ECLI:CZ:NSS:2011:7.AFS.93.2010:47
sp. zn. 7 Afs 93/2010 - 47
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Elišky Cihlářové
a soudců JUDr. Jaroslava Hubáčka a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobce: QANTO CZ
s. r. o., se sídlem Bubenská 8a/943, Praha 7, zastoupen JUDr. Petrem Cardou, advokátem
se sídlem Pod věží 3, Svitavy, proti žalovanému: Finanční ředitelství v Hradci Králové,
se sídlem Horova 824/17, Hradec Králové, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku
Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 31. 8. 2010, č. j. 31 Af 14/2010 – 19,
takto:
Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 31. 8. 2010, č. j. 31 Af 14/2010 – 19,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 31. 8. 2010,
č. j. 31 Af 14/2010 - 19, byla zamítnuta žaloba podaná žalobcem (dále jen „stěžovatel“) proti
rozhodnutí Finančního ředitelství v Hradci Králové ze dne 31. 12. 2009,
č. j. 9740/09-1400-606115, kterým bylo zamítnuto odvolání stěžovatelky proti rozhodnutí
Finančního úřadu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 10. 3. 2009, č. j. 14123/09/253932606356,
o uložení pokuty za nesplnění povinnosti nepeněžité povahy podle §37 zák. č. 3 37/1992 Sb.,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o správě daní a poplatků“) ve výši 2000 Kč.
Krajský soud v odůvodnění rozsudku uvedl, že vycházel ze správ ního spisu, z něhož vyplývá,
že Finanční úřad v Rychnově nad Kněžnou vyzval s odkazem na §34 odst. 4 zákona o správě
daní a poplatků stěžovatele, aby zaslal soupis všech dokladů za dodávky zboží, které uskutečnil
pro firmu Orlické hotely, s. r. o. v roce 2007, s uvedením o jaké zboží se jednalo, jaká byla
celková hodnota jednotlivých dodávek a kdy se tyto uskutečnily. Na tuto výzvu reagoval
stěžovatel sdělením, že jeho místně příslušným správcem daně je Finanční úřad pro Prahu 7 a
s ohledem na povinnou mlčenlivost a obchodní tajemství požádal o předání záležitosti tomuto
finančnímu úřadu. Shodně reagoval i na druhou výzvu stejného obsahu. Tento nesporný
skutkový stav vyhodnotil krajský soud tak, že předmětné výzvy vydal Finanční úřad v Rychnově
nad Kněžnou jako místně příslušný správce daně firmy Orlické Hotely , s. r. o. a jako takový
byl nepochybně oprávněn je vydat a požadovat součinnost třetích osob. Požadavek stěžovatele,
aby mu výzvu zaslal jeho místně příslušný správce daně nemá v zákoně o správě daní a poplatků
oporu. Krajský soud neshledal důvodnou ani žalobní námitku, že Finanční úřad v Rychnově
nad Kněžnou nerozhodl o žádosti stěžovatele, aby věc byla delegována Finančnímu úřadu
pro Prahu 7. Protože v reakcích na předmětné výzvy stěžovatel pouze sdělil, že jeho místně
příslušným správcem daně je Finanční úřad pro Prahu 7, nelze z toho vyvodit, že měl v úmyslu
navrhnout delegaci. Krajský soud neshledal důvodnou ani námitku, v níž stěžovatel tvrdil,
že vydané výzvy nejsou v souladu s §34 odst. 4 zákona o správě daní a poplatků, který ukládá
vydat nebo zapůjčit k ohledání listiny, nikoliv však pořizovat fotokopie nebo zhotovit nějaké
soupisy. Finanční úřad v Rychnově nad Kněžnou žádal pouze soupis vydaných faktur a nikoliv
jejich předložení, takže požadoval ve skutečnosti méně a stěžovatelku také méně zatížil než kdyby
trval na záslání všech dotčených listin. Požadavek finančního úřadu tak jak byl v předmětných
výzvách konkretizován, nepochybně stačil k tomu, aby jej mohl stěžovatel splnit. Nepřípadným
shledal krajský soud odkaz na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 6. 007,
č. j. 7 Afs 20/2006 – 75, protože Finanční úřad v Rychnově nad Kněžnou ve svých výzvách
v žádném případě nepožadoval, aby se stěžovatel k věci jakkoliv vyjadřoval nebo sděloval něco
více než co obsahovaly označené doklady.
Stěžovatel v kasační stížnosti podané v zákonné lhůtě namítal důvody podle §103 odst. 1
písm. a) a b) s. ř. s., protože podle jeho přesvědčení nejsou závěry krajského soudu správné.
