejprve
deklaroval právní názor, že rozhodující kritérium pro sazební zařazení zboží je třeba hledat v jeho
objektivních charakteristikách a vlastnostech, jak jsou definovány zněním položky kombinované
nomenklatury a v poznámkách ke třídám nebo kapitolám. Důležitými prostředky pro zajištění
jednotného použití a výkladu sazebníku jsou jak poznámky předcházející kapitolám společného
sazebníku, tak i vysvětlivky k harmonizovanému systému (dále jen „VHS“). Soudní dvůr
považuje za jednoznačné, že z VHS týkajících se čísla 2204 ve spojení s doplňkovou poznámkou
5 písm. c) ke kapitole 22 kombinované nomenklatury vyplývá, že alkohol obsažený v likérovém
víně, ať již je výsledkem alkoholového kvašení nebo je jen přidán, musí pocházet výlučně
z hroznů. Z toho tedy vyplývá, že nápoj, do něhož byl v průběhu výroby přidán kukuřičný
alkohol, nelze zařadit do čísla 2204 kombinované nomenklatury, aniž je třeba přezkoumávat,
zda likérové víno ve smyslu čísla 2204 může obsahovat řepný cukr. Soudní dvůr tedy došel
k závěru, že dovážené nápoje nelze zařadit nejen do čísla 2204, ale také ani do čísla 2203 a 2205
kombinované nomenklatury. Naopak konstatoval, že dotčený nápoj, s ohledem na jeho
objektivní charakteristiky a vlastnosti, splňuje podmínky pro zařazení do čísla 2206 kombinované
nomenklatury, a že zatřídění do tohoto čísla nebrání ani přidání alkoholu, má-li i nadále
charakteristické vlastnosti výrobků zařazených do tohoto čísla, tedy kvašených nápojů.
Jak již dříve vyslovil Soudní dvůr např. v rozsudku ze dne 24. června 1969, Milch-,
Fett-und Eierkontor, 29/68, Recueil, s. 165, bod 3; ze dne 3. února 1977, Benedetti, 52/76,
Recueil, s. 163, bod 26; usnesení ze dne 5. března 1986, Wünsche, 69/85, Recueil, s. 947, bod 13,
a rozsudek ze dne 14. prosince 2000, Fazenda Pública, C-446/98, Recueil, s. I-11435, bod 49, je
vnitrostátní soud vázán rozsudkem, který Soudní dvůr vydá v řízení o předběžné otázce, pokud
jde o výklad či platnost dotčených aktů orgánů Unie. Uvedené lze dovodit zejména z rozsudku
Velkého senátu Soudního dvora ze dne 5. 10. 2010, ve věci sp. zn. C-173/09, G. I. E. proti
Natsionalna zdravnoosiguritelna kasa, v němž především konstatoval, že: „Právo Unie brání tomu,
aby vnitrostátní soud, kterému přísluší rozhodnout v návaznosti na vrácení věci soudem vyššího stupně, který
rozhodoval v rámci kasačního opravného prostředku, byl v souladu s vnitrostátním procesním právem vázán
právními posouzeními soudu vyššího stupně, jestliže se s ohledem na výklad, který požadoval od Soudního dvora,
domnívá, že uvedená posouzení nejsou v souladu s právem Unie“. Pokud má výklad Soudního dvora ve
věci práva Unie vyšší závaznost, nelze dovodit než to, že je právní názor ve věci předložené
předběžné otázky závazný i pro Nejvyšší správní soud.
Nejvyšší správní soud proto ve shodě s právním názorem obsaženým v rozsudku
Soudního dvora ze dne 16. 12. 2010, sp. zn. C-339/09, ve věci Skoma - Lux s. r. o. proti Celnímu
ředitelství Olomouc, jakož i se svým názorem vysloveným při předběžném projednání této věci,
došel k závěru, že krajský soud nepochybil, vyslovil-li právní názor, že pokud je dovážené zboží
vínem s přídavkem látek nemající svůj původ ve vinné révě - zde řepného cukru a kukuřičného
alkoholu - brání apriori tato okolnost, s poukazem na doplňkovou poznámku 5) k číslu 2204,
tomu, aby dovážené zboží bylo zatříděno do čísla 2204 kombinované nomenklatury celního
sazebníku. Naopak, je zcela v souladu se zákonem i právem ES právní názor žalovaného,
že dovážené zboží mělo být správně zařazeno do čísla 2206 kombinované nomenklatury celního
sazebníku. Z uvedeného proto vyplývá, že stěžovatelkou dovážené zboží - nápoje - označované
jako moldavské víno - „Muškát moldavský“, „Kagor“, „Kagor VK“ a „Cahor 1988“ spadá
vzhledem ke svým objektivním charakteristikám a vlastnostem jednoznačně a výhradně pod číslo
2206 kombinované nomenklatury. Z uvedených důvodů pak nemůže obstát ani výtka
stěžovatelky, že krajský soud vadně uvážil o rozhodné právní otázce sazebního zařazení
dováženého zboží, byť se při tom ne zcela přiléhavě opřel i o nařízení o trhu s vínem, které v této
věci nebylo na místě aplikovat.
