ECLI:CZ:NSS:2011:7.AFS.5.2009:128
sp. zn. 7 Afs 5/2009 - 128
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Elišky Cihlářové
a soudců JUDr. Jaroslava Hubáčka a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobce: PAP OIL a. s., se
sídlem Na Beránce 57, Praha 6, zastoupen JUDr. Jaromírem Mlejnským, advokátem se sídlem
Pod Svahem 1791, Praha 4, proti žalovanému: Celní úřad Praha D1, se sídlem Logistický
terminál – Nupaky 148, Říčany u Prahy, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku
Krajského soudu v Praze ze dne 28. 3. 2008, č. j. 44 Ca 86/2007 – 65,
takto:
Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 28. 3. 2008, č. j. 44 Ca 86/2007 – 65,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Praze zamítl rozsudkem ze dne 28. 3. 2008, č. j. 44 Ca 86/2007 – 65,
žalobu, kterou se žalobce (dále jen „stěžovatel“) domáhal zrušení rozhodnutí Celního úřadu
Praha D1 (dále jen „celní úřad“) ze dne 17. 4. 2007, č. j. 802-11/07-176800-021, jímž byla
zamítnuta námitka stěžovatele proti exekučnímu příkazu na přikázání peněžité pohledávky
vydanému celním úřadem dne 13. 10. 2006, č. j. 8452/06-1768-021/E. V odůvodnění rozsudku
se krajský soud nejprve zabýval otázkou přípustnosti žaloby. V této souvislosti uvedl,
že nařízením, resp. provedením, daňové exekuce nepochybně dochází k zásahu do vlastnického
práva nejenom daňového dlužníka, ale také poddlužníka, tj. stěžovatele. Na daný případ lze proto
analogicky aplikovat závěry vyslovené v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne
26. 10. 2005, č. j. 2 Afs 81/2004 - 54. Krajský soud si je vědom toho, že citovaný rozsudek řeší
otázku přípustnosti žaloby proti rozhodnutí o námitkách (odvolání) výlučně ve vztahu
k daňovému dlužníkovi, nicméně principielně jde o obdobnou právní situaci umocněnou
tím, že poddlužník se o zákazu uspokojit svého věřitele a povinnosti plnit přímo celnímu úřadu
dozvídá až z exekučního příkazu. Poddlužníkovi proto nelze s přihlédnutím k čl. 36 Listiny
základních práv a svobod upřít právo domáhat se ve správním soudnictví přezkumu zákonnosti
rozhodnutí o zamítnutí námitky proti exekučnímu příkazu. Přípustnost žaloby nemůže
zpochybnit ani právní úprava vyplývající z ust. §315 odst. 1 o. s. ř. upravující tzv. poddlužnickou
žalobu. Zatímco v exekuci vedené podle o. s. ř. není poddlužník oprávněn podat proti
exekučnímu příkazu jakýkoli opravný prostředek, neboť své výhrady může uplatnit v řízení
o poddlužnické žalobě, zákon č. 337/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon
o správě daní a poplatků“) umožňuje poddlužníku podat proti exekučnímu příkazu námitky,
o kterých správce daně rozhoduje ve správním řízení. Toto správní rozhodnutí soud k žalobě
podle ust. §65 a násl. s. ř. s. přezkoumává z hledisek zákonnosti, tedy z jiných hledisek
a na základě jiných principů, než jsou vyhrazeny poddlužnické žalobě podle o. s. ř. Dále
se krajský soud zabýval jednotlivými žalobními námitkami. Nedůvodnou shledal námitku
poukazující na porušení zákona celním úřadem v důsledku nesprávného právního posouzení
důkazů předložených stěžovatelem v průběhu řízení, zejména smlouvy o postoupení pohledávky
z 11. 3. 2003 a na ni navazujících smluv o postoupení pohledávek. Závěr celního úřadu,
že uvedená smlouva je simulovaný a absolutně neplatný právní úkon, a proto ji nelze připustit
jako důkaz, byl správný a podložený skutkovými okolnostmi. Podle krajského soudu postupoval
celní úřad zcela v souladu s kogentním pravidlem hodnocení důkazu, podle kterého má užití
