ECLI:CZ:NSS:2011:7.AFS.82.2010:155
sp. zn. 7 Afs 82/2010 - 155
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Elišky Cihlářové
a soudců JUDr. Jaroslava Hubáčka a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobce: M. B., zastoupen
Mgr. Petrem Vlachem, advokátem se sídlem náměstí Republiky 2, Plzeň , proti žalovanému:
Finanční ředitelství v Plzni, se sídlem Hálkova 2790/14, Plzeň, v řízení o kasační stížnosti
žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 30. 4. 2010, č. j. 30 Ca 103/2 008 – 78,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 30. 4. 2010, č. j. 30 Ca 103/2008 – 78 zamítl
žalobu, kterou se žalobce (dále jen „stěžovatel“) domáhal zrušení rozhodnutí Finančního
ředitelství v Plzni (dále jen „finanční ředitelství“) ze dne 20. 6. 2008, č. j. 5573/08 -1500-403103,
jímž bylo zamítnuto odvolání stěžovatele proti exekučnímu příkazu Finančního úřad u v Plzni
(dále jen „finanční úřad“) ze dne 31. 3. 2008, č. j. 137013/08/138941/3145 , kterým byl
k vymožení vykonatelného nedoplatku v částce 36 029 Kč nařízen prodej nemovitostí stěžovatele
v dražbě. Vzhledem k rozporuplnosti žalobních tvrzení stěžovatele krajský soud v odůvodnění
rozsudku především konstatoval, že v posuzované věci se nejedná o nedoplatek na dani,
ale o prodlení s úhradami splatného penále na dani z převodu nemovitostí, resp. prodlení
s úhradou splatného penále za neoprávněné použití prostředků státního rozpočtu. Krajský soud
dále shrnul průběh předchozích řízení, které vedly k vydání předmětných exekučních titulů, a také
průběh soudních řízení, v nichž byly tyto exekuční tituly přezkoumány, a uvedl, že má
za nezpochybnitelnou existenci nedoplatku ve smyslu ust. §73 zákona č. 337/1992 Sb., ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „zákon o správě daní a poplatků“). Finanční úřad vyzval stěžovatele
k zaplacení nedoplatku penále na dani z převodu nemovitosti dne 9. 2. 2004. Ve vztahu
k předpisu dopočtu penále za neoprávněné použití prostředků státního rozpočtu republiky sice
finanční úřad stěžovatele nevyzval podle ust. §73 odst. 1 zákona o správě daní a poplatků, avšak
ani to není v rozporu s citovaným zákonem, neboť podle odst. 2 citovaného ustanovení lze
vymáhání zahájit i bez výzvy, pokud hrozí nebezpečí, že účel vymáhání bude zmařen,
nepřistoupí-li se k vymáhání neprodleně. Finanční ředitelství se s odůvodněním tohoto postupu
v napadeném rozhodnutí vypořádalo a krajský soud se ztotožnil s jeho závěrem, že v daném
případě byly splněny podmínky pro postup finančního úřadu podle ust. §73 odst. 2 zákona
o správě daní a poplatků při vymáhání penále za neoprávněné použití prostředků státního
rozpočtu. Stěžovatel byl řádně poučen o jeho právech a povinnostech podle zákona o správě daní
a poplatků i o. s. ř. včetně poučení o možnosti i lhůtě k podání opravného prostředků.
Ani v tomto bodě krajský soud neshledal v postupu finančního úřadu žádné pochybní, a proto
dospěl k závěru o nedůvodnosti námitky porušení ust. §73 zákona o správě daní a poplatků.
Důvodná není ani námitka porušení ust. §251 o. s. ř. Jelikož stěžovatel dovozuje porušení
citovaného ustanovení z toho, že „nikoliv nezaplatil, ale zaplatit nemohl“, nezbylo krajskému
soudu než odkázat na závěry Nejvyššího správního soudu, podle nichž pro vznik zákonné
povinnosti platit penále je zcela bez právního významu, z jakého důvodu nebyla daň zaplacena,
zda se tak stalo záměrně nebo zda se poplatník ne vlastní vinou dostal do situace, že nemohl
zaplatit pro nedostatek finančních prostředků.
