ECLI:CZ:NSS:2011:7.AFS.60.2010:148
sp. zn. 7 Afs 60/2010 - 148
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Elišky Cihlářové
a soudců JUDr. Jaroslava Hubáčka a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobkyně:
ZBIROVIA, a. s. se sídlem Sládkova 219, Zbiroh, zastoupená JUDr. Jiřím Podlipským,
advokátem se sídlem Pod Višňovkou 33/1661, Praha 4, proti žalovanému: Finanční ředitelství
v Plzni, se sídlem Hálkova 2790/14, Plzeň, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku
Krajského soudu v Plzni ze dne 28. 4. 2010, č. j. 57 Ca 12/2009 – 84,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 28. 4. 2010, č. j. 57 Ca 12/2009 - 84, byla
zamítnuta žaloba podaná žalobkyní (dále jen „stěžovatelka“) proti rozhodnutím Finančního
ředitelství v Plzni (dále jen „finanční ředitelství“) ze dne 23. 12. 2008, č. j. 11333/08-1500-402432
a č. j. 11347/08-1500-402432. Prvním z uvedených rozhodnutí bylo zamítnuto odvolání
stěžovatelky proti platebnímu výměru Finančního úřadu v Rokycanech ze dne 17. 12. 2001,
č. j. 78400/01/150910, kterým jí byl vyměřen nadměrný odpočet na dani z přidané hodnoty (dále
jen „DPH“) za zdaňovací období srpen 1999 ve výši 396 818 Kč. Druhým rozhodnutím byl
změněn platební výměr Finančního úřadu v Rokycanech ze dne 17. 12. 2001,
č. j. 78403/01/150910, kterým byla vyměřena stěžovatelce vlastní daňová povinnost na DPH
za zdaňovací období září 1999 ve výši 510 841 Kč tak, že byla snížena na částku 345 551 Kč.
V odůvodnění napadeného rozsudku krajský soud k námitce porušení zásady dvojinstančnosti
a nezákonnosti daňové kontroly uvedl, že v předchozím řízení shledal porušení této zásady
v provedení konzultace správcem daně s pracovníkem odvolacího orgánu Ing. P. M. a v
následném vydání rozhodnutí o odvolání v dané věci týmž pracovníkem. Respektování tohoto
právního názoru finančním ředitelstvím vedlo k tomu, že Ing. P. M. byl vyloučen z předmětných
odvolacích řízení a o odvoláních stěžovatelky rozhodoval Mgr. A. Š., který se dosud na
rozhodování v daňovém řízení stěžovatelky nepodílel a nebyl ani pracovně zařazen na oddělení
nepřímých daní, nýbrž na oddělení metodiky správy daní, přičemž mezi novým a původním
zpracovatelem rozhodnutí o odvolání neexistoval vztah nadřízenosti či podřízenosti. Pokud
stěžovatelka zpochybňovala dostatečnost výměny Ing. P. M. za Mgr. A. Š., jde o ničím
nedoložená tvrzení. Správní spisy, stejně jako žaloba, neobsahují žádnou námitku podjatosti vůči
Mgr. A. Š., která by byla logickým procesním prostředkem obrany stěžovatelky. Původní procesní
vadu vzhledem k její povaze a k výše uvedeným skutečnostem tedy považoval krajský soud za
zhojenou. Tento závěr není v rozporu s právními názory uvedenými v rozsudcích Nejvyššího
správního soudu ze dne 29. 6. 2006, č. j. 2 Afs 143/2004 - 105, a ze dne 28. 6. 2007, č. j. 8 Afs
61/2005 - 79, na které stěžovatelka odkazovala. Stěžovatelce nebyla v novém odvolacím řízení
odepřena možnost efektivní obrany, neboť všechny její odvolací námitky byly vypořádány.
Vzhledem k napravení předchozího procesního pochybení (porušení zásady dvojinstančnosti) v
novém odvolacím řízení, nenastala situace shodná s tou, kterou Nejvyšší správní soud posuzoval
v rozsudku ze dne 31. 3. 2005, č. j. 5 Afs 34/2003 - 78, na nějž stěžovatelka v žalobě rovněž
poukazovala. K námitce, že došlo-li k porušení zásady dvojinstančnosti již na úrovni finančního
úřadu, tj. při provádění daňové kontroly a následném vystavení platebních výměrů, lze z toho
oprávněně usuzovat, že finanční úřad nehodnotil důkazy podle své vlastní úvahy, ale podle úvahy
pracovníka finančního ředitelství, čímž byla porušena zásada volného hodnocení důkazů podle §
2 odst. 3 zákona č. 337/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „ZSDP“) krajský soud
uvedl, že v teoretické rovině takový stav mohl nastat. Pro úspěšnost žalobní námitky však musí
být porušení určitého veřejného subjektivního práva soudem jednoznačně shledáno, a to z
důvodů v žalobě tvrzených. Stěžovatelka však porušení zásady volného hodnocení důkazů stavěla
jen do roviny úsudku a neoznačila žádné konkrétní skutečnosti, o které žalobní bod opírá.
Námitkou porušení citovaného ustanovení se již finanční ředitelství zabývalo v napadených
rozhodnutích a s jeho argumentací se krajský soud ztotožnil a odkázal na ni. Odmítl-li krajský
soud opodstatněnost tvrzeného porušení zásady dvojinstančnosti a zásady volného hodnocení
důkazů, pak nemohlo být ani důvodné tvrzení o porušení ust. §2 odst. 1 ZSDP. Dále se krajský
soud zabýval námitkou porušení zásady součinnosti, kterou stěžovatelka uplatnila v souvislosti
s tím, že finanční úřad posoudil sérii kupních smluv jako zastřený prodej podniku, zatímco
finanční ředitelství jako prodej části podniku a o této změně nebyla stěžovatelka informována
a neměla tak možnost se ke změně právního názoru vyjádřit. Podle názoru krajského soudu však
nešlo změnu právního názoru, jako tomu bylo ve věci, v níž Nejvyšší správní soud rozhodl
rozsudkem ze dne 5. 5. 2005, č. j. 5 Afs 33/2003 - 82, na který se stěžovatelka odvolávala.
V daném případě „změnu“ kvalifikace zapříčinilo zohlednění obsahu odvolání stěžovatelky.
