ECLI:CZ:NSS:2011:7.AFS.4.2011:72
sp. zn. 7 Afs 4/2011 - 72
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Elišky Cihlářové
a soudců JUDr. Karla Šimky a JUDr. Jaroslava Hubáčka v právní věci žalobce: P. B, zastoupený
Ing. Davidem Hubalem, daňovým poradcem se sídlem UNTAX, s.r.o., U Továren 256/14 Praha
10, proti žalovanému: Finanční ředitelství v Hradci Králové, se sídlem Horova 17, Hradec
Králové, v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci
Králové ze dne 11. 11. 2010, č. j. 31 Af 39/2010 - 39,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovaný nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení o kasační
stížnosti částku 2880 Kč, a to k rukám jeho zástupce do patnácti dnů od právní moci
tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 11. 11. 2010, č. j. 31 Af 39/2010 - 39,
zrušil rozhodnutí Finančního ředitelství v Hradci Králové (dále jen „stěžovatel“) ze dne
22. 12. 2009, č. j. 9589/09-1300-601060, kterým bylo zamítnuto odvolání žalobce (dále jen
„účastník řízení“) proti rozhodnutím Finančního úřadu ve Vysokém Mýtě ze dne 26. 2. 2009,
č. j. 10247/09/274970604377, č. j. 10248/09/274970604377, č. j. 10249/09/274970604377,
č. j. 10250/09/274970604377 a č. j. 10252/09/274970604377 o doměření daně z přidané
hodnoty za všechna zdaňovací období roku 2004.
V odůvodnění svého rozsudku krajský soud uvedl, že se zabýval otázkou namítané
prekluze práva vyměřit daň. Správce daně zahájil dne 13. 11. 2006 u účastníka řízení kontrolu
daně z přidané hodnoty a dne 26. 2. 2009 vydal dodatečné platební výměry. O odvolání proti
těmto dodatečný platebním výměrům rozhodl stěžovatel dne 22. 12. 2009 a rozhodnutí doručil
účastníkovi řízení i jeho zástupci. Zásilky byly uloženy dne 23. 12. 2009 a převzaty žalobcem
i jeho zástupcem dne 7. 1. 2010. Ve správním spise není doloženo, že by v době do vydání
rozhodnutí o odvolání byl učiněn úkon, který by směřoval k vyměření daně. V posuzovaném
případě byla lhůta k vyměření daně za rok 2004 v souladu s ust. §47 odst. 2 zákona
č. 337/1992 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2009, (dále jen „zákon o správě daní a poplatků“)
přerušena dne 13. 11. 2006 zahájením daňové kontroly a začala znovu běžet od 31. 12. 2006
a skončila 31. 12. 2009. Pokud stěžovatel poukazoval na stanovisko ministerstva financí ze dne
17. 3. 2010, kterým reagovalo na předložení spisu k postupu podle §55b zákona o správě daní
a poplatků, krajský soud tam uvedené závěry a odkaz na rozsudek Nejvyššího správního soudu
č. j. 1 Afs 107/2004 - 48 pokládá pro posouzení této věci za nepatřičné. Nejvyšší správní soud
v uvedeném rozhodnutí hodnotil postup daňového subjektu, který prostřednictvím jinak
regulérně vzniklého a v souladu s právními předpisy zaregistrovaného občanského sdružení hradil
rodinným příslušníkům a příbuzným potřeby, které by si dárci jinak nemohli odečíst jako
odčitatelnou položku od základu daně. Pro posuzování, zda správce daně, případně finanční
ředitelství, vydal rozhodnutí v zákonem stanovené prekluzívní lhůtě nelze zmíněné závěry
Nejvyššího správního soudu použít. Kromě toho je nesporné, že daňové řízení vede správce daně
a na něm spočívá odpovědnost za průběh tohoto řízení. Zákon o správě daní a poplatků mu dává
dostatek zákonných prostředků, kterými může případnou snahu daňového subjektu
o prodlužování řízení zvládnout tak, aby daň byla vyměřena nebo doměřena v zákonné
prekluzívní lhůtě. Krajský proto vzhledem k uvedeným důvodům rozhodnutí finančního
ředitelství pro nezákonnost zrušil.