Nejvyšší správní soud při posuzování námitek kasační stížnosti o nepřezkoumatelnosti
rozsudku krajského soudu vychází z ustálené judikatury Ústavního soudu (např. nález Ústavního
soudu ze dne 20. 6. 1996, sp. zn. III. ÚS 84/94, uveřejněný pod č. 34 ve svazku č. 3 Sbírky nálezů
a usnesení Ústavního soudu, nález Ústavního soudu ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 94/97,
uveřejněný pod č. 85 ve svazku č. 8 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu), podle níž jedním
z principů, které představují součást práva na řádný a spravedlivý proces, jakož i pojem právního
státu (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 1 Ústavy), jež vylučuje libovůli
při rozhodování, je i povinnost soudů své rozsudky řádně odůvodnit (ve správním soudnictví podle
ustanovení §54 odst. 2 s. ř. s.). Z odůvodnění rozhodnutí proto musí vyplývat vztah mezi
skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry
na straně druhé.
Nejvyšší správní soud nepominul ani nález Ústavního soudu ze dne 11. 4. 2007,
sp. zn. I. ÚS 741/06 (dostupný na www.nalus.usoud.cz), v němž Ústavní soud vyslovil,
že „odůvodnění rozhodnutí soudu jednajícího a rozhodujícího ve správním soudnictví, z něhož nelze zjistit, jakým
způsobem postupoval při posuzování rozhodné skutečnosti, nevyhovuje zákonným požadavkům kladeným
na obsah odůvodnění a v konečném důsledku takové rozhodnutí zasahuje do základních práv účastníka řízení,
který má nárok na to, aby jeho věc byla spravedlivě posouzena“. Ostatně Ústavní soud i v nálezu
ze dne 17. 12. 2008, sp. zn. I. ÚS 1534/08 (dostupný na www.nalus.usoud.cz), rovněž
konstatoval, že: „Soudy jsou povinny svá rozhodnutí řádně odůvodnit; jsou povinny též vysvětlit, proč se určitou
námitkou účastníka řízení nezabývaly (např. proto, že nebyla uplatněna v zákonem stanovené lhůtě). Pokud
tak nepostupují, porušují právo na spravedlivý proces garantované čl. 36 odst. 1 Listiny“
Otázkou přezkoumatelnosti rozhodnutí správních soudů se Nejvyšší správní soud zabýval
ve své judikatuře již dříve. Bylo tomu tak např. v rozsudku ze dne 4. 12. 2003,
č. j. 2 Azs 47/2003 - 130, který byl uveřejněn pod č. 244/2004 Sbírky rozhodnutí Nejvyššího
správního soudu, v němž vyložil, že: „Za nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost ve smyslu §103 odst. 1
písm. d) s. ř. s. lze považovat zejména ta rozhodnutí, která postrádají základní zákonné náležitosti, z nichž
nelze seznat, o jaké věci bylo rozhodováno či jak bylo rozhodnuto, která zkoumají správní úkon z jiných
než žalobních důvodů (pokud by se nejednalo o případ zákonem předpokládaného přezkumu mimo rámec
žalobních námitek), jejichž výrok je v rozporu s odůvodněním, která neobsahují vůbec právní závěry vyplývající
z rozhodných skutkových okolností nebo jejichž důvody nejsou ve vztahu k výroku jednoznačné“. Nejvyšší
správní soud též vyslovil v rozsudku ze dne 29. 7. 2004, č. j. 4 As 5/2003 - 52, dostupný
na www.nssoud.cz, že pokud „z odůvodnění napadeného rozsudku krajského soudu není zřejmé, jakými
úvahami se soud řídil při naplňování zásady volného hodnocení důkazů či utváření závěru o skutkovém stavu,
z jakého důvodu nepovažoval za důvodnou právní argumentaci stěžovatele v žalobě a proč subsumoval popsaný
skutkový stav pod zvolené právní normy, pak je třeba pokládat takové rozhodnutí za nepřezkoumatelné
pro nedostatek důvodů a tím i nesrozumitelnost ve smyslu §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.“. V rozsudku
Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 6. 2005, č. j. 2 Azs 391/2004 - 62, dostupný
na www.nssoud.cz, pak tento soud vyslovil právní názor, že: „Nezabýval-li se krajský soud řádně
uplatněným žalobním bodem a místo toho odkázal na odůvodnění rozhodnutí žalovaného správního orgánu, které
problematiku, na niž žalobní bod dopadal, vůbec neřešilo, nelze než soudní rozhodnutí zrušit, neboť
je nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů [§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.]“. V rozsudku ze dne
21. 8. 2008, č. j. 7 As 28/2008 - 75, dostupném na www.nssoud.cz, pak Nejvyšší správní soud
judikoval, že: „Rozhodnutí krajského soudu je nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost, pokud z něho
jednoznačně nevyplývá, podle kterých ustanovení a podle jakých právních předpisů byla v kontextu podané správní
žaloby posuzována zákonnost napadeného správního rozhodnutí“.