Za svou zásadní námitku označil nesprávný výklad §34 odst. 1 zákona o správě daní a poplatků,
protože, jak již namítal v žalobě, správce daně není oprávněn požadovat ve smyslu citovaného
ustanovení jakékoliv písemnosti, které stěžovatel nemusí mít ze zákona k dispozici. Svým
postupem by správce daně neúměrně zatížil stěžovatele, který na základě tohoto naprosto
oprávněně požadoval uplatnění postupu podle §5 zákona o správě daní a poplatků, tj. dožádání
Finančního úřadu pro Prahu 7 k provedení jednotlivých úkonů v daňovém řízení. Stěžovatel
zdůraznil, že již v řízení před krajským soudem odkazoval na rozsudek Nejvyš šího správního
soudu ze dne 7. 6. 2007, č. j. 7 Afs 20/2006 – 75, a tento odkaz považuje za případný. Údaje
dokladů, které po něm byly požadovány, nejsou listinami, které by stěžovatel měl ve svém
systému běžně k dispozici, takže by je musel vytvořit. Z citovaného rozsudku lze dovodit,
že správce daně má k dispozici prostředky, jimiž může od třetí osoby vyžádat údaje, ale musí
k tomu volit odpovídající procesní formu. Tou by v daném případě bylo místní šetření podle
§15 odst. 5 zákona o správě daní a poplatků. Stěžovatel dále uvedl, že v žalobě poukazoval na §4
odst. 1 zákona o správě daní a poplatků a na jeho základě zaslal mís tně nepříslušnému správci
daně odpověď na výzvu k součinnnosti třetích osob, v níž požadoval předání záležitosti místně
příslušnému správci daně. Krajský soud se v napadeném rozsudku vůbec nezabýval rozporem,
že Finanční úřad v Rychnově nad Kněžnou není ve vztahu ke stěžovateli věcně ani místně
příslušný. Stěžovatel rovněž vyslovil pochybnost, s poukazem na §7 zákona o správě daní
a poplatků, zda je osobou zúčastněnou na řízení, protože je přímo daňovým subjektem v souladu
se zákonem. Stěžovatel je i nadále přesvědčen, že výzva k součinnnosti třetích osob neodpovídala
§34 odst. 4 zákona o správě daní a poplatků, a proto ji n elze považovat za oprávněnou
a nevyhovění takové výzvě nelze považovat za poru šení zákona, které by mohlo
být sankcionováno pokutou. Na základě výše uvedeného stěžovatel navrhl, aby napadený
rozsudek krajského soudu byl zrušen a věc byla vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.
Finanční ředitelství ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedlo, že se zcela ztotožňuje
s výroky napadeného rozsudku i s argumentací, z níž rozsudek vychází. Na tomto názoru
setrvává i po té, co se obeznámilo s obsahem kasační stížnosti.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v souladu s ustanovením §109
odst. 2 a 3 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které uplatnil stěžovate l v podané kasační stížnosti,
a přitom neshledal vady uvedené v odstavci 3, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
V prvém stížním bodu stěžovatel namítal nespráv nou interpretaci ust. §34 odst. 4 zákona
o správě daní a poplatků krajským soudem, když neshledal předmětné výzvy pro jejich obsah
nezákonnými.
Podle ust. §7 odst. 1 zákona o správě daní a poplatků se jako osoby zúčastněné na řízení
zúčastňují daňového řízení vedeného správcem daně mimo jiné třetí osoby. Třetími osobami
se podle odst. 2 písm. b) citovaného ustanovení rozumějí osoby, které mají listiny a jiné věci
potřebné v daňovém řízení. Mají-li třetí osoby listiny a jiné věci, jež mohou být důkazním
prostředkem při správě daní, jsou podle ust. §34 odst. 4 citovaného zákona povinny je na výzvu
správce daně vydat nebo zapůjčit k ohledání, pokud zvláštní zákony nestanoví jinak. V tomto
ustanovení je jednoznačně stanovena povinnost třetích osob poskytovat správci daně v daňovém
řízení součinnost způsobem jednoznačně vymezeným. Správce daně je tak oprávněn vyzvat třetí
osoby pouze k tomu, aby listiny a jiné věci vydaly nebo zapůjčily k ohledání a žádné jiné
požadavky s poukazem na citované ustanovení nemůže ve vztahu k třetím osobám majícím listiny
a jiné věci uplatňovat. V této souvislosti lze odkázat na rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 26. 7. 2006, č. j. 7 Afs 1/2006 - 48, publikovaný pod č. 1224/2007 Sbírky NSS a dostupný
na www.nssoud.cz, v němž byl vysloven právní názor, že výzva správce daně třetí osobě
k prokázání jiných skutečností než předložení listinných či věcných důk azů je v rozporu
se zákonem. Vyzval-li Finanční úřad v Rychnově nad Kněžnou stěžovatele, aby mu zaslal soupis
dokladů týkající se všech dodávek v konkretizovaném období, překročil rámec citovaného
ustanovení. Argumentace krajského soudu, že správce daně svým požadavkem zatížil stěžovatele
méně než kdyby trval na záslání všech dotčených listin, je tak zc ela nepřípadná, protože toto
je s ohledem na dikci ust. §34 odst. 4 zákona o správě daní a poplatků zcela irelevantní. Proto tuto
stížní námitku vyhodnotil Nejvyšší správní soud jako důvodnou.