Krajský soud se ztotožnil s finančním ředitelstvím v tom, že nešlo o novou kvalifikaci právních
úkonů stěžovatelky, ale o precizaci vyjádření jejich rozsahu a nadto z pohledu již aplikovaného
ust. §35 zákona č. 588/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „zákon o DPH“) zcela
bez významu. Jako porušení práva stěžovatelky na součinnost nelze kvalifikovat postup
finančního ředitelství, jestliže nebyla před vydáním napadených rozhodnutí seznámena
se záměrem upřesnění posouzení jejich právních úkonů. K námitce porušení ust. §47 ZSDP
krajský soud uvedl, že finanční ředitelství se otázkou této lhůty pečlivě zabývalo. Za úkon
ve smyslu citovaného ustanovení považovalo výzvy finančního úřadu vydané na podkladě
ust. §43 ZSDP, v důsledku nichž začal nový běh tříleté lhůty pro vyměření DPH, v obou
případech s koncem 31. 12. 2002. V souladu s usnesením rozšířeného senátu Nejvyššího
správního soudu ze dne 16. 5. 2006, č. j. 2 Afs 52/2005 - 94, akceptovalo finanční ředitelství
právní názor, následně rozšířeným senátem prezentovaný v usnesení ze dne 23. 2. 2010,
č. j. 7 Afs 20/2007 - 73, že platebním výměrem se daň vyměřuje, a proto jej nelze považovat
za úkon směřující k vyměření daně, který přerušuje běh tříleté lhůty podle ust. §47 odst. 2 ZSDP.
V souladu se stávající judikaturou krajských soudů i Nejvyššího správního soudu (např. rozsudek
ze dne 29. 8. 2007, č. j. 8 Afs 19/2006 - 72 a ze dne 25. 6. 2008, č. j. 5 Afs 3/2008 - 81)
kvalifikovalo úkony v odvolacím řízení, konkrétně výslechy svědků P. a Matějky provedené
v roce 2002, jako úkony přerušující běh prekluzívní lhůty. Pokud stěžovatelka argumentovala
rozkolísaností judikatury a zmiňovala předložení věci se stejnou problematikou do rozšířeného
senátu Nejvyššího správního soudu, pak krajský soud odkázal na usnesení rozšířeného senátu
ze dne 16. 12. 2009, č. j. 7 Afs 36/2008 - 134. Oba výslechy splňují požadavky uvedené v tomto
usnesení, neboť jimi finanční ředitelství reagovalo na odvolací námitky stěžovatelky,
kterými zpochybňovala správnost doměření daně a byly relevantní pro posouzení důvodnosti
odvolání. Neopodstatněná byla i žalobní námitka o nezákonnosti výslechu svědka Matějky
spočívající v tom, že jako fyzická osoba a statutární zástupce stěžovatelky nemůže zároveň
vystupovat jako svědek. S ohledem na to, kdy Zdeněk Matějka byl jak statutárním orgánem firmy
MKC STAV, spol. s r. o., tak následně statutárním orgánem stěžovatelky, není jeho procesní
pozice svědka vypovídajícího, např. o skutkových okolnostech MKC STAV, spol. s r. o.,
podle názoru krajského soudu vyloučená. V rozsudku Nejvyššího správního soudu
ze dne 19. 10. 2006, č. j. 7 Afs 15/2003 - 99, na nějž stěžovatelka odkázala v žalobě, byla řešena
odlišná právní situaci. Žalobní bod týkající se nesrovnalostí při vyměření daně je nepřípustný,
neboť nebyl uplatněn v žalobě původní. K žalobním bodům, v nichž stěžovatelka namítala
porušení hmotněprávních předpisů, krajský soud uvedl, že jádrem sporu je posouzení kupních
smluv, které stěžovatelka uzavřela v srpnu a září 1999 s firmou MKC STAV, spol. s r. o.,
na základě kterých nabyla vlastnictví k movitým věcem a nemovitostem. Součástí kupní ceny byla
také DPH a stěžovatelka uplatnila nárok na odpočet této daně. Stěžovatelka připustila, že s částí
bývalých pracovníků firmy MKC STAV, spol. s r. o. v průběhu předání majetku uzavřela
pracovní smlouvy. Finanční ředitelství s odvoláním na ust. §2 od st. 7 ZSDP uzavřené kupní
smlouvy posoudilo jako smlouvu o prodeji části podniku s důsledkem neuznání odpočtu
DPH z důvodu osvobození prodeje od DPH podle ust. §35 zákona o DPH. Krajský soud
se s tímto závěrem ztotožnil. Podle jeho názoru podstatou prodeje podniku, resp. jeho části, je
převod určitého fungujícího celku při zachování možnosti, aby tento celek mohl být dále
využíván ke stejnému podnikání pod vedením kupujícího. V dané věci prodávající používal
pro realizaci předmětu činnosti řadu provozoven, které ve svém celku tvořily podnik a tyto
předmětnými smlouvami převedl na stěžovatelku jako kupující, která podle svého vyjádření
v nich pokračovala ve stejné činnosti a používala je ke svému podnikání v souladu se svým
předmětem činnosti. Krajský soud vyjádřil souhlas se stěžovatelkou, že při prodeji movitého
a nemovitého majetku nemají smluvní strany povinnost uzavřít smlouvu o prodeji podniku
ani jinou smlouvu a mohou vyjádřit svobodnou vůli, jak bude předmětný majetek převeden.
Tento názor platí beze zbytku v soukromoprávní rovině. Finanční ředitelství smluvní volnost
stran respektovalo a platnost jednotlivých smluv nezpochybňovalo. Protože však v souhrnu bylo
uzavřenými smlouvami dosaženo v zásadě stejného hospodářského výsledku, který přináší
smlouva o prodeji podniku, bylo finanční ředitelství v rovině veřejnoprávní nejen oprávněno,
nýbrž i povinno ve smyslu ust. §2 odst. 7 ZSDP posoudit obsah právních úkonů po materiální
stránce. Jestliže bylo jednoznačně prokázáno, že provozovny přešly do dispozice stěžovatelky,
která v nich provozovala stejnou činnost, byl postup finančního ředitelství i jeho právní závěr
zcela legální. I když se krajský soud ztotožnil s názorem stěžovatelky, že ani část podniku nemůže
být tvořena nahodile určeným souborem movitých a nemovitých věcí téhož vlastníka, předmětem
prodeje v dané věci byly ucelené provozovny ve zcela konkrétně a přesně popsaném rozsahu,
který dokumentuje zpráva o výsledku daňové kontroly. Nejednalo se tedy o nahodilý soubor věcí
prodávajícího, nýbrž o jednotlivé organizační složky firmy MKC STAV, spol. s r. o. dostatečně
odlišné od složek jiných. Skutečnost že prodávající převedl další majetek na jiné subjekty
a že některé nemovitosti zůstaly nadále v jeho vlastnictví, svědčí o správnosti závěru finančního
ředitelství, že nedošlo k prodeji podniku, nýbrž jeho části. Okolnost, zda přešlo na kupující
obchodní jméno, není podle názoru krajského soudu pro daňové účely právně významná. Ke dni
převodu obchodního podílu nezůstali ve firmě MKC STAV, spol. s r. o. žádní zaměstnanci,
což potvrdil nejen svědek P., nýbrž v doplnění odvolání i stěžovatelka. Ukončení pracovního
poměru se zaměstnanci obchodních domů ke dni 31. 8. 1999 a uzavření nového
pracovněprávního vztahu s týmiž osobami ke dni 1. 9. 1999 na stejný druh i místo práce
(22 osob) se jeví v kontextu celého případu jako postup ryze účelový. Kolik dalších zaměstnanců
firmy MKC STAV, spol. s r. o. před prodejem podniku, resp. části podniku, ukončilo pracovní
poměr a následně neuzavřeli se stěžovatelkou pracovní poměr, je skutečností právně
nevýznamnou. Podstatné je, že po 1. 9. 1999 prodávající neměl žádného zaměstnance a část
zaměstnanců (v počtu 22) fakticky vykonávala stejnou práci, na stejném místě, jen pod jiným
zaměstnavatelem. Stěžovatelka tvrdila, že osvědčilo-li finanční ředitelství jako důkaz protokol
o výslechu svědka P. ze dne 16. 10. 2002, pak opak obsahu této listiny musí být prokázán, neboť
se jedná o veřejnou listinu podle §134 o. s. ř. Protokol o ústním jednání v daňovém řízení
sepsaný správcem daně prohlašuje za veřejnou listinu výslovně ust. §12 odst. 1 ZSDP.