Nejvyšší správní soud i s přihlédnutím ke svým dřívějším judikatorním závěrům
konstatuje, že má-li být soudní rozhodnutí přezkoumatelné, musí z něj být zřejmé, jaký skutkový
stav vzal správní soud za rozhodný a jak uvážil pro věc rozhodné skutečnosti, resp. jakým
způsobem postupoval při posuzování rozhodných skutečností a proč považuje žalobní body
za nedůvodné, popřípadě z jakých důvodů považuje pro věc zásadní argumentaci žalobce
za lichou. Uvedené pak musí nalézt svůj odraz v odůvodnění soudního rozhodnutí.
V této věci z odůvodnění napadeného rozsudku krajského soudu dostatečně vyplývá, jaký
skutkový stav vzal správní soud za rozhodný, když posuzoval zákonnost sazebního zatřídění
dováženého zboží (měl za prokázané, že při výrobě dováženého zboží byl do něho přidán
líh nikoliv vinného původu). Z napadeného rozsudku rovněž vyplývá, jakým způsobem správní
soud postupoval při posuzování podstatných skutečností (sazebního zatřídění dováženého zboží)
a jak uvážil o těchto skutečnostech. Krajský soud se opřel nejen o Nařízení Rady (ES)
č. 1493/1999 o společné organizaci trhu s vínem, ale také o Nařízení Rady (EHS) č. 2658/87,
o celní a statistické nomenklatuře a o společném celním sazebníku, o Doplňkové poznámky 5. ke
kapitole 22, a o Vysvětlivky k Harmonizovanému systému. Z jeho rozhodnutí také vyplývá,
z jakých důvodů žalobu stěžovatelky zamítl. Z odůvodnění napadeného rozsudku je rovněž
patrna formulace právního názoru správního soudu ohledně sazebního zatřídění dováženého
zboží, byť při tom krajský soud nepřiléhavě zdůraznil roli Nařízení Rady (ES) č. 1493/1999,
o společné organizaci trhu s vínem. Nejvyšší správní soud má však za to, že by bylo přepjatým
formalismem, aby pro toto pochybení krajského soudu jeho rozsudek zrušil a věc mu vrátil
k dalšímu řízení. Je tomu tak proto, že s ohledem na správná skutková zjištění krajského soudu
a právní názor Soudního dvora vyslovený v rozsudku ze dne 16. 12. 2010, sp. zn. C-339/09, který
je třeba vztáhnout i na posuzovanou věc, by případný nový výrok krajského soudu byl nutně
totožný se současným výrokem. Nejvyšší správní soud proto došel k závěru, že vyslovený právní
názor je přezkoumatelný, a je také věcně správný.
Rozsudek krajského soudu netrpí nepřezkoumatelností ani z toho důvodu, že by správní
soud zúžil rozsah soudního přezkumu, že by jeho rozhodnutí bylo nevyvážené, nebo že by se
nevypořádal s argumenty žaloby a předestřenou evropskou judikaturou.