Nedůvodná je však další stížní námitka, že Finanční úřad v Rychnově nad Kněžnou nebyl
věcně ani místně příslušným ve vztahu ke stěžovateli a že záležitost měla být předána Finančnímu
úřadu pro Prahu 7. Stěžovatel má nepochybně pravdu, že Finanční úřad v Rychnově nad Kněžnou
není jeho místně příslušným správcem daně, ale tato skutečnost nemá v dané věci žádnou
relevanci. Ust. §34 odst. 4 zákona o správě daní a poplatků totiž umožňuje finančnímu úřadu
v rámci daňového řízení vyzvat třetí osobu, přičemž vůbec není rozhodné, zda ve vztahu k ní je či
není místně příslušným správcem daně, k předložení nebo zapůjčení listin a jiných věcí k ohledání.
Taková situace právě nastala v případě stěžovatele, protože měl listiny, které mohly být důkazním
prostředkem v daňovém řízení vedeném ve vztahu k daňovému subjektu Orlické hotel y, s. r. o.
Argumentaci stěžovatele, že měl být dožádán Finanční úřad pro Prahu 7, čímž by se výrazně
zrychlil proces zjištění požadovaných informací ze stěžovatelova účetnictví, nelze akceptovat,
protože ust. §34 odst. 4 zákona o správě daní a poplatků právě naopak umožňuje za účelem
zrychlení daňového řízení správci daně, aby jednal přímo, bez prostřednictví místně příslušného
správce daně, s jiným daňovým subjektem, který se v takovém případě jako třetí osoba stává
osobou zúčastěnou na řízení v daňovém řízení jiného daňového subjektu. Proto důvod uváděný
stěžovatelem v jeho reakcích na předmětné výzvy Finančního úřadu v Rychnově nad Kněžnou
neměl oporu v zákoně. Stěžovatelovo tvrzení, že jeho místně příslušným správcem daně
je Finanční úřad pro Prahu 7 bylo nesporné, jak je také uvedeno na str. 5 napadeného rozsudku.
Proto neexistoval stěžovatelem tvrzený rozpor, že Finanč ní úřad v Rychnově nad Kněžnou není
stěžovatelovým místně příslušným úřadem a krajský soud neměl důvod se touto skutečností
v odůvodnění napadeného rozsudku zabývat.
Vyslovil-li stěžovatel pouze na základě citace ust. §7 odst. 2 písm. b) a f) zákona o správě
daní a poplatků pochybnost, zda je osobou zúčastněnou na řízení, protože je přímo daňovým
subjektem, považuje Nejvyšší správní soud za dostačující k tomu uvést, že stěžovatel může
být současně daňovým subjektem a jako s takovým s ním může jednat Finanční úřad pro Prahu 7,
jednalo-li by se o jeho daňovou povinnost, a současně i osobou zúčastněnou na řízení v daňovém
řízení vedeném kterýmkoliv správcem daně s jiným daňovým subjektem, existuje-li mezi
ním a stěžovatelem nějaká vazba.
Z výše uvedených důvodů Nejvyšší správní soud rozsudek krajského soudu zrušil
a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení (§110 odst. 1 věta první před středníkem s. ř. s.).
Ve věci rozhodl v souladu s §109 odst. 1 s. ř. s., podle něhož rozhoduje Nejvyšší správní soud
o kasační stížnosti zpravidla bez jednání, když neshledal důvody pro jeho nařízení.
V dalším řízení je krajský soud vázán právním názorem, který je vysloven
v tomto rozsudku (§110 odst. 3 s. ř. s.).
O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodne krajský soud v novém rozhodnutí
(§110 odst. 2 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 13. května 2011
JUDr. Eliška Cihlářová
předsedkyně senátu