Podle názoru krajského soudu protokol o výpovědi svědka P. sepsaný správcem daně
a odpovídající zákonem předepsaným náležitostem lze nepochybně zařadit do kategorie
veřejných listin s charakterem osvědčení nebo potvrzení určitých skutečností. Tato veřejná listina
je však způsobilá pouze osvědčit průběh konkrétního procesního úkonu správce daně,
o němž sepsal protokol, tedy pravdivost vylíčení skutečností všech osob při ústním jednání
přítomných. Rozhodně však neosvědčuje pravdivost odpovědí svědka. V tomto smyslu podléhá
veřejná listina hodnocení stejně jako každý jiný důkazní prostředek. K obecně formulované
námitce, že finanční ředitelství změnilo právní kvalifikaci smluvních vztahů, aniž by předložilo
jediný důkaz, že se jednalo o organizační složku dostatečně odlišitelnou od ostatních složek
podniku, krajský soud uvedl s odvoláním na ust. §50 odst. 3 ZSDP, že obecně nemusí platit
zásada, že změna kvalifikace musí být vždy podložena novým důkazem. V dané věci však byl
předložen důkaz o existenci nemovitostí, které zůstaly ve vlastnictví prodávajícího, a bylo proto
povinností finančního ředitelství na tyto nové skutečnosti reagovat. Krajský soud neshledal
důvodným žalobní bod, v němž stěžovatelka namítala porušení ust. §12 odst. 2, §15a odst. 4
a §19 odst. 1 zákona o DPH, protože okolnost, že smluvní strany uzavřely řadu smluv a součástí
kupní ceny učinily DPH, nemůže mít vliv na daňovou povinnost. Pokud stěžovatelka
neprokázala nesprávnost právního závěru finančního ředitelství o simulovaném právním úkonu,
nebyl s ohledem na ust. §35 zákona o DPH nárok na odpočet DPH oprávněný. Odkaz
stěžovatelky na ust. §25 citovaného zákona a záměr zákonodárce pro případ chyby v sazbě DPH
je nutno odmítnout, protože v daném případě je zdanitelné plnění ze zákona od DPH
osvobozeno, nikoliv jen zatíženo jinou sazbou DPH. Nadto jde o simulovaný právní úkon,
nikoliv o chybu. Namítala-li stěžovatelka, že verze protokolu o předání majetku od svědka P., tj.
bez podpisu Zdeňka Matějky, se stala součástí spisu až dne 31. 1. 2003, tedy po vydání
rozhodnutí o odvolání z ledna 2003, krajský soud uvedl, že i pro případ správnosti tvrzení
stěžovatelky by taková skutečnost nemohla přivodit stěžovatelce příznivý důsledek již proto,
že obě rozhodnutí finančního ředitelství z roku 2003 byla krajským soudem zrušena a napadená
správní rozhodnutí byla vydána dne 23. 12. 2008. K porušení stěžovatelkou vypočtených
ustanovení ZSDP ani zákona o DPH tedy nedošlo.
V kasační stížnosti podané v zákonné lhůtě stěžovatelka uvedla, že jí podává na základě
ustanovení §103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s. V kasační stížnosti předně za zcela nesprávné
označila posouzení své námitky týkající se nezákonného postupu finančních orgánů spočívající
v tom, že se pracovník finančního ředitelství podílel na rozhodování finančního úřadu. Na rozdíl
od krajského soudu se stěžovatelka domnívá, že postup pracovníka odvolacího orgánu způsobil
nezákonnost celé kontroly. V případě, že byla kontrola nezákonná, nebylo možné na jejím
základě řádně doměřit daň. Je nepochybné, že stěžovatelka má velmi omezený prostor
pro brojení a získávání důkazů v rámci interních jednání u finančního ředitelství. Ovšem v rámci
obvyklé správní praxe by bylo velmi neobvyklé, aby pracovníci finančního ředitelství v rámci
specializace DPH nekonzultovali poměrně složitý procesní aspekt daného případu s metodickým
oddělením správy daní i v prvním odvolacím řízení. Podle názoru stěžovatelky není podstatné,
že Mgr. A. Š. nebyl pracovníkem oddělení metodiky DPH finančního ředitelství. Navíc všechny
osoby, které byly účastny na rozhodovacím procesu, byly podřízeny řediteli finančního ředitelství,
který původní rozhodnutí podepsal a tím dovršil rozhodovací proces. Nelze tedy očekávat, že by
tyto osoby posléze rozhodly v dalších řízeních jinak. Stěžovatelka poukázala na to, že Nejvyšší
správní soud ve své judikatuře spatřuje nezákonnost i v případě, že o věci rozhoduje jiná osoba
než osoba, která se podílela na prvoinstančním rozhodnutí a zdůraznila, že rozhodnutí je vydáno
příslušným správním orgánem, nikoliv určitou úřední osobou. Pokud tedy finanční ředitelství
činností svých úředních osob zasáhlo do řízení prvoinstančního, je to natolik nezákonný postup,
že jej nelze v odvolacím řízení zhojit. Stěžovatelka upozornila na rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 31. 3. 2005, č. j. 5 Afs 34/2003 - 78. Z výše uvedeného podle jejího názoru vyplývá,
že již pracovníci správce daně jednali v přímém rozporu se zásadou dvojinstančnosti a porušili
tím zcela jednoznačně nejen procesní postup, ale i její právo na nestranné posouzení celé
záležitosti. Je rovněž zřejmé, že správce daně tím, že nedbal stanoveného procesního postupu,
porušil také zásadu zákonnosti zakotvenou v ust. §2 odst. 1 ZSDP. Daňovou kontrolu, v jejímž
průběhu dochází k nezákonnému postupu ze strany pracovníka správce daně, nelze považovat za
provedenou v souladu se zákonnými normami. Jelikož již daňové řízení prováděné správcem
daně bylo poznamenáno tak významnými vadami, jakými porušení několika základních zásad
daňového řízení bezesporu je, nelze považovat ani rozhodnutí správce daně za zákonné.