Proti tomuto rozsudku krajského soudu podal stěžovatel v zákonné lhůtě kasační stížnost
z důvodu uvedeného v §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. V kasační stížnosti poukázal na to,
že ze spisového materiálu je zřejmé, že účastník řízení u řady úkonů požadoval prodloužení lhůty,
a to u některých i vícekrát. Jeho zástupce odmítl také předvolání k ústnímu jednání dne
15. 8. 2008, na kterém měla být projednána zjištění z kontroly s tím, že podle jeho názoru není
pro seznámení s výsledky kontroly jeho osobní účast nutná, a z toho důvodu navrhl zaslání
poštou. K zaslané zprávě požádal o prodloužení lhůty pro vyjádření o 55 dnů a následně ještě
o dalších 21 dnů. K dalšímu jednání se dostavil až dne 2. 2. 2009, při němž po probrání
jednotlivých zjištění a bodů zprávy o kontrole prohlásil, ž e zprávu o kontrole považuje
za neprojednanou. Toto jednání již správce daně zhodnotil jako bezdůvodné odepření podpisu.
Zpráva o výsledku daňové kontroly byla poté zaslána správcem daně účastníku řízení a jím
převzata dne 19. 2. 2009. Dodatečné platební výměry byly vystaveny dne 26. 2. 2009 a převzaty
dne 17. 3. 2009. Odvolání proti dodatečným platebním výměrům bylo podáno dne 16. 4. 2009
bez odůvodnění se žádostí o sdělení důvodu doměření daně. Na výzvu správce daně k doplnění
odvolání požádal daňový subjekt o prodloužení lhůty o 21 dnů, čemuž správce daně po zaplacení
správního poplatku na základě jím vydané další výzvy vyhověl. Odvolání daňový subjekt doplnil
dne 13. 7. 2009, 18. 9. 2009 a 13. 11. 2009. Stěžovatel dále uvedl, že mu jsou známy závěry
Ústavního soudu i Nejvyššího správního soudu ve věci dodržování lhůt stanovených v §47
zákona o správě daní a poplatků a v souladu s těmito závěry také zdůraznil, že je jeho
odpovědností, aby se vyvaroval doručování svého rozhodnutí těsně před uplynutím prekluzívní
lhůty a neriskoval, že bude doručeno až po jejím uplynutí. Na základě časového sledu
jednotlivých úkonu provedených v průběhu daňového řízení, prodlužování lhůt a praxe přebírání
poštovních zásilek účastníkem řízení vždy v nejzazší lhůtě stěžovatel dospěl k závěru,
že z postupu účastníka řízení je jednoznačně zřejmá snaha řízení zdržovat a záměrně prodlužovat.
Tento postup proto zhodnotil jako porušení zásady daňového řízení uvedené v §2 odst. 9 zákona
o správě daní a poplatků, neboť jednání účastníka řízení, resp. jeho zástupce, není možné
vyhodnotit jako spolupráci v daňovém řízení, ale jako účelové jednání směřující k marnému
uplynutí prekluzívní lhůty k doměření daňové povinnosti. Účelovost postupu je zřejmá
i z vyjádření zástupce účastníka řízení ze dne 11. 9. 2008 v žádosti o prodloužení lhůty
pro vyjádření ke zprávě o kontrole, s požadavkem na prodloužení lhůty o 55 dnů ode dne
převzetí zprávy, že hodlá nerušeně a efektivně konzumovat své právo. Přístup účastníka řízení lze
hodnotit jako zneužití práva. Stěžovatel toto hodnocení opřel i o závěry vyslovené Nejvyšším
správním soudem v rozsudku ze dne 10. 11. 2005, č. j. 1 Afs 107/2004 - 48,
publ. pod č. 869/2006 Sb. NSS a na www.nssoud.cz. Stejný názor má i ministerstvo financí,
s jehož stanoviskem byl krajský soud seznámen. Správci daně všech stupňů jsou v podstatě
odkázáni na libovůli daňových subjektů a zejména jejich zástupců, kteří dokáží díky svému
postupu navodit zcela úmyslně překročení prekluz ívní lhůty. Vzhledem k uvedenému stěžovatel
navrhl, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek krajského soudu zrušil a věc mu vrátil
k dalšímu řízení.