Součástí žaloby učinil stěžovatel i konglomerát „námitek“, podle nichž byla exekuce
nařízena v rozporu s ust. §257, §267, §268, §335 odst. 1 o. s. ř., dále v rozporu s Ústavou
a čl. 2, 11 a 12 odst. 1 ú stavního zákona č. 162/1998 Sb. Podle krajského soudu uvedené námitky
(s jedinou výjimkou) nepředstavují skutečný žalobní bod, neboť z nich není patrno, z jakých
konkrétních skutkových nebo právních důvodů považuje stěžovatel napadeného rozhodnutí
za nezákonné nebo řízení před správním orgánem za tak vadné, že by to mohlo mít za následek
nezákonné rozhodnutí. V této souvislosti krajský soud odkázal na rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 20. 12. 2005, č. j. 2 Azs 92/2005 - 58 a uvedl, že v případě zmí něného uskupení
námitek jde v podstatě o výčet ustanovení o. s. ř. či článků Listiny základních práv a svobod
s uvedením velmi rámcového obsahu těchto ustanovení (článků), aniž by bylo upřesněno, v čem
došlo k jejich porušení v neprospěch stěžovatele. Zmíněnou výjimkou, kterou lze považovat
za alespoň částečně konkretizovanou námitku, je tvrzení, že v exekučním řízení došlo k porušení
ust. §335 odst. 1 o. s. ř. Nemovitosti, které byly předmětem exekučního řízení, byly v době
vydání prvoinstančního rozhodnutí ve společném jmění manželů stěžovatele a jeho manželky
(což sám stěžovatel potvrzuje). Podle ust. §262a odst. 1 o. s. ř. lze výkon rozhodnutí na majetek
patřící do společného jmění manželů nařídit také tehdy, jde-li o vydobytí závazku, který vznikl
za trvání manželství jen jednomu z manželů. Ani v tomto případě tak nebylo možno shledat
stěžovatelovo tvrzení za opodstatněné.
Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel v zákonné lhůtě kasační stížnost z důvodů
uvedených v ust. §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s., ve kte ré označil napadený rozsudek
za surový a brutální počin postihující jeho rodinu, nemocné a staré lidi, pohrdající zákony
a Ústavou, uplatňující dvojzákonnost a směřující k tomu, že okradenému se neodpouští.
Napadený rozsudek je v rozporu s čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod,
neboť porušuje právo na spravedlivé projednání věci. Dále stěžovatel namítal rozpor s čl. 7
odst. 2 Listiny základních práv a svobod, kde je uvedeno, že nikdo nesmí být podroben
nelidskému zacházení. Finanční orgány na osobách bez dostatku příjmů na obživu a na nezbytné
výdaje vymáhají a vydírají peníze, které stěžovatel nemá a mít nemůže. Bylo porušeno právo
vlastnit majetek zaručené čl. 11 Ústavy, dokonce bylo napadeno i lidské obydlí v rozporu s čl. 12
odst. 1. Napadený rozsudek obsahuje plejádu křivých obvinění a nepravd. Oprávněnost vydání
platebních výměrů Finančním úřadem v Plzni je velmi pochybná, postrádající jakoukoli morálku,
nepodložená skutečnostmi, zakládající se na zneužití pravomoci, k řivých údajích a lichvě. Křivý
a nelogický je údaj, že stěžovatel platbu daně z nemovitosti uhradil opožděně. Daň nemohl
uhradit vůbec, neboť peníze uložené a připravené na tuto daň mu byly surově pod názvem
exekuce ukradeny. Penále na daň z převodu nemovitostí bylo vyměřeno na základě fiktivních
údajů. Další křivý údaj je u údajného nedoplatku za jakési porušení rozpočtové kázně.
K žádnému neoprávněnému použití prostředků státního rozpočtu nedošlo. Úředníci finančního
úřadu nemuseli páchat lichvu na občanu v tísni a mohli se řídit ust. §65 zákona správě daní
a poplatků, ale řídili se maximálním zlem. Tento exekuční akt a usnesení soudu, které toto
schvaluje a posvěcuje je obludností, nelidskou zrůdností a zločinem p roti lidskosti. Finanční úřad
si svými rozhodnutími přisvojil věci tím, že se jich zmocnil a způsobil tak škodu nikoli nepatrnou.
Zákon to nazývá krádeží, daleko smutnější je absence morálky směřující k tragickému morálnímu
rozkladu společnosti. Napadený rozsudek je v rozporu s čl. 2 odst. 2, čl. 4 odst. 1, čl. 7 odst. 2,
čl. 11 odst. 1 a s čl. 12 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Stěžovatel proto navrhl jeho
zrušení a vrácení věci krajskému soudu k dalšímu řízení.