Je to především stěžovatelka, která je odpovědná za to, že řádně v souladu se zákonem
(srov. §71 odst. 1 s. ř. s.) ve své žalobě specifikuje náležitosti žaloby, především pak žalobní
body, z nichž musí být patrno, z jakých skutkových a právních důvodů považuje žalobce
napadené výroky rozhodnutí za nezákonné nebo nicotné (§71 odst. 1 písm. d/s. ř. s.). Pokud
však v této věci stěžovatelka své výtky formulovala vágně a nejednoznačně, bylo právem
krajského soudu, aby tyto ne zcela uchopitelné žalobní body vyložil podle jejich skutečného
obsahu. Krajský soud takto postupoval a došel zcela oprávněně k závěru, že podstatou správních
žalob stěžovatelky (slovy krajského soudu: „jádrem sporu“) je vytýkané nesprávné sazební
zařazení dováženého zboží (v důsledku toho, že při jeho výrobě byl do něho byl přidán líh,
a to nikoliv vinného původu). Správnímu soudu proto nelze vytýkat, že zúžil žalobní tvrzení
stěžovatelky. Neobstojí ani tvrzení stěžovatelky, že je rozsudek krajského soudu nevyvážený.
Správní soud nelze kritizovat za to, pokud v něm nenalezly větší prostor právní názory
stěžovatelky oproti názorům žalovaného, když se s nimi krajský soud neztotožnil a považoval
je za liché či mylné. Případné není ani tvrzení stěžovatelky, že se krajský soud nevypořádal
s jednotlivými argumenty žaloby. Pokud pak krajský soud nereflektoval na obsáhlou
stěžovatelkou předkládanou judikaturu Soudního dvora či na novinové a na internetu dostupné
články, třeba říci, že uvedená judikatura nemá povahu soudních precedentů pro tuto věc (listiny
z internetu pak tím spíše). Věcně se navíc tato judikatura ani nevztahuje k projednávaným
případům a týká se sazebního zařazení typově a druhově odlišného zboží (jako např. v uváděné
věci sp. zn. C-229/06 Sunshine Deutschland Handelesgesellshafft mbH, kde se jednalo o sazební
zatřídění semen tykví; ve věci sp. zn. C-338/95 Wiener S.I. GmbH, kde se jednalo o sazební
zatřídění nočních košil). Jinak řečeno, uvedené skutečnosti na danou věc nedopadají (oproti
rozsudku Soudního dvora ze dne 16. 12. 2010, sp. zn. C-339/09).
Podle zákona o správě daní a poplatků (zákon č. 337/1992 Sb., ve znění pozdějších
předpisů) není - oproti řízení podle správního řádu - zakotvena povinnost seznámit účastníka
řízení před rozhodnutím ve věci se všemi podklady rozhodnutí a důkazy, které byly vzaty
při rozhodování v potaz. V daňovém řízení tedy postačí, pokud rozhodné skutečnosti a důkazy,
z nichž rozhodující orgán při svém rozhodování vycházel, naleznou svůj odraz v jeho rozhodnutí.
Že tomu tak bylo i v této věci pak vyplývá ze samotného tvrzení stěžovatelky, když uvádí,
že: „výsledky celně-technické laboratoře pouze převzal do svého rozhodnutí“. Pokud
jde o námitku, že krajský soud nezrušil rozhodnutí žalovaného z toho důvodu, že se nevypořádal
ve svých rozhodnutích s odvolací výtkou o podjatosti celně technické laboratoře, tak rovněž tato
výtka nemůže obstát. Žalovaný se ve svých rozhodnutích vypořádal se vznesenou námitkou
podjatosti Celně technické laboratoře Olomouc. Bylo tomu tak vždy na str. 2 žalobami
napadených rozhodnutí. Při tom pokaždé výslovně uvedl, že vznesené námitky na adresu Celně
technické laboratoře, celního úřadu i celního ředitelství nelze považovat za námitky podjatosti
podle §26 zákona o správě daní a poplatků, neboť tato může být vznesena jen vůči konkrétnímu
zaměstnanci správního orgánu, a nikoliv proti státnímu orgánu jako takovému. Současně
zdůraznil i okolnost, že pokud správce daně i žalovaný vydávají rozhodnutí, s nimiž stěžovatelka
nesouhlasí, neznamená to, že jeho zaměstnanci jsou podjatí. Jelikož pak stěžovatelka svou
námitku podjatosti, ač k tomu byla vyzvána (výzvou z 13. 3. 2007) neupřesnila, nebylo ani možno
k ní přihlížet. Žalovaný proto ve svých rozhodnutích uvedl, že pokud stěžovatelka svou výtku
neupřesnila, nebylo možno ji považovat za námitku podjatosti. Takovému postupu žalovaného
nelze ničeho vytknout, neboť byl zcela v souladu se zákonem (srov. §21 odst. 8, 9 zákona
o správě daní a poplatků). Žalovaný nepochybil (ve smyslu ustanovení §31 odst. 2 zákona
o správě daní a poplatků), pokud se neobrátil na Generální ředitelství cel za účelem provedení
kontrolních laboratorních zkoumání a analýz vzorků zboží pro celní a daňové účely. Nebylo
k tomu totiž oprávněného důvodu. Okolnost, že stěžovatelka vysloví prostý nesouhlas s výsledky
laboratorních zkoumání provedených Celně technickou laboratoří Olomouc nemůže zpochybnit
jejich důkazní sílu. Znalecký posudek (který by zpochybňoval výsledky testů Celně technické
laboratoře Olomouc) stěžovatelka nepředložila a proto nebylo důvodu, aby v daňovém řízení
bylo provedeno další laboratorní zkoumání. Pokud pak krajský soud pro tato nedůvodně
vytýkaná pochybení správních orgánů v průběhu daňového řízení rozhodnutí žalovaného
nezrušil, nelze jej z tohoto důvodu považovat za nezákonná. Rozsudek krajského soudu nemůže
být ani nepřezkoumatelný, když stěžovatelka v žalobách posuzovaných krajským soudem
neuvedla žalobní bod, z něhož by bylo možno dovozovat výtku podjatosti správních orgánů,
resp. jejich zaměstnanců. Ani tato stížnostní námitka proto nemůže obstát.