Účastník řízení ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že prek luzívní lhůta, ve které stát
prostřednictvím správce daně může daňovému subjektu stanovit daňové povinnosti, je jedním
z pilířů právního státu, konkrétně pak zhmotněním principu právní jistoty. Po marném uplynutí
této lhůty oprávnění státu stanovovat daňové povinnosti daňových subjektů nevratně
a definitivně zaniká. Ve světle aplikačních pravidel stanovených judikaturou Nejvyššího správního
soudu posoudil krajský soud právní otázku ohle dně marného uplynutí prekluzívní lhůty zcela
správně. Hodnotící úvahy krajského soudu jsou zřetelně patrné z odůvodnění napadeného
rozsudku. Jak je patrné z kasační stížnosti, ani s těžovatel konkrétní nesprávnosti při aplikaci
ust. §47 zákona o správě daní a poplatků věc nenamítal. Účastník řízení dále uvedl, že v daňovém
řízení v jednotlivých dílčích případech konzumoval zákonem mu přiznaná práva. Uplatňováním
jeho práv nedocházelo k neodůvodněným újmám někoho jiného ani společnosti. Navíc
stěžovatel, potažmo správce daně, podle ust. §31 odst. 1 zákona o správě daní a poplatků vede
daňové řízení a je za jeho průběh a výsledek plně odpovědný. Vedl-li stěžovatel řízení tak,
že marně uplynula prekluzívní lhůta pro stanovení daně, měl by veškeré následky nést sám. Byl to
právě stěžovatel a správce daně, kdo vadami v řízení samotné řízení prodlužovali a účastníku
řízení tak způsobovali obrovskou trýzeň. Existence účastníka řízení totiž byla důsledky všech
nezákonně vydaných rozhodnutí (daň z příjmů fyzických osob i daň z přidané hodnoty 2004)
zásadně ohrožena. Ve světle toho, že správce daně vedl a účastník řízení čelil nedostatečně
odůvodněným obviněním, padá odpovědnost za délku řízení výlučně a jedině na stěžovatele,
resp. správce daně. Dále účastník řízení zdůraznil, že jeho zástupce v daňovém řízení byl povinen
podle ust. §6 odst. 1 zákona č. 523/1992 Sb., o daňovém poradenství a K omoře daňových
poradců České republiky, chránit práva a oprávněné zájmy svého klienta a podle názoru účastníka
řízení jednal jeho zástupce v duchu citovaného ustanovení. Vzhledem k tomu účastník řízení
navrhl, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek krajského soudu v souladu
s ust. §109 odst. 2 a 3 s. ř. s., vázán rozs ahem a důvody, které uplatnil stěžovatel, přičemž
neshledal vady uvedené v odstavci 3 citovaného ustanovení, k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti.
Ust. §47 odst. 1 zákona o správě daní a poplatků stanoví, že pokud tento nebo zvláštní
zákon nestanoví jinak, nelze daň vyměřit ani doměřit či přiznat nárok na daňový odpočet
po uplynutí tří let od konce zdaňovacího období, němž vznikla povinnost podat daňové přiznání
nebo hlášení nebo v němž vznikla daňová povinnost, aniž by zde současně byla povinnost
daňové přiznání nebo hlášení podat. Podle odst. 2 citovaného ustanovení platí, že byl-li
před uplynutím této lhůty učiněn úkon směřující k vyměření daně nebo jejímu dodatečnému
stanovení, běží tříletá lhůta znovu od konce roku, v němž byl daňový subje kt o tomto úkonu
zpraven. Vyměřit a doměřit daň však lze nejpozději do deseti let od konce zdaňovacího období,
v němž vznikla povinnost podat daňové přiznání nebo hlášení, nebo v němž vznikla daňová
povinnost, aniž by zde byla současně povinnost daňové přiznání nebo hlášení podat.
Se zřetelem na skutkový stav v dané věci začala po přerušení znovu běžet prekluzívní
lhůta ve smyslu ust. §47 odst. 2 zákona o správě daní a poplatků dne 1. 1. 2007 a že rozhodnutí
stěžovatele bylo žalobci doručeno dne 7. 1. 2010. Stěžovatel v kasační stížnosti nijak
nezpochybnil argumentaci krajského soudu ve vztahu k závěru, který je pro věc zcela zásadní,
že právo vyměřit účastníku řízení daň zaniklo uplynutím prekluzívní lhůty dne 31. 12. 2009.