V doplnění kasační stížnosti stěžovatel uvedl, že finanční orgány nezohlednily důvody,
pro které objektivně nemohl platit své daňové povinnosti. Právní názor krajského soudu,
že správce daně nemá při rozhodování o daňovém penále možnost přihlížet k důvodům vzniku
daňového nedoplatku, považuje stěžovatel za nesprávný, neboť je v rozporu s obecnými
zásadami přirozeného práva. Správce daně měli při svém rozhodování přihlédnout k tíživé osobní
a majetkové situaci stěžovatele a exekuci prodejem jeho bytové jednotky nenařizovat. Tuto vadu
měl napravit krajský soud. Dalším nesprávným právním posouzením právní otázky je to,
že krajský soud neshledal v postupu finančních orgánů, spočívajícím v postižení bytové jednotky
exekucí, zásah do ústavního práva na nedotknutelnost obydlí a práva vlastnit majetek. Za důvod
kasační stížnosti ve smyslu ust. §103 odst. 1 písm. b) s . ř. s. považuje stěžovatel vady v řízení
před finančním úřadem a finančním ředitelstvím, konkrétně nepřiměřenost zásahu těchto
správních orgánů do jeho subjektivních práv exekucí platebních povinnosti, kdy o správnosti
platebních titulů existují důvodné pochybnosti. Stěžovatel zpochybňuje správnost platebních
výměrů na daň z převodu nemovitostí i na odvod za porušení rozpočtové kázně, kdy prostředky
státního rozpočtu poskytnuté formou dotace využil v souladu s uzavřenou smlouvou.
Rozhodnutí správce daně, že tomu tak nebylo, je v rozporu se skutečností. Pochybení spatřuje
stěžovatel v řízení před finančními orgány v tom, že při rozhodování o exekuci daňového penále
nepřezkoumaly opětovně, na základě jeho námitek, správnost exekučních titulů. Stěžovatel je
přesvědčen o nezákonnosti původních platebních titulů, přičemž nezákonná rozhodnutí
nemohou způsobit právní účinky, tj. nemohou být důvodem pro vyměření daňového penále
a následnou exekuci. Finanční úřad, případně finanční ředitelství, měl aplikovat ust. §55b zákona
o správě daní a poplatků a z úřední povinnosti přezkoumat všechna předcházející rozhodnutí
finančních orgánů. Tím, že tak neučinilo, postihlo správní řízení závažnou vadou. Protože krajský
soud pro tuto vadu řízení nezrušil napadené rozhodnutí, je vadný i napadený rozsudek. Důvodem
kasační stížnosti uvedeným v ust. §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. je podle stěžovatele
nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku pro nedostatečné odůvodnění. Krajský soud se totiž
nevypořádal s jednotlivými námitkami o porušování subjektivních práv stěžovatele, když jeho
konkrétní námitky označil za nekonkretizovaná fakta s uvedením pouze rámcového obsahu
zákonných ustanovení. Tím zkrátil stěžovatelovo právo na spravedlivý proces, neboť toto právo
obsahuje i právo na řádné odůvodnění rozhodnutí.
Finanční ředitelství ve vyjádření ke kasační stížnosti zrekapitulovalo předchozí průběh
soudních řízení před krajským a Nejvyšším správním soudem a uvedlo, že se plně ztotožňuje
se závěrem, že pro vznik zákonné povinnosti platit penále je zcela bez právního významu,
z jakého důvodu nebyla daň zaplacena. K tvrzení stěžovatele, že krajský soud neshledal v postupu
finančních orgánů zásah do ústavního práva na nedotknutelnost obydlí a práva vlastnit majetek,
finanční ředitelství uvedlo, že způsoby provedení daňové exekuce stanoví ust. §73 odst. 6 písm.
a) až d) zákona o správě daní a poplatků. V daném případě finanční úřad za účelem vymáhání
existujícího daňového nedoplatku uplatnil k provedení daňové exekuce právě způsob
podle písm. d) citovaného ustanovení vydáním exekučního příkazu na prodej nemovitostí.