materiální pravdy přednost před pravdou formální. Smlouva o postoupení pohledávky měla
zastřít faktický stav, jímž bylo změnou subjektu oprávněného z nároku dosáhnout toho, aby celní
orgán nemohl postihnout výkonem rozhodnutí předmětnou pohledávku za stěžovatelem. Krajský
soud se tedy ztotožnil se závěrem celního úřadu, že předmětná smlouva byla simulovaným
právním úkonem a plně odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí. K argumentaci
stěžovatele ustanovením §526 odst. 1 o. z. krajský soud uvedl, že tato námitka byla nově
uplatněna až v řízení před soudem, tedy po uplynutí lhůty k podání žaloby. Tato námitka by však
nemohla tak jako tak obstát právě z důvodu pochybností o skutečných úmyslech subjektů
zúčastněných na předmětných transakcích. Krajský soud se zabýval také námitkou
nevykonatelnosti platebních výměrů i přesto, že byla vznesena až po uplynutí lhůty stanovené
v ust. §71 odst. 2 s. ř. s. Protože celní dluh má hmotně právní povahu a v daném případě vznikl
do 30. 6. 2002, nelze aplikovat ust. §269 odst. 3 písm. c) zákona č. 13/1993 Sb., ve znění zákona
č. 1/2002 Sb. (dále jen „celní zákon“), který nabyl účinnosti až dne 1. 7. 2002. Městský soud navíc
zrušil pouze rozhodnutí odvolacího orgánu a platební výměry celního úřadu tak zůstaly
v platnosti. Vzhledem k tomu, že zákon o správě daní a poplatků výslovně odnímá odvolání proti
platebnímu výměru odkladný účinek, byly platební výměry směřující proti daňovým dlužníkům
předběžně vykonatelné, a proto tato námitka nemůže obstát.
Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel kasační stížnost z důvodů uvedených v ust. §103
odst. 1 písm. a) s. ř. s. Podle jeho názoru je nepochybné, že před vydáním exekučního příkazu
stěžovatel věděl o postoupení předmětné pohledávky smlouvou ze dne 11. 3. 2003, jakož
i následujícími na ni navazujícími smlouvami. V této souvislosti poukázal na dokumenty, které
k prokázání svých tvrzení předložil v průběhu správního i soudního řízení. Dále uvedl,
že předmětná smlouva odpovídá požadavkům vyplývajícím z ust. §526 odst. 1 a §34 a násl.
občanského zákoníku. Postupník ani postupitel nikdy nezpochybnili existenci a platnost této
smlouvy. Tento dvoustranný právní úkon byl učiněn svobodně, vážně, určitě a srozumitelně.
Nelze se tedy ztotožnit se závěrem krajského soudu, že pohledávky byly v předmětné smlouvě
specifikovány nejednoznačně. Pohledávka byla přesně specifikována jednotlivými dílčími
pohledávkami, a to v příloze smlouvy, která je její nedílnou součástí. Příloha obsahuje jak čísla
jednotlivých faktur zakládajících dílčí pohledávky, tak datum vystavení faktur a datum jejich
splatnosti. Byl–li ve smlouvě o postoupení pohledávky uveden odkaz na rámcovou kupní
smlouvu, bylo to z toho důvodu, že jednotlivé postupované pohledávky měly obecný právní
důvod v této smlouvě, na základě které byly vystaveny jednotlivé faktury za dodávky zboží, které
specifikují konkrétní nároky postupované předmětnou smlouvou. Dále stěžovatel poukázal
na to, že Městský soud v Praze v řízení vedeném ve věci obchodního rejstříku zkoumal i otázku
platnosti a účinnosti předmětných smluv, a jelikož rozhodl o zvýšení základního kapitálu,
je nepochybné, že uvedené smlouvy uznal platnými a účinnými. Podle stěžovatele smlouva
o postoupení pohledávky nepochybně svým obsahem ani účelem neodporuje zákon, protože
o. z. takovou smlouvu v ust. §524 až §530 upravuje. Krajský soud svůj závěr, že smlouva
o postoupení pohledávky je předstíraný (simulovaný) právní úkon náležitě odůvodnil. Z tohoto