Stěžovatelka vyjádřila rovněž nesouhlas s názorem finančního ředitelství a krajského soudu, že
změnou právní kvalifikace smluvního vztahu došlo pouze k precizování, které bylo nepodstatné s
ohledem na uplatnění zákona o DPH. Je podstatné, že odvolací orgán dospěl k jinému právnímu
závěru a o něm se stěžovatelka dověděla až z vydaného rozhodnutí a nedal jí žádnou možnost se
k dané změně vyjádřit. Tím porušil její právo na možnost odvolání a vyjádření se k novému
právnímu závěru, čímž hrubě porušil ust. §2 odst. 2 ZSDP. Tento právní názor je plně v souladu
s ustálenou judikaturou Nejvyššího správního soudu, např. s rozsudkem ze dne 5. 5. 2005,
č. j. 5 Afs 33/2003 - 82. Stěžovatelka dále namítala, že rozhodnutí finančního ředitelství jsou
vydána již po lhůtě, kdy je možné doměřit daň a vyjádřila nesouhlas s názorem, že lhůtu
pro vyměření daně prodloužily úkony finančního ředitelství. Výslech svědků V. P. a Zdeňka
Matějky nejsou úkony způsobilé prodloužit lhůtu ve smyslu ust. §47 odst. 2 ZSDP. Přerušení
prekluzívní lhůty nemůže způsobit jakýkoliv úkon, nýbrž jen úkon směřující k doměření daně.
V daném případě je plně aplikovatelné usnesení rozšířeného senátu tohoto soudu ze dne
16. 12. 2009, č. j. 7 Afs 36/2008 - 134, zejména pro účelový výslech Zdeňka Matějky. Z rozsudku
Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 8. 2008, č. j. 5 Afs 7/2008 - 76, je zřejmé, že úkony, které
měly být provedeny anebo navazují na již provedenou daňovou kontrolu, nemohou být úkonem,
který lhůty prodlužuje. V případě uvedených úkonů finančním ředitelstvím se jedná pouze o
pokračování původní kontroly, protože výslech svědka P. byl proveden z důvodu, že u prvního
výslechu nebyl zástupce stěžovatelky a ani o něm nebyla informována. V zásadě tím tedy byla
pouze odstraněna vada daňově kontroly a jednalo se o opakovaný výslech svědka. Rovněž
výslech Zdeňka Matějky doplňuje kontrolu, neboť se jedná o opakovaný výslech. Dokonce z
těchto výslechů nevzešel ani žádný důvod k novému projednání, zjištění či změn právních
názorů, které by byly v souladu se zásadou součinnosti znovu projednány. Nepochybně nelze
považovat za spravedlivé, aby lhůty prodlužující možnost doměřit daň byly prodlouženy úkony,
které pouze odstraňují vady nebo neúplnost daňové kontroly nebo se dokonce jen opakují. Lze se
tedy domnívat, že výslech Zdeňka Matějky dne 18. 12. 2002 mohl být pouze účelový s úmyslem
vedoucím k prodloužení prekluzívních lhůt. Stěžovatelka se neztotožnila s krajským soudem, že
by žalobní bod týkající se nesrovnalosti při vyměření daně byl nepřípustný. I při respektování
zásady koncentrace soudního řízení je krajský soud povinen při svém rozhodování z moci úřední
prověřovat zákonnost postupu správních orgánů a případně rozhodnout ve smyslu §76 odst. 1
písm. c) s. ř. s. Z podaných daňových přiznání je zřejmé, že v průběhu září, respektive října, 1999
byl nadměrný odpočet vyměřen a teprve potom byla vystavena výzva k odstranění pochybností.
Z daňového přiznaní za srpen 1999 je zřejmé, že p ůvodně byl nadměrný odpočet vyměřen
k 27. 9. 1999 a výzva k odstranění pochybností byla vystavena až dne 28. 9. 1999. Daňové
přiznání bylo posléze upraveno tak, že původní údaje o vyměření byly přemazány, místo toho,
aby došlo k regulérní opravě v souladu se zákonem. Stejně bylo upraveno daňové přiznání
za měsíc září 1999, kdy byl původní nadměrný odpočet vyměřen ke dni 26. 10. 1999. Výzvy
zahajující vytýkací řízení neobsahují žádné pochybnosti správce daně. Z tohoto důvodu je možné
je považovat za nezákonné. Za nezákonné a nesprávné dále stěžovatelka označila posouzení
otázky prodeje části podniku. V průběhu daňového řízení, a ze spisu je to zřejmé, poukazovala
na to, že není seznámena s důkazními prostředky, na základě kterých udělal správce daně,
a potom i finanční ředitelství, právní úvahu o překvalifikování prodeje jednotlivých movitých
a nemovitých věcí na prodej podniku. Tyto důkazy žádala několikrát, např. v žádosti
ze dne 18. 12. 2000 a 14. 1. 2002. Podle názoru stěžovatelky měl správce daně důkazy předložit.