I ve fázi vymáhání daňových nedoplatků je postup správce daně mimo jiné vázán dosažením cíle
daňového řízení, tj. stanovení a vybrání daně tak, aby nebyly zkráceny daňové příjmy. Ve vztahu
k platebnímu výměru na penále na daň z převodu nemovitostí a k platebnímu výměru
za neoprávněné použití prostředků státního rozpočtu finanční ředitelství odkázalo rozsudky
Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 8. 2007, č. j. 7 Afs 156/2006 - 91 a ze dne 11. 12. 2008,
č. j. 7 Afs 68/2008 - 87, jimiž byly zamítnuty kasační stížnosti stěžovatele. K tvrzení stěžovatele,
že žádnou daň z převodu nemovitostí nedluží a že žádné porušení rozpočtové kázně u něho
nebylo, nelze ve fázi vymáhání daňového nedoplatku přihlédnout. Podle názoru finančního
ředitelství pokud dle správce daně nebyly dány podmínky pro postup podle ust. §55b zákon
o správě daní a poplatků, správce daně tudíž z úřední povinnosti neuplatnil institut přezkoumání
rozhodnutí, nejedná se o vadu daňového řízení, která má vliv na správnost a zákonnost
napadených správních rozhodnutí. Dále finanční ředitelství uvedlo, že napadený rozsudek není
nepřezkoumatelný a netrpí vadou spočívající v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů.
Krajský soud se dostatečně vypořádal s námitkami stěžovatele. Finanční ředitelství proto navrhlo
zamítnutí kasační stížnosti.
Nejvyšší správní soud přezkoumal na základě kasační stížnosti napadený rozsudek
v souladu s ust. §109 odst. 2 a 3 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které uplatnil stěžovatel
v podané kasační stížnosti, a přitom sám neshledal vady uvedené v odstavci 3, k nimž by musel
přihlédnout z úřední povinnosti.
Nejprve se Nejvyšší správní soud zabýval námitkou nepřezkoumatelnosti napadeného
rozsudku. Tuto vadu stěžovatel spatřuje v tom, že krajský soud některé žalobní námitky označil
za nekonkrétní, a proto se jimi nezabýval.
Stěžovatel v žalobě namítal porušení některých ustanovení o. s. ř . a Listiny základních
práv a svobod. Opomenul však uvést, v čem konkrétně porušení svých veřejných subjektivních
práv vyplývajících z těchto ustanovení spatřuje. Pouhou citaci ustanovení právních předpisů
bez jakékoliv návaznosti na skutkové a právní okolnosti posuzované věci však nelze za žalobní
bod ve smyslu ust. §71 odst. 1 písm. d) s. ř. s. považovat. Krajský soud proto nepochybil, pokud
se obecnými tvrzeními stěžovatele nezabýval. Napadený rozsudek tedy v této části
nepřezkoumatelný není a tato stížní námitka je nedůvodná.
Pokud stěžovatel zopakoval své obecné tvrzení o zásahu finančních orgánů do ústavního
práva na nedotknutelnost obydlí a práva vlastnit majetek v kasační stížnosti, jde o tvrzení,
které nedosahuje kvality stížního důvodu ve smyslu ust. §103 odst. 1 s. ř. s. Pouhý poukaz
na ustanovení právního předpisu nebo jeho citace jako stížní bod neobstojí, není – li doplněn
konkrétním skutkovým tvrzením. Z tvrzení stěžovatele není zřejmé, v čem spatřuje pochybení
finančních orgánů. Nejvyššímu správnímu soudu nepřísluší za stěžovatele taková pochybení
domýšlet. Uvedená tvrzení stěžovatele je tak nutno považovat za důvody jiné ve smyslu ust. §104
odst. 4 s. ř. s., jimiž se zdejší soud nemůže zabývat věcně (viz např. rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 16. 6. 2005, č. j. 1 Azs 225/2004 - 40, dostupný na www.nssoud.cz).
Za relevantní důvod kasační stížnosti pak nelze považovat ani ve zcela obecné rovině
namítaný rozpor napadeného rozsudku s čl. 2 odst. 2, čl. 4 odst. 1, čl. 7 odst. 2, čl. 11 odst. 1
a s čl. 12 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a s čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských
práv a základních svobod.
Se zřetelem na obsah kasační stížnosti považuje Nejvyšší správní soud za nutné zdůraznit,
že v dané věci jsou předmětem soudního přezkumu rozhodnutí finančních orgánů vydaná
v daňové exekuci, nikoliv rozhodnutí jim předcházející, tj. platební výměry na penále
za neoprávněné použití prostředků státního rozpočtu a na penále na dani z převodu nemovitostí.