pohledu je napadený rozsudek ve smyslu ust. §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. nepřezkoumatelný
pro nedostatek důvodů. Pokud byl celní úřad přesvědčen o tom, že smlouva o postoupení
pohledávky je simulovaným právním úkonem, jehož jediným smyslem bylo znemožnit celním
orgánům postihnout výkonem rozhodnutí pohledávku za poddlužníkem, pak takové tvrzení
bez relevantních důkazů nebyl celní úřad oprávněn učinit, ale měl se u soudu domáhat toho,
že tento právní úkon je vůči němu právně neúčinný. Stěžovatel rovněž poukázal na liknavost,
se kterou celní orgány přistupují k celému případu, a uvedl, že poté, co bylo rozsudkem
Městského soudu v Praze zrušeno rozhodnutí o odvolání proti platebnímu výměru ze dne
30. 7. 2003, č. 45/2003, nevydalo Celní ředitelství Praha dosud nové rozhodnutí. V současné
době proto existuje pouze citovaný platební výměr, který dosud nenabyl právní moci. V daném
případě byl totožný celní dluh vyměřen současně dvěma subjektům, a to firmám BENA, a. s. a
Tukový průmysl, spol. s r. o. Podle ust. §269 odst. 3 celního zákona platilo, že lhůta splatnosti
neběží, jestliže celní dluh vznikl podle ust. §240 citovaného zákona a celní úřad vyměřil clo více
než jednomu dlužníkovi. Tak tomu bylo v daném případě a z tohoto důvodu neběžela a neběží
lhůta splatnosti pokud jde o platební výměr č. 45/2003. Ten tedy není, a nemůže
být, vykonatelný, a z tohoto důvodu nemohl a nemůže být exekučním titulem pro vydání
exekučního příkazu na přikázání peněžité pohledávky. V této souvislosti stěžovatel poukázal
na nález Ústavního soudu ze dne 15. 12. 2003, sp. zn. IV. ÚS 666/02, ze kterého vyplývá,
že fakticky konstituované dvojí zdanění téhož příjmu se jeví jako ústavně neakceptovatelné
a obecně nemravné. Tento závěr lze vztáhnout i na dvojí vyměření téhož celního dluhu. Ze všech
uvedených důvodů stěžovatel navrhl zrušení napadeného rozsudku a vrácení věci krajskému
soudu k dalšímu řízení.
Celní úřad ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že žaloba byla zamítnuta po právu.
Kasační stížnost nepřináší žádné argumenty, které by již nezazněly buď ve správním řízení nebo
v navazujícím řízení o žalobě. K otázce neplatnosti právního úkonu podle ust. §39 o. z. celní
úřad poukázal na judikaturu Nejvyššího soudu. V dané věci je dostatek důvodů pro závěr,
že smlouva o postoupení pohledávky byla uzavřena se záměrem zmařit exekuci na majetek firmy
BENA, a. s. K uzavření smlouvy došlo v blízké časové souvislosti s provedenou daňovou
kontrolou, pohledávka se po prodeji do zahraničí „vrátila“ zpět do České republiky, ovšem
již jako nepostižitelná a společnost BENA, a. s. za postoupení pohledávky neobdržela ani úhradu
ceny postoupení, ani jinou reálně postižitelnou majetkovou hodnotu. Nelze souhlasit ani s výtkou
stěžovatele, že celní úřad nebyl oprávněn učinit závěr, že jediným smyslem smlouvy o postoupení
pohledávek bylo znemožnit celním orgánům postihnout výkonem rozhodnutí pohledávku
za poddlužníkem, a že se měl u soudu domáhat určení, že tento právní úkon je vůči němu
neúčinný. Exekučním příkazem na přikázání jiné peněžité pohledávky byla zahájena daňová
exekuce podle části šesté zákona o správě daní a poplatků. Rozsah námitek není citovaným
zákonem nijak omezen. Stěžovatel tedy mohl uplatnit, a také uplatnil, námitku zániku pohledávky
povinného v důsledku změny věřitele. Proto byl celní úřad povinen se s touto námitkou
vypořádat. Přitom si o ní mohl učinit úsudek sám, neboť takovou pravomoc mu zakládá ust. §28