S důkazním prostředkem týkajícím se šetření správce daně u místně příslušného finančního úřadu
firmy MKC STAV, spol. s r. o., Finančního úřadu pro Prahu 5, se stěžovatelka mohla seznámit
až při nahlédnutí do spisu dne 18. 10. 2004. Nesrovnalosti v důkazních prostředcích, které jsou
uloženy ve spise, jsou velmi zřejmé a krajský soud je při svém rozhodování nevzal v úvahu. Jedná
se zejména o následující skutečnosti. Existují dva předávací protokoly o majetku MKC STAV,
spol. s r. o., které mají určité odlišnosti a finanční orgány akceptují pouze předávací protokol
předaný svědkem P., který je neúplný a chybí mu podpis předávajícího. Stěžovatelka předává
úplný předávací protokol, který je v rozporu s tvrzeními svědka P. a finanční ředitelství ani
krajský soud se s existencí dvou protokolů vůbec nevypořádaly. Z vyměřovacího spisu
Finančního úřadu pro Prahu 5 vyplývá, že tento provedl daňové řízení, na základě kterého vydal
platební výměr, ve kterém nevyměřil žádná uskutečněná plnění a přitom je zcela nepochybné, že
mezi firmou MKC STAV, spol. s r. o. a stěžovatelkou došlo v předmětných zdaňovacích
obdobích k plnění. Protože ve smyslu ust. §25 odst. 1 a §35 zákona o DPH se podle finančního
ředitelství jedná o zdanitelné plnění osvobozené, měl finanční úřad vyměřit platebním výměrem
v řádku 31 daňového přiznání toto zdanitelné plnění. Původní rozhodnutí správce daně vycházejí
ze skutečnosti, že nebyl zjištěn žádný majetek, který by zůstal firmě MKC STAV, spol. s r. o. po
prodejích stěžovatelce. Stěžovatelka se tedy může důvodně domnívat, že finanční orgány
neprováděly řádné dokazování ve smyslu ust. §31 odst. 2 ZSDP, neboť je nesporné, že firmě
MKC STAV, spol. s r. o. zůstal nemovitý majetek v k. ú. Sirá. Dále stěžovatelka vyjádřila názor,
že finanční ředitelství je povinno předložit skutečnosti, které se budou dokazovat, že se
jednoznačně jedná o prodej části podniku. V této souvislosti upozornila na výklad pojmu část
podniku citací příslušné pasáže komentáře k obchodnímu zákoníku, z něhož jednoznačně
vyplývá, že ani část podniku nemůže být tvořena nahodile určeným souborem movitých a
nemovitých věcí ve vlastnictví jediného podnikatele. Finanční ředitelství změnilo právní
kvalifikaci smluvních vztahů, aniž by předložilo jediný důkaz, že se jednalo o organizační složku
dostatečně odlišitelnou od ostatních organizačních složek podniku. Finanční ředitelství např.
nevysvětlilo, proč nebyl pozemek p. č. st. 84 v k. ú. Sirá součástí prodávané části podniku.
Stěžovatelka nezpochybnila právo finančních orgánů posoudit obsahy právních úkonů po
materiální stránce a dovozovat jiné, ale takový postup nemůže být účelový a musí být dostatečně
prokázán důkazy včetně požadavků, které pro vyčlenění části podniku vyžadují další obecně
platné právní předpisy, např. vedení vnitropodnikového účetnictví. Je zřejmé, že obchodní
zákoník spojuje se smlouvou o prodeji podniku zvláštní právní účinky, kterých nelze jinak docílit.
Faktickou smlouvou o prodeji podniku nelze pojmově zastřít jinými právními úkony, protože
pouze těmito úkony nemůže být tento smluvní typ naplněn, a to zejména v části zákonného
přechodu závazků či dalších příslušných ustanovení obchodního zákoníku. Je tedy více jak
zřejmé, že postup finančního ředitelství, a následně jeho schválení krajským soudem, naprosto
narušuje právní jistotu smluvních stran při jakémkoliv obchodu. Stěžovatelka také vytkla
krajskému soudu, že nepřihlédl k tomu, že byly porušeny ust. §12 odst. 2, §15a odst. 4 a §19
odst. 1 zákona o DPH. Z provedeného daňového řízení vyplynulo, že ze strany firmy MKC
STAV, spol. s r. o. došlo k uskutečnění zdanitelného plnění. Nastala objektivně existující
skutečnost, na jejímž základě vznikla firmě MKC STAV, spol. s r. o. daňová povinnost. Následně
má plátce daně (stěžovatelka) nárok na odpočet na základě řádně vystaveného daňového dokladu
plátcem DPH. Za správnost daňového dokladu odpovídá plátce, který jej vystavuje. Z toho
plyne, že i přes nesprávnou právní úvahu finančního ředitelství o prodeji podniku, nezaniká
takovým právním stavem právo firmy na odpočet DPH z předmětných daňových dokladů.
Z výše uvedených důvodů stěžovatelka navrhla, aby napadený rozsudek krajského soudu byl
zrušen a věc byla tomuto soudu vrácena k dalšímu řízení.
Finanční ředitelství se ve vyjádření ke kasační stížnosti plně ztotožnilo s názorem
krajského soudu vysloveným v rozsudku. Co se týče argumentace uvedené v kasační stížnosti,
pak tato je v některých částech shodná s tvrzeními uvedenými v žalobě či v odvoláních,
a proto finanční ředitelství nepovažovalo za nutné detailně opakovat své správní úvahy a závěry
vyjádřené již ve svých napadených rozhodnutích či ve stanovisku k žalobě ze dne 9. 4. 2009.
V souvislosti s namítaným porušením zásady dvojinstančnosti dodalo, že shledání podjatosti
jednoho pracovníka nemůže znamenat nezákonnost celé daňové kontroly a nemožnost
pokračovat v daňovém řízení správci daně I. a II. stupně, kteří jsou příslušní u daňového subjektu
ke správě daně podle ust. §4 odst. 1 ZSDP. Takový přehnaný závěr lze totiž dovodit
z argumentace stěžovatelky v kasační stížnosti. Úvahy tohoto typu nebyly podpořeny žádným
ze soudů, které se zabývaly danou kauzou ani v jiných případech. Důvod, pro který považuje
stěžovatelka celou daňovou kontrolu za nezákonnou, nemá oporu v ZSDP ani jiném daňovém
zákoně. Ze strany stěžovatelky se jedná pouze o účelové tvrzení, neboť si lze jen stěží představit,
že úkony řádně učiněné v průběhu daňové kontroly včetně jejího zahájení se stanou neplatnými
následným uskutečněním konzultace daného případu mezi pracovníky orgánu I. a II. stupně.
Je nesporné, že pokud dojde k porušení zásady dvojinstančnosti, představuje toto zásadní
ovlivnění zákonnosti daňového řízení, nikoliv však nemožnost vedení řízení v budoucnu.