Obsahem stížních námitek je tak v podstatě hodnocení postupů zástupce účastníka řízení
v průběhu daňového řízení, které však nepředstavuje právní argumentaci svědčící pro závěr,
že k prekluzi práva v tomto případě nedošlo. Nejvyšší správní soud již dříve v rozsudku ze dne
19. 2. 2009, č. j. 1 Afs 15/2009 – 105, publ. pod č. 1837/2009 Sb. NSS a dostupný
na www.nssoud.cz zdůraznil, že „(v) případě nároků veřejné moci nadto prekluze, případně promlčení,
snižuje možnost svévolných zásahů do právní sféry fyzických a právnických osob. Neomezená možnost uplatnění
určitých majetkových práv vůči dlužníkovi bez ohledu na běh času by jednak zásadním způsobem zvýšila
transakční náklady adresátů veřejných subjektivních práv a povinností, a to již jen s ohledem na neomezenou
dobu, po kterou by museli vést určitou evidenci relevantní pro potenciální uplatnění nároku, jednak by vytvořila
totální právní nejistotu ohledně jejich majetkové situace a těch závazků, které vznikly třebas i velmi dávno
v minulosti. Jak v daňovém kontextu judikoval Ústavní soud, lhůty k vyměření daně mají významný vliv
na právní jistotu: „Účelem zavedení prekluzívních lhůt pro vyměření bylo stimulovat správce daně k včasnému
výkonu jeho práv a povinností a z hlediska právní jistoty daňových subjektů pak nastolit situaci,
kdy po jejich uplynutí zanikají i jejich povinnosti, které zejména pokud jde o povinnost prokazovat,
jsou po uplynutí delší doby vždy spjaty s určitými problémy“ [viz nález sp. zn. II. ÚS 493/05
ze dne 11. 1. 2007, přístupné na http://nalus.usoud.cz/ (věc PRIOR ČESKÁ REPUBLIKA, a.s.)]. Časově
neomezená možnost určitý druh závazků uplatnit by jistě vedla k problematickému rozhodování orgánů státní
správy i soudů, které by byly nuceny rozhodovat i o velmi starý ch pohledávkách, na které již neexistují dostatečné
důkazní prostředky, což by ohrozilo právní jistotu nejen dlužníka, ale v posledku i věřitele. V neposlední řadě by
byla favorizace státní moci uplatnit určitou majetkovou pohledávku kdykoliv bez ohledu na běh času nepřípustná
též s ohledem na ústavní požadavky rovnosti a zákazu diskriminace. Institut časově podmíněného uplatnění
majetkových pohledávek se sice může zdát často nespravedlivý, jeho finalita by však neměla zastřít základní, a
možno říci ústavní hodnotu, totiž, že přináší do společnosti stabilitu a jistotu, a umožňuje tak dlužníkům
plánovat si své životy s vědomím, že v důsledku uplynutí času již proti nim nelze určitý nárok uplatnit. Prekluze
nebo promlčení nejsou v tomto pojetí samoúčelné, ale naopak reflektují přirozený běh ekonomického života jako
takového.“ Uplyne-li lhůta stanovená v §47 zákona o správě daní a poplatků, aniž by byla daň
pravomocně vyměřena či doměřena, zaniká subjektivní veřejné právo státu daň vyměřit
či doměřit. Ústavní soud a Nejvyšší správní soud opakovaně zdůraznily význam této skutečnosti,
což se projevuje například i v tom, že k zániku tohoto práva se přihlíží z úřední povinnosti jak
v daňovém řízení, tak v rámci soudního přezkumu (viz nálezy Ústavního soudu ze dne
2. 12. 2008 sp. zn. I. ÚS 1611/07, publ. ve Sb. n.ú. ÚS nález č. 211 svazek č. 51 str. 639, ze dne
26. 2. 2009 sp. zn. I. ÚS 1169/07 publ. ve Sb. n.ú. ÚS nález č. svazek č. 52 str. 387 a ze dne
30. 3. 2009 sp. zn. IV. ÚS 2701/08, publ. ve Sb. n.ú. ÚS nález č. 74 svazek č. 52 str. 711,
dostupné dále na http://nalus.usoud.cz a rovněž usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího
správního soudu ze dne 12. 1. 2011, č . j. 5 Afs 15/2009 - 122, dostupné na www.nssoud.cz).
Nejvyšší správní soud se shoduje s krajským soudem, že zahájením daňové kontroly dne
31. 12. 2006 začala běžet tříletá lhůta k vyměření daně, která skončila dne 31. 12. 2009.