zákona o správě daní a poplatků. V této souvislosti celní úřad poukázal na rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 28. 2. 2007, č. j. 8 Afs 94/2005 - 48. Úsudek celního úřadu o sporné
otázce přirozeně nemá judikatorní účinky. Ty má vzhledem ke způsobu exekuce pravomocný
rozsudek o poddlužnické žalobě podle ust. §315 o. s. ř., neboť poddlužnická žaloba je součástí
provedení exekuce přikázáním jiné peněžité pohledávky. Odpůrčí žaloba podle ust. §42a o. z. by
nebyla případná i z toho důvodu, že odporovat lze jen platným právním úkonům. Poukázal–li
stěžovatel na liknavost celních orgánů, lze obecně poznamenat, že právo vymáhat nedoplatky
na cle a daních nebylo v daném případě ani v době vydání exekučního příkazu, ani v době
rozhodnutí o námitkách stěžovatele promlčeno. Stěžovatel zcela přehlíží základní princip
exekučního řízení, podle něhož nemůže být věcná správnost vykonávaného rozhodnutí jakkoliv
zpochybněna v řízení o jeho výkonu. Z hlediska exekučního řízení není nedostatek právní moci
vykonávaného rozhodnutí na překážku, protože je předběžně vykonatelné. Případné pozdější
zrušení platebního výměru jako exekučního titulu by mělo za následek zastavení výkonu
rozhodnutí vůči povinnému podle ust. §268 odst. 1 písm. b) o. s. ř. Pokud by do té doby bylo
rozsudkem o poddlužnické žalobě přiznáno celnímu úřadu právo na plnění od poddlužníka
a pokud by na jeho základě byl proti poddlužníku nařízen výkon rozhodnutí, pak by musel
být také zastaven, a to podle 268 odst. 1 písm. b), případně písm. h) o. s. ř. Právní řád tedy
takovou situaci předpokládá a umožňuje na ni adekvátně reagovat. Napadá–li stěžovatel
vykonatelnost exekučního titulu, je třeba připomenout, že krajský soud tuto námitku shledal jako
opožděnou, což ostatně stěžovatel nijak nezpochybňuje. Věcné posouzení námitky, které krajský
soud provedl nad rámec důvodů pro zamítnutí žaloby, považuje celní úřad za správné a odkázal
v této souvislosti na judikaturu Nejvyššího správního soudu. Rovněž související poukaz
stěžovatele na nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 666/02, je nepřípadný. Daňové předpisy
nezakotvují solidaritu daňových subjektů. Naproti tornu celní předpisy dlužnickou solidaritu
výslovně upravují, což celním orgánům umožňuje obrátit se na kteréhokoliv z dlužníků a žádat
po něm zaplacení celého dluhu na cle a daních při dovozu zboží. Z ustanovení 269 odst. 3
celního zákona vyplývá pouze to, že se celní orgány nesmí současně obrátit na dva a více
dlužníků. Až po uplynutí lhůty splatnosti jednomu dlužníku se lze obrátit na druhého,
což odpovídá i obecným principům pasivní solidarity. Zaplacením dluhu kterýmkoliv z dlužníků
celní dluh zaniká. Zaplatí-li ho poté i další dlužníci, jde o přeplatek, který jim bude vrácen.
O dvojím zdanění, jak tvrdí stěžovatel, tedy nemůže být řeč. Vzhledem ke shora uvedenému celní
úřad navrhl zamítnutí kasační stížnosti jako nedůvodné.
V doplnění kasační stížnosti stěžovatel k otázce simulovaných právních úkonů odkázal
na usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 4. 2007,
č. j. 1 Afs 73/2004 – 89, a na rozsudek téhož soudu ze dne 6. 8. 2008, č. j. 1 Afs 96/2008 - 88.
Dále uvedl, že v daném případě je ze smlouvy o postoupení pohledávek zřejmé, že jejím účelem
bylo právě postoupení těchto pohledávek a žádný jiný právní úkon. Je zde tedy dána shoda vůle
a projevu vůle a o simulaci tedy mluvit nelze. Tato smlouva neměla nic zastírat. Názor krajského
soudu, že smlouva o postoupení pohledávky měla zastřít faktický stav, tudíž postrádá logiku.