Přesto většina námitek stěžovatele směřuje právě proti těmto exekučním titulům. V námitkách
proti exekučnímu příkazu však nelze účinně brojit proti daňovému nedoplatku stanovenému
samostatným správním rozhodnutím, a rovněž soud se v přezkumném řízení zaměřuje
na vhodnost a proporcionalitu způsobu a rozsahu provedení exekuce, na vykonatelnost
exekučního titulu, na jeho právní účinnost vůči povinnému apod., nikoliv již na přezkum jeho
zákonnosti. Jak již uvedl Nejvyšší správní soud v usnesení ze dne 24. 11. 2004,
č. j. 1 Afs 47/2004 - 75 (dostupné na www.nssoud.cz), „[j]e-li u správního soudu napadeno rozhodnutí
vydané v další fázi řízení (v řízení exekučním), pak přirozeně soud může zkoumat jen samotnou existenci titulu
a vhodnost zvoleného způsobu exekuce, poměr výše pohledávky k ceně exekucí postižené věci apod., navíc za
podmínky, že stížnost tvrdí například, že exekuční titul neexistuje, zvolený způsob exekuce není zákonem
připuštěn, že cena postižené věci je v nepoměru k výši pohledávky atp. Soud se ve fázi exekučního řízení nemůže
zabývat skutečnostmi, které nastaly před vydáním vykonatelného výkazu nedoplatků, tedy v řízení vyměřovacím .“
Z uvedeného vyplývá, že pokud se stěžovatel v kasační stížnosti domáhá opětovného
přezkoumání exekučních titulů a uvádí důvody, proč tato rozhodnutí považuje za nezákonná, je
tato argumentace v přezkumném řízení týkajícím se rozhodnutí vydaných v daňové exekuci
právně irelevantní.
Stěžovatel dále namítal, že krajský soud nesprávně posoudil otázku, zd a finanční orgány
při rozhodování v daňové exekuci mohou zohlednit důvody, pro které nemohl splnit své daňové
povinnosti. K této námitce považuje Nejvyšší správní soud za postačující uvést, že zákon
o správě daní a poplatků ani o. s. ř., jehož přiměřenou aplikaci pro výkon daňové exekuce stanoví
ust. §73 odst. 7 věta první zákona o správě daní a poplatků, neumožňují při daňové exekuci
jakkoliv zohlednit důvody, které vedly k nesplnění povinnosti uložené vykonatelným
rozhodnutím, resp. insolventnost dlužníka v průběhu exekučního řízení. Krajský soud tedy
posoudil tuto otázku správně, a tato stížní námitka je proto nedůvodná. Stejně tak stěžovatel
nedůvodně vytýkal krajskému soudu, že nenapravil vadu správního řízení spočívající v tom,
že správce daně nepřihlédl k jeho tíživé osobní a majetkové situaci. Takto obecně formulovaným
tvrzením nelze účinně zpochybnit závěry vyslovené v napadeném rozsudku.
Namítal – li stěžovatel, že finanční orgány měly v řízení aplikovat ust. §55b zákona
o správě daní a poplatků, jde o důvod, který stěžovatel neuplatnil v řízení před krajským soudem,
ač tak učinit mohl. V této části je proto kasační stížnost nepřípustná ve smyslu ust. §104 odst. 4
s. ř. s.
Z výše uvedených důvodů Nejvyšší správní soud neshledal nezákonnost nap adeného
rozsudku, a proto kasační stížnost podle ust. §110 odst. 1 věta poslední s. ř. s. zamítl. Ve věci
rozhodl v souladu s ustanovením §109 odst. 1 s. ř. s., podle něhož rozhoduje Nejvyšší správní
soud o kasační stížnosti zpravidla bez jednání, neboť neshledal důvody pro jeho nařízení.
Výrok o nákladech řízení se opírá o ust. §60 odst. 1 za použití §120 s. ř. s.,
podle kterého, nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch právo
na náhradu nákladů řízení před soudem, kte ré důvodně vynaložil proti účastníkovi, který ve věci
úspěch neměl. Nejvyšší správní soud žádnému z účastníků náhradu nákladů nepřiznal,
protože stěžovatel ve věci úspěch neměl a finančnímu ředitelství žádné náklady s tímto řízením
nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 2. června 2011
JUDr. Eliška Cihlářová
předsedkyně senátu