ECLI:CZ:NSS:2011:7.AFS.94.2010:47
sp. zn. 7 Afs 94/2010 - 47
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Elišky Cihlářové
a soudců JUDr. Jaroslava Hubáčka a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobce: QANTO CZ
s. r. o., se sídlem Bubenská 8a/943, Praha 7, zastoupen JUDr. Petrem Cardou, advokátem
se sídlem Pod věží 3, Svitavy, proti žalovanému: Finanční ředitelství v Hradci Králové,
se sídlem Horova 824/17, Hradec Králové, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku
Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 31. 8. 2010, č. j. 31 Af 13/2010 – 19,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 31. 8. 2010,
č. j. 31 Af 13/2010 - 19, byla zamítnuta žaloba podaná žalobcem (dále jen „stěžovatel“) proti
rozhodnutí Finančního ředitelství v Hradci Králové ze dne 31. 12. 2009,
č. j. 9739/09-1400-606115, kterým bylo zamítnuto odvolání stěžovatelky proti rozhodnutí
Finančního úřadu v Ústí nad Orlicí ze dne 26. 3. 2009, č. j. 35767/09/273930607657, o uložení
pokuty za nesplnění povinnosti nepeněžité povahy podle §37 zák. č. 337/1992 Sb., ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „zákon o správě daní a poplatků“) ve výši 3000 Kč. Krajský soud
v odůvodnění rozsudku uvedl, že vycházel ze správního spisu, z něhož vyplývá, že výzvy, které
Finanční úřad v Ústí nad Orlicí zaslal stěžovateli, nevydal jako jeho správce daně v řízení, které
by se týkalo správy jeho daní, ale jako místně příslušný správce daně firmy MADOP, s. r. o.
V tomto řízení byl nepochybně oprávněn takové výzvy vydat a požadovat součinnost oslovených
třetích osob v rozsahu, ve kterém mu to umožňovalo ust. §34 ods.t 4 zákona o sp rávě daní
a poplatků. Požadavek stěžovatele, aby mu takovou výzvu zaslal jeho místně příslušný správce
daně, tedy Finanční úřad pro Prahu 7, nemá oporu v zákoně o správě daní a poplatků. Postup
Finančního úřadu v Ústí nad Orlicí byl podle názoru krajského soudu zcela v souladu
se zákonem. Krajský soud neshledal důvodnou ani žalobní námitku, že Finanční úřad v Ústí
nad Orlicí nerozhodl o žádosti stěžovatele, aby věc byla delego vána Finančnímu úřadu pro
Prahu 7. V reakcích na výzvy stěžovatel pouze sdělil, že jeho místně příslušným správcem daně
je Finanční úřad pro Prahu 7, ale z toho nelze vyvodit, že měl v úmyslu navrhnout delegaci.
Krajský soud neshledal důvodnou ani námitku, v níž stěžovatel tvrdil, že vydané výzvy nejsou
v souladu s §34 odst. 4 zákona o správě daní a poplatků, který ukládá vydat nebo zapůjčit
k ohledání listiny, nikoliv však pořizovat fotokopie nebo zhotovit nějaké soupisy. Oprávněným
neshledal ani tvrzení, že pokud Finanční úřad v Ústí nad Orlicí požadoval vydat listiny, bylo jeho
povinností je dostatečně specifikovat. K tomu krajský soud konstatoval, že žádal-li tento finanční
úřad pouze soupis vydaných faktur a nikoliv jejich předložení, požadoval ve skutečnosti méně
a stěžovatelku také méně zatížil než kdyby trval na záslání všech dot čených listin. Požadavek
finančního úřadu tak, jak byl v předmětných výzvách konkretizován, nepochybně stačil k tomu,
aby jej mohl stěžovatel bez problémů splnit. Nepřípadný m shledal krajský soud odkaz
na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 6. 2007, č. j. 7 Afs 20/2006 – 75, protože
Finanční úřad v Ústí nad Orlicí ve svých výzvách v žádném případě nepožadoval,
aby se stěžovatel k věci jakkoliv vyjadřoval nebo sděloval něco více než obsahovaly označené
doklady.
Stěžovatel v kasační stížnosti podané v zákonné lhůtě namítal důvody podle §103 odst. 1
písm. a) a b) s. ř. s., protože podle jeho přesvědčení nejsou závěry krajského soudu správné.