Za zastřený totiž nelze označit faktický stav, který z předmětné smlouvy jasně vyplývá a který
účastníci smlouvy chtěli nastolit.
Celní úřad v podání, kterým reagoval na doplnění kasační stížnosti, uvedl, že v dané věci
oproti stěžovatelem citovanému rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 8. 2008,
č. j 1 Afs 96/2008 – 88, nešlo o žádné opomenuté důkazy. Stěžovatel neunesl důkazní břemeno,
neboť k výzvě celního úřadu sdělil, že oznámení o postoupení pohledávek nemá k dispozici.
Přitom teprve oznámením stěžovateli se vůči němu stává postoupení pohledávky právně
účinným. Už jen z důvodu nesplnění důkazní povinnosti stěžovatele ohledně doručení oznámení
o postoupení pohledávek musela být jeho námitka proti exekučnímu příkazu zamítnuta.
Ze stejného důvodu bylo po právu i zamítnutí žaloby. Potom ovšem případná nesprávnost
závěru o simulaci postupní smlouvy nemůže sama o sobě způsobit nezákonnost napadeného
rozsudku. To platí tím spíše, že smlouva je neplatná také pro obcházení zákona.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v souladu s ustanovením
§109 odst. 2 a 3 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které uplatnil stěžovatel v podané kasační
stížnosti, a přitom sám shledal vadu uvedenou v odstavci 3, k níž musel přihlédnout z úřední
povinnosti.
Převážnou část kasační stížnosti i jejího doplnění tvoří argumentace týkající se tvrzení
stěžovatele, že v daném případě nebyl v postavení poddlužníka, neboť došlo k postoupení
předmětné pohledávky. V této souvislosti je nutno uvést, že řízení o kasační stížnosti bylo
přerušeno, neboť rozšířenému senátu Nejvyššího správního soudu byla ve věci vedené
pod sp. zn. 5 Afs 33/2008 předložena k posouzení otázka, zda osoba označená v exekučním
příkazu jako poddlužník, která tvrdí, že není poddlužníkem, je legitimována k podání žaloby proti
rozhodnutí správce daně o takové námitce proti exekučnímu příkazu. Rozšířený senát rozhodl
rozsudkem ze dne 18. 5. 2010, č. j. 5 Afs 33/2008 - 180 (publikovaný pod č. 2084/2010 Sb.
NSS), ve kterém dospěl k závěru, že práva poddlužníka mohou být dotčena rozhodnutím
o zamítnutí námitky proti exekučnímu příkazu jen za předpokladu, že existuje jeho závazek vůči
daňovému dlužníku, který byl postižen exekučním příkazem. Pokud žalobce založí žalobu toliko
na tvrzení, že není poddlužníkem, musí být žaloba odmítnuta podle ust. §46 odst. 1 písm. c)
s. ř. s. Námitku týkající se existence závazku poddlužníka vůči daňovému dlužníku, případně jeho
promlčení, může poddlužník uplatnit pouze v řízení o poddlužnické žalobě dle ust. §315 o. s. ř.
V odůvodnění citovaného rozsudku rozšířený senát mimo jiné uvedl, že „Poddlužník“,
který tvrdí, že nemá povinnost vůči daňovému dlužníkovi z důvodu uvedeného v exekučním příkazu ničeho plnit
(ať již proto, že tento závazek nikdy nevznikl, že zanikl některým zákonem předvídaným způsobem
nebo že došlo k jeho promlčení), zároveň tvrdí, že nemůže být exekučním příkazem nařizujícím exekuci
postižením jiné peněžité pohledávky nijak na svých právech dotčen. Práv poddlužníka se totiž takový exekuční
příkaz může dotknout pouze v případě, že skutečně má závazek vůči daňovému dlužníkovi. Pouze tehdy
poddlužníkovi vznikají povinnosti z exekučního příkazu, tj. zákaz dluh daňovému dlužníku vyplatit, provést
na něj započtení, jinak s ním nakládat a, po nabytí právní moci exekučního příkazu a po splatnosti dluhu,
povinnost pohledávku daňového dlužníka vyplatit správci daně. Naopak v případě neexistence pohledávky k datu
doručení exekučního příkazu „poddlužníkovi“ žádná z těchto povinností z povahy věci vzniknout nemůže.