Důvodná není též výtka o nepřezkoumatelnosti rozsudku krajského soudu, pokud tento
správní soud ve svém rozsudku nereflektoval na stěžovatelkou poukazované skutečnosti
a důkazní návrhy, jež měly být obsaženy v žalobách proti rozhodnutím žalovaného
č. j. 2955/07-1301-21 (původně sp. zn. 22 Ca 213/2007), č. j. 5646/07-1301-21 (původně
sp. zn. 22 Ca 363/2007) a č. j. 5834/07-1301-21. Je tomu tak proto, že krajský soud napadeným
rozsudkem nepřezkoumával rozhodnutí žalovaného ze dne 3. 9. 2007, č. j. 5834/07-1301-21.
Tato věc byla již dříve vyloučena krajským soudem k samostatnému projednání, a to usnesením
ze dne 15. 10. 2009, č. j. 22 Ca 84/2007 - 88. Výtka, že krajský soud nereagoval na tvrzení
stěžovatelky stran nepřesností při vyhodnocení „totožných“ vzorků je proto již z tohoto důvodu
irelevantní. Stěžovatelka ale žádné nyní uváděné důkazy nenavrhla. Ze slova uvedeného v žalobě:
„Důkaz:“ a z následného slovního spojení „důkaz o proclení 30 ks lahví v Německu“ nelze
dovodit důkazní návrh. Obdobně nelze za návrh důkazu považovat ani v textu žaloby uvedené
slovní spojení „dokládáme certifikát o shodě národního systému certifikace republiky Moldávie
společně s tlumočnickou doložkou“.
Aby mohlo být prováděno dokazování před správním soudem, musel by být v žalobě
obsažen žalobní bod, v němž by stěžovatelka správním orgánům vytýkala nedostatečně nebo
nesprávně zjištěný skutkový stav věci. Jen v řízení o tomto žalobním bodu by pak bylo možno,
aby krajský soud přistoupil k doplnění skutkových zjištění a prováděl dokazování. Žádný takový
žalobní bod však stěžovatelka v poukazovaných žalobách proti rozhodnutím žalovaného
č. j. 2955/07-1301-21 (původně sp. zn. 22 Ca 213/2007) a č. j. 5646/07-1301-21 (původně
sp. zn. 22 Ca 363/2007) nevznesla. Ani z těchto důvodů proto nelze považovat rozsudek
krajského soudu za nepřezkoumatelný.
Ze všech shora uvedených důvodů proto Nejvyšší správní soud podle ustanovení §110
odst. 1 poslední věty s. ř. s. kasační stížnost zamítl.
Ve věci rozhodl v souladu s ustanovením §109 odst. 1 s. ř. s., podle něhož rozhoduje
Nejvyšší správní soud o kasační stížnosti zpravidla bez jednání.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení §60 odst. 1 s. ř. s. za použití
ustanovení §120 s. ř. s. Stěžovatelka ve věci úspěch neměla a již z tohoto důvodu nemá právo
na náhradu nákladů řízení. Žalované Celní ředitelství v Olomouci sice ve věci úspěch mělo,
nevznikly mu však náklady řízení převyšující jeho běžnou činnost. Nejvyšší správní soud
mu proto náhradu nákladů řízení nepřiznal, a rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo
na náhradu nákladů řízení.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 27. ledna 2011
JUDr. Jaroslav Hubáček
předseda senátu