Za svou zásadní námitku označil nesprávný výklad §34 odst. 1 zákona o správě daní a poplatků,
protože, jak již v žalobě namítal, není správce daně oprávněn požadovat ve smyslu citovaného
ustanovení jakékoliv písemnosti, které stěžovatel nemusí mít ze zákona k dispozici. Svým
postupem by správce daně neúměrně zatížil stěžovatele, který na základě tohoto naprosto
oprávněně požadoval uplatnění postupu podle §5 zákona o správě daní a poplatků,
to je dožádání Finančního úřadu pro Prahu 7 k provedení jednotlivých úkonů v daňovém řízení.
Stěžovatel zdůraznil, že již v řízení pře krajským soudem odkazoval na rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 7. 6. 2007, č. j. 7 Afs 20/2006 – 75, a tento odkaz považuje za případný.
Údaje, které po něm Finanční úřad v Ústí nad Orlicí požadoval, nejsou listinami, které
by stěžovatel měl ve svém systému běžně k dispozici, takže by je musel vytvořit. Z citovaného
rozsudku lze dovodit, že správce daně má k dispozici prostředky, jimiž může od třetí osoby
vyžádat údaje, ale musí k tomu volit odpovídající procesní formu. Tou by v daném případě bylo
místní šetření podle §15 odst. 5 zákona o správě daní a poplatků. Stěžovatel dále uvedl,
že v žalobě poukazoval na §4 odst. 1 zákona o správě daní a poplatků a na jeho základě místně
nepříslušnému správci daně zaslal odpověď na výzvu k součinnnosti třetích osob,
v níž požadoval předání záležitosti místně příslušnému správci daně. Krajský soud
se v napadeném rozsudku vůbec nezabýval rozporem, že Finanční úřad v Ústí nad Orlicí není
ve vztahu ke stěžovateli věcně ani místně příslušný. Stěžovatel rovněž vyslovil pochybnost,
s poukazem na §7 zákona o správě daní a poplatků, zda je osobou zúčastněnou na řízení,
protože je přímo daňovým subjektem v souladu se zákonem. Stěžovatel je i nadále přesvědčen,
že výzva k součinnnosti třetích osob neodpovídala §34 odst. 4 zákona o správě daní a poplatků,
a proto ji nelze považovat za oprávněnou a nevyhovění takové výzvě nelze považovat
za porušení zákona, které by mohlo být sankcionováno pokutou. Na základě výše uvedeného
stěžovatel navrhl, aby napadený rozsudek krajského soudu byl zrušen a věc byla vrácen a tomuto
soudu k dalšímu řízení.
Finanční ředitelství ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedlo, že se zcela ztotožňuje
s výroky napadeného rozsudku i s argumentací, z níž rozsudek vychází. Na tomto názoru
setrvává i po té, co se obeznámil s obsahem kasační stížnosti.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v souladu s ustanovením §109
odst. 2 a 3 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které uplatnil stěžovate l v podané kasační stížnosti,
a přitom sám neshledal vady uvedené v odstavci 3, k nimž by musel přihlédnout z úřední
povinnosti.
V prvém stížním bodu stěžovatel namítal nesprávnou interpretaci ust. §34 odst. 4 zákona
o správě daní a poplatků krajským soudem, když neshledal předmě tné výzvy pro jejich obsah
nezákonnými.
Podle ust. §7 odst. 1 zákona o správě daní a poplatků se jako osoby zúčastněné na řízení
zúčastňují daňového řízení vedeného správcem daně mimo jiné třetí osoby. Třetími osobami
se podle odst. 2 písm. b) citovaného ustanovení rozumějí osoby, které mají listiny a jiné věci
potřebné v daňovém řízení. Mají-li třetí osoby listiny a jiné věci, jež mohou být důkazním
prostředkem při správě daní, jsou podle ust. §34 odst. 4 citovaného zákona povinny je na výzvu
správce daně vydat nebo zapůjčit k ohledání, pokud zvláštní zákony nestanoví jinak. V tomto
ustanovení je jednoznačně stanovena povinnost třetích osob poskytovat správci daně v daňovém
řízení součinnost způsobem jednoznačně vymezeným. Správce daně je tak oprávněn vy zvat třetí
osoby pouze k tomu, aby listiny a jiné věci vydaly nebo zapůjčily k ohledání a žádné jiné
požadavky s poukazem na citované ustanovení nemůže ve vztahu k třetím osobám majícím listiny
a jiné věci uplatňovat. V této souvislosti lze odkázat na rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 26. 7. 2006, č. j. 7 Afs 1/2006 - 48, publikovaný pod č. 1224/2007 Sbírky NSS a dostupný
na www.nssoud.cz, v němž byl vysloven právní názor, že výzva správce daně třetí osobě
k prokázání jiných skutečností než předložení listinných či věcných důkazů je v rozporu
se zákonem. V daném případě sice Finanční úřad v Ústí nad Orlicí nejprve vyzval stěžovatele
s odkazem na ust. §34 odst. 4 zákona o správě daní a poplatků , aby mu sdělil, jaké daňové
doklady-faktury vystavil pro firmu MADOP, s. r. o. v roce 2006 a 2007 a k těmto uvedl konkrétně
specifikované údaje, ale ve druhé výzvě ze dne 12. 2. 2009 požadoval předložení těchto daňových
dokladů. Tento požadavek již byl v souladu s citovaným ustanovením a stěžovatel tedy neměl
zákonný důvod mu nevyhovět. Proto tuto stížní námitku vyhodnotil Nejvyšší správní soud jako
nedůvodnou.