Jak bylo výše ukázáno, správce daně nemůže své úkojné právo vůči „poddlužníkovi“ jakýmkoli způsobem
vynucovat (např. uložením pokuty nebo exekučními úkony směřujícími přímo proti „poddlužníkovi“).
Rozšířený senát za dotčení na právech nepovažuje ani možnost podání poddlužnické žaloby správcem
daně proti „poddlužníkovi“. Žalobu na plnění v občanském soudním řízení může podat kterýkoli procesně
legitimovaný subjekt proti kterémukoli jinému procesně legitimovanému subjektu, přičemž je na uvážení žalobce,
koho v žalobě za žalovaného označí. Zda je takto uplatněná žaloba důvodná či nikoli, rozhoduje civilní soud
rozsudkem ve věci samé. Za případné uplatnění nedůvodné žaloby je žalobce sankcionován neúspěchem v řízení
a povinností nahradit žalovanému náklady řízení (srov. §142 odst. 1 o. s. ř.). Proto hrozbu podání žaloby
na plnění v občanském soudním řízení nelze považovat za zásah do práv „poddlužníka“, tím méně za zásah
do subjektivních práv veřejných.
Lze tedy konstatovat, že pokud „poddlužník“ podá žalobu proti rozhodnutí správce daně o námitce
proti exekučnímu příkazu a jediným uplatněným žalobním bodem je tvrzení o tom, že k rozhodnému
dni (doručení exekučního příkazu „poddlužníkovi“) žalobce neměl vůči daňovému dlužníkovi peněžitý závazek
specifikovaný v exekučním příkazu nebo že je tento závazek promlčený, žalobce své dotčení na právech zakládající
žalobní legitimaci ve smyslu §65 odst. 1 s. ř. s. nejenže netvrdí, nýbrž přímo popírá. Takovou žalobu je proto
třeba odmítnout podle §46 odst. 1 písm. c) s. ř. s.
Bylo by ostatně absurdní, kdyby správní soudy řešily námitku „poddlužníka“, že nemá žádný závazek
plnit daňovému dlužníku, když stejnou námitku by zákonitě musely řešit soudy civilní v (případně paralelně
probíhajícím) řízení o poddlužnické žalobě správce daně. Lze si jistě představit situaci, kdy by správní soudy
dospěly k odlišným závěrům o shodné otázce než soudy civilní. Případné zrušení exekučního příkazu v důsledku
závěru správního soudu o neexistenci postižené pohledávky by navíc nijak nebránilo správci daně v podání návrhu
na nařízení výkonu rozhodnutí přikázáním jiné peněžité pohledávky u civilního soudu (srov. §73 odst. 3 věta
druhá d. ř.)
Tento závěr naopak nic nemění na právu poddlužníka žalobu proti rozhodnutí správce daně o námitce
podat, pokud tvrdí, že k dotčení jeho práv došlo jiným myslitelným způsobem v důsledku zasažení jeho skutečně
existujícího závazkového právního vztahu s daňovým dlužníkem. V úvahu tak přicházejí námitky uplatnitelné
samotným daňovým dlužníkem, např. neoprávněnost daňové exekuce v důsledku neexistence vykonatelného
exekučního titulu, promlčení práva vymáhat daňový nedoplatek, závažné procesní pochybení správce daně apod.“
Ze závěrů vyslovených rozšířeným senátem v citovaném rozsudku, které jsou
aplikovatelné i na danou věc, vyplývá, že krajský soud postupoval nesprávně, pokud se věcně
zabýval námitkami, ve kterých stěžovatel zpochybnil, že byl v daném případě poddlužníkem
daňového dlužníka. Z téhož důvodu se těmito námitkami obsaženými v kasační stížnosti věcně
nezabýval ani Nejvyšší správní soud.