Pokud stěžovatel namítal, že jednání účastníka řízení v průběhu daňového řízení
představuje zneužití práva, podle názoru Nejvyššího správního soudu nelze využití všech
procesních oprávnění, jež k ochraně práv dává daňovému subjektu zákon, považovat za zneužití
práva. Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 11. 2005, č. j. 1 Afs 107/2004 - 48,
publ. pod č. 869/2006 Sb. NSS a na www.nssoud.cz o nějž svou argumentaci týkající se zneužití
práva, které nepožívá soudní ochrany opíral stěžovatel, se týkal situace, kdy osoby, mezi nimiž
existovaly úzké příbuzenské vazby, založily spolek za tím účelem, aby prostřednictvím darů
věnovaných tomuto spolku financovaly sportovní, kulturní a vzdělávací aktivity svých dětí.
Závěry vyslovené v tomto rozsudku týkající se zneužití práva mají ve svém základním obsahu
zobecňující potenciál v tom smyslu, že zásadu zákazu zneužití práva má Nejvyšší správní soud
za součást vnitrostátního právního řádu, čítaje v to i právo veřejné. Pozdější judikatura však
zdůraznila, že uplatnění principu zákazu zneužití práva je přípustné jen zcela výjimečně.
Rozšířený senát Nejvyššího správního soudu k tomu v usnesení ze dne 27. 5. 2010,
č. j. 1 As 70/2008 - 74, publ. pod č. 2099/2011 na na www.nssoud.cz, v bodě 28. uvedl, že „(…)
[Z]ákaz zneužití práva je v jistém smyslu ultima ratio, a proto musí být uplatňován nanejvýš restriktivně a za
pečlivého poměření s jinými obdobně důležitými principy vlastními právnímu řádu, zejména principem právní
jistoty, s nímž se - zcela logicky - nejvíce střetává.“ Jestliže, jak je tomu typicky v právu procesním,
právní řád stanoví relativně přesné, svým způsobem „technické“ postupy, lhůty či podmínky
pro uplatňování práva, a tedy právě za účelem dosažení co největší m íry právní jistoty přináší
co možná nejpřesnější a nezřídka velmi detailní právní regu laci, je zásadně vyloučeno,
aby naplnění uvedených postupů, využití lhůt či splnění podmínek pro uplatnění práva mohlo být
posuzováno jako zneužití práva. Naplnil-li tedy jednotlivec uvedené „technické“ postupy
v souladu s příslušnou právní úpravou, (typicky podal-li opravný prostředek ve stanovené lhůtě,
byť i na samém jejím konci, resp. uplatňoval námitky a doplňoval svá podání předtím, než bylo
ve věci rozhodnuto), nelze jeho jednání hodnotit jako zneužití práva. Posouzení otázky, zda cílem
postupu účastníka řízení bylo protahovat daňové řízení, je pak irelevantní v souvislosti s právní
skutečností uplynutí prekluzívní lhůty. Nejvyšší správní soud se neztotožňuje s argumentací
stěžovatele, že správci daně všech stupňů „jsou v podstatě odkázáni na libovůli daňových
subjektů a zejména jejich zástupců“. Těmito argumenty stěžovatel zcela přechází, že v daňovém
řízení je jak on, tak správce daně nositelem veřejné moci a disponuje pravomocemi, které slouží
ke zjištění a vyměření daňové povinnosti konkrétnímu daňovému subjektu. Správce daně
disponuje řadou procesních nástrojů, kterými může, a má, na případné obstrukční postupy
daňového subjektu reagovat. V kasační stížnosti popsaná situace týkající se odvolání a projednání
zprávy o daňové kontrole uváděná stěžovatelem jako příklad zneužití práva je podle Nejvyššího
správního soudu zcela nepřípadná, neboť podle obsahu správního spisu účastník řízení podal
blanketní odvolání proti dodatečným platebním výměrům dne 16. 4. 2009, správce daně jej vyzval
k jeho doplnění dne 18. 5. 2009, účastník řízení odvolání doplnil dne 13. 7. 2009 a správce daně
odvolání se spisem a předkládací zprávou předložil stěžovateli dne 10. 8. 2009. Za této situace
měl stěžovatel dostatečný časový prostor pro posouzení odvolání stěžovatele a doplnil- li žalobce
odvolání ještě dne 18. 9. 2009 a 13. 11. 2009, nelze mu tuto skutečnost klást k tíži, neboť podle
ust. §48 odst. 7 zákona o správě daní a poplatků může odvolatel do doby, než je o odvolání
rozhodnuto, své odvolání doplňovat. K projednání zprávy o daňové kontrole zákon o správě
daní a poplatků v ust. §16 odst. 4 písm. f) stanoví, že daňový subjekt, u něhož je prováděna
daňová kontrola, má ve vztahu k pracovníku správce daně právo vyjádřit se před ukončením
daňové kontroly k výsledku uvedenému ve z právě, ke způsobu jeho zjištění, případně navrhnout
jeho doplnění. Podle odst. 8 citovaného ustanovení pracovník správce daně o výsledku zjištění
sepíše zprávu o daňové kontrole a po projednání této zprávy ji spolupodepisuje kontrolovaný
daňový subjekt a pracovník správce daně. Bezdůvodné odepření podpisu kontrolovaným
daňovým subjektem je pro platnost ve zprávě uvedených zjištění bezvýznamné a o tomto musí
být ve zprávě kontrolovaný daňový subjekt výslovně poučen. Jedno vyhotovení kontrolní zprávy
obdrží kontrolovaný daňový subjekt. Den podpisu zprávy je též dnem jejího doručení.