Nedůvodná je také další stížní námitka, že Finanční úřad v Ústí nad Orlicí nebyl věcně
ani místně příslušným ve vztahu ke stěžovateli a že záležitost měla být předána Finančnímu úřadu
pro Prahu 7. Stěžovatel má nepochybně pravdu, že Finanční úřad v Ústí nad Orlicí není jeho
místně příslušným správcem daně, ale tato skutečnost nemá v dané věci žádnou relevanci.
Ust. §34 odst. 4 zákona o správě daní a poplatků totiž umožňuje finančnímu úřadu v rámci
daňového řízení vyzvat třetí osobu, přičemž vůbec není rozhodné, zda ve vztahu k ní je či není
místně příslušným správcem daně, k předložení nebo zapůjčení listin a jiných věcí k ohledání.
Taková situace právě nastala v případě stěžovatele, protože měl listiny, které mohly být důkazním
prostředkem v daňovém řízení vedeném ve vztahu k daňovému subjektu MADOP, s. r. o.
Argumentaci stěžovatele, že měl být dožádán Finanční úřad pro Prahu 7, čímž by se výrazně
zrychlil proces zjištění požadovaných informací ze stěžovatelova účetnictví, nelze akceptovat,
protože ust. §34 odst. 4 zákona o správě daní a poplatků právě naopak umožňuje za účelem
zrychlení daňového řízení správci daně, aby jednal přímo, bez prostřednictví místně příslušného
správce daně, s jiným daňovým subjektem, který se v takovém případě jako třetí osoba stává
osobou zúčastěnou na řízení v daňovém řízení jiného daňového subjektu. Proto důvod uváděný
stěžovatelem v jeho reakcích na předmětné výzvy Finančního úřadu v Ústí nad Orlicí neměl oporu
v zákoně. Stěžovatelovo tvrzení, že jeho místně příslušným správcem daně je Finanční úřad
pro Prahu 7 bylo nesporné, jak je také uvedeno na str. 5 napadeného rozsudku. Proto neexistoval
stěžovatelem tvrzený rozpor, že Finanční úřad v Ústí nad Orlicí není stěžovatelovým místně
příslušným úřadem a krajský soud neměl důvod se touto skutečností v odůvodnění napadeného
rozsudku zabývat.
Vyslovil-li stěžovatel pouze na základě citace ust. §7 odst. 2 písm. b) a f) zákona o správě
daní a poplatků pochybnost, zda je osobou zúčastněnou na řízení, protože je přímo daňovým
subjektem, považuje Nejvyšší správní soud za dostačující k tomu uvést, že stěžovatel může
být současně daňovým subjektem a jako s takovým s ním může jednat Finanční úřad pro Prahu 7,
jednalo-li by se o jeho daňovou povinnost, a současně i osobou zúčastněnou na řízení v daňovém
řízení vedeném kterýmkoliv správcem daně s jiným daňovým subjektem, existuje-li mezi
ním a stěžovatelem nějaká vazba.
Z důvodů výše uvedených není napadený rozsudek nezákonný, a proto Nejvyšší správní
soud podle ustanovení §110 odst. 1 s. ř. s. kasační stížnost zamítl. Ve věci rozhodl v souladu
s §109 odst. 1 s. ř. s., podle něhož rozhoduje Nejvyšší správní soud o kasační stížnosti zpravidla
bez jednání, když neshledal důvody pro jeho nařízení.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení §60 odst. 1 věta první ve spojení
s §120 s. ř. s., podle kterého, nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný
úspěch právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi,
který ve věci úspěch neměl. Nejvyšší správní soud žádnému z účastníků náhradu nákladů
nepřiznal, protože stěžovatel v řízení úspěch neměl a finančnímu ředitelství žádné náklady s tímto
řízením nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 13. května 2011
JUDr. Eliška Cihlářová
předsedkyně senátu