Stěžovatel dále v kasační stížnosti zpochybnil vykonatelnost exekučního titulu, na jehož
základě byl vydán exekuční příkaz na přikázání peněžité pohledávky. Touto námitkou se Nejvyšší
správní soud nezabýval přesto, že se vzhledem k výše citovaným závěrům rozšířeného senátu
jedná o námitku, kterou poddlužník při soudním přezkumu rozhodnutí o jeho námitkách proti
exekučnímu příkazu vznést může. Je tomu tak proto, že v řízení před krajským soudem tuto
právní argumentaci stěžovatel uplatnil až v podání ze dne 17. 3. 2008, jímž reagoval na vyjádření
celního úřadu k žalobě. Napadené rozhodnutí celního úřadu přitom bylo stěžovateli doručeno
dne 21. 4. 2007. Jednalo se tedy o námitku vznesenou až po uplynutí lhůty pro podání žaloby
(§71 odst. 2 s. ř. s.), na což ostatně poukázal i krajský soud v napadeném rozsudku. Pokud tedy
stěžovatel tuto námitku vznesl v kasační stížnosti, jedná se o stížní bod opírající se o důvod, který
nebyl uplatněn v řízení před krajským soudem, ač uplatněn být mohl, a proto je nepřípustný
ve smyslu ust. §104 odst. 4 s. ř. s. Na tomto závěru nic nemění ani to, že se krajský soud s touto
námitkou nad rámec důvodů napadeného rozsudku věcně vypořádal.
Rovněž související námitku nesprávného dvojího vyměření téhož celního dluhu uplatnil
stěžovatel až v replice ze dne 17. 3. 2008, tedy po lhůtě pro podání žaloby. Pokud tuto námitku
zopakoval v kasační stížnosti, jedná se o námitku nepřípustnou, kterou se Nejvyšší správní soud
nezabýval (§104 odst. 4 s. ř. s.).
Vzhledem k závěrům vysloveným v citovaném rozsudku rozšířeného senátu se Nejvyšší
správní soud dále zabýval tím, zda v daném případě byly splněny podmínky pro zrušení
napadeného rozsudku a odmítnutí žaloby podle ust. §110 odst. 1 věta prvá za středníkem s. ř. s.
ve spojení s ust. §46 odst. 1 písm. c) s. ř. s. a dospěl k závěru, že tomu tak nebylo.
Ze soudního spisu totiž vyplývá, že stěžovatel v řízení před krajským soudem, vedle
námitek, které jako poddlužník účinně uplatnit nemohl, a vedle námitek opožděných, uplatnil
i jednu přípustnou, a zároveň včasnou, námitku. Jedná se o námitku zmatečnosti napadeného
rozhodnutí z důvodu, že v jeho výroku bylo uvedeno, že se zamítá námitka podaná dne
15. 11. 2007, přičemž uvedeného dne stěžovatel žádnou námitku nepodal, neboť napadené
rozhodnutí bylo vydáno již dne 17. 4. 2007. K této žalobní námitce se však krajský soud
v napadeném rozsudku nevyjádřil. Jelikož tedy opomenul přezkoumat jednu ze žalobních
námitek, je napadený rozsudek nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů ve smyslu ust. §103
odst. 1 písm. d) s. ř. s. (srovnej rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 10. 2005,
č. j. 1 Afs 135/2004 - 73, publikovaný pod č. 787/2006 Sb. NSS). K této vadě přitom Nejvyšší
správní soud přihlédl z úřední povinnosti ve smyslu ust. §109 odst. 3 s. ř. s.
Z tohoto důvodu Nejvyšší správní soud napadený rozsudek krajského soudu zrušil
a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení (§110 odst. 1 věta první před středníkem s. ř. s.).
Ve věci rozhodl v souladu s §109 odst. 1 s. ř. s., podle něhož rozhoduje Nejvyšší správní soud
o kasační stížnosti zpravidla bez jednání, když neshledal důvody pro jeho nařízení.
V dalším řízení je krajský soud vázán právním názorem, který je vysloven v tomto
rozsudku (§110 odst. 3 s. ř. s.).
O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodne krajský soud v novém rozhodnutí
(§110 odst. 2 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 14. ledna 2011
JUDr. Eliška Cihlářová
předsedkyně senátu