Odmítne-li daňový subjekt zprávu převzít nebo se jejímu převzetí a projednání vyhýbá, odešle se
mu v poštovní zásilce s doručenkou. I v tomto případě měl správce daně dostatečné zákonné
možnosti, jak na postup zástupce účastníka řízení, který se případně vyhýbal převzetí a projednání
zprávy o daňové kontrole, včas reagovat (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
26. 1. 2006, č. j. 1 Afs 19/2005 - 78, publ. pod č. 1220/2007 Sb. NSS a na www.nssoud.cz).
Byť tedy se některé postupy zástupce účastníka řízení mohly správci daně jevit jen jako
účelové s cílem prodloužit daňové řízení, správce daně ani stěžovatel na tyto postupy nereagovali
způsobem, který vedl k pravomocnému doměření daně před uplynutím prekluzívní lhůty.
Ostatně stěžovatel svou odpovědnost za pravomocné vyměření daně po uplynutí prekluzívní
lhůtě v kasační stížnosti nezpochybnil. Proto případné účelové jednání účastníka řízení
v daňovém řízení nemůže na skutečnosti, že dne 31. 12. 2009 došlo k marnému uplynutí lhůty,
v níž mu bylo možno pravomocně daň doměřit, nic změnit.
Z výše uvedených důvodů Nejvyšší správní soud kasační stížnost podle ust. §110 odst. 1
s. ř. s. zamítl. Ve věci rozhodl v souladu s ust. §109 odst. 1 s. ř. s., podle něhož rozhoduje
Nejvyšší správní soud o kasační stížnosti zpravidla bez jednání, když neshledal důvody pro jeho
nařízení.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ust. §60 odst. 1 věta prvn í ve spojení s §120
s. ř. s., podle kterého, nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch,
právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi,
který ve věci úspěch neměl. V tomto řízení měl plný úspěch účastník řízení, proto má právo
na náhradu nákladů řízení vůči neúspěšnému stěžovateli. Účastníkovi řízení vznikly náklady
v souvislosti se zastoupením daňovým poradcem. Vzhledem k tomu, že žádný zvláštní právní
předpis výši odměn daňových poradců za zastupování nestanoví, postupoval Nejvyšší správní
soud v souladu s §35 odst. 2 poslední věta s. ř. s. při určení výše odměny podle vyhlášky
č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Náklady řízení sestávají z odměny daňového
poradce za jeden úkon právní služby ve výši 2100 Kč podle §7, §9 odst. 3 písm. f), §11 odst. 1
písm. a) a d) citované vyhlášky a náhrady hotových výdajů 300 Kč podle §13 odst. 3 citované
vyhlášky, tedy celkem 2400 Kč. Protože daňový poradce je plátcem daně z přidané hodnoty,
zvyšuje se jeho odměna o částku odpovídající této dani, kterou je povinen odvést podle zákona
č. 235/2004 Sb., ve znění pozdějších předpisů, tj. o 480 Kč. Celková částka odměny tedy činí
2880 Kč.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 4. května 2011
JUDr. Eliška Cihlářová
předsedkyně senátu