K osobě Ing. P. M. finanční ředitelství uvedlo, že jmenovaný byl v době, kdy konzultoval
předmětný daňový případ s pracovnicí Finančního úřadu v Rokycanech, a dosud jím je, řadovým
pracovníkem oddělení nepřímých daní a nemohl tudíž ze své pracovní pozice direktivně
ovlivňovat průběh ani výsledek nově vedeného odvolacího řízení. Aby v novém řízení nemohlo
dojít k chování, které stěžovatelka označuje za „solidaritu mezi pracovníky“, byla věc přidělena
vedoucímu pracovníkovi jiného oddělení, než ve kterém je zařazen Ing. P. M. V případě, že je z
daňového řízení vyloučen pracovník správce daně podle ust. §26 zákona ZSDP, doručuje se
rozhodnutí o vyloučení pracovníka dotčenému daňovému subjektu. ZSDP ani jiný právní předpis
však správci daně neukládá povinnost informovat daňový subjekt o tom, který pracovník se na
řízení bude podílet a tento postup není ani obvyklou správní praxí, jak uvádí stěžovatelka
v kasační stížnosti. Finanční ředitelství se tedy nedopustilo pochybení, když nesdělilo tuto
skutečnost stěžovatelce. Tuto informaci mohla získat nahlížením do spisu podle ust. §23 ZSDP,
anebo mohla neformálně požádat o sdělení jména pracovníka, který věc vyřizuje. Finanční
ředitelství však nemůže souhlasit s tvrzením dříve neuvedeným (v odvolání ani žalobě), že měla
velmi omezený prostor zjistit jméno úředních osob zabývajících se danou věcí. Pokud je však
stěžovatelce známa, jak tvrdí, obvyklá správní praxe i naznačená možnost ovlivňování pracovníků
ředitelem Finančního ředitelství v Plzni, který podepsal původní rozhodnutí o odvolání, mohla
v době, kdy probíhalo nové odvolací řízení podat námitku podjatosti dalších pracovníků. K části
kasační stížnosti týkající se prekluze práva daň vyměřit nebo doměřit finanční ředitelství uvedlo,
že tato problematika je podrobně pro daný případ řešena v rozhodnutích napadených žalobou
i v napadeném rozsudku. Z těchto rozhodnutí je patrno, že stěžovatelka zcela záměrně označuje
úkony, které shledalo finanční ředitelství i krajský soud jako úkony způsobilé přerušit běh lhůty
pro vyměření a doměření daně, za účelové. Ze spisového materiálu finančních orgánů obou
stupňů je však patrno, že potřeba realizování těchto úkonů (výslech svědků Matějky a P.) vyvstala
až v odvolacím řízení na základě odvolání a že provedené úkony nejsou nápravou vad řízení,
kterých se dopustil finanční úřad. Lze poukázat na usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího
správního soudu ze dne 16. 12. 2009, č. j. 7 Afs 36/2008 - 134, ve kterém tento soud judikoval,
že úkon správce daně v odvolacím řízení může být úkonem podle ust. §47 odst. 2 ZSDP
přerušujícím běh prekluzívní lhůty za podmínky, že vychází z určitých pochybností o správnosti
výše předchozího vyměření daně, směřuje k vyměření daně nebo jejímu dodatečnému stanovení.
Přesto, že byla provedena daňová kontrola, může správce daně provést úkon, pokud je potřeba
prověřit nový poznatek či získanou pochybnost. Volba konkrétního úkonu závisí na rozsahu
nezbytného zjišťování. Rovněž posouzením obsahu právního úkonu prodeje části podniku
se finanční ředitelství podrobně zabývalo v odůvodnění svých rozhodnutí, na která plně
odkázalo. K t omu dodalo, že nespatřuje důvod proto, aby vysvětlilo, proč nebyl pozemek
p. č. st. 84 v k. ú. Sirá součástí prodávané části podniku, jak požaduje stěžovatelka. Obsah kupní
smlouvy, kterou byla stěžovatelce prodána část podniku, závisel pouze na vůli smluvních stran
a finanční ředitelství nebylo povinno vysvětlovat rozsah převáděného majetku. Finanční
ředitelství dále nesouhlasilo s názorem stěžovatelky, že postup - posouzení obsahu právního
úkonu po materiální stránce - musí být dostatečně prokázán důkazy včetně požadavků,
které pro vyčlenění části podniku vyžadují další obecně platné právní předpisy, např. vedení
vnitropodnikového účetnictví. Způsob vedení účetnictví totiž nemůže ovlivnit obsah právního
úkonu. Takový názor by totiž mohl znamenat absurdní závěr, že v případě, že by byla uzavřena
smlouva o prodeji podniku nebo jeho části a skutečný obsah právního úkonu by se nelišil
od stavu formálně právního, nejednalo by se o prodej podniku, pokud by nebylo vedeno
vnitropodnikové účetnictví. Finanční ředitelství proto označilo kasační stížnost za nedůvodnou
a navrhlo, aby ji Nejvyšší správní soud zamítl.
Nejvyšší správní soud přezkoumal na základě kasační stížnosti napadený rozsudek
v souladu s ust. §109 odst. 2 a 3 s. ř. s. v rozsahu a z důvodů, které uplatnila stěžovatelka
v kasační stížnosti a přitom sám neshledal vady uvedené v odst. 3 citovaného ustanovení,
k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
Nejvyšší správní soud je nejprve zabýval stížní námitkou týkající se porušení zásady
dvojinstančnosti daňové řízení, respektive jejího chybného právního posouzení soudem.
Krajský soud rozsudkem ze dne 26. 5. 2008, č. j. 57 Ca 55/2007 - 184, zrušil rozhodnutí
finančního ředitelství ze dne 30. 1. 2003, č. j. 1074/130/2003 a ze dne 21. 1. 2003,
č. j. 7249/130/2002 s odůvodněním, že daňové řízení předcházející vydání napadených
rozhodnutí bylo zatíženo podstatnou vadou – porušením zásady dvojinstančnosti. Tato vada
spočívala v tom, že věc stěžovatelky finanční úřad před vydáním platebních výměrů konzultoval
s pracovníkem oddělení nepřímých daní finančního ředitelství Ing. M., který vyjádřil na věc svůj
názor a v souladu s ním poté finanční úřad rozhodl o daňové povinnosti stěžovatelky.
O odvolání stěžovatelky proti dodatečným platebním výměrům pak následně rozhodoval
týž pracovník finančního ředitelství. Finanční ředitelství v dalším řízení vázáno právním názorem
vyjádřeným ve zrušujícím rozsudku krajského soudu, rozhodlo o vyloučení Ing. M. z daňového
řízení ve věcech odvolání stěžovatelky. O těchto odvoláních následně rozhodoval Mgr. A. Š.,
který v té době vykonával funkci vedoucího oddělení metodiky správy daní finančního ředitelství,
tj. nebyl pracovně zařazen na oddělení nepřímých daní jako Ing. M. a mezi ním a Ing. M. tedy
neexistoval vztah nadřízenosti či podřízenosti.
Zásada dvojinstančnosti uplatňovaná v daňovém řízení zaručuje účastníkům správního
řízení subjektivní právo napadnout rozhodnutí vydané v I. stupni řádným opravným
prostředkem, a to za podmínek stanovených v ZSDP. O podaném řádném opravném prostředku
rozhoduje orgán nejblíže vyššího stupně nadřízený správci daně, který napadené rozhodnutí
vydal, nestanoví-li zvláštní zákon jinak. Smyslem této zásady ovšem není, aby o odvolání rozhodl
pouze jiný orgán, ale aby o něm také rozhodla jiná osoba, která doposud s konkrétním případem
neměla nic společného a není tak zatížená úvahami a myšlenkovými pochody pracovníka správce
daně, který o věci rozhodoval v prvém stupni. Tak tomu v dané věci bylo, neboť jak bylo výše
uvedeno odvolání stěžovatelky posuzoval pracovník finančního ředitelství, který se dosud
nepodílel na rozhodování jejího případu. Nejvyšší správní soud se proto ztotožňuje s názorem
krajského soudu, že finanční ředitelství respektovalo jeho právní názor vyjádřený ve zrušujícím
rozsudku a odstranilo tak původní procesní vadu daňového řízení. Názor stěžovatelky, že postup
pracovníka odvolacího orgánu měl vliv na zákonnost daňové kontroly, a proto nebylo možné
na jejím základě stanovit daňovou povinnost, nemá oporu v zákoně. Podle §9 odst. 1 zákona
č. 531/1990 Sb., ve znění pozdějších předpisů, finanční ředitelství řídí finanční úřady, což v sobě
zahrnuje i metodické řízení. Pokud tedy dojde v průběhu daňového řízení ke konzultaci určitého
případu mezi pracovníky finančního orgánu I. a II. stupně, pak z této skutečnosti nelze
automaticky a bez dalšího usuzovat na nezákonnost daňové kontroly. Tato stížní námitka
je proto nedůvodná.
Stěžovatelka dále vyjádřila nesouhlas s názorem krajského soudu, že změnou právní
kvalifikace smluvního vztahu došlo pouze k precizování, které je nepodstatné s ohledem
na uplatnění zákona o DPH.
Podle názoru Nejvyššího správního soudu je pro daný případ významné, zda skutečnost,
že finanční úřad posoudil kupní smlouvy uzavřené mezi firmou MKC STAV, spol. s r. o.
a stěžovatelkou jako zastřený prodej podniku a finanční ředitelství jako prodej části podniku,
měla nějaký dopad na výši daňové povinnosti stěžovatelky. Tak tomu v posuzovaném případě
nebylo, neboť pro aplikaci ust. §35 zákona o DPH je právně bezvýznamné, zda se jednalo
o prodej podniku či jeho části podniku, protože podle citovaného ustanovení se v obou
případech jedná zdanitelná plnění o osvobozená od DPH. Jedná tedy o takovou změnu právní
kvalifikace, která nemá vliv na výši daňové povinnosti stěžovatelky.
Stěžovatelka dále namítala, že rozhodnutí finančního ředitelství jsou vydána již po lhůtě,
kdy je možné podle §47 odst. 2 ZSDP doměřit daň, neboť úkony finančního ředitelství (výslechy
svědků V. P. dne 16. 10. 2002 a Zdeňka Matějky dne 18. 12. 2002) nejsou úkony způsobilé
prodloužit předmětnou lhůtu.
Jak vyplývá z ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu (např. rozsudky
ze dne 29. 8. 2007, 8 Afs 19/2006 - 72 a ze dne 25. 6. 2008, č. j. 5 Afs 3/2008 - 81, a zejména
usnesení rozšířeného senátu ze dne 16. 12. 2009, č. j. 7 Afs 36/2008 - 134) úkon správce daně
v odvolacím řízení může být úkonem přerušujícím běh prekluzívní lhůty a zakládajícím běh lhůty
nové za podmínky, že vychází z určitých pochybností o správnosti výše předchozího vyměření
daně, směřuje k vyměření daně nebo k jejímu dodatečnému stanovení a odpovídá povaze
a rozsahu zjišťovaných skutečností. Tyto podmínky byly v daném případě splněny, neboť účelem
svědeckých výpovědí bylo ověřit v odvolacím řízení správnost dosavadního vyměření daně,
a to na základě tvrzení stěžovatelky obsažených v odvoláních. Tyto úkony tedy v souladu
s ust. §47 odst. 2 ZSDP směřovaly k tomu, aby o vyměření daně bylo pravomocně rozhodnuto.
Tato stížní námitka je proto nedůvodná.
Stěžovatelka se dále neztotožnila s krajským soudem v tom, že žalobní bod týkající
se nesrovnalosti při vyměření daně je nepřípustný, neboť krajský soud je povinen při svém
rozhodování z moci úřední prověřovat zákonnost postupu správních orgánů.
Krajský soud se tímto žalobním bodem odmítl zabývat s odkazem na rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 8. 2008, č. j. 7 As 2/2007 - 119, ve kterém je mimo jiné
uvedeno, že v žalobě proti „novému“ rozhodnutí správního orgánu nemohou být úspěšné
žalobní body, které mohly být uplatněny v zákonné lhůtě již v původní žalobě. V daném případě
krajský soud rozsudkem ze dne 26. 5. 2008, č. j. 57 Ca 55/2007 - 184, zrušil rozhodnutí
finančního ředitelství ze dne 30. 1. 2003, č. j. 1074/130/2003, a ze dne 21. 1. 2003,
č. j. 7249/130/2002 a poté finanční ředitelství ve věci znovu rozhodlo, aniž by daňové řízení
jakkoliv doplňovalo. Stěžovatelka proti těmto „novým“ rozhodnutím podala znovu žalobu
a v ní uplatnila námitky týkající se nesrovnalostí při vyměření daně, které však neuplatnila
v původní žalobě, ač tak učinit mohla. Postup krajského soudu tak byl v souladu s dispoziční
a koncentrační zásadou a i s výše uvedeným judikátem. Nejvyšší správní soud se proto nemohl
touto námitkou věcně zabývat.
V dalším stížním bodě stěžovatelka jednak konstatovala, že v průběhu daňového řízení
poukazovala na to, že není seznámena s důkazními prostředky a v kasační stížnosti zdůraznila,
že s důkazním prostředkem týkajícím se šetření u dožádaného Finančního úřadu pro Prahu 5
se seznámila až při nahlížení do soudního spisu 18. 10. 2004. Toto tvrzení stěžovatelky však
neodpovídá skutečnosti, protože již ve zprávě o daňové kontrole, s jejímž obsahem byla
seznámena dne 2. 7. 2001, je uveden výsledek šetření provedeného dožádaným správcem daně
příslušným pro firmu MKC STAV, spol. s r. o.
Dále stěžovatelka poukazovala na zřejmé nesrovnalosti v důkazních prostředcích,
které krajský soud při svém rozhodování nevzal v úvahu. Existence dvou rozdílných předávacích
protokolů o majetku firmy MKC STAV, spol. s r o. je sice nesporná, ale tato skutečnost není
právně relevantní pro závěr o simulovaném právním úkonu, takže krajský soud neměl důvod se jí
zabývat. Navíc nelze přehlédnout, že sama stěžovatelka označuje v žalobě rozdíly mezi těmito
protokoly za nepatrné. Rovněž tak výsledek daňového řízení, které vedl jiný správce daně
ve vztahu k daňovému subjektu MKC STAV, spol. s r. o. je skutečností ve vztahu ke stěžovatelce
právně bezvýznamnou. Domněnka o tom, že v daňovém řízení nebylo prováděno řádně
dokazování, není stížním bodem, na základě něhož by mohl Nejvyšší správní soud napadený
rozsudek přezkoumat.
Nedůvodný je rovněž stížní bod týkající se posouzení, zda skutečný obsah právních
úkonů mezi stěžovatelkou a firmou MKC STAV, spol. s r. o. byl zastřen stavem formálně
právním a liší se od něho. V této souvislosti stěžovatelka s poukazem na komentář k §487
obch. zák. pouze obecně zdůraznila, že ani část podniku nemůže být tvořena nahodile určeným
souborem movitých a nemovitých věcí, aniž by jakkoliv konkretizovala, že se v daném případě
o takovou situaci jednalo. Navíc do protokolu o ústním jednání dne 10. 11. 2000 uvedli předseda
představenstva i generální ředitel stěžovatelky, že všechny prodané provozy byly při pořízení,
stejně jako v době sepsání tohoto protokolu ve funkčním stavu a např. ve vztahu k obchodnímu
domu prohlásili, že chtěli okamžitě pokračovat s ohledem na navázané obchodní kontrakty.
Jak je zřejmé z rozhodnutí finančního ředitelství, byla při posuzování, zda se jedná o prodej
podniku či jeho části, jako rozhodující skutečností existence pozemků ve vlastnictví firmy MKC
STAV, spol. s r. o., na které upozornila stěžovatelka v doplnění odvolání ze dne 13. 11. 2002.
S ohledem na skutečnost, že byla prokázána existence majetku, který nebyl původním vlastníkem
prodán stěžovatelce, změnilo finanční ředitelství právní závěr vyslovený správcem daně,
že se jednalo o prodej podniku. Byla to tedy stěžovatelka, která v odvolacím řízení předložila
listinný důkaz (LV č. 2070 pro k. ú. Stodůlky), který vedl ke změně právní kvalifikace
simulovaného právního úkonu. V žádném případě se nejednalo o účelový postup finančního
ředitelství a odůvodněnost tohoto postupu také podrobně zdůvodnil krajský soud v napadeném
rozsudku. Pokud stěžovatelka odkázala na komentář k §487 obch. zák. a argumentuje
požadavkem vedení vnitropodnikového účetnictví pro vyčleněnou část podniku, lze poukázat
na pokračování citovaného komentáře, v němž se uvádí, že „Lze však mít pochybnost, zda je
samostatně vedené účetnictví podmínkou „sine qua non“ pro kvalifikování organizační složky jako samostatné.
Odůvodňování tohoto požadavku ustanovením §482 je problematické. Je možné si představit situace,
že organizační jednotka bez samostatné účetní evidence, popř. i práva a závazky s ní související, bude ve smlouvě
dostatečně určitě vymezena, takže nebude obtížné zjistit, co je předmětem převodu, resp. jaké závazky přecházejí
na kupujícího“ Shodně byl vyjádřen právní názor i v právní větě k rozsudku Nejvyššího soudu
ze dne 7. 9. 1999, č. j. 33 Cdo 1199/98 – 124, a to tak: „V případě prodeje části podniku ( §487
obch. zákoníku) je nezbytné, aby předmětem smlouvy o prodeji byla taková část podniku, která tvoří jeho
samostatnou organizační složku. Za samostatnou organizační složku lze pokládat takovou součást podniku,
u níž je vedeno samostatně (odděleně) účetnictví, týkající se této organizační složky, z něhož především vyplývá,
které věci, jiná práva, popř. jiné majetkové hodnoty slouží k provozování této části podniku (samostatné
organizační složky), a vymezuje tím předmět smlouvy o prodeji části podniku. V uvedeném smyslu bude
proto samostatnou organizační složkou podniku zejména odštěpný závod, popř. jiná organizační složka,
která se zapisuje do obchodního rejstříku. Předmětem smlouvy mohou však být i jiné organizační složky podniku,
které se nezapisují do obchodního rejstříku a které mohou být různě nazvány, např. závod, provoz apod.,
podmínkou však je, aby se jednalo o složku samostatnou ve výše uvedeném smyslu, přičemž se nemusí jednat
o složku oprávněnou svým vedoucím jednat navenek ve věcech jí se týkajících, jako je tomu v případě odštěpného
závodu.“
Neopodstatněný je také stížní bod, v němž je namítáno, že finanční ředitelství porušilo
zejména ust. §12 odst. 2, §15a odst. 4 a §19 odst. 1 zákona o DPH . Stanoví-li zákon, že určité
konkrétní zdanitelné plnění je od DPH osvobozeno, pak nepřichází v úvahu nárokování odpočtu
DPH, a to ani v případě, že by formálně bezvadné daňové doklady vystavené prodejcem
prokazovaly zaplacení této daně. Jestliže zákon výslovně stanoví, že je určité plnění od DPH
osvobozeno, tj. že se v jeho případě neuplatní daň na výstupu, nemůže stěžovatelka nárokovat
vrácení daně na vstupu, kterou podle svého tvrzení zaplatila v kupní ceně, neboť tato žádnou daň
neobsahovala.
Z výše uvedených důvodů Nejvyšší správní soud neshledal kasační stížnost důvodnou,
a proto ji podle ust. §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl bez jednání postupem podle ust. §109 odst. 1 věta
druhá s. ř. s., podle kterého o kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud zpravidla
bez jednání.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení §60 odst. 1 větu první ve spojení
s §120 s. ř. s., podle kterého nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný
úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil,
proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Stěžovatelka v řízení úspěch neměla,
proto jí nevzniklo právo na náhradu nákladů řízení a finančnímu ředitelství žádné náklady s tímto
řízením nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 27. října 2011
JUDr. Eliška Cihlářová
předsedkyně senátu